Jestliže je odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podáno osobou, která tvrdí, že s ní mělo být jednáno jako s účastníkem správního řízení a že je tzv. opomenutým účastníkem, je správní orgán povinen o takovém odvolání vydat rozhodnutí i v případě, že odvolání vyhodnotí jako nepřípustné ($ 92 správního řádu z roku 2004). Pokud správní orgán vyřídí takové odvolání pouhým neformálním pří- pisem, jedná se o nečinnost ve smyslu $ 80 správního řádu z roku 2004 a $ 79 s. ř. s.
Jestliže je odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podáno osobou, která tvrdí, že s ní mělo být jednáno jako s účastníkem správního řízení a že je tzv. opomenutým účastníkem, je správní orgán povinen o takovém odvolání vydat rozhodnutí i v případě, že odvolání vyhodnotí jako nepřípustné ($ 92 správního řádu z roku 2004). Pokud správní orgán vyřídí takové odvolání pouhým neformálním pří- pisem, jedná se o nečinnost ve smyslu $ 80 správního řádu z roku 2004 a $ 79 s. ř. s.
C.. Nejzásadnější stěžovatelovu námitku proti výroku I. napadeného rozsudku před- stavuje jeho tvrzení, že nebylo jeho povin- » Sáčinností od 1. I. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád. 754 ností vydat rozhodnutí o odvolání žalobce, neboť podání, které musí být vyřizováno jako odvolání, může podat pouze účastník řízení ($ 81 odst. 1 správního řádu z roku 2004). Stěžovatel pro podporu svého názoru odká- zal jak na doktrinální názory, tak i judikaturu zdejšího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 19. 5. 2008, čj. 2 As 8/2008-39, č. 1657/2008 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud se s touto ná- mitkou stěžovatele neztotožňuje z následují- cích důvodů. Předně je zapotřebí vycházet z toho, že rozhodnutí o přijetí žalobcovy mat- ky do domova důchodců bylo vydáno za účin- nosti správního řádu z roku 1967, a proto se úprava účastenství v tomto správním řízení posuzovala podle $ 14 tohoto zákona, podle něhož „[úlčastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvr- dí, že může být rozhodnutím ve svých prá- vech, právem chráněných zájmech nebo po- vinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. Účastníkem řízení je i ten, komu zvláštní právní předpis takové postavení přiznává“ Okruh účastníků řízení přijetí do domova důchodců byl s účinností do 31. 12. 2006 určen vyhláškou č. 182/1991 Sb., která provádí zákony č. 114/1988 Sb. a č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Podle $ 76 této vyhlášky se jednalo o řízení, které bylo možno zahájit buď na žádost, ane- bo ex offo. Žádost byli oprávněni podat obča- né, kteří potřebovali ústavní sociální péči, anebo také rodinní příslušníci s jejich souhla- sem a na základě potvrzení lékaře o zdravot- ním stavu. Pokud se jednalo o nezletilé nebo občany zbavené způsobilosti k právním úko- nům, podával žádost jejich zákonný zástupce. Z úřední povinnosti mohlo být zahájeno též z podnětu obce, zdravotnického zařízení, ob- čanského sdružení, církve nebo charitativní organizace. V posuzované věci se jednalo o případ, kdy řízení o přijetí do ústavu sociál- ní péče bylo zahájeno na žádost paní Jany V., takže žalobce nebyl žadatelem. Jelikož však pro toto řízení platil podpůrně $ 14 odst. 1 správního řádu z roku 1967, mohl být žalob- ce považován za účastníka z titulu svého tvr- zení, které ovšem z povahy věci vznesl až ve svém podání ze dne 12. 12. 2006 označeném mj. jako „odvolání“, kde výslovně uvedl, že se po- važuje za účastníka řízení od samého počátku. Taková situace byla obecně již starší judi- katurou vztahující se ke správnímu řádu z ro- ku 1967 považována za situaci tzv. (byť poten- ciálně) opomenutého účastníka. Pokud by toto tvrzení o účastenství bylo vzneseno v průběhu správního řízení, správní orgán by v tomto případě musel vydat procesní roz- hodnutí o tom, že taková osoba účastníkem řízení není. Jestliže takové tvrzení bylo vzne- seno až po vydání rozhodnutí a případně i po jeho nabytí právní moci spolu s podaným odvoláním, pak bylo třeba řešit otázku úča- stenství takové osoby v řízení o jí podaném odvolání, nikoliv samostatným procesním rozhodnutím [viz k tomu Vedral, J. Subjekty správního řízení (správní orgány a účastní- ci řízení), ev. č. ASPI LIT33689CZ, tamtéž je odkazováno na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 5 A 27/96, Soudní judikatura ve věcech správních č. 749/2001]. Tyto závěry lze přiměřeně po- užít i pro okruh účastníků podle správního řádu z roku 2004, který ovšem rozhodování správního orgánu o účastenství osoby, která tvrdí, že je účastníkem, váže na „pochybnos- ti“, které mohou spočívat ve skutkových okol- nostech případu či nejasnosti právní úpravy ($ 28 odst. 1 správního řádu z roku 2004). Stěžovatelem citovaný rozsudek zdejšího sou- du čj. 2 As 8/2008-39 se vztahoval k situaci opomenutého účastníka v řízení podle sta- vebního zákona (kde je úprava účastenství částečně speciální), avšak s tím podstatným rozdílem, že tento opomenutý účastník tvrdil své účastenství již v řízení před správním or- gánem prvního stupně, který s ním však jako s účastníkem nejednal a nevydal rozhodnutí podle $ 28 odst. 1 správního řádu z roku 2004. V posuzované věci však námitka úča- stenství byla vznesena až spolu s podaným odvoláním. V takovém případě správní orgán není oprávněn nakládat s podaným odvolá- ním jako s jiným podáním, které nemá účinky zahájení řízení o opravném prostředku, a je 755 2363 povinen postupovat v souladu s $ 81 a násl. správního řádu z roku 2004, resp. $ 53 a násl. správního řádu z roku 1967. K tomu Nejvyšší správní soud považuje za nutné připome- nout, že úprava odvolacího řízení není kon- struována na principu procesních odklonů v případě, že odvolání je nepřípustné proto, že bylo podáno opožděně nebo osobou ne- oprávněnou. V takovém případě je správní or- gán povinen odvolání zamítnout a zároveň ta- ké přezkoumat, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení či pro vydání nové- ho rozhodnutí ($ 60 správního řádu z roku 1967, $ 92 správního řádu z roku 2004). Po- kud tedy stěžovatel nevydal o žalobcem po- daném odvolání rozhodnutí a odpovídal mu pouhými přípisy, které ovšem pouze odkazo- valy na různá předchozí vyřízení jeho dřívěj- ších podání, jednalo se o nečinnost ve smyslu $ 80 správního řádu z roku 2004 a $ 79 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud rovněž poukazu- je na obdobný názor Ústavního soudu ČR ob- sažený v nálezu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 542/09), v němž Ústavní soud dospěl k zá- věru, že „[jlestliže zákon ukládá rozhodnout o podání označeném jako „odvolání“ a shle- dá-li správní orgán, že se jedná o odvolání nepřípustné, jež je nutné zamítnout, protože kupř. bylo podáno osobou k tomu neopráv- něnou (f 92 odst. 1 věta první správního řá- du z roku 2004), nesmí se správní orgán to- muto úkonu vyhýbat tím, že na podání bude reagovat sdělením, jež by soudně přezkou- matelné nebylo“. V souhrnu tedy Nejvyšší správní soud k této námitce stěžovatele uza- vírá, že jeho postup nebyl nejen v souladu se zákonem, ale byl i rozporný se základními ústavně zaručenými právy adresátů veřejné správy (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod), a plně se tak ztotožňuje s ar- gumentací městského soudu. Poslední stěžovatelova námitka, že nebyl orgánem příslušným k rozhodnutí o povole- ní obnovy řízení podle $ 100 a násl. správní- ho řádu z roku 2004, nýbrž že tímto orgánem byl Městský úřad Čáslav, napadá zákonnost druhé části výroku I. napadeného rozsudku. Žalobce požádal o povolení obnovy řízení 756 v obou svých podáních. Podání ze dne 12. 12. 2006 však směřovalo proti rozhodnutí města Čáslav o přijetí matky žalobce do Domova dů- chodců, zatímco podání ze dne 16. 12. 2006 směřovalo proti rozhodnutí městského úřa- du ze dne 25. 7. 2005, kterým byla odejmuta žalobci dávka sociální péče - příspěvek při péči o osobu blízkou vyplácená formou opa- kovaného příspěvku za dobu od 13. 7. 2005. Výrokem I. napadeného rozsudku stěžovateli byla uložena povinnost „do 30 dnů od právní mocí tohoto rozsudku rozhodnout o odvolá- ní žalobce datovaném dnem 12. 12. 2006 proti rozhodnutí města Čáslav ze dne 13. 7. 2005, čj. 17741/2005, a o návrhu na obnovu řízení datovaném dnem 12. 12. 2006 ve věci téhož rozhodnutí“. Jak již Nejvyšší správní soud výše dovodil, použije se pro řízení o 0b- nově řízení podle přechodného ustanovení $ 179 odst. 2 správního řádu z roku 2004 tento zákon (tzn. správní řád z roku 2004). Z $ 100 odst. 2 n fine tohoto zákona vyplývá, že o ob- nově řízení rozhoduje správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Jak vyplývá ze skutečností zjištěných ze spisu, posledním správním orgánem, který rozhodoval ve věci přijetí žalobcovy matky do Domova důchod- ců, bylo město Čáslav, nikoliv stěžovatel. Nej- vyšší správní soud se tedy ztotožňuje s námit- kou stěžovatele, že není správním orgánem příslušným k rozhodnutí o obnově řízení v dané věci. Na druhé straně ovšem Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že i v této procesní situaci je povinností stěžova- tele podle $ 60 správního řádu z roku 1967 (kterému odpovídá $ 92 odst. 1 správního řá- du z roku 2004) posoudit případné předpo- klady pro obnovu řízení, pokud by odvolání žalobce zamítl jako opožděné či nepřípustné. Vzhledem k tomu, že první část výroku I ukládá stěžovateli povinnost rozhodnout o odvolání žalobce, je třeba vnímat i návaz- nou druhou část týkající se rozhodnutí o žá- dosti o povolení obnovy řízení v tomto kon- textu. Stěžovatel tedy dostojí povinnosti realizovat výrok I. napadeného rozsudku, po- kud v případě, že odvolání žalobce zamítne z důvodu nepřípustnosti či opožděnosti, po- soudí zároveň jeho žádost o obnovu řízení a poté ji v souladu s $ 12 správního řádu z ro- ku 2004 postoupí k vyřízení příslušnému správnímu orgánu. Nejvyšší správní soud dá- le poukazuje na $ 100 odst. 2 správního řádu z roku 2004, podle něhož se obnovy řízení nemůže dovolávat ten, kdo mohl důvod ob- novy uplatnit v odvolacím řízení. Z uvedeného vyplývá, že stěžovateli je si- ce třeba přisvědčit v tom, že výrok I. napade- ného rozsudku nebyl městským soudem úpl- ně přesně vyjádřen, neboť stěžovateli uložil povinnost rozhodnout o povolení obnovy ří- zení ve věci přijetí žalobcovy matky do do- mova důchodců v Čáslavi, ačkoliv stěžovatel nebyl posledním orgánem rozhodujícím ve věci a není k takovému rozhodnutí ze zákona oprávněn, nicméně Nejvyšší správní soud ne- shledává v posuzované věci důvod pro zruše- ní výroku I napadeného rozsudku, neboť tento výrok je možno interpretovat i v soula- du se zákonem tak, aby nebyla porušena pra- vidla správního řízení a zároveň byla zacho- vána práva žalobce. Ačkoliv tedy Nejvyšší správní soud výrok I. napadeného rozsudku nezrušil, bude stěžovatel v dalším postupu ve správním řízení vázán napadeným rozsud- kem ve smyslu právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v tomto rozsud- ku (viz k tomu např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 Afs 104/2008-66). 2364 24 Správní řízení: přezkumné řízení k $ 97 odst. 2 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) I. Podmínka stanovená v $ 97 odst. 2 správního řádu z roku 2004, že rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení v prvním stupni nelze vydat po uplynutí 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci, se vztahuje pouze na první v přezkumném ří- zení vydané rozhodnutí prvního stupně. II. Po zrušení prvního v přezkumném řízení vydaného rozhodnutí prvního stup- ně lze pokračovat v přezkumném řízení a vydat v něm, a to případně i opakovaně, další rozhodnutí prvního stupně bez ohledu na lhůtu stanovenou v $ 97 odst. 2 správního řádu z roku 2004. III. Správní orgán zastaví přezkumné řízení podle $ 97 odst. 2 správního řádu z roku 2004, pouze pokud nebylo první rozhodnutí prvního stupně v přezkumném řízení vydáno ve lhůtě 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci.
Bohuslav V. proti 1) Krajskému úřadu Středočeského kraje a 2) Ministerstvu práce a so- ciálních věcí o vydání rozhodnutí, o kasační stížnosti žalovaného 1).
O námitkách uvedených v kasační stížnosti stěžovatel uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
První stěžovatelova námitka směřuje k popření jeho pasivní legitimace v daném řízení, což stěžovatel dovozuje z ustanovení § 80 odst. 5 a § 84 odst. 4 písm. b) a c) správního řádu z roku 2004. Předmětná ustanovení upravují postup nadřízeného správního orgánu při poskytování ochrany proti nečinnosti správního orgánu prvního stupně. Podle ustanovení § 80 odst. 4 písm. b) a c) nadřízený správní orgán může buď usnesením převzít věc a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu, anebo usnesením pověřit jiný správní orgán ve svém správním obvodu vedením řízení. Podle ustanovení § 80 odst. 5 však tento postup nelze použít vůči orgánům územních samosprávných celků při výkonu samostatné působnosti. Podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006, obec v samostatné působnosti rozhodovala o přijetí do ústavů sociální péče, které spravuje, o ukončení pobytu v nich, o přemístění do jiných ústavů, které spravuje, o úhradě za služby v ústavech poskytované a o případné úhradě za služby poskytované v ostatních zařízeních sociální péče, pokud je spravovala. Zároveň podle ustanovení § 54 a contrario téhož zákona se pro řízení o přijetí do ústavu sociální péče podpůrně užíval správní řád (tzn. od 1. 1. 2006 účinný zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Argument stěžovatele sice odpovídá tehdy platné a účinné právní úpravě, ale neodůvodňuje závěr, že stěžovatel nebyl v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti pasivně legitimován. V posuzované věci se totiž podle obsahu žalobcových podání nejednalo o nečinnost MěÚ Čáslav, nýbrž o namítanou nečinnost stěžovatele, který nerozhodl o podáních žalobce ze dne 12. 12. 2006 a 16. 12. 2006. Tato podání byla adresována sice MěÚ Čáslav, ale podle svého obsahu i označení se jednalo o odvolání, podnět k přezkumnému řízení a žádost o povolení obnovy řízení. Stěžovatel je v souladu s ustanovením § 178 odst. 2 správního řádu nadřízeným orgánem orgánu obce, a proto byl věcně a funkčně příslušným správním orgánem k rozhodnutí o odvolání žalobce. Pasivní legitimace v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti navíc vychází z tvrzení žalobce (§ 79 odst. 2 s. ř. s.) a do značné míry tak splývá s meritorním posouzením věci, tzn. zda žalovaný správní orgán měl či neměl povinnost vydat rozhodnutí či osvědčení. Tato námitka tedy není důvodná, protože stěžovatel byl správním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o odvolání a o této stěžovatelově povinnosti rovněž rozhodoval městský soud ve výroku I. napadeného rozsudku.
Nejzásadnější stěžovatelovu námitku proti výroku I. napadeného rozsudku představuje jeho tvrzení, že nebylo jeho povinností vydat rozhodnutí o odvolání žalobce, neboť podání, které musí být vyřizováno jako odvolání, může podat pouze účastník řízení (§ 81 odst. 1 správního řádu). Stěžovatel pro podporu svého názoru odkázal jak na doktrinální názory, tak i judikaturu zdejšího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 19. 5. 2008, č. j. 2 As 8/2008 - 1. Nejvyšší správní soud se s touto námitkou stěžovatele neztotožňuje z následujících důvodů. Předně je zapotřebí vycházet z toho, že rozhodnutí o přijetí žalobcovy matky do domova důchodců bylo vydáno za účinnosti správního řádu z roku 1967, a proto se úprava účastenství v tomto správním řízení posuzovala podle ustanovení § 14 tohoto zákona, podle něhož „účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. Účastníkem řízení je i ten, komu zvláštní právní předpis takové postavení přiznává“. Okruh účastníků řízení přijetí do domova důchodců byl s účinností do 31. 12. 2006 určen vyhláškou č. 182/1991 Sb., která provádí zákony č. 114/1988 Sb. a č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 76 této vyhlášky se jednalo o řízení, které bylo možno zahájit buď na žádost, anebo ex offo. Žádost byli oprávněni podat občané, kteří potřebovali ústavní sociální péči, anebo také rodinní příslušníci s jejich souhlasem a na základě potvrzení lékaře o zdravotním stavu. Pokud se jednalo o nezletilé nebo občany zbavené způsobilosti k právním úkonům, podával žádost jejich zákonný zástupce. Z úřední povinnosti mohlo být zahájeno též z podnětu obce, zdravotnického zařízení, občanského sdružení, církve nebo charitativní organizace. V posuzované věci se jednalo o případ, kdy řízení o přijetí do ústavu sociální péče bylo zahájeno na žádost paní J. V., takže žalobce nebyl žadatelem. Jelikož však pro toto řízení platil podpůrně § 14 odst. 1 správního řádu, mohl být žalobce považován za účastníka z titulu svého tvrzení, které ovšem z povahy věci vznesl až ve svém podání ze dne 12. 12. 2006 označeném mj. jako „odvolání“, kde výslovně uvedl, že se považuje za účastníka řízení od samého počátku.
Taková situace byla obecně již starší judikaturou vztahující se ke správnímu řádu z roku 1967 považována za situaci tzv. (byť potenciálně) opomenutého účastníka. Pokud by toto tvrzení o účastenství bylo vzneseno v průběhu správního řízení, správní orgán by v tomto případě musel vydat procesní rozhodnutí o tom, že taková osoba účastníkem řízení není. Jestliže takové tvrzení bylo vzneseno až po vydání rozhodnutí a případně i po jeho nabytí právní moci spolu s podaným odvoláním, pak bylo třeba řešit otázku účastenství takové osoby v řízení o jí podaném odvolání, nikoliv samostatným procesním rozhodnutím [viz k tomu Vedral, J. Subjekty správního řízení (správní orgány a účastníci řízení), ev. č. ASPI LIT33689CZ, tamtéž je odkazováno na judikát Vrchního soudu v Praze publikovaný v SJS 749/2001]. Tyto závěry lze přiměřeně použít i pro okruh účastníků podle správního řádu z roku 2004, který ovšem rozhodování správního orgánu o účastenství osoby, která tvrdí, že je účastníkem, váže na „pochybnosti“, které mohou spočívat ve skutkových okolnostech případu či nejasnosti právní úpravy (§ 28 odst. 1 správního řádu z roku 2004). Stěžovatelem citovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 5. 2008, č. j. 2 As 8/2008 - 1 (přístupný na www.nssoud.cz) se vztahoval k situaci opomenutého účastníka v řízení podle stavebního zákona (kde je úprava účastenství částečně speciální), avšak s tím podstatným rozdílem, že tento opomenutý účastník tvrdil své účastenství již v řízení před prvostupňovým správním orgánem, který s ním však jako s účastníkem nejednal a nevydal rozhodnutí podle ustanovení § 28 odst. 1 správního řádu z roku 2004. V posuzované věci však námitka účastenství byla vznesena až spolu s podaným odvoláním. V takovém případě správní orgán není oprávněn nakládat s podaným odvoláním jako s jiným podáním, které nemá účinky zahájení řízení o opravném prostředku, a je povinen postupovat v souladu s ustanoveními § 81 a násl. správního řádu z roku 2004, resp. § 53 a násl. správního řádu z roku 1967. K tomu Nejvyšší správní soud považuje za nutné připomenout, že úprava odvolacího řízení není konstruována na principu procesních odklonů v případě, že odvolání je nepřípustné proto, že bylo podáno opožděně nebo osobou neoprávněnou. V takovém případě je správní orgán povinen odvolání zamítnout a zároveň také přezkoumat, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení či pro vydání nového rozhodnutí (§ 60 správního řádu z roku 1967, § 92 správního řádu z roku 2004). Pokud tedy stěžovatel nevydal o žalobcem podaném odvolání rozhodnutí a odpovídal mu pouhými přípisy, které ovšem pouze odkazovaly pouze na různá předchozí vyřízení jeho dřívějších podání, jednalo se o nečinnost ve smyslu § 80 správního řádu z roku 2004 a § 79 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na obdobný názor Ústavního soudu ČR obsažený v nálezu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 542/09, přístupný na http:\\nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že jestliže zákon ukládá rozhodnout o podání označeném jako „odvolání“ a shledá-li správní orgán, že se jedná o odvolání nepřípustné, jež je nutné zamítnout, protože kupř. bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou (§ 92 odst. 1 věta první správního řádu z roku 2004), nesmí se správní orgán tomuto úkonu vyhýbat tím, že na podání bude reagovat sdělením, jež by soudně přezkoumatelné nebylo. V souhrnu tedy Nejvyšší správní soud k této námitce stěžovatele uzavírá, že jeho postup nebyl nejen v souladu se zákonem, ale byl i rozporný se základními ústavně zaručenými právy adresátů veřejné správy (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny), a plně se tak ztotožňuje s argumentací městského soudu.
Poslední stěžovatelova námitka, že nebyl orgánem příslušným k rozhodnutí o povolení obnovy řízení podle § 100 a násl. správního řádu, nýbrž že tímto orgánem byl MěÚ Čáslav, napadá zákonnost druhé části výroku I. napadeného rozsudku. Žalobce požádal o povolení obnovy řízení v obou svých podáních. Podání ze dne 12. 12. 2006 však směřovalo proti rozhodnutí Města Čáslav č.j. 17741/2005 o přijetí matky žalobce do Domova důchodců, zatímco podání ze dne 16. 12. 2006 směřovalo proti rozhodnutí MěÚ Čáslav ze dne 25. 7. 2005, č.j. 7/05, kterým byla odejmuta žalobci dávka sociální péče – příspěvek při péči o osobu blízkou vyplácená formou opakovaného příspěvku za dobu od 13. 7. 2005. Výrokem I. napadeného rozsudku stěžovateli byla uložena povinnost „do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodnout o odvolání žalobce datovaném dnem 12. 12. 2006 proti rozhodnutí města Čáslav ze dne 13. 7. 2005, č.j. 17741/2005 a o návrhu na obnovu řízení datovaném dnem 12. 12. 2006 ve věci téhož rozhodnutí“. Jak již Nejvyšší správní soud výše dovodil, použije se pro řízení o obnově řízení podle přechodného ustanovení § 179 odst. 2 správního řádu z roku 2004 tento zákon (tzn. správní řád z roku 2004). Z ustanovení § 100 odst. 2 in fine správního řádu vyplývá, že o obnově řízení rozhoduje správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Jak vyplývá ze skutečností zjištěných ze spisu, posledním správním orgánem, který rozhodoval ve věci přijetí žalobcovy matky do Domova důchodců, bylo Město Čáslav, nikoliv stěžovatel. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s námitkou stěžovatele, že není správním orgánem příslušným k rozhodnutí o obnově řízení v dané věci. Na druhé straně ovšem Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že i v této procesní situaci je povinností stěžovatele podle ustanovení § 60 správního řádu z roku 1967 (kterému odpovídá § 92 odst. 1 správního řádu z roku 2004) posoudit případné předpoklady pro obnovu řízení, pokud by odvolání žalobce zamítl jako opožděné či nepřípustné. Vzhledem k tomu, že první část výroku I. ukládá stěžovateli povinnost rozhodnout o odvolání žalobce, je třeba vnímat i návaznou druhou část týkající se rozhodnutí o žádosti o povolení obnovy řízení v tomto kontextu. Stěžovatel tedy dostojí povinnosti realizovat výrok I. napadeného rozsudku, pokud v případě, že odvolání žalobce zamítne z důvodu nepřípustnosti či opožděnosti, posoudí zároveň jeho žádosti o obnovu řízení, a poté ji v souladu s ustanovením § 12 správního řádu z roku 2004 správního řádu postoupí k vyřízení příslušnému správnímu orgánu. Nejvyšší správní soud dále poukazuje na ustanovení § 100 odst. 2 správního řádu z roku 2004, podle něhož se obnovy řízení nemůže dovolávat ten, kdo mohl důvod obnovy uplatnit v odvolacím řízení.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovateli je sice třeba přisvědčit v tom, že výrok I. napadeného rozsudku nebyl městským soudem úplně přesně vyjádřen, neboť stěžovateli uložil povinnost rozhodnout o povolení obnovy řízení ve věci přijetí žalobcovy matky do Domova důchodců v Čáslavi, ačkoliv stěžovatel nebyl posledním orgánem rozhodujícím ve věci a není k takovému rozhodnutí ze zákona oprávněn, nicméně Nejvyšší správní soud neshledává v posuzované věci důvod pro zrušení výroku I. napadeného rozsudku, neboť tento výrok je možno interpretovat i v souladu se zákonem tak, aby nebyla porušena pravidla správního řízení a zároveň byla zachována práva žalobce. Ačkoliv tedy Nejvyšší správní soud výrok I. napadeného rozsudku nezrušil, bude stěžovatel v dalším postupu ve správním řízení vázán napadeným rozsudkem ve smyslu právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v tomto rozsudku (viz k tomu např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 104/2008-66, přístupný na www.nssoud.cz).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1, 2 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalobce uplatnil právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, a to konkrétně ve výši 934 Kč za jízdné vlakem z místa bydliště žalobce k soudu a za účelem konzultace s advokátkou do Prahy, a to v celkové výši 146 Kč, a dále za jízdné za městskou hromadnou dopravu v Praze ve výši 104 Kč a náklady za telefony a vyhotovení podání ve výši 100 Kč. Ke svým tvrzením však žalobce nedoložil žádné doklady, že mu tyto náklady ve formě hotových výdajů skutečně vznikly. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že úspěšnému účastníku přísluší právo na náhradu nákladů řízení pouze v tom rozsahu, v jakém tyto náklady důvodně vynaložil. Jelikož ve věci se nekonalo u zdejšího soudu jednání ani jiný úkon soudu, k němuž by byl žalobce předvolán, nepřipadá přiznání nákladů za vyčíslené jízdné v úvahu. Náklady za vyhotovení podání (tzn. vyjádření ke kasační stížnosti) jsou kryty náhradou hotových výdajů, která bude vyplacena ustanovené advokátce. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil, že by žalobci vznikly v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nějaké důvodně vynaložené náklady řízení ve smyslu ustanovení § 57 s. ř. s., a proto nepřiznal náhradu nákladů řízení ani úspěšnému žalobci.
Odměna žalobcovy ustanovené zástupkyně JUDr. Dagmar Rezkové Dřímalové byla stanovena za jeden úkon právní služby podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, přičemž vycházel při stanovení sazby za úkon z ustanovení § 9 odst. 2 ve spojení s § 7 bod 2 této vyhlášky, neboť v posuzované věci se jednalo o věc nároku fyzické osoby v oblasti sociálního zabezpečení, u níž je stanovena tarifní hodnota 1000 Kč a z toho vyplývající sazba odměny 500 Kč za jeden úkon právní služby. Odměna ustanovené advokátky tak činí 500 Kč + náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za úkon, tzn. celkem 800 Kč. Odměna nebyla zvýšena o částku daně z přidané hodnoty, neboť jmenovaná advokátka není plátcem DPH.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu