kona č. 47/1991 Sb. Usnesení, jímž byla vyslovena účast žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ne- ní rozhodnutím ve smyslu ustanovení $ 25 odst. 1 téhož zákona, a nezakládá tak žalobci nárok na příplatek k důchodu podle $ 25 odst. 7 tohoto zákona.
Právní otázkou, kterou měl krajský soud posoudit, bylo, zda rozhodnutí, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby pro trestný čin uvedený v $ 4 písm. c) záko- na č. 119/1990 Sb. v řízení o stížnosti pro porušení zákona, lze považovat za roz- hodnutí ve smyslu $ 25 odst. 1 téhož zá- kona. Krajský soud dospěl k závěru, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 takovým rozhodnutím je z toho dů- vodu, že žalobce byl „státem“ nesprávně poučen, a nemohl tak uplatnit nárok na rehabilitaci postupem předvídaným zá- konem č. 119/1990 Sb. Takovýto závěr však nemá v zákoně sebemenší oporu.
Zákon č. 119/1990 Sb. neobsahuje žád- nou poučovací povinnost státních orgá- nů ohledně soudní rehabilitace, a tudíž neupravuje a ani nemůže upravovat žád- né právní následky neposkytnutí či chybného podání informací. Naopak zá- kon obsahuje jasně definované podmín- ky i lhůty k uplatnění rehabilitace včet- ně možnosti požádat o navrácení lhůty zmeškané z důležitých důvodů, stanove- ní Ihůt bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, shledáno ústavně konformním a zákon byl předepsaným způsobem publikován ve Sbírce zákonů.
Jeho případná nezna- lost tedy nemůže jít k tíži nikomu jinému než žalobci, který návrh na zahájení pře- zkumného řízení podle $ 5 citovaného zákona ve stanovené lhůtě nepodal a tím řádným způsobem nestřežil svá práva. 1098 K témuž závěru ostatně dospěl i Ústavní soud v citovaném nálezu, když k tvrzení tamějšího stěžovatele, že návrh ve lhůtě nepodal, neboť neměl důvěru k českoslo- venským soudům a neměl ani potřebné informace, argumentoval, že tyto skuteč- nosti nezbavují stěžovatele povinnosti ří- dit se platnými právními předpisy.
Po- souzení právních účinků rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 pro- to není na obsahu sdělení náčelníka VOS Brno ze dne 4. 2. 1991 závislé. Krajský soud tak nejenže učinil chybné skutkové zjištění ohledně obsahu sdělení náčelní- ka VOS Brno, ale jeho důsledky následně i chybně po právní stránce vyhodnotil. K otázce samé pak Nejvyšší správní soud uvádí, že za rozhodnutí ve smyslu $ 25 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. lze obecně považovat rozhodnutí vydaná v řízeních podle hlavy druhé a hlavy tře- tí a návazně též hlavy páté tohoto zákona a podle $ 33 odst. 2 téhož zákona.
Mezi uvedená rozhodnutí nepatří rozsudky vynesené v řízení o stížnosti pro poruše- ní zákona a rozhodnutí v řízení o obnově podle obecných předpisů o trestním ří- zení, byť by se týkaly trestných činů uve- dených v $ 4 zákona č. 119/1990 Sb. Vý- jimkou z tohoto pravidla jsou rozsudky ve věcech stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti podle $ 30 odst. 2 tohoto zákona. Uvedená vý- jimka se však týká pouze případů, kdy odsuzující rozsudek byl zrušen a poško- zený zproštěn obžaloby proto, že v pů- vodním řízení došlo k porušení zákona z důvodů uvedených v $ 1 citovaného zákona, avšak dotyčný byl odsouzen pro některý z trestných činů, které nejsou vyjmenovány v $ 4, kde nápravy lze do- sáhnout v přezkumném řízení.
Tento zá- věr vyplývá nejen z výkladu citovaného ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., ale i z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 5. da k NÉ 724 1999, sp. zn. IV. ÚS 165/99. V něm Ústav- ní soud vyslovil tezi, že pokud by bylo možno dosáhnout soudní rehabilitace pro trestné činy uvedené v $ 4 zákona č. 119/1990 Sb. cestou stížnosti pro po- rušení zákona podané ministrem sprave- dlnosti, postrádalo by přezkumné řízení podle oddílu třetího vyznačující se časo- vým omezením uvedeným v $ 6 téhož zá- kona jakýkoliv smysl a funkci.
O druhé výjimce u rozhodnutí vydaných v řízení podle $ 33 odst. 2 citovaného zákona bu- de pojednáno níže. V dané věci byl odsuzující rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 zrušen a žalobce zproštěn ob- žaloby v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti, avšak pro trestný čin uvedený v $ 4 uve- deného zákona, kdy rehabilitace bylo možno dosáhnout postupem podle $ 5. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 není rozhodnutím ve smyslu $ 25 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Žalobci lze přisvědčit v tom, že otáz- ka právní relevance uvedeného usnese- ní pro přiznání odškodňovacích nároků podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskyt- nutí jednorázové peněžní částky účastní- kům národního boje za osvobození, poli- tickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředě- ných do vojenských pracovních táborů (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“), a po- dle zákona č. 119/1990 Sb., oddílu šesté- ho, by měla mít stejné řešení.
Již výše by- lo uvedeno, že usnesení soudu o účasti na soudní rehabilitaci podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. obecně spadá do okruhu rozhodnutí ve smyslu $ 25 odst. 1 téhož zákona. Pro projednávaný případ však tato obecná teze neplatí. Uvedené ustanovení je totiž koncipováno pro případy, kdy poškozený byl nezákon- ně zbaven osobní svobody, avšak nedo- šlo k jeho pravomocnému odsouzení. V daném případě však byl žalobce od- souzen pro trestný čin uvedený v $ 4 ci- tovaného zákona, pro jehož přezkoumá- ní upravuje zákon č. 119/1990 Sb. zvláštní postup dle $ 5.
Zákonné pod- mínky pro vydání takového usnesení te- dy nebyly splněny. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 4 Tz 98/2003, kde soud zdůraznil, že „ustanovení f 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo pří- pustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, bokud dotyčná osoba ne- byla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v f 2 a 4 v určeném časovém období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vzhledem k tomu, že zákonnou úpra- vou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soud- ní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analo- gie juris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogie le- gis, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednic- tvím jiného soudního postupu, a to vý- hradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona.
V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn v souladu s platnou právní úpravou po- dle zákona č. 82/1998 Sb.“. Jestliže tedy Krajský soud v Brně usnesení o účasti ža- lobce na soudní rehabilitaci analogicky podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vydal, porušil tím zákon ve prospěch ža- lobce, a to za situace, kdy mu citovaný ju- dikát Nejvyššího soudu přinejmenším měl být znám. Z odůvodnění usnesení je přitom zřejmé, že tak učinil účelově a jen z toho důvodu, aby dopomohl žalobci 1099 —- a 725 splnit podmínky nároku na dávku dle zá- kona č. 261/2001 Sb. Dle názoru Nejvyš- šího správního soudu však za situace, kdy žalobce nevyužil zákonné možnosti dosáhnout své rehabilitace v přezkumném řízení podle $ 5 zákona č. 119/1990 Sb. pro zmeškání lhůty uvedené v $ 6 tohoto zá- kona, nelze pro účely odškodňovacích dávek (zde příplatku k důchodu) dosáh- nout rehabilitace popsaným náhradním způsobem.
Takovýmto usnesením se to- tiž žádný odsuzující rozsudek neruší, ža- lobce se jím nezprošťuje obžaloby, ani se jím nepokrývá odsuzujícím rozsudkem nezhodnocená doba vazby. Deklarace o účasti žalobce na soudní rehabilitaci nemění nic na základním faktu, že odsu- zující rozsudek byl v jeho případě zru- šen a žalobce obžaloby zproštěn podle obecných předpisů o trestním řízení rozsudkem Nejvyššího soudu, který, jak bylo rozebráno výše, sám povahu roz- hodnutí podle zákona o soudní rehabili- taci nemá.
Tento právní názor vyslovil Nejvyšší správní soud již v rozsudku své- ho rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, čj. 3 Ads 33/2004-84 (pozn.: viz předchozí judikát v tomto čísle), jenž je pro senát rozhodující ve věci závazný. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že pro přiznání příplatku k důchodu dle $ 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb. nesplnil ža- lobce podmínku existence rozhodnutí, jímž byl zcela zproštěn obžaloby podle tohoto zákona, zakotvenou v $ 25 odst. 1 citovaného zákona. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že krajský soud chybně posoudil i právní otázku podmí- nek nároku žalobce na příplatek k dů- chodu podle $ 25 odst. 1 a 7 zákona č. 119/1990 Sb., čímž naplnil důvod kasační stížnosti podle $ 103 odst. 1 písm. a) s.
Ť. s. (aš)
Vladimír W. v Ú. proti České správě sociálního zabezpečení o příplatek k dů- chodu, o kasační stížnosti žalované.