29 Odo 827/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v
konkursní věci úpadkyně O. P., a. s., zastoupené advokátkou, o návrhu úpadkyně
na zrušení konkursu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 K 156/99,
o dovolání úpadkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna
2005, č. j. 1 Ko 407/2004-495, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. srpna 2004, č. j. 80 K 156/99-473,
zamítl návrh úpadkyně (došlý soudu 1. června 2004 - č. l. 458-464) na zrušení
konkursu na její majetek podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). K tvrzení úpadkyně,
že byl překonán jak stav insolvence, tak stav předlužení, neboť celková hodnota
majetku úpadkyně převyšuje přihlášené pohledávky, v důsledku čehož jsou dány
důvody pro zrušení konkursu, soud prvního stupně uzavřel, že tomu tak není a
dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
K odvolání úpadkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna
2005, č. j. 1 Ko 407/2004 - 495, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud konstatoval, že nesouhlas úpadce s přihlášenými pohledávkami
nemá ve smyslu § 23 odst. 1 ZKV pro jejich zjištění v konkursu žádný význam,
přičemž poukázal na skutečnost, že soud při rozhodování o návrhu na zrušení
konkursu nemůže ani předběžně posuzovat pravost řádně přihlášených pohledávek,
neboť takové oprávnění je zákonem (§ 23 a § 24 ZKV) svěřeno toliko správci a
ostatním konkursním věřitelům a v případě popření pohledávek při přezkumném
jednání též soudu, který bude o důvodnosti popření rozhodovat v incidenčním
řízení. Odvolací soud uzavřel, že podmínky pro zrušení konkursu dle § 44 odst.
1 písm. a/ ZKV dány nejsou.
Proti usnesení odvolacího soudu podala úpadkyně včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm., a/, ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř.,
tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Podle dovolatelky soudy obou stupňů řešily otázku zrušení konkursu ve smyslu
ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV v rozporu s hmotným právem a zároveň jde
o otázku (Za jakých podmínek lze zrušit konkurs dle § 44 odst. 1 písm. a/
ZKV?) dovolacím soudem dosud neřešenou.
Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje
dovolatelka v tom, že v několika případech nebylo postupováno v souladu s
ustanovením § 120 o. s. ř. (nebyly provedeny navržené důkazy). V rozporu s
označeným ustanovením též nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro
posouzení věci (ač byly tvrzeny a k jejich prokázání nabídnuty důkazy).
K právnímu posouzení věci dovolatelka uvedla, že dle jejího názoru lze konkurs
zrušit podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV, jestliže:
1) Úpadce (správce konkursní podstaty) v průběhu konkursu průběžně hradí
pohledávky za podstatou a má dostatek finanční hotovosti k okamžité úhradě
všech zjištěných pohledávek a zároveň i pohledávek za podstatou.
2) Hodnota majetku konkursní podstaty je vyšší než suma všech přihlášených
pohledávek. Není nutné, aby majetek byl pouze ve finanční podobě, ale jeho
hodnota musí být zjištěna objektivním způsobem, např. znaleckým posudkem.
Podle dovolatelky je nutné si při posouzení, zda tu jsou předpoklady pro
konkurs, uvědomit, za jakých podmínek je možné konkurs prohlásit, k čemuž
cituje ustanovení § 1 odst. 2 a 3 ZKV, s tím, že o tato ustanovení je třeba se
opřít.
Dovolatelka poukazuje na to, že v konkursní podstatě se nachází finanční
majetek ve výši cca 36.000.000,- Kč, z něhož by mohly být uhrazeny veškeré
pohledávky za podstatou i veškeré zjištěné pohledávky (tj. pohledávky ve výši
8.343.051,28 Kč). Pokud jde o pohledávky popřené, tyto dovolatelka zpochybňuje
a poukazuje na neochotu (nikoli neschopnost) tyto pohledávky uhradit.
Dovolatelka tak má za to, že nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu § 1 odst.
2 věty první ZKV a že nejde ani o úpadek ve formě předlužení a dovozuje, že dle
jejího názoru není třeba, aby se v konkursní podstatě nacházely finanční
prostředky na úhradu všech přihlášených pohledávek. Přitom rozebírá popřené
pohledávky, když se na jedné straně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
nemůže ani předběžně posuzovat pravost přihlášených pohledávek, na druhé
straně mu však vytýká, že pominul, že oprávněnými osobami (především správcem
konkursní podstaty) byly popřeny pohledávky v celkové výši 374.388.799,26 Kč.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního
stupně o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu, může být přípustné jen podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237
odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). O případ
uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit
přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu
nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov.
shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne
7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve
věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst.
3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití
argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada
řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z
povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Z argumentů, jež dovolatelka pojí s existencí dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy na zásadní význam napadeného rozhodnutí po
stránce právní ve věci samé usuzovat nelze (absence jakéhokoli judikatorního
přesahu se ostatně podává i z jejich obsahu).
V rozsahu, v němž dovolatelka uplatňuje způsobilý (pro posouzení přípustnosti
dovolání) dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., se Nejvyšší soud
otázkami předkládanými mu dovolatelkou k zodpovězení ve své rozhodovací praxi
již dříve zabýval a odpověděl na ně ve shodě se závěry obsaženými v napadeném
rozhodnutí.
Rozbor úpravy obsažené v ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV provedl Nejvyšší
soud v usnesení uveřejněném pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, především
vysvětlil, že při zkoumání důvodů pro zrušení konkursu podle ustanovení § 44
odst. 1 písm. a/ ZKV se konkursní soud nezabývá správností procesního postupu
soudu předcházejícího vydání usnesení o prohlášení konkursu, ani správností
rozhodnutí o prohlášení konkursu, případně rozhodnutí je potvrzujícího. Ratio
legis úpravy obsažené v označeném ustanovení tkví v tom, aby měl konkursní soud
k dispozici nástroj, kterým v dalších fázích konkursního řízení, následujících
po prohlášení konkursu, bude moci i bez návrhu (z úřední povinnosti) zohlednit
zjištění, že tu nejsou předpoklady pro konkurs.
Tamtéž uvedl, že z povahy té fáze konkursního řízení, ve které soud může vydat
rozhodnutí podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV, plyne, že úvaha o absenci některého
z předpokladů, za nichž lze konkurs prohlásit, se - logicky - nemůže prosadit
ve stejné podobě jako tomu bylo v době, kdy soud rozhodoval o návrhu na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Tak po prohlášení konkursu se účast věřitelů v konkursu (coby věřitelů
konkursních) odvíjí od přihlášení pohledávky do konkursu; důvodem ke zrušení
konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV proto nemůže být skutečnost, že
původní navrhovatel konkursu svou pohledávku do konkursu vůbec nepřihlásil nebo
ji sice přihlásil, ale její pravost byla účinně popřena. Obdobně to platí pro
věřitele, jejichž pohledávky byly v první fázi konkursního řízení podkladem
pro závěr, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami, které jsou po delší
dobu po lhůtě splatnosti (srov. § 1 odst. 2 větu první ZKV). Jak v této
souvislosti již dříve dovodil Nejvyšší soud (pod bodem XXXIX., str. 208 /384/
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.
června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „stanovisko“), důvod ke zrušení konkursu
podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV není dán, jestliže po prohlášení konkursu
přihlásil svou pohledávku do konkursu alespoň jeden věřitel.
Na tuto argumentaci (jež sama o sobě zpochybňuje dovolatelčino tvrzení, že
důvod ke zrušení konkursu je dán, jelikož podle stavu konkursu není v úpadku
pro platební neschopnost ani pro předlužení) navázal Nejvyšší soud v usnesení
uveřejněném pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
též jen „R 95/2006“). V tomto rozhodnutí (na něž opět v podrobnostech odkazuje)
uzavřel, že posuzuje-li soud, zda jsou splněny předpoklady pro zrušení konkursu
podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV před přezkumným jednáním, přihlíží
ke všem řádně a včas přihlášeným pohledávkám, bez zřetele k tomu, zda je úpadce
pokládá za sporné nebo zda je podle seznamu přihlášených pohledávek hodlá
popřít správce konkursní podstaty.
S odkazem na ustanovení § 7 ZKV a výklad podaný k tomuto ustanovení pod bodem
XVIII., str. 183-185 (359-361), stanoviska a v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1854/2000, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 160, k tomu tamtéž dodal, že
konkursní věřitel, jehož přihlášená pohledávka byla při přezkumném jednání
popřena co do pravosti správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních
věřitelů, zůstává účastníkem konkursního řízení až do marného uplynutí doby
určené mu k podání žaloby o určení pravosti pohledávky, případně do právní moci
soudního rozhodnutí, jímž jeho incidenční žalobě nebylo vyhověno. Do té doby je
s ním nutno také počítat při úvaze o splnění předpokladů pro zrušením konkursu
ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV.
V R 95/2006 Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že byl-li konkurs na majetek
dlužníka prohlášen pro úpadek formou platební neschopnosti (což je i
dovolatelčin případ), nezakládá důvod ke zrušení konkursu podle § 44 odst. 1
písm. a/ ZKV sám o sobě rozsah zjištěného majetku konkursní podstaty, je-li
uspokojení pohledávek konkursních věřitelů vázáno na nutnost zpeněžení tohoto
majetku. Takovým důvodem není ani skutečnost, že přihlášené pohledávky
konkursních věřitelů nebyly pravomocně rozsouzeny k tomu příslušným orgánem
nebo že nejde o jinak vykonatelné pohledávky.
Výše cit. rozhodnutími, od jejichž závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit
ani v této věci, tak byly zodpovězeny (pro dovolatelku nepříznivě) všechny
otázky, které Nejvyššímu soudu v této věci položila.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c/ o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu