Věc: Věra R. proti České správě sociálního zabezpečení o sirotčí důchod, o kasační stížnosti žalobkyně. Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 9. 4. 2002 zamítla žádost žalobkyně o si- rotčí důchod, neboť žalobkyně nesplňo- vala podmínky podle $ 52 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojiště- ní. Nárok na sirotčí důchod má podle ža- lované nezaopatřené dítě, a to v případě, že zemřel rodič (osvojitel) tohoto dítěte, nebo osoba, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů a na niž bylo dítě v době její smrti převážně odkázáno vý- živou, kterou nemohli ze závažných dů- vodů zajistit rodiče tohoto dítěte. Za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodi- čů se považuje dítě, které bylo do této péče převzato na základě rozhodnutí příslušného orgánu (obvykle soud, po- případě okresní úřad), dítě manžela, kte- ré mu bylo svěřeno do výchovy rozhod- nutím soudu, a dítě manžela, zemřelli 239 797 druhý rodič dítěte nebo není-li znám. Ža- lovaná dále uvedla, že podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 1984, podle něhož František R. není bio- logický otec žalobkyně, nutno dovodit, že žalobkyni na přiznání sirotčího dů- chodu nárok nevznikl. Proti tomuto rozhodnutí podala ža- lobkyně opravný prostředek, v němž vy- slovila názor, že podmínky pro přiznání sirotčího důchodu splňuje. Uvedla, že František R. zemřel dne 26. 12. 2001; ja- ko manžel její matky o ni pečoval jako o vlastní, a to nepřetržitě od jejího naro- zení, až do své smrti ji materiálně zabez- pečoval a pobíral na ni přídavky na dítě. Poukazovala dále na to, že studuje vyso- kou školu a byla na jmenovaného odká- zána výživou, neboť žila pouze s ním ve společné domácnosti. Proto je jí známo, že jmenovaný na ni pobíral přídavky na děti. František R. dlouhodobě nežil ve společné domácnosti s její matkou. Žil se žalobkyní a choval se k ní jako k vlastní dceři. Až do jeho smrti nevěděla, že není jeho dcera, a má i jeho jméno. Namítala dále, že pokud František R. pobíral pří- davky na dítě po dobu svého života až do své smrti, což by mělo být průkazné z evidence žalované, jistě za svého života učinil akt o tom, že ji převzal do péče na- hrazující péči rodičů, na základě kterého mu byl návrh na přídavky na dítě při- znán a přídavky vypláceny. Městský soud v Praze po provede- ném dokazování svým rozsudkem ze dne 8. 10. 2002 rozhodnutí žalované po- tvrdil. V tomto rozhodnutí vycházel z ob- sahu dávkového spisu žalobkyně, z jejího výslechu, z výslechu matky žalobkyně, svědkyně Věry R. a svědkyně Markéty S., sestry žalobkyně, dále ze spisu Věry R. ve věci vdovského důchodu a ze spisu Fran- tiška R. V průběhu řízení bylo prokázáí- 240 no, že František R. není otcem žalobkyně. Soud proto posuzoval otázku, zda Franti- šek R. převzal žalobkyni do péče nahra- zující péči rodičů a zda žalobkyně byla v době jeho smrti na něho převážně od- kázána výživou, kterou nemohli ze závaž- ných důvodů zajistit její rodiče. Okol nost, že dítě bylo převzato do péče nahrazující péči rodičů, je zvláštní právní skutečností, která má vliv především v souvislosti s posouzením nároku na po- zůstalostní dávky důchodového pojiště- ní. Za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů se považuje dítě, jež bylo pře- vzato do takové péče na základě rozhod- nutí příslušného orgánu, nebo dítě man- žela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu, nebo dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo neníli znám. Žalobkyně nebyla svěřena do vý- chovy Františka R. na základě rozhodnutí příslušného orgánu, ani mu nebyla svěře- na do výchovy rozhodnutím soudu. Fran- tiška R. tedy podle názoru soudu nelze pokládat za osobu, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů, neboť ža- lobkyně byla vychovávána matkou. Na Františka R. nebyla ani odkázána výživou, neboť její matka řádně pracovala až do 30. 6. 2000, a poté pobírala starobní dů- chod, takže z těchto příjmů mohla potře- by dcery uspokojovat. Proti tomuto rozsudku podala žalob- kyně odvolání, v němž namítala, že soud nesprávně hodnotil posouzení otázky tý- kající se jejího převzetí zemřelým Fran- tiškem R. do péče nahrazující péči rodi- čů. Poukazovala na to, že se jmenovaným žila odmalička, on se o ni staral jako o vlastní a materiálně ji zabezpečoval v době, kdy její matka pro vážné one- mocnění progresivně přecházející v psy- chickou poruchu o ni dlouhodobě nepe- čovala, ani ji nemohla materiálně podporovat. Namítala dále, že o jmeno- vaného jako jediná řádně pečovala v do- bě jeho nemoci před smrtí a spolu vytvá- řeli rodinu, neboť i když jeho manželka a její matka s nimi žila v jednom domě, bydlela v důsledku předchozích rozporů a zejména v důsledku svého onemocnění dlouhodobě odděleně, a tyto skutečnosti trvaly nezměněně až do smrti Františka R. Její matka, pokud vypovídá, že žila spo- lečně se žalobkyní a jmenovaným a že s nimi společně hospodařila, nesděluje pravdu. To lze zjistit dokazováním, které nebylo prováděno. Žalobkyně dále namí- tala, že do smrti Františka R. nevěděla o tom, že není jeho dcerou. O tom jí nic nesdělil jmenovaný ani její matka. Uvádě- ná skutečnost velmi závažně zasáhla do jejího dalšího života a ona sama pro ne- znalost jí nezaviněnou nemá a neměla možnost důsledkům této skutečnosti předcházet, protože dnes již nemá mož- nost navrhovat určení svého skutečného otce a od něho požadovat zabezpečení po dobu přípravy na zaměstnání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2002 odvolání odmítl podle $ 208 o. s. ř. jako opožděně podané. Vy- cházel z toho, že žalobkyni byl rozsudek doručen dne 23. 10. 2002, přičemž od- volání bylo podáno prostřednictvím pošty dne 8. 11. 2002, tedy opožděně. Proti tomuto usnesení podala žalobky- ně odvolání, v němž uvedla, že dne 23. 10. 2002 byl rozsudek nesprávně doručen je- jí matce, která jí ho předala později. Nejvyšší správní soud svým rozsud- kem ze dne 20. 11. 2003 usnesení Měst- ského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2002 zrušil. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud shledal, že na danou věc nedopadají přechodná ustanovení obsa- žená v $ 129 s. ř. s. a násl. Konstatoval, že v tomto případě se jedná o značně speci- fickou situaci, kdy napadené usnesení sice bylo vydáno před účinností soudního řá- du správního, avšak stěžovatelce bylo do- ručeno až po nabytí účinnosti tohoto zá- kona. Přezkum napadeného usnesení tedy již není možno provést podle dřívější úpravy, obsažené v občanském soudním řádu, nýbrž je nutno postupovat podle soudního řádu správního, který však ve svých přechodných ustanoveních na tuto situaci výslovně nepamatuje. Soud byl mi- mo jiné veden snahou celou situaci vyřešit tak, aby postupoval ústavně konformně - tedy aby umožnil přístup žalobkyně k soudnímu přezkumu citovaného roz- sudku Městského soudu v Praze, Z obsahu spisu nelze vyloučit, že předmětný rozsu- dek skutečně převzala matka stěžovatelky, z čehož je nutné dovodit, že citovaný roz- sudek nebyl žalobkyni řádně doručen, a nemohl tedy nabýt ani právní moci. Městský soud poté předložil věc Nej- vyššímu správnímu soudu s lím, že po- dle jeho názoru je kasační stížnost podá- na opožděně, neboť rozsudek byl doručen zástupci žalobkyně (stěžovatel- ky) dne 29. 1. 2004, a pokud je kasační stížnost podána až 10. 9, 2004, jde o po- dání po lhůtě. Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 28. 12. 2004 vrátil věc Městskému soudu v Praze s tím, že jeho názor o opožděnosti kasační stížnosti nesdílí. Uvedl, že v dané věci bylo třeba vycházet nikoliv z data doručení rozsudku ze dne 8. 10. 2002 zástupci stěžovatelky, neboť v tomto stadiu řízení nebyla zastoupena, ale z data doručení tohoto rozsudku pří- mo stěžovatelce, což se stalo podle obsa- hu spisu dne 30. 8. 2004. Jestliže stěžo- vatelka podala kasační stížnost dne 10. 9. 2004, pak ji podala včas. Dále Nejvyšší správní soud zavázal Městský soud v Pra- ze k tomu, aby vyzval stěžovatelku 241 797 k předložení plné moci udělené advoká- tovi pro řízení o kasační stížnosti poda- né proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002 a k tomu, aby tuto kasační stížnost prostřednictvím advokáta doplnila o náležitosti uvedené v soudním řádu správním. V doplnění kasační stížnosti stěžova- telka mimo jiné uvedla, že soud v průbě- hu dokazování provedl též výslech její matky a hodnotil výpověď matky bez ohledu na její psychické onemocnění, na které stěžovatelka v podání i v navr- žených důkazech poukazovala. Výpověď matky v části směřující proti dokazování stěžovatelky o tom, že František R., ač formálně nebyl jejím biologickým ot- cem, ji převzal do péče nahrazující péči rodičů, je ve věci posouzení právní otáz- ky jejího nároku na sirotčí důchod roz- hodující. Hodnotu výpovědi matky po- dle názoru stěžovatelky je potřeba posuzovat v souladu se změněným psy- chickým stavem. Nejvyšší správní soud zrušil napade- ný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: V posuzované věci jak správní orgán, tak i soud vycházely z toho, že stěžova- telka nebyla svěřena do výchovy Františ- ka R. na základě rozhodnutí příslušného orgánu, ani mu nebyla svěřena do výcho- vy rozhodnutím soudu. Z toho dovozo- valy, že stěžovatelka tedy není dítětem, které by bylo převzato do péče nahrazu- jící péči rodičů. Konstatovaly, že stěžova- telka nesplňovala podmínku nároku na sirotčí důchod, tedy že František R. ne- byl osobou, který převzal dítě do péče nahrazující péči rodičů. 242 Výše uvedená aplikace ustanovení $ 52 ve spojení s ustanovením $ 20 odst. 2 zá- kona o důchodovém pojištění je však zcela nedostatečná, a navíc není správ- ná. Nutno totiž vycházet z toho, že usta- novení $ 20 odst. 2 tohoto zákona v sobě zahrnuje 3 skupiny dětí, které se považu- jí za děti převzaté do trvalé péče nahra- zující péči rodičů. Jednak je to a) dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dále se jedná o b) dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím sou- du, a poté c) dítě manžela, zemřelli ro- dič dítěte nebo není-li znám. Z tohoto pohledu se však soud ani správní orgán touto otázkou nezabývaly, a i když je z provedeného řízení zřejmé, že stěžova- telka nesplňuje podmínky uvedené pod shora uvedenými písmeny a) a b), na- svědčují dosud provedené důkazy tomu, že stěžovatelka byla dítětem manžela, je- hož rodič není znám. Správní orgán ani soud totiž nezpo- chybnily, že František R. byl manželem matky stěžovatelky Věry R. Žalovaná pak dále vycházela z toho, že podle ověřené- ho rodného listu stěžovatelky, vyhotove- ného dne 14. 2. 2001, není otec slěžova- telky uveden. Sama stěžovatelka ve svých podáních i ve svém výslechu u jednání soudu dne 24. 9. 2002 uváděla, že skuteč- nost, že není pokrevní dcerou Františka R., zjistila až v souvislosti s řešením dědictví po jeho smrti. Uvedená skutečnost zasá- hla významně do jejího dalšího života, ne- boť jí neměla možnost předcházet, a nyní již nemůže navrhovat určení skutečného otce a od něho požadovat zabezpečení po dobu přípravy na zaměstnání. Z výše uvedeného tedy plyne, že dopo- sud nebylo vyvráceno, že stěžovatelka je dítě- tem Věry R., manželky Františka R., a biolo- gický otec stěžovatelky není znám. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že stěžovatel- ka byla dítětem manžela, jejíž druhý rodič (otec) není znám, a nutno tedy konstatovat, že splňovala podmínku „dítěte převzatého do trvalé péče nahrazující péči rodičů“. Zbývalo tedy posoudit, zda stěžovatel- ka splňovala další podmínku uvedenou v ustanovení $ 52 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, tj. zda byla na Františka R. v době jeho smrti převážně odkázána výživou, kterou nemohli ze zá- važných důvodů zajistit její rodiče. Z provedeného dokazování zatím lze vy- cházet z toho, že výživu stěžovatelky nemohl zajistit její biologický otec, který není znám. V odůvodnění rozsudku se soud posta- vil na stanovisko, že stěžovatelka nebyla na Františka R. odkázána výživou, neboť její matka řádně pracovala do 30. 6. 2000 a po- té pobírala starobní důchod, takže z těchto příjmů mohla potřeby dcery uspokojovat. Výše uvedený závěr však zůstává spí- še v rovině hypotézy a není podle názo- ru Nejvyššího správního soudu podlo- žen provedenými důkazy, neboť dosud provedené dokazování k objasnění této skutečnosti směřovalo pouze částečně. K tomu nutno uvést, že stěžovatelka již v opravném prostředku a poté po celou dobu řízení zdůrazňovala, že František R. nežil dlouhodobě ve společné domácnos- ti s její matkou, ale se stěžovatelkou, a cho- val se k ní jako k vlastní dceři. Matka sice bydlela v témže domě, ale protože je psy- chicky nemocná, žila v jiném bytě domu. Došlo dále k tomu, že matka, která původ- ně pobírala přídavky na stěžovatelku, si ty- to ponechávala, a proto je poté začal pobí- rat František R., a od 15 let věku sama stěžovatelka. Stěžovatelka ve svém výsle- chu (provedeném bez příslušného pouče- ní podle $ 131 o. s. ř.) uvedla, že matka při- spívala na její potřeby jednou polovinou a druhou polovinou přispíval pan R. V řízení dále byla vyslechnuta matka stěžovatelky Věra R., ale bylo namítáno, že vzhledem k jejímu onemocnění není schopna poskytnout soudu podstatné úda- je. Tato svědkyně ovšem uvedla, že žila ve společné domácnosti s Františkem R. a stě- žovatelkou, avšak na způsob hospodaření, případně na zjištění, jakým způsobem při- spíval zemřelý na potřeby stěžovatelky, ne- byla dotazována. Totéž platí i u svědkyně Markéty S., sestry stěžovatelky, která sice rovněž uvedla, že František R. žil s její mat- kou ve společné domácnosti, ale na kon- krétní skutečnosti, které by objasnily, na- kolik byla stěžovatelka odkázána výživou na zemřelého, nebyla rovněž soudem dota- zována. Soud dále zjišťoval i výdělkové po- měry matky stěžovatelky a zemřelého, avšak tyto blíže v odůvodnění napadeného rozsudku nezhodnotil a neuvedl ani údaj, který zjistil ze spisu Františka R., totiž ten, že rozhodnutím žalované ze dne 14. 9. 2000 mu byl přiznán zpětně plný invalidní důchod od 1. 1. 1997, kdy doplatek důcho- du činil 214 743 Kč. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že není-li znám biologický otec stěžovatelky, lze stěžovatelku považovat za dítě převza- té do trvalé péče nahrazující péči rodičů ve smyslu $ 20 odst. 2 a $ 52 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, a to i pře- sto, že nebyla zemřelým převzata do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, neboť byla dítětem manželky zemřelého a její druhý rodič není znám. Za této situace pak bude třeba zkoumat další podmínku, kterou zákon o důchodo- vém pojištění předpokládá pro vznik ná- roku na sirotčí důchod, tj. podmínku pře- vážné odkázanosti stěžovatelky na výživu zemřelého v době jeho smrti. 243 798 Důchodové pojištění: nároky z vnitrostátního práva a z mezinárodní smlouvy k čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění zákona č. 395/2001 Sb. k čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou re- publikou, vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. (v textu též „Smlouva“) Dnem účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jímž byla stanovena priorita vyhlášených mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas, před zákonem (čl. 10 Ústavy ČR), již pomi- nula možnost porovnávání důchodových nároků pojištěnců podle meziná- rodní smlouvy a vnitrostátních předpisů. Ode dne 1. 6. 2002 tak lze hodno- tit pojištěnci dobu zabezpečení získanou na území bývalé ČSFR jen podle čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR 0 sociálním zabezpečení, inkorporovaného ode dne 1. 5. 2004 též do oddílu 44 přílohy č. III Nařízení Rady (ES) č. 1408/71. vy,
Věc: Věra R. proti České správě sociálního zabezpečení o sirotčí důchod, o kasační stížnosti žalobkyně. Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 9. 4. 2002 zamítla žádost žalobkyně o si- rotčí důchod, neboť žalobkyně nesplňo- vala podmínky podle $ 52 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojiště- ní. Nárok na sirotčí důchod má podle ža- lované nezaopatřené dítě, a to v případě, že zemřel rodič (osvojitel) tohoto dítěte, nebo osoba, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů a na niž bylo dítě v době její smrti převážně odkázáno vý- živou, kterou nemohli ze závažných dů- vodů zajistit rodiče tohoto dítěte. Za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodi- čů se považuje dítě, které bylo do této péče převzato na základě rozhodnutí příslušného orgánu (obvykle soud, po- případě okresní úřad), dítě manžela, kte- ré mu bylo svěřeno do výchovy rozhod- nutím soudu, a dítě manžela, zemřelli 239 797 druhý rodič dítěte nebo není-li znám. Ža- lovaná dále uvedla, že podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 1984, podle něhož František R. není bio- logický otec žalobkyně, nutno dovodit, že žalobkyni na přiznání sirotčího dů- chodu nárok nevznikl. Proti tomuto rozhodnutí podala ža- lobkyně opravný prostředek, v němž vy- slovila názor, že podmínky pro přiznání sirotčího důchodu splňuje. Uvedla, že František R. zemřel dne 26. 12. 2001; ja- ko manžel její matky o ni pečoval jako o vlastní, a to nepřetržitě od jejího naro- zení, až do své smrti ji materiálně zabez- pečoval a pobíral na ni přídavky na dítě. Poukazovala dále na to, že studuje vyso- kou školu a byla na jmenovaného odká- zána výživou, neboť žila pouze s ním ve společné domácnosti. Proto je jí známo, že jmenovaný na ni pobíral přídavky na děti. František R. dlouhodobě nežil ve společné domácnosti s její matkou. Žil se žalobkyní a choval se k ní jako k vlastní dceři. Až do jeho smrti nevěděla, že není jeho dcera, a má i jeho jméno. Namítala dále, že pokud František R. pobíral pří- davky na dítě po dobu svého života až do své smrti, což by mělo být průkazné z evidence žalované, jistě za svého života učinil akt o tom, že ji převzal do péče na- hrazující péči rodičů, na základě kterého mu byl návrh na přídavky na dítě při- znán a přídavky vypláceny. Městský soud v Praze po provede- ném dokazování svým rozsudkem ze dne 8. 10. 2002 rozhodnutí žalované po- tvrdil. V tomto rozhodnutí vycházel z ob- sahu dávkového spisu žalobkyně, z jejího výslechu, z výslechu matky žalobkyně, svědkyně Věry R. a svědkyně Markéty S., sestry žalobkyně, dále ze spisu Věry R. ve věci vdovského důchodu a ze spisu Fran- tiška R. V průběhu řízení bylo prokázáí- 240 no, že František R. není otcem žalobkyně. Soud proto posuzoval otázku, zda Franti- šek R. převzal žalobkyni do péče nahra- zující péči rodičů a zda žalobkyně byla v době jeho smrti na něho převážně od- kázána výživou, kterou nemohli ze závaž- ných důvodů zajistit její rodiče. Okol nost, že dítě bylo převzato do péče nahrazující péči rodičů, je zvláštní právní skutečností, která má vliv především v souvislosti s posouzením nároku na po- zůstalostní dávky důchodového pojiště- ní. Za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů se považuje dítě, jež bylo pře- vzato do takové péče na základě rozhod- nutí příslušného orgánu, nebo dítě man- žela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu, nebo dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo neníli znám. Žalobkyně nebyla svěřena do vý- chovy Františka R. na základě rozhodnutí příslušného orgánu, ani mu nebyla svěře- na do výchovy rozhodnutím soudu. Fran- tiška R. tedy podle názoru soudu nelze pokládat za osobu, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů, neboť ža- lobkyně byla vychovávána matkou. Na Františka R. nebyla ani odkázána výživou, neboť její matka řádně pracovala až do 30. 6. 2000, a poté pobírala starobní dů- chod, takže z těchto příjmů mohla potře- by dcery uspokojovat. Proti tomuto rozsudku podala žalob- kyně odvolání, v němž namítala, že soud nesprávně hodnotil posouzení otázky tý- kající se jejího převzetí zemřelým Fran- tiškem R. do péče nahrazující péči rodi- čů. Poukazovala na to, že se jmenovaným žila odmalička, on se o ni staral jako o vlastní a materiálně ji zabezpečoval v době, kdy její matka pro vážné one- mocnění progresivně přecházející v psy- chickou poruchu o ni dlouhodobě nepe- čovala, ani ji nemohla materiálně podporovat. Namítala dále, že o jmeno- vaného jako jediná řádně pečovala v do- bě jeho nemoci před smrtí a spolu vytvá- řeli rodinu, neboť i když jeho manželka a její matka s nimi žila v jednom domě, bydlela v důsledku předchozích rozporů a zejména v důsledku svého onemocnění dlouhodobě odděleně, a tyto skutečnosti trvaly nezměněně až do smrti Františka R. Její matka, pokud vypovídá, že žila spo- lečně se žalobkyní a jmenovaným a že s nimi společně hospodařila, nesděluje pravdu. To lze zjistit dokazováním, které nebylo prováděno. Žalobkyně dále namí- tala, že do smrti Františka R. nevěděla o tom, že není jeho dcerou. O tom jí nic nesdělil jmenovaný ani její matka. Uvádě- ná skutečnost velmi závažně zasáhla do jejího dalšího života a ona sama pro ne- znalost jí nezaviněnou nemá a neměla možnost důsledkům této skutečnosti předcházet, protože dnes již nemá mož- nost navrhovat určení svého skutečného otce a od něho požadovat zabezpečení po dobu přípravy na zaměstnání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2002 odvolání odmítl podle $ 208 o. s. ř. jako opožděně podané. Vy- cházel z toho, že žalobkyni byl rozsudek doručen dne 23. 10. 2002, přičemž od- volání bylo podáno prostřednictvím pošty dne 8. 11. 2002, tedy opožděně. Proti tomuto usnesení podala žalobky- ně odvolání, v němž uvedla, že dne 23. 10. 2002 byl rozsudek nesprávně doručen je- jí matce, která jí ho předala později. Nejvyšší správní soud svým rozsud- kem ze dne 20. 11. 2003 usnesení Měst- ského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2002 zrušil. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud shledal, že na danou věc nedopadají přechodná ustanovení obsa- žená v $ 129 s. ř. s. a násl. Konstatoval, že v tomto případě se jedná o značně speci- fickou situaci, kdy napadené usnesení sice bylo vydáno před účinností soudního řá- du správního, avšak stěžovatelce bylo do- ručeno až po nabytí účinnosti tohoto zá- kona. Přezkum napadeného usnesení tedy již není možno provést podle dřívější úpravy, obsažené v občanském soudním řádu, nýbrž je nutno postupovat podle soudního řádu správního, který však ve svých přechodných ustanoveních na tuto situaci výslovně nepamatuje. Soud byl mi- mo jiné veden snahou celou situaci vyřešit tak, aby postupoval ústavně konformně - tedy aby umožnil přístup žalobkyně k soudnímu přezkumu citovaného roz- sudku Městského soudu v Praze, Z obsahu spisu nelze vyloučit, že předmětný rozsu- dek skutečně převzala matka stěžovatelky, z čehož je nutné dovodit, že citovaný roz- sudek nebyl žalobkyni řádně doručen, a nemohl tedy nabýt ani právní moci. Městský soud poté předložil věc Nej- vyššímu správnímu soudu s lím, že po- dle jeho názoru je kasační stížnost podá- na opožděně, neboť rozsudek byl doručen zástupci žalobkyně (stěžovatel- ky) dne 29. 1. 2004, a pokud je kasační stížnost podána až 10. 9, 2004, jde o po- dání po lhůtě. Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 28. 12. 2004 vrátil věc Městskému soudu v Praze s tím, že jeho názor o opožděnosti kasační stížnosti nesdílí. Uvedl, že v dané věci bylo třeba vycházet nikoliv z data doručení rozsudku ze dne 8. 10. 2002 zástupci stěžovatelky, neboť v tomto stadiu řízení nebyla zastoupena, ale z data doručení tohoto rozsudku pří- mo stěžovatelce, což se stalo podle obsa- hu spisu dne 30. 8. 2004. Jestliže stěžo- vatelka podala kasační stížnost dne 10. 9. 2004, pak ji podala včas. Dále Nejvyšší správní soud zavázal Městský soud v Pra- ze k tomu, aby vyzval stěžovatelku 241 797 k předložení plné moci udělené advoká- tovi pro řízení o kasační stížnosti poda- né proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002 a k tomu, aby tuto kasační stížnost prostřednictvím advokáta doplnila o náležitosti uvedené v soudním řádu správním. V doplnění kasační stížnosti stěžova- telka mimo jiné uvedla, že soud v průbě- hu dokazování provedl též výslech její matky a hodnotil výpověď matky bez ohledu na její psychické onemocnění, na které stěžovatelka v podání i v navr- žených důkazech poukazovala. Výpověď matky v části směřující proti dokazování stěžovatelky o tom, že František R., ač formálně nebyl jejím biologickým ot- cem, ji převzal do péče nahrazující péči rodičů, je ve věci posouzení právní otáz- ky jejího nároku na sirotčí důchod roz- hodující. Hodnotu výpovědi matky po- dle názoru stěžovatelky je potřeba posuzovat v souladu se změněným psy- chickým stavem. Nejvyšší správní soud zrušil napade- ný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: V posuzované věci jak správní orgán, tak i soud vycházely z toho, že stěžova- telka nebyla svěřena do výchovy Františ- ka R. na základě rozhodnutí příslušného orgánu, ani mu nebyla svěřena do výcho- vy rozhodnutím soudu. Z toho dovozo- valy, že stěžovatelka tedy není dítětem, které by bylo převzato do péče nahrazu- jící péči rodičů. Konstatovaly, že stěžova- telka nesplňovala podmínku nároku na sirotčí důchod, tedy že František R. ne- byl osobou, který převzal dítě do péče nahrazující péči rodičů. 242 Výše uvedená aplikace ustanovení $ 52 ve spojení s ustanovením $ 20 odst. 2 zá- kona o důchodovém pojištění je však zcela nedostatečná, a navíc není správ- ná. Nutno totiž vycházet z toho, že usta- novení $ 20 odst. 2 tohoto zákona v sobě zahrnuje 3 skupiny dětí, které se považu- jí za děti převzaté do trvalé péče nahra- zující péči rodičů. Jednak je to a) dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dále se jedná o b) dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím sou- du, a poté c) dítě manžela, zemřelli ro- dič dítěte nebo není-li znám. Z tohoto pohledu se však soud ani správní orgán touto otázkou nezabývaly, a i když je z provedeného řízení zřejmé, že stěžova- telka nesplňuje podmínky uvedené pod shora uvedenými písmeny a) a b), na- svědčují dosud provedené důkazy tomu, že stěžovatelka byla dítětem manžela, je- hož rodič není znám. Správní orgán ani soud totiž nezpo- chybnily, že František R. byl manželem matky stěžovatelky Věry R. Žalovaná pak dále vycházela z toho, že podle ověřené- ho rodného listu stěžovatelky, vyhotove- ného dne 14. 2. 2001, není otec slěžova- telky uveden. Sama stěžovatelka ve svých podáních i ve svém výslechu u jednání soudu dne 24. 9. 2002 uváděla, že skuteč- nost, že není pokrevní dcerou Františka R., zjistila až v souvislosti s řešením dědictví po jeho smrti. Uvedená skutečnost zasá- hla významně do jejího dalšího života, ne- boť jí neměla možnost předcházet, a nyní již nemůže navrhovat určení skutečného otce a od něho požadovat zabezpečení po dobu přípravy na zaměstnání. Z výše uvedeného tedy plyne, že dopo- sud nebylo vyvráceno, že stěžovatelka je dítě- tem Věry R., manželky Františka R., a biolo- gický otec stěžovatelky není znám. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že stěžovatel- ka byla dítětem manžela, jejíž druhý rodič (otec) není znám, a nutno tedy konstatovat, že splňovala podmínku „dítěte převzatého do trvalé péče nahrazující péči rodičů“. Zbývalo tedy posoudit, zda stěžovatel- ka splňovala další podmínku uvedenou v ustanovení $ 52 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, tj. zda byla na Františka R. v době jeho smrti převážně odkázána výživou, kterou nemohli ze zá- važných důvodů zajistit její rodiče. Z provedeného dokazování zatím lze vy- cházet z toho, že výživu stěžovatelky nemohl zajistit její biologický otec, který není znám. V odůvodnění rozsudku se soud posta- vil na stanovisko, že stěžovatelka nebyla na Františka R. odkázána výživou, neboť její matka řádně pracovala do 30. 6. 2000 a po- té pobírala starobní důchod, takže z těchto příjmů mohla potřeby dcery uspokojovat. Výše uvedený závěr však zůstává spí- še v rovině hypotézy a není podle názo- ru Nejvyššího správního soudu podlo- žen provedenými důkazy, neboť dosud provedené dokazování k objasnění této skutečnosti směřovalo pouze částečně. K tomu nutno uvést, že stěžovatelka již v opravném prostředku a poté po celou dobu řízení zdůrazňovala, že František R. nežil dlouhodobě ve společné domácnos- ti s její matkou, ale se stěžovatelkou, a cho- val se k ní jako k vlastní dceři. Matka sice bydlela v témže domě, ale protože je psy- chicky nemocná, žila v jiném bytě domu. Došlo dále k tomu, že matka, která původ- ně pobírala přídavky na stěžovatelku, si ty- to ponechávala, a proto je poté začal pobí- rat František R., a od 15 let věku sama stěžovatelka. Stěžovatelka ve svém výsle- chu (provedeném bez příslušného pouče- ní podle $ 131 o. s. ř.) uvedla, že matka při- spívala na její potřeby jednou polovinou a druhou polovinou přispíval pan R. V řízení dále byla vyslechnuta matka stěžovatelky Věra R., ale bylo namítáno, že vzhledem k jejímu onemocnění není schopna poskytnout soudu podstatné úda- je. Tato svědkyně ovšem uvedla, že žila ve společné domácnosti s Františkem R. a stě- žovatelkou, avšak na způsob hospodaření, případně na zjištění, jakým způsobem při- spíval zemřelý na potřeby stěžovatelky, ne- byla dotazována. Totéž platí i u svědkyně Markéty S., sestry stěžovatelky, která sice rovněž uvedla, že František R. žil s její mat- kou ve společné domácnosti, ale na kon- krétní skutečnosti, které by objasnily, na- kolik byla stěžovatelka odkázána výživou na zemřelého, nebyla rovněž soudem dota- zována. Soud dále zjišťoval i výdělkové po- měry matky stěžovatelky a zemřelého, avšak tyto blíže v odůvodnění napadeného rozsudku nezhodnotil a neuvedl ani údaj, který zjistil ze spisu Františka R., totiž ten, že rozhodnutím žalované ze dne 14. 9. 2000 mu byl přiznán zpětně plný invalidní důchod od 1. 1. 1997, kdy doplatek důcho- du činil 214 743 Kč. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že není-li znám biologický otec stěžovatelky, lze stěžovatelku považovat za dítě převza- té do trvalé péče nahrazující péči rodičů ve smyslu $ 20 odst. 2 a $ 52 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, a to i pře- sto, že nebyla zemřelým převzata do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, neboť byla dítětem manželky zemřelého a její druhý rodič není znám. Za této situace pak bude třeba zkoumat další podmínku, kterou zákon o důchodo- vém pojištění předpokládá pro vznik ná- roku na sirotčí důchod, tj. podmínku pře- vážné odkázanosti stěžovatelky na výživu zemřelého v době jeho smrti. 243 798 Důchodové pojištění: nároky z vnitrostátního práva a z mezinárodní smlouvy k čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění zákona č. 395/2001 Sb. k čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou re- publikou, vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. (v textu též „Smlouva“) Dnem účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jímž byla stanovena priorita vyhlášených mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas, před zákonem (čl. 10 Ústavy ČR), již pomi- nula možnost porovnávání důchodových nároků pojištěnců podle meziná- rodní smlouvy a vnitrostátních předpisů. Ode dne 1. 6. 2002 tak lze hodno- tit pojištěnci dobu zabezpečení získanou na území bývalé ČSFR jen podle čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR 0 sociálním zabezpečení, inkorporovaného ode dne 1. 5. 2004 též do oddílu 44 přílohy č. III Nařízení Rady (ES) č. 1408/71. vy,
(69) VII Relevantní právní úprava Podle $ 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. má pojištěnec nárok na starobní dů- chod, jestliže získal dobu pojištění ne- jméně 25 let a dosáhl alespoň věku po- třebného pro vznik nároku na starobní důchod. Podle $ 13 odst. 1 cit. zákona vě- ty před středníkem se za dobu pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem. Podle $ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. se zaměstnáním rozumí pracovní poměr. Podle $ 8 odst. 2 cit. zá- kona věty před středníkem se pracovní poměr hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládal nemocenské pojištění. Podle $ 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění platném k 31. 12. 1992 (dále jen „zákon č. 54/1956 Sb.“), jsou podle tohoto zákona pojištěni za- městnanci v pracovním poměru, pokud splňují podmínky stanovené pro účast na nemocenském pojištění a jsou činní v Československé republice. Podle článku 1 odst. 2 ústavního zá- kona č. 4/1993 Sb. platí, že pokud ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy přijaté před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky spojují práva a povinnosti s územím České a Sloven- ské Federativní Republiky a státním ob- čanstvím České a Slovenské Federativní Republiky, rozumí se tím území České republiky a státní občanství České re- publiky, pokud zákon nestanoví jinak. Podle článku 6 tento ústavní zákon na- byl účinnosti dne 31. 12. 1992. Podle článku 11 odst. 1 Smlouvy se rozsah a způsob hodnocení dob zabez- pečení řídí právními předpisy toho smluvního státu, v jehož důchodovém zabezpečení byly tyto doby získány, a ustanovením článku 20 Smlouvy. Podle článku 11 odst. 2 Smlouvy vznikne-li oso- bě zúčastněné na důchodovém zabezpe- čení na území obou smluvních států ná- rok na důchod v jednom či v obou smluvních státech pouze s přihlédnutím k dobám zabezpečení získaným na vlast- ním území, poskytne takový důchod pří- slušný nositel tohoto smluvního státu. Podle čl. 11 odst. 3 Smlouvy pokud ná- rok na důchod podle odstavce 2 ve smluvním státě nevznikne, posoudí pří- slušný nositel zabezpečení tohoto státu nárok na důchod s přihlédnutím k do- bám zabezpečení získaným v obou smluvních státech takto: a) nositel za- bezpečení smluvního státu zjistí, zda po- 249 798 dle jeho právních předpisů splňuje oso- ba s přihlédnutím k součtu dob zabezpe- čení v obou smluvních státech podmín- ky pro nárok na důchod, b) existuje-li nárok na důchod, vypočte nositel zabez- pečení nejprve teoretickou výši důcho- du, která by náležela, kdyby všechny do- by zabezpečení započitatelné podle právních předpisů obou smluvních stá- tů zhodnotily výlučně podle právních předpisů pro něj platných. Podle čl. 11 odst. 4 Smlouvy na základě teoretické výše důchodu přiznává nositel zabezpečení důchod v částce odpovídající poměru me- zi délkou doby zabezpečení hodnocené podle jeho právních předpisů a celkovou dobou zabezpečení získanou podle práv- ních předpisů obou smluvních států. Po- dle článku 20 odst. 1 Smlouvy se doby za- bezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky považují za doby zabezpečení toho smluv- ního státu, na jehož území měl zaměstna- vatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Podle článku 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., účinného od 1. 6. 2002, platí, že vyhláše- né mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifi- kaci dal Parlament souhlas a jimiž je Čes- ká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Podle přílohy č. III oddílu 44 k Naříze- ní Rady (ES) č. 1408/1971, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na za městnané osoby a jejich rodiny pohybují- cí se v rámci Společenství, ve znění po- zdějších předpisů (dále jen „Nařízení č. 1408/1971“), zůstává článek 20 Smlou- vy ode dne 1. 5. 2004 použitelným. 250 VIII. Posouzení věci rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu Rozšířený senát Nejvyššího správní- ho soudu přezkoumal napadený rozsu- dek Vrchního soudu v Olomouci v rozsa- hu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, zohlednil přitom závazný práv- ní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, a po posouzení věci dospěl k zá- věru, že kasační stížnost není důvodná. Dříve než rozšířený senát přistoupí k rozboru právní otázky, která je podsta- tou sporu a kvůli níž mu byla věc třetím senátem postoupena, považuje s ohledem na dosavadní přednesy účastníků i někte- ré pasáže ze shora cit. nálezu Ústavního soudu za potřebné zdůraznit některé roz- hodné skutečnosti. Pro vznik nároku na starobní důchod z českého systému pojiš- tění podle zákona č. 155/1995 Sb. je nutno splnit pouze dvě zákonné pod- mínky, a to dovršení předepsaného věku a získání potřebného počtu let pojištění. Jen tyto dvě skutečnosti jsou pro posou- zení nároku na dávku právně relevantní. Naopak zcela bez vlivu na posouzení ná- roku jsou takové skutečnosti, jako je stát- ní občanství pojištěnce či jeho trvalý po- byt. Státní občanství jako podmínku nároku na starobní důchod totiž současné české ani dřívější československé předpi- sy na úseku sociálního zabezpečení nikdy neupravovaly, trvalý pobyt na území Čes- ké republiky byl pak podmínkou nároku na dávku pouze do 31. 12. 1995. Dnem účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., tj. dnem 1. 1. 1996, byla tato podmínka z českých předpisů vypuštěna. Zcela ne- rozhodnými pro posouzení nároku na starobní důchod jsou tedy i změny těch- to skutečností, tj. případné změny státní- ho občanství pojištěnce nebo změny jeho trvalého pobytu. Ty nikterak neo- - TT TNT] 798 — -2 O vlivňují hodnocení skutečností rozhod- ných, tj. zda pojištěnec dosáhl příslušné- ho věku a zda v českém systému pojiště- ní získal potřebnou dobu. Stěžovatelka požádala o starobní důchod z českého systému pojištění ke dni 29. 7. 1999, a proto na ni výše uvedená úprava záko- na č. 155/1995 Sb. nepochybně dopadá. Klíčovým pro posouzení věci je tak výhradně otázka, jakým způsobem hod- notit pro nárok na starobní důchod do- by zabezpečení (pojištění) získané stě- žovatelkou do 31. 12. 1992, tedy v době existence společného československého státu. Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné provést exkurs do histo- rie a vývoje problému. Ze shora citova- ného článku 11 Smlouvy vyplývá, že úprava podmínek nároku na starobní důchod i způsobu zápočtu dob pojištění (zabezpečení) byla ponechána vnitro- státní úpravě smluvních stran a speciál- ně byly upraveny pouze zápočet dob za- bezpečení pro vznik nároku na dávku v případech, kdy pojištěnec nezískal po- třebnou dobu pouze s přihlédnutím k dobám získaným na území jednoho smluvního státu (čl. 11 odst. 3), a hodno- cení dob získaných přede dnem rozděle- ní České a Slovenské Federativní repub- liky v článku 20 Smlouvy. Zvláštností posledně uvedeného ustanovení je vy- tvoření určité právní fikce, podle níž se v závislosti na sídle zaměstnavatele ke dni 31. 12. 1992 či naposledy před tímto dnem považují za doby zabezpečení (po- jištění) toho kterého smluvního státu všechny doby získané pojištěncem k to- muto datu, bez ohledu na to, na území kterého ze smluvních států byly v průbě- hu pojištění skutečně dosaženy. Smluvní partneři zde při přijímání právní úpravy zřetelně akcentovali co nejmenší admi- nistrativní náročnost důchodového říze- ní s vědomím, že vzhledem k délce trvá- ní společného státu by aplikace obecné- ho pravidla pro zápočet dob zabezpečení (pojištění), tj. podle místa výkonu za- městnání pojištěnce, mohla při zjišťová- ní uvedené skutečnosti neúměrně zatě- žovat jak správní orgány, tak i žadatele o důchod. Podrobněji bude o tomto po- jednáno níže. V dlouhodobém výhledu přitom nepředjímali (a ani nemohli) roz- dílný vývoj jak právní úpravy, tak i eko- nomik obou nástupnických států bývalé federace. Problémy při aplikaci článku 20 Smlouvy tak reálně nastaly v těch přípa- dech, kdy výsledek hodnocení dob za- bezpečení (pojištění) podle tohoto usta- novení se odlišoval od hodnocení dob podle obecných předpisů, konkrétně te- dy tam, kde podle článku 20 Smlouvy se jednalo o doby zabezpečení slovenské, zatímco podle obecných předpisů (zá- kona č. 155/1995 Sb.) by se jednalo o do- by zabezpečení české. Na tomto místě je nutno ve stručnos- ti vysvětlit pravidla, podle kterých by hodnocení dob zabezpečení (pojištění) při posouzení nároku na dávky důcho- dového pojištění podle tohoto zákona probíhalo, zvláště pokud se jedná o doby získané pojištěncem před zánikem spo- lečného státu. Výše cit. ustanovení $ 13 odst. 1 z. č. 155/1995 Sb. prohlašuje za doby pojištění podle tohoto zákona do- by zaměstnání získané podle předpisů platných před 1. I. 1996. Ustanovení $ 8 z. č. 100/1988 Sb. pak jako relevantní hodnotí pouze ta zaměstnání, která za- kládala účast na nemocenském pojištění. Ustanovení $ 2 z. č. 54/1956 Sb. kladlo ja- ko podmínku pro účast na nemocen- ském pojištění činnost pojištěnce v Čes- koslovenské republice. Otázkou je, jak tato ustanovení v kontextu rozpadu spo- lečného státu vyložit. Lze zajisté přisvěd- čit stěžovatelce (a zmiňuje se o tom i Ústavní soud ve svém nálezu), že před 251 798 rozpadem bývalé federace existovala v jejím rámci jednotná soustava důcho- dového zabezpečení a pro vznik nároku na dávku bylo zcela nerozhodné, v které části státu žadatel pracoval. Pro dobu po zániku federace však bylo nutno stano- vit kritéria, podle kterých na sebe ná- stupnické státy převezmou existující Či teprve v budoucnu vzniknuvší závazky v oblasti důchodového zabezpečení tak, aby na straně jedné práva zúčastněných byla co nejméně dotčena, na straně dru- hé však, aby nedocházelo k duplicitnímu zápočtu týchž skutečností v obou nově vzniklých systémech zabezpečení. Čes- ká republika a Slovenská republika tak učinily ve dvoustranné smlouvě o sociál- ním zabezpečení, což v ČR bylo v soula- du s čl. 4 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. Tato smlouva pak byla publikována pod č. 228/1993 ve Sbírce zákonů. Pokud by však tato smlouva uzavřena nebyla, bylo by nutno pro řešení otázky důchodo- vých nároků osob zúčastněných na dů- chodovém zabezpečení bývalé federace aplikovat čl. 1 odst. 2 cit. ústavního záko- na. Jak bylo již uvedeno výše, byla účast na nemocenském pojištění podmíněna výkonem činnosti (zaměstnání) na úze- mí Československé republiky, a jednalo se tak typicky o právo vázané na území, jak je má na mysli cit. ustanovení. Doby zaměstnání by tedy byly pro účely dů- chodového zabezpečení mezi oba ná- stupnické státy rozděleny podle území, na kterém byly účastníkem odpracová- ny. Zde Nejvyšší správní soud jen na vy- světlenou doplňuje, že podmínky občan- ství a území uvedené v cit. ustanovení chápe jako paralelní, nikoliv jako kumu- lativní, ostatně občanství nehraje v práv- ní úpravě důchodového zabezpečení 2% obou zemí žádnou roli. Otázkou možné existence dvojího kritéria pro hodnocení dob zabezpečení 252 (pojištění) při posuzování nároku a výše důchodových dávek se musely soudy za- bývat krátce po přijetí z. č. 155/1995 Sb., neboť někteří pojištěnci ve svých oprav- ných prostředcích proti rozhodnutím českého nositele důchodového pojištění začali poukazovat na skutečnost, že zá- počet doby zabezpečení podle fikce upravené v čl. 20 Smlouvy je pro ně při výpočtu výše důchodu méně výhodný, než kdyby byla tato doba hodnocena podle obecných kritérií obsažených v z. č. 155/1995 Sb. Konkrétně se jednalo o ty případy, kdy pojištěnec sice měl ke dni 31. 12. 1992 sídlo zaměstnavatele na Slovensku, a veškerá doba zaměstnání se tedy považovala za dobu získanou v slo- venském systému důchodového zabez- pečení, kdy však reálně tuto dobu od- pracoval na území České republiky a podle $ 13 z. č. 155/1995 Sb. by tato do- ba byla hodnocena v českém systému důchodového pojištění. Dovozovali pro- to, že by se v těchto případech nemělo ustanovení čl. 20 Smlouvy použít, a po- žadovali výpočet dávky výhradně podle vnitrostátních předpisů. Precedentním pro řešení nanesené otázky se stal rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 1997, čj. 3 Cao 12/96-20. V něm soud nejprve posoudil právní povahu a sílu Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení a její vztah k vnitrostátním předpisům. Vyšel při- tom z převažujícího právního mínění, je- muž odpovídá i procedura schvalování takových smluv Parlamentem ČR, že dvoustranná mezistátní smlouva o pro- vádění sociálního zabezpečení u osob, které byly účastny systému sociálního zabezpečení v obou smluvních státech, není tou smlouvou, kterou má na mysli čl. 10 Ústavy ČR (ve znění před 1. 6. 2006), totiž smlouvou o lidských právech a zá- kladních svobodách. Tato smlouva tedy —— -2 má ve smyslu $ 1 odst. 1 z. č. 100/1932 Sb. vedle své mezinárodní i vnitrostátní účin- nost, není však bezprostředně závazná a nemá přednost před vnitrostátním zá- konem. S přihlédnutím ke stanovisku Nej- vyššího soudu ČSR uveřejněnému ve Sbír- ce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSSR pod č. Cpj 232/73 pak dospěl vrchní soud k závěru, že po- kud český stát uzavřel s jiným státem smlouvu o provádění sociálního zabezpe- čení, nemůže být tato skutečnost české- mu občanovi na újmu ve výši jeho důcho- dových nároků. Smyslem | uzavření mezinárodní smlouvy totiž není krátit vý- ši důchodového nároku vlastnímu obča- novi, kterému vzniká vyšší důchodový ná- rok podle | vnitrostátních předpisů nezávisle na takové smlouvě. Uložil proto v dané věci nositeli pojištění vypočíst po- jištěnci výši důchodu podle českých práv- ních předpisů a dorovnat do této výše dů- chod pobíraný od druhé smluvní strany. Zároveň však upozornil, že je nutno po- stupovat tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění. Stejný právní názor zaujal poté v dovolacím řízení i Nej- vyšší soud ČR ve svém rozsudku čj. 30 Cdo 120/98-72 ze dne 31. března 1998. Přestože žádný z uvedených rozsudků nebyl uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, byl výše prezentovaný právní názor v praxi kraj- ských, vrchních a později i Nejvyššího správního soudu dodržován a uplatňován nadále i v případech, kdy výše důchodu vy- počtená podle vnitrostátních předpisů by- la vyšší než úhrn výše důchodů poskytova- ných oběma smluvními stranami podle Smlouvy. Z věcí, v nichž byli účastníci v dů- sledku aplikace tohoto názoru úspěšní, lze jako příklad uvést rozsudek Krajského sou- du v Brně ze dne 23. 5. 2002, čj. 32 Ca /2002-19, nebo rozsudek Krajského sou- du v Brně ze dne 9. 2. 2004, čj. 31 Cad 50/2003-24, ve spojení s rozsudkem Nej- vyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2004, čj. 2 Ads12/2004-45. Nejvyšší správní soud provedl pouze určitou korekci při vymeze- ní okruhu účastníků, na něž se ochrana důchodových nároků prostřednictvím komparace právních norem vztahuje, a rozšířil ji na všechny pojištěnce zúčastně- né na českém systému důchodového za- bezpečení (pojištění). Jak totiž bylo zdů- razněno již na počátku úvahy, státní občanství pojištěnce nebylo podle česko- slovenských ani českých právních předpi- sů nikdy podmínkou vzniku nároku na dávku a nemělo vliv ani na stanovení její výše. Pokud by tedy byla ochrana omezena jen na české státní občany, neměl by tako- vý postup nejen oporu v zákoně, ale byl by dle názoru Nejvyššího správního soudu i aktem diskriminace ve smyslu čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základ- ních svobod. Za určité formální završení dosavadní praxe lze pak označit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003, čj. 2 Ads 15/2003-39, z něhož vzešla následující právní věta: „Při stanovení vý- še dávek důchodového pojištění, na něž vznikl nárok před 1. 6. 2002, je nutno zkoumat, zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet podle Smlouvy mezi ČR a SR o so- ciálním zabezpečení či podle vnitrostát- ních (českých) předpisů. Uvedené pravi- dlo však platí pouze za podmínky, že nárok na dávku by pojištěnci vznikl Jen s přihlédnutím k dobám pojištění získa- ným na území ČR.“ Zde Nejvyšší správní soud kodifikoval nejen zmiňované rozšíře- ní okruhu osob, na něž se kolizní kritérium vztahuje, ale akcentoval i v dřívějších roz- sudcích formulovaný právní názor, že při posuzování nároku na dávku podle vnitro- státních předpisů nelze vzhledem k sou- běžné eliminaci Smlouvy, a tím i jejího ustanovení čl. 11 odst. 3, přihlížet k dobám 253 798 pojištění získaným na území druhého smluvního státu. Tento rozsudek byl publi- kován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004 pod č. 230 a ná- sledně prošel i testem ústavnosti, když ústavní stížnost proti němu byla usnese- ním Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, čj. II. ÚS 21/04, jako zjevně nedůvodná odmítnuta. Je tedy možno shrnout, že od roku 1997 až do doby projednávání této věci se soudy při posuzování otázky zápočtu dob zabezpečení (pojištění) získaných žadateli o dávku důchodového pojištění do 31. 12. 1992 řídily ustálenými, vcelku jednoznačně formulovanými a posléze i transparentně zveřejněnými pravidly, od nichž se Nejvyšší správní soud ode dne svého vzniku při své rozhodovací činnosti nikdy neodchýlil. Kromě výše uvedených důvodů vyplývajících z pozi- tivní právní úpravy tak činil i s ohledem na princip právní jistoty a předvídatel- nosti práva, k jehož respektování Ústav- ní soud opakovaně vyzývá obecné soudy ve svých nálezech, včetně nálezů vztahu- jících se k projednávané věci (II. ÚS 405/02, III. ÚS 252/04). Po objasnění základních teoretických východisek je možno přistoupit k posou- zení konkrétního případu stěžovatelky. Z předchozí statě vyplývá (řečeno zjedno- dušeně pro větší srozumitelnost), že doby zabezpečení (pojištění) získané pojištěn- cem za doby trvání společného státu mo- hou být po jeho rozdělení podle okolností započteny pro nárok na důchod buď v českém systému zabezpečení (pojiště- ní), nebo ve slovenském systému zabezpe- čení, a to buď podle čl. 20 Smlouvy, nebo podle vnitrostátních předpisů, nemohou však být duplicitně započteny v obou systémech kromě případů uvedených v čl. 11 odst. 3 Smlouvy. V dané věci stěžo- 254 vatelka získala veškerou dobu zabezpeče- ní výkonem zaměstnání na území Sloven- ské republiky, kdy i sídlo zaměstnavatele bylo tamtéž, a proto je tato doba výhradně dobou získanou v slovenském systému důchodového zabezpečení, nikoliv dobou v českém systému důchodového pojiště- ní. Pro zápočet v tomto systému nejsou splněny podmínky ani podle čl. 20 Smlou- vy, ani podle $ 13 z. č. 155/1995 Sb. Ke ko- lizi kritérií při posuzování dob zabezpečení podle mezinárodní smlouvy a vnitrostát- ního práva tak, jak byla rozebrána v před- chozích odstavcích, zde zjevně nedošlo. Tomu ostatně odpovídá již jednou zmiňo- vaná skutečnost, že stěžovatelce byl, s ohledem na popsané skutkové okolnosti a její trvalý pobyt na území Slovenské re- publiky ke dni vzniku nároku na dávku, přiznán slovenským nositelem pojištění starobní důchod výhradně podle sloven- ských vnitrostátních předpisů, aniž by tento považoval za nutné jakkoliv argu- mentovat i ustanoveními Smlouvy. Se zřetelem na výše uvedené pak při- stoupil Nejvyšší správní soud k posouze- ní námitek stěžovatelky obsažených v její kasační stížnosti a také k posouzení věci z hlediska ústavněprávního, jak mu uložil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04. Stě- žovatelka se ve svém podání dovolává právní věty vzešlé původně z rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci 3 Cao 12/96 a převzaté následně i Nejvyšším soudem v téže věci pod sp. zn. 30 Cdo 120/98, podle níž aplikace mezinárodní smlouvy nesmí být občanovi na újmu ve výši jeho důchodových nároků podle vnitrostátního práva, a dále poukazuje na recepční normu - ústavní zákon ČNR č. 4/1993 Sb., kterou vykládá tak, že veš- kerou dobu zabezpečení získanou za trvání československého státu je nutno považo- vat též za dobu českou. Nejvyšší správní soud k těmto námitkám odkazuje na předchozí text odůvodnění, v němž pro- vedl podrobný výklad této normy i no- rem navazujících a objasnil i právní otáz- ku, o niž se v citovaných rozsudcích jednalo. Na základě prezentovaných úvah pak dospěl Nejvyšší správní soud k závě- ru, že na případ stěžovatelky právní věta těchto rozsudků zjevně nedopadá, neboť stěžovatelka podle českých vnitrostát- ních předpisů žádnou dobu pojištění ne- získala, a nárok na starobní důchod z čes- kého systému důchodového pojištění (ať již by byl poskytován jakoukoliv formou) jí tak nevznikl. Nemohlo proto dojít ani k žádné újmě stěžovatelky při stanovení výše jejích důchodových nároků. Na uvedeném závěru nemění nic ani aplikace ústavních kautel. Nejvyšší správní soud se zřetelem na závazný právní názor Ústavního soudu obzvláště zvažoval, zda svým výkladem pozitivních právních předpisů v daném případě ne- porušil princip rovnosti v právech zakot- vený v čl. 1 Listiny základních práv a svo- bod a zásadu zákazu diskriminace upravenou v čl. 3 odst. 1 Listiny. Z toho- to hlediska se zabýval především ustano- vením čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o so- ciálním zabezpečení. Vyšel přitom z premisy, že zákaz diskriminace je nut- no interpretovat z dvojího pohledu - je- den je dán požadavkem vyloučení libo- vůle zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak odráží požadavek přijatelnosti hledisek odlišo- vání. Nejvyššímu správnímu soudu je známa bohatá judikatura Ústavního sou- du na toto téma, kdy otázka diskrimina- ce a rovnosti v právech byla primárně pojednána již v nálezu Ústavního soudu ČSFR sp. zn. PL. ÚS 22/92 ze dne 8. 10. 1992 a kdy hlavní myšlenka tohoto nále- zu byla v oblasti důchodového zabezpe- čení naposledy kontinuálně vyjádřena v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. PI. ÚS 15/02 ze dne 21. 3. 2003. Rovnost zde byla definována jako kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodně- ných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní roz- lišování v přístupu k určitým právům ne- smí být projevem libovůle, neznamená to však, že by každému muselo být při- znáno jakékoliv právo. Zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či katego- rii osob oproti jiným, tedy nemůže být bez dalšího označena za porušení princi- pu rovnosti. Zákonodárce má určitý pro- stor k úvaze, zda takové preferenční za- cházení zakotví, musí však dbát o to, aby zvýhodňující princip byl založen na ob- jektivních a rozumných důvodech (legi- timní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení exis- toval vztah přiměřenosti. Zároveň exis- tuje určitý rozdíl při aplikaci zásady rov- nosti v oblasti základních lidských práv a svobod, kde je pro preferenční zachá- zení s některými subjekty jen minimální prostor, oproti oblasti práv hospodář- ských, sociálních a kulturních, kde v dů- sledku složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti dispo- nuje zákonodárce mnohem větším pro- storem k uplatnění své představy o pří- pustných mezích faktické nerovnosti v jejím rámci. Nejvyšší správní soud tu považuje za nutné opětovně zdůraznit, že v oblasti zabezpečení ve stáří upravené v čl. 30 odst. 1 Listiny, do níž bezpochyby patří problematika důchodových nároků, se osobní rozsah odvíjí zásadně od princi- pu výdělečné činnosti na území státu a zákonodárce nemůže založit prefe- renční zacházení z důvodu občanství, uj. přiznat výhodnější postavení občanu České republiky oproti jiné fyzické oso- bě, která je za obdobných okolností (je 255 798 výdělečně činná na území, platí pojistné) účastníkem takového systému. Taková od- lišnost v zacházení by postrádala logiku, nebyla by založena na rozumných a objek- tivních základech, a navíc by byla v rozpo- ru se závazky plynoucími pro ČR z mezi- národního práva (např. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech či Úmluva Mezinárodní organiza- ce práce č. 102). Takovéto preferenční za- cházení ostatně české právní předpisy (jak už bylo výše opakovaně zdůrazněno) neobsahují a není součástí ani inkrimino- vaného čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o so- ciálním zabezpečení. Tím méně pak může být takové preferenční zacházení založe- no judikaturou, byť právě takového postu- pu se stěžovatelka ve své kasační stížnosti domáhá. Má-li být článek 20 Smlouvy pod- roben testu ústavnosti z hlediska rovnosti v právech a zákazu diskriminace, je nutno jako diferenční skupinu zvolit nikoliv sku- pinu občanů České republiky, nýbrž skupinu osob účastných dříve na česko- slovenském důchodovém zabezpečení a nyní na důchodovém pojištění České re- publiky, a uvnitř této skupiny dále sledo- vat, zda případné odlišné zacházení s ně- kterými podskupinami pojištěných osob nenese znaky diskriminace. V konkrétním případě článku 20 Smlouvy je nutno po- soudit, zda takovýmto diskriminačním prvkem není odchylný způsob zápočtu dob zabezpečení (pojištění) od obecné úpravy, tj. podle sídla zaměstnavatele po- jištěnce ke dni 31. 12. 1992, a nikoliv podle místa výkonu zaměstnání v celém průbě- hu pojištění. Nutno podotknout, že ze sa- motné odlišné úpravy není možno určit podskupiny, pro něž by uvedená úprava byla jednoznačně zvýhodňující, či naopak jednoznačně znevýhodňující. Uplatnění kritéria zakotveného v čl. 20 dopadá na všechny pojištěnce účastné na bývalém československém a nyní na českém systé- mu důchodového zabezpečení (pojiště- 256 ní), a to individuálně podle jejich průběhu pojištění, aniž by přitom bylo možno najít jakýkoliv sjednocující prvek pro definici nějaké podskupiny. Pokud jde o samotný fakt rozdílné úpravy, ten byl vyvolán ob- jektivní nutností rozdělit mezi nástupnic- ké státy bývalé federace povinnosti vyplý- vající z veřejnoprávních vztahů, které mají svůj původ v období společného státu. Způsob řešení byl dán naléhavostí potře- by zajistit provádění důchodového zabez- pečení (pojištění) i po 31. 12. 1992, a lo za použití dat, kterými systém důchodového abezpečení v té době disponoval, a s při- hlédnutím ke způsobu financování celého systému důchodového zabezpečení. Není totiž možno přehlédnout, že vzhledem k délce trvaní společného státu a do té doby jednotné soustavě důchodového za- bezpečení by zpětné dohledávání skuteč- ných míst výkonu zaměstnání v jednotli- vých obdobích mohlo vést v některých případech k důkazní nouzi a sporům o do- by mezi oběma nástupnickými státy, což by ve svém důsledku mělo negativní do- pad na řízení o důchodových nárocích po- jištěnců. Průběžný systém financování dů- chodového zabezpečení pak byl zajisté motivem pro rozdělení v budoucnu vzni- kajících závazků v oblasti důchodových nároků mezi Českou republiku a Sloven- skou republiku v zásadě na základě pomě- ru počtu výdělečně činných osob na úze- mí obou smluvních států. Jak bylo již jednou zmiňováno v předchozím textu, k uzavření smlouvy došlo způsobem před- vídaným v čl. 4 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb. a Smlouva mezi ČR a SR o so- ciálním zabezpečení byla předepsaným způsobem publikována ve Sbírce zákonů pod č. 228/1993 Sb. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že kritérium sídla zaměstnavatele obsažené v čl. 20 Smlouvy, jež určuje příslušnost České republiky a Slovenské republiky < — 2 O k hodnocení dob zabezpečení (pojiště- ní) z období před zánikem ČSFR, není svojí povahou diskriminační ve smyslu čl. 3 Listiny základních práv a svobod ani porušením principu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny. Tato norma je založe- na na objektivních a rozumných důvo- dech vyložených výše, mezi cílem a pro- středky existuje vztah přiměřenosti, a navíc nelze podle jednoznačných krité- rií definovat podskupinu, která by cit. ustanovením smlouvy byla znevýhodně- na. Za takovou podskupinu nelze pova- žovat účastníky důchodového zabezpe- čení bývalé ČSFR, kteří vykonávali do 31. 12. 1992 zaměstnání na území Slo- venské republiky se sídlem zaměstnava- tele tamtéž, neboť výsledek posouzení dob zabezpečení podle obecných pravi- del obsažených v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a podle čl. 20 Smlouvy by v jejich případě byl stejný. Věc samotné stěžovatelky je toho názor- ným příkladem. Nutno však dodat, že za takovou podskupinu nelze považovat ani účastníky důchodového zabezpeče- ní bývalé ČSFR vykonávající v různých obdobích do 31. 12. 1992 zaměstnání na území České republiky, jejichž zaměst- navatel měl k uvedenému datu sídlo na Slovensku, neboť i v těchto případech, o nichž pojednává dosavadní judikatura obecných soudů, závisel výsledek po- souzení důchodového nároku a jeho vý- še na řadě faktorů - celkovém poměru dob zabezpečení získaných v obou ná- stupnických státech, výši výdělku, vylou- čených dobách apod. To ve svém důsled- ku znamená, že ne ve všech případech by i pro takto definovanou skupinu bylo posouzení nároku na dávku i výpočet je- jí výše výhodnější výhradně podle vnit- rostátní úpravy než s použitím čl. 20 Smlouvy, a tedy že by ustanovení čl. 20 Smlouvy bylo možno označit obecně vů- či této podskupině za diskriminační. Zbývá tak vypořádat se s právním ná- zorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02, jak uložil Nejvyššímu správnímu soudu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04. Na úvod je třeba uvést, že zde projednávaný případ se skutkově i právně výrazně od- lišuje od případu stěžovatelky. Zatímco v jejím případě je spornou otázkou sa- motný vznik nároku na dávku podle čes- kých právních předpisů při eliminaci Smlouvy, v případě stěžovatele v před- chozí věci tento nárok sporný nebyl a stěžovateli byl českým nositelem pojiš- tění přiznán dílčí starobní důchod před dosažením důchodového věku podle $ 31 z. č. 155/1995 Sb., jehož výše byla dána aplikací čl. 11 odst. 3 a čl. 20 Smlou- vy a $ 61 z. č. 155/1995 Sb. Vzhledem k tomu, že slovenský systém důchodové- ho zabezpečení neumožňoval v té době přiznat předčasně starobní důchod za obdobných podmínek jako české právní předpisy, nevznikl zde stěžovateli ještě nárok na dávku, a neměl tak v žádném systému zhodnocenu veškerou dobu za- bezpečení získanou za trvání federace. Ústavní soud zde pak provedl ústavně konformní výklad podmínek aplikace $ 61 z. č. 155/1995 Sb. a dovodil, že v ta- kovémto případě je nutno pro výpočet výše důchodu započíst veškerou dobu zabezpečení (pojištění), neboť by bylo V rozporu se zásadami právního státu a principem právní jistoty a předvídatel- nosti práva upírat pojištěnci zpětně spl- nění podmínek nároku na dávku. Pomi- ne-li Nejvyšší správní soud pro daný případ poněkud méně srozumitelnou zmínku o zákazu retroaktivity (stěžova- teli, jak již bylo uvedeno, nikdo nárok na dávku neupíral), je poselství vyplývající z cit. nálezu zřejmé. Rozdělení společné- ho státu nemůže být pojištěnci na újmu ve výši jeho důchodových nároků v tom 257 798 směru, že mu nebude v systému důcho- dového zabezpečení žádného z nástup- nických států bývalé federace zhodnoce- na doba zabezpečení (pojištění) získaná do 31. 12. 1992. V tomto kontextu je pak nutno chápat i právní názor Ústavního soudu, podle něhož dobu zaměstnání na Slovensku nelze považovat za dobu za- městnání v cizině. Konsekventně k před- chozím tezím pak učinil Ústavní soud odkaz na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 1997, čj. 3 Cao 12/96. V dané věci je z úřední činnosti Nejvyšší- mu správnímu soudu známo, že nositel pojištění následně přiznal stěžovateli předčasný starobní důchod ve výši odpo- vídající zápočtu veškeré doby pojištění, po splnění podmínek nároku na starobní důchod ze slovenského systému důcho- dového zabezpečení stěžovateli opět výši starobního důchodu upravil podle $ 61 z. č. 155/1995 Sb. To ostatně odpovídalo po- žadavkům stěžovatele uvedeným v ústav- ní stížnosti. Jak vyplývá z výše uvedeného, jednalo se o specifický případ, z něhož pro stěžovatelku nelze ničeho vytěžit. Stě- žovatelka totiž nemá žádnou nezhodno- cenou dobu zabezpečení (pojištění), kte- rou by jí bylo možno započíst ať již pro nárok či pro výši starobního důchodu v českém systému důchodového pojiště- ní. Nejedná se u ní ani o retroaktivní upření nároku na dávku získaného za tt- vání federace. Jednak věkovou podmínku nároku na starobní důchod splnila až po rozpadu ČSFR, takže jí za trvání federace žádný nárok nevznikl, jednak se Sloven- ská republika, jako jeden z nástupnických států bývalé ČSFR, v plném rozsahu při- hlásila k sanaci důchodových nároků stě- žovatelky a přiznala jí podle svých vnitro- státních předpisů starobní důchod ve výši odpovídající zápočtu veškeré získané doby zabezpečení. Stěžovatelka se ve své kasační stížnosti domáhá toho, aby jí tatáž doba byla započtena pro nárok na starob- 258 ní důchod i pro výpočet jeho výše v pl ném rozsahu ještě jednou, tentokrát v českém systému pojištění s tím, že by se podíl slovenského důchodu zohlednil od- počtem z vypočtené výše důchodu české- ho. Ve svém důsledku se tedy domáhá duplicitního zápočtu týchž dob zabezpe- čení v důchodových systémech obou ná- stupnických států bývalé federace. Pokud by však na tuto tezi Nejvyšší správní soud přistoupil, dostal by se do rozporu s obě- ma výše cit. nálezy Ústavního soudu, kte- ré s odkazem na precedentní rozsudek Vrchního soudu v Praze duplicitní zápo- čet dob pojištění zakazují. Má-li Nejvyšší správní soud ve struč- nosti shrnout důvody, proč ani po 20- hlednění pokynů Ústavního soudu práv- nímu názoru stěžovatelky nepřisvědčil, činí tak v následujících bodech: a) Stěžovatelčin právní názor, dle ně- hož jsou doby získané účastníky důcho- dového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 dobami českými, pokud má účastník (pojištěnec) české občanství, ne- má oporu v pozitivní právní úpravě a ne- lze ho dovodit ani z ústavně právních principů a zásad zakotvených v Ústavě a Listině základních práv a svobod. Nao- pak, právě rozdílné hodnocení dob za- bezpečení (pojištění) na základě státního občanství by bylo zjevným porušením čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod. b) Vyloučí-li Nejvyšší správní soud aplikaci ústavně nonkonformní podmín- ky státního občanství, pak tvrzení stěžo- vatelky, že veškeré československé doby zabezpečení jsou i dobami českými bez ohledu na skutečné místo výkonu výdě- lečné činnosti či sídla zaměstnavatele, popírá ve svém důsledku princip dělení veřejnoprávních povinností v oblasti dů- chodového zabezpečení mezi oba ná- stupnické státy bývalé ČSFR a činí z České republiky univerzálního sukcesora, který je povinen převzít závazky vůči všem účastníkům důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, pokud získali v době jejího trvání alespoň 25 let zabezpečení (pojiště- ní) a dosáhli důchodového věku. Na tom- to faktu by nic neměnila ani případná úprava výše přiznávaných důchodů na rozdíl mezi českým a již přiznaným slo- venským důchodem. Na tomto místě při- pomíná Nejvyšší správní soud zásadu ob- saženou v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož musí být při používání ustanovení o mezích základ- ních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu.Výklad právních předpisů tedy nesmí být extrémní a jejich aplikace ne- smí vést k absurdním výsledkům. Právní názor, v důsledku jehož aplikace by byla Česká republika a její nositel pojištění za- vázáni bez ohledu na uzavřenou meziná- rodní smlouvu k zajištění důchodových nároků drtivé většiny účastníků bývalého československého důchodového zabezpe- čení, Nejvyšší správní soud právě za tako- vý extrémní výklad zákona (zřejmě $ 13 z. č. 155/1995 Sb. - stěžovatelka blíže neu- vádí) s absurdními důsledky považuje. c) Požadavkem na zápočet doby zhod- nocené již jednou v slovenském systému důchodového zabezpečení pro nárok na důchod v českém systému důchodového pojištění mimo rámec vymezený v čl. 11 odst. 3 Smlouvy mezi ČR a SR o sociál- ním zabezpečení a bez ohledu na sku- tečné místo výkonu výdělečné činnosti či sídlo zaměstnavatele konstruuje stěžo- vatelka jakési právo pojištěnce na volbu systému © důchodového zabezpečení, v němž bude mít přednostně zhodnoce- nu dobu zabezpečení získanou do 31. 12. 1992, a to podle toho, v kterém systému bude přiznaný důchod vyšší. Takovýto právní názor však není podepřen usta- novením žádného právního předpisu, ať již z oboru jednoduchého či ústavního práva. Tento požadavek v sobě navíc ne- se výrazné diskriminační prvky, neboť jeho realizace by jednostranně zvýhod- ňovala ty účastníky důchodového zabez- pečení bývalé ČSFR, kteří do 31. 12. 1992 byli výdělečně činní na území Slovenské republiky se sídlem zaměstnavatele tam- též, a mohli by tedy žádat o důchod jak v České, tak i Slovenské republice, zatím- co zřetelně znevýhodnění by byli ti účastníci, kteří do 31. 12. 1992 vykonáva- li výdělečnou činnost v České republice se sídlem zaměstnavatele tamtéž, neboť ti by mohli úspěšně žádat o důchod pou- ze v České republice, zatímco ve Sloven- ské republice by takovýto nárok úspěšně uplatnit nemohli, i kdyby důchod zde přiznaný byl při zápočtu veškeré doby zabezpečení získané do 31. 12. 1992 vyš- ší. Slovenská republika (její nositel pojiš- tění) totiž při posuzování důchodových nároků důsledně uplatňuje čl. 20 Smlou- vy a ode dne vstupu do Evropské unie odmítá aplikovat dokonce i čl. 26 Smlou- vy o odstraňování tvrdosti zákona. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že právní názor na otázku zápočtu dob zabezpečení (pojištění) získaných stěžo- vatelkou do 31. 12. 1992, který podrobně vysvětlil v předchozí části odůvodnění, je jedinou možnou variantou výkladu, která je plně v souladu jak s předpisy jed- noduchého, tak ústavního práva. Aby učinil zadost své povinnosti kom- plexního rozboru dané problematiky, přistoupil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k posouzení věci i z hle- diska kritického názoru 3. senátu k dosa- vadní judikatuře, který je obsažen v jeho usnesení ze dne 21. července 2005, čj. 3 Ads 2/2003-104 a jenž byl důvodem pro předložení věci rozšířenému senátu po- 259 798 —— i, "vy dle $ 17 s. ř. s. 3. senát dospěl po posou- zení věci k závěru, že právní věta vzešlá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2003, čj. 2 Ads 15/2003-39, nebyla zřejmě v části temporálního vyme- zení účinnosti pravidla správná již v době svého přijetí, s určitostí však pozbyla plat- nosti vstupem České republiky do Evrop- ské unie dne 1. 5. 2004. Nebylo totiž mož- no přehlédnout, že čl. 20 Smlouvy, o nějž správní orgán opřel svoje rozhodnutí ve věci, se stal na základě přílohy č. II (podle čl. 20) Aktu o podmínkách přistoupení součástí Nařízení Rady 1408/71 v oddílu 44, přílohy III, a je tedy ode dne 1. 5. 2004 pro posuzování důchodových nároků pro správní orgány i soudy s ohledem na čl. 10 a čl. 95 Ústavy bez výjimky závazný. Všech- ny doby pojištění a popřípadě všechny do- by zaměstnání a bydlení získané podle předpisů členského státu přede dnem vstupu Nařízení v platnost se berou v úva- hu při stanovení nároků získaných podle Nařízení (čl. 94 odst. 2). Nároku se podle Nařízení nabývá, i když se tento nárok týká pojistné události, ke které došlo přede dnem vstupu Nařízení v platnost. Dnem vstupu nařízení v platnost je třeba rozu- mět den jeho vstupu v platnost na území daného členského státu (viz např. rozhod- nutí Soudního dvora ES ve věcech C-28/00, Liselotte Kauer v. Pensionversicherung- sanstalt der Angestellten a C-290/00 Johann Franz Duchon v. Pensionversiche- rungsanstalt der Angestellten). Temporál- ní účinky práva Evropských společenství se v obecné rovině vyznačují zákazem re- troaktivity přímé, připouštějí však retroak- tivitu nepřímou, tj. možnost aplikace nové- ho práva na existující či do budoucna vznikající účinky (následky) situací nasta- lých za doby existence práva starého (viz výše citované rozsudky). Jakkoliv tedy bylo možno v době rozhodování správního or- gánu připustit možnost komparace důcho- dových nároků podle mezinárodní smlou- 260 vy a vnitrostátního práva, zanikla tato mož- nost s jistotou ode dne 1. 5. 2004, zřejmě však již ode dne 1. 6. 2002, neboť na tem- porální účinky tzv. euronovely Ústavy Cústavní zákon č. 395/2001 Sb.), jež změni- la znění čl. 10 Ústavy a přiznala meziná- rodním smlouvám, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament, vyšší právní sílu než zá- konu, je nutno vztáhnout stejná pravidla ja- ko na účinky cit. Nařízení Rady č. 1408/71. I kdyby tedy hypoteticky dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že pro stěžovatelku by bylo výhodnější posouzení jejího náro- ku na starobní důchod výhradně podle českých vnitrostátních předpisů, nemohlo by být rozhodnutí správního orgánu zruše- no, neboť věc by se vrátila do stádia správ- ního řízení a správní orgán by v současné době byl již bezvýhradně povinen rozhod- nout o nároku podle výše cit. Nařízení Ra- dy č. 1408/71 včetně čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, což už napadeným rozhodnutím učinil. 3. senát má tedy za to, že v současné době již ne- jsou dány podmínky, aby se porovnával dů- chodový nárok stěžovatelky podle meziná- rodní smlouvy a vnitrostátních předpisů, neboť aplikace mezinárodní smlouvy (zde Smlouvy o přistoupení ČR k Evropské unii a návazně Nařízení Rady 1408/71) je jedi- ným přípustným řešením. Po posouzení této otázky se rozšířený senát s argumenty předestřenými 3. se- nátem ztotožnil, a nadto k věci uvádí ná- sledující: Pokud má být v obecné rovině definován problém, který nositel pojiš- tění a posléze soudy při posuzování dů- chodového nároku stěžovatelky řešily, byl to především problém výběru právní normy dopadající na zjištěný skutkový stav, teprve sekundárně pak její výklad a aplikace. V předchozí části byla po- drobně rozebrána dosavadní judikatura, která formulovala závěr o možnosti vý- běru mezi vnitrostátní normou a mezi- národní smlouvou vzhledem ke stejné právní síle obou. Zde ovšem je třeba při- svědčit názoru 3. senátu v tom, že uvede- ná možnost vzala za své již dne 1. 6. 2002, tedy od účinnosti ústavního zákona č, 395/2001 Sb., který změnil znění čl. 10 Ústavy a stanovil prioritu mezinárodní smlouvy. Z tohoto hlediska považuje roz- šířený senát za nesprávnou tu pasáž právní věty rozsudku Nejvyššího správ- ního soudu ze dne 16. 11. 2003, čj. 2 Ads 15/2003-39, v níž je komparace právních norem připouštěna nadále u nároků na dávku vzniklých do 1. 6. 2002. Nejprve je totiž nutno vybrat právní normu, po- dle níž bude o věci rozhodnuto, a teprve z její aplikace vyplyne závěr, zda žadatel splnil podmínky nároku na dávku před 1. 6. 2002, po tomto datu či zda je nesplnil vůbec. Dnem 1. 6. 2002 tedy dle názoru rozšířeného senátu pominula možnost správního orgánu rozhodujícího o dáv- kách důchodového zabezpečení (pojiště- ní zkoumat, zda posouzení nároku na dávku je výhodnější pro pojištěnce podle vnitrostátních předpisů či podle meziná- rodní smlouvy. Doby zabezpečení získané pojištěncem do 31. 12. 1992 je tak možno od 1. 6. 2002 hodnotit pouze podle čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabez- pečení. Rozšířený senál v této souvislosti posuzoval i otázku, zda tímto výkladem nezasáhl nepřípustně retroaktivně do právních poměrů vzniklých před tímto datem. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Jak bylo již uvedeno výše, Smlouva mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení byla zveřej- něna ve Sbírce zákonů pod č. 228/1993 Sb., v platnost vstoupila a účinnosti nabyla dne 3. 5. 1993, podle svého článku 34 odst. 1 byla prozatímně prováděna již od . 1. 1993. Součástí českého právního řádu tedy byla i před 1. 6. 2002. Vzhledem k to- mu, že kromě své vnitrostátní působnosti měla i působnost mezinárodní, stála i v té době na prvním místě v pořadí aplikace vůvahu přicházejících právních norem, ji nak svou právní silou rovnocenných. Ke dni 1. 6. 2002 tedy došlo pouze ke zúžení možnosti výběru, nikoliv však k retroak- tivnímu působení právní normy. Další ar- gumentaci 3. senátu pomocí práva Evrop- ské unie považuje rozšířený senát z tohoto důvodu spíše za doplňkovou, neboť s účinností od pozdějšího data, tj. ode dne 1. 5. 2004, dospívá ke stejnému výsledku. Bezvýhradná aplikace čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení na hod- nocení dob zabezpečení získaných stěžo- vatelkou do 31. 12. 1992 pak vede k závěru (pro tento případ nikým nezpochybňova- nému), že stěžovatelka podmínky nároku na starobní důchod z českého systému dů- chodového pojištění nesplnila. IX. Závěr Závěrem činí Nejvyšší správní soud krátkou rekapitulaci posouzení věci. Roz- hodnutím České správy sociálního zabez- pečení ze dne 10. 4. 2000, kterým s odka- zem na z. č. 155/1995 Sb. a Smlouvu mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení nebyl stě- žovatelce přiznán vyrovnávací příspěvek (starobní důchod) z českého systému po- jištění k jejímu starobnímu důchodu ze slovenského systému zabezpečení, nedo- šlo k porušení zákona. N apadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2001, čj. 2 Cao 140/2001-38, netrpí vadou nesprávného posouzení právní otázky ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. 261 799 a 799 Důchodové pojištění: lhůta ke zpětnému přiznání nebo zvýšení důchodu k $ 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění Rozhodným okamžikem, od něhož se odvíjí běh tříleté lhůty k přiznání nebo zvýšení starobního důchodu, je až uplatnění nároku na změnu dávky u příslušného orgánu důchodového pojištění, nikoliv již první podání žá- dosti o důchod [$ 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění]. XX
Anna W. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o ka-