29 Odo 931/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní
věci navrhovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, za účasti
D. F. zastoupeného Mgr. Z. M., advokátkou, o určení členství v družstvu,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 148/2002, o dovolání D. F.,
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu
2005, č. j. 14 Cmo 251/2005-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. D. F. je povinno zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 5.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 25. října 2004, č. j. 25 Cm 148/2002-51, Městský
soud v Praze zamítl návrh, kterým se navrhovatel domáhal určení, že je členem
D. F., (dále jen „družstvo“), a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že navrhovatel má podle ustanovení § 80 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na určení,
že je členem družstva, neboť zaplatil základní členské vklady i za byty č. 7 a
8 v domě družstva a uhradil část kupní ceny domu na tyto byty připadající, ale
družstvo jej po převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu
včetně práva nájmu k bytu č. 6 nepovažuje za člena.
S odkazem na provedené dokazování soud dále uvedl, že navrhovatel jako nájemce
bytu č. 6 byl jedním ze zakládajících členů. Stanovy družstva platné v roce
1995 umožňovaly členství v družstvu jen fyzickým osobám, které byly zároveň
nájemci bytu v družstvu. Navrhovatel splnil členské povinnosti (zaplatil
základní členský vklad a poměrnou část kupní ceny, za kterou družstvo koupilo
dům od obce) vztahující se k bytu č. 6 a dále k bytům č. 7 a 8, jejichž nájemci
se nestali členy družstva. Dne 1. června 1998 uzavřelo družstvo jako
pronajímatel s navrhovatelem jako nájemcem smlouvy o nájmu bytů č. 7 a 8.
Téhož dne uzavřel navrhovatel jako pronajímatel se stávajícími nájemníky bytů
č. 7 a 8 smlouvy „o nájmu družstevního bytu“, v nichž bylo
uživatelům bytů zřízeno věcné břemeno doživotního užívání bytu. Dohodou ze dne
30. července 1998 převedl navrhovatel svá práva a povinnosti spojená s
členstvím v družstvu, jejichž součástí bylo právo nájmu bytu č. 6 na M. E. Soud
prvního stupně zdůraznil, že vůlí smluvních stran nebylo převést členská práva
a povinnosti vztahující se k bytům č. 7 a 8. Smlouvy o nájmu bytů č. 7 a 8
uzavřené mezi družstvem a navrhovatelem a mezi navrhovatelem a původními
nájemci těchto bytů, považoval za absolutně neplatné podle ustanovení § 39
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), protože oba byly „obsazeny
původními nájemci“. Navrhovatel se tak nájemcem těchto bytů nestal.
Soud prvního stupně uzavřel, že s ohledem na ustanovení § 230 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a čl. III odst. 1 a 3, čl. VII odst. 1 stanov,
„členský poměr navrhovatele sice představoval základní členský vklad ke třem
bytům v domě družstva, za něž navrhovatel zaplatil i odpovídající část kupní
ceny domu, kterou družstvo uhradilo obci za prodej domu“, ale toto právo
obsahovalo pouze nájemní právo k jednomu bytu, a to bytu č. 6. Nemohlo tak
dojít k rozdělení členských práv a povinností v družstvu tak, aby tato svědčila
jak nové nájemkyni bytu č. 6 a člence družstva M. E., tak navrhovateli, jenž se
v důsledku neplatnosti nájemních smluv k bytům č. 7 a 8 nestal nájemcem dalších
bytů v domě družstva. Navrhovatel se nemohl stát ani nebydlícím členem
družstva, neboť tuto možnost stanovy vylučovaly v čl. III odst. 1. Navrhovatel
sice neprojevil vůli převést veškerá svá členská práva a povinnosti v družstvu
na další osobu, vzhledem k nedělitelnosti těchto práv však k tomu v daném
případě došlo.
určil, že navrhovatel je členem družstva, a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po opakování a doplnění dokazování dospěl k závěru, že skutková
zjištění soudu prvního stupně jsou správná, nikoliv však jeho právní závěry.
Uvedl, že požadavek vyjádřený v čl. III odst. 1 stanov, aby členem družstva
byla jen fyzická osoba, která je oprávněným nájemcem bytu v domě, je třeba
klást k okamžiku vzniku členství při založení družstva, což vyplývá i z odst. 2
tohoto článku. Tento požadavek navrhovatel splnil a byl splněn i požadavek
vyplývající z čl. III odst. 6, neboť nebylo zpochybněno, že se
nabyvatelka členských práv a povinností stala nájemkyní bytu č. 6. Navrhovatel
i ostatní zakládající členové družstva zakotvili do čl. VIII stanov, jak bude
naloženo s bytem uvolněným nájemcem, který se nestal členem družstva, a za nějž
člen plnil veškeré závazky vztahující se k bytu. Je tak zřejmé, že
předpokládali situaci, kdy člen družstva bude mít práva k více bytům.
Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud smlouvy o nájmu
uzavřené 1. června 1998 mezi družstvem a navrhovatelem a mezi navrhovatelem a
dosavadními nájemkyněmi bytů za neplatné s tím, že podle závěrečného ujednání
těchto smluv nabytím jejich účinnosti ztratily účinnost dosavadní nájemní
smlouvy (tj. nájemní smlouvy uzavřené obcí, do jejichž práv po koupi domu
vstoupilo družstvo), a ty jsou touto (podnájemní) smlouvou nahrazeny.
Odvolací soud uzavřel, že částečný převod práv a povinností k bytu č. 6 byl
možný, s tím, že převodci zůstala práva a povinnosti vážící se k bytům č. 7 a
8, což je dostatečně široký okruh práv tak, aby navrhovateli zůstal
plnohodnotný členský vztah.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím
namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Konkrétně dovolatel namítá, že výklad čl. III odst. 1 stanov družstva provedený
odvolacím soudem, podle něhož je požadavek vyjádřený v tomto článku třeba klást
k okamžiku vzniku členství při založení družstva, je nesprávný. Z odst. 2 čl.
III, na který odvolací soud odkazuje, nevyplývá, a je v rozporu s čl. VII odst.
l, podle něhož je členství v družstvu spojeno s výlučným právem užívání
družstevního bytu, a čl. III odst. 6, v němž je upraveno, že převod je
vyloučen, pokud se nabyvatel nestává současně nájemcem družstevního bytu.
Zdůrazňuje, že v družstvu nikdy nebyl zřízen institut nebydlícího člena, mezi
jehož členská práva a povinnosti by nepatřilo právo nájmu bytu.
Dovolatel nesouhlasí ani s výkladem čl. VIII stanov, ve kterém je upraven
postup družstva v případě uvolnění bytu nečlenů družstva, a tvrdí, že práva
vyplývajícího z tohoto článku bylo možno využít, až dojde k uvolnění některého
z bytů v domě, jehož oprávněným nájemcem nebyl člen družstva.
Dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními, jež odvolací soud učinil ze
„zásad městské části P. pro postup při transformaci bytového fondu“, a
nesouhlasí ani se závěry o platnosti nájemních smluv uzavřených 1. června 1998
mezi družstvem a navrhovatelem a mezi navrhovatelem a dosavadními nájemci bytů
č. 7 a 8. Vyjadřuje přesvědčení, že uzavřením těchto smluv nemohl zaniknout
nájem dosavadních nájemců uvedených bytů, a byly jimi porušeny zásady pro
postup při transformaci bytového fondu, stanovy družstva i občanský zákoník.
Tyto smlouvy jsou proto neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák.
Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost závěru, že převodem členských práv a
povinností v družstvu vztahujících se k bytu č. 6, navrhovateli nezaniklo
členství v družstvu. Má za to, že tento závěr by byl správný, pokud by
navrhovateli svědčilo i nájemní právo k bytu č. 7 nebo 8. Navrhovatel však
nájemcem těchto bytů nebyl.
Z těchto důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Navrhovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není
však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co
do správnosti právního posouzení věci. Dovolatel sice uplatnil i dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jím uvedené námitky jsou však
kritikou výkladu stanov družstva, tedy správnosti právního posouzení věci.
Otázkou převodu části práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 31. října 2006, sp.
zn. 29 Odo 1378/2006, v němž dospěl k závěru, že členskými právy a povinnostmi
převáděnými dohodou podle § 229 a § 230 obch. zák., jsou jednak individuální
práva a povinnosti určená stanovami vztahující se ke konkrétnímu bytu, která
jsou převoditelná jako celek, jednak práva, která příslušejí každému členu
družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. Převede-
li člen družstva členská práva a povinnosti vztahující se ke konkrétnímu bytu
či nebytovému prostoru na jinou osobu, stává se tato osoba členem družstva se
všemi právy a povinnostmi, které příslušejí každému členu. Přitom převodce,
který si ponechal tu část členských práv a povinností, jež se vztahuje k jinému
bytu nebo nebytovému prostoru, členem družstva být nepřestává.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovatel převedl dohodou o převodu
členských práv a povinností ze dne 30. července 1998 tu část členských práv a
povinností, která se vztahovala k bytu č. 6, kdežto členská práva a povinnosti
vztahující se k bytům č. 7 a 8 zůstala navrhovateli zachována a
navrhovatel tak zůstal členem družstva, je s výše uvedeným rozhodnutím v
souladu.
Dovodil-li odvolací soud, že nájemními smlouvami uzavřenými mezi družstvem a
navrhovatelem a mezi navrhovatelem a dosavadními nájemkyněmi bytů, ztratily
účinnost (s ohledem na ujednání v bodě 18 těchto smluv)
dosavadní nájemní smlouvy, neboť byly jimi nahrazeny, není tento jeho závěr
správný.
Smlouvami o nájmu družstevních bytů uzavřenými mezi družstvem jako
pronajímatelem a navrhovatelem jako nájemcem dne 1. června 1998 nemohly být
nahrazeny původní nájemní smlouvy (resp. dohody o užívání bytů), neboť nájem
bytů dosavadních nájemkyň nezanikl žádným ze způsobů uvedených v § 710 a § 711
obč. zák. Předmětem plnění těchto smluv tak bylo plnění nemožné a smlouvy jsou
proto neplatné podle § 37 odst. 2 obč. zák. Nestal-li se navrhovatel na základě
těchto smluv nájemcem bytů č. 7 a 8, nemohl ani platně uzavřít smlouvu o nájmu
družstevního bytu s každou z dosavadních nájemkyň, kterou odvolací soud
považoval podle obsahu za smlouvu podnájemní.
Přestože navrhovatel nebyl nájemcem bytů č. 7 a 8, zůstala mu po převodu
členských práv a povinností vztahujících se k bytu č. 6 ta členská práva a
povinnosti, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke
konkrétnímu bytu (tj. práva a povinnosti vymezená v čl. V a VI stanov), a dále
práva připínající se konkrétně k bytům č. 7 a 8 (tj. práva
zakotvená v čl. X stanov - právo hlasovat na členské schůzi počtem hlasů
odpovídajícím výši členského vkladu zaplaceného za tyto dva byty, a povinnosti
uvedené v čl. IV odst. 2 stanov). Přitom v čl. VIII odst. 1 stanovy
předpokládaly, že člen družstva může mít práva a povinnosti k více bytům.
Výklad čl. III odst. 1 (opírající se i o odst. 2 tohoto článku) stanov tak, jak
jej provedl odvolací soud, považuje Nejvyšší soud za správný. Proto je správný
i závěr, že požadavek, aby členy družstva byly jen fyzické osoby, které jsou
oprávněnými nájemci bytů v domě, navrhovatel splňoval, protože v době vzniku
členství při založení družstva byl nájemcem bytu č. 6.
Určují-li stanovy dále v čl. III odst. 6, že převod členských práv a povinností
je vyloučen, pokud se nabyvatel nestává současně nájemcem družstevního bytu,
jsou v této části v rozporu s ustanovením § 230 obch. zák., které žádné
omezující podmínky převodu nestanoví a ani neumožňuje, aby byly určeny
stanovami.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (navrhovatel
je i po převodu práv a povinností vztahujících se k bytu č. 6
členem družstva).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g)
o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi družstvem a jeho členem, jde-li o
vztahy týkající se členského vztahu v družstvu - a o takový vztah v
projednávané věci jde - rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně i
odvolacího soudu mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena. Proto
také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení
rozhodnutí však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.,
když dovolání družstva bylo zamítnuto a navrhovateli vzniklo právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v
jednom stupni určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31.
srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 7 písm. g), § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 5.000,- Kč, a z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k ová
předsedkyně senátu