3 As 170/2022

3 As 170/2022- 52 - text

 3 As 170/2022 - 55 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: BONVER WIN a. s., se sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1, zastoupená JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022, č. j. 10 Af 26/2015 109,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

2. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný částečně zrušil svá dřívější rozhodnutí: a) ze dne 16. 12. 2011, č. j. 34/97433/2011, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), prostřednictvím Centrálního loterního systému IVT BOSS MEDIA S TERMINÁLY SYNOT, model: SYNOT, výrobní číslo: 1704162 (výrok I.), b) ze dne 4. 11. 2010, č. j. 34/95854/2010, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému MULTI LOTTO, model: MULTI LOTTO, výrobní číslo: ML7131 (výrok II.), c) ze dne 14.

8. 2008, č. j. 34/69905/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému IVT BOSS MEDIA S TERMINÁLY SYNOT, model: SYNOT, výrobní číslo: 716141 (výrok III.), vše na adrese Komenského náměstí 259, Kojetín.

[2] Proti rozhodnutí o rozkladu podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 24. 5. 2022, č. j. 10 Af 26/2015 – 109, zamítl.

[3] Městský soud vycházel při posouzení věci ze skutečnosti, že dne 1. 5. 2012 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška města Kojetína č. 2/2012, o zákazu provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her na celém území města (dále jen „vyhláška č. 2/2012“). Podle jejího článku 1 se na celém území města zakazuje provozování sázkových her podle § 2 písm. e), g) i), l), m) a n) a loterií a jiných podobných her podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Článek 2 vyhlášky umožňoval provozovat sázkové hry podle § 2 písm. e) zákona o loteriích (výherní hrací přístroje) nejdéle do doby stanovené vydaným povolením, jestliže bylo jejich provozování povoleno přede dnem nabytí předmětné vyhlášky.

[4] Městský soud neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů byla nepřezkoumatelná.

[5] Žalobkyně namítala mimo jiné rozpor regulace loterií a jiných podobných her s právem Evropské unie (dále jen „EU“), neboť nedovoleně omezuje volný pohyb služeb v EU způsobem, který je způsobilý přivodit jí újmu. Na podporu tohoto argumentu doplnila žalobu podáním ze dne 16. 12. 2015, jímž upozornila na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 6. 2015, C

98/14, ve věci Berlington Hungary (dále jen „rozsudek ve věci Berlington Hungary“) a zdůraznila rozpor aplikované právní úpravy s čl. 56 Smlouvy o fungování EU (zákaz omezení volného pohybu služeb) a čl. 17 Listiny základních práv EU (ochrana vlastnického práva). Dále žalobkyně doplnila svoji argumentaci podáním ze dne 14. 4. 2021 o odkaz na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 12. 2020, C 311/19, ve věci BONVER WIN (dále jen „rozsudek ve věci BONVER WIN“).

[6] Městský soud konstatoval, že povinnost aplikovat zásadu přednosti unijního práva se vztahuje i na správní orgány a na obecně závazné vyhlášky regulující provozování loterií a jiných podobných her. Rozhodnutí správních orgánů proto byla založena na nesprávném předpokladu, že nemohou hodnotit soulad vnitrostátního předpisu s unijním právem. Podle rozsudku ve věci BONVER WIN a navazující judikatury Nejvyššího správního soudu je nutné, aby žalobkyně prokázala existenci evropského prvku. Prostřednictvím čestného prohlášení pana J.

D. žalobkyně prokázala, že nabízela a poskytovala služby i občanům jiných členských států, a tím i existenci evropského prvku. Obecně závazná vyhláška č. 2/2012 představuje omezení volného pohybu služeb ve smyslu § 56 Smlouvy o fungování EU, avšak její přijetí bylo odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu v souladu s rozsudkem ve věci Berlington Hungary. Cílem regulace byla podle odpovědi města Kojetín č. j. MK 12223/2014 – ST/sek eliminace nežádoucích jevů spojených s hraním hazardních her, a to zejména ve vztahu k mládeži a sociálně slabým občanům, tedy ve svém důsledku ochrana veřejného pořádku.

Z důvodové zprávy k obecně závazné vyhlášce č. 2/2012 vyplývá, že nejpozději ke dni 31. 12. 2012 vypršela platnost veškerých dříve udělených povolení, od 1. 1. 2013 tedy tato vyhláška představovala fakticky úplný zákaz provozu loterií a jiných podobných her na území města Kojetín. Tím byli omezeni všichni provozovatelé hazardních her, resp. žádný z nich nebyl zvýhodněn. Vyhláška č. 2/2012 není v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání, neboť žalobkyně si musela být v kontextu § 43 odst. 1 zákona o loteriích vědoma, že obce mohou na svém území omezit provozování loterií a jiných podobných her, jinými slovy nemohla spoléhat, že jí udělená povolení nebudou po dobu jejich platnosti dotčena.

Podle městského soudu převážil obecný zájem na regulaci hazardu nad ekonomickým zájmem žalobkyně, takže zásah do jejího vlastnického práva byl přiměřený ve smyslu Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech, resp. čl. 17 Listiny základních práv EU a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Městský soud neshledal rozpor vyhlášky č. 2/2012 s unijní úpravou, a proto nesprávný názor správních orgánů ohledně aplikace unijního práva neměl vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

[7] Dále městský soud neshledal důvodnou námitku ohledně neprovedení důkazů žalovaným, neboť provedení navrhovaných důkazů nebylo nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci. V projednávané věci nebylo nezbytné nařízení ústního jednání k provedení důkazů. Žalovaný nepostupoval korektně, když spojil oznámení o zahájení řízení s výzvou dle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu, nicméně toto pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Nedůvodná byla rovněž námitka žalobkyně, že žalovaný rozhodl ve věci dříve než o rozkladech proti rozhodnutí o námitkách podjatosti, neboť ze správního spisu vyplývá, že žalobce o těchto rozkladech rozhodl před vydáním rozhodnutí ve věci samé.

Městský soud neshledal neaplikovatelnost § 43 odst. 1 zákona o loteriích na povolení udělená žalobkyni ani nezákonnost postupu žalovaného při jeho aplikaci. Z hlediska posouzení závaznosti a vymahatelnosti vyhlášky č. 2/2012 je bezvýznamné, zda byl při přijímání zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dodržen notifikační postup podle Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22.

června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů, neboť právo obcí na regulaci hazardu vychází z čl. 104 Ústavy České republiky a z § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).

[8] Městský soud neshledal rozpor vyhlášky č. 2/2012 s vnitrostátním právem. Pod pojem „výherní hrací přístroj“ ve smyslu § 2 písm. e) zákona o loteriích nelze zahrnout videoloterijní automaty, neboť Ústavní soud ve své judikatuře výklad tohoto pojmu nijak nerozšířil, jak se domnívala žalobkyně. Ostatně ani žalobkyně v průběhu správního řízení nezpochybnila, že je provozovatelkou loterie a jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Vyhláška č. 2/2012 není ani diskriminační, neboť v době zahájení řízení o zrušení povolení udělených žalobkyni fakticky stanovila zákaz provozu veškerých druhů loterií na území města Kojetína a žádné subjekty nebyly z tohoto zákazu vyňaty.

Ohledně námitky žalobkyně, že je vyhláška č. 2/2012 v rozporu se soutěžním právem, městský soud uzavřel, že nemá důvod odchýlit se od judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž jsou řízení podle zákona o ochraně hospodářské soutěže a podle zákona o loteriích odlišná a na sobě nezávislá. Ministr financí se tímto aspektem zabýval, avšak neshledal důvod k podání podnětu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Takový postup byl dostatečný, neboť posouzení soutěžněprávních aspektů věci nebylo předmětem nynějšího správního řízení.

[9] Proti rozsudku městského soudu podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) s d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[10] Stěžovatelka namítá, že již v řízení před žalovaným tvrdila nesoulad vyhlášky č. 2/2012 s právem EU. Pokud správní orgán zjistí, že se ve věci vyskytuje evropský prvek, je podle judikatury Nejvyššího správního soudu jeho úkolem posoudit, zda je daná obecně závazná vyhláška v souladu s právem EU. K tomu odkazuje na judikaturu kasačního soudu (např. rozsudky ze dne 17. 6. 2021, č. j. 6 As 226/2017 87, ze dne 25. 11. 2021, č. j. 10 As 300/2021 37, a ze dne 5. 1. 2022, č. j. 10 As 474/2021 38), z níž vyplývá, že zjistí li správní orgán rozpor obecně závazné vyhlášky s unijním právem, je povinen aplikovat přednostně právo EU. Správní orgány však založily svá rozhodnutí na nesprávném předpokladu, že nejsou příslušné posuzovat soulad vnitrostátních předpisů s unijním právem. Toto ostatně konstatoval i městský soud, který namísto zrušení napadeného rozsudku učinil za žalovaného úvahu o souladu vnitrostátního předpisu s právem EU.

[11] Výše uvedený postup městského soudu odporuje dle stěžovatelky závěrům Nejvyššího správního soudu vysloveným ve skutkově obdobné věci v rozsudku ze dne 19. 3. 2021, č. j. 5 As 116/2018

2. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný částečně zrušil svá dřívější rozhodnutí: a) ze dne 16. 12. 2011, č. j. 34/97433/2011, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), prostřednictvím Centrálního loterního systému IVT BOSS MEDIA S TERMINÁLY SYNOT, model: SYNOT, výrobní číslo: 1704162 (výrok I.), b) ze dne 4. 11. 2010, č. j. 34/95854/2010, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému MULTI LOTTO, model: MULTI LOTTO, výrobní číslo: ML7131 (výrok II.), c) ze dne 14. 8. 2008, č. j. 34/69905/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému IVT BOSS MEDIA S TERMINÁLY SYNOT, model: SYNOT, výrobní číslo: 716141 (výrok III.), vše na adrese Komenského náměstí 259, Kojetín. [2] Proti rozhodnutí o rozkladu podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 24. 5. 2022, č. j. 10 Af 26/2015 – 109, zamítl. [3] Městský soud vycházel při posouzení věci ze skutečnosti, že dne 1. 5. 2012 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška města Kojetína č. 2/2012, o zákazu provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her na celém území města (dále jen „vyhláška č. 2/2012“). Podle jejího článku 1 se na celém území města zakazuje provozování sázkových her podle § 2 písm. e), g) i), l), m) a n) a loterií a jiných podobných her podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Článek 2 vyhlášky umožňoval provozovat sázkové hry podle § 2 písm. e) zákona o loteriích (výherní hrací přístroje) nejdéle do doby stanovené vydaným povolením, jestliže bylo jejich provozování povoleno přede dnem nabytí předmětné vyhlášky. [4] Městský soud neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů byla nepřezkoumatelná. [5] Žalobkyně namítala mimo jiné rozpor regulace loterií a jiných podobných her s právem Evropské unie (dále jen „EU“), neboť nedovoleně omezuje volný pohyb služeb v EU způsobem, který je způsobilý přivodit jí újmu. Na podporu tohoto argumentu doplnila žalobu podáním ze dne 16. 12. 2015, jímž upozornila na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 6. 2015, C 98/14, ve věci Berlington Hungary (dále jen „rozsudek ve věci Berlington Hungary“) a zdůraznila rozpor aplikované právní úpravy s čl. 56 Smlouvy o fungování EU (zákaz omezení volného pohybu služeb) a čl. 17 Listiny základních práv EU (ochrana vlastnického práva). Dále žalobkyně doplnila svoji argumentaci podáním ze dne 14. 4. 2021 o odkaz na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 12. 2020, C 311/19, ve věci BONVER WIN (dále jen „rozsudek ve věci BONVER WIN“). [6] Městský soud konstatoval, že povinnost aplikovat zásadu přednosti unijního práva se vztahuje i na správní orgány a na obecně závazné vyhlášky regulující provozování loterií a jiných podobných her. Rozhodnutí správních orgánů proto byla založena na nesprávném předpokladu, že nemohou hodnotit soulad vnitrostátního předpisu s unijním právem. Podle rozsudku ve věci BONVER WIN a navazující judikatury Nejvyššího správního soudu je nutné, aby žalobkyně prokázala existenci evropského prvku. Prostřednictvím čestného prohlášení pana J. D. žalobkyně prokázala, že nabízela a poskytovala služby i občanům jiných členských států, a tím i existenci evropského prvku. Obecně závazná vyhláška č. 2/2012 představuje omezení volného pohybu služeb ve smyslu § 56 Smlouvy o fungování EU, avšak její přijetí bylo odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu v souladu s rozsudkem ve věci Berlington Hungary. Cílem regulace byla podle odpovědi města Kojetín č. j. MK 12223/2014 – ST/sek eliminace nežádoucích jevů spojených s hraním hazardních her, a to zejména ve vztahu k mládeži a sociálně slabým občanům, tedy ve svém důsledku ochrana veřejného pořádku. Z důvodové zprávy k obecně závazné vyhlášce č. 2/2012 vyplývá, že nejpozději ke dni 31. 12. 2012 vypršela platnost veškerých dříve udělených povolení, od 1. 1. 2013 tedy tato vyhláška představovala fakticky úplný zákaz provozu loterií a jiných podobných her na území města Kojetín. Tím byli omezeni všichni provozovatelé hazardních her, resp. žádný z nich nebyl zvýhodněn. Vyhláška č. 2/2012 není v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání, neboť žalobkyně si musela být v kontextu § 43 odst. 1 zákona o loteriích vědoma, že obce mohou na svém území omezit provozování loterií a jiných podobných her, jinými slovy nemohla spoléhat, že jí udělená povolení nebudou po dobu jejich platnosti dotčena. Podle městského soudu převážil obecný zájem na regulaci hazardu nad ekonomickým zájmem žalobkyně, takže zásah do jejího vlastnického práva byl přiměřený ve smyslu Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech, resp. čl. 17 Listiny základních práv EU a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Městský soud neshledal rozpor vyhlášky č. 2/2012 s unijní úpravou, a proto nesprávný názor správních orgánů ohledně aplikace unijního práva neměl vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. [7] Dále městský soud neshledal důvodnou námitku ohledně neprovedení důkazů žalovaným, neboť provedení navrhovaných důkazů nebylo nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci. V projednávané věci nebylo nezbytné nařízení ústního jednání k provedení důkazů. Žalovaný nepostupoval korektně, když spojil oznámení o zahájení řízení s výzvou dle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu, nicméně toto pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Nedůvodná byla rovněž námitka žalobkyně, že žalovaný rozhodl ve věci dříve než o rozkladech proti rozhodnutí o námitkách podjatosti, neboť ze správního spisu vyplývá, že žalobce o těchto rozkladech rozhodl před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Městský soud neshledal neaplikovatelnost § 43 odst. 1 zákona o loteriích na povolení udělená žalobkyni ani nezákonnost postupu žalovaného při jeho aplikaci. Z hlediska posouzení závaznosti a vymahatelnosti vyhlášky č. 2/2012 je bezvýznamné, zda byl při přijímání zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dodržen notifikační postup podle Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů, neboť právo obcí na regulaci hazardu vychází z čl. 104 Ústavy České republiky a z § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). [8] Městský soud neshledal rozpor vyhlášky č. 2/2012 s vnitrostátním právem. Pod pojem „výherní hrací přístroj“ ve smyslu § 2 písm. e) zákona o loteriích nelze zahrnout videoloterijní automaty, neboť Ústavní soud ve své judikatuře výklad tohoto pojmu nijak nerozšířil, jak se domnívala žalobkyně. Ostatně ani žalobkyně v průběhu správního řízení nezpochybnila, že je provozovatelkou loterie a jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Vyhláška č. 2/2012 není ani diskriminační, neboť v době zahájení řízení o zrušení povolení udělených žalobkyni fakticky stanovila zákaz provozu veškerých druhů loterií na území města Kojetína a žádné subjekty nebyly z tohoto zákazu vyňaty. Ohledně námitky žalobkyně, že je vyhláška č. 2/2012 v rozporu se soutěžním právem, městský soud uzavřel, že nemá důvod odchýlit se od judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž jsou řízení podle zákona o ochraně hospodářské soutěže a podle zákona o loteriích odlišná a na sobě nezávislá. Ministr financí se tímto aspektem zabýval, avšak neshledal důvod k podání podnětu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Takový postup byl dostatečný, neboť posouzení soutěžněprávních aspektů věci nebylo předmětem nynějšího správního řízení. [9] Proti rozsudku městského soudu podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) s d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [10] Stěžovatelka namítá, že již v řízení před žalovaným tvrdila nesoulad vyhlášky č. 2/2012 s právem EU. Pokud správní orgán zjistí, že se ve věci vyskytuje evropský prvek, je podle judikatury Nejvyššího správního soudu jeho úkolem posoudit, zda je daná obecně závazná vyhláška v souladu s právem EU. K tomu odkazuje na judikaturu kasačního soudu (např. rozsudky ze dne 17. 6. 2021, č. j. 6 As 226/2017 87, ze dne 25. 11. 2021, č. j. 10 As 300/2021 37, a ze dne 5. 1. 2022, č. j. 10 As 474/2021 38), z níž vyplývá, že zjistí li správní orgán rozpor obecně závazné vyhlášky s unijním právem, je povinen aplikovat přednostně právo EU. Správní orgány však založily svá rozhodnutí na nesprávném předpokladu, že nejsou příslušné posuzovat soulad vnitrostátních předpisů s unijním právem. Toto ostatně konstatoval i městský soud, který namísto zrušení napadeného rozsudku učinil za žalovaného úvahu o souladu vnitrostátního předpisu s právem EU. [11] Výše uvedený postup městského soudu odporuje dle stěžovatelky závěrům Nejvyššího správního soudu vysloveným ve skutkově obdobné věci v rozsudku ze dne 19. 3. 2021, č. j. 5 As 116/2018

75. V odkazovaném případě byl městský soud (v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu) nucen zrušit rozhodnutí ministra financí a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť v doplnění rozkladu stěžovatel namítal rozpor obecně závazné vyhlášky s právem EU, pročež se měl ministr jeho argumentací řádně zabývat a případně posoudit, zda má žalovaný povinnost náležitě zjistit přítomnost unijního prvku či zda ministrovi v provedení předložených důkazů brání § 84 odst. 4 správního řádu. Na podporu tohoto argumentu uvádí stěžovatelka další, konkrétně označenou judikaturu. Například v rozsudku ze dne 22. 6. 2021, č. j. 11 Af 86/2014 196, dospěl městský soud k závěru, že správní soud by neměl suplovat argumentaci správních orgánů a nahrazovat absenci jejich důvodů vlastní argumentací. V nyní projednávané věci se městský soud nahrazením úvahy správního orgánu snažil rozhodnout jednotně s ohledem na svá předchozí rozhodnutí v jiných věcech stěžovatelky, byť v době jeho rozhodnutí již existovala relevantní judikatura, podle níž měl rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení pro neposouzení existence unijního prvku a neaplikování unijního práva. Na to ostatně stěžovatelka upozornila na ústním jednání dne 24. 5. 2022, nicméně městský soud se s touto argumentací nijak nevypořádal. [12] Dále stěžovatelka uvádí, že žalovaný v kasačních stížnostech v obdobných věcech odkazuje na závěr rozsudku ze dne 21. 10. 2021, č. j. 6 As 227/2021

30. V tehdy posuzované věci byl městský soud vázán závazným právním názorem kasačního soudu, který nezrušil rozhodnutí žalovaného, ale uložil městskému soudu posouzení existence unijního prvku. Tento případ není dle stěžovatele přiléhavý k nyní projednávané věci, neboť ta nebyla dosud u Nejvyššího správního soudu projednána. [13] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Uvádí, že si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu i povinnosti aplikovat přednostně unijní právo. Žalovaný je přesvědčen, že postup předestřený stěžovatelkou, tedy zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení mu věci k dalšímu posouzení, není jediným možným zákonným postupem městského soudu. Existenci unijního prvku mohl městský soud posoudit v souladu s principem plné jurisdikce dle § 77 odst. 2 s. ř. s, který byl definován rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006

99. Uvedený princip umožňuje soudu při zjištění skutkových či (procesně) právních deficitů rozhodnutí reagovat tak, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění nebo tak učiní sám. S tímto chápáním zásady plné jurisdikce se ztotožnil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015

71. Tomu odpovídá i závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku č. j. 6 As 227/2021 30, jímž kasační soud nezrušil rozhodnutí žalovaného, ale nařídil městskému soudu, aby posoudil existenci unijního prvku. Městský soud tedy nepochybil, jestliže v nyní projednávané (skutkově obdobné) věci postupoval v souladu s principem plné jurisdikce. [14] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [15] Kasační stížnost není důvodná. [16] Stěžovatelka mimo jiné namítá, že se městský soud nevypořádal s její argumentací ohledně nutnosti posouzení existence unijního prvku a aplikovatelnosti unijního práva ze strany žalovaného. Taková procesní vada by měla za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud je podle § 109 odst. 4 s. ř. s. povinen zabývat se případnou nepřezkoumatelností rozsudku z úřední povinnosti, tedy i bez námitky stěžovatelky. Meritorní přezkum rozsudku je pak možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že je srozumitelný a vychází z důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto nejprve přistoupil k posouzení této námitky, přičemž shledal, že napadený rozsudek výše uvedená kritéria splňuje. [17] Městský soud v rozsudku řádně a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí, vypořádal se se všemi podstatnými žalobními námitkami a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou argumentací. Výše uvedenou námitkou stěžovatelky se městský soud podrobně zabýval v odstavcích 155 – 213 napadeného rozsudku. O tom, že jsou závěry městského soudu opřeny o dostatek relevantních důvodů ostatně svědčí i skutečnost, že stěžovatelka s jeho závěry věcně polemizuje v kasační stížnosti, což by v případě nepřezkoumatelnosti rozsudku fakticky nebylo možné. Nejvyšší správní soud podotýká, že pouhý nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým městský soud vyhodnotil určitou okolnost projednávané věci, neznamená nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. [18] Kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.

[19] Nejvyšší správní soud se v minulosti již vícekrát zabýval otázkou, čí úlohou je posoudit existenci unijního prvku a soulad obecně závazné vyhlášky s právem EU, a to v souvislosti se soudními řízeními, jejichž účastníky byli stěžovatelka i žalovaný (např. rozsudky ze dne 16. 8. 2022, č. j. 10 As 423/2021 64, ze dne 30. 3. 2023, č. j. 10 As 411/2021 59, či ze dne 9. 10. 2023, č. j. 3 As 364/2021 42). Závěry Nejvyššího správního soudu jsou účastníkům řízení již známé, a soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.

[20] Právě v rozsudku č. j. 10 As 423/2021 – 64 Nejvyšší správní soud dovodil, že nepanuje rozpor v judikatuře. Zdůraznil, že každou jednotlivou věc je třeba posuzovat v celkovém kontextu a přihlédnout k okolnostem případu. Zejména je nutné zohlednit to, kdy rozhodoval správní orgán o rozkladu a zda mohla osoba, která provozuje hazardní hry, uplatnit konkrétní argumentaci o rozporu vyhlášky s unijním právem již v řízení před správním orgánem. Ve věcech, které se týkají loterií, je významný také judikaturní vývoj.

Podle toho, v jaké fázi řízení žalobkyně uplatnila konkrétní argumentaci o rozporu vyhlášky s právem EU, resp. kdy tvrdila a prokazovala existenci unijního prvku, se odvíjel následný postup správních soudů. Pokud se konkrétní (a relevantní) námitky včetně existence unijního prvku objevily již ve správním řízení, bylo třeba, aby tuto argumentaci vypořádaly správní orgány. Pokud se touto argumentací správní orgány odmítly zabývat, nemohou v obecné rovině správní soudy s ohledem na principy správního soudnictví nahrazovat odůvodnění rozhodnutí správního orgánu.

[21] Jiná je ovšem situace v případě, v němž žalobkyně vznesla konkrétní námitky o rozporu s právem EU (resp. poukázala na konkrétní nový judikát) až v řízení před správními soudy. V takovém případě nevzniká problém, že by správní soud nahrazoval části chybějícího odůvodnění správního orgánu, neboť v takovém rozhodnutí nic nechybělo, protože s určitou argumentací žalobkyně poprvé přišla až v řízení před správními soudy.

[22] To je i případ stěžovatelky v nyní projednávané věci, neboť, jak vyplývá z obsahu spisu městského soudu, ta odkázala na závěry rozsudku ve věci Berlington Hungary v podání městskému soudu ze dne 16. 12. 2015. Stěžovatelka v průběhu správního řízení tuto konkrétní argumentaci ani uplatnit nemohla, neboť ministr financí rozhodl o rozkladu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného dne 27. 2. 2015, přičemž rozsudek ve věci Berlington Hungary byl vydán až dne 11. 6. 2015. Ostatně městský soud přerušil řízení právě s vědomím, že se Soudní dvůr EU předmětnou otázkou zabýval. Konkrétní námitkou stěžovatelky se tedy poprvé mohl zabývat až městský soud, přičemž ani nemohly existovat přezkoumatelné úvahy správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 411/2021 59).

[23] Ve světle výše uvedených závěrů Nejvyšší správní soud konstatuje, že je nepřiléhavý odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 116/2018

75. V tehdy projednávané věci zrušil kasační soud napadený rozsudek pro nedostatek důvodů, jakož i rozhodnutí žalovaného, neboť oba dospěli k závěru, že nebylo třeba posuzovat existenci unijního prvku. Nadto stěžovatelka v tehdy projednávané věci argumentovala závěry rozsudku Berlington Hungary již ve správním řízení, konkrétně v doplnění rozkladu. Nejvyšší správní soud proto neuložil městskému soudu, aby sám posoudil existenci unijního prvku, ale zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení, aby se s argumentací stěžovatelky vypořádal.

[24] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vytrhává závěry odkazovaného rozsudku č. j. 6 As 227/2021

30 z kontextu. V tehdejší věci se totiž jednalo o odlišnou situaci. Městský soud byl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 6 As 132/2019

55, zrušil a uložil městskému soudu, aby posoudil prokázání existence unijního prvku, neboť ve světle rozsudku BONVER WIN není možné bez dalšího předpokládat, že stěžovatelka poskytovala služby zákazníkům z jiných členských států EU. Nejvyšší správní soud tak učinil s ohledem na zásadu procesní ekonomie, neboť stěžovatelka se v řízení před městským soudem domáhala předložení předběžných otázek ohledně souladu české právní úpravy loterií a jiných her s unijním právem Soudnímu dvoru EU. Žalovaný by nemohl případnou předběžnou otázku předložit, pročež bylo hospodárnější, aby dokazování ohledně unijního prvku provedl městský soud, který by se mohl obrátit s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce na Soudní dvůr EU. Mylná domněnka žalovaného však nemá vliv na platnost výše uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu.

[25] Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

[26] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemá. Žalovaný byl ve věci úspěšný, ten ale náhradu nákladů nepožadoval a ze spisového materiálu nevyplývá, že by mu nějaké náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení ani jednomu z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 14. listopadu 2023

JUDr. Tomáš Rychlý předseda senátu