Stavělli stavebník na základě stavebního povolení stavbu v dobré víře na svém pozemku a řádně ji zkolaudoval, a až následně je zjištěno, že stavba byla postavena zčásti na cizím pozemku, není dán důvod pro odstranění nepovolené stavby podle $ 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 1976. Vlastník dotčeného pozemku se musí v souladu s $ 135c občanského zákoníku domáhat rozhodnutí obecného soudu ohledně neoprávněné stavby.
Stavělli stavebník na základě stavebního povolení stavbu v dobré víře na svém pozemku a řádně ji zkolaudoval, a až následně je zjištěno, že stavba byla postavena zčásti na cizím pozemku, není dán důvod pro odstranění nepovolené stavby podle $ 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 1976. Vlastník dotčeného pozemku se musí v souladu s $ 135c občanského zákoníku domáhat rozhodnutí obecného soudu ohledně neoprávněné stavby.
Pokud jde o tvrzení žalovaného, že žaloba měla být odmítnuta jako návrh podaný v sou- kromoprávní věci, je zapotřebí poukázat na to, že judikatura Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 5 As 31/2003, publikovaném pod č. 487/2005 Sb. NSS, dovodila, že „ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze odepřít pouze z to- ho důvodu, že hmotněprávní nárok je sou- kromoprávní povahy“. Kromě toho se Nej- vyšší správní soud nedomnívá, že by se v dané věci jednalo o návrh podaný ve věci, kde by 373 1134 měl rozhodovat obecný soud podle části páté o. s. ř Jak vyplyne z dalšího výkladu, odstraně- ní neoprávněné stavby spadající do občanské- ho soudního řízení a odstranění nepovolené stavby, podléhající režimu správního řízení, jsou zcela odlišné právní instituty. Hlavní kasační námitkou stěžovatele bylo, že žaloba na ochranu proti nečinnosti správ- ního orgánu by měla být aplikována i na situ- ace, kdy správní orgán nezahájil správní říze- ní, ač tak podle názoru žalobce učinit měl. Podle názoru Nejvyššího správního soudu však tato právní otázka nebyla pro posouzení věci stěžejní. V dané věci se totiž žalobce ne- mohl úspěšně domáhat nařízení odstranění stavby podle $ 88 stavebního zákona. Žalob- ce totiž usiluje nikoliv o odstranění nepovo- lené stavby, nýbrž stavby neoprávněné - tedy stavby na cizím pozemku, podléhající režimu $ 135c občanského zákoníku. Podle $ 135c odst. 1 občanského zákoníku „zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka po- zemku rozhodnout, že stavbu je třeba od- stranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil“ Jak uvedl mj. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 325/2000,“ usta- novení $ 135c občanského zákoníku tedy ře- ší případy, kdy stavebník postaví na pozemku stavbu neoprávněně, tj. není-li k tomu z hle- diska předpisů občanského práva oprávněn. Z hlediska občanskoprávního může zřídit ob- čan stavbu především na základě práva vlast- nického. Pokud tento předpoklad není spl- něn, jde bez dalšího z občanskoprávního hlediska o tzv. neoprávněnou stavbu. Podle $ 135c občanského zákoníku se tedy rozho- duje o tom, zda má stavebníku vlastnictví ke stavbě zůstat, nebo zda bude se stavbou nalo- ženo jinak v případě, že stavebník - vlastník stavby neměl potřebné občanskoprávní po- volení. Byla-li stavba postavena bez stavební- ho povolení, jde o tzv. „černou“ stavbu, která je sankcionována stavebními předpisy a jejíž odstranění stavební úřad nařídí v souladu s $ 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. V souzené věci žalobce brojil proti tomu, že » Publikováno jako nález č. 154/2000 Sb. ÚS. 374 na jeho pozemku byla zřízena neoprávněná stavba, tak jak ji vymezuje $ 135c občanského zákoníku. V takovém případě se však měl brá- nit žalobou na plnění u obecného soudu, což - jak vyplynulo ze soudního spisu Městského soudu v Praze i z vyjádření žalovaného ke ka- sační stížnosti - žalobce také učinil a ve věci je vedeno soudní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9. Za této procesní situace, kdy se žalobce též u stavebního úřadu nesprávně domáhal odstranění neoprávněné stavby, ač- koliv stavební úřad může nařídit jen odstra- nění stavby nepovolené - a to bez ohledu na případný souhlas či nesouhlas vlastníka po- zemku -, postupoval soud prvního stupně správně, pokud žalobu na ochranu proti ne- činnosti jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud považuje za vhod- né poukázat na konkrétní okolnosti případu, tj. na skutečnost, že - jak vyplynulo ze správ- ního spisu - vlastník nemovitosti Pavel K. ob- držel od stavebního úřadu dodatečné staveb- ní povolení i kolaudační rozhodnutí pro stavbu na svém pozemku č. parc. 1978 v ka- tastrálním území Ú. Z vytyčovacího protoko- lu vyhotoveného posléze z podnětu žalobce pak dodatečně vyplynulo, že stavba částečně zasahuje i do pozemku č. parc, 1988, jenž je ve vlastnictví žalobce. V době zhotovení stavby však byl její zhotovitel Pavel K. v dobré víře, že jde o stavbu povolenou i oprávněnou. Dále je třeba zdůraznit, že na žádost o odstranění stav- by ze dne 7. 12. 2004 žalovaný reagoval přípi- sem, v němž žalobce poučil o tom, z jakých podmínek je možné nařídit odstranění stavby v souladu s $ 88 odst. 1 stavebního zákona s tím, že toto ustanovení na případ žalobce ne- dopadá a žalobce byl odkázán na soud rozho- dující v občanském soudním řízení. V souzené věci byl tedy výrok soudu prv- ního stupně o zamítnutí žaloby na ochranu proti nečinnosti správný, byť primárně z od- lišných důvodů, než soud uvedl. V dané věci totiž - jak vyplývá z výše uvedeného - nebylo nutné zabývat se posouzením toho, zda za ne- činnost správního orgánu lze považovat i stav, kdy správní orgán nezahájí správní ří- — u — O zení; v souzené věci nečinnost žalovaného nemohla pojmově nastat, neboť odstranění neoprávněné stavby se nelze domáhat u sta- vebního úřadu, nýbrž toliko v řízení soudním u obecného soudu. Žalovaný tedy nebyl v té- to věci povinen vést správní řízení, ani vydat rozhodnutí. V souzené věci tedy nebyla dána věcná legitimace žalobce k podání žaloby po- dle $ 79 a násl. s. ř. s. a Městský soud v Praze postupoval správně, pokud žalobu domáhají- cí se ochrany proti nečinnosti žalovaného ja- ko nedůvodnou zamítl. 1135 Stavební řízení: změna stavby stojící na cizím pozemku k $ 58 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákonů č. 262/1992 Sb. a č. 83/1998 Sb. V případě, že stavebník hodlá provést změnu stavby stojící na cizím pozemku, kterou se nemění její půdorysné ohraničení, tj. nástavbu nebo přestavbu, musí pro- kázat podle $ 58 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, právo, které jej opravňuje provést změnu stavby, a to nejen ke stavbě, ale ik pozemku, na němž tato stavba stojí.
Mojmír Š. proti Úřadu městské části Praha 21 o ochranu proti nečinnosti, o kasační stíž-
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Pokud jde o tvrzení žalovaného, že žaloba měla být odmítnuta jako návrh podaný v soukromoprávní věci, je zapotřebí poukázat na to, že judikatura Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 5 As 31/2003, publikovaném pod č. 487/2005 Sb. NSS, dovodila, že „ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze odepřít pouze z toho důvodu, že hmotněprávní nárok je soukromoprávní povahy“. Kromě toho se Nejvyšší správní soud nedomnívá, že by se v dané věci jednalo o návrh podaný ve věci, kde by měl rozhodovat obecný soud podle části páté o. s. ř. Jak vyplyne z dalšího výkladu, odstranění neoprávněné stavby spadající do občanského soudního řízení a odstranění nepovolené stavby, podléhající režimu správního řízení, jsou zcela odlišné právní instituty.
Hlavní kasační námitkou stěžovatele bylo, že žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu by měla být aplikována i na situace, kdy správní orgán nezahájil správní řízení, ač tak podle názoru žalobce učinit měl. Podle názoru Nejvyššího správního soudu však tato právní otázka nebyla pro posouzení věci stěžejní. V dané věci se totiž žalobce nemohl úspěšně domáhat nařízení odstranění stavby podle § 88 stavebního zákona. Žalobce totiž usiluje nikoliv o odstranění nepovolené stavby, nýbrž stavby neoprávněné – tedy stavby na cizím pozemku, podléhající režimu § 135c občanského zákoníku. Podle § 135c odst. 1 občanského zákoníku „zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil“.
Jak uvedl mj. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 325/2000, ustanovení § 135c občanského zákoníku tedy řeší případy, kdy stavebník postaví na pozemku stavbu neoprávněně, tj. není-li k tomu z hlediska předpisů občanského práva oprávněn. Z hlediska občanskoprávního může zřídit občan stavbu především na základě práva vlastnického. Pokud tento předpoklad není splněn, jde bez dalšího z občanskoprávního hlediska o tzv. neoprávněnou stavbu. Podle § 135c občanského zákoníku se tedy rozhoduje o tom, zda má stavebníku vlastnictví ke stavbě zůstat nebo zda bude se stavbou naloženo jinak v případě, že stavebník – vlastník stavby neměl potřebné občanskoprávní povolení. Byla-li stavba postavena bez stavebního povolení, jde o tzv. „černou“ stavbu, která je sankcionována stavebními předpisy a jejíž odstranění stavební úřad nařídí v souladu s § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. V souzené věci žalobce brojil proti tomu, že na jeho pozemku byla zřízena neoprávněná stavba, tak jak ji vymezuje § 135c občanského zákoníku. V takovém případě se však měl bránit žalobou na plnění u obecného soudu, což – jak vyplynulo ze soudního spisu Městského soudu v Praze (např. č. l. 27) i z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti – žalobce také učinil a ve věci je vedeno soudní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9. Za této procesní situace, kdy se žalobce též u stavebního úřadu nesprávně domáhal odstranění neoprávněné stavby, ačkoliv stavební úřad může nařídit jen odstranění stavby nepovolené – a to bez ohledu na případný souhlas či nesouhlas vlastníka pozemku –, postupoval soud prvního stupně správně, pokud žalobu na ochranu proti nečinnosti jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné poukázat na konkrétní okolnosti případu, tj. na skutečnost, že – jak vyplynulo ze správního spisu – vlastník nemovitosti P. K. obdržel od stavebního úřadu dodatečné stavební povolení i kolaudační rozhodnutí pro stavbu na svém pozemku č. parc. 1978 v katastrálním území Ú. L. Z vytyčovacího protokolu vyhotoveného posléze z podnětu žalobce pak dodatečně vyplynulo, že stavba částečně zasahuje i do pozemku č. parc. 1988, jenž je ve vlastnictví žalobce. V době zhotovení stavby však byl její zhotovitel P. K. v dobré víře, že jde o stavbu povolenou i oprávněnou. Dále je třeba zdůraznit, že na žádost o odstranění stavby ze dne 7. 12. 2004 žalovaný reagoval přípisem, v němž žalobce poučil o tom, z jakých podmínek je možné nařídit odstranění stavby v souladu s § 88 odst. 1 stavebního zákona s tím, že toto ustanovení na případ žalobce nedopadá a žalobce byl odkázán na soud rozhodující v občanském soudním řízení.
V souzené věci byl tedy výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na ochranu proti nečinnosti správný, byť primárně z odlišných důvodů, než soud uvedl. V dané věci totiž – jak vyplývá z výše uvedeného – nebylo nutné zabývat se posouzením toho, zda za nečinnost správního orgánu lze považovat i stav, kdy správní orgán nezahájí správní řízení; v souzené věci nečinnost žalovaného nemohla pojmově nastat, neboť odstranění neoprávněné stavby se nelze domáhat u stavebního úřadu, nýbrž toliko v řízení soudním u obecného soudu. Žalovaný tedy nebyl v této věci povinen vést správní řízení ani vydat rozhodnutí. V souzené věci tedy nebyla dána věcná legitimace žalobce k podání žaloby podle § 79 a násl. s. ř. s. a Městský soud v Praze postupoval správně, pokud žalobu domáhající se ochrany proti nečinnosti žalovaného jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému, jenž byl zastoupen advokátem, soud náklady řízení za zastoupení nepřiznal, neboť má za to, že se nejedná o důvodně vynaložené náklady řízení. Podle názoru soudu má být správní orgán schopen vysvětlit svůj postoj před soudem prostřednictvím svých pracovníků, jestliže má postavení stavebního úřadu, jemuž přísluší rozhodovat o dané problematice.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu