29 Odo 820/2005

29 Odo 820/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci

žalobkyně B. a. s., proti žalované JUDr. V. D., advokátce, jako správkyni

konkursní podstaty úpadkyně R. C. s. r. o., o vyloučení movitých věcí ze

soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci

Králové pod sp. zn. 35 Cm 212/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2003, č. j. 13 Cmo 76/2003-70, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího

řízení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. srpna 2002, č. j. 35

Cm 212/2001-39, vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně R. C.

s. r. o., ve výroku označené stroje pro obuvnickou výrobu, konkrétně šicí

stroje sloupové jednojehlové 72401-102 vedené pod evidenčními čísly 5698, 5014,

5956, 5793 a 5007 a šicí stroje sloupové jednojehlové 72415-101 vedené pod

evidenčními čísly 5263, 5269, 5027, 6480, 6460 a 6459 (celkem 11 kusů), jakož i

2 kusy šicích strojů sloupových dvoujehlových 72402-101 vedených pod

evidenčními čísly 6390 a 5120 (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod

II. výroku).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování poukázal na to, že neúčinnost

právních úkonů dlužníka upravuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání

(dále též jen „ZKV“) taxativně v ustanovení § 15 odst. 1 (pod písmeny a/ až

f/), přičemž uzavřením kupní smlouvy z 24. srpna 2000 (kterou pozdější úpadkyně

jako prodávající převedla stroje pro obuvnickou výrobu na žalobkyni jako

kupující) nebyl naplněn ani jeden z případů vypočtených v posledně označeném

ustanovení, zejména pak nešlo o případ podle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV. Kupní

cena byla v kupní smlouvě dohodnuta a k jejímu zaplacení, „byť formou

zápočtu“, řádně došlo. Vzhledem k dohodnuté výši kupní ceny a k ostatním

okolnostem případu měl soud za to, že kupní smlouva nebyla uzavřena ani za

nápadně nevýhodných podmínek.

Podle soudu se správkyně konkursní podstaty nemůže domáhat neúčinnosti právního

úkonu v konkursu na základě tvrzení, že jednání dlužnice naplňuje znaky uvedené

v § 4a ZKV, neboť i kdyby tomu tak bylo, musela by (správkyně konkursní

podstaty) především prokázat, že šlo o úkon, který naplnil „některý ze znaků

upravených v ustanovení § 15 odst. 1 ZKV“, což se v daném případě nestalo.

Soud současně vyslovil přesvědčení, že v posuzované věci pozdější úpadkyně

popsaným jednáním svůj majetek nezmenšila, ba naopak přispěla ke snížení svých

závazků (kupní cena byla stanovena bez zohlednění odpisů a žalobkyně se vzdala

práva na úroky z prodlení s placením dlužného nájemného). Prodej movitých věcí,

jakož i dohoda o zápočtu vzájemných závazků, přitom „zcela jistě“ nevybočuje z

běžné obchodní činnosti prodávající.

Konečně soud uzavřel, že kupní smlouva z 24. srpna 2000 není neplatná podle

ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), přičemž právo

odporovat tomuto právnímu úkonu dle ustanovení § 16 odst. 1 ZKV (ve smyslu

ustanovení § 42a obč. zák.) neuplatnila správkyně konkursní podstaty ani žádný

z konkursních věřitelů.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 6.

května 2003, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že

vylučovací žalobu zamítl (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před

soudem prvního stupně (druhý výrok) a o nákladech odvolacího řízení (třetí

výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s

jeho závěry o skutkovém stavu věci, dodávaje, že dokazování doplnil (o zjištění

doby podání návrhu na prohlášení konkursu dlužníkem), jsa veden jiným právním

názorem.

Odvolací soud nejprve s poukazem na ustanovení § 446 obchodního zákoníku odmítl

argument odvolatelky, že kupní smlouva z 24. srpna 2000 je neplatná, neboť je

neplatná smlouva o prodeji podniku z 19. ledna 2000, na základě které měla

pozdější úpadkyně movité věci nabýt od Ing. M. M. Oproti soudu prvního stupně

však odvolací soud přiznal opodstatněnost argumentu, že kupní smlouva z 24.

srpna 2000 je ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatná pro rozpor se

zákonem, konkrétně pro rozpor s ustanovením § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV. Podle

odvolacího soudu není žalobkyně s ohledem na absolutní neplatnost označené

kupní smlouvy ve sporu aktivně věcně legitimována, neboť tuto legitimaci

odvozovala od vlastnického práva ke sporným věcem (jež měla nabýt neplatnou

kupní smlouvou).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, namítajíc, že

napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je

dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále

též jen „o. s. ř.“).

Konkrétně dovolatelka poukazuje na to, že v souvislosti s pohledávkou, kterou

měla vůči pozdější úpadkyni z titulu neuhrazeného nájemného, byla připravena

realizovat zadržovací právo ve smyslu ustanovení § 672 obč. zák., že se však s

pozdější úpadkyní nakonec dohodla na oboustranně výhodnějším prodeji části (cca

20 %) strojů se zápočtem kupní ceny na pohledávku dovolatelky. Podle informací

pozdější úpadkyně tato evidovala majetek dostatečný k uspokojení všech věřitelů

a po prodeji mohla volně disponovat s ostatními věcmi, jež se nacházely v

pronajatých prostorách. Přitom strany braly v úvahu i hrozbu prohlášení

konkursu na majetek pozdější úpadkyně a věc se snažily vyřešit co nejšetrněji v

souladu se zákonem. Kupní cena byla pro prodávající výhodná, jelikož tržní

hodnota strojů činila v rozhodné době jen 50 % až 60 % kupní ceny. Započtení se

pak týkalo jen čistého nájemného, bez dohodnutých sankcí. Podle dovolatelky

samotnou kupní smlouvou nedošlo ke snížení, nýbrž ke zvýšení majetku pozdější

úpadkyně; kdyby totiž nájem pokračoval i po prohlášení konkursu, byl by k

úhradě nájemného povinen správce konkursní podstaty. Při posouzení věci je

nutné vzít v úvahu i skutečnost, že kdyby dovolatelka postupovala dle § 672

obč. zák., získala by právo na oddělené uspokojení z konkursní podstaty,

přičemž je obecně známo, že k jejímu uspokojení by v takovém případě

nepostačovaly ani všechny stroje úpadkyně a postavení ostatních věřitelů by se

tím zhoršilo.

Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, v čem odvolací soud spatřuje rozpor se

zákonem, dovolatelka je však přesvědčena, že celý obchod se uskutečnil striktně

podle zákona. K tomu dodává, že i kdyby pozdější úpadkyně jednala v rozporu s

ustanovením § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV, nelze takové jednání posuzovat podle

ustanovení § 39 obč. zák., nýbrž podle § 15 ZKV.

Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že při posuzování věci nevzal v

potaz „praktické zkušenosti a dopady“, majíc za to, že strany jednající v dobré

víře v souladu se zákonem mají právo na ochranu a pozdější (soudem podaný)

výklad nejasností zákona v neprospěch účastníků právního úkonu je v rozporu s

účelem zákona. Na napadené rozhodnutí dovolatelka pohlíží jako na sankci za

řádnou péči věřitele o své pohledávky, která zvyšuje právní nejistotu věřitelů

i obchodních partnerů dlužníka více než ustanovení § 4a ZKV a je tak v rozporu

s účelem zákona o konkursu a vyrovnání, neboť věřitele poškozuje a dlužníku

nepomáhá.

Ustanovení § 4a odst. 1 ZKV ukládá povinnosti dlužníku; sankcionování věřitele

se tedy dovolatelce jeví jako rozporné se zákonem, zvláště zvýhodňuje-li se tím

dlužník. Nynější určení neplatnosti smlouvy je podle dovolatelky zřejmým

poškozením práv, která měl věřitel v době uzavření smlouvy. Dovolatelka

uzavírá, že sporný obchod je platný a nebyl uzavřen v rozporu se zákonem.

Dovolatelka má konečně za to, že odvolací soud se v rozhodnutí nevypořádal s

bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jelikož ten nebyl ani změněn

ani zrušen.

Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc

vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podáním datovaným 7. ledna 2004 a došlým soudu 8. ledna 2004 dovolatelka dále

namítla, že kupní smlouvou ze dne 24. srpna 2000 nemohlo dojít ke zmenšení

úpadkynina majetku, jelikož věci, které byly předmětem smlouvy, úpadkyni

nepatřily, což potvrzuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.

září 2002, sp. zn. 35 Cm 223/2001, potvrzený odvolacím soudem dne 18. prosince

2003. (smlouva ze dne 19. ledna 2000, kterou měla pozdější úpadkyně věci nabýt,

je absolutně neplatná).

Žalovaná správkyně konkursní podstaty ve vyjádření přisvědčila názoru

odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatelky k podání

žaloby, setrvávajíc rovněž na stanovisku, že kupní smlouva ze dne 24. srpna

2000 je neplatná pro rozpor s ustanovením § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV.

Dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se

nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených

dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou,

tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu

ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl

zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle

kterých:

1) Obchodní společnost R. C. s. r. o. podala u Krajského soudu v Hradci

Králové dne 17. srpna 2000 návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek.

2) Obchodní společnost R. C. s. r. o. (jako prodávající) uzavřela se žalobkyní

(jako kupující) dne 24. srpna 2000 kupní smlouvu, kterou prodala žalobkyni

sporné stroje pro obuvnickou výrobu za částku 207.028,10 Kč. Smluvní strany se

dále dohodly, že kupní cena je uhrazena započtením pohledávek, které má

kupující vůči prodávající z neuhrazených splatných faktur znějících celkem na

částku 207.028,10 Kč, konkrétně faktur číslo 200417 (63.050,- Kč) 200494

(63.050,- Kč) 200555 (67.907,- Kč) a 200330 (13.021,- Kč). Kupující se dále

zavázala, že nebude po prodávající požadovat „penále“ z těchto faktur,

splatných již před započtením.

3) Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. září 2000 prohlásil

konkurs na majetek obchodní společnosti R. C. s. r. o. a správkyní její

konkursní podstaty ustanovil žalovanou.

4) Žalovaná sepsala do konkursní podstaty úpadkyně sporné stroje pro obuvnickou

výrobu, s odůvodněním, že kupní smlouva z 24. srpna 2000 je ve smyslu

ustanovení § 39 obč. zák. neplatným a vůči konkursním věřitelům neúčinným

právním úkonem, pro rozpor s ustanovením § 4a ZKV.

5) Dopisem ze 7. prosince 2000 sdělila dovolatelka žalované, že podle jejího

přesvědčení kupní smlouvou z 24. srpna 2000 ke zmenšení majetku prodávající

nedošlo, jelikož kupní cena byla uhrazena ve výši odpovídající pořizovací

hodnotě strojů (bez odpisů) a to formou zápočtu na vrub dlužného nájemného,

takže podle dovolatelky jde i ze strany prodávající o běžnou obchodní činnost.

Nadto se kupující zavázala, že nebude uplatňovat úrok z prodlení z pozdě

uhrazeného nájemného, čímž byl obchod pro prodávající ještě výhodnější.

6) Dovolatelka podala vylučovací žalobu ve lhůtě určené jí k tomu konkursním

soudem.

Podle ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV, po doručení návrhu dlužníka na

prohlášení konkursu soudu nebo po doručení návrhu na prohlášení konkursu soudem

dlužníkovi je dlužník povinen zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení svého

majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti.

Ustanovení § 15 odst. 1 ZKV pak označuje právní úkony dlužníka, jejichž

skutkové podstaty obsahují písmena a/ až f/ tohoto ustanovení, za neúčinné vůči

věřitelům, jestliže byl prohlášen konkurs a jde-li o právní úkony dlužníka

provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení

konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu.

Dle ustanovení § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo

účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

V této podobě platila cit. ustanovení v době zahájení konkursního řízení (17.

srpna 2000), v době uzavření zkoumané kupní smlouvy (24. srpna 2000), v době

prohlášení konkursu (21. září 2000), i v době vydání napadeného rozhodnutí (6.

května 2003) a jde rovněž o jejich stávající znění.

Nejvyšší soud nejprve prověřil správnost závěru, že porušení zákazu

formulovaného ustanovením § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV způsobuje absolutní

neplatnost takového dlužníkova úkonu podle § 39 obč. zák.

Zákon o konkursu a vyrovnání v § 4a ani na jiném místě nestanoví, jaké sankce

postihují jednání dlužníka učiněné v rozporu ustanovením § 4a odst. 1 písm. a/

ZKV.

V úvahu přichází:

1) odpovědnost dlužníka za škodu, kterou tím způsobí svým věřitelům, nebo

2) neplatnost případného právního úkonu pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39

obč. zák. anebo

3) neúčinnost takového právního úkonu.

Uvažovat jen o odpovědnosti dlužníka za škodu by znamenalo učinit úpravu

obsaženou v ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV bezzubou, neboť jí sledovaný

účel (zabránit od určitého okamžiku krokům vedoucím k poškozování majetkové

podstaty pro případ prohlášení konkursu na majetek dlužníka) by tím byl

prakticky zmařen.

Problematická je rovněž úvaha o absolutní neplatnosti takového právního úkonu

pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. Takový názor by vedl k výraznému

narušení principu právní jistoty účastníků právních vztahů i za situace, kdy

pro to není důvod, nadto za stavu, kdy možnost třetích osob neplatnému úkonu,

jenž je poškozuje, se vyhnout, je velmi omezena.

Jde především o to, že úprava obsažená v § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV má smysl jen

ve spojení s následným prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Bude-li návrh

na prohlášení konkursu zamítnut, odmítnut nebo bude-li řízení o něm zastaveno,

bylo by při závěru, že porušení ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV vede k

absolutní neplatnosti právního úkonu, nemožné uvažovat o následné konvalidaci

takového úkonu. Osoba, která po podání návrhu na prohlášení konkursu dlužníkem

nebo po doručení věřitelského návrhu na prohlášení konkursu dlužníku vstupuje s

dlužníkem do právních vztahů, jež mohou ze strany dlužníka vést k porušení

zákazu formulovaného v § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV, sama prakticky nemá možnost

zjistit, zda nastaly účinky, které zákaz vyvolávají (zda a kdy dlužník na sebe

podal návrh na prohlášení konkursu nebo zda a kdy byl dlužníku doručen

věřitelský návrh na prohlášení konkursu).

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že účelu právní normy a způsobu, jakým zákon o

konkursu a vyrovnání upravuje institut odporovatelnosti a neúčinnosti právních

úkonů dlužníka (srov. zejména § 14 odst. 1 písm. a/, § 15 a § 16 ZKV), odpovídá

úsudek, podle kterého porušení zákazu formulovaného v ustanovení § 4a odst. 1

písm. a/ ZKV způsobuje neúčinnost právního úkonu, která se prosadí v důsledku

kroků přijatých správcem konkursní podstaty po prohlášení konkursu na majetek

dlužníka (srov. k tomu dále závěry formulované především v rozsudku Nejvyššího

soudu uveřejněném pod číslem 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy co do úvahy, že porušení zákazu

formulovaného v § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV stíhá sankce absolutní neplatnosti

právního úkonu, správné není.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením dovolatelky, že i kdyby pozdější

úpadkyně jednala v rozporu s ustanovením § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV, musí být

takové jednání posuzováno podle ustanovení § 15 ZKV. Potud dovolatelka zjevně

přebírá konstrukci soudu prvního stupně, jenž usuzoval, že neúčinnost podle §

4a odst. 1 písm. a/ ZKV se nemůže prosadit samostatně (jako samostatná skutková

podstata), nýbrž (vždy) jen ve spojení s některou z konkrétních skutkových

podstat vyjmenovaných v ustanovení § 15 odst. 1 ZKV.

Tento názor však správný není. Úprava neúčinnosti obsažená v ustanovení § 4a

odst. 1 písm. a/ ZKV postihuje u dlužníkova návrhu na prohlášení konkursu dobu

od zahájení konkursního řízení, do prohlášení konkursu a u věřitelského návrhu

na prohlášení konkursu dobu od doručení tohoto návrhu dlužníku, do prohlášení

konkursu (právní úkony, jimiž úpadce nakládá s majetkem konkursní podstaty v

době od prohlášení konkursu, jsou již neúčinné podle § 14 odst. 1 písm. a/ věty

druhé ZKV). Podle úpravy obsažené v ustanovení § 15 odst. 1 ZKV je neúčinnost

dlužníkových právních úkonů zkoumána za dobu, která sice rovněž končí

prohlášením konkursu, leč počíná běžet již šest měsíců před podáním návrhu na

prohlášení konkursu; dobu postihující právní úkony dlužníka dle § 4a odst. 1

písm. a/ ZKV tedy časový úsek vymezený v § 15 odst. 1 ZKV překrývá. I na tomto

základě lze usuzovat, že kdyby mělo platit, že ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/

ZKV se prosadí (vždy) jen ve spojení s některou z konkrétních skutkových

podstat vyjmenovaných v ustanovení § 15 odst. 1 ZKV, pak by šlo o ustanovení

nadbytečné, bez právního významu (zákon o konkursu a vyrovnání by při takovém

výkladu nedoznal změny, ani kdyby v něm ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV

nebylo obsaženo - postačoval by závěr o naplnění předpokladů formulovaných v

ustanovení § 15 odst. 1 ZKV).

V daných souvislostech nesmí být přehlédnuto, že ustanovení § 15 odst. 1 ZKV

nevyžaduje k naplnění řady v něm formulovaných skutkových podstat, aby

dlužníkovy právní úkony směřovaly ke „zmenšení“ jeho majetku (takový předpoklad

lze dovodit jen z § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV) a že některé z dlužníkových

právních úkonů mohou být neúčinné podle § 15 odst. 1 ZKV, ačkoli je dlužník

činil v mezích své „běžné obchodní činnosti“ (srov. např. pro některé druhy

dlužníků - podnikatelů ustanovení § 15 odst. 1 písm. b/ či f/ ZKV). Ke

„zmenšení“ dlužníkova majetku (§ 4a odst. 1 písm. a/ ZKV) přitom může směřovat

i právní úkon, který dlužník neučinil „bezplatně nebo za nápadně nevýhodných

podmínek“ (§ 15 odst. 1 písm. c/ ZKV).

Zjednodušeně lze o vztahu ustanovení § 15 ZKV k § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV

říci, že naplňuje-li dlužníkův právní úkon učiněný v době od zahájení

konkursního řízení, do prohlášení konkursu (u dlužnického návrhu na prohlášení

konkursu) nebo v době od doručení návrhu na prohlášení konkursu dlužníku, do

prohlášení konkursu (u věřitelského návrhu na prohlášení konkursu), některou ze

skutkových podstat vymezených v § 15 odst. 1 ZKV, není důvod se dále zabývat

tím, zda dlužník takovým jednáním porušil i zákaz formulovaný v ustanovení § 4a

odst. 1 písm. a/ ZKV. Závěr, že dlužníkův právní úkon učiněný v tomto období

nelze podřadit žádné ze skutkových podstat uvedených v § 15 odst. 1 ZKV, však

nevylučuje, aby šlo o právní úkon neúčinný v důsledku porušení zákazu

formulovaného v ustanovení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV.

O tom, že kupní smlouva z 24. srpna 2000 byla právním úkonem dlužníka

vybočujícím z mezí jeho běžné obchodní činnosti, Nejvyšší soud pochybnosti

nemá. Posuzováno prostřednictvím tvrzení samotné dovolatelky totiž nelze za

běžnou obchodní činnost bez dalšího pokládat jednání, jímž se dlužník zbavuje

strojů, s nimiž v pronajatých prostorách podnikal (skutková tvrzení, z nichž by

bylo možné např. usuzovat, že šlo o běžnou obměnu opotřebovaných strojů, v

řízení uplatněna nebyla).

Majetkem, jehož zmenšení, se má dlužník ve smyslu ustanovení § 4a odst. 1 písm.

a/ ZKV vyvarovat, se pak rozumí takový majetek, jenž by po prohlášení konkursu

na majetek dlužníka byl využitelný k uspokojení pohledávek konkursních

věřitelů, tedy majetek náležející do konkursní podstaty, jejíž součástí podle

ustálené soudní praxe nejsou dlužníkova (úpadcova) pasíva (srov. shodně např.

rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 20/2000 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno, v situaci, kdy již probíhá řízení o

osvědčení dlužníkova úpadku, nelze zákaz formulovaný označeným ustanovením

redukovat na úvahu, že ve stejném rozsahu, jímž dlužník příslušným právním

úkonem zmenšil svá aktiva, se snížila i jeho pasíva (k obdobným úvahám o

„exekučně využitelném majetku“ srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

října 2006, sp. zn. 29 Odo 1426/2006).

Závěr, že nedošlo k porušení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV, jestliže se v důsledku

právního úkonu dlužníka nejen zmenšila dlužníkova aktiva, nýbrž i jeho pasíva

by v intencích § 2 odst. 3 ZKV, předurčujícího jako cíl konkursu poměrné

uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu - byl namístě, jen

kdyby z příslušného právního úkonu měli či alespoň mohli mít prospěch

(poměrně) všichni dlužníkovi věřitelé s tehdy splatnými pohledávkami vůči

dlužníku a nikoli jen věřitel jediný (dovolatelka).

To lze ostatně dokumentovat i konstrukcí trestného činu zvýhodnění věřitele ve

smyslu § 256a trestního zákona. Jak Nejvyšší soud v této souvislosti vyložil

např. v usnesení uveřejněném pod číslem 6/2005 trestní části Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, formální znaky tohoto trestného činu jsou naplněny

tím, že se věřiteli od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky,

dostalo plnění neodpovídajícího zásadě poměrného uspokojení a to na úkor

ostatních věřitelů téhož dlužníka. Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že plnění,

jež neodpovídá zásadě poměrného uspokojení, může být za takových okolností

věřiteli poskytnuto i vzájemným započtením objektivně existujících pohledávek.

Z kupní smlouvy z 24. srpna 2000 je zjevné, že kdyby smluvní strany od počátku

nesměřovaly k dohodě o započtení smluvené kupní ceny proti splatným pohledávkám

dovolatelky z titulu dlužného nájemného, celá transakce by se vůbec

neuskutečnila. Uvedené lze dokumentovat i výší kupní ceny, jež na desetihaléř

přesně kopíruje pohledávky dovolatelky.

Spekulativně v této souvislosti vyznívá dovolatelčina námitka, že popsanou

transakcí došlo ve skutečnosti ke zvýšení majetku pozdější úpadkyně, jelikož

kdyby nájem pokračoval i po prohlášení konkursu, byl by k úhradě nájemného

povinen správce konkursní podstaty. Dovolatelka pomíjí, že podle ustanovení §

14 odst. 3 ZKV ve znění účinném v době prohlášení konkursu (nyní jde o § 14

odst. 5 ZKV) mohl správce konkursní podstaty pro konkursní podstatu nevýhodné

nájemní smlouvy po prohlášení konkursu vypovědět.

Argument možným zatížením věcí v pronajatých prostorách zástavním právem, by

obstál jen ve spojení s tvrzeními, z nichž by bylo možné usuzovat (a to i se

zřetelem k úpravě obsažené v § 28 odst. 4 ZKV), že na uspokojení takto

zajištěné pohledávky by v konkursu musely být vynaloženy vyšší majetkové

hodnoty (více movitých věcí) než ty, jichž se jí dostalo v rámci posuzované

transakce. Nadto nelze přehlédnout, že tvrzení o možné existenci zástavního

práva je ve vnitřním rozporu s dovolatelčiným tvrzením, že pozdější úpadkyně

vlastnicí strojů pro obuvnickou výrobu nebyla (zástavní právo ve smyslu § 672

obč. zák. se pojí jen k movitým věcem, které patří nájemci nebo osobám, které s

ním žijí /je-li fyzickou osobou/ ve společné domácnosti).

K námitce, podle které ustanovení § 4a odst. 1 ZKV ukládá povinnosti dlužníku a

sankcionování věřitele odporuje zákonu, Nejvyšší soud uvádí, že z porušení

zákazu formulovaného označeným ustanovením nutně musí (jak vysvětleno výše)

plynout určité právní důsledky a skutečnost, že dvoustranný právní úkon, při

jehož vzniku jedna ze stran porušila zákon, může být právně neúčinný, v rozporu

se zákonem není (tutéž konstrukci obsahuje - bez zřetele k subjektivním pocitům

dlužníkova kontrahenta - § 15 odst. 1 ZKV).

Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že ačkoliv odvolací soud pochybil v

posouzení důsledků porušení § 4a odst. 1 písm. a/ ZKV, je jeho závěr, že k

takovému porušení došlo a že toto porušení odůvodňuje soupis strojů pro

obuvnickou výrobu do konkursní podstaty, ve svém výsledku správný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.

ř.), dovolání jako neopodstatněné zamítl (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Pro úplnost lze dodat, že není opodstatněná ani dovolatelčina výhrada, že

odvolací soud se v rozhodnutí nevypořádal s bodem II. výroku rozsudku soudu

prvního stupně, jelikož ten nebyl ani změněn ani zrušen. Podle ustanovení § 224

odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i

o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Jinak řečeno, odvolací soud v

takovém případě nepřistupuje k formální změně rozhodnutí soudu prvního stupně

ve výroku o nákladech řízení nebo ke „zrušení“ takového výroku, nýbrž v

souvislosti se změnou takového rozhodnutí ve věci samé rozhodne (jak to správně

učinil i v této věci) sám „nově“ i o nákladech řízení před soudem prvního

stupně.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §

224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že neúspěšnému dovolateli

právo na jejich náhrad nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady

tohoto řízením zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2007

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu