29 Odo 909/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobců a/ T. Č., a b/ JUDr. B. Č., , obou zastoupených advokátem, proti
žalovanému Ing. T. K., jako správci konkursní podstaty úpadce B. d. K.
družstva, zastoupenému advokátem, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 255/2000,
o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2005,
č. j. 13 Cmo 392/2004-60, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2005, č. j. 13 Cmo
392/2004-60, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2004, č. j. 33 Cm 255/2000-39,
zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ T. Č. a b/ JUDr. B. Č.) domáhali vůči
žalovanému správci konkursní podstaty úpadce B. d. K., domáhali vyloučení na
vyloučení bytové jednotky, podílu o velikosti 4499/136812 na společných
prostorech domu a podílu o velikosti 4499/174788 na pozemku, zapsaných
Katastrálním úřadem pro S. pro obec a katastrální území Ř. na listech
vlastnictví (dále též jen „bytová jednotka“), z konkursní podstaty úpadce B. d.
K.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobci se nestali vlastníky
bytové jednotky, jelikož katastrální úřad vydal rozhodnutí o povolení vkladu
vlastnického práva k bytové jednotce do katastru nemovitostí v době (9. ledna
1999), kdy bylo řízení o povolení vkladu vlastnického práva (dále též jen
„vkladové řízení“) přerušeno prohlášením konkursu (2. října 1998) na majetek
družstva (§ 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
- dále též jen „ZKV“).
Dále soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobci nebo jejich
právní předchůdce v zákonné lhůtě do 30. června 1995 požádali družstvo o převod
bytu do vlastnictví, takže závěry formulované v nálezu Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 258/03 (jde o nález ze dne 6. května 2004, uveřejněný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, svazku 33, ročníku 2004, části I., pod pořadovým
číslem 66) nepřekáží uzavřít, že jde o převod neúčinný dle § 15 odst. 1 písm.
c/ ZKV (jelikož se udál bezplatně). Dle soudu lze též uvažovat o námitce
žalovaného, že smlouva o převodu bytové jednotky podepsaná družstvem 30. dubna
1998 a žalobci 14. května 1998 (dále též jen „smlouva o převodu bytové jednotky
ze dne 14. května 1998“) je neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále též
jen „obč. zák.“). Družstvo ji totiž podepsalo v době svého předlužení, čehož si
žalobci jako členové družstva museli být vědomi; mohlo tedy jít o zvýhodnění
členů družstva před věřiteli družstva a smlouva tak byla uzavřena v rozporu s
dobrými mravy a za účelem obcházení zákona.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne
10. února 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud, cituje § 39 a § 583 (v rozhodnutí chybně označený jako § 585)
obč. zák., § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání
majetkových nároků v družstvech a § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se
upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k
bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví
bytů), uvedl, že žalobci nedodrželi prekluzívní lhůtu stanovenou zákonem k
uplatnění nároku na převod bytu do vlastnictví člena bytového družstva.
Nesplnění této povinnosti - pokračoval odvolací soud - nemůže být následně
zhojeno ani tím, že žalobci uzavřeli s družstvem 18. března 1998 smlouvu o
smlouvě budoucí. Uplynutím zákonných lhůt (30. června 1995) tak žalobcům
zaniklo právo na bezplatný převod bytu do jejich vlastnictví podle § 24 odst. 1
zákona o vlastnictví bytů. Jestliže družstvo přesto byt bezplatně převedlo na
žalobce (smlouvou o převodu bytové jednotky ze 14. května 1998), stalo se tak v
rozporu s ustanoveními § 39 a § 585 (správně § 583) obč. zák. (uvedeným
postupem žalobci porušili zákonný zákaz vyslovený v § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1
zákona o vlastnictví bytů a v § 585 /správně § 583/ obč. zák. Důsledkem
neplatnosti smlouvy je, že se žalobci nikdy nestali vlastníky bytu, který se
tak ke dni prohlášení konkursu nacházel v majetku úpadce a byl oprávněně sepsán
do konkursní podstaty úpadce. Na tomto základě se již soud nezabýval
neúčinností právního úkonu dle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
K povaze zápisu vkladu vlastnického práva k bytu do katastru nemovitostí pak
odvolací soud dodal, že i kdyby vkladové řízení proběhlo řádně (včetně návrhu
správce konkursní podstaty na pokračování v tomto řízení), nemohly by účinky
vkladu vlastnického práva nastat, neboť absolutní neplatnost smlouvy má před
zápisem přednost (podle § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem, se vychází pouze z domněnky správnosti
zápisu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, opírajíce jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelé nejprve podrobují kritice závěr odvolacího soudu, že smlouva o
převodu bytové jednotky ze 14. května 1998 je absolutně neplatná pro rozpor s
ustanoveními § 39 a § 583 obč. zák.
Podle dovolatelů zákon o vlastnictví bytů respektuje absolutní ochranu nájemců
družstevních jednotek, vyjádřenou ustanovením § 23 uvedeného zákona a to tím,
že zakotvuje převod bytových jednotek jen nájemci - fyzické osobě, která je
členem družstva. Důvodem této ochrany je skutečnost, že se členové družstev
podíleli (ať již finančně nebo přímo svou prací) na pořízení těchto bytových
jednotek. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů zakotvuje právo
člena družstva na bezplatný převod bytu, na jehož výstavbu byla poskytnuta
finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních právních předpisů, tedy
způsobem uvedeným v § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, je-li nájemcem
tohoto bytu a členem družstva a vyzval-li družstvo k uzavření smlouvy o převodu
vlastnictví bytu. Zákon stanovuje lhůty, ve kterých bylo možné výzvu učinit, a
to dle § 24 zákona č. 42/1992 Sb. a dle § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů,
tj. do 28. července 1992, respektive do 30. června 1995. Poté, co byla taková
výzva učiněna, vznikla družstvu povinnost uzavřít smlouvu (o převodu bytové
jednotky) nejpozději do 31. prosince 1995, popřípadě si strany mohly dohodnout
lhůtu pro uzavření smlouvy jinak. Odtud plyne - uvádí se v dovolání – že k
výzvám učiněným po 31. prosinci 1995 družstvo nemusí přihlížet a není zde ani
zákonná povinnost družstva byt převádět. Není však vyloučena možnost tuto
zákonnou povinnost družstva nahradit povinností smluvní - dobrovolnou, např.
úpravou obsaženou ve stanovách družstva nebo uzavřením smlouvy o budoucí
smlouvě.
Dovolatele uvádějí, že je možný i jiný pohled na celou problematiku, s tím, že
ustanovení § 24 zákona č. 42/1992 Sb. ani ustanovení § 23 odst. 2 zákona o
vlastnictví bytů nepředepisuje, jakým způsobem má být výzva učiněna (zda
písemně nebo ústním oznámením představenstvu družstva). Pakliže družstvo uzavře
s členem družstva smlouvu o převodu bytové jednotky po splnění podmínek (tj.
zejména po učinění výzvy, úhradě zůstatku anuity a finančním vypořádání) je
prokázán konsens, že byly splněny podmínky pro převod bytu dle § 23 odst. 2 a §
24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Situace popsaná v předchozím odstavci dopadá dle dovolatelů i na posuzovaný
případ. Právní předchůdce dovolatelů (který již zemřel) převedl své členství v
družstvu na dovolatele, jimž tak vznikl nájem bytu a kteří za právního
předchůdce plnili povinnosti vůči družstvu.
Na tomto základě - usuzují dovolatelé - je namístě odmítnout závěr soudů
nižších stupňů, že smlouva o převodu bytové jednotky ze 14. května 1998 je
absolutně neplatná.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že i přes „fyzické neprokázání existence výzvy k
převodu“ byly splněny veškeré zákonné podmínky pro převod bytu, předpokládané
ustanovením § 23 odst. 1 a 2 a § 24 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů.
Smlouva o převodu bytové jednotky ze 14. května 1998 byla uzavřena po právu,
obsahuje veškeré obligatorní náležitosti a je svobodným projevem vůle smluvních
stran. K závěru odvolacího soudu o rozporu s ustanovením § 585 obč. zák.
dovolatelé poukazují na to, že označené ustanovení upravuje institut narovnání.
Má-li odvolací soud na mysli ustanovení § 583 obč. zák. o neuplatnění práva,
pro něž dochází k zániku práva, pak dovolatelé tento názor odmítají,
dodávajíce, že v teoretické rovině nelze připustit, aby došlo k zániku práva
uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky pro absenci písemné výzvy k převodu,
neboť by docházelo k nepřípustnému omezování smluvní volnosti účastníků
smlouvy.
K povaze zápisu vkladu „bytu“ do katastru nemovitostí dovolatelé uvádějí, že
závěr odvolacího soudu je v daném ohledu nesprávný pro nesprávné hodnocení
smlouvy o převodu bytové jednotky ze 14. května 1998. Označená smlouva byla
vložena do katastru nemovitostí s účinky k 9. červnu 1998 a rozhodnutí o
povolení vkladu je nepřezkoumatelné, takže nalézací soud je jím - ve smyslu §
135 odst. 2 o. s. ř. - vázán. Přitom dovolatelé s odvoláním na článek 1 Ústavy
uzavírají, že je namístě vycházet z postulátu, že práva nabytá v dobré víře
mají být co nejméně dotčena a sledovat zejména právní jistotu.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolatelé argumenty obsažené v dovolání výslovně nepřiřadili žádnému z
dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.; z obsahu
dovolání je ovšem zřejmé, že kritizují správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem a uplatňují tak dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř., pro řešení otázky zda smlouva o bezúplatném převodu bytové jednotky na
člena družstva uzavřená po uplynutí lhůty, ve které mohl člen družstvo k
takovému převodu vyzvat, je neplatná pro rozpor se zákonem (s ustanoveními § 23
odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a § 583 obč. zák.), jelikož
jde o otázku v dovolacím řízení dosud neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro věc rozhodný je přitom především skutkový závěr, že dovolatelé ani jejich
právní předchůdce družstvo v době do 30. června 1995 nevyzvali k převodu bytu
do svého vlastnictví.
Podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV ve znění účinném v době vydání rozhodnutí
soudů obou stupňů, jež je i stávajícím zněním zákona, soud uloží tomu, kdo
uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu
zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že
žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota
je do soupisu pojata oprávněně.
Dle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení
majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV, patří
také to, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala, že
tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu
zařazen, a že právo, které vylučovalo (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě
vylučuje) zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Právě prověření tohoto předpokladu je určující pro výsledek dovolacího řízení
(o splnění ostatních podmínek neměli pochybnosti účastníci řízení ani soudy
nižších stupňů).
Ustanovení § 39 obč. zák. určuje, že neplatný je právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům.
Dle § 583 obč. zák., k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době
uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. K zániku soud přihlédne,
i když to dlužník nenamítne.
Citovaná ustanovení občanského zákoníku v této podobě platila jak v době
uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, tak v době uzavření smlouvy o převodu
bytové jednotky ze 14. května 1998 a jde rovněž o jejich stávající znění.
Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů určuje, že právní vztahy k
jednotkám se řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními občanského
zákoníku a dalších právních předpisů, které se týkají nemovitostí.
Ustanovení § 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů pak vypočítává obsahové
náležitosti, které musí kromě obecných náležitostí obsahovat smlouva o převodu
vlastnictví jednotky.
Nejvyšší soud v první řadě neshledává opodstatněným tvrzení dovolatelů, že
uzavřením smlouvy o převodu bytové jednotky je prokázána shoda smluvních stran
o splnění podmínek dle § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů,
včetně toho, že zde byla včasná výzva. Uzavření smlouvy, které měla
předcházet určitá právní skutečnost, samo o sobě neprokazuje, že k t této
skutečnosti došlo (že existovala).
Dovolání je přesto důvodné.
Z ustanovení § 23 zákona o vlastnictví bytů se podává, že byt v budově ve
vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen
„družstvo“), jehož nájemce je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen
tomuto členu družstva. Uvedená podmínka platí i pro byty ve vlastnictví,
popřípadě spoluvlastnictví družstva v domech (odstavec 1). Družstvo je povinno
uzavřít smlouvu o převodu bytu uvedeného v § 24 odst. 1 a 2 s fyzickou osobou -
členem družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo podle § 24
zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových
nároků v družstvech, ve znění zákonného opatření Předsednictva Federálního
shromáždění č. 297/1992 Sb., nebo vyzve družstvo do 30. června 1995 k uzavření
smlouvy o převodu vlastnictví k tomuto bytu. Smlouva musí být uzavřena
nejpozději do 31.prosince 1995, není-li dohodnuto jinak. Tím nejsou dotčena
ustanovení devizových předpisů (odstavec 2). Obdobně se postupuje i u
nebytových prostorů, u nichž se na financování podílela svým členským podílem
pouze fyzická osoba - člen družstva, která je nájemcem, nebo její právní
předchůdce (odstavec 3).
Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, jsou-li převáděny
byty, garáže a ateliéry v budovách ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví
družstev, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc
podle zvláštních předpisů, do vlastnictví členů těchto družstev - fyzických
osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáži a ateliéru vznikl po splacení
členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich právními předchůdci, jsou
tyto převody bezplatné.
Při výkladu zákona o vlastnictví bytů Nejvyšší soud vyšel z jeho znění ke dni
uzavření obou výše označených smluv, tj. ve znění zákona č. 273/1994 Sb. a
nálezu Ústavního soudu č. 280/1996 Sb.
Již v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 954/2003, Nejvyšší
soud uzavřel, že smlouvu o převodu bytové jednotky upravuje zákon o vlastnictví
bytů, který ji v § 6 také výslovně pojmenovává (srov. rubriku uvedeného
ustanovení „Smlouva o převodu vlastnictví jednotky“ a začátek odstavce prvního
„Smlouva o převodu vlastnictví jednotky musí kromě obecných náležitostí
obsahovat“). S přihlédnutím k dikci § 3 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů je
rovněž zřejmé, že (kromě zvláštních případů popsaných v zákoně o vlastnictví
bytů především v ustanoveních § 23 a § 24) podřazením právních vztahů k
bytovým jednotkám ustanovením občanského zákoníku a dalších právních předpisů,
které se obecně týkají nemovitostí (a nikoli jen určitého typu smlouvy o
převodu nemovitostí), zákonodárce předjímal možnost, že smlouvy o převodu
vlastnictví jednotky bude možné uzavírat jak coby smlouvy úplatné, tak coby
smlouvy bezúplatné. To platí i pro byty v budově ve vlastnictví, popřípadě
spoluvlastnictví bytového družstva, jejichž nájemci jsou fyzické osoby -
členové družstva. I tehdy, nejde-li o byt ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 a 2
zákona o vlastnictví bytů, je bytové družstvo zásadně při převodu bytu omezeno
okruhem osob, na které lze byt převést (tak, že podle § 23 odst. 1 zákona o
vlastnictví bytů musí jít o převod do vlastnictví nájemce bytu, jímž je fyzická
osoba - člen družstva).
Posuzovaná věc se od věci posuzované v označeném rozhodnutí liší tím, že byt, o
jehož převod šlo, byl sice bytem dle § 24 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví
bytů, leč převodu bytové jednotky do vlastnictví dovolatelů nepředcházela
(podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů) včasná (nejpozději do 30. června
1995 učiněná) výzva k převodu bytové jednotky (§ 23 odst. 2 zákona o
vlastnictví bytů).
Smysl prekluzívní lhůty obsažené v § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů však
tkvěl v tom, že byla-li v jejím průběhu taková výzva učiněna, družstvo bylo
povinno bytovou jednotku na člena družstva převést, a to (nedošlo-li k jiné
dohodě) v zákonem určené lhůtě (do 31. prosince 1995); tato povinnost byla i
soudně vynutitelná.
Ti členové bytových družstev, kteří výzvu dle § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví
bytů v zákonem stanovené lhůtě z jakýchkoli příčin neuskutečnili, se na jedné
straně nemohli po bytovém družstvu domáhat převodu bytové jednotky do svého
vlastnictví, na druhé straně však převod vlastnictví bytu, který měli v nájmu,
i tak podléhal omezení formulovanému § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Jinak řečeno, při zmeškání označené lhůty nemělo družstvo povinnost byt převést
do vlastnictví člena - nájemce bytu; jeho možnost tak bezúplatně učinit z
vlastní vůle, však tím nebyla dotčena. Soud však v takovém případě není zbaven
povinnosti zabývat se případnou neúčinností tohoto právního úkonu ve smyslu §
15 odst. 1 písm. c/ ZKV (jak správně poznamenal soud prvního stupně, označený
nález Ústavního soudu řeší jen situace, kdy družstvo je k bezúplatnému převodu
bytové jednotky ze zákona povinno).
Smlouva o bezúplatném převodu bytové jednotky ve vlastnictví bytového družstva
do vlastnictví člena bytového družstva a současného nájemce převáděného bytu
tedy není neplatná jen proto, že tento člen zmeškal lhůtu k uplatnění výzvy o
převod bytu do svého vlastnictví určenou ustanovením § 23 odst. 2 zákona o
vlastnictví bytů a právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž vyslovil závěr
opačný, tudíž správné není.
Neobstojí-li závěr o absolutní neplatnosti smlouvy z výše popsaných příčin,
pak nemůže obstát ani závěr o významu zápisu vlastnického práva k bytové
jednotce do katastru nemovitostí, jenž z úvahy o absolutní neplatnosti smlouvy
vzešel.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu