o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) k čl. 43 Listiny základních práv a svobod k čl. 9 a čl. 10 směrnice 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany I. Ustanovení $ 12 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být vykládáno souladně s čl. 43 Listiny základních práv a svobod a její celkovou systematikou, a to jednak proto, že má toto ustanovení ústavního pořádku vyšší právní sílu, a jednak proto, že je $ 12 písm. a) zákona o azylu promítnutím této ústavní normy na zákon- né úrovni. Za politická práva a svobody tudíž musejí být pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny základních práv a svobod, včetně svo- body projevu a práva na informace podle jejího čl. 17. II. Ustanovení $ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být v souladu s příkazem eurokonformního výkladu vykládáno souladně se směrnicí 2004/83/ES, a to nejpozději od uplynutí transpoziční lhůty k implementaci směrnice, bcz ohledu na to, že sám text tohoto zákonného ustanovení se vlivem této směrnice nijak ne- změnil. III. Za předpokladu, že původci pronásledování žadateli o mezinárodní ochranu jeho politické přesvědčení připisují, není pro účely posouzení spojitosti mezi pro- následováním a azylově relevantními důvody ve smyslu $ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, vykládaného v souladu s čl. 10 odst. 2 směrnice 2004/83/ES, rozhodné, zda žadatel politické názory, pro které je pronásledován nebo pro které mu pronásledování hrozí, skutečně zastává.
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) k čl. 43 Listiny základních práv a svobod k čl. 9 a čl. 10 směrnice 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany I. Ustanovení $ 12 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být vykládáno souladně s čl. 43 Listiny základních práv a svobod a její celkovou systematikou, a to jednak proto, že má toto ustanovení ústavního pořádku vyšší právní sílu, a jednak proto, že je $ 12 písm. a) zákona o azylu promítnutím této ústavní normy na zákon- né úrovni. Za politická práva a svobody tudíž musejí být pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny základních práv a svobod, včetně svo- body projevu a práva na informace podle jejího čl. 17. II. Ustanovení $ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být v souladu s příkazem eurokonformního výkladu vykládáno souladně se směrnicí 2004/83/ES, a to nejpozději od uplynutí transpoziční lhůty k implementaci směrnice, bcz ohledu na to, že sám text tohoto zákonného ustanovení se vlivem této směrnice nijak ne- změnil. III. Za předpokladu, že původci pronásledování žadateli o mezinárodní ochranu jeho politické přesvědčení připisují, není pro účely posouzení spojitosti mezi pro- následováním a azylově relevantními důvody ve smyslu $ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, vykládaného v souladu s čl. 10 odst. 2 směrnice 2004/83/ES, rozhodné, zda žadatel politické názory, pro které je pronásledován nebo pro které mu pronásledování hrozí, skutečně zastává.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajské- ho soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti zá- kona č. 350/2005 Sb. (tj. po 13. 10. 2005), po- stupoval zdejší soud již podle s. ř. s., ve znění novelizovaném uvedeným zákonem. Nejvyšší správní soud se proto ve smyslu ustanovení $ 104a s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda ka- sační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a je tedy přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve vě- cech azylu podrobně věnoval např. ve svých usneseních ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006 (publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS), kde dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stíž- nost se prakticky může jednat mimo jiné teh- dy, pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť část stěžovatelem uplatněné- ho důvodu kasační stížnosti, tedy posouzení jím nadnesených aspektů tvrzeného proná- sledování pro zastávání politických názorů připisovaných orgány země původu, nebyla dosud řešena judikaturou Nejvyššího správ- ního soudu. vx €...) Nejvyšší správní soud, poté co zjistil, že kasační stížnost je přípustná a přijatelná, přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (6 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Stěžovatel brojí ve své kasační stížnosti jednak proti tomu, jak byl na jeho případ apli- kován $ 12 zákona o azylu a jednak jak byl na něj aplikován $ l4a téhož zákona, přičemž úvahám krajského soudu a předtím žalované- ho vytýká zčásti chybné posouzení právní otázky, zčásti rozpornost se spisy a zčásti ne- srozumitelnost, respektive nedostatečnost odůvodnění. Tyto námitky lze vzhledem k je- jich komplexnosti oddělit snáze podle syste- matiky zákona o azylu než podle $ 103 odst. 1 s. ř. s., proto se zdejší soud bude nejprve za- bývat důvodností kasační stížnosti ve vztahu k přítomnosti pronásledování a důvodných obav z něj ve stěžovatelově případě, a poté teprve její důvodností v otázce přítomnosti či nepřítomnosti vážné újmy ve smyslu $ l4a zá- kona o azylu. Při řešení otázky přítomnosti pronásledo- vání a odůvodněných obav z něj vycházeli ža- lovaný a krajský soud z ustanovení $ 2 odst. 7 a $ 12 zákona o azylu, ve znění účinném v do- bě rozhodování žalovaného. (...) Žalovaný i krajský soud při aplikaci těchto ustanovení na stěžovatelův případ dospěli k závěru, že u něj pronásledování pro zastává- ní určitých politických názorů není přítomno. K takovému názoru však lze podle Nejvyššího správního soudu dospět jedině výkladem, jenž se - krom jiných pochybení při aplikaci, jež budou rozebrána dále - omezuje toliko na vý- klad textu zákona, nerespektuje zdroje těchto zákonných ustanovení a jejich zařazení do systému českého právního řádu. Stěžovatel i ve své kasační stížnosti opa- kuje svůj azylový příběh a vzhledem k tomu, že žalovaný tento příběh ve svém rozhodnutí nezpochybnil a vzal jej za základ svého práv- ního posouzení, bude z tohoto příběhu v po- době, jak jej stěžovatel uplatňuje konstantně od podání žádosti o mezinárodní ochranu až po podání kasační stížnosti, vycházet i soud zdejší. Na tom nemůže nic změnit ani zpo- chybňování věrohodnosti stěžovatelova pří- běhu, k němuž se žalovaný náhle uchýlil ve vyjádření k žalobě, kde na rozdíl od vlastního rozhodnutí začal vyvozovat zásadní důsledky z toho, že stěžovatel v pohovoru zaměnil únor za leden a že nepředložil správnímu or- 1013 1713 gánu jediný důkazní materiál, aniž by bylo ostatně zjevné, jakým důkazním materiálem měl stěžovatel takový příběh podepřít, zvláš- tě za situace, kdy setrvalá judikatura zdejšího soudu označuje za stěžejní důkaz vlastní dů- věryhodnou výpověď svědka; příkladem této judikatury může být stěžovatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 6 Azs 235/2004 (publ. na www.nssoud.cz), podle nějž „není povinnos- tí žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními pro- středky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny do- stupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují“ Vzav tedy tento stěžovatelův příběh - v souladu s rozhodnutím žalovaného - za vě- rohodný, musí na něj zdejší soud aplikovat důvody přiznání azylu obsažené jednak v pís- meni a) $ 12 zákona o azylu a jednak v jeho písmeni b). Při aplikaci obou těchto ustanove- ní na stěžovatelův příběh ovšem dospívá tento soud k opačnému závěru než žalovaný a po něm v jeho stopách krajský soud. Tento rozpor nevykládá tato ustanovení izolovaně a neome- zuje se toliko na jejich jazykový výklad. Je-li totiž ustanovení $ 12 písm. a) zákona o azylu vykládáno systematickým a teleologic- kým výkladem, znamená to, že je vykládáno souladně s článkem 43 Listiny, podle jehož prvé věty „Česká a Slovenská Federativní Re- publika poskytuje azyl cizincům pronásle- dovaným za uplatňování politických práv a svobod,“ a to jednak proto, že má toto usta- novení ústavního pořádku vyšší právní sílu, a jednak proto, že je ustanovení $ 12 písm. a) zákona o azylu promítnutím této ústavní nor- my na zákonné úrovni, jak o tom ostatně svědčí i důvodová zpráva k tomuto zákonné- mu ustanovení: „Důvodem pro udělení azylu Jsou buď důvody podle čl. 43 Listiny, nebo důvody podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků“ Napojení tohoto zákonného usta- novení na Listinu ovšem nutně vede k tomu, že i výklad jeho jednotlivých pojmů a součás- tí musí respektovat terminologii a systemati- 1014 ku Listiny, jakkoli v jiných částech zákona o azylu - tedy tam, kde je odrazem meziná- rodního a evropského práva a v souladu s ni- mi má být vykládáno - je na takový postup nahlíženo spíše skepticky. To dosvědčuje z rozhodovací činnosti zdejšího soudu rozsu- dek ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 2 Azs 15/2003 (publ. pod č. 77/2004 Sb. NSS), kde soud od- mítl považovat za přijatelný důvod poskytnu- tí azylu podle $ 12 písm. b) zákona o azylu pouze to, že v právním řádu země původu ža- datele chyběla obdoba článku 15 odst. 3 Listi- ny. Při výkladu $ 12 písm. a) zákona o azylu však naopak systematika Listiny respektová- na být musí, a souladně s ní tak musí být vy- mezeno i to, jaká práva jsou podle něj „poli- řickými právy a svobodamií“, a musí za ně být nutně označena politická práva obsažená v hlavě II oddílu druhém Listiny. K totožné- mu závěru dospívá ostatně i chudá komentá- řová literatura k Listině (viz Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Vydava- telství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 992). Na tom jistě nic nemění ani to, že sám článek 43 Listiny měl svůj předobraz v člán- ku 16 odst. 2 (od roku 1993 článek 16a odst. 1) německého Základního zákona, podle nějž „politicky pronásledovaní požívají práva azylu“. Jeho předobrazem naopak byl podle německé komentářové literatury k tomuto ustanovení (viz Von Můnch, I. Grundgesetz- Kommentar, Band 1. Můnchen : C. H. Beck, 1992, s. 925) článek 1 A bod 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (publ. pod č. 208/1993 Sb., dále též „Ženev- ská úmluva“). Je tak třeba stěžovateli na půdorysu $ 12 písm. a) zákona o azylu přisvědčit, že byl-li pronásledován proto, že se domáhal informa- cí o svém uvězněném bratrovi, byl pronásle- dován skutečně za uplatnění politických práv, tedy za uplatnění práva vyhledávat in- formace ve smyslu článku 17 odst. 1,2 44 Lis- tiny, přičemž nelze vyloučit - a tyto pohnut ky angolské policie nejsou zdejšímu soudu z pochopitelných důvodů známy - že důvo- dem pronásledování byla i stěžovatelova sna- ha sepsat a následně publikovat materiály, jež měl ve svém zabaveném počítači, tedy pokus U ŠSŠSOSGŠS + o realizaci svobody projevu ve smyslu téhož článku Listiny, jejíž součástí je přirozeně ne- jen sama svoboda realizace projevu, ale i svo- boda před projevem a po projevu. Tvrzení ža- lovaného, že stěžovatel nebyl pronásledován podle $ 12 písm. a) zákona o azylu, tudíž není pravdivé a ze strany krajského soudu je chyb- ným posouzením právním otázky. Pravdivé pak není ani tvrzení o absenci odůvodněných obav z pronásledování z azy- lově relevantních důvodů na půdorysu pís- mene b) téhož paragrafu. Ani je totiž nelze vykládat izolovaně, nýbrž jednak souladně s Ženevskou úmluvou, jež byla jeho inspirač- ním zdrojem v době přijímání zákona o azylu - byť již v této době se zákonodárce hlásil v důvodové zprávě k tomu, že nový zákon o azylu respektuje jak Ženevskou úmluvu, tak i soudobé evropské trendy - a jednak soulad- ně s komunitárním azylovým právem, k jehož implementaci do českého právního řádu je zákon o azylu určen. Při výkladu $ 12 písm. b) a $ 2 odst. 7 zákona o azylu je tudíž třeba zo- hlednit i to, že zde zakotvená koncepce odů- vodněných obav z pronásledování již není pouze odrazem snahy zakotvit závazky ČR obsažené v Ženevské úmluvě, ale i odrazem snahy implementovat komunitární azylové právo, konkrétně směrnici Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních nor- mách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní přísluš- nosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytova- né ochrany (dále jen „kvalifikační směrni- ce“). Kvalifikační směrnice byla, respektive měla být, do zákona o azylu implementována zákonem č. 165/2006 Sb., účinným od 1. 9. 2006, jak plyne z důvodové zprávy k této no- vele obecně: „Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zá- kona č. 283/1991 Sb., o Policii České republi- ky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a ně- které další zákony, je zejména reakcí na dal- ší z vydaných směrnic Evropské unie (EU), konkrétně na směrnici Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních nor- mách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní přísluš- nosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskyto- vané ochrany (tzv. kvalifikační směrnice“ )“ i k nově koncipované definici pronásledová- ní zahrnuté podle této novely do $ 2 odst. 7 zákona o azylu: „Nově se v souladu s kvalifi- kační směrnicí definuje termín „pronásledo- vání“ užívaný zákonem o azylu.“ Zákon o azylu tak musí být po 1. 9. 2006 vykládán s touto směrnicí konformně. K to- muto datu totiž nabyla účinnosti novela, kte- rá kvalifikační směrnici implementovat měla, a zejména pak - a to případně i formou pří- mého účinku, jehož je kvalifikační směrnice schopna po 10. 10. 2006, kdy v souladu s je- jím článkem 38 odst. 1 uplynula lhůta pro její transpozici, kdy tedy již kvalifikační směrni- ce v zákoně o azylu implementována být mu- sela. Povinnost eurokonformního výkladu zá- kona o azylu totiž vyplývá jak z čl. 10a a čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR, tak z čl. 10 Smlouvy o ES, a byla akceptována v judikatuře Ústavního soudu (viz nález sp. zn. PL ÚS 66/04 ze dne 3.5. 2006, publ. pod č. 434/2006 Sb., bod 81), v judikatuře Evropského soudního dvora [na- př. rozsudek Soudního dvora ES ze dne 13. 11. 1990, Marleasing SA proti La Comercial In- ternacional de Alimentacion SA (C-106/89, Recueil, s. -4135)], i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 2 Afs 92/2005, publ. pod č. 741/2006 Sb. NSS). Příkaz eurokonformního výkladu tudíž dopadá i na výklad zákona o azylu k 31. 7. 2007, kdy bylo vydáno rozhodnutí žalované- ho. To se přitom vztahuje nejen na $ 2 odst. 7 zákona o azylu, jenž byl touto implementační novelou přímo ovlivněn, ale i na $ 12 písm. b), jehož text plynoucí z Ženevské úmluvy se touto novelou sice nijak viditelně nezměnil, změnil se však jeho obsah, jenž musí být tak- též vykládán v souladu s kvalifikační směrni- cí. To je přitom souladné i se samotným smys- lem kvalifikační směrnice, jímž je stanovit pro členské státy Evropských společenství společná výkladová pravidla pro aplikaci Že- 1015 1713 — 2 E 2 O nevské úmluvy, jak plyne z bodů 16 a 17 pre- ambule ke kvalifikační směrnici: (16) Je tře- ba stanovit minimální normy pro definici a obsah postavení uprchlíka, a aby sloužily Jako vodítko pro příslušné vnitrostátní orgá- ny členských států při uplatňování Ženevské úmluvy. (17) Je nezbytné zavést společná kri- téria uznávání žadatelů o azyl jako uprchlí- ků ve smyslu článku 1 Ženevské úmluvy.“ Právní pojem pronásledování, důvody proná- sledování a vztah mezi nimi tak musí být vy- kládán zejména souladně s články 9 a 10 kva- lifikační směrnice. Pohledem článku 10 odst. 1 písm. e) a odst. 2 kvalifikační směrnice je ovšem nut- no přisvědčit stěžovateli v tom, že není roz- hodující, zda sám aktivně vyjadřoval politic- kou podporu straně FNLA, ba dokonce ani to, zda s ní jakkoliv jinak sympatizoval; dostateč- ným je již to, že mu státní orgány veřejné mo- ci tuto politickou afiliaci připisovaly na zákla- dě toho, že jeho bratr byl pro tuto politickou orientaci a veřejnou podporu FNLA uvězněn a stěžovatel po něm systematicky pátral. V da- ných ustanoveních kvalifikační směrnice je totiž jednoznačně řečeno: „1. Při posuzování důvodů pronásledování přihlíží členský stát R těmio hlediskům. ... e) pojem politických názorů zahrnuje ze- jména zastávání názorů, myšlenek nebo přesvědčení ohledně potenciálních původců pronásledování uvedených v článku 6 a je- Jich počítík nebo postupů, bez ohledu na to, zda žadatel podle dotyčných názorů, myšle- nek nebo přesvědčení jednal. 2. Při posuzování otázky, zda má žada- tel odůvodněnou obavu z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má raso- vé, náboženské, národnostní, sociální nebo politické charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce pronásle- dování tyto rysy žadateli připisuje.“ Již z dosavadní judikatury zdejšího soudu ostatně plyne, že pro shledání pronásledová- ní z důvodu zastávání určitých politických názorů není vždy potřeba aktivní vystupová- ní na veřejnosti či členství v politické straně, nýbrž je třeba přihlédnout k tomu, jaká forma 1016 je dostatečná k pronásledování z tohoto dů- vodu v dané zemi původu, s přihlédnutím k jejím charakteristikám. V již citovaném roz- sudku zdejšího soudu sp. zn. 6 Azs 235/2004 tak bylo řečeno: „Rozhodnutí o neudělení azylu odůvodněné nespliněním podmínek J 12 zákona o azylu jen proto, že stěžovatel nezastával zásadním způsobem veřejně své politické názory a jeho aktivity se dostateč- ně zásadním způsobem neprojevovaly na běloruské opoziční scéně, je v rozporu se smyslem tohoto ustanovení. Tyto skutečnosti nemohou být předpokladem pro naplnění pojmu pronásledování podle f 2 odst. 6 zá- kona o azylu, protože není možné od každé- ho řadového občana, byť uvědomělého a po- šiticky aktivního, očekávat, že jeho činnost bude zásadním způsobem ovlivňovat opo- ziční struktury. Členství v politické straně Je jednou, nikoli jedinou možností, jak mohou být jednotlivci účastní veřejného života a dá- vat najevo své politické názory. Ze samotné skutečnosti, že dotyčný nebyl členem, ale pouze sympatizantem opoziční politické strany, nelze dovozovat, že neprojevil dosta- tečně svůj politický názor. To platí tím spíše, pokud se jedná o zemi, kde pouhá účast na demonstracích organizovaných opozičními stranami obvykle způsobuje perzekucí ze strany orgánů státní moci.“ Pokud tak stěžo- vatel přichází ze země, kde je mu připisováno totéž politické přesvědčení, jako má jeho bra- tr, po němž pátrá, a chování angolských stát- ních orgánů tomu nasvědčuje, pak již takto připisované politické přesvědčení je dosta- tečné ke shledání toho, že stěžovatelovy odů- vodněné obavy z pronásledování byly zapří- činěny právě tímto důvodem zakotveným v Ženevské úmluvě a v $ 12 písm. b) zákona o azylu, vykládaného pohledem článku 10 kvalifikační směrnice. Pohledem kvalifikační směrnice je pak potřeba vyložit i to, zda bylo jednání angol- ských státních orgánů pronásledováním, či nikoli. Žalovaný opřel své neudělení meziná- rodní ochrany o výše zkritizované neshledání naplnění některého z azylově relevantních důvodů a z toho, že stěžovateli nebylo bráně- no v odjezdu ze země. Krajský soud se pak vy = YY A i] Vu ——— —— ————- spokojil s konstatováním, že zadržení policií na dobu dvou dnů ani návštěvy policie na pracovišti stěžovatele nelze hodnotit jako azylově relevantní pronásledování. Ani tako- vé posouzení - možná souladné s izolovaně čteným textem $ 2 odst. 7 a $ 12 zákona azylu - však pohledem kvalifikační směrnice neob- stojí. Ta totiž v článku 9 odst. 1 jednoznačně vymezuje, jaké akty pokládá za pronásledová- ní, a nadto některé z nich v odstavci 2 i de- monstrativním výčtem uvádí: „Akty pronásledování 1. Za pronásledování ve smyslu čl. I odst. A Ženevské úmluvy je považováno jednání, které je a) svou povahou nebo opakováním do- statečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základ- ních svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způ- sobem podobným uvedenému v písmenu a). 2. Za pronásledování ve smyslu odstavce I mohou být mimo jiné považována tato jednání: a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí; b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskrimi- nační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem; c) nepřiměřené nebo diskriminační trest- ní stíhání nebo trestání; d) odepření soudní ochrany, kieré vede k ne- přiměřenému nebo diskriminačnímu trestu; e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající do doložek o vylou- čení uvedených v čl. 12 odst. 2; JD jednání namířená proti osobám určí- tého pohlaví nebo proti dětem.“ Ve svém dosud nezpochybněném příbě- hu stěžovatel popisoval, jak s ním bylo nakládá- no během jeho dvoudenního zadržení. Není přitom sporu o tom, že bití, nucení k umývá- ní toalet a koupání velitelova psa je nelid- ským a ponižujícím zacházením ve smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a zá- kladních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb) zahrnutém v jejím čl. 15 odst. 2. Právě takové jednání je použitím fyzického nebo psychic- kého násilí ve smyslu odstavce 2 písmeno a) článku 9 kvalifikační směrnice či policejním opatřením ve smyslu jeho písmene b). Sku- tečně nelze shledat, že toto jednání nedosáh- lo azylově relevantní intenzity, jak se domní- val krajský soud, či že bylo pouze „excesem jednotlivých policistů vedeným snahou 0 to, aby je žadatel neobtěžoval“, jak empaticky - nikoli však ke stěžovateli - uvedl žalovaný. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem zto- tožnit nemůže, a to nejen pohledem evrop- ského práva, ale i pohledem zkušenosti řady osob nepohodlných režimu | panujícímu v Československu v období nesvobody. Právě opakované návštěvy v zaměstnání v kombinaci s domovní prohlídkou a špatným zacházením v době svévolného, byť krátkodobého zadrže- ní, evokují praktiky uplatňované českoslo- venskými mocenskými orgány v sedmdesá- tých a osmdesátých letech vůči politickým odpůrcům i jejich rodinným příslušníkům. Při vědomí této historické zkušenosti našeho národa i jeho mocenského aparátu je s podi- vem, že právě žalovaný ve svém vyjádření k žalobě označil tento postup angolských or- gánů vůči stěžovateli za nelogický, a tedy ne- věrohodný. Nad tímto nevyužitím historické paměti žalovaného se ve vztahu k jinému skutkovému příběhu odehrávajícímu se V ji- né zemi, ale za použití stejné logiky odstrašo- vání potenciálních politických odpůrců, Nej- vyšší správní soud již pozastavil, a to ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004 (publ. na www.nssoud.cz), na nějž žalovaný sám upozorňuje. Zde soud žalované- mu vytkl, že při posuzování výhrůžek a násilí neznámými muži v civilu na mladíku účastní- cím se protirežimní demonstrace „nejen chybně nedal do souvislosti jednání těchto osob s jeho okolnostmi a objekty, tedy stěžo- 1017 1713 vatelem a jeho známými, ale také zapomněl na československé reálie z období takzvané normalizace, jež jeví určité podobnosti se sí- tuací, s níž byl stěžovatel konfrontován“ V případě nyní posuzovaném nezbývá zdejší- mu soudu než tuto výtku směrem k žalované- mu i krajskému soudu zopakovat. Dále je pak potřeba ke zmiňovanému roz- sudku 2 Azs 423/2004 uvést na pravou míru, že z něj rozhodně neplyne, že by byl cizinec automaticky diskvalifikován z udělení mezi- národní ochrany pouze proto, že po určitou dobu pobývá na území ČR nelegálně. K tako- vému závěru by sice mohlo vést povrchní čte- ní právní věty tohoto rozsudku, tedy přece- nění samotné právní věty, jež zní: „Přestože stěžovatel zřejmě byl v zemi původu proná- sledován z azylově relevantních důvodů, ne- mohl mu být azyl udělen za situace, kdy 0 azyl požádal až po čtyřech letech nelegál- ního pobytu v České republice, nadto z důvo- dů odlišných, které jej z ochrany formou azy- lu diskvalifikovaly (zde hrozícího správního vyhoštění). O azyl je totiž nutno žádat bez- prostředně poté, co má k tomu žadatel příle- žitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.“ Nemůže k němu však vést její chápání v kontextu celého rozsudku, jež je při práci s judikaturou jediným správným po- stupem (viz k tomu např. Kůhn, Z., Bobek, M., Polčák, R. Judikatura a právní argumentace. Praha : Auditorium, 2006). Jádrem tohoto rozsudku totiž bylo přitakání tomu, že důvo- dem žádosti o azyl nebyly odůvodněné obavy z pronásledování, když žadatel o azyl sice za- žil v zemi původu skutečnosti, jež by proná- sledováním být mohly, avšak za situace, kdy čtyři roky v ČR nelegálně pobýval a pracoval a 0 azyl požádal až poté, co mu hrozilo správ- ní vyhoštění, bylo zjevné, že důvodem samot- né žádosti o azyl nebyly již tyto obavy z pro- následování, ale jedině snaha legalizovat svůj pobyt v ČR. Na nyní posuzovaný případ ovšem takové právní závěry aplikovat nelze, když stěžovatel pobýval v ČR toliko tři měsí- ce, nikoli čtyři roky, do azylového střediska přišel podle své nezpochybněné výpovědi dobrovolně na radu přátel, nikoli v reakci na hrozbu vyhoštění, a ani jeho osobní poměry 1018 nenaznačují, že by do ČR odjel z jiných důvo- dů než ze strachu z opakování šokujícího za- cházení ze strany státních orgánů, jemuž byl v zemi původu vystaven. Při systematickém výkladu $ 2 odst. 7 a $ 12 písm. a) a b) zákona o azylu tak zdejší soud nutně dospívá k závěru, že stěžovateli měla být udělena mezinárodní ochrana formou azylu, neboť za situace, kdy nebyla v rozhod- nutí žalovaného zpochybněna důvěryhod- nost jeho výpovědi a pravdivost jeho příbě- hu, zjevně naplňoval důvody pro její udělení, a to jak pohledem $ 12 písmene a), tak i pís- mene b) zákona o azylu. K opačnému závěru mohl krajský soud a před ním žalovaný do- spět jedině izolovaným čtením těchto ustano- vení nezohledňujícím ústavněprávní a komu- nitární rámec, v němž jsou zasazeny a z nějž vyvěrají. Takovou interpretaci je však nutno označit plně v souladu s kasační stížností za nesprávné posouzení právní otázky ze strany krajského soudu. Jakkoliv výše rozebírané chybné posouze- ní právní otázky přítomnosti či nepřítomnos- ti pronásledování pro zastávání určitých poli- tických názorů je klíčové a dostatečné pro shledání důvodnosti kasační stížnosti v části, v níž směřuje proti aplikaci $ 12 zákona o azy- lu ve stěžovatelově případě, pominout nelze ani to, že byly při tomto posuzování naplněny i důvody ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když je z rozhodnutí žalovaného cvidentní je- ho rozpor s obsahem správního spisu. Tento rozpor spočívá v určité dezinterpretaci obsa- hu zpráv, z nichž žalovaný při posuzování stě- žovatelova příběhu vycházel, byť zjištění z těchto zpráv plynoucí uvedl pouze „nad rá- mec“ důvodů vedoucích ho k rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Žalovaný tak z těchto zpráv zejména zmínil k doložení nepravděpodobnosti souvislosti stěžovatelo- vých problémů a členství jeho bratra ve FNLA, že strana FNLA je jednou z běžných po- litických stran podílejících se na současné obnově Angoly a jejím veřejném životě a má i jistý podíl na vládní moci na úrovni náměst- ků některých ministrů a dalších významněj- ších postech státní správy. Tento závěr ply- noucí ze Zprávy Nadace Friedricha Eberta u === < © =—— 174 o politických stranách a systémech politic- kých stran v Africe uvedl žalovaný ve svém rozhodnutí, aniž by jej konfrontoval s dalším ze svých pramenů uložených ve správním spise, a to s informací od Ministerstva zahra- ničních věcí z roku 2002, kde se přímo ve vztahu k hrozbě pronásledování pro přísluš- nost k FNLA uvádí, že na oficiální úrovni k ně- mu čistě jen pro politickou afiliaci sice nedo- cházelo, nicméně vzhledem k rozloze země a válečným podmínkám nelze pronásledová- ní „druhou stranou“ v případě účasti přísluš- né osoby v ozbrojeném střetu vyloučit. Stejně tak podle této zprávy nelze objektivně vylou- čit ani pronásledování rodinných příslušníků osob politicky aktivních v jiných hnutích. Stejně tak žalovaný zmínil, že se UNHCR ve svém stanovisku z roku 2004 již nestaví proti nedobrovolnému návratu odmítnutých žada- telů o azyl do Angoly, již ovšem nezmínil, že UNHCR - nad rámec zmínky o trvale špatné humanitární situaci v Angole a špatné situaci v provincii Cabinda, jež se stěžovatele netý- kají - také „žádá vlády, aby pozorně hodno- tily rizika hrozící lidem po návratu. Mohou mezi nimi být lidé, kteří, ač nesplňují krité- ria pro mezinárodní ochranu, mohou být po návratu do vlasti velmi ohrožení“ Takovým zacházením se zprávami, z nichž vycházel, ostatně i přehlížením základního faktu, že nelze očekávat, že země po 27 letech občan- ské války se během krátké doby stala fungují- cím demokratickým právním státem, v němž nelze vyloučit vzájemné pronásledování příz- nivců stran, jež proti sobě tuto občanskou vál- ku vedly, byl naplněn i důvod zahrnutý v $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť při takové práci s obsahem spisu lze jen sotva konstatovat, že „správní orgán vyčerpávajícím způsobem zhodnotil a popsal situaci v Angole na zá- kladě zpráv o zemi původu žalobce“, jak uvedl krajský soud. 1714 Ochranné známky: zaměnitelnost; rozlišovací způsobilost k $ 1 a $ 7 odst. 1 písm. 4) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách) I. Zápisná nezpůsobilost přihlašovaného označení není dána jakoukoli podob- ností s registrovanou ochrannou známkou, ale toliko podobností závadnou, tj. po- dobností, jež vyvolává pravděpodobnost záměny ohledně původu výrobků či služeb [$ 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách]. 4x1 II. Nepříčí se principům známkoprávní ochrany samo 0 sobě, dospěje-li správní orgán k závěru o různém stupni rozlišovací způsobilosti ochranných známek; rozli- šovací způsobilost ochranných známek nelze paušálně považovat za identickou.
Cuamba Isaac C. (Angolská republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce.
2. Při posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněnou obavu z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má rasové, náboženské, národnostní, sociální nebo politické charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce pronásledování tyto rysy žadateli připisuje.“
Již z dosavadní judikatury zdejšího soudu ostatně plyne, že pro shledání pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů není vždy potřeba aktivní vystupování na veřejnosti či členství v politické straně, nýbrž je třeba přihlédnout k tomu, jaká forma je dostatečná k pronásledování z tohoto důvodu v dané zemi původu, s přihlédnutím k jejím charakteristikám. V již citovaném rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 6 Azs 235/2004 tak bylo řečeno: „Rozhodnutí o neudělení azylu odůvodněné nesplněním podmínek § 12 zákona o azylu jen proto, že stěžovatel nezastával zásadním způsobem veřejně své politické názory a jeho aktivity se dostatečně zásadním způsobem neprojevovaly na běloruské opoziční scéně, je v rozporu se smyslem tohoto ustanovení. Tyto skutečnosti nemohou být předpokladem pro naplnění pojmu pronásledování podle § 2 odst. 6 zákona o azylu, protože není možné od každého řadového občana, byť uvědomělého a politicky aktivního, očekávat, že jeho činnost bude zásadním způsobem ovlivňovat opoziční struktury. Členství v politické straně je jednou nikoli jedinou možností, jak mohou být jednotlivci účastni veřejného života a dávat najevo své politické názory. Ze samotné skutečnosti, že dotyčný nebyl členem ale pouze sympatizantem opoziční politické strany, nelze dovozovat, že neprojevil dostatečně svůj politický názor. To platí tím spíše, pokud se jedná o zemi, kde pouhá účast na demonstracích organizovaných opozičními stranami obvykle způsobuje perzekuci ze strany orgánů státní moci.“ Pokud tak stěžovatel přichází ze země, kde je mu připisováno totéž politické přesvědčení, jako má jeho bratr, po němž pátrá, a chování angolských státních orgánů tomu nasvědčuje, pak již takto připisované politické přesvědčení je dostatečné ke shledání toho, že stěžovatelovy odůvodněné obavy z pronásledování byly zapříčiněny právě tímto důvodem zakotveným v Ženevské úmluvě a v § 12 písm. b) zákona o azylu, vykládaného pohledem článku 10 kvalifikační směrnice.
Pohledem kvalifikační směrnice je pak potřeba vyložit i to, zda bylo jednání angolských statních orgánů pronásledováním či nikoli. Žalovaný opřel své neudělení mezinárodní ochrany o výše zkritizované neshledání naplnění některého z azylově relevantních důvodů a z toho, že stěžovateli nebylo bráněno v odjezdu ze země. Krajský soud se pak spokojil s konstatováním, že zadržení policií na dobu dvou dnů ani návštěvy policie na pracovišti stěžovatele nelze hodnotit jako azylově relevantní pronásledování. Ani takové posouzení – možná souladné s izolovaně čteným textem § 2 odst. 7 a § 12 zákona azylu – však pohledem kvalifikační směrnice neobstojí. Ta totiž v článku 9 odst. 1 jednoznačně vymezuje, jaké akty pokládá za pronásledování, a nadto některé z nich v odstavci 2 i demonstrativním výčtem uvádí:
„Akty pronásledování
2. Při posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněnou obavu z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má rasové, náboženské, národnostní, sociální nebo politické charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce pronásledování tyto rysy žadateli připisuje.“
Již z dosavadní judikatury zdejšího soudu ostatně plyne, že pro shledání pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů není vždy potřeba aktivní vystupování na veřejnosti či členství v politické straně, nýbrž je třeba přihlédnout k tomu, jaká forma je dostatečná k pronásledování z tohoto důvodu v dané zemi původu, s přihlédnutím k jejím charakteristikám. V již citovaném rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 6 Azs 235/2004 tak bylo řečeno: „Rozhodnutí o neudělení azylu odůvodněné nesplněním podmínek § 12 zákona o azylu jen proto, že stěžovatel nezastával zásadním způsobem veřejně své politické názory a jeho aktivity se dostatečně zásadním způsobem neprojevovaly na běloruské opoziční scéně, je v rozporu se smyslem tohoto ustanovení. Tyto skutečnosti nemohou být předpokladem pro naplnění pojmu pronásledování podle § 2 odst. 6 zákona o azylu, protože není možné od každého řadového občana, byť uvědomělého a politicky aktivního, očekávat, že jeho činnost bude zásadním způsobem ovlivňovat opoziční struktury. Členství v politické straně je jednou nikoli jedinou možností, jak mohou být jednotlivci účastni veřejného života a dávat najevo své politické názory. Ze samotné skutečnosti, že dotyčný nebyl členem ale pouze sympatizantem opoziční politické strany, nelze dovozovat, že neprojevil dostatečně svůj politický názor. To platí tím spíše, pokud se jedná o zemi, kde pouhá účast na demonstracích organizovaných opozičními stranami obvykle způsobuje perzekuci ze strany orgánů státní moci.“ Pokud tak stěžovatel přichází ze země, kde je mu připisováno totéž politické přesvědčení, jako má jeho bratr, po němž pátrá, a chování angolských státních orgánů tomu nasvědčuje, pak již takto připisované politické přesvědčení je dostatečné ke shledání toho, že stěžovatelovy odůvodněné obavy z pronásledování byly zapříčiněny právě tímto důvodem zakotveným v Ženevské úmluvě a v § 12 písm. b) zákona o azylu, vykládaného pohledem článku 10 kvalifikační směrnice.
Pohledem kvalifikační směrnice je pak potřeba vyložit i to, zda bylo jednání angolských statních orgánů pronásledováním či nikoli. Žalovaný opřel své neudělení mezinárodní ochrany o výše zkritizované neshledání naplnění některého z azylově relevantních důvodů a z toho, že stěžovateli nebylo bráněno v odjezdu ze země. Krajský soud se pak spokojil s konstatováním, že zadržení policií na dobu dvou dnů ani návštěvy policie na pracovišti stěžovatele nelze hodnotit jako azylově relevantní pronásledování. Ani takové posouzení – možná souladné s izolovaně čteným textem § 2 odst. 7 a § 12 zákona azylu – však pohledem kvalifikační směrnice neobstojí. Ta totiž v článku 9 odst. 1 jednoznačně vymezuje, jaké akty pokládá za pronásledování, a nadto některé z nich v odstavci 2 i demonstrativním výčtem uvádí:
„Akty pronásledování
1. Za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy je považováno jednání, které je
a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo
b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).
1. Za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy je považováno jednání, které je
a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo
b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).
2. Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována tato jednání:
a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí;
b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem;
c) nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání;
d) odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu;
e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající do doložek o vyloučení uvedených v čl. 12 odst. 2;
f) jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem.“
Ve svém dosud nezpochybněném příběhu stěžovatel popisoval, jak s ním bylo nakládáno během jeho dvoudenního zadržení. Není přitom sporu o tom, že bití, nucení k umývání toalet a koupání velitelova psa je nelidským a ponižujícím zacházením ve smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.) zahrnutém v jejím článku 15 odst. 2. Právě takové jednání je použitím fyzického nebo psychického násilí ve smyslu odstavce 2 písmeno a) článku 9 kvalifikační směrnice či policejním opatřením ve smyslu jeho písmene b). Skutečně nelze shledat, že toto jednání nedosáhlo azylově relevantní intenzity, jak se domníval krajský soud, či že bylo pouze „excesem jednotlivých policistů vedeným snahou o to, aby je žadatel neobtěžoval“, jak empaticky – nikoli však ke stěžovateli - uvedl žalovaný. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožnit nemůže, a to nejen pohledem evropského práva, ale i pohledem zkušenosti řady osob nepohodlných režimu panujícímu v Československu v období nesvobody. Právě opakované návštěvy v zaměstnání v kombinaci s domovní prohlídkou a špatným zacházením v době svévolného, byť krátkodobého zadržení, evokují praktiky uplatňované československými mocenskými orgány v sedmdesátých a osmdesátých letech vůči politickým odpůrcům i jejich rodinným příslušníkům. Při vědomí této historické zkušenosti našeho národa i jeho mocenského aparátu je s podivem, že právě žalovaný ve svém vyjádření k žalobě označil tento postup angolských orgánů vůči stěžovateli za nelogický, a tedy nevěrohodný. Nad tímto nevyužitím historické paměti žalovaného se ve vztahu k jinému skutkovému příběhu odehrávajícímu se v jiné zemi, ale za použití stejné logiky odstrašování potenciálních politických odpůrců, Nejvyšší správní soud již pozastavil, a to ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004 (publ. na www.nssoud.cz), na nějž žalovaný sám upozorňuje. Zde soud žalovanému vytkl, že při posuzování výhrůžek a násilí neznámými muži v civilu na mladíku účastnícím se protirežimní demonstrace „nejen chybně nedal do souvislosti jednání těchto osob s jeho okolnostmi a objekty, tedy stěžovatelem a jeho známými, ale také zapomněl na československé reálie z období takzvané normalizace, jež jeví určité podobnosti se situací, s níž byl stěžovatel konfrontován.“ V případě nyní posuzovaném nezbývá zdejšímu soudu než tuto výtku směrem k žalovanému i krajskému soudu zopakovat.
Dále je pak potřeba ke zmiňovanému rozsudku 2 Azs 423/2004 uvést na pravou míru, že z něj rozhodně neplyne, že by byl cizinec automaticky diskvalifikován z udělení mezinárodní ochrany pouze proto, že po určitou dobu pobývá na území ČR nelegálně. K takovému závěru by sice mohlo vést povrchní čtení právní věty tohoto rozsudku, tedy přecenění samotné právní věty, jež zní: „Přestože stěžovatel zřejmě byl v zemi původu pronásledován z azylově relevantních důvodů, nemohl mu být azyl udělen za situace, kdy o azyl požádal až po čtyřech letech nelegálního pobytu v České republice, nadto z důvodů odlišných, které jej z ochrany formou azylu diskvalifikovaly (zde hrozícího správního vyhoštění). O azyl je totiž nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.“ Nemůže k němu však vést její chápání v kontextu celého rozsudku, jež je při práci s judikaturou jediným správným postupem (viz k tomu např. Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R.: Judikatura a právní argumentace, Auditorium, Praha 2006). Jádrem tohoto rozsudku totiž bylo přitakání tomu, že důvodem žádosti o azyl nebyly odůvodněné obavy z pronásledování, když žadatel o azyl sice zažil v zemi původu skutečnosti, jež by pronásledováním být mohly, avšak za situace, kdy čtyři roky v ČR nelegálně pobýval a pracoval a o azyl požádal až poté, co mu hrozilo správní vyhoštění, bylo zjevné, že důvodem samotné žádosti o azyl nebyly již tyto obavy z pronásledování, ale jedině snaha legalizovat svůj pobyt v ČR. Na nyní posuzovaný případ ovšem takové právní závěry aplikovat nelze, když stěžovatel pobýval v ČR toliko tři měsíce, nikoli čtyři roky, do azylového střediska přišel podle své nezpochybněné výpovědi dobrovolně na radu přátel, nikoli v reakci na hrozbu vyhoštění, a ani jeho osobní poměry nenaznačují, že by do ČR odjel z jiných důvodů, než ze strachu z opakování šokujícího zacházení ze strany státních orgánů, jemuž byl v zemi původu vystaven.
Při systematickém výkladu § 2 odst. 7 a § 12 písm. a) a b) zákona o azylu tak zdejší soud nutně dospívá k závěru, že stěžovateli měla být udělena mezinárodní ochrana formou azylu, neboť za situace, kdy nebyla v rozhodnutí žalovaného zpochybněna důvěryhodnost jeho výpovědi a pravdivost jeho příběhu, zjevně naplňoval důvody pro její udělení, a to jak pohledem § 12 písmene a), tak i písmene b) zákona o azylu. K opačnému závěru mohl krajský soud a před ním žalovaný dospět jedině izolovaným čtením těchto ustanovení nezohledňujícím ústavněprávní a komunitární rámec, v němž jsou zasazeny a z nějž vyvěrají. Takovou interpretaci je však nutno označit plně v souladu s kasační stížností za nesprávné posouzení právní otázky ze strany krajského soudu.
Jakkoliv výše rozebírané chybné posouzení právní otázky přítomnosti či nepřítomnosti pronásledování pro zastávání určitých politických názorů je klíčové a dostatečné pro shledání důvodnosti kasační stížnosti v části, v níž směřuje proti aplikaci § 12 zákona o azylu ve stěžovatelově případě, pominout nelze ani to, že byly při tomto posuzování naplněny i důvody ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když je z rozhodnutí žalovaného evidentní jeho rozpor s obsahem správního spisu. Tento rozpor spočívá v určité dezinterpretaci obsahu zpráv, z nichž žalovaný při posuzování stěžovatelova příběhu vycházel, byť zjištění z těchto zpráv plynoucí uvedl pouze „nad rámec“ důvodů vedoucích ho k rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Žalovaný tak z těchto zpráv zejména zmínil k doložení nepravděpodobnosti souvislosti stěžovatelových problémů a členství jeho bratra ve FNLA, že strana FNLA je jednou z běžných politických stran podílejících se na současné obnově Angoly a jejím veřejném životě a má i jistý podíl na vládní moci na úrovni náměstků některých ministrů a dalších významnějších postech státní správy. Tento závěr plynoucí ze Zprávy Nadace Friedricha Eberta o politických stranách a systémech politických stran v Africe uvedl žalovaný ve svém rozhodnutí, aniž by jej konfrontoval s dalším ze svých pramenů uložených ve správním spise, a to s informací od Ministerstva zahraničních věcí z roku 2002, kde se přímo ve vztahu k hrozbě pronásledování pro příslušnost k FNLA uvádí, že na oficiální úrovni k němu čistě jen pro politickou afiliaci sice nedocházelo, nicméně vzhledem k rozloze země a válečným podmínkám nelze pronásledování „druhou stranou“ v případě účasti příslušné osoby v ozbrojeném střetu vyloučit. Stejně tak podle této zprávy nelze objektivně vyloučit ani pronásledování rodinných příslušníků osob politicky aktivních v jiných hnutích. Stejně tak žalovaný zmínil, že se UNHCR ve svém stanovisku z roku 2004 již nestaví proti nedobrovolnému návratu odmítnutých žadatelů o azyl do Angoly, již ovšem nezmínil, že UNHCR – nad rámec zmínky o trvale špatné humanitární situaci v Angole a špatné situaci v provincii Cabinda, jež se stěžovatele netýkají – také „žádá vlády, aby pozorně hodnotily rizika hrozící lidem po návratu. Mohou mezi nimi být lidé, kteří, ač nesplňují kritéria pro mezinárodní ochranu, mohou být po návratu do vlasti velmi ohroženi.“ Takovým zacházením se zprávami, z nichž vycházel, ostatně i přehlížením základního faktu, že nelze očekávat, že země po 27 letech občanské války se během krátké doby stala fungujícím demokratickým právním státem, v němž nelze vyloučit vzájemné pronásledování příznivců stran, jež proti sobě tuto občanskou válku vedly, byl naplněn i důvod zahrnutý v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť při takové práci s obsahem spisu lze jen sotva konstatovat, že „správní orgán vyčerpávajícím způsobem zhodnotil a popsal situaci v Angole na základě zpráv o zemi původu žalobce“, jak uvedl krajský soud.
Co se pak týče stěžovatelovy námitky nesprávného právního posouzení přítomnosti vážné újmy odůvodňující udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, k ní může zdejší soud toliko konstatovat, že proti této otázce nesměřoval žádný bod stěžovatelovy žaloby, takže se jedná o nepřípustnou kasační námitku ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro naplnění důvodů kasační stížnosti obsažených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku.
Stěžovatelovou žádostí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zdejší soud samostatně nezabýval, když tento plyne automaticky již z § 32 odst. 5 zákona o azylu v nyní účinném znění.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.), včetně odměny stěžovatelově advokátce.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu