NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 830/2002-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra
Hampla a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně N. P., s.r.o., zast.
JUDr. A. N., advokátem, proti žalovanému M. M., o zaplacení 45.655,- Kč s
přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 49 Ro 64/2002, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června
2002, č.j. 62 Co 241/2002-18, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června
2002, č.j. 62 Co 241/2002-18, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
20. dubna 2002, č.j 49 Ro 64/2002-11, se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak,
že je nepřiznal žádnému z účastníků, neboť žalovanému žádné náklady nevznikly.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že žalobkyně v odvolání sice
připustila, že nereagovala na výzvu soudu k odstranění vad žaloby, ale zároveň
namítla, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, konkrétně podmínka,
že pro vady žaloby nelze v řízení pokračovat. Poukázala na to, že ze skutkového
vylíčení žaloby a připojených listin je zcela zřejmá vědomost
žalovaného o povinnosti a důvodnosti uhradit kupní cenu. Dále důrazně poukázala
na to, že podle § 43 odst. 1 o. s. ř. je poučovací
povinnost soudu „realizována výzvou ve formě usnesení předsedy senátu, nikoli
vyšší soudní úřednice, jak je tomu v daném případě. Žádná výzva předsedy senátu
jí však doručena nebyla.“
Odvolací soud v odůvodnění dále uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když
vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby, protože její žaloba neměla
náležitosti podle § 42 odst. 4 a § 79 o. s. ř. Ve výzvě soud zcela jasně
stanovil, o jaké konkrétní vylíčení rozhodujících skutečností má být žaloba
doplněna. Současně stanovil lhůtu a poučil žalobkyni o tom, že
nevyhoví-li výzvě, bude žaloba odmítnuta. Odvolací soud uzavřel, že vadnou
žalobou je i taková žaloba, jež neobsahuje přesné a určité vylíčení
rozhodujících skutečností (skutková tvrzení), tj. neobsahuje takové údaje,
které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud
rozhodnout.
Pokud pak žalobkyně namítla, že výzvu může učinit pouze předseda senátu, není
její námitka oprávněná, neboť usnesení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vydává nejen
předseda senátu (samosoudce), ale i vyšší soudní úředník [§ 6 odst. 2 písm. c)
vyhlášky č. 37/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., co do
důvodu na nesprávné právní posouzení.
Dovolatelka namítá, že v projednávané věci nebyla splněna jedna ze dvou
podmínek, postupu podle § 43 odst. 2 o. s. ř., totiž že v řízení nebylo možno v
důsledku toho, že neodstranila vady žaloby, pokračovat.
Soud prvního stupně ve výzvě k doplnění skutkových tvrzení podání uvedl
demonstrativní výčet skutečností, „o něž by se mělo jednat, zejména uvést z
jakého dne jsou objednávky, na jejichž základě žalovaný odebral zboží, o jaké
zboží se jednalo a v jakém množství atd.“ S výjimkou údaje o
termínu objednávek však měl soud veškeré informace, jejichž doplnění žádal, k
dispozici již při podání žaloby, neboť k důkazu byly ve formě
příloh zaslány mj. i fotokopie příslušných faktur, v nichž je vždy uveden druh
odebraného zboží jeho přesným označením, resp.
názvem, a to v kolonce „MJ“. S ohledem na tuto
skutečnost není jediného důvodu, pro který by měly být do soudního spisu
zakládány listinné důkazy duplicitně.“
Dovolatelka tvrdí, že se dopustila jediného pochybení, když neuvedla termín
objednávek. Jednalo se však pouze o telefonické objednávky, o
kterých se nezaznamenává přesný časový údaj,
neboť „taková skutečnost není povinnou součástí realizace obchodu mezi
stranami. Z vylíčení rozhodných skutečností v žalobě, podložených fotokopiemi
fiktivních příkazů k úhradě (zaslaných k důkazů formou příloh) je pak
jednoznačně zřejmá žalovaného vědomost o povinnosti a důvodnosti uhradit kupní
cenu.“
Podle dovolatelky nelze v nedoložení termínu objednávek spatřovat nedostatek
podání, pro který nelze v řízení pokračovat, „neboť po skutkové ani právní
stránce by nepřinesl ve věci nic nového ani relevantního.“
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř.
K námitkám dovolatelky Nejvyšší soud především uzavřel, že její tvrzení o tom,
že nezbytnou podmínkou postupu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. je, že žalobu pro
neplnění výzvy k opravě nebo doplnění žaloby lze odmítnout pouze tehdy,
jestliže pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat, je správné. Správný
však není závěr dovolatelky, že tato podmínka nebyla v projednávané věci
splněna.
Protože dovolatelka v dovolání sama uvádí, že nesplnila výzvu soudu k doplnění
žaloby o údaj, „z jakého dne jsou objednávky na základě nichž žalovaný od
žalobkyně odebral zboží“, zabýval se Nejvyšší soud nejprve posouzením
oprávněnosti tohoto požadavku soudu prvního stupně a uzavřel, že tento
požadavek byl zcela oprávněný, a že bez uvedení tohoto údaje
nebylo možno v řízení pokračovat.
Dovolatelka se v žalobě domáhá zaplacení zboží dodaného na základě objednávek
žalovaného. Aby soud mohl o žalobě rozhodnout, musí se především zabývat tím,
zda mezi účastníky byly ohledně dodaného zboží uzavřeny kupní smlouvy -
uzavření takových smluv je nezbytnou podmínkou vzniku povinnosti k zaplacení
kupní ceny. Pokud by nebyly smlouvy uzavřeny, mohla by se žalobkyně domáhat
pouze plnění z bezdůvodného obohacení, a to na základě jiných skutkových
tvrzení, než uvedla v žalobě.
K tomu, aby mohl soud posoudit, zda došlo k uzavření smluv na základě
objednávek žalovaného, je nezbytné zjistit nejen to, zda tyto objednávky mají
náležitosti kupní smlouvy podle § 409 odst. 2 obchodního zákoníku - dále též
jen „obch. zák.“, tj. zda v nich bylo specifikováno dostatečně
určitě požadované zboží a kupní cena či způsob jejího
určení (i tuto skutečnost měla žalobkyně tvrdit a soud ji měl k jejímu doplnění
vyzvat), ale i to, zda účastníci dodrželi postup při uzavírání smlouvy
stanovený v § 43a a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“);
jestliže totiž účastníci tento postup nedodrželi anebo jestliže objednávky
neměly některou z náležitostí požadovaných pro kupní smlouvu obchodním
zákoníkem, smlouvy o dodávce zboží mezi nimi nevznikly. Z data (telefonických)
objednávek pak mohl soud prvního stupně zejména zjistit, zda dovolatelka
přijala návrh smlouvy včas ve smyslu ustanovení § 43c a § 43b odst. 1 a 2 obč.
zák.
Pro úplnost je ještě třeba připomenout, že povinností žalobkyně bylo uvést
rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně
sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě (což ostatně v projednávané
věci nebylo možné). Tímto způsobem si sice žalobkyně značně zjednodušila
vypracování žaloby, spoléhala však na to, že nedostatek jejího úsilí nahradí
soud úsilím vlastním, což by vedlo ke zvýšení náročnosti
práce soudu a tím i k vynaložení času, který by soud jinak mohl věnovat
dřívějšímu řešení jiných věcí; přitom právě urychlení práce soudů je účelem
ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř.
Žalobkyni však je nutno přisvědčit v tom, že výzva podle § 43 odst. 1 o. s. ř.
musí být formulována přesně, jednoznačně a srozumitelně. Jejím obsahem nemůže
být pouhý demonstrativní výčet skutečností, o které je nutno žalobu doplnit.
Soud přitom musí brát v úvahu i to, že účastníci řízení nemusejí být v řízení
před soudem prvního stupně zastoupeni advokátem, a že proto výzva musí být
zcela jednoznačná a srozumitelná i pro osobu, která nemá
právnické vzdělání. Z výzvy soudu musí být především zřejmé, zda soud považuje
žalobu za neúplnou, nesrozumitelnou nebo neurčitou. V
projednávané věci neměl proto soud vyzvat žalobkyni k „odstranění vad podání“,
ale k doplnění neúplných skutkových tvrzení, popř. navržení potřebných důkazů,
byť neuvede-li žalobce v žalobě důkazy, nejde o vadu žaloby, která by bránila
pokračování v řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2002 sp.
zn. 21 Cdo 370/2002, publikované v časopise Soudní judikatura,
číslo sešitu 11/2002, SJ 209/2002), přičemž bylo jeho
povinností přesně specifikovat, která další tvrzení jsou nezbytná pro to, aby
byla žaloba projednatelná. V projednávané věci to byla, jak shora uvedeno,
specifikace předmětu plnění požadovaného v objednávkách, data
objednávek a navrhovaná cena plnění. Protože výzva tímto
způsobem formulována nebyla, nemohla založit účinky podle § 43 odst. 2 o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, usnesení odvolacího
soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně podle
ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu