I při nejmírnějších požadavcích na náležitosti návrhu na zahájení disciplinárního řízení [§ 14 odst. 2 písm. c) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře] musí být v návrhu alespoň
v hrubých rysech vylíčen skutek – jednání, v němž je spatřován disciplinární delikt
tak, aby tento skutek nebylo možno zaměnit s jiným. Účinky ve vztahu k běhu doby
pro zánik práva disciplinární delikt projednat pak může mít jen takový návrh, který
obsahuje aspoň tuto esenciální náležitost, jinak se jedná o návrh zmatečný. V případě následného odstranění této vady návrhu má pak vliv na běh uvedené lhůty až podání návrhu řádného (odstranění vad návrhu).
I při nejmírnějších požadavcích na náležitosti návrhu na zahájení disciplinárního řízení [§ 14 odst. 2 písm. c) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře] musí být v návrhu alespoň
v hrubých rysech vylíčen skutek – jednání, v němž je spatřován disciplinární delikt
tak, aby tento skutek nebylo možno zaměnit s jiným. Účinky ve vztahu k běhu doby
pro zánik práva disciplinární delikt projednat pak může mít jen takový návrh, který
obsahuje aspoň tuto esenciální náležitost, jinak se jedná o návrh zmatečný. V případě následného odstranění této vady návrhu má pak vliv na běh uvedené lhůty až podání návrhu řádného (odstranění vad návrhu).
10. 1. 2008, čj. 22 Ca 313/2007-37, odmítl žalobu ze dne 14. 4. 2007 proti rozhodnutí žalované pro opožděnost. Toto usnesení však bylo na základě kasační stížnosti žalobkyně
zrušeno rozsudkem rozšířeného senátu Nej-
vyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009,
čj. 4 Ads 39/2008-83, č. 1980/2010 Sb. NSS, který dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas,
a to v důsledku nesprávného poučení obsaženého v napadeném rozhodnutí žalované.
Po vrácení věci Nejvyšším správním soudem k dalšímu řízení krajský soud rozhodl
rozsudkem ze dne 2. 4. 2010, čj. 22 Ca
313/2007-128, tak, že prohlásil nicotnost napadeného rozhodnutí žalované.
Nejvyšší správní soud v následném rozsudku ze dne 21. 7. 2010, čj. 3 Ads 74/2010-173,
č. 2159/2010 Sb. NSS, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nešlo o situaci, kdy by
o věci rozhodoval věcně nepříslušný orgán,
ale o situaci, kdy věcně příslušný orgán byl
nesprávně obsazen, napadené rozhodnutí
nebylo tedy nicotné, ale nezákonné. Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu opět vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2010,
čj. 38 Ad 42/2010-197, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 14. 4. 2007 a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Čestná rada žalované vydala dne
10. 1. 2008, čj. 22 Ca 313/2007-37, odmítl žalobu ze dne 14. 4. 2007 proti rozhodnutí žalované pro opožděnost. Toto usnesení však bylo na základě kasační stížnosti žalobkyně
zrušeno rozsudkem rozšířeného senátu Nej-
vyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009,
čj. 4 Ads 39/2008-83, č. 1980/2010 Sb. NSS, který dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas,
a to v důsledku nesprávného poučení obsaženého v napadeném rozhodnutí žalované.
Po vrácení věci Nejvyšším správním soudem k dalšímu řízení krajský soud rozhodl
rozsudkem ze dne 2. 4. 2010, čj. 22 Ca
313/2007-128, tak, že prohlásil nicotnost napadeného rozhodnutí žalované.
Nejvyšší správní soud v následném rozsudku ze dne 21. 7. 2010, čj. 3 Ads 74/2010-173,
č. 2159/2010 Sb. NSS, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nešlo o situaci, kdy by
o věci rozhodoval věcně nepříslušný orgán,
ale o situaci, kdy věcně příslušný orgán byl
nesprávně obsazen, napadené rozhodnutí
nebylo tedy nicotné, ale nezákonné. Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu opět vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2010,
čj. 38 Ad 42/2010-197, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 14. 4. 2007 a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Čestná rada žalované vydala dne
3. 6. 2011 rozhodnutí o tom, že se žalobkyně
disciplinárně provinila, přičemž jí bylo dle
§ 13 odst. 3 písm. a) Stavovského předpisu žalované č. 4 – Disciplinárního řádu (dále jen
„disciplinární řád“) a podle § 18 odst. 3 písm. c)
zákona o komorách uloženo disciplinární
opatření – vyloučení z České lékařské komory.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí
žalobkyně mimo jiné namítala, že provinění
bylo promlčeno, a nemělo by tak být dále
projednáváno. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, čj. 78 Ad 6/2011-37,
napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud přitom
k námitce žalobkyně, že úprava dob, po které
se „promlčecí“ lhůta dle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu přerušuje, je v rozporu s obecnou úpravou promlčení provinění fyzických
osob, které nejsou trestným činem, tj. s úpravou obsaženou v § 20 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, uvedl, že disciplinární delikt
je proviněním fyzické osoby, které není přestupkem. Zákon o přestupcích přitom svou
působnost váže jen na přestupky, nikoli na
disciplinární delikty. Úprava provedená disciplinárním řádem nemůže být v rozporu se
zákonem o přestupcích, jelikož disciplinární
řád a zákon o přestupcích upravují zcela odlišný okruh otázek, obdobné závěry je třeba
učinit i ve vztahu disciplinárního deliktu
a trestného činu.
Jednotlivá úprava postihů za disciplinární
delikty v jednotlivých oblastech je pak provedena vždy konkrétními právními předpisy
upravujícími právě tuto oblast. Pokud tedy
zákon o komorách – na rozdíl od některých jiných zákonů upravujících disciplinární delikty – otázku zániku práva disciplinární delikt
projednat a jeho pachatele za něj postihnout
neupravuje a pokud současně k úpravě procesních otázek disciplinárního řízení zmocňuje žalovanou [§ 15 odst. 2 písm. a) zákona
o komorách], je třeba konstatovat, že zánik
práva provinění projednat a o něm rozhodnout je – na rozdíl od zániku trestnosti – institutem práva procesního. Na základě zmocnění obsaženého v § 15 odst. 2 písm. a)
zákona o komorách byla žalovaná oprávněna
upravit otázky zániku práva projednat disciplinární delikt člena žalované a rozhodnout
o něm ve svém stavovském předpise – disciplinárním řádu, a to bez ohledu na úpravu provedenou zákonem o přestupcích.
Krajský soud zdůraznil, že podle § 2 odst. 1
disciplinárního řádu se dále vyjmenovanými
skutečnostmi lhůta k projednání disciplinárního deliktu staví, nikoli přerušuje. Zdůraznil, že pokud uplynutí lhůty v předpisech veřejného práva má za následek zánik práva
(zde zánik práva disciplinární delikt projednat a rozhodnout o něm), jedná se o prekluzi,
nikoli o promlčení. Lhůta uvedená v § 2 odst. 1
disciplinárního řádu je tak svou povahou prekluzivní.
První skutečností, která dle § 2 odst. 1
disciplinárního řádu staví běh prekluzivní
lhůty, je den, kdy stížnost komoře došla (lhůta neběží pouze po dobu tohoto jednoho
dne). Druhou skutečností je trvání předběžného šetření. Předběžné šetření následuje po
podání jakékoli stížnosti, jedná se o řízení po
dobu od doručení stížnosti žalované do rozhodnutí o ukončení předběžného šetření.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
Stížnost je svou povahou toliko „podnětem“
k zahájení disciplinárního řízení (které případně následuje právě až po předběžném
šetření), jak podnět definuje § 42 správního
řádu. Předběžné šetření podle disciplinárního řádu – jakkoli je automatickou reakcí orgánů žalované na doručenou stížnost – je ve
smyslu § 46 správního řádu řízením z moci
úřední. K řádnému řízení podle disciplinárního řádu je proto třeba oznámit takové řízení tomu, vůči němuž má být případné disciplinární řízení vedeno. Dnem rozhodným pro
počátek stavení běhu promlčecí lhůty dle § 2
odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu je proto
den, kdy se ten, vůči němuž má být případné
disciplinární řízení vedeno, o vedení předběžného šetření dozvěděl. Předběžné šetření
je pak podle nadpisu § 7 disciplinárního řádu
ukončeno „rozhodnutím“ revizní komise
okresního sdružení žalované o ukončení
předběžného šetření. Krajský soud v odůvodnění dále uvedl, že byl nucen při výkladu pojmu „rozhodnutí“ ve smyslu § 7 disciplinárního řádu odchýlit se od svých dřívějších
závěrů obsažených v rozsudcích ze dne 2. 4.
2009, čj. 22 Ca 210/2008-25, a ze dne 18. 6.
2009, čj. 22 Ca 220/2008-25.
Ustanovení § 7 disciplinárního řádu totiž
rozlišuje mezi „rozhodnutím“ revizní komise
okresního sdružení žalované a návrhem na
zahájení disciplinárního řízení. Revizní komise podle § 7 odst. 4 věty prvé disciplinárního
řádu „rozhodne“ o jakémkoli z možných postupů ve věci, rozhodnutím ve smyslu formalizovaného aktu je však podle § 7 odst. 5
disciplinárního řádu jen rozhodnutí o nezahajování disciplinárního řízení, rozhodnutí
o přerušení řízení či rozhodnutí o zastavení
řízení. Naopak pro případ závěru revizní komise okresního sdružení žalované o potřebě
podat návrh na zahájení disciplinárního řízení vyplývá z § 7 odst. 4 písm. a) disciplinárního řádu, že takový návrh bude podán až následně po přijetí „rozhodnutí“ revizní komise
okresního sdružení žalované (rozhodnutí samotné návrhem není). Disciplinární řízení je
pak z logiky věci a konstrukce § 8 disciplinárního řádu zahájeno až doručením návrhu na
zahájení disciplinárního řízení čestné radě
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
okresního sdružení žalované (nebo podle § 13
disciplinárního řádu čestné radě žalované).
Proto rozhodnutí revizní komise okresního
sdružení žalované o potřebě podání návrhu
na zahájení disciplinárního řízení není samo
o sobě rozhodnutím ve smyslu formalizovaného úkonu správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší či závazně deklarují práva
a povinnosti určité osoby, příp. se rozhoduje
o procesních otázkách (§ 67 odst. 1 správního řádu), ale pouze neformálním závěrem
projednání v revizní komisi okresního sdružení žalované. Současně se však jedná o jediný úkon, který v případě závěru revizní komise okresního sdružení žalované o potřebě
podat návrh na zahájení disciplinárního řízení
nazývá § 7 disciplinárního řádu „rozhodnutím“. Jestliže je tedy podle nadpisu § 7 disciplinárního řádu předběžné šetření ukončeno
„rozhodnutím“, pak se v terminologii tohoto
ustanovení musí jednat právě o tento neformální závěr projednání v revizní komisi
okresního sdružení žalované. Přijetím takového závěru je tedy předběžné řízení skončeno.
Dalším úsekem stavícím běh prekluzivní
lhůty k projednání disciplinárního deliktu je
disciplinární řízení samotné. Disciplinární
řád nestanoví žádné náležitosti návrhu na zahájení disciplinárního řízení. Při posouzení
otázky minimálních požadavků na náležitosti
návrhu na zahájení disciplinárního řízení vycházel krajský soud z dlouhodobé judikatury
správních soudů o správním trestání vystavěné na premise, že disciplinární orgán může
uznat disciplinárně stíhaného vinným jen takovým skutkem, pro který byl podán návrh
na zahájení disciplinárního řízení, kdy totožnost skutku, pro který se řízení vede, musí
být zachována ve všech fázích řízení. I při nejmírnějších požadavcích na náležitosti návrhu
na zahájení disciplinárního řízení musí být
v návrhu alespoň v hrubých rysech vylíčen
skutek – jednání, v němž je spatřován disciplinární delikt – tak, aby tento skutek nebylo
možno zaměnit s jiným. Účinky ve vztahu
k běhu doby pro projednání provinění pak
může mít jen takový návrh, který obsahuje aspoň tuto esenciální náležitost, jinak se totiž
jedná o návrh zmatečný. V případě následné-
ho odstranění této vady návrhu má pak vliv
na běh uvedené lhůty až podání návrhu řádného (odstranění vad návrhu).
Podle krajského soudu je písemnost revizní komise okresního sdružení žalované ze
dne 20. 9. 2004 jednoznačně deklarací vůle
revizní komise okresního sdružení žalované,
že je třeba podat návrh na zahájení disciplinárního řízení. Jedná se tak o deklaraci neformálního závěru projednání v revizní komisi okresního sdružení žalované, kdy přijetím
tohoto závěru bylo ukončeno předběžné šetření. Při absenci jakékoli jiné listiny pak byla
čestnou radou žalované tato písemnost posouzena podle svého obsahu i jako návrh na
zahájení disciplinárního řízení. Tento návrh
však podle krajského soudu nebyl způsobilý
přivodit stavení lhůty k projednání disciplinárního deliktu a rozhodnutí o něm ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) disciplinárního řádu, jelikož vymezení skutku tak, aby nemohl být
zaměněn s jiným, nelze ani při nejmírnějších
požadavcích vyvodit ze slov „obsahem stížnosti je neetické chování [žalobkyně]“ a „dále se [žalobkyně] dopustila velmi závažných
skutků – porušení morálního a etického kodexu,
falšování dokumentace a razítek
a psaním nepravdivých zpráv“, kterým chybí jakákoli bližší věcná, časová i místní konkretizace. Čestná rada žalované dne 9. 9. 2006
rozhodla o zrušení „rozhodnutí“ žalované ze
dne 20. 9. 2004.
Krajský soud vycházel ze své dosavadní
judikatury, ve které dospěl k závěru, že rozhodování čestné rady žalované podle § 14 disciplinárního řádu má charakter přezkumného řízení, jak jej upravuje § 94 a násl.
správního řádu. Pro přezkumné řízení je však
typické, že v něm mohou být rušena jen rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu, takovým aktem však „rozhodnutí“ revizní
rady okresního sdružení žalované není. Krajský soud proto dospěl k závěru, že tu nebylo
žádného rozhodnutí, které by bylo možno
postupem podle § 14 odst. 1 písm. a) disciplinárního řádu rušit. Podle obsahu úkonu ze
dne 9. 9. 2006 pokládala čestná rada žalované
„rozhodnutí“ ze dne 20. 9. 2004 obsahově za
návrh na zahájení disciplinárního řízení, kte-
rý však má vady, které je nutno odstranit. Podle krajského soudu se jednalo o jedinou
možnou reakci na vadný návrh, tj. výzvu k odstranění jeho vad. Jako na takovou výzvu též
bylo na písemnost ze dne 9. 9. 2006 reagováno, kdy podáním ze dne 15. 11. 2006 doručeným čestné radě žalované dne 20. 11. 2006
byly vady návrhu odstraněny. S ohledem na
skutečnost, že tu nebylo žádné rozhodnutí
rušené čestnou radou žalované, nebylo možné na posuzovanou věc aplikovat § 14 odst. 2
disciplinárního řádu.
S ohledem na výše uvedené závěry krajský soud zkonstatoval, že pro běh lhůty dle
§ 2 odst. 1 disciplinárního řádu byly rozhodné
dva okamžiky: „rozhodnutí“ ze dne 20. 9. 2004
ukončilo předběžné šetření, a dne 20. 11. 2006
byl první řádný návrh doručen čestné radě
žalované (následkem bylo stavení lhůty z důvodu řádně zahájeného disciplinárního řízení). V časovém úseku od 20. 9. 2004 do 20. 11.
2006 tedy neexistovala jiná z překážek doby
podle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu. Počínaje dnem 21. 9. 2004 běžela lhůta stanovená
§ 2 odst. 1 disciplinárního řádu, tato lhůta je
jednoletá a do 20. 11. 2006 bezpečně proběhla, aniž by bylo řádně zahájeno disciplinární řízení. Z výše uvedených důvodů shledal
krajský soud důvodnou námitku žalobkyně
o tom, že lhůta k projednání předmětného
skutku stanovená v § 2 odst. 1 disciplinárního řádu proběhla, proto již dále nemohl být
tento skutek čestnou radou žalované v době
vydání napadeného rozhodnutí projednáván.
Proto krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Žalovaná (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž mimo
jiné nesouhlasila se závěrem krajského soudu
o tom, že uběhla roční promlčecí doba podle
§ 2 odst. 1 disciplinárního řádu. Konkrétně
rozporovala tvrzení soudu, že od 20. 9. 2004
(rozhodnutí revizní komise okresního sdružení stěžovatelky o zahájení disciplinárního
řízení) do 20. 11. 2006 (doručení nového návrhu na zahájení disciplinárního řízení čestné radě stěžovatelky) netrvalo stavení běhu
promlčecí lhůty podle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
Skutečnost, že byl čestnou radou stěžovatelky dne 9. 9. 2006 pro formální vady zrušen
první návrh na zahájení disciplinárního řízení revizní komise okresního sdružení stěžovatelky ve Zlíně ze dne 20. 9. 2004 a dne
3. 6. 2011 rozhodnutí o tom, že se žalobkyně
disciplinárně provinila, přičemž jí bylo dle
§ 13 odst. 3 písm. a) Stavovského předpisu žalované č. 4 – Disciplinárního řádu (dále jen
„disciplinární řád“) a podle § 18 odst. 3 písm. c)
zákona o komorách uloženo disciplinární
opatření – vyloučení z České lékařské komory.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí
žalobkyně mimo jiné namítala, že provinění
bylo promlčeno, a nemělo by tak být dále
projednáváno. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, čj. 78 Ad 6/2011-37,
napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud přitom
k námitce žalobkyně, že úprava dob, po které
se „promlčecí“ lhůta dle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu přerušuje, je v rozporu s obecnou úpravou promlčení provinění fyzických
osob, které nejsou trestným činem, tj. s úpravou obsaženou v § 20 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, uvedl, že disciplinární delikt
je proviněním fyzické osoby, které není přestupkem. Zákon o přestupcích přitom svou
působnost váže jen na přestupky, nikoli na
disciplinární delikty. Úprava provedená disciplinárním řádem nemůže být v rozporu se
zákonem o přestupcích, jelikož disciplinární
řád a zákon o přestupcích upravují zcela odlišný okruh otázek, obdobné závěry je třeba
učinit i ve vztahu disciplinárního deliktu
a trestného činu.
Jednotlivá úprava postihů za disciplinární
delikty v jednotlivých oblastech je pak provedena vždy konkrétními právními předpisy
upravujícími právě tuto oblast. Pokud tedy
zákon o komorách – na rozdíl od některých jiných zákonů upravujících disciplinární delikty – otázku zániku práva disciplinární delikt
projednat a jeho pachatele za něj postihnout
neupravuje a pokud současně k úpravě procesních otázek disciplinárního řízení zmocňuje žalovanou [§ 15 odst. 2 písm. a) zákona
o komorách], je třeba konstatovat, že zánik
práva provinění projednat a o něm rozhodnout je – na rozdíl od zániku trestnosti – institutem práva procesního. Na základě zmocnění obsaženého v § 15 odst. 2 písm. a)
zákona o komorách byla žalovaná oprávněna
upravit otázky zániku práva projednat disciplinární delikt člena žalované a rozhodnout
o něm ve svém stavovském předpise – disciplinárním řádu, a to bez ohledu na úpravu provedenou zákonem o přestupcích.
Krajský soud zdůraznil, že podle § 2 odst. 1
disciplinárního řádu se dále vyjmenovanými
skutečnostmi lhůta k projednání disciplinárního deliktu staví, nikoli přerušuje. Zdůraznil, že pokud uplynutí lhůty v předpisech veřejného práva má za následek zánik práva
(zde zánik práva disciplinární delikt projednat a rozhodnout o něm), jedná se o prekluzi,
nikoli o promlčení. Lhůta uvedená v § 2 odst. 1
disciplinárního řádu je tak svou povahou prekluzivní.
První skutečností, která dle § 2 odst. 1
disciplinárního řádu staví běh prekluzivní
lhůty, je den, kdy stížnost komoře došla (lhůta neběží pouze po dobu tohoto jednoho
dne). Druhou skutečností je trvání předběžného šetření. Předběžné šetření následuje po
podání jakékoli stížnosti, jedná se o řízení po
dobu od doručení stížnosti žalované do rozhodnutí o ukončení předběžného šetření.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
Stížnost je svou povahou toliko „podnětem“
k zahájení disciplinárního řízení (které případně následuje právě až po předběžném
šetření), jak podnět definuje § 42 správního
řádu. Předběžné šetření podle disciplinárního řádu – jakkoli je automatickou reakcí orgánů žalované na doručenou stížnost – je ve
smyslu § 46 správního řádu řízením z moci
úřední. K řádnému řízení podle disciplinárního řádu je proto třeba oznámit takové řízení tomu, vůči němuž má být případné disciplinární řízení vedeno. Dnem rozhodným pro
počátek stavení běhu promlčecí lhůty dle § 2
odst. 1 písm. b) disciplinárního řádu je proto
den, kdy se ten, vůči němuž má být případné
disciplinární řízení vedeno, o vedení předběžného šetření dozvěděl. Předběžné šetření
je pak podle nadpisu § 7 disciplinárního řádu
ukončeno „rozhodnutím“ revizní komise
okresního sdružení žalované o ukončení
předběžného šetření. Krajský soud v odůvodnění dále uvedl, že byl nucen při výkladu pojmu „rozhodnutí“ ve smyslu § 7 disciplinárního řádu odchýlit se od svých dřívějších
závěrů obsažených v rozsudcích ze dne 2. 4.
2009, čj. 22 Ca 210/2008-25, a ze dne 18. 6.
2009, čj. 22 Ca 220/2008-25.
Ustanovení § 7 disciplinárního řádu totiž
rozlišuje mezi „rozhodnutím“ revizní komise
okresního sdružení žalované a návrhem na
zahájení disciplinárního řízení. Revizní komise podle § 7 odst. 4 věty prvé disciplinárního
řádu „rozhodne“ o jakémkoli z možných postupů ve věci, rozhodnutím ve smyslu formalizovaného aktu je však podle § 7 odst. 5
disciplinárního řádu jen rozhodnutí o nezahajování disciplinárního řízení, rozhodnutí
o přerušení řízení či rozhodnutí o zastavení
řízení. Naopak pro případ závěru revizní komise okresního sdružení žalované o potřebě
podat návrh na zahájení disciplinárního řízení vyplývá z § 7 odst. 4 písm. a) disciplinárního řádu, že takový návrh bude podán až následně po přijetí „rozhodnutí“ revizní komise
okresního sdružení žalované (rozhodnutí samotné návrhem není). Disciplinární řízení je
pak z logiky věci a konstrukce § 8 disciplinárního řádu zahájeno až doručením návrhu na
zahájení disciplinárního řízení čestné radě
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
okresního sdružení žalované (nebo podle § 13
disciplinárního řádu čestné radě žalované).
Proto rozhodnutí revizní komise okresního
sdružení žalované o potřebě podání návrhu
na zahájení disciplinárního řízení není samo
o sobě rozhodnutím ve smyslu formalizovaného úkonu správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší či závazně deklarují práva
a povinnosti určité osoby, příp. se rozhoduje
o procesních otázkách (§ 67 odst. 1 správního řádu), ale pouze neformálním závěrem
projednání v revizní komisi okresního sdružení žalované. Současně se však jedná o jediný úkon, který v případě závěru revizní komise okresního sdružení žalované o potřebě
podat návrh na zahájení disciplinárního řízení
nazývá § 7 disciplinárního řádu „rozhodnutím“. Jestliže je tedy podle nadpisu § 7 disciplinárního řádu předběžné šetření ukončeno
„rozhodnutím“, pak se v terminologii tohoto
ustanovení musí jednat právě o tento neformální závěr projednání v revizní komisi
okresního sdružení žalované. Přijetím takového závěru je tedy předběžné řízení skončeno.
Dalším úsekem stavícím běh prekluzivní
lhůty k projednání disciplinárního deliktu je
disciplinární řízení samotné. Disciplinární
řád nestanoví žádné náležitosti návrhu na zahájení disciplinárního řízení. Při posouzení
otázky minimálních požadavků na náležitosti
návrhu na zahájení disciplinárního řízení vycházel krajský soud z dlouhodobé judikatury
správních soudů o správním trestání vystavěné na premise, že disciplinární orgán může
uznat disciplinárně stíhaného vinným jen takovým skutkem, pro který byl podán návrh
na zahájení disciplinárního řízení, kdy totožnost skutku, pro který se řízení vede, musí
být zachována ve všech fázích řízení. I při nejmírnějších požadavcích na náležitosti návrhu
na zahájení disciplinárního řízení musí být
v návrhu alespoň v hrubých rysech vylíčen
skutek – jednání, v němž je spatřován disciplinární delikt – tak, aby tento skutek nebylo
možno zaměnit s jiným. Účinky ve vztahu
k běhu doby pro projednání provinění pak
může mít jen takový návrh, který obsahuje aspoň tuto esenciální náležitost, jinak se totiž
jedná o návrh zmatečný. V případě následné-
ho odstranění této vady návrhu má pak vliv
na běh uvedené lhůty až podání návrhu řádného (odstranění vad návrhu).
Podle krajského soudu je písemnost revizní komise okresního sdružení žalované ze
dne 20. 9. 2004 jednoznačně deklarací vůle
revizní komise okresního sdružení žalované,
že je třeba podat návrh na zahájení disciplinárního řízení. Jedná se tak o deklaraci neformálního závěru projednání v revizní komisi okresního sdružení žalované, kdy přijetím
tohoto závěru bylo ukončeno předběžné šetření. Při absenci jakékoli jiné listiny pak byla
čestnou radou žalované tato písemnost posouzena podle svého obsahu i jako návrh na
zahájení disciplinárního řízení. Tento návrh
však podle krajského soudu nebyl způsobilý
přivodit stavení lhůty k projednání disciplinárního deliktu a rozhodnutí o něm ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) disciplinárního řádu, jelikož vymezení skutku tak, aby nemohl být
zaměněn s jiným, nelze ani při nejmírnějších
požadavcích vyvodit ze slov „obsahem stížnosti je neetické chování [žalobkyně]“ a „dále se [žalobkyně] dopustila velmi závažných
skutků – porušení morálního a etického kodexu,
falšování dokumentace a razítek
a psaním nepravdivých zpráv“, kterým chybí jakákoli bližší věcná, časová i místní konkretizace. Čestná rada žalované dne 9. 9. 2006
rozhodla o zrušení „rozhodnutí“ žalované ze
dne 20. 9. 2004.
Krajský soud vycházel ze své dosavadní
judikatury, ve které dospěl k závěru, že rozhodování čestné rady žalované podle § 14 disciplinárního řádu má charakter přezkumného řízení, jak jej upravuje § 94 a násl.
správního řádu. Pro přezkumné řízení je však
typické, že v něm mohou být rušena jen rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu, takovým aktem však „rozhodnutí“ revizní
rady okresního sdružení žalované není. Krajský soud proto dospěl k závěru, že tu nebylo
žádného rozhodnutí, které by bylo možno
postupem podle § 14 odst. 1 písm. a) disciplinárního řádu rušit. Podle obsahu úkonu ze
dne 9. 9. 2006 pokládala čestná rada žalované
„rozhodnutí“ ze dne 20. 9. 2004 obsahově za
návrh na zahájení disciplinárního řízení, kte-
rý však má vady, které je nutno odstranit. Podle krajského soudu se jednalo o jedinou
možnou reakci na vadný návrh, tj. výzvu k odstranění jeho vad. Jako na takovou výzvu též
bylo na písemnost ze dne 9. 9. 2006 reagováno, kdy podáním ze dne 15. 11. 2006 doručeným čestné radě žalované dne 20. 11. 2006
byly vady návrhu odstraněny. S ohledem na
skutečnost, že tu nebylo žádné rozhodnutí
rušené čestnou radou žalované, nebylo možné na posuzovanou věc aplikovat § 14 odst. 2
disciplinárního řádu.
S ohledem na výše uvedené závěry krajský soud zkonstatoval, že pro běh lhůty dle
§ 2 odst. 1 disciplinárního řádu byly rozhodné
dva okamžiky: „rozhodnutí“ ze dne 20. 9. 2004
ukončilo předběžné šetření, a dne 20. 11. 2006
byl první řádný návrh doručen čestné radě
žalované (následkem bylo stavení lhůty z důvodu řádně zahájeného disciplinárního řízení). V časovém úseku od 20. 9. 2004 do 20. 11.
2006 tedy neexistovala jiná z překážek doby
podle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu. Počínaje dnem 21. 9. 2004 běžela lhůta stanovená
§ 2 odst. 1 disciplinárního řádu, tato lhůta je
jednoletá a do 20. 11. 2006 bezpečně proběhla, aniž by bylo řádně zahájeno disciplinární řízení. Z výše uvedených důvodů shledal
krajský soud důvodnou námitku žalobkyně
o tom, že lhůta k projednání předmětného
skutku stanovená v § 2 odst. 1 disciplinárního řádu proběhla, proto již dále nemohl být
tento skutek čestnou radou žalované v době
vydání napadeného rozhodnutí projednáván.
Proto krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Žalovaná (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž mimo
jiné nesouhlasila se závěrem krajského soudu
o tom, že uběhla roční promlčecí doba podle
§ 2 odst. 1 disciplinárního řádu. Konkrétně
rozporovala tvrzení soudu, že od 20. 9. 2004
(rozhodnutí revizní komise okresního sdružení stěžovatelky o zahájení disciplinárního
řízení) do 20. 11. 2006 (doručení nového návrhu na zahájení disciplinárního řízení čestné radě stěžovatelky) netrvalo stavení běhu
promlčecí lhůty podle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
Skutečnost, že byl čestnou radou stěžovatelky dne 9. 9. 2006 pro formální vady zrušen
první návrh na zahájení disciplinárního řízení revizní komise okresního sdružení stěžovatelky ve Zlíně ze dne 20. 9. 2004 a dne
15. 11. 2006 byl návrh na zahájení disciplinárního řízení podán znovu bez formálních vad,
nelze dle stěžovatelky interpretovat tak, že
v období od 20. 9. 2004 do 20. 11. 2006 neexistovala žádná z překážek běhu promlčecí
doby podle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu
stěžovatelky. Před řízením, ani během celého
řízení tedy nemohlo dojít k uplynutí roční
promlčecí doby, a tím tedy k nemožnosti projednat skutek, který byl předmětem žalobou
napadeného správního rozhodnutí, a rozhodnout o něm.
Žalobkyně podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém sdělila, že napadený rozsudek považuje za správný, přesto polemizovala
se závěry, že promlčení disciplinárního opatření je institutem práva procesního, a proto
má stěžovatelka právo si tuto otázku „libovolně“ upravit ve svém disciplinárním řádu na
základě zmocnění dle § 15 odst. 2 písm. a) zákona o komorách. Žalobkyně je toho názoru,
že promlčení musí mít i u disciplinárních deliktů projednávaných stěžovatelkou minimálně zčásti hmotněprávní povahu. Nelze tak
připustit závěr, že by si stěžovatelka jakožto
profesní komora stanovovala ve svých procesních řádech (např. v disciplinárním řádu)
hmotněprávní podmínky pro zánik odpovědnosti, kdy tato otázka musí být nutně řešena
formou zákona.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Podzákonnou úpravu na úrovni vnitřního
předpisu stěžovatelky představuje disciplinární řád. Podle § 1 odst. 3 disciplinárního řádu „[ř]ízením podle tohoto disciplinárního
řádu se rozumí projednávání stížností orgány komory (dále jen ,řízení‘) a sestává z:
a) předběžného šetření, jehož cílem je
zjistit, zda řízení případu je v kompetenci
komory, zda je přípustné disciplinární řízení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
a zda je důvod k podání návrhu na jeho zahájení,
b) disciplinárního řízení, jehož cílem je
spravedlivě rozhodnout o návrhu revizní
komise na zahájení disciplinárního řízení.
V odůvodněných případech může být disciplinární řízení se souhlasem toho, kdo podal
stížnost, a lékaře, proti kterému stížnost
směřuje, nahrazeno smírčím řízením.“
Podle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu
„[d]isciplinární provinění nelze projednat,
uplynula-li od jeho spáchání promlčecí doba, jež činí jeden rok. Běh promlčecí doby se
staví:
a) dnem kdy stížnost, která je podkladem
pro řízení, komoře došla,
b) po dobu trvání předběžného šetření,
c) po dobu trvání disciplinárního řízení,
d) po dobu řízení dle § 14,
e) po dobu, kdy lékař, proti kterému stíž-
nost směřuje, není členem komory,
f) po dobu, kdy je v téže věci vedeno řízení u jiného orgánu, zejména u orgánu činného v trestním řízení.“ (...)
Podle § 7 disciplinárního řádu odst. 3
písm. a) (rozhodnutí o ukončení předběžného šetření) „[p]ověřený člen revizní komise
okresního sdružení komory po shromáždění
všech potřebných podkladů pro rozhodnutí:
a) vypracuje návrh na zahájení disciplinárního řízení, který předloží ke schválení
revizní komisi okresního sdružení“.
Podle § 7 odst. 4 disciplinárního řádu
„[r]evizní komise okresního sdružení komory projedná návrh pověřeného člena podaný
po ukončení předběžného šetření a rozhodne o tom, zda návrh schvaluje, popř. o jiném
postupu ve věci. Předseda revizní komise
okresního sdružení komory současně zajistí, aby nejpozději ve lhůtě do 30 dnů:
a) byl podán návrh na zahájení discipli-
nárního řízení, nebo
b) bylo vypracováno písemné rozhodnu-
tí o nezahájení disciplinárního řízení
ba) z důvodu neviny lékaře, nebo
bb) z důvodu, že vinu lékaře nelze pro-
kázat, nebo
c) bylo vypracováno rozhodnutí o přeru-
šení řízení,
d) bylo vypracováno rozhodnutí o zasta-
vení řízení.“ (...)
Podle § 14 odst. 1 písm. a) „[p]ředseda nebo pověřený člen čestné rady komory může
přezkoumávat všechna rozhodnutí učiněná
disciplinárními orgány okresních sdružení.
Na jeho návrh může čestná rada komory
zrušit kterékoliv disciplinární rozhodnutí
orgánu okresního sdružení komory a vrátit
věc k novému projednání a rozhodnutí. V takovém případě jsou orgány okresního sdružení komory vázány právním názorem čestné rady komory.“
Podle § 14 odst. 2 „[p]ravomocné rozhodnutí disciplinárního orgánu okresního
sdružení komory může čestná rada komory
zrušit, pokud zahájila šetření ve věci
do 6 měsíců ode dne, kdy jí bylo rozhodnutí
doručeno“. (...)
Nejvyšší správní soud se předně zabýval
právním rámcem institutu zániku práva disciplinární delikt projednat. Nejvyšší správní
soud již v předchozím rozsudku týkajícím se
této věci čj. 3 Ads 74/2010-173, uvedl, že stěžovatelka „je ze zákona oprávněna prostřednictvím sjezdu delegátů vydávat svůj disciplinární řád [§ 15 odst. 2 písm. a) [zákona
o komorách]]. Podstatné však je, že tento zákon v žádném ze svých ustanovení neuvádí,
v jakém poměru je tento vnitřní předpis
k zákonné úpravě disciplinárního řízení,
resp. co má být jeho obsahem a jaká ustanovení zákona má disciplinární řád provádět.
Věcná působnost disciplinárního řádu byla
tedy zákonem [o komorách] poměrně nedostatečně vymezena, pročež je otázkou, do jaké míry se tento vnitřní předpis při úpravě
procesních pravidel disciplinárního řízení
pohybuje secundum legem a do jaké míry
jsou jeho pravidla praeter legem, či dokonce
contra legem. Nejvyššímu správnímu soudu
však nepřísluší na tomto místě a v tomto ří-
zení pravomoc přezkoumávat zákonnost
vnitřního předpisu Komory v abstraktním
slova smyslu, přísluší mu pouze zkoumat
soulad aplikace konkrétních pravidel tohoto
předpisu se zákonným rámcem disciplinárního řízení upraveným v zákoně [o komorách].“ Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se
závěry krajského soudu, které navíc stěžovatelka ani žalobkyně v řízení o kasační stížnosti nezpochybňují, že zákon o komorách sice
otázku zániku práva disciplinární delikt projednat neupravuje, nicméně v § 15 odst. 2
písm. a) zmocňuje stěžovatelku k vydávání
svého vlastního disciplinárního řádu, a stěžovatelka byla oprávněna upravit si otázky zániku práva projednat disciplinární delikt člena
komory ve svém stavovském předpise.
V opačném případě by Nejvyšší správní soud
musel od § 2 disciplinárního řádu odhlédnout a otázka promlčení (resp. prekluze) odpovědnosti za disciplinární delikt lékaře by
představovala mezeru v právní úpravě; k takovému závěru však Nejvyšší správní soud
nedospěl. Na druhé straně však Nejvyšší
správní soud musí korigovat závěry krajského soudu o tom, že zánik práva provinění
projednat je institutem práva procesního.
Krajský soud správně vyložil, že pokud má
uplynutí lhůty v předpisech veřejného práva
za následek zánik práva, jedná se prekluzi.
Prekluze je však svou povahou institut práva
hmotného, i když je úzce svázána s mechanismy práva procesního. Předmětná právní
„úprava promlčení“ disciplinárního deliktu je
tak evidentně úpravou způsobující hmotněprávní účinky, nikoliv pouze účinky procesní.
Nejvyšší správní soud musel dále posoudit
otázku, zda v časovém úseku od 20. 9. 2004
do 20. 11. 2006 došlo ke stavení běhu „promlčecí lhůty“ ve smyslu § 2 odst. 1 disciplinárního řádu. Krajský soud dospěl k závěru, že prekluzivní lhůta se nestavila, vzhledem k tomu,
že „rozhodnutí“ ze dne 20. 9. 2004, které bylo současně návrhem na zahájení disciplinárního řízení, nebylo způsobilé přivodit stavení
lhůty k projednání disciplinárního deliktu
a rozhodnutí o něm, neboť tomuto „návrhu“
chybělo vymezení skutku tak, aby nemohl
být zaměněn s jiným. Stavení „promlčecí lhů-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
ty“ ve smyslu překážky trvání disciplinárního
řízení nastalo až dne 20. 11. 2006, tedy doručením prvního řádného návrhu na zahájení
disciplinárního řízení čestné radě stěžovatelky. Čestná rada stěžovatelky dne 9. 9. 2006
rozhodla o zrušení „rozhodnutí“ revizní komise okresního sdružení stěžovatelky ze dne
15. 11. 2006 byl návrh na zahájení disciplinárního řízení podán znovu bez formálních vad,
nelze dle stěžovatelky interpretovat tak, že
v období od 20. 9. 2004 do 20. 11. 2006 neexistovala žádná z překážek běhu promlčecí
doby podle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu
stěžovatelky. Před řízením, ani během celého
řízení tedy nemohlo dojít k uplynutí roční
promlčecí doby, a tím tedy k nemožnosti projednat skutek, který byl předmětem žalobou
napadeného správního rozhodnutí, a rozhodnout o něm.
Žalobkyně podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém sdělila, že napadený rozsudek považuje za správný, přesto polemizovala
se závěry, že promlčení disciplinárního opatření je institutem práva procesního, a proto
má stěžovatelka právo si tuto otázku „libovolně“ upravit ve svém disciplinárním řádu na
základě zmocnění dle § 15 odst. 2 písm. a) zákona o komorách. Žalobkyně je toho názoru,
že promlčení musí mít i u disciplinárních deliktů projednávaných stěžovatelkou minimálně zčásti hmotněprávní povahu. Nelze tak
připustit závěr, že by si stěžovatelka jakožto
profesní komora stanovovala ve svých procesních řádech (např. v disciplinárním řádu)
hmotněprávní podmínky pro zánik odpovědnosti, kdy tato otázka musí být nutně řešena
formou zákona.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Podzákonnou úpravu na úrovni vnitřního
předpisu stěžovatelky představuje disciplinární řád. Podle § 1 odst. 3 disciplinárního řádu „[ř]ízením podle tohoto disciplinárního
řádu se rozumí projednávání stížností orgány komory (dále jen ,řízení‘) a sestává z:
a) předběžného šetření, jehož cílem je
zjistit, zda řízení případu je v kompetenci
komory, zda je přípustné disciplinární řízení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
a zda je důvod k podání návrhu na jeho zahájení,
b) disciplinárního řízení, jehož cílem je
spravedlivě rozhodnout o návrhu revizní
komise na zahájení disciplinárního řízení.
V odůvodněných případech může být disciplinární řízení se souhlasem toho, kdo podal
stížnost, a lékaře, proti kterému stížnost
směřuje, nahrazeno smírčím řízením.“
Podle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu
„[d]isciplinární provinění nelze projednat,
uplynula-li od jeho spáchání promlčecí doba, jež činí jeden rok. Běh promlčecí doby se
staví:
a) dnem kdy stížnost, která je podkladem
pro řízení, komoře došla,
b) po dobu trvání předběžného šetření,
c) po dobu trvání disciplinárního řízení,
d) po dobu řízení dle § 14,
e) po dobu, kdy lékař, proti kterému stíž-
nost směřuje, není členem komory,
f) po dobu, kdy je v téže věci vedeno řízení u jiného orgánu, zejména u orgánu činného v trestním řízení.“ (...)
Podle § 7 disciplinárního řádu odst. 3
písm. a) (rozhodnutí o ukončení předběžného šetření) „[p]ověřený člen revizní komise
okresního sdružení komory po shromáždění
všech potřebných podkladů pro rozhodnutí:
a) vypracuje návrh na zahájení disciplinárního řízení, který předloží ke schválení
revizní komisi okresního sdružení“.
Podle § 7 odst. 4 disciplinárního řádu
„[r]evizní komise okresního sdružení komory projedná návrh pověřeného člena podaný
po ukončení předběžného šetření a rozhodne o tom, zda návrh schvaluje, popř. o jiném
postupu ve věci. Předseda revizní komise
okresního sdružení komory současně zajistí, aby nejpozději ve lhůtě do 30 dnů:
a) byl podán návrh na zahájení discipli-
nárního řízení, nebo
b) bylo vypracováno písemné rozhodnu-
tí o nezahájení disciplinárního řízení
ba) z důvodu neviny lékaře, nebo
bb) z důvodu, že vinu lékaře nelze pro-
kázat, nebo
c) bylo vypracováno rozhodnutí o přeru-
šení řízení,
d) bylo vypracováno rozhodnutí o zasta-
vení řízení.“ (...)
Podle § 14 odst. 1 písm. a) „[p]ředseda nebo pověřený člen čestné rady komory může
přezkoumávat všechna rozhodnutí učiněná
disciplinárními orgány okresních sdružení.
Na jeho návrh může čestná rada komory
zrušit kterékoliv disciplinární rozhodnutí
orgánu okresního sdružení komory a vrátit
věc k novému projednání a rozhodnutí. V takovém případě jsou orgány okresního sdružení komory vázány právním názorem čestné rady komory.“
Podle § 14 odst. 2 „[p]ravomocné rozhodnutí disciplinárního orgánu okresního
sdružení komory může čestná rada komory
zrušit, pokud zahájila šetření ve věci
do 6 měsíců ode dne, kdy jí bylo rozhodnutí
doručeno“. (...)
Nejvyšší správní soud se předně zabýval
právním rámcem institutu zániku práva disciplinární delikt projednat. Nejvyšší správní
soud již v předchozím rozsudku týkajícím se
této věci čj. 3 Ads 74/2010-173, uvedl, že stěžovatelka „je ze zákona oprávněna prostřednictvím sjezdu delegátů vydávat svůj disciplinární řád [§ 15 odst. 2 písm. a) [zákona
o komorách]]. Podstatné však je, že tento zákon v žádném ze svých ustanovení neuvádí,
v jakém poměru je tento vnitřní předpis
k zákonné úpravě disciplinárního řízení,
resp. co má být jeho obsahem a jaká ustanovení zákona má disciplinární řád provádět.
Věcná působnost disciplinárního řádu byla
tedy zákonem [o komorách] poměrně nedostatečně vymezena, pročež je otázkou, do jaké míry se tento vnitřní předpis při úpravě
procesních pravidel disciplinárního řízení
pohybuje secundum legem a do jaké míry
jsou jeho pravidla praeter legem, či dokonce
contra legem. Nejvyššímu správnímu soudu
však nepřísluší na tomto místě a v tomto ří-
zení pravomoc přezkoumávat zákonnost
vnitřního předpisu Komory v abstraktním
slova smyslu, přísluší mu pouze zkoumat
soulad aplikace konkrétních pravidel tohoto
předpisu se zákonným rámcem disciplinárního řízení upraveným v zákoně [o komorách].“ Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se
závěry krajského soudu, které navíc stěžovatelka ani žalobkyně v řízení o kasační stížnosti nezpochybňují, že zákon o komorách sice
otázku zániku práva disciplinární delikt projednat neupravuje, nicméně v § 15 odst. 2
písm. a) zmocňuje stěžovatelku k vydávání
svého vlastního disciplinárního řádu, a stěžovatelka byla oprávněna upravit si otázky zániku práva projednat disciplinární delikt člena
komory ve svém stavovském předpise.
V opačném případě by Nejvyšší správní soud
musel od § 2 disciplinárního řádu odhlédnout a otázka promlčení (resp. prekluze) odpovědnosti za disciplinární delikt lékaře by
představovala mezeru v právní úpravě; k takovému závěru však Nejvyšší správní soud
nedospěl. Na druhé straně však Nejvyšší
správní soud musí korigovat závěry krajského soudu o tom, že zánik práva provinění
projednat je institutem práva procesního.
Krajský soud správně vyložil, že pokud má
uplynutí lhůty v předpisech veřejného práva
za následek zánik práva, jedná se prekluzi.
Prekluze je však svou povahou institut práva
hmotného, i když je úzce svázána s mechanismy práva procesního. Předmětná právní
„úprava promlčení“ disciplinárního deliktu je
tak evidentně úpravou způsobující hmotněprávní účinky, nikoliv pouze účinky procesní.
Nejvyšší správní soud musel dále posoudit
otázku, zda v časovém úseku od 20. 9. 2004
do 20. 11. 2006 došlo ke stavení běhu „promlčecí lhůty“ ve smyslu § 2 odst. 1 disciplinárního řádu. Krajský soud dospěl k závěru, že prekluzivní lhůta se nestavila, vzhledem k tomu,
že „rozhodnutí“ ze dne 20. 9. 2004, které bylo současně návrhem na zahájení disciplinárního řízení, nebylo způsobilé přivodit stavení
lhůty k projednání disciplinárního deliktu
a rozhodnutí o něm, neboť tomuto „návrhu“
chybělo vymezení skutku tak, aby nemohl
být zaměněn s jiným. Stavení „promlčecí lhů-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
ty“ ve smyslu překážky trvání disciplinárního
řízení nastalo až dne 20. 11. 2006, tedy doručením prvního řádného návrhu na zahájení
disciplinárního řízení čestné radě stěžovatelky. Čestná rada stěžovatelky dne 9. 9. 2006
rozhodla o zrušení „rozhodnutí“ revizní komise okresního sdružení stěžovatelky ze dne
20. 9. 2004, to však nebylo rozhodnutím, který by bylo možno postupem podle § 14 odst. 1
písm. a) disciplinárního řádu rušit, proto nebylo možné aplikovat na posuzovanou věc
§ 14 odst. 2 disciplinárního řádu (stavení doby po dobu řízení podle § 14). Naopak stěžovatelka má za to, že v období od 20. 9. 2004
do 9. 9. 2006 probíhalo disciplinární řízení,
lhůta k projednání disciplinárního deliktu se
stavila, a to, že byl návrh formálně vadný, neznamenalo, že nenastala fáze disciplinárního
řízení a lhůta se nestavila.
Klíčové je nyní posouzení správnosti
právního závěru krajského soudu o tom, že
účinky ve vztahu k běhu doby pro zánik práva disciplinární delikt projednat pak může
mít jen takový návrh, který obsahuje alespoň
v hrubých rysech vylíčení skutku – jednání,
v němž je spatřován disciplinární delikt – tak,
aby tento skutek nebylo možno zaměnit s jiným, jinak se totiž jedná o návrh zmatečný.
V případě následného odstranění této vady návrhu má pak vliv na běh uvedené lhůty až podání návrhu řádného (odstranění vad návrhu).
Krajský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl, že vylíčení skutku je esenciální náležitostí obžaloby v trestním řízení,
kárných žalob ve věcech kárných provinění
advokátů, notářů, soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů atd. Jedná se tedy o základní požadavek na návrh na jakékoliv potrestání, ať už soudní, kárné, disciplinární, či
jiné.
Delikty členů profesních komor jsou specifickou skupinou veřejných disciplinárních
deliktů. Vůči speciálním ustanovením o řízení o nich obsažených na zákonné i podzákonné úrovni se až na výjimky subsidiárně uplatní správní řád. Podrobnosti o disciplinárním
řízení stanoví typicky statutární předpisy komor (např. kárné řády) viz k tomu Mates, P.
a kol. Základy správního práva trestního.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
20. 9. 2004, to však nebylo rozhodnutím, který by bylo možno postupem podle § 14 odst. 1
písm. a) disciplinárního řádu rušit, proto nebylo možné aplikovat na posuzovanou věc
§ 14 odst. 2 disciplinárního řádu (stavení doby po dobu řízení podle § 14). Naopak stěžovatelka má za to, že v období od 20. 9. 2004
do 9. 9. 2006 probíhalo disciplinární řízení,
lhůta k projednání disciplinárního deliktu se
stavila, a to, že byl návrh formálně vadný, neznamenalo, že nenastala fáze disciplinárního
řízení a lhůta se nestavila.
Klíčové je nyní posouzení správnosti
právního závěru krajského soudu o tom, že
účinky ve vztahu k běhu doby pro zánik práva disciplinární delikt projednat pak může
mít jen takový návrh, který obsahuje alespoň
v hrubých rysech vylíčení skutku – jednání,
v němž je spatřován disciplinární delikt – tak,
aby tento skutek nebylo možno zaměnit s jiným, jinak se totiž jedná o návrh zmatečný.
V případě následného odstranění této vady návrhu má pak vliv na běh uvedené lhůty až podání návrhu řádného (odstranění vad návrhu).
Krajský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl, že vylíčení skutku je esenciální náležitostí obžaloby v trestním řízení,
kárných žalob ve věcech kárných provinění
advokátů, notářů, soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů atd. Jedná se tedy o základní požadavek na návrh na jakékoliv potrestání, ať už soudní, kárné, disciplinární, či
jiné.
Delikty členů profesních komor jsou specifickou skupinou veřejných disciplinárních
deliktů. Vůči speciálním ustanovením o řízení o nich obsažených na zákonné i podzákonné úrovni se až na výjimky subsidiárně uplatní správní řád. Podrobnosti o disciplinárním
řízení stanoví typicky statutární předpisy komor (např. kárné řády) viz k tomu Mates, P.
a kol. Základy správního práva trestního.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 133. Mezi
delikty členů profesních komor patří např.
delikty lékaře, stomatologa, lékárníka, veterinárního lékaře, disciplinární provinění notáře,
autorizovaného architekta, autorizovaného inženýra a autorizovaného technika, disciplinární provinění daňového poradce, kárné
provinění advokáta, disciplinární provinění
patentového zástupce, delikt statutárního auditora. Při srovnání s jinými disciplinárními
předpisy lze zjistit, že zatímco disciplinární
řád stěžovatelky nestanovuje, co musí obsahovat návrh na zahájení disciplinárního řízení, podle Disciplinárního řádu Komory daňových poradců musí návrh na zahájení řízení
(disciplinární žaloba) obsahovat popis skutku, v němž je spatřováno disciplinární provinění (§ 11), podle Disciplinárního a smírčího
řádu České komory architektů návrh na zahájení disciplinárního řízení musí obsahovat žalobní návrh, v němž musí být označen skutek, pro který je obviněný stíhán, s uvedením
místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud
je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být
zaměněn s jiným; dále musí být uvedeno, jaké
disciplinární provinění se v tomto skutku spatřuje (§ 32). Disciplinární řízení autorizovaných
osob je upraveno zákonem č. 360/1992 Sb.,
o výkonu povolání autorizovaných architektů
a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, a návrh na
zahájení disciplinárního řízení musí být podle § 21 také skutkově vymezen. V případě
kárných žalob podle advokátního kárného řádu (vyhláška č. 244/1996 Sb.) nebo notářského řádu (zákon č. 358/1992 Sb., o notářích
a jejich činnosti) musí být také jejím obsahem popis skutku, po který se kárná žaloba
podává. Samozřejmě v řízení o přestupcích
jako o základním typu správního deliktu, ačkoliv se již nejedná o disciplinární delikty,
představuje vylíčení skutku esenciální náležitost návrhu na zahájení řízení v případě tzv.
návrhových přestupků: podle § 68 odst. 2 zákona o přestupcích musí být v návrhu uvedeno kde, kdy a jakým způsobem měl být přestupek spáchán.
Popis skutku jako nutná náležitost návrhu
na zahájení disciplinárního řízení má svůj význam – jednak je nezbytné, aby měl disciplinárně (kárně) obviněný možnost se k obvinění vyjádřit (a to nelze bez toho, aby věděl, za
co je vlastně disciplinárně stíhán), jednak je
ale také kladen důraz na to, aby osoba nemohla být výrokem rozhodnutí o vině potrestána
za skutky, které nebyly předmětem samotného kárného (resp. disciplinárního) návrhu.
Tak například v případě kárných žalob advokátů Vrchní soud v Praze v roce 1997 judikoval, že „[k]árný senát kárné komise České
advokátní komory nemůže uznat kárně stíhaného advokáta vinným skutkem, pro který nebyla podána kárná žaloba, a uložit mu
za něj trest (§ 27 zákona č. 128/1990 Sb.,
o advokacii), byť i se současným potrestáním za jiné skutky, pro které žaloba podána
byla“ (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze
dne 29. 12. 1997, čj. 6 A 208/95-57). Ačkoliv
disciplinární řád stěžovatelky neobsahoval
žádné ustanovení o tom, jaké podstatné náležitosti má návrh na zahájení disciplinárního
řízení obsahovat, podle § 8 disciplinárního
řádu se návrh na zahájení disciplinárního řízení zasílá lékaři, proti kterému návrh směřuje, tento lékař má právo písemně se k němu
vyjádřit. Pokud návrh není dostatečný ve
smyslu popisu skutku, který se stal (ačkoliv
žalobkyně o skutku ví již ze zaslané stížnosti
ve fázi předběžného šetření), nemá možnost
adekvátně hájit svá práva. Přesné vymezení
skutku, pro který je vedeno disciplinární řízení má význam i pro dodržení zásady ne bis
in idem, vyjádřené mimo jiné i negativní podmínkou řízení – překážkou litispendence,
která brání, aby bylo zahájeno řízení, pokud
v téže věci probíhá řízení u jiného správního
orgánu.
Krajský soud poukazoval na popis skutku
jako esenciální náležitost obžaloby v trestním
řízení a kárných žalob. Jakkoliv lze krajskému
soudu dát nepochybně za pravdu z hlediska
správnosti uvedeného
tvrzení, Nejvyšší
správní soud považuje za potřebné k tomuto
výkladu uvést, že vhodnější je srovnávat disciplinární delikt lékařů s ostatními disciplinárními delikty v profesní samosprávě, nic-
méně i takto pojatá analogie je za určitých
podmínek aplikovatelná. Jak uvedl Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 16. 4. 2008,
čj. 1 As 27/2008-67, použít v oblasti správního trestání analogie práva nebo zákona lze
jen „v omezeném rozsahu, pouze tam, kdy
to, co má být aplikováno, určitou otázku vůbec neřeší, nevede-li takový výklad k újmě
účastníka řízení a ani k újmě na ochraně
hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem“. Tyto podmínky jsou v nyní posuzovaném případě splněny. Pomocí analogie opřené o výše uvedená srovnání právních
úprav jednotlivých disciplinárních řízení,
v poslední řadě též i trestního řízení soudního, lze tedy dospět k závěru, že i návrh na zahájení disciplinárního řízení se žalobkyní
měl obsahovat vylíčení skutku tak, aby ho nebylo možné zaměnit s jiným.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu
zjistil následující skutečnosti rozhodné pro
posouzení plynutí prekluzivní lhůty. Dne
5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 133. Mezi
delikty členů profesních komor patří např.
delikty lékaře, stomatologa, lékárníka, veterinárního lékaře, disciplinární provinění notáře,
autorizovaného architekta, autorizovaného inženýra a autorizovaného technika, disciplinární provinění daňového poradce, kárné
provinění advokáta, disciplinární provinění
patentového zástupce, delikt statutárního auditora. Při srovnání s jinými disciplinárními
předpisy lze zjistit, že zatímco disciplinární
řád stěžovatelky nestanovuje, co musí obsahovat návrh na zahájení disciplinárního řízení, podle Disciplinárního řádu Komory daňových poradců musí návrh na zahájení řízení
(disciplinární žaloba) obsahovat popis skutku, v němž je spatřováno disciplinární provinění (§ 11), podle Disciplinárního a smírčího
řádu České komory architektů návrh na zahájení disciplinárního řízení musí obsahovat žalobní návrh, v němž musí být označen skutek, pro který je obviněný stíhán, s uvedením
místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud
je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být
zaměněn s jiným; dále musí být uvedeno, jaké
disciplinární provinění se v tomto skutku spatřuje (§ 32). Disciplinární řízení autorizovaných
osob je upraveno zákonem č. 360/1992 Sb.,
o výkonu povolání autorizovaných architektů
a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, a návrh na
zahájení disciplinárního řízení musí být podle § 21 také skutkově vymezen. V případě
kárných žalob podle advokátního kárného řádu (vyhláška č. 244/1996 Sb.) nebo notářského řádu (zákon č. 358/1992 Sb., o notářích
a jejich činnosti) musí být také jejím obsahem popis skutku, po který se kárná žaloba
podává. Samozřejmě v řízení o přestupcích
jako o základním typu správního deliktu, ačkoliv se již nejedná o disciplinární delikty,
představuje vylíčení skutku esenciální náležitost návrhu na zahájení řízení v případě tzv.
návrhových přestupků: podle § 68 odst. 2 zákona o přestupcích musí být v návrhu uvedeno kde, kdy a jakým způsobem měl být přestupek spáchán.
Popis skutku jako nutná náležitost návrhu
na zahájení disciplinárního řízení má svůj význam – jednak je nezbytné, aby měl disciplinárně (kárně) obviněný možnost se k obvinění vyjádřit (a to nelze bez toho, aby věděl, za
co je vlastně disciplinárně stíhán), jednak je
ale také kladen důraz na to, aby osoba nemohla být výrokem rozhodnutí o vině potrestána
za skutky, které nebyly předmětem samotného kárného (resp. disciplinárního) návrhu.
Tak například v případě kárných žalob advokátů Vrchní soud v Praze v roce 1997 judikoval, že „[k]árný senát kárné komise České
advokátní komory nemůže uznat kárně stíhaného advokáta vinným skutkem, pro který nebyla podána kárná žaloba, a uložit mu
za něj trest (§ 27 zákona č. 128/1990 Sb.,
o advokacii), byť i se současným potrestáním za jiné skutky, pro které žaloba podána
byla“ (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze
dne 29. 12. 1997, čj. 6 A 208/95-57). Ačkoliv
disciplinární řád stěžovatelky neobsahoval
žádné ustanovení o tom, jaké podstatné náležitosti má návrh na zahájení disciplinárního
řízení obsahovat, podle § 8 disciplinárního
řádu se návrh na zahájení disciplinárního řízení zasílá lékaři, proti kterému návrh směřuje, tento lékař má právo písemně se k němu
vyjádřit. Pokud návrh není dostatečný ve
smyslu popisu skutku, který se stal (ačkoliv
žalobkyně o skutku ví již ze zaslané stížnosti
ve fázi předběžného šetření), nemá možnost
adekvátně hájit svá práva. Přesné vymezení
skutku, pro který je vedeno disciplinární řízení má význam i pro dodržení zásady ne bis
in idem, vyjádřené mimo jiné i negativní podmínkou řízení – překážkou litispendence,
která brání, aby bylo zahájeno řízení, pokud
v téže věci probíhá řízení u jiného správního
orgánu.
Krajský soud poukazoval na popis skutku
jako esenciální náležitost obžaloby v trestním
řízení a kárných žalob. Jakkoliv lze krajskému
soudu dát nepochybně za pravdu z hlediska
správnosti uvedeného
tvrzení, Nejvyšší
správní soud považuje za potřebné k tomuto
výkladu uvést, že vhodnější je srovnávat disciplinární delikt lékařů s ostatními disciplinárními delikty v profesní samosprávě, nic-
méně i takto pojatá analogie je za určitých
podmínek aplikovatelná. Jak uvedl Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 16. 4. 2008,
čj. 1 As 27/2008-67, použít v oblasti správního trestání analogie práva nebo zákona lze
jen „v omezeném rozsahu, pouze tam, kdy
to, co má být aplikováno, určitou otázku vůbec neřeší, nevede-li takový výklad k újmě
účastníka řízení a ani k újmě na ochraně
hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem“. Tyto podmínky jsou v nyní posuzovaném případě splněny. Pomocí analogie opřené o výše uvedená srovnání právních
úprav jednotlivých disciplinárních řízení,
v poslední řadě též i trestního řízení soudního, lze tedy dospět k závěru, že i návrh na zahájení disciplinárního řízení se žalobkyní
měl obsahovat vylíčení skutku tak, aby ho nebylo možné zaměnit s jiným.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu
zjistil následující skutečnosti rozhodné pro
posouzení plynutí prekluzivní lhůty. Dne
2. 6. 2004 se měla žalobkyně dopustit spáchání stěžovatelkou vytýkaného jednání. Od spáchání provinění počala běžet prekluzivní lhůta, která se poprvé stavila dnem, kdy revizní
komisi stěžovatelky došla stížnost ze dne
2. 6. 2004 se měla žalobkyně dopustit spáchání stěžovatelkou vytýkaného jednání. Od spáchání provinění počala běžet prekluzivní lhůta, která se poprvé stavila dnem, kdy revizní
komisi stěžovatelky došla stížnost ze dne
22. 6. 2004, tedy dne 25. 6. 2004. Dalším důvodem pro stavení lhůty bylo doba trvání
předběžného šetření. Krajský soud dovodil,
že dnem rozhodným pro počátek stavení lhůty z důvodu trvání předběžného šetření je až
den, kdy se ten, vůči němuž má být případné
disciplinární řízení vedeno, o vedení předběžného šetření dozvěděl. Fáze předběžného
šetření je pak ukončena „rozhodnutím“ revizní komise okresního sdružení stěžovatelky
o ukončení předběžného šetření. Dne 14. 7.
2004 pověřený člen revizní komise stěžovatelky rozhodl o přijetí stížnosti a předání
k dalšímu řešení revizní komisi okresního
sdružení stěžovatelky, této bylo rozhodnutí
doručeno dne 16. 7. 2004. Až dne 12. 8. 2004
pověřený člen revizní komise MUDr. B. zaslal
žalobkyni kopii stížnosti a požádal o její vyjádření. Tudíž až ode dne doručení stížnosti žalobkyni (který ale nelze ze spisu přesně určit) lze mluvit (při akceptování výkladu
krajského soudu) o zahájení předběžného
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
šetření. Podle disciplinárního řádu návrh na
zahájení disciplinárního řízení předkládá pověřený člen revizní komise okresního sdružení stěžovatelky ke schvalování revizní komisi
okresního sdružení stěžovatelky, přičemž pokud revizní komise okresního sdružení stěžovatelky rozhodne, že návrh schvaluje, její
předseda zajistí, aby byl ve lhůtě do 30 dnů
podán návrh na zahájení disciplinárního řízení. Tento návrh podá pověřený člen revizní
komise předsedovi čestné rady okresního
sdružení stěžovatelky. Předseda čestné rady
okresního sdružení stěžovatelky neprodleně
po obdržení návrhu jmenuje pověřeného člena, který disciplinární řízení povede, tento
pověřený člen určí termín jednání nejpozději do 40 dnů ode dne, kdy byl čestné radě doručen návrh. Ve správním spisu je mimo jiné
založen přípis předsedkyně čestné rady okresního sdružení stěžovatelky ze dne 2. 9. 2004
o předání případu vzhledem k závažnosti
provinění revizní komisi stěžovatelky, které
byl tento přípis doručen dne 6. 9. 2004. Dále
je ve spisu založena reakce žalobkyně (zřejmě
na přípis ze dne 12. 8. 2004) ze dne 10. 9. 2004
adresovaná předsedovi stěžovatelky. Revizní
komise okresního sdružení stěžovatelky dne
22. 6. 2004, tedy dne 25. 6. 2004. Dalším důvodem pro stavení lhůty bylo doba trvání
předběžného šetření. Krajský soud dovodil,
že dnem rozhodným pro počátek stavení lhůty z důvodu trvání předběžného šetření je až
den, kdy se ten, vůči němuž má být případné
disciplinární řízení vedeno, o vedení předběžného šetření dozvěděl. Fáze předběžného
šetření je pak ukončena „rozhodnutím“ revizní komise okresního sdružení stěžovatelky
o ukončení předběžného šetření. Dne 14. 7.
2004 pověřený člen revizní komise stěžovatelky rozhodl o přijetí stížnosti a předání
k dalšímu řešení revizní komisi okresního
sdružení stěžovatelky, této bylo rozhodnutí
doručeno dne 16. 7. 2004. Až dne 12. 8. 2004
pověřený člen revizní komise MUDr. B. zaslal
žalobkyni kopii stížnosti a požádal o její vyjádření. Tudíž až ode dne doručení stížnosti žalobkyni (který ale nelze ze spisu přesně určit) lze mluvit (při akceptování výkladu
krajského soudu) o zahájení předběžného
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
šetření. Podle disciplinárního řádu návrh na
zahájení disciplinárního řízení předkládá pověřený člen revizní komise okresního sdružení stěžovatelky ke schvalování revizní komisi
okresního sdružení stěžovatelky, přičemž pokud revizní komise okresního sdružení stěžovatelky rozhodne, že návrh schvaluje, její
předseda zajistí, aby byl ve lhůtě do 30 dnů
podán návrh na zahájení disciplinárního řízení. Tento návrh podá pověřený člen revizní
komise předsedovi čestné rady okresního
sdružení stěžovatelky. Předseda čestné rady
okresního sdružení stěžovatelky neprodleně
po obdržení návrhu jmenuje pověřeného člena, který disciplinární řízení povede, tento
pověřený člen určí termín jednání nejpozději do 40 dnů ode dne, kdy byl čestné radě doručen návrh. Ve správním spisu je mimo jiné
založen přípis předsedkyně čestné rady okresního sdružení stěžovatelky ze dne 2. 9. 2004
o předání případu vzhledem k závažnosti
provinění revizní komisi stěžovatelky, které
byl tento přípis doručen dne 6. 9. 2004. Dále
je ve spisu založena reakce žalobkyně (zřejmě
na přípis ze dne 12. 8. 2004) ze dne 10. 9. 2004
adresovaná předsedovi stěžovatelky. Revizní
komise okresního sdružení stěžovatelky dne
20. 9. 2004 rozhodla podat návrh na zahájení
disciplinárního řízení, tento návrh byl čestné
radě stěžovatelky doručen dne 22. 9. 2004.
Od tohoto dne bylo zahájeno disciplinární řízení. Ode dne doručení stížnosti žalobkyni
(přesné datum není známo) se stavila lhůta
k projednání z důvodu překážky trvání předběžného šetření až do 20. 9. 2004. Spornou
otázkou v posuzované věci je to, zda byl návrh ze dne 20. 9. 2004 způsobilý zahájit disciplinární řízení, a tudíž i stavení lhůty z důvodu překážky trvání disciplinárního řízení.
V návrhu ze dne 20. 9. 2004 se uvádí, že
„obsahem stížnosti je neetické chování žalobkyně“. V souladu s Etickým kodexem stěžovatelky, § 1 odst. 1 a 3, § 2 odst. 1, 11, 12, 13,
a 16 podává předseda revizní komise okresního sdružení stěžovatelky návrh na zahájení
disciplinárního řízení se žalobkyní. Dále se
žalobkyně dopustila „velmi závažných skutků – porušení morálního a etického kodexu,
falšovaní dokumentace a razítek a psaním
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
nepravdivých zpráv“. Žalobkyně, která předtím obdržela i kopii předmětné stížnosti, na
to zareagovala vyjádřením doručeným dne
20. 9. 2004 rozhodla podat návrh na zahájení
disciplinárního řízení, tento návrh byl čestné
radě stěžovatelky doručen dne 22. 9. 2004.
Od tohoto dne bylo zahájeno disciplinární řízení. Ode dne doručení stížnosti žalobkyni
(přesné datum není známo) se stavila lhůta
k projednání z důvodu překážky trvání předběžného šetření až do 20. 9. 2004. Spornou
otázkou v posuzované věci je to, zda byl návrh ze dne 20. 9. 2004 způsobilý zahájit disciplinární řízení, a tudíž i stavení lhůty z důvodu překážky trvání disciplinárního řízení.
V návrhu ze dne 20. 9. 2004 se uvádí, že
„obsahem stížnosti je neetické chování žalobkyně“. V souladu s Etickým kodexem stěžovatelky, § 1 odst. 1 a 3, § 2 odst. 1, 11, 12, 13,
a 16 podává předseda revizní komise okresního sdružení stěžovatelky návrh na zahájení
disciplinárního řízení se žalobkyní. Dále se
žalobkyně dopustila „velmi závažných skutků – porušení morálního a etického kodexu,
falšovaní dokumentace a razítek a psaním
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
nepravdivých zpráv“. Žalobkyně, která předtím obdržela i kopii předmětné stížnosti, na
to zareagovala vyjádřením doručeným dne
23. 9. 2004: „Opravdu nevím, o čem píšete,
tam k žádnému falšování dokumentace
a razítek nešlo. Asi jste tomu nerozuměl. To
byl jenom osobní dopis té bezdomovkyni.“
V dopisu pověřeného člena žalobkyni založeném ve spisu ze dne 27. 9. 2004 se uvádí „to
falšování uvádím úmyslně, a tím jsem myslel případ falšování dopisu, razítek v roce
2000, které jste provedla“. Dne 3. 11. 2004
rozhodl senát čestné rady okresního sdružení stěžovatelky o postoupení věci podle § 10
odst. 1 písm. a) disciplinárního řádu čestné
radě stěžovatelky – žalobkyně je v tomto rozhodnutí dostatečně identifikována (datum
narození, adresa) a skutek ze dne 2. 6. 2004 je
dostatečným způsobem popsán. Dne 9. 9. 2006
čestná rada stěžovatelky rozhodla, že rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení ze dne
20. 9. 2004 se zrušuje a věc se vrací revizní
komisi okresního sdružení stěžovatelky k novému projednání a rozhodnutí, z důvodu že
toto rozhodnutí trpělo věcnými i formálními
vadami. Konkrétně čestná rada stěžovatelky
rozhodnutí (tzn. návrhu na zahájení disciplinárního řízení) ze dne 20. 9. 2004 vytkla, že
neobsahovalo přesný popis skutku, identifikaci žalobkyně, ani odkaz na důkazy. Prostý
výčet ustanovení etického kodexu je zcela
nedostatečný a ani při soudním přezkumu by návrh neobstál. V reakci na to byl dne 15. 11. 2006
vypracován a dne 16. 11. 2006 zaslán čestné
radě stěžovatelky nový návrh na zahájení disciplinárního řízení s přesným popisem skutku a identifikací žalobkyně. Čestné radě stěžovatelky byl doručen dne 20. 11. 2006.
Krajský soud k běhu lhůty k projednání
disciplinárního deliktu a rozhodnutí o něm
v posuzované věci uzavřel, že rozhodné jsou
dvě skutečnosti, a to přijetí „rozhodnutí Revizní komise Okresního sdružení“ stěžovatelky dne 20. 9. 2004 a dále první řádný návrh na zahájení disciplinárního řízení ze dne
20. 9. 2004 se zrušuje a věc se vrací revizní
komisi okresního sdružení stěžovatelky k novému projednání a rozhodnutí, z důvodu že
toto rozhodnutí trpělo věcnými i formálními
vadami. Konkrétně čestná rada stěžovatelky
rozhodnutí (tzn. návrhu na zahájení disciplinárního řízení) ze dne 20. 9. 2004 vytkla, že
neobsahovalo přesný popis skutku, identifikaci žalobkyně, ani odkaz na důkazy. Prostý
výčet ustanovení etického kodexu je zcela
nedostatečný a ani při soudním přezkumu by návrh neobstál. V reakci na to byl dne 15. 11. 2006
vypracován a dne 16. 11. 2006 zaslán čestné
radě stěžovatelky nový návrh na zahájení disciplinárního řízení s přesným popisem skutku a identifikací žalobkyně. Čestné radě stěžovatelky byl doručen dne 20. 11. 2006.
Krajský soud k běhu lhůty k projednání
disciplinárního deliktu a rozhodnutí o něm
v posuzované věci uzavřel, že rozhodné jsou
dvě skutečnosti, a to přijetí „rozhodnutí Revizní komise Okresního sdružení“ stěžovatelky dne 20. 9. 2004 a dále první řádný návrh na zahájení disciplinárního řízení ze dne
15. 11. 2006, doručený čestné radě stěžovatelky dne 20. 11. 2006. První z uvedených
skutečností způsobila ukončení předběžného šetření, a až druhá z nich měla za následek
MUDr. Ivana B. proti České lékařské komoře o přezkum rozhodnutí, o kasační stížnosti *) S účinností od 1. 4. 2012 zrušen zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich