29 Odo 964/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Pavla Severina v právní věci
žalobkyně A. P., a. s. v likvidaci, zastoupené, advokátkou, proti žalovaným
1) A. v. o. s. (v. o. s.) v likvidaci, 2) Ing. V. A., zastoupenému,
advokátem, a 3) Ing. V. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky
9,940.851,10 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn.
23 Cm 2467/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 9 Cmo 456/2002-142, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 9 Cmo
456/2002-142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 9,940.851,10 Kč (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že na základě
smlouvy o úvěru ze dne 28. srpna 1991 uzavřené podle ustanovení § 382a a
následujících hospodářského zákoníku (dále jen „smlouva o úvěru“) žalobkyně
poskytla první žalované úvěr ve výši 7,500.000,- Kč, který první žalovaná ve
výši jistiny 7,000.000,- Kč s příslušenstvím
„přinejmenším v částce 2,940.851,10 Kč“ neuhradila. Jelikož druhý a třetí
žalovaný, vůči nimž se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu
jejich ručitelského závazku podle ustanovení § 76 obchodního zákoníku, vznesli
námitku promlčení, zabýval se soud prvního stupně především otázkou, zda nároku
žalobkyně „lze vůbec přiznat právní ochranu“. Odkazuje na ustanovení § 130, §
131 a § 131a hospodářského zákoníku, přitom zdůraznil, že vzhledem k odstoupení
od smlouvy o úvěru (§ 139 hospodářského zákoníku) ke dni 30. října 1992 mohla
žalobkyně uplatnit své právo u soudu poprvé 31. října
1992, přičemž od tohoto data začala běžet tříletá promlčecí doba, jejíž běh
skončil dnem 31. října 1995. Jelikož žaloba byla podána u soudu až 27.
února 1997, shledal soud prvního stupně uplatněnou námitku promlčení důvodnou.
K argumentaci žalobkyně, podle níž nemohlo dojít k promlčení uplatněného
nároku, protože na účtu, z něhož měl být závazek hrazen, nebyl dostatek
peněžních prostředků (§ 384 hospodářského zákoníku), soud prvního stupně
uzavřel, že ve smlouvě o úvěru nebyl „výslovně sjednán účet, ze kterého by měl
být úvěr splácen“, pročež nelze výše uvedené ustanovení použít.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2004, č.j. 9 Cmo 456/2002-142, k
odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v napadaném rozsahu, tj. co do
částky 2,814.015,70 Kč, představující kapitalizované úroky, potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že otázku běhu a délky
promlčecí lhůty je nutno posuzovat podle ustanovení hospodářského zákoníku,
přičemž se ztotožnil i s jeho závěry ohledně počátku a konce
promlčecí lhůty, včetně uplatnění nároku u soudu. Co do aplikace
ustanovení § 384 hospodářského zákoníku odvolací soud akcentoval, že toto
ustanovení vycházelo „z naprosto odlišné ekonomické a právní situace“ v období,
kdy byla v platnosti vyhláška č. 10/1978 Sb., o platebním styku a zúčtování na
účtech organizací. Za účinnosti tohoto předpisu - pokračoval odvolací soud -
nebylo možno, aby organizace zakládaly podle svého uvážení běžné účty u
libovolně zvolených peněžních ústavů a volily pro úhradu svých finančních
závazků libovolnou formu platebního styku, když „se vycházelo z toho“, že
organizace bude hradit své úvěrové závazky z účtu, který jí byl v souladu s
výše uvedenou vyhláškou u banky pro tento účel zřízen. Podle názoru odvolacího
soudu po zrušení předpisů striktně upravujících platební styk a zúčtování a po
nabytí účinnosti obchodního zákoníku již „není místa“ pro aplikaci ustanovení §
384 hospodářského zákoníku, neboť toto ustanovení se v nových ekonomických a
právních podmínkách stalo nepoužitelným.
Dále odvolací soud zdůraznil, že nelze připustit, aby nastala situace, kdy
právo na zaplacení úvěrové jistiny je promlčeno a právo na
zaplacení úroků „z tohoto úvěru“ promlčeno není. Přestože hospodářský zákoník
„nekvalifikuje“ úroky z úvěru jako příslušenství pohledávky, je právo na úroky
odvozené od práva na zaplacení jistiny, a tudíž nelze vyhovět žalobě na
zaplacení úroků z úvěru, když u práva na úvěrovou jistinu byla důvodně vznesena
námitka promlčení a nárok na její zaplacení byl z tohoto důvodu soudem zamítnut.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a vyjadřujíc přesvědčení, že odvolací soud v
rozporu s hmotným právem vyřešil otázku možnosti aplikace ustanovení § 384
hospodářského zákoníku a otázku vlivu promlčení jistiny na promlčení úroků.
Dovolatelka namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzením věci [odstavec 2 písm. b)].
Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že soudy obou stupňů se nezabývaly
důkazy, které předložila k prokázaní tvrzení, že nárok na zaplacení úroku z
úvěru není promlčen, když z těchto důkazů (rozuměj z výpisů z účtu první
žalované) je zřejmé, že první žalovaná neměla po celou rozhodnou dobu na
dohodnutém účtu dostatek finančních prostředků k úhradě těchto úroků.
Se správností právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka polemizuje
výhradou, podle níž je nezbytné na právní vztah účastníků v intencích
ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku aplikovat právní úpravu
hospodářského zákoníku, a to včetně jeho ustanovení § 384. Nesouhlasí ani s
právním názorem odvolacího soudu, podle něhož nelze připustit, aby právo na
zaplacení jistiny bylo promlčeno a právo na zaplacení úroků nikoli, když úroky
byly podle hospodářského zákoníku zcela samostatným nárokem (na jistině
nezávislým), a tudíž i běh promlčecí doby je nutno u úroků posuzovat
samostatně.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1. písm. c) o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody a jejich
obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí
odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 763 obchodního zákoníku tímto zákonem se řídí právní vztahy,
které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem
účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za
porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti
toho zákona se řídí dosavadními předpisy. Smlouvy o běžném účtu, smlouvy o
vkladovém účtu, smlouvy o uložení cenných papírů a jiných hodnot se
však řídí tímto zákonem ode dne jeho účinnosti, i když k jejich uzavření došlo
před tímto dnem (odstavec 1). Podle dosavadních předpisů se až
do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem
účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty pro uplatnění práv, které se podle
předchozího odstavce řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po
účinnosti tohoto zákona (odstavec 2).
Podle ustanovení § 384 hospodářského zákoníku u práv banky z poskytování
úvěrů a u práv proti ručiteli neprobíhá promlčecí lhůta, pokud
na účtě, z něhož mají být tyto pohledávky uhrazeny, není dostatek prostředků
pro jejich úhradu.
Práva oprávněné organizace vůči ručiteli se nepromlčí ani
nezaniknou před promlčením nebo zánikem práva vůči
povinné organizaci. Ručitel může, pokud se oprávněná
organizace s ručitelem nedohodla jinak, proti oprávněné organizaci uplatnit
všechny námitky, které proti ní má povinná organizace (§ 129n odst. 1
hospodářského zákoníku).
Společníci ručí za všechny závazky veřejné obchodní společnosti
společně a nerozdílně celým svým majetkem (§ 106k věta
první hospodářského zákoníku).
K možnosti aplikace ustanovení § 384 hospodářského zákoníku a k povaze úroků z
úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru (§ 382a hospodářského
zákoníku) se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze
dne 4. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 151/2001. V této souvislosti uzavřel, že
hospodářský zákoník příslušenství pohledávky neznal, pročež úroky z úvěru
poskytnutého dle smlouvy uzavřené podle ustanovení § 382a hospodářského
zákoníku nejsou příslušenstvím jistiny (pohledávky), nýbrž samostatným nárokem,
který se promlčuje samostatně. Neshledal rovněž žádného
důvodu, pro který by se stalo po nabytí účinnosti obchodního zákoníku (tj.
počínaje 1. lednem 1992) ustanovení § 384 hospodářského zákoníku obsolentním,
když naopak na aplikaci tohoto ustanovení (a na závěru o nedůvodnosti námitky
promlčení) své rozhodnutí založil.
Jelikož odvolací soud v rozporu s ustanovením § 763 obchodního zákoníku
dovodil, že ustanovení § 384 hospodářského zákoníku se stalo po nabytí
účinnosti obchodního zákoníku a po zrušení předpisů upravujících platební styk
a zúčtování nepoužitelným, a co do vztahu „úvěrové
jistiny“ a úroků z ní (včetně jejich promlčení) dospěl k závěrům, jež odporují
právnímu názoru formulovanému ve výše citovaném rozhodnutí, od něhož nemá
Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, shledal Nejvyšší soud
dovolání žalobkyně důvodným.
Proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř.
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladu řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu