Osoby pověřené výkonem sociálně-právní ochrany dětí mohou vykonávat sociálně-právní ochranu dětí pouze na základě a v rozsahu svého pověření, který je explicitně vymezen zákonem (§ 48 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). Jestliže pověřená osoba zajistí seznámení rodičů byť nenarozeného dítěte,
které má být podle záměru rodičů nabídnuto k osvojení, s potenciálními budoucími
osvojiteli, pak se jedná o porušení zákazu zprostředkování osvojení, které je zákonem sankcionováno jako jiný správní delikt [§ 19 odst. 2, § 59f odst. 2 písm. b) a odst. 3
citovaného zákona ve znění účinném od 1. 6. 2006].
Osoby pověřené výkonem sociálně-právní ochrany dětí mohou vykonávat sociálně-právní ochranu dětí pouze na základě a v rozsahu svého pověření, který je explicitně vymezen zákonem (§ 48 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). Jestliže pověřená osoba zajistí seznámení rodičů byť nenarozeného dítěte,
které má být podle záměru rodičů nabídnuto k osvojení, s potenciálními budoucími
osvojiteli, pak se jedná o porušení zákazu zprostředkování osvojení, které je zákonem sankcionováno jako jiný správní delikt [§ 19 odst. 2, § 59f odst. 2 písm. b) a odst. 3
citovaného zákona ve znění účinném od 1. 6. 2006].
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
tele platit zálohy na pojistné se totiž vztahovala k té době průběhu pojištění, v níž se považoval za osobu samostatně výdělečně činnou s hlavní činností.
Lze tedy shrnout, že osoba samostatně výdělečně činná se považuje za osobu s hlavní
samostatnou výdělečnou činností, dokud kvalifikovaným způsobem neoznámí skutečnosti
a údaje, způsobilé posoudit samostatnou výdělečnou činnost jako samostatnou výdělečnou činnost vedlejší. Přihláška k pojistnému,
kterou zaměstnavatel oznamuje okresní správě sociálního zabezpečení vstup zaměstnance
do zaměstnání, není způsobilým dokladem
prokazujícím vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, neboť neobsahuje údaje o výkonu zaměstnání za kalendářní rok ani výši příjmů
z něho dosažených. Povinnost osob samostatně výdělečně činných platit zálohy na pojistné se pro účely předepsání penále zkoumá
samostatně bez ohledu na to, zda taková osoba byla za rozhodný kalendářní rok účastna
na pojištění. Skutečnost, že osoba samostatně
výdělečně činná s vedlejší činností nebyla
z této činnosti za příslušný kalendářní rok
účastna na pojištění, nezbavuje takovou osobu povinnosti platit zálohy na pojistné v době, kdy se považovala za osobu samostatně
výdělečně činnou s hlavní činností.
Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví uložil dne 16. 11.
2007 žalobci v souladu s § 59f odst. 2 písm. b)
a § 59f odst. 3 zákona o sociálně-právní
ochraně dětí, pokutu ve výši 160 000 Kč za
správní delikt neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče. Toho se
žalobce dopustil tím, že prostřednictvím
svých zaměstnankyň (paní M. a paní T.) zprostředkoval v únoru 2007 schůzku paní K.
s manžely H. (jako s osobami vhodnými stát
se osvojiteli v té době ještě nenarozeného dítěte paní K.). Mezi paní K. a manžely H. bylo
dojednáno, že k usnadnění procesu osvojení
bude souhlasným prohlášením určeno otcovství pana H. k dosud nenarozenému dítěti paní K., k čemuž došlo na matrice Úřadu městského obvodu Plzeň 3. Ve druhé polovině
března 2007 pracovnice žalobce paní M.
zajistila paní K. nástup do porodnice v Rakovníku, kde mělo po narození dítěte dojít
k jeho předání do péče manželů H. K předání
dítěte však nedošlo, neboť paní K. si svůj záměr dát dceru do osvojení rozmyslela a ponechala si ji ve své péči. Paní K. následně podala
u Okresního soudu Plzeň-město žalobu na
popření otcovství pana H. k nezletilé A., přičemž pan H. s popřením svého otcovství k dítěti souhlasil s odůvodněním, že k souhlasnému prohlášení o určení otcovství přistoupil
pouze pro usnadnění osvojení dítěte. Obdobně tomu bylo i v případě paní P. a manželů Š.,
kde plzeňská pobočka žalobce zprostředkovala osobní seznámení zájemců o osvojení
manželů Š. s paní P. Ke schůzce došlo v 1. polovině roku 2007 v jedné z plzeňských restaurací za přítomnosti pracovnice žalobce
paní M. Manželé Š. však po schůzce od záměru osvojit dítě ustoupili.
k dítěti souhlasil s odůvodněním, že k souhlasnému prohlášení o určení otcovství přistoupil
pouze pro usnadnění osvojení dítěte. Obdobně tomu bylo i v případě paní P. a manželů Š.,
kde plzeňská pobočka žalobce zprostředkovala osobní seznámení zájemců o osvojení
manželů Š. s paní P. Ke schůzce došlo v 1. polovině roku 2007 v jedné z plzeňských restaurací za přítomnosti pracovnice žalobce
paní M. Manželé Š. však po schůzce od záměru osvojit dítě ustoupili.
Proti výše uvedenému rozhodnutí I. stupně
se žalobce odvolal. Žalovaný dne 7. 11. 2008 toto rozhodnutí změnil co do výše pokuty za
spáchaný správní delikt (pokutu svým rozhodnutím snížil na částku 80 000 Kč). Ve
svém rozhodnutí žalovaný citoval § 19a odst. 1
zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který
upravuje rozsah pojmu „zprostředkování náhradní rodinné péče“. Do rozsahu tohoto pojmu spadá i výběr určité fyzické osoby vhod-
né stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, jemuž se osvojení nebo pěstounská péče zprostředkovává, a zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou. Tuto
činnost však mohou vykonávat pouze příslušné orgány sociálně-právní ochrany dětí, přičemž všem ostatním osobám je v § 19a odst. 2
zákona o sociálně-právní ochraně dětí zakázána. Porušení tohoto zákazu může být sankcionováno uložením pokuty až do výše 200 000 Kč.
Tímto způsobem je podle názoru žalovaného
vyjádřena „nepřenosná odpovědnost státu za
zprostředkování náhradní rodinné péče (čl. 20
Úmluvy o právech dítěte [č. 104/1991 Sb.])“.
Činnost žalobce jako pověřené osoby k výkonu sociálně-právní ochrany dětí může v souladu s § 48 zákona o sociálně-právní ochraně
dětí spočívat ve vyhledávání vhodných osvojitelů a dětí vyžadujících náhradní rodinnou
péči, případně v dávání podnětů orgánům sociálně-právní ochrany dětí stran těchto vytipovaných žadatelů. Žalovaný se zásadně neztotožnil s argumenty žalobce, že zprostředkování
osvojení orgány sociálně-právní ochrany dětí
je možné pouze u dětí, u nichž rodiče udělili
tzv. „blanketový souhlas“ k osvojení dítěte
předem, anebo u dětí, u nichž soud rozhodl,
že není třeba souhlasu rodičů k osvojení z důvodu splnění zákonných podmínek nezájmu
rodičů o dítě. V § 20 odst. 3 písm. a) zákona
o sociálně-právní ochraně dětí je vyloučeno
provádění zprostředkování osvojení v případě, že rodiče dali souhlas k osvojení dítěte
předem ve vztahu k určitým osvojitelům nebo podal-li návrh na osvojení manžel rodiče
dítěte nebo pozůstalý manžel po rodiči nebo
osvojiteli dítěte. Tento stav je právním důsledkem toho, že adresný souhlas k osvojení
byl již rodiči udělen, což je naopak třeba odlišit od situace, ve které rodiče udělení adresného souhlasu k osvojení teprve zvažují. Kromě výše popsaného negativního vymezení
případů, kdy se podle § 20 odst. 3 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí neprovádí zprostředkování osvojení, neobsahuje tento zákon žádné bližší pozitivní vymezení
okruhu dětí, u nichž se zprostředkování osvojení provádí. Jelikož § 2 odst. 2 citovaného zákona zakotvuje osobní působnost sociálně-
-právní ochrany dětí tak, že se sociálně-právní
, ve které rodiče udělení adresného souhlasu k osvojení teprve zvažují. Kromě výše popsaného negativního vymezení
případů, kdy se podle § 20 odst. 3 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí neprovádí zprostředkování osvojení, neobsahuje tento zákon žádné bližší pozitivní vymezení
okruhu dětí, u nichž se zprostředkování osvojení provádí. Jelikož § 2 odst. 2 citovaného zákona zakotvuje osobní působnost sociálně-
-právní ochrany dětí tak, že se sociálně-právní
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
ochrana poskytuje všem dětem, které splňují
stanovené podmínky, lze dovodit, že orgány
sociálně-právní ochrany dětí mohou zajišťovat zprostředkování osvojení pro všechny děti splňující podmínku pobytu na území ČR,
pokud tyto děti nemohou být v péči svých rodičů a není pro ně vhodnější jiná forma náhradní péče, s výjimkou situací, ve kterých
nelze provádět zprostředkování osvojení podle citovaného § 20 odst. 3 písm. a). Na základě § 21 odst. 1 a 4 zákona o sociálně-právní
ochraně dětí je obecním úřadům obcí s rozšířenou působností uložena povinnost vyhledávat děti vhodné k osvojení a vést o těchto
dětech spisovou dokumentaci. Žalovaný tedy
shrnul, že i případy dětí, k nimž rodiče chtějí
udělit adresný souhlas k osvojení ve vztahu k určitým osvojitelům a chtějí osobně znát budoucí
osvojitele svého dítěte, nebrání v žádném případě tomu, aby i za těchto okolností bylo
osvojení zprostředkováno orgány sociálně-
-právní ochrany dětí. Žalovaný k tomu rovněž
dodal, že toto není možno směšovat s institutem tzv. předadopční péče, o níž rozhoduje
obecní úřad obce s rozšířenou působností ve
správním řízení tehdy, je-li dítě na základě
rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů v ústavním zařízení nebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Ohledně interpretace
§ 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí žalovaný uvedl, že argumentaci žalobce je nutno odmítnout. Zprostředkováním kontaktu mezi
rodičem dítěte
a zájemci o osvojení ze strany třetí osoby nejsou automaticky splněné podmínky k osvojení dítěte, neboť rodič dítěte může odmítnout
udělení souhlasu k osvojení a ve výsledku tak
na základě tohoto kontaktu nemusí k osvojení dítěte vůbec dojít. Výběr osvojitele však
ani v těchto situacích neprovádí výhradně rodič dítěte. Jestliže žalobce realizoval v posuzovaných případech kontakt mezi rodičem
dítěte a určitými žadateli o osvojení, realizoval zároveň i výběr konkrétních osvojitelů
pro dítě, jelikož postavil rodiče před rozhodnutí, zda udělí či neudělí souhlas k osvojení
dítěte žadateli vybranými žalobcem, čímž
omezil rozhodování rodiče pouze na takto
určené osvojitele. Jednalo se tudíž o značně
odlišnou situaci, než kdyby rodič zcela samo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
zoval v posuzovaných případech kontakt mezi rodičem
dítěte a určitými žadateli o osvojení, realizoval zároveň i výběr konkrétních osvojitelů
pro dítě, jelikož postavil rodiče před rozhodnutí, zda udělí či neudělí souhlas k osvojení
dítěte žadateli vybranými žalobcem, čímž
omezil rozhodování rodiče pouze na takto
určené osvojitele. Jednalo se tudíž o značně
odlišnou situaci, než kdyby rodič zcela samo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
statně podle své vlastní úvahy vybíral nejvhodnější osvojitele pro své dítě z množiny
všech potenciálních žadatelů o osvojení.
V okamžiku, kdy se matky dosud nenarozených dětí seznámily se zájemci o osvojení jejich dítěte, neprováděly již výběr z širšího
okruhu žadatelů o osvojení, ale rozhodovaly
se pouze o tom, zda budou souhlasit s osvojením dítěte žadateli, které pro jejich dítě žalobce vybral ze své evidence žadatelů o osvojení. Z vyjádření pracovnic žalobce paní M.
a paní T. podaných v rámci jejich svědeckých
výpovědí vyplývá, že žalobce vede evidenci
žadatelů o osvojení a spisovou dokumentaci
o těchto žadatelích. Žalobce zařazuje do své
evidence žadatele o osvojení, kteří byli krajským úřadem zařazeni do evidence žadatelů
o zprostředkování náhradní rodinné péče
a žadatelé předkládají žalobci doklad o absolvování přípravy k přijetí dítěte do rodiny
a rozhodnutí krajského úřadu o zařazení žadatelů do evidence. Ke kritériím výběru osvojitelů pro konkrétní dítě paní T. sdělila, že žalobce vybírá rodinu, která není ze stejného
města jako biologická matka dítěte, přičemž
respektuje přání matky a její představu
o tom, kdo by měl její dítě vychovávat, včetně
toho, zda se má jednat o bezdětnou rodinu
nebo rodinu, kde již dítě je. Dále žalobce při
výběru zohledňuje osobnostní nastavení
a možné zdravotní riziko u dítěte. Výběr osvojitelů provádí centrála žalobce v Praze. Podnět ke zprostředkování osvojení žalovaným
podává žalobce pouze v případě tzv. právně
volných dětí, které jsou v evidenci žalovaného, zatímco v případě tzv. přímého osvojení
provádí výběr osvojitelů pro účely udělení
adresného souhlasu rodičů k osvojení samotný žalobce. K podmínce osobního seznámení
dítěte s žadatelem o osvojení je zřejmé, že
k tomuto seznámení nemůže dojít v okamžiku, kdy se jedná o dítě teprve počaté a dosud
nenarozené. Na druhou stranu nelze zpochybnit, že účelem celého postupu zprostředkování kontaktu mezi rodičem nenarozeného
dítěte a zájemci o osvojení je dosáhnout toho,
aby po narození dítěte došlo rovněž k osobnímu kontaktu mezi dítětem a žadateli
o osvojení a následně rovněž k osvojení tohoto dítěte. Bez osobního seznámení rodiče dí-
těte s žadatelem o osvojení je zřejmé, že
k tomuto seznámení nemůže dojít v okamžiku, kdy se jedná o dítě teprve počaté a dosud
nenarozené. Na druhou stranu nelze zpochybnit, že účelem celého postupu zprostředkování kontaktu mezi rodičem nenarozeného
dítěte a zájemci o osvojení je dosáhnout toho,
aby po narození dítěte došlo rovněž k osobnímu kontaktu mezi dítětem a žadateli
o osvojení a následně rovněž k osvojení tohoto dítěte. Bez osobního seznámení rodiče dí-
těte se zájemci o osvojení v posuzovaných
případech nemohlo dojít k následnému
osobnímu seznámení dítěte s žadateli o osvojení, a proto postup pracovníků žalobce je
možno podřadit pod zákonnou definici „zajištění osobního seznámení se dítěte s fyzickou osobou vhodnou stát se osvojitelem určitého dítěte“ ve smyslu § 19a odst. 1 písm. d)
zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Nelze
se ztotožnit ani s výkladem, že ve vztahu k dosud nenarozenému dítěti nemůže být fakticky zprostředkováno osvojení, jelikož se ještě
nejedná o určité dítě, pro které je třeba zprostředkovat osvojení. Dítě totiž může být zařazeno do evidence dětí vhodných ke zprostředkování osvojení až po svém narození.
Z toho důvodu lze dospět k závěru, že zprostředkování kontaktu mezi rodičem počatého
dítěte a zájemci o osvojení může vést k zajištění osobního seznámení se dítěte s vybranými
žadateli o osvojení a následnému zprostředkování osvojení určitého dítěte po jeho narození. Protiprávnost jednání pracovníků žalobce při zprostředkování osvojení nelze
vyvrátit ani argumentem, že není možné hovořit o zprostředkování osvojení v případě,
kdy výsledkem zprostředkovaného kontaktu
mezi rodiči a zájemci o osvojení nebylo udělení souhlasu k osvojení, ale dohoda o určení
otcovství souhlasným prohlášením matky dítěte a muže – žadatele o osvojení, na jehož základě byl jako otec dítěte určen právě tento
žadatel o osvojení. Takový postup byl zaznamenán právě v posuzovaném případě zprostředkování mezi paní K. a žadateli o osvojení
(manželi H.). Žalovaný dospěl k závěru, že
skutečným účelem dohody o určení otcovství k dítěti formou souhlasného prohlášení
nebylo primárně vyřešit statusové poměry dítěte a otázku otcovství, nýbrž především vytvořit právní předpoklady pro snazší osvojení dítěte žadatelem o osvojení a po narození
dítěte usnadnit jeho převzetí do péče žadatelů o osvojení, což potvrdily i svědecké výpovědi paní K. a manželů H. Rovněž i pracovnice
žalobce paní M. vypověděla, že na zprostředkované schůzce sama informovala matku a žadatele o osvojení o možnosti přiznání otcovství
žadatele o osvojení ve vztahu k nenarozenému dítěti, přičemž paní K. i pan H. s touto va-
otcovství, nýbrž především vytvořit právní předpoklady pro snazší osvojení dítěte žadatelem o osvojení a po narození
dítěte usnadnit jeho převzetí do péče žadatelů o osvojení, což potvrdily i svědecké výpovědi paní K. a manželů H. Rovněž i pracovnice
žalobce paní M. vypověděla, že na zprostředkované schůzce sama informovala matku a žadatele o osvojení o možnosti přiznání otcovství
žadatele o osvojení ve vztahu k nenarozenému dítěti, přičemž paní K. i pan H. s touto va-
riantou souhlasili z důvodu urychlení procesu osvojení. Paní T. ve své výpovědi rovněž
potvrdila, že se ze strany pracovníků žalobce
nejedná o ojedinělou praxi. Z uvedených důvodů žalovaný dospěl k závěru, že v případě
paní K. a manželů H. i v případě paní P.
a manželů Š. byla jednáním žalobce naplněna
skutková podstata správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení nebo
pěstounské péče podle § 59f odst. 2 písm. b)
zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Podle
žalovaného je nepřípustné, aby nestátní subjekty pověřené k výkonu sociálně-právní
ochrany dětí vytvářely paralelní systém zprostředkování náhradní rodinné péče. Zákon
naopak předpokládá jejich spolupráci s orgány sociálně-právní ochrany dětí při hledání
vhodné osvojitelské nebo pěstounské rodiny
pro děti, které potřebují náhradní rodinnou
péči. Žalobce však vede vlastní evidenci žadatelů o osvojení a z ní vybírá vhodné osvojitele
pro konkrétní děti, jejichž rodiče jsou v kontaktu se žalobcem, a kteří hodlají dát souhlas
k osvojení svého dítěte. Ačkoliv shromážděné
podklady podle žalovaného svědčí o tom, že
zprostředkování osvojení je žalobcem prováděno pouze v případech tzv. přímého osvojení, dochází ke zprostředkování udělení adresného souhlasu rodiče k osvojení jeho dítěte
konkrétními osvojiteli, dostává se tímto činnost žalobce do příkrého rozporu se zákonem upravenými pravidly zprostředkování
náhradní rodinné péče. Žalobce svým jednáním fungování systému zprostředkování náhradní rodinné péče vážně narušuje, neboť
zprostředkovává osvojení mezi žadateli
o osvojení a dětmi, u kterých by měly podle
zákona provádět zprostředkování osvojení
orgány sociálně-právní ochrany dětí včetně
výběru vhodné rodiny. Žalobce tak zasahuje
do výlučné pravomoci orgánů sociálně-právní ochrany dětí při zprostředkování náhradní
rodinné péče způsobem, který zákon nedovoluje. Vedle případu manželů H. a manželů Š.,
které byly zdokumentovány v řízení vedeném žalovaným, se přitom podle svědecké
výpovědi paní T. jedná ročně řádově o desítky případů, ve kterých se žadatelé o osvojení
obrací na žalobce se žádostí o zprostředkování osvojení. Žalovaný znovu zdůraznil, že
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
omoci orgánů sociálně-právní ochrany dětí při zprostředkování náhradní
rodinné péče způsobem, který zákon nedovoluje. Vedle případu manželů H. a manželů Š.,
které byly zdokumentovány v řízení vedeném žalovaným, se přitom podle svědecké
výpovědi paní T. jedná ročně řádově o desítky případů, ve kterých se žadatelé o osvojení
obrací na žalobce se žádostí o zprostředkování osvojení. Žalovaný znovu zdůraznil, že
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
v souladu se zákonem i pověřením žalobce
k výkonu sociálně-právní ochrany dětí je pouze poradenská činnost v souvislosti s řešením
výchovy dítěte a o možnostech svěření dítěte
do náhradní rodinné péče, jakož i podávání
podnětů orgánům sociálně-právní ochrany
dětí ke zprostředkování osvojení ve vztahu
k určitému dítěti, avšak zprostředkování seznámení rodičů s žadateli o osvojení za účelem udělení souhlasu k osvojení, jakož i zprostředkování předání dítěte do péče žadatelů
o osvojení a další aktivity stěžovatele jsou již
za hranicí pověření k výkonu sociálně-právní
ochrany dětí. Stran výše pokuty žalovaný
uvedl, že odpovídá zákonným kritériím vymezeným v § 59 odst. 3 zákona o sociálně-právní
ochraně dětí, podle něhož při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu
jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Vysoká závažnost
správního deliktu spočívá především v tom,
že výběrem osvojitelů pro konkrétní dítě mimo zákonný systém zprostředkování osvojení
může být zásadním způsobem ohrožen příznivý vývoj dítěte a jeho řádná výchova. Obcházení pravidel pro zprostředkování osvojení může vést ve výsledku k selhání osvojení
a k tomu, že osvojení dítěte nesplní v konkrétním případě zákonný účel, tj. být ku prospěchu dítěte. V posuzovaných případech
manželů H. a manželů Š. tyto nepříznivé následky nedovoleného zprostředkování osvojení nakonec nenastaly, jelikož k osvojení dětí paní K. a paní P. žalobcem vybranými
žadateli nedošlo. Nicméně v případě manželů H. již proces zprostředkování osvojení dospěl až do fáze, kdy došlo k určení otcovství
žadatele o osvojení dítěte a kdy po narození
dítěte byli žadatelé připraveni převzít dítě do
své péče. Tím již došlo ke značnému stupni
ohrožení zákonem chráněného zájmu, k čemuž bylo nutné při stanovení výše pokuty také přihlédnout. Přitěžující okolnost z hlediska
určení výše pokuty představoval dále způsob,
jakým pracovnice žalobce paní M. vyvíjela nátlak na paní K. poté, kdy se paní K. rozhodla
odstoupit od úmyslu předat svou dceru do
osvojení a ponechat si ji ve své péči. Svědectvím paní K. a její sestry paní Š. bylo dolože-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
značnému stupni
ohrožení zákonem chráněného zájmu, k čemuž bylo nutné při stanovení výše pokuty také přihlédnout. Přitěžující okolnost z hlediska
určení výše pokuty představoval dále způsob,
jakým pracovnice žalobce paní M. vyvíjela nátlak na paní K. poté, kdy se paní K. rozhodla
odstoupit od úmyslu předat svou dceru do
osvojení a ponechat si ji ve své péči. Svědectvím paní K. a její sestry paní Š. bylo dolože-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
no, že paní M. se v citlivém období krátce po
porodu nezletilé A. snažila paní K. přesvědčit
k tomu, že osvojení je pro její dítě vhodnějším řešením. Žalobce zde v osobě paní M.
zcela selhal v roli poskytování pomoci rodiči
dítěte v tom směru, aby rodič byl schopen
zvládnout péči o dítě a řešit problémy spojené s výchovou dítěte, čímž byla porušena práva rodičů uvedená v čl. 7 odst. 1 Úmluvy
o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Žalovaný navíc považoval za prokázané, že
postup žalobce v posuzovaných případech
zprostředkování osvojení nebyl založen na individuálním pochybení konkrétních pracovníků žalobce, nýbrž vycházel ze žalobcovy
ustálené praxe. Žalovaný přistoupil ke snížení pokuty, neboť k řešení případu zprostředkování kontaktu mezi paní P. a manžely Š. nebyla založena místní příslušnost správního
orgánu I. stupně, který tak neměl tento případ zohledňovat při svém rozhodování o postihu za správní delikt neoprávněného zprostředkování osvojení.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze. V ní zejména tvrdil, že oba správní orgány věc po
právní a skutkové stránce nesprávně posoudily a na zjištěný skutkový stav chybně aplikovaly relevantní právní úpravu. Žalobce si
není vědom žádného pochybení, neboť
v rámci poskytovaného poradenství nijak nenabádal a nenaváděl k účelovému jednání
spočívajícím v prohlášení otcovství před matrikou. Ani skutečnost, že matka dítěte paní K.
si nakonec přímou adopci rozmyslela, nemůže
z dovoleného jednání žalobce učinit jednání
zakázané. Za pochybení ze své strany žalobce
nepovažuje ani jednání své zaměstnankyně
paní M., která zjišťovala u paní K. podmínky
budoucí výchovy narozeného dítěte poté, co
se matka rozhodla dítě k adopci nepředat.
O žalobě rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2011, čj. 9 Ca 432/2008-72,
tak, že ji zamítl. Soud se plně ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobce v posuzované věci překročil rozsah jemu uděleného pověření
k výkonu sociálně-právní ochrany v rozporu
s § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-
uje ani jednání své zaměstnankyně
paní M., která zjišťovala u paní K. podmínky
budoucí výchovy narozeného dítěte poté, co
se matka rozhodla dítě k adopci nepředat.
O žalobě rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2011, čj. 9 Ca 432/2008-72,
tak, že ji zamítl. Soud se plně ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobce v posuzované věci překročil rozsah jemu uděleného pověření
k výkonu sociálně-právní ochrany v rozporu
s § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-
-právní ochraně dětí. Žalobcova činnost v posuzované věci rozhodně nebyla kvalifikovatelná jako poskytování sociálně-právního poradenství zúčastněným. Byla tedy naplněna
skutková postata neoprávněného zprostředkování osvojení podle § 59f odst. 2 písm. b)
zákona č o sociálně-právní ochraně dětí, neboť to byl právě žalobce, kdo z vlastní evidence zájemců o osvojení na základě jím zvolených kritérií vybral manžele H. jako osoby
vhodné stát se osvojiteli dosud nenarozeného dítěte paní K. a následně zprostředkoval
seznámení s jím vybranými osobami. Městský
soud provedl výklad § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí a dovodil, že k naplnění pojmového znaku „zajištění osobního seznámení se dítěte s touto
osobou“ je nutno toto ustanovení vykládat
v případě novorozence tak, že postačí zajištění takového osobního fyzického kontaktu
mezi dítětem a zájemcem o osvojení, na základě něhož může dojít k navázání bližšího
citového vztahu zájemce o osvojení k dítěti.
Vzhledem k nízkým poznávacím schopnostem novorozence je totiž vyloučeno, aby se
takové dítě seznámilo s fyzickou osobou – zájemcem o osvojení v běžném smyslu tohoto
slova. Skutečnost, že paní H. bylo v porodnici
umožněno pečovat o novorozenou A. s vidinou toho, že si toto dítě bude moci se svým
manželem v budoucnu osvojit, mohla podle
městského soudu bezpochyby vést k navázání citového vztahu jmenované k tomuto dítěti. Aplikovatelnost § 19a odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí navíc není omezena
pouze na děti umístěné v kojeneckých či jiných ústavech, jak při jednání před soudem
namítla předsedkyně žalobce. Městský soud
se tedy naprosto ztotožnil s právní kvalifikací
skutku žalovaným a vyjádřil rovněž právní
názor, že žalobce by porušil zákon i tehdy, pokud by pouze provedl výběr určité fyzické
osoby vhodné stát se osvojitelem určitého dítěte, i když by se na zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou již nepodílel,
neboť jakákoliv činnost ve smyslu § 19a odst. 1
písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně
dětí, která není prováděna orgány sociálněprávní ochrany dětí uvedenými v § 4 odst. 1
téhož zákona, je v rozporu se zákonem. To-
něž právní
názor, že žalobce by porušil zákon i tehdy, pokud by pouze provedl výběr určité fyzické
osoby vhodné stát se osvojitelem určitého dítěte, i když by se na zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou již nepodílel,
neboť jakákoliv činnost ve smyslu § 19a odst. 1
písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně
dětí, která není prováděna orgány sociálněprávní ochrany dětí uvedenými v § 4 odst. 1
téhož zákona, je v rozporu se zákonem. To-
muto výkladu odpovídá i § 48 odst. 3 citovaného zákona, který zakazuje pověřeným osobám vykonávat sociálně-právní ochranu v jiném rozsahu než v tom, který jim dovoluje
§ 48 odst. 2 téhož zákona. Toto ustanovení
nedovoluje pověřeným osobám provádět výběr určité fyzické osoby ani osob vhodných
stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého
dítěte, ani zajišťování osobního seznámení se
dítěte s těmito osobami. Městský soud k námitkám žalobce také vysvětlil, že pokuta mu
nebyla uložena za účast na setkání těhotné
paní K. s manželi H., ani za poskytování poradenství zúčastněným osobám, ale za to, že neoprávněně prováděl zprostředkování osvojení podle § 19a odst. 1 písm. d) zákona
o sociálně-právní ochraně dětí. Naproti tomu, při kvalifikaci skutku ani při ukládání pokuty nebyla žalovaným nijak zohledněna
účast žalobce na účelovém uznání otcovství
k nezletilé A. ze strany pana H. Za toto jednání tedy žalobce nebyl nijak sankcionován. Podle městského soudu na celé věci nic nemění, že všechny osoby zúčastněné na daném
případu měly na paměti co nejlepší prospěch
dítěte, a neprotivily se tedy smyslu sociálně-
-právní ochrany dětí.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze
podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
Stěžovatel se domnívá, že v posuzované věci
nebyl naplněn ani jeden z kumulativně určených znaků správního deliktu, tedy „výběr
určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem, jemuž se osvojení nebo
pěstounská péče zprostředkovává“ a „zajištění
osobního seznámení dítěte s touto osobou“.
Stěžovatel opětovně zdůraznil, že sám nikoho
nevybírá, tedy nerozhoduje o tom, která fyzická osoba se stane potenciálním osvojitelem
určitého dítěte. Takový výběr provádí výhradně biologický rodič dítěte, který je svéprávnou osobou disponující rodičovskou zodpovědností. V posuzované věci to byla paní K.,
která se ještě v průběhu svého těhotenství
s ohledem na své sociální podmínky rozhodla učinit konkrétní kroky k tomu, aby její dítě
po narození nemuselo do kojeneckého ústavu a bylo ho možné dát do výchovy předem
vybrané náhradní rodině. Stěžovatel paní K.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
Takový výběr provádí výhradně biologický rodič dítěte, který je svéprávnou osobou disponující rodičovskou zodpovědností. V posuzované věci to byla paní K.,
která se ještě v průběhu svého těhotenství
s ohledem na své sociální podmínky rozhodla učinit konkrétní kroky k tomu, aby její dítě
po narození nemuselo do kojeneckého ústavu a bylo ho možné dát do výchovy předem
vybrané náhradní rodině. Stěžovatel paní K.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
jen informoval o právních možnostech a v této souvislosti jí pouze doporučil státem prověřený (v souvislosti s přijetím prvního osvojeného dítěte) manželský pár, rozhodnutí
však učinila paní K. samostatně. První podmínka skutkové podstaty předmětného deliktu tedy splněna nebyla. Stran naplnění druhého pojmového znaku předmětného deliktu
stěžovatel namítl, že nijak přímo neseznamoval dítě paní K. s manželi H., neboť v době jejich prvního kontaktu nebylo dítě ještě narozené, a nemohlo se tak přímo s nimi seznámit.
Vzhledem k jasné dikci § 19a odst. 1 písm. d)
zákona o sociálně-právní ochraně dětí není
možné vykládat tuto podmínku extenzivně.
Konstrukci městského soudu, který dovodil
naplnění této podmínky skrze příčinnou souvislost s finálním seznámením narozeného
dítěte s manželi H., považuje stěžovatel za naprosto mylnou. Ani druhá podmínka skutkové podstaty deliktu tedy splněna nebyla a nebyl ve výsledku splněn ani jeden ze znaků
skutkové podstaty správního deliktu „neoprávněného zprostředkování osvojení“. Podle stěžovatele je výklad uvedeného ustanovení provedený správními orgány a městským
soudem nutné považovat za formalistický
a v rozporu s Listinou a Úmluvou o právech
dítěte. Navíc tento výklad jde zcela zřejmě
proti zájmům dítěte, pro které je zejména
v prvních měsících jeho života mateřská péče nenahraditelná. V závěru své kasační stížnosti stěžovatel ještě poukázal na zákaz extenzivního výkladu veřejnoprávních norem,
který podle jeho názoru vyplývá z judikatury
Ústavního soudu ČR a Nejvyššího správního
soudu. V daném případě je evidentní, že existují různé výklady § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí, tzn. výklad
zastávaný stěžovatelem a výklad zastávaný
správními orgány a městským soudem.
Vzhledem k existenci obecných právních zásad in dubio mitius a zákazu extenzivního výkladu norem veřejného práva správní orgány
včetně městského soudu pochybily, pokud
odmítly výklad předestřený stěžovatelem.
K tomu stěžovatel poukázal na nález Ústavního
soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06,
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 24. 10. 2005, čj. 5 Afs 250/2004–71. Uve-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
dený výklad koresponduje podle názoru stěžovatele též s preambulí Úmluvy o právech
dítěte, jakož i s čl. 3 odst. 1 této Úmluvy (zájem dítěte je předním hlediskem činností týkajících se dětí) a čl. 5 (povinnost státu respektovat práva a povinnosti rodičů).
al na nález Ústavního
soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06,
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 24. 10. 2005, čj. 5 Afs 250/2004–71. Uve-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
dený výklad koresponduje podle názoru stěžovatele též s preambulí Úmluvy o právech
dítěte, jakož i s čl. 3 odst. 1 této Úmluvy (zájem dítěte je předním hlediskem činností týkajících se dětí) a čl. 5 (povinnost státu respektovat práva a povinnosti rodičů).
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na
rozsah pověření stěžovatele k výkonu sociálně-právní ochrany dětí, které se v oblasti náhradní rodinné výchovy vztahuje na vyhledávání dětí, na něž se sociálně-právní ochrana
zaměřuje, převzetí zajišťování přípravy fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo
pěstouny k přijetí dítěte do rodiny, kterou jinak zajišťuje krajský úřad (§ 11 odst. 2 zákona
o sociálně-právní ochraně dětí), navrhování
fyzických osob vhodných stát se pěstouny
v zařízení pro výkon pěstounské péče a vyhledávání fyzických osob vhodných stát se
osvojiteli nebo pěstouny a jejich oznamování
obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Pověřené osoby nesmějí vykonávat sociálně-právní ochranu dětí v jiném rozsahu,
než v jakém jim bylo vydáno pověření. Překročení rozsahu sociálně-právní ochrany dětí
stanoveného v pověření je pak možné kvalifikovat jako správní delikt pověřené právnické
osoby podle § 59b odst. 1 písm. a) a § 59g
odst. 1 písm. a) zákona o sociálně-právní
ochraně dětí. Pokud jde o činnost spočívající
ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se
osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte,
jemuž se osvojení nebo pěstounská péče
zprostředkovává, a v zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou (§ 19a odst. 1
písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně
dětí), stěžovatel tuto činnost nesmí vykonávat přímo ze zákona, který v ustanovení § 19a
odst. 2 zakazuje provádět tuto činnost všem
jiným orgánům, právnickým nebo fyzickým
osobám, než jsou orgány sociálně-právní
ochrany dětí. V důsledku toho nelze žádné fyzické nebo právnické osobě takové pověření
vydat. Podle názoru žalovaného působení stěžovatele směřující k osvojení dítěte paní K.
manžely H. v tomto případě zřetelně vybočilo z mezí vydaného pověření k výkonu sociálně-právní ochrany, zejména pak z mezí vyhlese
dávání ohrožených dětí, na které
odst. 2 zakazuje provádět tuto činnost všem
jiným orgánům, právnickým nebo fyzickým
osobám, než jsou orgány sociálně-právní
ochrany dětí. V důsledku toho nelze žádné fyzické nebo právnické osobě takové pověření
vydat. Podle názoru žalovaného působení stěžovatele směřující k osvojení dítěte paní K.
manžely H. v tomto případě zřetelně vybočilo z mezí vydaného pověření k výkonu sociálně-právní ochrany, zejména pak z mezí vyhlese
dávání ohrožených dětí, na které
sociálně-právní ochrana zaměřuje, a z mezí
vyhledávání fyzických osob vhodných stát se
osvojiteli nebo pěstouny, a bylo také realizováno v rozporu s podmínkami vydaného pověření a zákonnými povinnostmi pověřených
osob. Jak bylo uvedeno při ústním jednání
před městským soudem, místně příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí Úřadu městského obvodu Plzeň 3 se o situaci dítěte (nezletilé A.), která měla být na základě
zprostředkovatelské činnosti stěžovatele předána do výchovy manželům H., dozvěděl až
5 měsíců po jejím narození v srpnu 2007,
když byl soudem ustanoven opatrovníkem
v řízení o popření otcovství k dítěti. Stěžovatel tedy vůbec neinformoval příslušný orgán
sociálně-právní ochrany dětí o situaci paní K.
a jejího dítěte, ačkoliv paní K. při jednání s pracovnicemi stěžovatele opakovně avizovala, že
nemá možnost se o své dítě sama postarat
a má zájem udělit souhlas k jeho osvojení.
Stěžovatel zde jako pověřená osoba k výkonu
sociálně-právní ochrany dětí hrubě porušil
svou zákonnou povinnost oznámit bez zbytečného odkladu příslušnému obecnímu úřadu informace o dítěti, na které se sociálně-
-právní ochrana zaměřuje a o němž se při své
činnosti dozvěděl (§ 10 odst. 4 zákona
o sociálně-právní ochraně dětí). Dále stěžovatel nesplnil svou zákonnou oznamovací povinnost vůči orgánům sociálně-právní ochrany dětí i ve vztahu k zájemcům o osvojení
(manželům H.). Jestliže měl stěžovatel na základě kontaktu s těmito zájemci za to, že by
manželé H. mohli být vhodnými osvojiteli dítěte paní K. nebo jiného dítěte, byl povinen
tuto skutečnost oznámit příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností
v souladu s § 21 odst. 1 zákona o sociálně-
-právní ochraně dětí a v souladu s vydaným
pověřením, což však neučinil. Namísto toho
stěžovatel sám „na vlastní pěst“ a bez zákonného zmocnění vybral manžele H. ze své evidence jako potenciální vhodné osvojitele pro
dosud nenarozené dítě paní K. a nadále prováděl opatření ke zprostředkování předání
dítěte do výchovy manželům H. K námitkám
směřujícím proti správnosti posouzení klíčových právních otázek věci, žalovaný v zásadě
odkázal na svou argumentaci uvedenou
v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu dodal, že stát nemůže rezignovat na svou
odpovědnost za zajištění vhodné náhradní péče pro každé dítě, které nemůže vyrůstat ve
vlastní rodině (čl. 20 Úmluvy o právech dítěte), a proto i v těchto situacích je dána výlučná
pravomoc orgánů sociálně-právní ochrany
dětí k provedení výběru určité fyzické osoby
jako vhodného osvojitele pro konkrétní dítě.
ích otázek věci, žalovaný v zásadě
odkázal na svou argumentaci uvedenou
v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu dodal, že stát nemůže rezignovat na svou
odpovědnost za zajištění vhodné náhradní péče pro každé dítě, které nemůže vyrůstat ve
vlastní rodině (čl. 20 Úmluvy o právech dítěte), a proto i v těchto situacích je dána výlučná
pravomoc orgánů sociálně-právní ochrany
dětí k provedení výběru určité fyzické osoby
jako vhodného osvojitele pro konkrétní dítě.
Za zcela nesystematický a zavádějící žalovaný považuje výklad stěžovatele, podle něhož je založena příslušnost orgánů sociálněprávní ochrany dětí ke zprostředkování
osvojení pouze u těch dětí, které jsou umístěny v ústavní péči, jejichž rodičům byla omezena rodičovská zodpovědnost nebo jejichž
rodiče o děti neprojevují opravdový zájem.
S tímto argumentem se žalovaný zásadně neztotožňuje, neboť ze zákona o sociálně-právní
ochraně dětí vyplývá, že příslušnost orgánů
sociálně-právní ochrany dětí se vztahuje na
všechny děti uvedené v § 2 odst. 2 zákona
o sociálně-právní ochraně dětí, které nemohou být z vážných důvodů nikoliv přechodné
povahy vychovávány vlastními rodiči, tedy
bez ohledu na to, zda jde o děti nacházející se
v náhradní ústavní péči, náhradní rodinné
péči nebo v péči vlastního rodiče.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
VII.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
(...)
3) Namítaná nezákonnost posouzení
právní otázky soudem [§ 103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]
Meritem právního posouzení věci městským soudem je otázka naplnění znaků správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení, kterého se měl svým jednáním
stěžovatel dopustit v případu dcery paní K.,
nezl. A. Stěžovatel tvrdí, že jeho jednání nebylo v rozporu se zákonem, neboť doporučení
vhodné, státem prověřené náhradní rodiny,
biologické matce, která poté učiní svobodné
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
rozhodnutí, které náhradní rodině dá přednost, rozhodně nelze považovat za zprostředkování adopce ve smyslu § 19a odst. 1 písm. d)
zákona o sociálně-právní ochraně dětí.
Právní úprava zprostředkování osvojení
je upravena jednak na úrovni mezinárodního
práva veřejného [Úmluva o právech dítěte
(č. 104/1991 Sb.), Evropská úmluva o osvojení dětí (č. 132/2000 Sb. m. s.)]. V čl. 20 Úmluvy o právech dítěte je vyjádřen princip nepřenosné odpovědnosti státu za zajištění
zprostředkování náhradní rodinné péče. Tento princip je dále rozveden v čl. 8 a čl. 9 Evropské úmluvy o osvojení, které ukládají příslušným orgánům smluvních stran provést
příslušná šetření a zkoumat, zda osvojení je
v zájmu dítěte. Tato mezinárodněprávní východiska jsou na vnitrostátní úrovni konkretizována zákonem o sociálně-právní ochraně
dětí a zákonem o rodině.
0 Úmluvy o právech dítěte je vyjádřen princip nepřenosné odpovědnosti státu za zajištění
zprostředkování náhradní rodinné péče. Tento princip je dále rozveden v čl. 8 a čl. 9 Evropské úmluvy o osvojení, které ukládají příslušným orgánům smluvních stran provést
příslušná šetření a zkoumat, zda osvojení je
v zájmu dítěte. Tato mezinárodněprávní východiska jsou na vnitrostátní úrovni konkretizována zákonem o sociálně-právní ochraně
dětí a zákonem o rodině.
Pro posouzení jednání stěžovatele je rozhodující znění platné a účinné v době, kdy se
stěžovatel jednání dopustil. Jak dovodila judikatura Nejvyššího správního soudu, pozdějšího zákona by mohlo být použito jen tehdy,
vedlo-li by to k uložení mírnější sankce či beztrestnosti stěžovatelova jednání (čl. 40 odst. 6
per analogiam pro účely trestání jiných
správních deliktů, viz k tomu např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008,
čj. 2 As 29/2008–77).
Podle § 4 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb.
ve znění účinném do 30. 6. 2008 „[s]ociálně-
-právní ochranu dětí zajišťují orgány sociálně-právní ochrany dětí, jimiž jsou a) krajské
úřady, b) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, c) obecní úřady, d) ministerstvo, e)
Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí“.
Podle § 65 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, platí, že osvojit lze jen „nezletilého, a to
jen je-li mu osvojení ku prospěchu“. Tzv. nezrušitelně osvojit lze pouze nezletilého staršího jednoho roku (§ 75 zákona o rodině).
Podle § 48 odst. 2 zákona o sociálně-právní
ochraně dětí ve znění účinném od 1. 6. 2006
„[p]ověřené osoby mohou v sociálně-právní
ochraně dětí [...] g) vyhledávat fyzické osoby
vhodné stát se osvojiteli nebo pěstouny
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
a oznamovat je obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, h) vyhledávat děti uvedené v § 2 odst. 2 vhodné k osvojení nebo ke
svěření do pěstounské péče a oznamovat je
obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností [a] i) poskytovat fyzickým osobám
vhodným stát se osvojiteli nebo pěstouny
a osvojitelům nebo pěstounům poradenskou pomoc související s osvojením dítěte
nebo svěřením dítěte do pěstounské péče“.
Podle § 48 odst. 3 zákona o sociálně-právní
ochraně dětí „[p]ověřené osoby nejsou oprávněny vykonávat sociálně-právní ochranu v jiném rozsahu, než je uveden v odstavci 2“.
Podle § 19a odst. 1 písm. d) téhož zákona
zprostředkování osvojení a pěstounské péče
spočívá ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, jemuž se osvojení nebo pěstounská
péče zprostředkovává, a v zajištění osobního
seznámení se dítěte s touto osobou.
Podle § 19a odst. 2 téhož zákona „[z]prostředkování osvojení a pěstounské péče podle odstavce 1 písm. d) nesmí provádět jiné
orgány, právnické nebo fyzické osoby, než
jsou orgány sociálně-právní ochrany uvedené v § 4 odst. 1“.
rostředkování osvojení a pěstounské péče
spočívá ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, jemuž se osvojení nebo pěstounská
péče zprostředkovává, a v zajištění osobního
seznámení se dítěte s touto osobou.
Podle § 19a odst. 2 téhož zákona „[z]prostředkování osvojení a pěstounské péče podle odstavce 1 písm. d) nesmí provádět jiné
orgány, právnické nebo fyzické osoby, než
jsou orgány sociálně-právní ochrany uvedené v § 4 odst. 1“.
Ustanovení § 19a bylo do zákona o sociálně-právní ochraně dětí vtěleno novelizací zákonem č. 134/2006 Sb. účinnou ode dne 1. 6. 2006.
Důvodová zpráva uvádí, že „zcela jednoznačně se zakotvuje úprava spočívající v tom, že
v souladu s principy Úmluvy o právech dítěte nesmí kromě orgánů sociálně-právní
ochrany nikdo jiný provádět zprostředkování náhradní rodinné péče a že jakékoliv
zprostředkování realizované jinými subjekty je nedovoleným nezákonným zprostředkováním. Tato skutečnost již sice nesporně
vyplývá ze stávajícího určení orgánů, které
zprostředkování zajišťují, a ze stávající
úpravy rozsahu, v jakém mohou být soukromé subjekty pověřeny výkonem sociálně-
-právní ochrany, nicméně zkušenosti z praxe ukazují, že je nezbytné stanovit takovou
úpravu zcela jednoznačně. Výslovný a jednoznačný zákaz zprostředkování náhradní
rodinné péče mimo rámec zákona vyloučí
jakékoliv výkladové pochybnosti. Odůvodněnost zakotvení výslovného zákazu ostatně potvrzuje i zkušenost ze zahraniční právní úpravy.“
Ke zprostředkování osvojení se váže § 20
zákona o sociálně-právní ochraně dětí, podle
jehož odstavce prvního „[o]svojení nebo pěstounská péče v České republice a osvojení dětí z ciziny do České republiky se zprostředkuje jen na žádost fyzické osoby, která má
zájem osvojit dítě nebo přijmout dítě do pěstounské péče (dále jen „žadatel“)“. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení „[z]prostředkování [...] osvojení a svěření dítěte do
pěstounské péče v České republice zajišťují
krajské úřady a ministerstvo“.
Zákon o sociálně-právní ochraně dětí obsahuje rovněž pravidlo pro výjimečné situace, v nichž se zprostředkování osvojení podle
§ 20 téhož zákona neprovádí. Je tomu tak
v případě, že rodiče dali souhlas k osvojení
dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelům, anebo podal-li návrh na osvojení manžel
rodiče dítěte nebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte.
Samotné sankční ustanovení vztahující se
k zákazu upravenému v § 19a odst. 2 zákona
o sociálně-právní ochraně dětí je obsaženo
v § 59f odst. 2 písm. b) tohoto zákona, podle
něhož se „[p]rávnická osoba [...] dopustí
správního deliktu tím, že neoprávněně,
v rozporu s § 19a odst. 2, zprostředkuje osvojení nebo pěstounskou péči podle § 19a odst. 1
písm. d)“. Podle § 59f odst. 3 tohoto zákona
se za správní delikt podle odstavce 2 písm. b)
uloží pokuta do 200 000 Kč.
dítěte.
Samotné sankční ustanovení vztahující se
k zákazu upravenému v § 19a odst. 2 zákona
o sociálně-právní ochraně dětí je obsaženo
v § 59f odst. 2 písm. b) tohoto zákona, podle
něhož se „[p]rávnická osoba [...] dopustí
správního deliktu tím, že neoprávněně,
v rozporu s § 19a odst. 2, zprostředkuje osvojení nebo pěstounskou péči podle § 19a odst. 1
písm. d)“. Podle § 59f odst. 3 tohoto zákona
se za správní delikt podle odstavce 2 písm. b)
uloží pokuta do 200 000 Kč.
Příslušnost k projednávání tohoto správního deliktu je zákonem stanovena krajskému úřadu příslušnému podle místa trvalého
pobytu dítěte [§ 59f odst. 2 písm. b) zákona
o sociálně-právní ochraně dětí]. Při rozhodování o správním deliktu je zapotřebí zohlednit společné zásady správního trestání podle
tohoto zákona, a to především ustanovení
o podmínkách zániku odpovědnosti za správní delikt § 59l odst. 3, podle něhož právnická
osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže
prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které by-
lo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Dále platí určitá hlediska,
jimiž je povinen správní orgán jednání delikventa posuzovat. Při určení výše pokuty právnické osobě má správní orgán přihlédnout
k závažnosti správního deliktu, zejména ke
způsobu jeho spáchání a jeho následkům
a k okolnostem, za nichž byl spáchán (§ 59l
odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí).
V prvé řadě je třeba odmítnout názor stěžovatele, že ke správnímu deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení podle § 59f
odst. 2 písm. b) zákona o sociálně-právní
ochraně dětí může dojít pouze v případě
osvojení ve smyslu § 69 odst. 2 zákona o rodině (tzn. u dětí nacházejících se v ústavní péči
či v péči zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc). Stěžovatel tvrdí, že zprostředkování osvojení ve smyslu § 19a odst. 1 písm. d)
zákona o sociálně-právní ochraně dětí v takovém případě z povahy věci není možné. Podle § 69 odst. 2 zákona o rodině platí, že „[o]
svěření dítěte, které je v ústavu nebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc
z rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů, do
péče budoucích osvojitelů rozhodne orgán
sociálně-právní ochrany dětí; ustanovení
§ 67 až 68b platí obdobně“. Z dikce § 59f
odst. 2 písm. b) ve spojení s § 19a odst. 1
písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně
dětí ani účelu tohoto ustanovení nevyplývá,
že by jeho dopad měl být omezen pouze na
děti nacházející se v ústavní péči. Rovněž tak
z historického výkladu opřeného o důvodovou zprávu k zákonu č. 134/2006 Sb., z něhož
vychází současná platná a účinná právní
úprava předmětné skutkové podstaty deliktu, která byla aplikována v posuzované věci,
takový závěr nelze dovodit. Ke stěžovatelovu
výkladu předmětných ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí je třeba poznamenat, že stěžovatel účelově zaměňuje specifický institut svěření dítěte do preadopční péče
s institutem výběru vhodné fyzické osoby
k osvojení dítěte, který představuje širší fázi
zprostředkování osvojení i u dětí, které nejsou svěřeny do péče ústavního zařízení či zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
aplikována v posuzované věci,
takový závěr nelze dovodit. Ke stěžovatelovu
výkladu předmětných ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí je třeba poznamenat, že stěžovatel účelově zaměňuje specifický institut svěření dítěte do preadopční péče
s institutem výběru vhodné fyzické osoby
k osvojení dítěte, který představuje širší fázi
zprostředkování osvojení i u dětí, které nejsou svěřeny do péče ústavního zařízení či zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
Z těchto premis je zapotřebí vycházet při
posouzení stěžovatelových námitek. Z uvedeného výkladu právní úpravy předmětného
deliktu vyplývají dva znaky této skutkové
podstaty: 1) výběr určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem, 2) zajištění osobního
seznámení se dítěte s touto osobou. Z dokazování provedeného správním orgánem
I. stupně, jehož závěry převzal žalovaný
i městský soud, vyplývá, že stěžovatel zařazuje do své evidence žadatele o osvojení, kteří
byli krajským úřadem zařazeni do evidence
žadatelů o zprostředkování náhradní rodinné
péče a žadatelé předkládají stěžovateli doklad o absolvování přípravy k přijetí dítěte do
rodiny a rozhodnutí krajského úřadu o zařazení žadatelů do evidence. Tuto evidenci stěžovatel využívá za účelem výběru vhodných
fyzických osob k osvojení dítěte. Dále z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že
v případě nezl. A. pracovnice stěžovatele paní T. kontaktovala manžele H. a informovala
je, že v Plzni je matka, která chce dát dítě
k adopci. Další pracovnice stěžovatele paní M.
informovala paní K. o vhodném manželském
páru (manželích H.) k osvojení jejího nenarozeného dítěte a rovněž zprostředkovala seznámení manželů H. a paní K. na plzeňské pobočce stěžovatele. Námitku stěžovatele, že
výběr osvojitelů neprovedly jeho pracovnice,
ale matka nezl. A., je třeba posuzovat v kontextu ostatních tvrzení pracovnic stěžovatele, které odpovídají závěru, že samostatný (na
krajském úřadu nezávislý) výběr osob vhodných stát se osvojiteli provedl stěžovatel. Nejvyšší správní soud dovozuje, že první znak
skutkové podstaty předmětného deliktu je
tímto jednáním stěžovatele (resp. jeho zaměstnanců) v dostačující míře naplněn.
Ohledně druhého znaku skutkové podstaty předmětného deliktu (tzn. zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou),
který stěžovatel rovněž nepovažuje za splněný, Nejvyšší správní soud uvádí následující.
Účelem § 19a odst. 1 písm. d) ve spojení
s § 59f odst. 2 písm. b) zákona o sociálně-
-právní ochraně dětí nepochybně nebylo
předvídat či reagovat na situace, kdy bude
právnická osoba pověřená výkonem sociálně-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
podstaty předmětného deliktu (tzn. zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou),
který stěžovatel rovněž nepovažuje za splněný, Nejvyšší správní soud uvádí následující.
Účelem § 19a odst. 1 písm. d) ve spojení
s § 59f odst. 2 písm. b) zákona o sociálně-
-právní ochraně dětí nepochybně nebylo
předvídat či reagovat na situace, kdy bude
právnická osoba pověřená výkonem sociálně-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
-právní ochrany dětí činit kroky vedoucí k nalezení vhodných osvojitelů ještě před narozením dítěte. Právní úprava osvojení totiž počítá s tím, že osvojit lze dítě nezletilé, nikoliv
dítě nenarozené (čemuž koresponduje ostatně i mechanismus tzv. blanketového a kvalifikovaného souhlasu rodičů dítěte s osvojením
upravený v § 67 a § 68a zákona o rodině). Jak
je ovšem zřejmé mj. i z výkladu důvodové
zprávy k této právní úpravě, jejím smyslem
mělo být jednoznačně zakázat jakékoliv přímé zprostředkování adopce osobami pověřenými k výkonu sociálně-právní ochrany dětí,
k čemuž nepochybně náleží i zprostředkování kontaktu mezi osvojiteli a dítětem. Z povahy věci vyplývá, že pokud je dítě dosud nenarozené, a přesto se jedná mezi zúčastněnými
o jeho budoucí osvojení, může mít seznámení rodiče dítěte s jeho budoucími osvojiteli
obdobné účinky směřující k navázání vztahu
mezi nimi.
V případě chystaného osvojení nezl. A.
manželi H. byl splněn nejen skutkový znak seznámení paní K. s manželi H., ale i seznámení
samotné narozené A. v porodnici v Rakovníku,
které se událo v příčinné souvislosti s předchozí aktivní účastí pracovnic stěžovatele na
zprostředkování kontaktu mezi manžely H.
jako budoucími osvojiteli a paní K. jako matkou nezl. A. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním názorem městského soudu, že stěžovatel by porušil zákon i tehdy,
pokud by pouze provedl výběr určité fyzické
osoby vhodné stát se osvojitelem určitého dítěte, i když by se na zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou již nepodílel,
neboť jakákoliv činnost ve smyslu § 19a odst. 1
písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně
dětí, která není prováděna orgány sociálně-
-právní ochrany dětí uvedenými v § 4 odst. 1
téhož zákona, je v rozporu se zákonem. Takový výklad skutkové podstaty předmětného
správního deliktu je plně v souladu s ratio legis aplikované právní úpravy. Zároveň je třeba podotknout, že takový výklad aplikovaných ustanovení zákona o sociálně-právní
ochraně dětí nemohl být pro stěžovatele překvapivý a nejednalo se rozhodně o změnu
správní praxe orgánů sociálně-právní ochra-
rá není prováděna orgány sociálně-
-právní ochrany dětí uvedenými v § 4 odst. 1
téhož zákona, je v rozporu se zákonem. Takový výklad skutkové podstaty předmětného
správního deliktu je plně v souladu s ratio legis aplikované právní úpravy. Zároveň je třeba podotknout, že takový výklad aplikovaných ustanovení zákona o sociálně-právní
ochraně dětí nemohl být pro stěžovatele překvapivý a nejednalo se rozhodně o změnu
správní praxe orgánů sociálně-právní ochra-
ny dětí, jak stěžovatel argumentoval v řízení
před městským soudem. V tomto ohledu lze
poukázat kromě metodického pokynu MPSV
č. 1/2010 založeného ve spise i na publikované stanovisko MPSV ve věci oprávnění subjektů provádějících zprostředkování náhradní
rodinné péče a osob pověřených k výkonu sociálně-právní ochrany dětí zveřejňovat osobní
údaje dětí (přístupné na http://www.mpsv.
cz/files/clanky/10285/Stanovisko_MPSVosobni_udaj e_deti.pdf), kde se výslovně uvádí, že „pro činnost uvedenou v § 19a odst. 1
písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně
dětí, tj. pro výběr určité fyzické osoby jako
vhodného osvojitele či pěstouna konkrétního dítěte a zajištění osobního seznámení dítěte s touto osobou, však platí zákaz pro
všechny ostatní osoby a subjekty než jsou
příslušné orgány sociálně-právní ochrany
dětí, které jediné mohou tuto činnost vykonávat. [...] Nestátní subjekty tudíž mohou
zcela legálně vyhledávat vhodné osvojitele
a pěstouny a vyhledávat rovněž děti, pro které je třeba zajistit náhradní rodinnou péči,
pokud k těmto činnostem obdržely pověření
v souladu s § 48 zákona o sociálně-právní
ochraně dětí a pouze v rozsahu stanoveném
v tomto pověření. [...] Konečné posouzení
a rozhodnutí o tom, zda tito žadatelé budou
vybráni jako vhodní osvojitelé nebo pěstouni určitého dítěte, však náleží výhradně příslušným orgánům sociálně-právní ochrany
dětí.“ Z těchto skutečností vyplývá, že jednání
stěžovatele v kontextu systému sociálně-
-právní ochrany dětí bylo a je jednoznačně nahlíženo jako protiprávní. Žalovaný i městský
soud tedy kvalifikovaly předmětné jednání
stěžovatele správně jako porušení § 19a odst. 1
písm. d) ve spojení s § 19a odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, které je sankcionovatelné pokutou až do výše 200 000 Kč ve
smyslu § 59l odst. 2 téhož zákona.
Ke stěžovatelově argumentaci zákazem
extenzivního výkladu veřejnoprávních norem, který podle jeho názoru vyplývá z judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího
správního soudu, stěžovatel tvrdí, že v daném
případě je evidentní, že existují různé výklady § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-
. d) ve spojení s § 19a odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, které je sankcionovatelné pokutou až do výše 200 000 Kč ve
smyslu § 59l odst. 2 téhož zákona.
Ke stěžovatelově argumentaci zákazem
extenzivního výkladu veřejnoprávních norem, který podle jeho názoru vyplývá z judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího
správního soudu, stěžovatel tvrdí, že v daném
případě je evidentní, že existují různé výklady § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-
-právní ochraně dětí, a proto podle jeho názoru nemohlo být toto ustanovení vyloženo
k jeho tíži. Princip in dubio mitius jako určitý příkaz k optimalizaci trestání lze uplatnit
jen tam, kde by výklad předmětné právní
úpravy trestání vedoucí k potrestání pachatele byl založen na interpretační úvaze značně
překračující sémantický rámec normativního
textu. K tomu lze dále uvést, že princip in dubio mitius pramení ze související maximy
trestání in dubio pro reo, která se ovšem týká
výhradně skutkových otázek deliktu, nikoliv
výkladu jeho právní úpravy. Kontextuálně
souvisí i s právním principem in dubio pro libertate, tzn. restriktivním výkladem omezení
základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 a odst. 4
Listiny). Do judikatury správních soudů se
tento princip dostal postupně akceptací právního názoru Ústavního soudu a objevil se
v několika rozsudcích Nejvyššího správního
soudu, a to nejen v prostředí správního
trestání (viz k tomu rozsudek Nevyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 As
49/2004-83, dále rozsudek ze dne 18. 12. 2007,
čj. 2 Afs 46/2007–103, a také rozsudek ze dne
4. 2. 2009, čj. 1 Afs 139/2006–108, a rozsudek
ze dne 21. 5. 2009, čj. 5 Afs 91/2008–75,
č. 2562/2012 Sb. NSS, či rozsudek ze dne
25. 11. 2009, čj. 7 Afs 19/2009–57,
č. 2024/2010 Sb. NSS).
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že
princip in dubio mitius nelze aplikovat tam,
kde skutková podstata deliktu je bez jakýchkoliv pochybností a beze zbytku naplněna
jednáním delikventa, jako tomu bylo v této
věci. K naplnění obou znaků deliktu dospěly
správní orgány i městský soud na základě jazykově-logického a systematického výkladu,
přičemž vhodně zohlednily historický účel
aplikované právní úpravy. Samotná skutečnost, že stěžovatel zastává odlišný výklad
předmětných ustanovení zákona o sociálně-
-právní ochraně dětí, jakož i Úmluvy o právech dítěte a Evropské úmluvy o osvojení, na
tom nemůže nic změnit, neboť to by per argumentum ad absurdum vylučovalo jakékoliv trestání deliktního jednání, pokud by měl
delikvent jiný právní názor na výklad skutkové podstaty deliktu než správní orgán.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
Občanské sdružení Fond ohrožených dětí proti Ministerstvu práce a sociálních věcí dnem, za který osoba samostatně výdělečně
činná platí penále z dlužných záloh na pojistné, je poslední den lhůty pro podání přehledu podle § 15 za kalendářní rok, za který vznikl
dluh na zálohách na pojistné, pokud nebyl
tento přehled podán ve stanovené lhůtě, pak
lze dovodit, že zákon pro závěr o povinnosti
platit penále za dlužné zálohy nepředpokládá
předchozí úvahu o tom, zda osoba samostatně výdělečně činná s vedlejší činností byla, či
nikoliv účastna na pojištění za rozhodný kalendářní rok (účast na pojištění osoby s hlavní činností se ze zákona předpokládá). Formulace § 20 odst. 2 písm. b) vymezující
poslední den, kdy se penále z dlužných záloh
platí, znamená, že není třeba zkoumat, zda
dluh na zálohách trval ke dni vydání platebního výměru o penále. Naopak, obsah tohoto
ustanovení dokládá, že je penalizováno již samotné porušení primární povinnosti platit
zálohy na pojistné bez zjišťování dalších podmínek. Za tohoto stavu lze dovodit i to, že penále jako příslušenství záloh na pojistné sledovalo jejich osud, protože do srpna 2007
byly tyto zálohy dlužnými, a je předepsáno
proto, že nebyly zaplaceny, bez ohledu na to,
že se zjistilo, že stěžovatel nebyl jako osoba
samostatně výdělečně činná s vedlejší činností účasten na pojištění. Povinnost stěžova- o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.