„zákon o zaměstnanosti z roku 2004“) Při existenci některé ze skutečností bránících zařazení nebo vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání může úřad práce podle $ 55 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vydat rozhodnutí o povinnosti vrátit pod- poru v nezaměstnanosti pouze tehdy, když již předtím kvůli této skutečnosti pravo- mocně rozhodl o vyřazení uchazeče 0 zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstná- ní za použití $ 30 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
C...) Podle názoru právního předchůdce žalobkyně soud prvního stupně nesprávně vyložil právní otázky o 1. možnosti a způsobu rozhodování o zru- šení vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání za účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 1991 kvůli skutečnos- ti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci, 2. možnosti a způsobu rozhodování o vy- řazení uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání za účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004 kvůli skuteč- nosti, která nastala ještě v době zákona o za- městnanosti z roku 1991 a tehdy bránila jeho zařazení nebo vedení v této evidenci, 1121 1960 3.
možnosti vydání rozhodnutí o vrácení podpory v nezaměstnanosti za určité období spadající do účinnosti zákona o zaměstnanos- ti z roku 2004 za situace, kdy po tuto dobu tr- valo vedení uchazeče o zaměstnání v eviden- ci uchazečů o zaměstnání. Povahou rozhodnutí o vyřazení z eviden- ce uchazečů o zaměstnání podle zákona o za- městnanosti z roku 1991 se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 16. 9. 2005, čj. 4 Ads 29/2004-27, který je dostupný na www.nssoud.cz. V něm Nejvyšší správní soud učinil závěr, podle něhož „za situace, kdy správní orgán prvního stupně zjistil v předmětné věci rozpor evidence stěžovatel- ky se zákonem, neměl jinou možnost, než tu- to skutečnost napravit zrušením, resp. stor- nováním, této evidence od samého počátku a „oznámením“ této skutečnosti stěžovatelce.
To z toho důvodu, že evidence stěžovatelky jako uchazečky o zaměstnání od samého po- čátku nesplňovala zákonné podmínky a ne- řešením tohoto stavu .. by správní orgán prv- ního stupně vědomě akceptoval nezákonný stav“. Dále se podle tohoto judikátu na zruše- ní vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání sice nevztahovaly obecné předpisy o správním řízení, avšak tako- vé rozhodnutí, které nemělo náležitosti podle $ 47 správního řádu č. 71/1967 Sb., podléhalo soudnímu přezkumu, neboť se jím autorita- tivně zasahovalo do právní sféry uchazeče o zaměstnání.
Naproti tomu v předchozím rozsudku ze dne 26. 10. 2004, čj. 6 Ans 1/2003-101, č. 652/2005 Sb. NSS, zaujal Nejvyšší správní soud k uvedené právní otázce odlišný právní názor, když dovodil, že „rozhodnutí o vyřaze- ní z evidence uchazečů o zaměstnání podle zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, je konstitutivním právním aktem; lze jej vydat pouze za předpokladu, že zákon stanoví, který správní úřad (věcně a místně přísluš- ný) k tomu má pravomoc a za jakých hmot- něprávních podmínek tak může rozhod- nout.
Jen tak je naplněna ústavní garance zakotvená v čl. 2 Ústavy a čl. 2 Listiny zá- kladních práv a svobod, spočívající v omeze- ní uplatňování státní moci jen v případech, 1122 v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Po- kud některý z uvedených předpokladů v zá- konné úpravě chybí, nelze takový správní akt, jenž zasahuje do nabytých práv, vydat. Nepamatuje-li zákonná úprava na potřebu vydat nové rozhodnutí při změně okolností (rozhodování cum clausula rebus sic stanti- bus), nelze takový nedostatek obejít výkla- dem práva.“ Jestliže tedy $ 7 odst. 3 zákona o zaměstnanosti z roku 1991 neobsahoval hmotně právní úpravu, která by umožňovala ukončit vedení v evidenci uchazečů o za- městnání v situaci, kdy se změnily okolnosti, za nichž byl uchazeč o zaměstnání do eviden- ce zařazen, ani v situaci, kdy uchazeč o za- městnání nesplnil povinnost ohlásit ve stano- vené lhůtě změny okolností rozhodných pro vedení v evidenci, pak podle uvedeného judi- kátu úřad práce takového uchazeče o zaměst- nání nemohl vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím, ani neformálním přípisem.
Tato rozdílná judikatura © Nejvyššího správního soudu tedy nedává jednoznačnou odpověď na otázku, zda podle zákona o za- městnanosti z roku 1991 bylo vůbec možné rozhodovat o zrušení vedení uchazeče 0 za- městnání v evidenci uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci. Vznik právního vztahu a jeho následky, k nimž došlo před účinností nového zákona, se posuzují podle práva dřívějšího, a to i když tento právní vztah již není v nové právní úpravě obsažen.
Jestliže právní vztah trvá i nadále, posuzují se ode dne účinnosti nové- ho zákona podle současného práva i jeho právní následky, které nastaly po účinnosti nového zákona. V takovém případě se jedná o nepravou retroaktivitu, která je v právním státě přípustná, neboť není v rozporu s prin- cipy právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. PI. ÚS 3/94, č. 164/1994 Sb., a nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. PL. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb).
Z toho vyplývá, že pokud by zákon o zaměst- nanosti z roku 1991 umožňoval rozhodovat o zrušení vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání kvůli sku- tečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci, tak by bylo možné tuto hmot- ně právní úpravu aplikovat i za účinnosti zá- kona o zaměstnanosti z roku 2004, a to i kdy- by nový právní předpis již takovou překážku evidence neupravoval. V takovém případě by bylo rozhodnutí o zrušení evidence uchazeče o zaměstnání učiněno zpětně ke dni, v němž podle zákona o zaměstnanosti z roku 1991 nastala skutečnost bránící zařazení nebo ve- dení uchazeče o zaměstnání v evidenci ucha- zečů o zaměstnání.
Pokud by však minulá právní úprava nepřipouštěla zrušení vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci, tak by takové rozhodnutí nemohlo být učiněno ke dni, který předcházel účinnosti nové právní úpravy. Za této situace by mohl úřad práce rozhodnout o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání nejdříve ke dni účinnosti záko- na o zaměstnanosti z roku 2004, neboť tepr- ve ažv jeho ustanovení $ 30 odst. 1 písm. a) je výslovně zakotveno oprávnění vyřadit ucha- zeče o zaměstnání z evidence uchazečů o za- městnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařa- zení nebo vedení v této evidenci.
Takto by však bylo možné postupovat pouze v přípa- dě, že překážka, která podle zákona 0 zaměst- nanosti z roku 1991 bránila zařazení nebo ve- dení v evidenci uchazečů o zaměstnání, je upravena i v zákoně o zaměstnanosti z roku 2004 a trvá i po jeho účinnosti. Kvůli uvedenému judikaturnímu rozkolu nelze tedy jednoznačně posoudit ani to, zda za účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004 je možné rozhodnout zpětně o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání (tedy pro dobu před 1. 10. 2004) kvůli skutečnosti, kte- rá nastala v době zákona o zaměstnanosti z roku 1991 a podle tehdejšího práva bránila zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání.
xx Tento rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu však v daném případě nepřestavuje důvod pro postoupení věci xx k rozhodnutí rozšířenému senátu postupem podle $ 17 s. ř. s. neboť rozhodnou se ukázala být jiná skutečnost. Přechodné ustanovení $ 148 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 to- tiž nepřipouští možnost aplikace ustanovení minulé právní úpravy o řízení ve věcech za- bezpečování práva na zaměstnání ani v přípa- dě, kdy právní následky dotyčného právního vztahu nastaly ještě za účinnosti zákona o za- městnanosti z roku 1991.
Za této situace je za- potřebí při rozhodování o zániku evidence uchazeče o zaměstnání použít výhradně pří- slušná procesní ustanovení zákona o zaměst- nanosti z roku 2004. Tento úsudek je plně v souladu i se závěry učiněnými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, čj. 1.Azs 55/2006-60, č. 1349/2007 Sb. NSS. V tomto judikátu se totiž uvádí, že „není- -Ji v přechodných ustanoveních výslovně sta- noveno jinak, je při střetu staré a nové úpra- vy nutno vycházet z obecně platné zásady nepravé retroaktivity procesních norem, te- dy aplikace nových procesních norem pro dříve započatá řízení.
V takovém případě je v řízení pokračováno dle pozdějšího zákona s tím, že právní účinky úkonů učiněných dříve zůstávají v platnosti“ Na rozhodování o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se podle $ 142 zákona o zaměstnanosti z roku 2004, ve znění účin- ném do 31. 12. 2008, vztahuje správní řád č. 71/1967 Sb. a od jeho zrušení správní řád č. 500/2004 Sb. Dále pak úřad práce může podle $ 30 odst. 1 písm. a) zákona o zaměst- nanosti z roku 2004 vyřadit uchazeče o za- městnání z evidence uchazečů o zaměstnání jen rozhodnutím, a nikoliv pouhým nefor- málním přípisem.
Podle současné procesní úpravy se tedy o vyřazení z evidence uchaze- čů o zaměstnání rozhoduje ve správním říze- ní, v němž může uchazeč o zaměstnání využít oprávnění příslušejících účastníku řízení. Případné rozhodnutí o jeho vyřazení z evi- dence uchazečů o zaměstnání pak musí obsa- hovat náležitosti, které byly za účinnosti správního řádu č. 71/1967 Sb. upraveny v jeho ustanovení $ 47, přičemž proti tomuto roz- hodnutí je uchazeč o zaměstnání oprávněn podat odvolání, o němž musí být rozhodnuto.
1123 1960 V nyní projednávané věci právní před- chůdce žalobkyně na základě dohody o roz- vázání pracovního poměru ukončil dnem 31. 7. 2004 zaměstnání, dne 2. 8. 2004 podal žádost o zprostředkování zaměstnání a podle $ 7 odst. 1 věty druhé zákona o zaměstnanos- ti z roku 1991 tak byl zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 1. 8. 2004. Dnem 24. 9. 2004 se pak stal společníkem a jednatelem obchodní společnosti s názvem „Mezi břehy, s. r. 0.“, aniž existenci tohoto vztahu oznámil ve stanovené lhůtě úřadu prá- ce.
Uvedená funkce přitom představovala vztah obdobný vztahu pracovnímu, který po- dle $ 7 odst. 1 věty první zákona o zaměstna- nosti z roku 1991 vylučoval zařazení fyzické osoby do evidence uchazečů o zaměstnání, a to bez ohledu na to, zda v konkrétním pří- padě byla činnost v rámci tohoto vztahu vy- konávána či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyšší- ho správního soudu ze dne 11. 2. 2004, čj. 2 As 77/2003-47, č. 220/2004 Sb. NSS). Nic- méně za účinnosti minulé právní úpravy ne- bylo kvůli této skutečnosti o zrušení eviden- ce uchazeče o zaměstnání rozhodnuto, takže vedení právního předchůdce žalobkyně v evidenci uchazečů o zaměstnání trvalo i po účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004 až do dne 15.
6. 2005, k němuž byla tato osoba rozhodnutím Úřadu práce Brno-město ze dne 14. 10. 2005 vyřazena z evidence kvůli přiznání plného invalidního důchodu. Prvo- instanční správní orgán sice po dodatečném zjištění, že právní předchůdce žalobkyně se stal od 24. 9. 2004 společníkem a jednatelem společnosti s ručením omezeným, zrušil zpětně od tohoto data jeho evidenci uchaze- če o zaměstnání. Takto však rozhodl pouze neformálním přípisem ze dne 24. 11. 2005, ačkoliv tak byl povinen po řízení vedeném podle správního řádu č. 71/1967 Sb. učinit rozhodnutím obsahujícím zákonné ná- ležitosti, proti němuž bylo možné podat od- volání, jak již bylo zmíněno.
Navíc opravný prostředek směřující proti tomuto úkonu byl vyřízen jen dalším neformálním přípisem Úřadu práce Brno-město ze dne 17. 1. 2006, v němž bylo právnímu předchůdci žalobkyně 1124 sděleno, že o zrušení evidence nebylo rozho- dováno formou rozhodnutí, nýbrž oznáme- ním, a proto se nejedná o odvolání, nýbrž jen o vyjádření uchazeče 0 zaměstnání. Lze tedy konstatovat, že v dané věci neby- lo vyřazení z evidence uchazečů o zaměstná- ní učiněno zákonem stanoveným způsobem, a proto na základě neformálního přípisu ze dne 24.
11. 2005 k vyřazení právního před- chůdce žalobce z evidence uchazečů o za- městnání nedošlo. Ten v ní tak byl nadále ve- den i za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005, za které mu Úřad práce Brno-město rozhod- nutím ze dne 3. 2. 2006 uložil povinnost vrá- tit podporu v nezaměstnanosti. Proto v dalším bylo zapotřebí posoudit, zda za této situace bylo vůbec možné o vráce- ní podpory v nezaměstnanosti za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005 rozhodnout. Byla-li uchazeči o zaměstnání jeho zavině- ním podpora v nezaměstnanosti přiznána a poskytována neprávem nebo ve vyšší část- ce, než skutečně náležela, zejména proto, že uchazeč o zaměstnání zamlčel nebo nespráv- ně uvedl některou rozhodnou skutečnost ne- bo nesplnil svou oznamovací povinnost, je uchazeč o zaměstnání podle $ 55 odst. 2 zá- kona o zaměstnanosti z roku 2004 povinen částky neprávem přijaté vrátit.
O povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti vydá úřad práce rozhodnutí, jak vyplývá z třetího od- stavce téhož zákonného ustanovení. Nárok na podporu v nezaměstnanosti má podle $ 39 odst. 1 zákona o zaměstnanosti z roku 2004, ve znění účinném do 31. 12. 2007, uchazeč o zaměstnání, který vykonával v délce alespoň 12 měsíců v rozhodném ob- dobí ($ 41) zaměstnání nebo jinou výděleč- nou činnost zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, požádal úřad práce, u kterého je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, o poskytnutí podpo- ry v nezaměstnanosti a ke dni, k němuž má být podpora v nezaměstnanosti přiznána, ne- ní poživatelem starobního důchodu.
Naopak SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 12/2009 1960 nárok na podporu v nezaměstnanosti nemá podle $ 39 odst. 2 zákona o zaměstnanosti z roku 2004, ve znění účinném do 31. 12. 2007, uchazeč o zaměstnání, kterému vznikl nárok na výsluhový příspěvek podle zvlášt- ních právních předpisů nebo příspěvek za službu podle zvláštních právních předpisů, a tento příspěvek je vyšší než podpora v ne- zaměstnanosti, která by uchazeči o zaměstná- ní náležela, pokud by neměl nárok na výslu- hový příspěvek nebo příspěvek za službu.
Podpora v nezaměstnanosti se podle $ 44 odst. 1 a 3 zákona o zaměstnanosti z roku 2004, ve znění účinném do 31. 12. 2008, ne- poskytuje uchazeči o zaměstnání po dobu poskytování starobního důchodu, dávek ne- mocenského pojištění, podpory při rekvalifi- kaci a po dobu vazby. Podpora v nezaměstnanosti tedy může být přiznána a poskytována neprávem pouze tehdy, když uchazeč o zaměstnání nesplnil všechny podmínky uvedené v ustanovení $ 39 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti z ro- ku 2004 a na tuto dávku tak neměl nárok ne- bo ji ve smyslu ustanovení $ 44 zákona 0 za- městnanosti z roku 2004 pobíral po dobu poskytování jiné dávky sociálního zabezpeče- ní či po dobu výkonu vazby.
Za uchazeče o zaměstnání se podle $ 24 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 považu- je fyzická osoba, která osobně požádá o zpro- středkování vhodného zaměstnání úřad prá- ce, v jehož správním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmí- nek je úřadem práce zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání. Základním předpo- kladem pro vznik nároku na poskytování podpory v nezaměstnanosti je tedy vedení fy- zické osoby v evidenci uchazečů o zaměstná- ní. Ustanovení $ 39 a $ 44 zákona o zaměst- nanosti z roku 2004 přitom nepovažuje za překážku pobírání podpory v nezaměstna- nosti skutečnost bránící zařazení nebo vede- ní v evidenci uchazečů o zaměstnání, a proto neoprávněná evidence uchazeče o zaměstná- ní nepředstavuje sama o sobě důvod pro vznik vratitelného přeplatku na této dávce.
Uchazeč o zaměstnání je tak podle $ 55 odst. 2 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 povinen vrátit neprávem přijaté částky na podpoře V nezaměstnanosti kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v evidenci uchaze- čů o zaměstnání jen v případě jeho vyřazení z evidence pravomocným rozhodnutím úřa- du práce, které se provede dnem, kdy taková skutečnost nastala, jak vyplývá z ustanovení $ 30 odst. 3 věty první zákona o zaměstna- nosti z roku 2004. Teprve na základě takové- ho rozhodnutí lze totiž učinit závěr, že fyzic- ká osoba nebyla v rozhodném období vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a nesplnila tak základní předpoklad pro přiznání a po- skytování podpory v nezaměstnanosti.
Na tomto úsudku pak nemůže nic změnit ani závěr učiněný v již zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2004, čj. 2 As 77/2003-47, č. 220/2004 Sb. NSS, podle něhož „občan, který není v pra- covním nebo obdobném vztahu, ani nevy- konává samostatnou výdělečnou činnost se zařadí do evidence uchazečů o zaměstnání, přičemž podle ustanovení f 12 odst. 1 stejné- ho zákona uchazeči o zaměstnání, kterému není do sedmi kalendářních dnů ode dne po- dání žádosti podle f 7 odst. 1 zprostředková- no vhodné zaměstnání nebo zabezpečena možnost rekvalifikace na nové pro něj vhod- né zaměstnání, se poskytne hmotné zabez- pečení.
Zákonným předpokladem poskytnu- tí hmotného zabezpečení je tedy zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pokud by došlo k poskytnutí hmotného zabezpečení na základě neoprávněné evidence, jedná se o přeplatek, který má být vrácen.“ Nejvyšší správní soud totiž v tomto rozhodnutí apliko- val příslušná ustanovení zákona o zaměstna- nosti z roku 1991, v nichž navíc nebylo najis- to postaveno, zda lze uchazeče o zaměstnání vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci, ani to, zda tak lze uči- nit zpětně ke dni, kdy tato skutečnost nastala.
Uvedený judikát tedy nebrání Nejvyššímu správnímu soudu učinit v nyní projednávané 1125 1961 věci závěr, že při existenci některé ze skuteč- ností bránících zařazení nebo vedení uchaze- če o zaměstnání v evidenci uchazečů o za- městnání může úřad práce podle $ 55 odst. 3 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 vydat rozhodnutí o povinnosti vrátit podporu v ne- zaměstnanosti pouze tehdy, když již předtím kvůli této skutečnosti pravomocně rozhodl o vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání za použití ustanovení $ 30 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
V dané věci však právní předchůdce ža- lobkyně nebyl z evidence uchazečů o zaměst- nání vyřazen, takže za období od 1. 10. 2004 do 31. 1.2005 mu nemohla být povinnost vrá- tit podporu v nezaměstnanosti uložena. (...) 1961 Důchodové pojištění: doba pojištění získaná před rozdělením ČSFR; se sídlo zaměstnavatele k čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb., v textu též „Smlouva“) k čl. 15 odst. 1 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 117/2002 Sb. m.
s., v textu též „Správní ujednání“) k $ 7 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 370/2000 Sb. Adresu sídla organizační jednotky na území Slovenské republiky (kde žalobce — slovenský občan pracoval od 16. 6. 1961 do 30. 4. 1993), zapsanou takto v obchodním rejstříku ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (31. 12. 1992), je třeba pokládat za sídlo žalobcova zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb.), byť sídlo celého státního podniku (zahrnujícího několik odštěp- ných závodů) se nacházelo na území České republiky.
Doby zabezpečení (pojištění) získané žalobcem přede dnem rozdělení federace se tudíž považují za doby Slovenské republiky a důchod za toto období přizná Soci- ální pojišťovna v Bratislavě.
Kateřina P. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o vrácení podpory v nezaměstna-
2. možnosti a způsobu rozhodování o vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání za účinnosti současného zákona o zaměstnanosti kvůli skutečnosti, která nastala ještě v době předchozího zákona o zaměstnanosti a tehdy bránila jeho zařazení nebo vedení v této evidenci,
3. možnosti vydání rozhodnutí o vrácení podpory v nezaměstnanosti za určité období spadající do účinnosti současného zákona o zaměstnanosti za situace, kdy po tuto dobu trvalo vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání. Povahou rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání podle předchozího zákona o zaměstnanosti se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 16. 9. 2005, č. j. 4 Ads 29/2004 - 27, který je dostupný na www.nssoud.cz. V něm Nejvyšší správní soud učinil závěr, podle něhož „za situace, kdy správní orgán prvního stupně zjistil v předmětné věci rozpor evidence stěžovatelky se zákonem, neměl jinou možnost, než tuto skutečnost napravit zrušením, resp. stornováním, této evidence od samého počátku a „oznámením“ této skutečnosti stěžovatelce. To z toho důvodu, že evidence stěžovatelky jako uchazečky o zaměstnání od samého počátku nesplňovala zákonné podmínky a neřešením tohoto stavu … by správní orgán prvního stupně vědomě akceptoval nezákonný stav“. Dále se podle tohoto judikátu na zrušení vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání sice nevztahovaly obecné předpisy o správním řízení, avšak takové rozhodnutí, které nemělo náležitosti podle § 47 správního řádu č. 71/1967 Sb., podléhalo soudnímu přezkumu, neboť se jím autoritativně zasahovalo do právní sféry uchazeče o zaměstnání. Naproti tomu v předchozím rozsudku ze dne 26. 10. 2004, č. j. 6 Ans 1/2003 - 101, který byl publikován pod č. 652/2005 Sb. NSS, zaujal Nejvyšší správní soud k uvedené právní otázce odlišný právní názor, když dovodil, že „rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání podle zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, je konstitutivním právním aktem; lze jej vydat pouze za předpokladu, že zákon stanoví, který správní úřad (věcně a místně příslušný) k tomu má pravomoc a za jakých hmotněprávních podmínek tak může rozhodnout. Jen tak je naplněna ústavní garance zakotvená v čl. 2 Ústavy a čl. 2 Listiny základních práv a svobod, spočívající v omezení uplatňování státní moci jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pokud některý z uvedených předpokladů v zákonné úpravě chybí, nelze takový správní akt, jenž zasahuje do nabytých práv, vydat. Nepamatuje-li zákonná úprava na potřebu vydat nové rozhodnutí při změně okolností (rozhodování cum clausula rebus sic stantibus), nelze takový nedostatek obejít výkladem práva“. Jestliže tedy ustanovení § 7 odst. 3 předchozího zákona o zaměstnanosti neobsahovalo hmotně právní úpravu, která by umožňovala ukončit vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání v situaci, kdy se změnily okolnosti, za nichž byl uchazeč o zaměstnání do evidence zařazen, ani v situaci, kdy uchazeč o zaměstnání nesplnil povinnost ohlásit ve stanovené lhůtě změny okolností rozhodných pro vedení v evidenci, pak podle uvedeného judikátu úřad práce takového uchazeče o zaměstnání nemohl vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím ani neformálním přípisem. Tato rozdílná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy nedává jednoznačnou odpověď na otázku, zda podle předchozího zákona o zaměstnanosti bylo vůbec možné rozhodovat o zrušení vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci. Vznik právního vztahu a jeho následky, k nimž došlo před účinností nového zákona, se posuzuje podle práva dřívějšího, a to i když tento právní vztah již není v nové právní úpravě obsažen. Jestliže právní vztah trvá i nadále, posuzují se ode dne účinnosti nového zákona podle současného práva i jeho právní následky, které nastaly po účinnosti nového zákona. V takovém případě se jedná o nepravou retroaktivitu, která je v právním státě přípustná, neboť není v rozporu s principy právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, Sbírka nálezů a usnesení 1994, č. 38 str. 288 a nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.). Z toho vyplývá, že pokud by předchozí zákon o zaměstnanosti umožňoval rozhodovat o zrušení vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci, tak by bylo možné tuto hmotně právní úpravu aplikovat i za účinnosti současného zákona o zaměstnanosti, a to i kdyby nový právní předpis již takovou překážku evidence neupravoval. V takovém případě by bylo rozhodnutí o zrušení evidence uchazeče o zaměstnání učiněno zpětně ke dni, v němž podle předchozího zákona o zaměstnanosti nastala skutečnost bránící zařazení nebo vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání. Pokud by však minulá právní úprava nepřipouštěla zrušení vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci, tak by takové rozhodnutí nemohlo být učiněno ke dni, který předcházel účinnosti nové právní úpravy. Za této situace by mohl úřad práce rozhodnout o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání nejdříve ke dni účinnosti současného zákona o zaměstnanosti, neboť teprve až v jeho ustanovení § 30 odst. 1 písm. a) je výslovně zakotveno oprávnění vyřadit uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci. Takto by však bylo možné postupovat pouze v případě, že překážka, která podle předchozího zákona o zaměstnanosti bránila zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, je upravena i v současném zákoně o zaměstnanosti a trvá i po jeho účinnosti. Kvůli uvedenému judikaturnímu rozkolu nelze tedy jednoznačně posoudit ani to, zda za účinnosti současného zákona o zaměstnanosti je možné rozhodnout zpětně o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání (tedy pro dobu před 1. 10. 2004) kvůli skutečnosti, která nastala v době předchozího zákona o zaměstnanosti a podle tehdejšího práva bránila zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Tento rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu však v daném případě nepřestavuje důvod pro postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu postupem podle § 17 s. ř. s. neboť rozhodnou se ukázala být jiná skutečnost. Přechodné ustanovení § 148 současného zákona o zaměstnanosti totiž nepřipouští možnost aplikace ustanovení minulé právní úpravy o řízení ve věcech zabezpečování práva na zaměstnání ani v případě, kdy právní následky dotyčného právního vztahu nastaly ještě za účinnosti předchozího zákona o zaměstnanosti. Za této situace je zapotřebí při rozhodování o zániku evidence uchazeče o zaměstnání použít výhradně příslušná procesní ustanovení současného zákona o zaměstnanosti. Tento úsudek je plně v souladu i se závěry učiněnými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 Azs 55/2006 - 60, který byl publikován pod č. 1349/2007 Sb. NSS. V tomto judikátu se totiž uvádí, že „není-li v přechodných ustanoveních výslovně stanoveno jinak, je při střetu staré a nové úpravy nutno vycházet z obecně platné zásady nepravé retroaktivity procesních norem, tedy aplikace nových procesních norem pro dříve započatá řízení. V takovém případě je v řízení pokračováno dle pozdějšího zákona s tím, že právní účinky úkonů učiněných dříve zůstávají v platnosti“. Na rozhodování o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se podle § 142 současného zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2008, vztahuje správní řád č. 71/1967 Sb. a od jeho zrušení správní řád č. 500/2004 Sb. Dále pak úřad práce může podle § 30 odst. 1 písm. a) současného zákona o zaměstnanosti vyřadit uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání jen rozhodnutím, a nikoliv pouhým neformálním přípisem. Podle současné procesní úpravy se tedy o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání rozhoduje ve správním řízení, v němž může uchazeč o zaměstnání využít oprávnění příslušejících účastníku řízení. Případné rozhodnutí o jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání pak musí obsahovat náležitosti, které byly za účinnosti správního řádu č. 71/1967 Sb. upraveny v jeho ustanovení § 47, přičemž proti tomuto rozhodnutí je uchazeč o zaměstnání oprávněn podat odvolání, o němž musí být rozhodnuto. V nyní projednávané věci právní předchůdce žalobkyně na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ukončil dnem 31. 7. 2004 zaměstnání, dne 2. 8. 2004 podal žádost o zprostředkování zaměstnání a podle § 7 odst. 1 věty druhé předchozího zákona o zaměstnanosti tak byl zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 1. 8. 2004. Dnem 24. 9. 2004 se pak stal společníkem a jednatelem obchodní společnosti s názvem „mezi břehy s.r.o.“, aniž existenci tohoto vztahu oznámil ve stanovené lhůtě úřadu práce. Uvedená funkce přitom představovala vztah obdobný vztahu pracovnímu, který podle § 7 odst. 1 věty první předchozího zákona o zaměstnanosti vylučoval zařazení fyzické osoby do evidence uchazečů o zaměstnání, a to bez ohledu na to, zda v konkrétním případě byla činnost v rámci tohoto vztahu vykonávána či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2004, č. j. 2 As 77/2003 - 47, publikovaný pod č. 220/2004 Sb. NSS). Nicméně za účinnosti minulé právní úpravy nebylo kvůli této skutečnosti o zrušení evidence uchazeče o zaměstnání rozhodnuto, takže vedení právního předchůdce žalobkyně v evidenci uchazečů o zaměstnání trvalo i po účinnosti současného zákona o zaměstnanosti až do dne 15. 6. 2005, k němuž byla tato osoba rozhodnutím Úřadu práce Brno-město ze dne 14. 10. 2005, č. j. BMA-20938/2005-3F, vyřazena z evidence kvůli přiznání plného invalidního důchodu. Prvoinstanční správní orgán sice po dodatečném zjištění, že právní předchůdce žalobkyně se stal od 24. 9. 2004 společníkem a jednatelem společnosti s ručením omezeným, zrušil zpětně od tohoto data jeho evidenci uchazeče o zaměstnání. Takto však rozhodl pouze neformálním přípisem ze dne 24. 11. 2005, zn. II/3783/2005/F, ačkoliv tak byl povinen po řízení vedeném podle správního řádu č. 71/1967 Sb. učinit rozhodnutím obsahujícím zákonné náležitosti, proti němuž bylo možné podat odvolání, jak již bylo zmíněno. Navíc opravný prostředek směřující proti tomuto úkonu byl vyřízen jen dalším neformálním přípisem Úřadu práce Brno-město ze dne 17. 1. 2006, zn. II/213/2006/F, v němž bylo právnímu předchůdci žalobkyně sděleno, že o zrušení evidence nebylo rozhodováno formou rozhodnutí, nýbrž oznámením, a proto se nejedná o odvolání, nýbrž jen o vyjádření uchazeče o zaměstnání. Lze tedy konstatovat, že v dané věci nebylo vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání učiněno zákonem stanoveným způsobem, a proto na základě neformálního přípisu ze dne 24. 11. 2005, zn. II/3783/2005/F, k vyřazení právního předchůdce žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání nedošlo. Ten v ní tak byl nadále veden i za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005, za které mu Úřad práce Brno-město rozhodnutím ze dne 3. 2. 2006, č. j. VI./238/06/VP, uložil povinnost vrátit podporu v nezaměstnanosti. Proto v dalším bylo zapotřebí posoudit, zda za této situace bylo vůbec možné o vrácení podpory v nezaměstnanosti za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005 rozhodnout. Byla-li uchazeči o zaměstnání jeho zaviněním podpora v nezaměstnanosti přiznána a poskytována neprávem nebo ve vyšší částce, než skutečně náležela, zejména proto, že uchazeč o zaměstnání zamlčel nebo nesprávně uvedl některou rozhodnou skutečnost nebo nesplnil svou oznamovací povinnost, je uchazeč o zaměstnání podle § 55 odst. 2 současného zákona o zaměstnanosti povinen částky neprávem přijaté vrátit. O povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti vydá úřad práce rozhodnutí, jak vyplývá z třetího odstavce téhož zákonného ustanovení. Nárok na podporu v nezaměstnanosti má podle § 39 odst. 1 současného zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2007, uchazeč o zaměstnání, který vykonával v délce alespoň 12 měsíců v rozhodném období (§ 41) zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, požádal úřad práce, u kterého je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti a ke dni, k němuž má být podpora v nezaměstnanosti přiznána, není poživatelem starobního důchodu. Naopak nárok na podporu v nezaměstnanosti nemá podle § 39 odst. 2 současného zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2007, uchazeč o zaměstnání, kterému vznikl nárok na výsluhový příspěvek podle zvláštních právních předpisů nebo příspěvek za službu podle zvláštních právních předpisů, a tento příspěvek je vyšší než podpora v nezaměstnanosti, která by uchazeči o zaměstnání náležela, pokud by neměl nárok na výsluhový příspěvek nebo příspěvek za službu. Podpora v nezaměstnanosti se podle § 44 odst. 1 a 3 současného zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2008, neposkytuje uchazeči o zaměstnání po dobu poskytování starobního důchodu, dávek nemocenského pojištění, podpory při rekvalifikaci a po dobu vazby. Podpora v nezaměstnanosti tedy může být přiznána a poskytována neprávem pouze tehdy, když uchazeč o zaměstnání nesplnil všechny podmínky uvedené v ustanovení § 39 odst. 1 a 2 současného zákona o zaměstnanosti a na tuto dávku tak neměl nárok nebo ji ve smyslu ustanovení § 44 současného zákona o zaměstnanosti pobíral po dobu poskytování jiné dávky sociálního zabezpečení či po dobu výkonu vazby. Za uchazeče o zaměstnání se podle § 24 současného zákona o zaměstnanosti považuje fyzická osoba, která osobně požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání úřad práce, v jehož správním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je úřadem práce zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání. Základním předpokladem pro vznik nároku na poskytování podpory v nezaměstnanosti je tedy vedení fyzické osoby v evidenci uchazečů o zaměstnání. Ustanovení § 39 a § 44 současného zákona o nezaměstnanosti přitom nepovažuje za překážku pobírání podpory v nezaměstnanosti skutečnost bránící zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a proto neoprávněná evidence uchazeče o zaměstnání nepředstavuje sama o sobě důvod pro vznik vratitelného přeplatku na této dávce. Uchazeč o zaměstnání je tak podle § 55 odst. 2 současného zákona o zaměstnanosti povinen vrátit neprávem přijaté částky na podpoře v nezaměstnanosti kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání jen v případě jeho vyřazení z evidence pravomocným rozhodnutím úřadu práce, které se provede dnem, kdy taková skutečnost nastala, jak vyplývá z ustanovení § 30 odst. 3 věty první současného zákona o nezaměstnanosti. Teprve na základě takového rozhodnutí lze totiž učinit závěr, že fyzická osoba nebyla v rozhodném období vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a nesplnila tak základní předpoklad pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti. Na tomto úsudku pak nemůže nic změnit ani závěr učiněný v již zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2004, č. j. 2 As 77/2003 - 47, publikovaném pod č. 220/2004 Sb. NSS, podle něhož „občan, který není v pracovním nebo obdobném vztahu, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost se zařadí do evidence uchazečů o zaměstnání, přičemž podle ustanovení § 12 odst. 1 stejného zákona uchazeči o zaměstnání, kterému není do sedmi kalendářních dnů ode dne podání žádosti podle § 7 odst. 1 zprostředkováno vhodné zaměstnání nebo zabezpečena možnost rekvalifikace na nové pro něj vhodné zaměstnání, se poskytne hmotné zabezpečení. Zákonným předpokladem poskytnutí hmotného zabezpečení je tedy zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pokud by došlo k poskytnutí hmotného zabezpečení na základě neoprávněné evidence, jedná se o přeplatek, který má být vrácen“. Nejvyšší správní soud totiž v tomto rozhodnutí aplikoval příslušná ustanovení předchozího zákona o zaměstnanosti, v nichž navíc nebylo najisto postaveno, zda lze uchazeče o zaměstnání vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci ani to, zda tak lze učinit zpětně ke dni, kdy tato skutečnost nastala. Uvedený judikát tedy nebrání Nejvyššímu správnímu soudu učinit v nyní projednávané věci závěr, že při existenci některé ze skutečností bránících zařazení nebo vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání může úřad práce podle § 55 odst. 3 současného zákona o nezaměstnanosti vydat rozhodnutí o povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti pouze tehdy, když již předtím kvůli této skutečnosti pravomocně rozhodl o vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání za použití ustanovení § 30 odst. 1 písm. a) téhož zákona. V dané věci však právní předchůdce žalobkyně nebyl z evidence uchazečů o zaměstnání vyřazen, takže za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005 mu nemohla být povinnost vrátit podporu v nezaměstnanosti uložena. Lze tedy uzavřít, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vrácení podpory v nezaměstnanosti za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005. Za této situace musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že v předcházejícím řízení došlo ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. k nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Kasační stížnost je tedy důvodná, a proto Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Městský soud v Praze v souladu s ustanovením § 110 odst. 3 s. ř. s. vázán výše uvedeným právním názorem. V novém rozhodnutí pak podle § 110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. června 2009 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu