NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1426/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Ing. Z. F., proti žalovanému Ing. S. S., jako správci konkursní
podstaty úpadkyně I. s. r. o., o vyloučení částky 976.598,50 Kč ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.
zn. 22 Cm 53/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 27. dubna 2006, č.j. 15 Cmo 37/2006-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni 20. prosince 2004 domáhal
po žalovaném správci konkursní úpadkyně I., s. r. o. vyloučení částky
976.598,50 Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Podle žalobce se
žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil, když do konkursní podstaty přijal 1.
listopadu 2004 od společnosti A. P., s. r. o., A. G. (dále jen „dlužník“)
plnění odpovídající žalované částce. Předmětnou pohledávku za dlužníkem přitom
pozdější úpadkyně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. června 2004
(dále též jen „postupní smlouva“) postoupila žalobci, přičemž úplata za
postoupení pohledávky byla dohodou o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek
ze dne 20. srpna 2004 započtena proti pohledávce žalobce za pozdější úpadkyní.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. prosince 2005, č.j. 22 Cm 53/2004-55,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně po zjištění, že před uzavřením postupní smlouvy byly
pozdější úpadkyni doručeny exekuční příkazy soudního exekutora (včetně usnesení
soudů o nařízení exekuce), dospěl k závěru o neplatnosti postupní smlouvy pro
rozpor s ustanoveními § 44 odst. 7 a § 47 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen
„exekuční řád“). Zároveň odmítl argumentaci žalobce, že postupní smlouva byla
uzavřena v rámci běžné obchodní činnosti (ve smyslu ustanovení § 44 odst. 7
exekučního řádu), uváděje, že s přihlédnutím k finanční situaci pozdější
úpadkyně a k osobě postupníka (jednatele pozdější úpadkyně) šlo o postup
účelový.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č.j. 15
Cmo 37/2006-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně,
zdůraznil, že v době uzavření postupní smlouvy trval podle ustanovení § 44
odst. 7 exekučního řádu (jímž je založen procesní institut tzv. generálního
inhibitoria) zákaz dispozice s veškerým majetkem povinné (pozdější úpadkyně).
Také dle názoru odvolacího soudu smlouvu o postoupení pohledávky z 30. června
2004 nelze podřadit pod běžnou obchodní činnost či udržování a správu majetku
pozdější úpadkyně. Smlouva o postoupení pohledávky není úkonem nezbytným ke
spravování majetku ani k udržení jeho rozsahu a mezi běžnou obchodní činnost
postupitele lze podřadit pouze takové činnosti, které představují předmět
podnikání zapsaný v obchodním rejstříku.
Proti rozsudku odvolacího soudu a to v celém jeho rozsahu podal žalobce včasné
dovolání, odkazuje co do dovolacích důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) a b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy namítaje, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [odstavec 2 písm. a)] a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Konkrétně dovolatel vytýká soudům nižších stupňů nesprávné posouzení důkazů,
které vyústilo v nesprávný závěr odvolacího soudu charakterizující situaci
pozdější úpadkyně - v době uzavření postupní smlouvy - jako úpadkovou. Dále
dovolatel poukazuje na důkazy provedené částí účetnictví úpadkyně, z nichž
jednoznačně vyplývá, že pohledávky byly v rámci obchodní činnosti úpadkyně
běžně postupovány. Posuzovaná postupní smlouva je proto platným právním úkonem
zjevně spadajícím ve smyslu ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu nejen do
běžné obchodní činnosti obchodní společnosti, ale i do kategorie udržování a
správy majetku. Potud odkazuje na dílo Kasíková, M. a kol., Zákon o soudních
exekutorech a exekuční činnosti a předpisy související, Komentář, 1. vydání,
Praha C. H. Beck, 2005, které „úkon udržování a správy majetku hodnotí
shodně“. Navíc podmínky postoupení (předmětná pohledávka byla postoupena za
nominální hodnotu) byly v tomto případě pro úpadkyni výhodnější než u ostatních
postoupených pohledávek.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v
potvrzujícím výroku ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a
ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedené výroky, ač součástí
rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim
nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním
rozsudkem ve věci), a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c)
Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při
zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Právní posouzení otázky, zda smlouva o postoupení pohledávky z 30. června
2004 je úkonem překračujícím běžnou obchodní činnost či udržování a správu
majetku pozdější úpadkyně totiž závisí na konkrétních skutkových okolnostech
této věci a má význam právě a jen pro projednávanou věc (a tudíž postrádá
potřebný judikatorní přesah).
Neakceptovatelnost dovolatelovy argumentace je však zřejmá již proto, že
sporným právním úkonem (postoupením pohledávky) byla z majetku pozdější
úpadkyně (postižitelného v rámci exekuce) vyvedena pohledávka vůči třetí osobě,
aniž by se pozdější úpadkyni dostalo adekvátního „exekučně využitelného“
protiplnění - sloužícího k uspokojení některé z exekuovaných pohledávek za
pozdější úpadkyní. Přitom právě skutečnost, že se povinný (v důsledku úmyslu
obou smluvních stran znemožnit nebo alespoň podstatně ztížit věřitelům
uspokojení jejich pohledávek) zbavuje svého majetku bez adekvátního
protiplnění, vede k závěru o neplatnosti postupní smlouvy pro rozpor s účelem
zákona nebo pro obcházení zákona podle ustanovení § 39 občanského zákoníku
(obdobně srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006,
sp. zn. 29 Odo 184/2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp.
zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník
2000, pod číslem 104 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn.
21 Cdo 1811/2000, uveřejněného v témže časopise č. 11, ročník 2001, pod číslem
134, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2000, sp. zn. 21
Cdo 1880/99 a ze dne 22. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2088/2000).
Výhrady dovolatele poukazující na nedostatky ve skutkových zjištěních (na
nesprávné posouzení důkazů) odvolacího soudu jsou bez právního významu, neboť
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) - jak uvedeno výše
- založit nemohou.
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní právně významným ani výtka dovolatele, podle
níž pozdější úpadkyně nebyla v době uzavření postupní smlouvy v úpadku, když na
řešení této otázky právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá.
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když
dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně, 31. října 2006
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu