Jestliže pojištěnec pobíral sirotčí důchod i poté, co mu vznikl pracovní poměr,
odpovídá za vrácení takto přijatých částek sirotčího důchodu, neboť věděl či musel
z okolností předpokládat, že mu důchod již nenáleží. Na vzniku povinnosti vrátit
částky neprávem přijatého sirotčího důchodu nic nemění ani skutečnost, že pojištěnec splnil svou oznamovací povinnost v zákonem stanovené lhůtě, ani skutečnost,
že důchod pobíral formou výplaty na svůj bankovní účet.
Jestliže pojištěnec pobíral sirotčí důchod i poté, co mu vznikl pracovní poměr,
odpovídá za vrácení takto přijatých částek sirotčího důchodu, neboť věděl či musel
z okolností předpokládat, že mu důchod již nenáleží. Na vzniku povinnosti vrátit
částky neprávem přijatého sirotčího důchodu nic nemění ani skutečnost, že pojištěnec splnil svou oznamovací povinnost v zákonem stanovené lhůtě, ani skutečnost,
že důchod pobíral formou výplaty na svůj bankovní účet.
Žalovaná rozhodnutím ze dne 3. 3. 2011
uložila žalobci vrátit přeplatek na sirotčím
důchodu za dobu od 20. 12. 2010 do 19. 3. 2011
v částce 17 111 Kč ve smyslu § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Přeplatek na sirotčím důchodu
měl žalobci vzniknout proto, že žalobce uzavřel ke dni 1. 12. 2010 pracovní poměr, a proto
byl důchod v době od 20. 12. 2010 do 19. 3. 2011
vyplácen neoprávněně, neboť žalobce již neplnil podmínku nezaopatřenosti ve smyslu
§ 20 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění.
Žalovaná dále rozhodnutím ze dne 12. 3. 2012
námitky žalobce proti rozhodnutí I. stupně
zamítla. Tímto rozhodnutím žalovaná rozhodovala o námitkách žalobce znovu poté, co její prvotní rozhodnutí o námitkách ze dne
18. 4. 2011 bylo zrušeno rozsudkem Městské-
se v dané věci nejedná o správní praxi, tedy
ani ne o její nejednotnost, ale o nesprávný výklad a aplikaci právní normy.
Se zřetelem na výše uvedené postupovaly
správní orgány obou stupňů ve věci stěžovatele v rozporu se zákonem, když aplikovaly ve
vztahu ke stěžovateli § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách, místo odstavce 4 citovaného
ustanovení. Proto měl krajský soud pro toto
pochybení obě správní rozhodnutí zrušit.
ho soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011, čj. 1 Ad
39/2011-33. Městský soud žalovanou zavázal,
aby se při novém posuzování námitek žalobce
zabývala příčinnou souvislostí mezi zaviněným
porušením právní povinnosti příjemce dávky
důchodového pojištění a vznikem přeplatku,
a dále také konstatoval, že žalobce dostál včas
své zákonné oznamovací povinnosti, a z toho
důvodu neexistuje příčinná souvislost mezi zaviněným porušením oznamovací povinnosti
a vznikem přeplatku. Existencí příčinné souvislosti mezi zaviněným porušením jiné právní
povinnosti žalobce a vznikem přeplatku na sirotčím důchodu se městský soud nezabýval.
Následnou žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl městský soud rozsudkem ze
dne 27. 7. 2012, čj. 1 Ad 11/2012-34.
V odůvodnění tohoto rozsudku městský
soud uvedl, že § 118a odst. 1 zákona o organi-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
viněným porušením oznamovací povinnosti
a vznikem přeplatku. Existencí příčinné souvislosti mezi zaviněným porušením jiné právní
povinnosti žalobce a vznikem přeplatku na sirotčím důchodu se městský soud nezabýval.
Následnou žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl městský soud rozsudkem ze
dne 27. 7. 2012, čj. 1 Ad 11/2012-34.
V odůvodnění tohoto rozsudku městský
soud uvedl, že § 118a odst. 1 zákona o organi-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
zaci a provádění sociálního zabezpečení
předpokládá pro to, aby plátci dávky vznikl
nárok na vrácení této dávky, popřípadě na náhradu nesprávně vyplacené částky, že došlo
k vyplacení dávky důchodového pojištění nesprávně ve vyšší částce, než náležela, v důsledku nesplnění uložené povinnosti příjemce dávky, popřípadě skutečnosti, že příjemce
dávky vědomě jinak způsobí, že mu byl vyplacen důchod neprávem nebo ve vyšší částce.
V této souvislosti městský soud stejně jako
v předchozím rozhodnutí poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 1. 2004, čj. 5 Ads 19/2003-60, č. 258/2004
Sb. NSS, podle něhož se soud musí zabývat
tím, zda existuje příčinná souvislost mezi
zaviněným porušením povinnosti příjemce
dávky důchodového pojištění, totiž porušením povinností písemně ohlásit plátci dávky
do 8 dnů skutečnosti rozhodné pro trvání
nároku na dávku podle § 50 odst. 1 zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a skutečností, že dávka důchodového
pojištění byla vyplacena neprávem (§ 118a
odst. 1 téhož zákona).
Městský soud vyšel z toho, že v předmětné
věci není sporu o tom, že žalobce oznamovací
povinnost splnil tím, že dne 7. 12. 2010 sdělil
žalované, že dne 1. 12. 2010 nastoupil do zaměstnání. Stěžejním argumentem v rozhodnutí žalované bylo, že žalobce musel z okolností předpokládat, že mu byl sirotčí důchod
vyplácen neprávem.
Městský soud v napadeném rozsudku dále
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 5. 2010, čj. 3 Ads 35/2010-54,
v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že
„[s]chéma tohoto odpovědnostního vztahu
je tvořeno alternativními skutkovými podmínkami, z nichž alespoň jedna musí být
splněna pro vznik odpovědnosti za přeplatek na důchodu (tj. ,nesplnění uložené povinnosti‘, ,přijetí důchodu či jeho části při vědomí jeho neoprávněného vyplacení‘,
,jiné
vědomé způsobení vzniku přeplatku‘)“. Mimo jiné ze znění předmětného ustanovení také vyvodil, že odpovědnost oprávněné osoby,
příjemce dávky, je tzv. subjektivní odpovědností. Prvky každého odpovědnostního vzta-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
hu jsou „1) protiprávní jednání příjemce důchodu spočívající v porušení některé z jeho
zákonných povinností; 2) škodlivý následek;
3) kauzální nexus mezi jednáním příjemce
důchodu a škodlivým následkem; a konečně
4) zavinění jako psychický vztah příjemce
důchodu ke vzniku přeplatku“.
ovení také vyvodil, že odpovědnost oprávněné osoby,
příjemce dávky, je tzv. subjektivní odpovědností. Prvky každého odpovědnostního vzta-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
hu jsou „1) protiprávní jednání příjemce důchodu spočívající v porušení některé z jeho
zákonných povinností; 2) škodlivý následek;
3) kauzální nexus mezi jednáním příjemce
důchodu a škodlivým následkem; a konečně
4) zavinění jako psychický vztah příjemce
důchodu ke vzniku přeplatku“.
Z výkladu citovaného § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a jeho účelu vyplývá, že pro naplnění
prvku zavinění postačí pouze zavinění v nedbalostní formě. Naplnění všech prvků vzniku odpovědnosti za přeplatek musí zkoumat
ex offo žalovaná, neboť řízení o stanovení povinnosti vrátit přeplatek se vede z vlastního
podnětu správního orgánu. Jak bylo ovšem
výše naznačeno, citovaný § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení obsahuje vícero dílčích skutkových
podstat vzniku odpovědnosti za přeplatek,
přičemž ne u všech lze výkladem dovodit nutnost prokazování prvku zavinění. V souzené
věci je však relevantní ta skutková podstata,
v níž je zavinění alespoň ve formě nedbalosti
implicitně obsaženo (srov. dikci „musel
z okolností předpokládat“). V daném případě žalovaná zkoumala, zda byly naplněny
všechny prvky odpovědnostního vztahu za
přeplatek na sirotčím důchodu.
Jak bylo uvedeno, žalovaná vycházela z toho, že žalobce o povinnosti věděl, neboť již
jednou mu zanikl nárok na sirotčí důchod
v důsledku ukončení studia. Navíc byl v rozhodnutí o obnovení výplaty dávky poučen
o povinnosti informovat žalovanou o rozhodných skutečnostech pro výplatu dávek. Podstatné v této věci je, že žalobce si byl vědom
zániku nároku na důchod, jelikož v předepsané lhůtě oznámil žalované, že nastoupil do zaměstnání. Beze sporu lze souhlasit s žalobcem v tom, že bylo povinností žalované, aby
zajistila pozastavení výplaty dávek tak, aby
vůbec nedošlo k přeplatku, obzvlášť za situace, kdy žalobce splnil svou oznamovací povinnost. Na druhou stranu z § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení vyplývá, že povinností příjemce
dávky není jen ohlásit rozhodnou skutečnost, ale i vrátit neprávem vyplacenou dávku.
Pokud tuto povinnost žalobce nesplnil
dříve, nezbývalo žalované nic jiného, než rozhodnutím uložit povinnost vrátit vzniklý přeplatek. Podle názoru městského soudu povinnost vrátit neprávem vyplacenou dávku má
příjemce dávky i tehdy, když přijal částku
v dobré víře, neboť je zde zřejmý veřejný zájem na tom, aby dávky důchodového zabezpečení byly vyplaceny jen v souladu se zákonem,
který převyšuje dobrou víru jednotlivce. Podle názoru městského soudu na danou věc
dopadá shora citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 35/2010-54
s tím, že ve vztahu k prokázání zavinění žalovaná dostatečně prokázala všechny prvky odpovědnostního vztahu.
vku má
příjemce dávky i tehdy, když přijal částku
v dobré víře, neboť je zde zřejmý veřejný zájem na tom, aby dávky důchodového zabezpečení byly vyplaceny jen v souladu se zákonem,
který převyšuje dobrou víru jednotlivce. Podle názoru městského soudu na danou věc
dopadá shora citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 35/2010-54
s tím, že ve vztahu k prokázání zavinění žalovaná dostatečně prokázala všechny prvky odpovědnostního vztahu.
Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti proti napadenému rozsudku uvedl, že žalovaná nerespektovala závazný právní názor městského soudu v prvotním rozsudku, neboť v něm
městský soud jednoznačně uvedl, že stěžovatel řádně dostál své zákonné ohlašovací povinnosti a liknavost žalované ohledně vydání
rozhodnutí nelze podle městského soudu
přičítat stěžovateli k tíži. Z toho stěžovatel dovodil, že nedošlo k naplnění odpovědnostního schématu, aby mohla nastoupit jeho povinnost k vrácení požadované částky.
Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem žalované, že jako příjemce dávky měl povinnost
nepřijmout, resp. bezodkladně vrátit důchod, o němž musel z okolností předpokládat, že mu nenáleží. Podle názoru stěžovatele
však taková povinnost ze zákona nevyplývá,
neboť právě na tuto situaci reaguje institut
vrácení přeplatku na dávce. Stěžovatel nemohl nijak zabránit žalované v poukazování
peněz na jeho účet, ledaže by ho zrušil, což
ovšem po něm nebylo možno spravedlivě požadovat. Podle stěžovatele žalovaná i městský
soud nesprávně posoudily příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti
a vzniklou škodou. Stěžovatel v tomto ohledu
odkázal na přijímanou teorii adekvátní příčinnosti a namítl, že bylo v moci žalované,
aby učinila předem taková opatření, která by
jí umožnila zabránit vzniku přeplatku.
Další námitku stěžovatel vznesl proti argumentaci judikaturou Nejvyššího správního
soudu, konkrétně rozsudkem čj. 3 Ads
35/2010-54, neboť vychází ze zcela jiných
skutkových a právních závěrů. V odkazované
věci se totiž jednalo o vdovecký důchod, který byl přiznán pouze na jeden rok od smrti
manželky, z čehož plyne, že v odkazované věci příjemce věděl, že má nárok na důchod jen
po dobu jednoho roku. Odlišný byl v této věci i způsob přebírání důchodu (na poště).
námitku stěžovatel vznesl proti argumentaci judikaturou Nejvyššího správního
soudu, konkrétně rozsudkem čj. 3 Ads
35/2010-54, neboť vychází ze zcela jiných
skutkových a právních závěrů. V odkazované
věci se totiž jednalo o vdovecký důchod, který byl přiznán pouze na jeden rok od smrti
manželky, z čehož plyne, že v odkazované věci příjemce věděl, že má nárok na důchod jen
po dobu jednoho roku. Odlišný byl v této věci i způsob přebírání důchodu (na poště).
Stěžovatel rovněž poukázal na to, že byl
žalovanou v poučení rozhodnutí I. stupně
uveden v omyl stran okolností, za nichž je povinen přeplatek vrátit. Stěžovatel postavil
proti argumentaci žalované právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 4. 2007, čj. 3 Ads 20/2007-24, podle něhož se soud „musí zabývat tím, zda
existuje příčinná souvislost mezi zaviněným
porušením právní povinnosti příjemce dávky důchodového pojištění, tzn. do osmi dnů
oznámit skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku“. Podle stěžovatele, který se
s tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu ztotožnil, je účelem a smyslem zákonné úpravy to, aby – pokud příjemce dávky
dostál všem svým povinnostem a nebylo naplněno odpovědnostní schéma (zejména kauzální nexus) – subjekt nebyl povinen přeplatek vrátit.
Hlavním smyslem § 118a odst. 1 citovaného zákona je chránit oprávněného příjemce
důchodu proti takovému jednání žalované,
kdy příjemce neporušil žádnou povinnost.
Žalovaná ani městský soud tak neprokázaly
naplnění podmínek pro aplikaci tohoto ustanovení, aby mohla nastoupit povinnost stěžovatele k vrácení přeplatku na důchodu. Zmínku žalované o tom, že v posuzované věci měla
hrát roli rovněž stěžovatelova předpokládaná
obeznámenost s právem (vystudoval právnickou fakultu) podle názoru stěžovatele rozhodně nezakládá právo žalované postupovat
proti němu s větší tvrdostí. Stěžovatel poukázal na to, že nijak aktivně nepůsobil při výplatách důchodu, neboť mu byly zasílány na jeho
bankovní účet, a nemohl tak zabránit v poukazování těchto peněž na svůj účet. Měl navíc z dřívějšího kontaktu s pracovníky žalované informaci, že důchod mu náleží v jakési
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
ochranné době, a tak se nijak detailně této záležitosti nevěnoval. Stěžovateli tedy nebylo
možné vytýkat nepoctivost či zatajování rozhodných skutečností. Městský soud v napadeném rozsudku zaměnil pojmy odpovědnost, podmínky odpovědnosti a zavinění.
Stěžovatel jednal v dobré víře a legitimně
očekával profesionalitu a správnost postupu
žalované, přičemž sám dostál všem svým povinnostem a důchodová dávka mu stále náležela. Pokud není možné prokázat kauzální
nexus, pak není možné ani naplnit odpovědnostní schéma.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
zatajování rozhodných skutečností. Městský soud v napadeném rozsudku zaměnil pojmy odpovědnost, podmínky odpovědnosti a zavinění.
Stěžovatel jednal v dobré víře a legitimně
očekával profesionalitu a správnost postupu
žalované, přičemž sám dostál všem svým povinnostem a důchodová dávka mu stále náležela. Pokud není možné prokázat kauzální
nexus, pak není možné ani naplnit odpovědnostní schéma.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Ustanovení § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
uvádí, že pokud byl důchod „vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, protože příjemce důchodu nesplnil některou jemu
uloženou povinnost, přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší
částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část byl vyplácen
neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel,
má plátce důchodu vůči příjemci důchodu
nárok na vrácení, popřípadě náhradu nesprávně vyplacené částky“. Toto ustanovení
bylo již mnohokrát judikaturou vyloženo tak,
že obsahuje několikero skutkových podstat
upravujících situace, kdy je z různých důvodů důchodová dávka vyplacena ve vyšší částce, než by měla náležet. Konkrétně Nejvyšší
správní soud dospěl ve svém rozsudku čj. 3 Ads
35/2010-54 k názoru, že schéma tohoto odpovědnostního vztahu je tvořeno alternativními skutkovými podmínkami, z nichž alespoň
jedna musí být splněna pro vznik odpovědnosti za přeplatek na důchodu (tj. „nesplnění
uložené povinnosti“, „přijetí důchodu či
jeho části při vědomí jeho neoprávněného
vyplacení“, „jiné vědomé způsobení vzniku
přeplatku“). Ačkoliv citované ustanovení zde
výslovně neužívá pojem „zavinění“, ani výslovně nehovoří o žádné z jeho forem
(tj. úmyslu či nedbalosti), je z jeho jazykové-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
ho a logicko-systematického výkladu jednoznačně patrné, že odpovědnost oprávněné
osoby, příjemce dávky je tzv. subjektivní odpovědností. Teorie i praxe nahlíží na charakter
této právní odpovědnosti tak, že jde o kombinaci odpovědnosti bez zavinění (u první skutkové podstaty spočívající v nesplnění uložené
povinnosti) a dalších dvou skutkových podstat založených na principu subjektivní odpovědnosti (přijetí důchodu vědomě ve vyšší
částce, jiné způsobení vzniku přeplatku).
O tento výklad předmětného ustanovení se
opřela jak žalovaná v napadeném rozhodnutí,
tak i městský soud při jeho přezkumu a oba
tyto orgány dospěly k závěru, že tento právní
názor dopadá na posuzovanou věc. Nejvyšší
správní soud tento výklad § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení potvrdil ve svém nedávném rozsudku ze dne 2. 8. 2013, čj. 4 Ads 58/2013-21,
a nemá žádný důvod se od tohoto výkladu odchýlit ani v posuzované věci.
O tento výklad předmětného ustanovení se
opřela jak žalovaná v napadeném rozhodnutí,
tak i městský soud při jeho přezkumu a oba
tyto orgány dospěly k závěru, že tento právní
názor dopadá na posuzovanou věc. Nejvyšší
správní soud tento výklad § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení potvrdil ve svém nedávném rozsudku ze dne 2. 8. 2013, čj. 4 Ads 58/2013-21,
a nemá žádný důvod se od tohoto výkladu odchýlit ani v posuzované věci.
Ze skutkového stavu zjištěného žalovanou
i městským soudem je zřejmé, že se zde nejednalo v žádném případě o první skutkovou
podstatu upravenou v citovaném ustanovení,
tedy porušení povinnosti uložené příjemci
dávky (zákonem či rozhodnutím), přičemž
o tom není mezi stranami již nyní sporu. Další dvě skutkové podstaty jsou založeny na
subjektivním prvku zavinění, a to ve formě
vědomé nedbalosti (příjemce „vědomě jinak
způsobil“ vyplacení důchodu ve vyšší částce),
anebo dokonce nevědomé nedbalosti (příjemce musel z okolností předpokládat, že důchod nenáleží nebo náleží v nižší částce, než
byl vyplacen). Zavinění alespoň ve formě nedbalosti není u těchto skutkových podstat
presumováno a žalovaná je musí v řízení
o přeplatku na dávce prokázat, resp. alespoň
odůvodnit, v jakých objektivních okolnostech nekonání příjemce důchodu mělo zavinění spočívat.
Stěžovatelova odpovědnost za přeplatek
na sirotčím důchodě tedy vznikla na základě
nedbalostního zavinění (není přitom s ohledem na tentýž právní následek podstatné,
zda se jednalo o vědomou či nevědomou nedbalost), které bylo žalovanou i městským
soudem odůvodněno tak, že „neoprávněně
vyplacené dávky sirotčího důchodu nevrátil,
ačkoliv musel z okolností předpokládat, že
mu byly vyplaceny neprávem. Pokud by stěžovatel splnil svou zákonnou povinnost
a nepřijal by důchod, o němž by vzhledem
ke svým osobním poměrům a okolnostem
případu musel vědět, že mu nenáleží, přeplatek by mu nevznikl“. S tímto vymezením
zaviněného porušení právní povinnosti lze
souhlasit, přičemž na něm nic nemění ani
stěžovatelův argument, že přijímal sirotčí důchod na bankovní účet. Jakkoliv mu zákon neukládá výslovně, aby aktivně bankovním příkazem či jinak vrátil neprávem vyplacené
částky sirotčího důchodu zpět žalované, je tato povinnost stanovena autoritativně rozhodnutím o přeplatku a odpovídá jí nárok žalované na vrácení takto neprávem vyplacených
částek, pokud tak stěžovatel neučinil sám.
Protiprávní jednání spočívalo tedy v přijetí
neprávem vyplacených částek důchodu,
škodlivý následek vznikl na straně žalované
v hodnotě 17 111 Kč, a to v příčinné souvislosti s nekonáním stěžovatele (nevrácením
vyplacených částek). Zavinění ve formě nedbalosti spočívalo v tom, že stěžovatel věděl
či musel z okolností přepokládat, že po nástupu do zaměstnání již nemá na sirotčí důchod nárok.
ených
částek, pokud tak stěžovatel neučinil sám.
Protiprávní jednání spočívalo tedy v přijetí
neprávem vyplacených částek důchodu,
škodlivý následek vznikl na straně žalované
v hodnotě 17 111 Kč, a to v příčinné souvislosti s nekonáním stěžovatele (nevrácením
vyplacených částek). Zavinění ve formě nedbalosti spočívalo v tom, že stěžovatel věděl
či musel z okolností přepokládat, že po nástupu do zaměstnání již nemá na sirotčí důchod nárok.
K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že o nedbalostním zavinění stěžovatele nemůže být pochyb již vzhledem k tomu, že stěžovatel si při vstupu do zaměstnání byl vědom,
že musí tuto skutečnost ohlásit žalované, což
také učinil. Informace o určité „ochranné lhůtě“, které měl od žalované obdržet a které nejsou založeny na platné právní úpravě poskytování sirotčího důchodu, nejsou v tomto
ohledu relevantní a nemají na existenci odpovědnostního vztahu žádný vliv. Poučení
o povinnostech občana v důchodovém pojištění, kterého se stěžovateli dostalo naposledy
před uložením povinnosti vrátit přeplatek
v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2010, kterým byla
uvolněna výplata sirotčího důchodu, rovněž
nemůže „vyvinit“ stěžovatele z jeho odpovědnosti za přeplatek, i když se v něm odkazuje
pouze na ohlašovací povinnost a důsledky je-
jího nesplnění. Jelikož nejde o poučení
o opravném prostředku (§ 86 odst. 6 zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení), nýbrž o obecnou poučovací povinnost
ve smyslu § 4 odst. 2 a 4 správního řádu, není
tedy povinností žalované začleňovat do svých
rozhodnutí taková poučení; pokud tak činí, je
na ní, v jakém rozsahu poučí příjemce dávky
o jeho povinnostech vyplývajících ze zákona.
Stejně tak ani určité prodlení žalované s vydáním rozhodnutí o přeplatku není z tohoto
pohledu podstatné, neboť prekluzivní lhůta
pro rozhodnutí o přeplatku na dávce činí
v souladu s § 118a odst. 3 zákona o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení pět let
od okamžiku výplaty dávky. Ovšem jinak Nejvyšší správní soud naprosto souhlasí s výtkou
městského soudu, že žalovaná má rozhodovat
o přeplatku na dávce neprodleně a bez zbytečných průtahů, o čemž svědčí i odchylka
pro tato správní řízení obsažená v § 85a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení; žalovaná oddalováním svého rozhodnutí o přeplatku a vyplácením důchodu i po
zániku nároku nepochybně napomáhá vzniku pocitu nejistoty u příjemců dávky. Tím
méně případně vyzněla kritika stěžovatelova
přístupu obsažená v odůvodnění napadeného rozhodnutí, za niž se žalovaná ex post
omluvila. Ani liknavý přístup žalované, bez
ohledu na důvody, které k němu vedly, nemůže způsobit vznik legitimního očekávání, že
stěžovatel v období od 20. 12. 2010 do 19. 3.
2011 pobíral sirotčí důchod po právu.
eplatku a vyplácením důchodu i po
zániku nároku nepochybně napomáhá vzniku pocitu nejistoty u příjemců dávky. Tím
méně případně vyzněla kritika stěžovatelova
přístupu obsažená v odůvodnění napadeného rozhodnutí, za niž se žalovaná ex post
omluvila. Ani liknavý přístup žalované, bez
ohledu na důvody, které k němu vedly, nemůže způsobit vznik legitimního očekávání, že
stěžovatel v období od 20. 12. 2010 do 19. 3.
2011 pobíral sirotčí důchod po právu.
Ke stěžovatelem namítanému právnímu
názoru obsaženému v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne ze dne 25. 4. 2007,
čj. 3 Ads 20/2007-24, je třeba podotknout, že
tento právní názor se s ohledem na tam posuzovanou věc týká pouze první ze skutkových
podstat obsažených v aplikovaném § 118a
odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a to porušení povinností
příjemce dávky. Nejvyšší správní soud se zde
nijak nevyjádřil ke skutkovým podstatám závislým na zavinění příjemce dávky. Ve vztahu
k těmto okolnostem, které by bývaly mohly
odůvodnit uložení povinnosti vrátit přeplatek na základě zaviněného přijetí důchodové
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
Jakub P. proti České správě sociálního zabezpečení o přeplatek na sirotčím důchodu, vat, je vyjádřen i na úrovni podústavního
práva v § 2 odst. 4 in fine správního řádu.
je uvedeno, že
V citovaném ustanovení
správní orgán dbá ,i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných
případů nevznikaly neodůvodněné rozdíly‘.
Uvedeným ustanovením je vyjádřena zásada legitimního očekávání, která vytváří
předpoklady pro předvídatelnost činnosti veřejné správy.“ V případě stěžovatele nelze argumentovat legitimním očekáváním, protože účinném od 1. 1. 2012 o kasační stížnosti žalobce.