I. Ustanovení § 9 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 4 písm. a) zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, je nutné vykládat eurokonformně v kontextu čl. 3 odst. 6 písm. a) a čl. 8 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Ve smyslu těchto ustanovení nelze skutečného vlastníka bez dalšího ztotožňovat s osobou statutárního orgánu, ředitele či jiného nejvyššího vedoucího. Jmenované osoby mají zpravidla na starosti jednání za právnickou osobu, nemusejí ale mít přímý vztah k její majetkové struktuře, ani ji v konečném důsledku nemusejí ovládat.
II. Povinnost zjistit skutečného vlastníka dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, je dána v případech právnických osob, svěřenství a podobných právních uspořádání vždy, protože pouze tehdy lze u těchto subjektů následně přistoupit k analýze, zda nehrozí praní peněz či financování terorismu.
III. Pokud se nepodaří skutečného vlastníka právnické osoby zjistit, ve smyslu čl. 9 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu a § 15 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, je nevyhnutelným následkem neuskutečnění obchodu či jeho ohlášení příslušné instituci.
1. Povinnost zjišťovat skutečného majitele právnické osoby
Žalobcova klíčová námitka, jejíž vypořádání je předpokladem pro posouzení skutkového stavu, spočívá v tvrzení, že § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. stanoví, že povinná kontrola klienta zahrnuje zjišťování skutečného majitele (pozn.: výrazy skutečný majitel a skutečný vlastník jsou v textu používány promiscue), nikoli však povinnost skutečného majitele klienta vždy dohledat. Žalobce se domnívá, že v rámci popsaného postupu učinil vše, co na něm bylo možné požadovat. Stejné závěry přitom vyplývají podle jeho názoru i z doporučení FATF a metodického pokynu Finančního analytického útvaru.
Podle § 4 odst. 4 písm. a) zákona č. 253/2008 Sb. „[s]kutečným majitelem se pro účely tohoto zákona rozumí u podnikatele
1. fyzická osoba, která fakticky nebo právně vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na řízení nebo provozování obchodního závodu u tohoto podnikatele; nepřímým vlivem se rozumí vliv vykonávaný prostřednictvím jiné osoby nebo jiných osob,
2. fyzická osoba, která sama nebo na základě dohody s jiným společníkem nebo společníky disponuje více než 25 % hlasovacích práv tohoto podnikatele; disponováním s hlasovacími právy se rozumí možnost vykonávat hlasovací práva na základě vlastního uvážení bez ohledu na to, zda a na základě jakého právního důvodu jsou vykonávána, popřípadě možnost ovlivňovat výkon hlasovacích práv jinou osobou,
3. fyzické osoby jednající ve shodě, které disponují více než 25 % hlasovacích práv tohoto podnikatele, nebo
4. fyzická osoba, která je na základě jiné skutečnosti příjemcem výnosů z činnosti tohoto podnikatele“.
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb. „[p]ovinná osoba před uskutečněním jednotlivého obchodu v hodnotě 15 000 EUR nebo vyšší, obchodu, na který se vztahuje povinnost identifikace podle § 7 odst. 2 písm. a) až d), obchodu s politicky exponovanou osobou a dále v době trvání obchodního vztahu provádí také kontrolu klienta. Klient poskytne povinné osobě informace, které jsou k provedení kontroly nezbytné, včetně předložení příslušných dokladů. Povinná osoba může pro účely tohoto zákona pořizovat kopie nebo výpisy z předložených dokladů a zpracovávat takto získané informace k naplnění účelu tohoto zákona“.
Podle § 9 odst. 2 zákona č. 253/2008 Sb. „[k]ontrola klienta zahrnuje
a) získání informací o účelu a zamýšlené povaze obchodu nebo obchodního vztahu,
b) zjišťování skutečného majitele, pokud klientem je právnická osoba,
c) získání informací potřebných pro provádění průběžného sledování obchodního vztahu včetně přezkoumávání obchodů prováděných v průběhu daného vztahu za účelem zjištění, zda uskutečňované obchody jsou v souladu s tím, co povinná osoba ví o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu,
d) přezkoumávání zdrojů peněžních prostředků“.
Podle § 9 odst. 3 věty první zákona č. 253/2008 Sb. „[p]ovinná osoba provádí kontrolu klienta podle odstavce 2 v rozsahu potřebném k posouzení možného rizika legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo obchodu“.
Podle čl. 3 odst. 6 písm. a) směrnice 2005/60/ES „[p]ro účely této směrnice se rozumí: skutečným vlastníkem fyzická osoba (osoby), která v konečném důsledku vlastní nebo ovládá klienta, nebo fyzická osoba, pro kterou se provádí transakce nebo vykonává činnost. Pojem skutečný vlastník zahrnuje alespoň v případě společností:
i) fyzickou osobu (osoby), která v konečném důsledku vlastní nebo ovládá právnickou osobu formou přímého nebo nepřímého vlastnictví nebo kontroly dostatečného podílu akcií dané právnické osoby nebo hlasovacích práv na ní, včetně akcií na doručitele, pokud tato právnická osoba není společností kótovanou na regulovaném trhu, která podléhá požadavkům na zveřejnění informací v souladu s právními předpisy Společenství nebo která podléhá rovnocenným mezinárodním normám; pro splnění kritéria ovládání se považuje za dostatečný podíl 25 % plus jedna akcie,
ii) fyzickou osobu (osoby), která jiným způsobem vykonává kontrolu nad vedením právnické osoby.“
Podle čl. 8 odst. 1 písm. b) směrnice 2005/60/ES „[h]loubková kontrola klienta zahrnuje případně zjištění totožnosti skutečného vlastníka a přijetí odpovídajících a na hodnocení rizik založených opatření pro ověření jeho totožnosti, aby instituce nebo osoba, na kterou se vztahuje tato směrnice, byla přesvědčena, že skutečného vlastníka zná, a to včetně přijetí odpovídajících a na hodnocení rizik založených opatření pro to, aby pochopila vlastnickou a kontrolní strukturu klienta v případě právnických osob, svěřenectví a podobných právních uspořádání“.
Podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2005/60/ES „[i]nstituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, uplatňují všechny požadavky na hloubkovou kontrolu klienta podle odstavce 1, ale mohou určit rozsah takových opatření na základě posouzení rizika, v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo transakce. Instituce a osoby, na které se tato směrnice vztahuje, musí být schopné prokázat příslušným orgánům uvedeným v článku 37, včetně orgánů stavovské samosprávy, že rozsah opatření je s ohledem na riziko praní peněz a financování terorismu přiměřený“ (relevantní části zvýraznil městský soud, pozn.).
Městský soud předně uvádí, že jednotlivá ustanovení zákona č. 253/2008 Sb. je nutné ve smyslu principů aplikační přednosti a závaznosti unijního práva, kterou dovodila judikatura Soudního dvora, vykládat v souladu se směrnicí 2005/60/ES (srov. např. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67, č. 1713/2008 Sb. NSS; ze dne 19. 1. 2010, čj. 1 As 91/2009-83; ze dne 7. 4. 2016, čj. 9 As 291/2015-21).
Ačkoli z § 9 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 4 písm. a) zákona č. 253/2008 Sb. může být předmětem sporu, které všechny osoby zahrnuje pojem skutečný vlastník, zda má povinná osoba povinnost jeho zjišťování, nebo zjištění, a za jakých podmínek, v kontextu čl. 3 odst. 6 písm. a) a čl. 8 odst. 1 písm. b) směrnice 2005/60/ES je obsah pojmu skutečný vlastník a rozsah povinností povinné osoby zřejmý. Soud navzdory názoru žalobce i žalovaného uvádí, že skutečného vlastníka nelze v žádném případě samo o sobě ztotožňovat s osobou statutárního orgánu, ředitele či jiného nejvyššího vedoucího. Z čl. 3 odst. 6 písm. a) směrnice 2005/60/ES, který je rozhodný pro výklad § 4 odst. 4 zákona č. 253/2008 Sb., vyplývá, že skutečný vlastník je osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo ovládá klienta, nebo fyzická osoba, pro kterou se provádí transakce nebo vykonává činnost. Jedná se tedy o fyzickou osobu na samém konci možného řetězce vlastnických vztahů, protože právě ona v konečném důsledku ovládá fakticky celý řetězec.
Rovněž obsah povinností v čl. 8 odst. 1 písm. b) směrnice 2005/60/ES odpovídá závěru, že nestačí zjišťovat namísto skutečného vlastníka statutární orgán. Uvedené ustanovení totiž oproti § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. jasně uvádí, že povinná osoba musí být přesvědčena, že skutečného vlastníka zná a chápe vlastnickou a kontrolní strukturu klienta v případě právnických osob. Tuto podmínku nelze přirozeně považovat za splněnou, pokud se povinná osoba omezí na zjištění statutárního orgánu. Statutární orgán je orgánem, který má zpravidla na starosti jednání za právnickou osobu, nemá ale bez dalšího přímý vztah k majetkové struktuře.
Navíc je nutné poukázat na skutečnost, že konstrukce právnických osob je náchylná ke zneužívání prostřednictvím nastrčených osob, které například páchají za právnickou osobu ve prospěch skutečného pachatele – zosnovatele protiprávního jednání – trestnou činnost (tzv. bílí koně). Pokud by výklad povinnosti dané § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. umožňoval za určitých okolností zjišťovat toliko osobu vykonávající nejvyšší vedoucí funkci, jak – v rozporu se směrnicí 2005/60/ES – uvádí metodický pokyn Finančního analytického útvaru, byl by tím popřen smysl opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Nejvyšším vedoucím právnické osoby totiž může být v praxi kdokoli, aniž by měl v konečném důsledku vliv na činnost právnické osoby či ji vlastnil.
Nakonec soud dodává, že uvedená interpretace vyplývá i z dalších jazykových variant pojmu skutečný vlastník. Anglickou variantu beneficial owner je možné přeložit jako uživatel požitků (Chromá, M. Anglicko-český právnický slovník. Praha : LEDA, 2004, s. 46), tedy nejde pouze o osobu, která by za klienta jednala, ale musí z její činnosti plynout určitý prospěch, resp. zisk. Německá varianta wirtschaftlicher Eigentümer přeložitelná jako hospodářský vlastník akcentuje ekonomický rozměr vlastnictví podnikatele. Slovenská varianta konečný vlastník pak opakovaně zdůrazňuje skutečnost, že se jedná o fyzickou osobu na samotném konci řetězce majetkových vztahů.
Zatímco § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. obsahuje nedokonavý tvar slovesa, který evokuje proces, nikoli výsledek, čl. 8 odst. 1 písm. b) směrnice 2005/60/ES obsahuje tvar dokonavý, z něhož jasně vyplývá povinnost docílit určitého výsledku – zjistit skutečného vlastníka. Povinnost zjistit skutečného vlastníka je přitom dána v případech právnických osob, svěřenectví a podobných právních uspořádání vždy, protože pouze tehdy se lze u uvedených subjektů následně zabývat analýzou (risk-based aproach), zda nehrozí praní špinavých peněz či financování terorismu. Slovo případně je nutné zde vyložit jako termín tehdy, kdy to připadá v úvahu, nikoli jako jednu z možných eventualit vedle ostatních povinností, což vyplývá ze smyslu ustanovení i ze srovnání jednotlivých jazykových verzí (anglicky: where applicable; německy: gegebenenfalls; slovensky: podľa potreby; polsky: w odpowiednich przypadkach). Pokud se nepodaří skutečného vlastníka zjistit, nemůže to být důvod pro snížení kontrolního standardu, tedy například prostřednictvím hledání nejvyšší vedoucí osoby klienta, ale tato skutečnost zakládá ve smyslu čl. 9 odst. 5 směrnice 2005/60/ES a § 15 zákona č. 253/2008 Sb. následek ve formě neuskutečnění obchodu či jeho ohlášení příslušné instituci.
Výklad citovaných ustanovení přitom odpovídá i doporučení FATF, které je založeno ve správním spise. Na s. 14 tohoto dokumentu jsou vypočítány dílčí povinnosti hloubkové kontroly (customer due diligence), které byly prakticky ve stejném znění převzaty do směrnice 2005/60/ES. Pokud povinná osoba není schopna tyto povinnosti naplnit při zohlednění konkrétních aspektů případu určitého klienta (risk-based approach), neměla by podle doporučení na s. 15 obchod provést. Soud proto nesouhlasí s tvrzením, že žalobcem uváděné závěry se opírají o doporučení FATF.
Soud se tedy neztotožnil s právním výkladem žalobce, že dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. nebylo jeho povinností zjistit skutečné vlastníky jeho klientů. Žalobní námitka není důvodná. (…)