29 Odo 866/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové
a v právní věci žalobkyně T., a. s., proti žalovanému PhDr. J. H., o zaplacení
1,233.541,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
29 Cm 735/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 14. října 2004, č.j. 1 Cmo 117/2004-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.7.2002 č.j. 29 Cm 735/93-86 zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1,233.541,- Kč po původním
1. žalovaným státním podniku P., stanovil žalobkyni povinnost nahradit tomuto
žalovanému náklady řízení v částce 42.125,- Kč, povinnost zaplacení částky
1,233.541,- Kč stanovil v záhlaví označenému žalovanému (původně označenému
jako 2. žalovaný), kterému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v
částce 56.472,- Kč. Dospěl k závěru, že zažalovaná pohledávka souvisí s
privatizovaným majetkem P. s. p., P., (původně označeného jako l. žalovaný), a
to jeho závodu S., kterému žalobkyně dodala zboží, jehož zaplacení se domáhala
předmětnou žalobou, a která v rámci privatizace přešla na v záhlaví označeného
žalovaného.
K odvolání žalovaného rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v
záhlaví tohoto rozhodnutí tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
částech výroku, ve kterých byl tento žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku
1,233.541,- Kč a nahradit náklady řízení (výrok I.), konstatoval, že v částech
výroku, ve kterých byla žaloba proti původnímu prvnímu žalovanému zamítnuta a
žalobkyně byla zavázána zaplatit žalobkyni náklady řízení, zůstal rozsudek
soudu prvního stupně nedotčen (výrok II.) a stanovil žalovanému tj. v záhlaví
označenému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení
(výrok III.)
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že dne 1.4.1993 uzavřel Fond národního
majetku ČR, jako osoba povinná, se žalovaným, jako osobou oprávněnou a
kupující, podle § 2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. a § 47 zák. č. 92/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, dohodu o vydání a převodu majetku, podle které
vydal žalovanému majetek v hodnotě restitučního nároku a dále podle
privatizačního projektu č. 21090 prodal veškerý movitý a nemovitý majetek,
věci, práva a závazky privatizačním projektem určené k přímému prodeji a
náležející závodu státního podniku P. ve S. Dne 31.3.1993 uzavřeli státní
podnik P., žalovaný a společnost M., s. r. o., P. ve smyslu § 169 odst. 2
obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále
též „obch. zák.“) s přihlédnutím k § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. dohodu, ve
které se žalovaný zavázal převzít od státního podniku P. vedle aktiv i pasiva a
závazky státního podniku ve vztahu k jeho dodavatelům formou nezaplacených
faktur. Žalovaný prostřednictvím svého zástupce pravost této listiny
nezpochybnil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
vymáhaný závazek přešel ve smyslu § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. na
žalovaného, neboť se jednalo o závazek související s privatizovaným majetkem
závodu státního podniku P. ve S. Jako nedůvodnou posoudil námitku žalovaného,
že není ve věci pasivně legitimován, když uzavřel dne 1.5.1993 se společností
M., s. r. o. P. smlouvu o přistoupení k závazku, neboť i po uzavření této
dohody zůstal ve smyslu § 534 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“) věřitelovým dlužníkem. Pokud
se žalovaný dovolával nepravomocného rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci
vedené pod sp. zn. 17 Cm 128/1994, pak tuto námitku neshledal soud důvodnou
proto, že tento spor se týká vztahů z úvěrové smlouvy a má svůj samostatný
skutkový základ, který se přímo netýká řešeného sporu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odkazem na ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ a § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (toto ustanovení však v
době podání dovolání již nebylo účinné a pokud měl dovolatel na mysli
ustanovení § 241a odst. 3, které svou formulací je shodné s původním zněním
dovolatelem citovaného ustanovení, pak tento dovolací důvod platí jen v
případě, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o. s. ř.) Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že bezdůvodně převzal závěry
soudu prvního stupně o přechodu nároků žalobkyně na zaplacení jí vydaných
faktur podle privatizačního projektu, který nepodepsal, odvolacím soudem
uváděná částka pasivních závazků 4,015.443,07 Kč nebyla specifikována, v
kapitole pasivních závazků privatizačního projektu a jeho aktualizace je částka
pasivních závazků rozdílná oproti částce uvedené ve smlouvě uzavřené se
společností M., s. r. o. To, že žalovaný nezpochybnil existenci této smlouvy,
neznamená, že přijal obsah této smlouvy jako svůj závazek. Odvolací soud se
nevypořádal se žalovaným namítanou skutečností neprokázání důvodnosti a objemu
závazků postupem uvedeným v § 20 zák. č. 92/1991 Sb., nevypořádal se ani s
namítanou nezákonností „Stanoviska FNM ČR ze dne 5.10.2004“, které bylo vydáno
bez jakékoliv opory v zákoně a bezdůvodně přijal jako prokázanou skutečnost
tvrzení o snaze žalovaného převzít jen aktiva. Závěrem navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k
novému projednání.
Žalobkyně se v podaném vyjádření plně ztotožnila s napadeným rozsudkem
odvolacího soud a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění,
že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve musel zabývat otázkou, zda je dovolání
přípustné, poněvadž podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním
napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé může být dána jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s.
ř. O případ podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde a ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., na které dovolatel odkazuje, je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
odvolacího soudu, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený
rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, tj. zejména
řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132,
formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod odchýlit se ani v
projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z
okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. s
tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm.
a) nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, může soud posuzovat
jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě
argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že
konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o
rozpor s hmotným právem tu nejde.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) je,
že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou
věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec, přičemž právní otázka zásadního
významu musí být dovolatelem konkrétně formulována tak, aby bylo zřejmé, který
právní problém má být řešen. Dovolatelem podané dovolání však neobsahuje žádnou
právní otázku zásadního významu, která by měla být předmětem řešení dovolacím
soudem. Všechny jeho námitky proti rozsudku odvolacího soudu směřují proti
skutkovým zjištěním, popřípadě proti hodnocení učiněných skutkových zjištění.
Tomu odpovídá (co do vymezení dovolacího důvodu) i dovolatelův odkaz na
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení platilo jen do 31.
12. 2000 (v době podání dovolání již nebylo účinné) a od 1. ledna 2001 mu
koresponduje ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však
dovolatel – jak vysvětleno výše – nemá u dovolání, jehož přípustnost může být
založena jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici a jeho
prostřednictvím přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
založit nelze.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného bez jednání ve věci
samé (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věta první
a § 218 písm. c/ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243c, §224 odst. 1 a §
146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu
spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. František Faldyna, CSc. ,v. r.
předseda senátu