NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 870/2001-197
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v konkursní věci
dlužnice V. k. z., v. o. s., o návrhu věřitelky Č. o. b., a. s., na prohlášení
konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 40 K 8/2001, o dovolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 22. května 2001, č. j. 40 K 8/200166 a proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2001, č. j. 1 Ko 335/2001-123, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 22. května 2001, č. j. 40 K 8/2001-66, se zastavuje.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2001, č. j. 1 Ko
335/2001-123, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. září 2001, č. j. 1 Ko
335/2001-123, potvrdil usnesení ze dne 22. května 2001, č. j. 40 K 8/2001-66,
jímž Krajský soud v Hradci Králové prohlásil konkurs na majetek dlužnice.
Odvolací soud - cituje ustanovení § 1 odst. 2 a 3 a § 12a zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně v tom, že dlužnice byla ke dni prohlášení
konkursu v úpadku, neboť měla více věřitelů, jimž
nebyla schopna pod delší dobu plnit své splatné závazky. V daném případě -
uvedl odvolací soud - není pochyb o tom, že dlužnice po delší dobu neplní své
splatné závazky vůči navrhující věřitelce a dalším (v usnesení soudu prvního
stupně uvedeným) věřitelům.
Dlužnice podala proti usnesení odvolacího soudu a výslovné též proti
usnesení soudu prvního stupně včas dovolání, namítajíc, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Konkrétně
dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že pomíjí v jejím odvolání zdůrazňovanou
potřebu objektivního posouzení výkladu zákonné podmínky prohlášení konkursu (v
§ 1 ZKV) ve výrazech „není schopen“ a „po delší dobu“ ve vztahu k době soudního
a správního řešení jejích pohledávek vůči českému státu, s tím, že jí nešlo -
jak se uvádí v usnesení odvolacího soudu - o „zkoumání příčin dlužníkovy
insolvence“. Jsouli (podle dovolatelky) lhůty soudního a správního
řízení (o jejích pohledávkách vůči státu) obecně považovány za dobu přiměřenou,
nelze v řízení dle zákona o konkursu a vyrovnání považovat stejnou dobu za dobu
„delší“. I když z dikce zákona o konkursu a vyrovnání plyne, že pojem úpadku je
vymezen dvojím způsobem (formou insolvence nebo předlužení), přičemž k
prohlášení konkursu postačuje pouze jeden z těchto znaků,
měl by zákon jednoznačně posuzovat insolventnost absolutní
(v podstatě předlužení) a neschopnost dostát pouze
některým (investičním) závazkům, eventuálně závazkům, jejichž neplnění je
způsobeno třetí osobou, zcela mimo běžný obchodní styk. Z listinných důkazů
pak vyplývá, že dovolatelka po deset let plní své běžné obchodní závazky, a že
předmětem návrhu na prohlášení konkursu jsou pouze dva její nesporné závazky, s
nimiž není schopna se v rámci běžného provozu vypořádat pro
překážky na ní nezávislé. Z důkazů se též podává, že druhý znak úpadku není
naplněn, a že dlužnice by byla schopna splnit své závazky vůči věřitelům pouze
ze svých hmotných majetkových aktiv, bez uplatnění jejích pohledávek vůči
státu, jestliže by tak chtěla učinit a svoji činnost ukončit. To však dlužnice
nechce, neboť jejím záměrem je uspokojit věřitele v plné výši z pohledávek, v
nichž jsou coby škoda uplatněny i její závazky k věřitelům. Proto dovolatelka
požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Dovolatelka výslovně dovoláním napadla i usnesení soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“) mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného
vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí krajského soudu vydaného v
řízení v prvním stupni je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to
zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost
soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek
funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší
soud řízení o „dovolání” proti usnesení soudu prvního stupně, které touto vadou
trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např.
důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 a 73/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, ve které dovolání směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší
soud nejprve zkoumal jeho přípustnost.
Podle ustanovení § 238, § 238a odst. 1 písm. b/ až g/ a § 239 o. s. ř.
dovolání přípustné není, neboť nejde o žádný z případů tam vyjmenovaných.
Dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné také
proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení
soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání.
Ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. platí obdobně (§ 238a odst. 2 o. s.
ř.).
Ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. tak vymezuje přípustnost dovolání
proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání, za
shodných podmínek jako ty, jež jsou uvedeny v § 237 odst. 1 o. s. ř., s tím, že
omezení formulovaná v ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř. se neuplatní. Jinak
řečeno, podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání
přípustné proti každému měnícímu či potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve
věci konkursu a vyrovnání; rozhodnutí odvolacího soudu musí - v návaznosti na
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. - opět měnit nebo potvrzovat konkursní či
vyrovnací rozhodnutí soudu prvního stupně „ve věci samé“ (shodně srov. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 58/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Mezi usnesení ve věci samé pak patří i usnesení o prohlášení
konkursu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 51/2003“/).
Přípustnost dovolání ve věci tudíž může založit jen úvaha dovolacího soudu
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nesprávné poučení odvolacího
soudu o tom, že dovolání je přípustné bez dalšího, přípustnost dovolání
nezakládá; dovolateli však v jeho důsledku uběhla lhůta pro podání dovolání -
ve shodě s ustanovením § 240 odst. 3 o. s. ř. - až uplynutím čtyř měsíců od
doručení rozhodnutí (srov. opět R 51/2003).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
S přihlédnutím k tomu, že dosud nebyla beze zbytku vyřešena u dovolacího soudu,
má Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu za právně významné (a dovolání za
přípustné dle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237
odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.) v řešení právní otázky, jakým způsobem má
být při úpadku dlužníka formou platební neschopnosti dlužníka posuzováno
spojení „po delší dobu“ obsažené v ustanovení § 1 odst. 2 ZKV. Dále přisuzuje
zásadní význam i otázce schopnosti dlužnice platit své splatné závazky, jelikož
potud je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud především poznamenává, že dovolací důvod dle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, zjevně není dán, neboť ten se dle dikce označeného
ustanovení může prosadit jen je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ a b/, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a
o. s. ř.).
Zbývá prověřit – v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř. – správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Pro další úvahy Nejvyššího soud je přitom rozhodný výklad zákona o konkursu a
vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č.
117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996
Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000
Sb., č. 30/2000 Sb. č. 105/2000 Sb., č. 214/2000, č. 368/2000 Sb., č. 370/2000
Sb. a č. 120/2001 Sb.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 1 ZKV je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a není
schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil
platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky
(odstavec 2). Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku
i tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má
více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do
ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující
podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování
podnikatelské činnosti důvodně předpokládat (odstavec 3).
Zákon o konkursu a vyrovnání rozeznává dvě formy úpadku, úpadek pro platební
neschopnost dlužníka (§ 1 odst. 2 ZKV) a úpadek pro předlužení (§ 1 odst. 3
ZKV).
Předpokladem úpadku pro platební neschopnost dlužníka (§ 1 odst. 2 ZKV) je -
jak Nejvyšší soud vysvětlil již ve stanovisku svého občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněném pod číslem 52/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen
„stanovisko“) - pluralita věřitelů se splatnými pohledávkami za dlužníkem.
Dlužník tedy musí mít nejméně dva věřitele, z nichž každý má proti němu
pohledávku po lhůtě splatnosti; o úpadek nepůjde například tehdy, má-li dlužník
jen jediného věřitele s (více) pohledávkami po lhůtě splatnosti, avšak
pohledávky dalších věřitelů dosud splatné nejsou (srov. bod XIII. stanoviska,
str. 181 /357/). Dalším požadavkem zákona je, aby neschopnost plnit splatné
závazky u dlužníka trvala „po delší dobu“, jinak řečeno, aby neschopnost
dlužníka plnit své splatné závazky nebyla jen přechodného rázu (jen
krátkodobá). Věřitel přitom může návrh na prohlášení konkursu podat i pro
splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně
rozhodnuto (shodně bod VIII. stanoviska, str. 176 /352/). Je-li předpokladem
uplatnění pohledávky v soudním či jiném řízení její splatnost, pak vymezení
pojmu „po delší dobu“ postihující dobu prodlení dlužníka s úhradou jeho
splatných závazků, nemůže být logicky v žádném směru závislé na délce takového
řízení, bez zřetele k tomu, zda jde o délku „přiměřenou“. Jinak řečeno,
skutečnost, že dlužník sám má za svými dlužníky pohledávky po lhůtě splatnosti
a že tyto pohledávky vymáhá - lhostejno jak dlouho - v soudním nebo jiném
řízení, nemá na závěr zda dlužník je „po delší dobu“ v prodlení s placením
svých závazků, žádného vlivu.
Aniž by tím jakkoli vylučoval možnost uzavřít, že neschopnost dlužníka „po
delší dobu“ plnit své splatné závazky se obecně pojí i s kratší lhůtou - v
právní teorii i soudní praxi se nejčastěji (ve spojení s úpravou ochranné lhůty
- srov. § 5a a § 5c ZKV) zmiňuje lhůta tří měsíců (srov. např. Kotoučová, J. -
Raban, P.: Konkurs a vyrovnání. 2 vydání. Praha, Orac s. r. o. 2001, str.
26-27, nebo Kozel, R.: Problémy konkursního řízení a jejich řešení. Linde Praha
a. s. 2001, str. 25) - Nejvyšší soud uvádí, že jsou-li dlužníkovy závazky po
lhůtě splatnosti po dobu nejméně šesti měsíců, pak zásadně platí, že tato
podmínka úpadku dlužníka formou insolvence byla osvědčena.
Potud se tedy dovolatelce správnost právního posouzení věci odvolacím soudem,
jehož rozhodnutí z uvedených zásad vychází, zpochybnit nepodařilo.
Ustanovení § 1 odst. 2 ZKV ovšem též předpokládá, že v úpadku je jen takový
dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, tedy že u dlužníka
objektivně nastala situace, která brání uspokojit pohledávky věřitelů ve
stanovené (smluvené či jinak určené) době splatnosti, i kdyby chtěl. Jestliže
dlužník disponuje prostředky, které mu umožňují bez zbytečného odkladu splatné
pohledávky věřitelů uhradit, avšak není k tomu ochoten (např. proto, že tyto
pohledávky neuznává, vede spor o jejich výši nebo proti nim uplatňuje
pohledávky vlastní), nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu § 1 odst. 2 věty
první ZKV (srov. bod XIV. stanoviska, str. 181-182 /357-358/).
Jak se podává z obsahu spisu, dlužnice svou procesní obranu od počátku
založila i na argumentu, že pohledávky, na jejichž základě byl
prohlášen konkurs na její majetek, je schopna uhradit, avšak není k tomu
ochotna (srov. její vyjádření z 10. května, č. l. 62, jakož i odvolání ze 4.
června 2001, č. l. 73.). S touto obranou dlužnice se soud prvního stupně v
usnesení o prohlášení konkursu nevypořádal a nápravu v dotčeném směru nezjednal
v důvodech svého rozhodnutí ani odvolací soud (otázkou dlužnicí ohlašované
schopnosti uvedené závazky uhradit se nezabýval). Potud je tudíž právní
posouzení věci odvolacím soudem neúplné (neboť se nezabývá zkoumáním jednoho z
pojmových znaků úpadku formou insolvence) a tedy i nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
K požadavku dovolatelky, aby Nejvyšší soud věc předložil Ústavnímu
soudu s návrhem na zrušení § 1 odst. 2 ZKV, slov „i tehdy v § 1 odst. 3 ZKV a
slov „po vyjádření věřitelského výboru“ v § 18a odst. 2 ZKV, Nejvyšší soud
uvádí, že pro takový postup neshledal důvodu, neboť označená ustanovení má za
souladná s ústavním pořádkem České republiky.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. září 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu