3 As 241/2022

3 As 241/2022- 46 - text

3 As 241/2022 - 50

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Michala Bobka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Aktiv proti korupci, z. s., se sídlem V Honech 689, Klecany, zast. Mgr. Lucií Červenkovou, advokátkou se sídlem Výhledová 548, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, za účasti I) CETIN a.s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, II) Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., se sídlem Přitkovská 1689, Teplice, III) Svatopetrská a.s., se sídlem Evropská 2758/11, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2021, č. j. KUKHK

25002/UP/2021, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2022, č. j. 30 A 94/2021

71,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Žalobce je zapsaným spolkem, jehož základním cílem je činnost směřující k podpoře ochrany lidských práv a životního prostředí. Předmětem řízení o této kasační stížnosti je otázka, zda žalobci náleží postavení účastníka řízení podle § 27 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), ve správním řízení o povolení odstranění stavby zahájeném podle § 128 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a to za situace, kdy § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění od 1. 1. 2018 (po účinnosti novely provedené zákonem 225/2017 Sb., dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), přiznává ekologickým spolkům možnost účastnit se pouze „řízení podle tohoto zákona“.

[2] Osoba zúčastněná na řízení III) (dále „žadatel“ nebo „stavebník“) v květnu 2020 ohlásila podle § 128 stavebního zákona Městskému úřadu Špindlerův mlýn, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“), záměr odstranit stavbu č. p. 136, stojící na pozemku p. č. 226 v k. ú. Špindlerův mlýn (hotel Panorama), kterou vlastnila. Oznámení předcházela žádost žadatele o povolení výjimky ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných živočichů v souvislosti s odstraněním stavby hotelu Panorama, které Správa Krkonošského národního parku rozhodnutím z 10. 2. 2020 vyhověla a podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny povolila výjimku ze základních podmínek ochrany netopýrů hvízdavých. Rozhodnutí o výjimce následně k odvolání žalobce zrušilo Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 24. 7. 2020 a věc vrátilo prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení. Žadatel vzal v dalším řízení žádost o povolení výjimky zpět. V doplnění ohlášení odstranění stavby hotelu Panorama z listopadu 2020 poté uvedl, že na základě opakovaného posouzení vlivu záměru na zvláště chráněné druhy (netopýry a ptáky) již není třeba výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny.

[3] Z důvodu dotčení práv třetích osob a potřeby stanovit podmínky pro odstranění stavby dospěl stavební úřad k závěru o nutnosti projednat ohlášený záměr odstranění stavby v řízení. Na základě usnesení o projednání záměru ze dne 11. 1. 2021 proto stavební úřad zahájil řízení o povolení odstranění stavby podle § 128 odst. 4 stavebního zákona. Žalobce se u stavebního úřadu domáhal podáním ze dne 22. 2. 2021 vstoupení do řízení o povolení odstranění stavby hotelu Panorama jako účastník řízení. Uvedl, že se považuje za účastníka řízení ve smyslu § 27 odst. 3 správního řádu, neboť řízení o povolení odstranění stavby je jedinou možností, jak v dané věci uplatnit práva žalobce coby environmentálního spolku.

[4] Stavební úřad usnesením podle § 28 správního řádu ze dne 5. 6. 2021 rozhodl, že žalobce není účastníkem řízení o povolení odstranění stavby. Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 10. 2021 odvolání žalobce zamítl a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu.

[5] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) neshledal důvodnou. Konstatoval, že od 1. 1. 2018 mají environmentální spolky podle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny možnost účastnit se pouze „řízení dle tohoto zákona“, nikoli obecně „správních řízení“. Tato novela zákona o ochraně přírody a krajiny (provedená zákonem č. 225/2017 Sb.) byla podrobena kontrole ústavnosti Ústavním soudem. Ústavní soud nálezem ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 22/17 (č. 124/2021 Sb.) shledal tuto úpravu ústavně konformní. Mimo jiné konstatoval, že práva na příznivé životní prostředí se lze domáhat pouze v rámci jej provádějících zákonů. Posuzovaná úprava poté nezasahuje do esenciálního obsahu (jádra) práva na příznivé životní prostředí, nýbrž pouze zužuje procesní aspekt jeho uplatňování ve správním (nikoli soudním) řízení. Environmentálním spolkům tak dle krajského soudu zůstala za nyní účinné právní úpravy možnost účastnit se řízení dle zákona o ochraně přírody a krajiny, nikoli řízení podle stavebního zákona. Tyto spolky však mají právo účastnit se i některých dalších řízení, např. navazujících řízení podle § 3 písm. g) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, potažmo řízení dle zvláštních předpisů (např. vodního zákona).

[6] Námitky žalobce stran nezajištění výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny dle krajského soudu mířily již na samotné (rozhodnutí v) řízení o odstranění stavby. Soud se proto ztotožnil se závěry správních orgánů obou stupňů a žalobu zamítl.

II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobkyně

[7] Kasační stížnost podává žalobce (dále „stěžovatel“) z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil otázku jeho nároku na účast v řízení o povolení odstranění stavby. Překvapivým, účelovým a nepřiléhavým výkladem judikatury správních soudů a též na základě nepřezkoumatelných tvrzení stěžovateli odepřel ústavně zaručenou soudní ochranu.

[8] Stěžovatel tvrdí, že pokud zákon zakládá správnímu orgánu pravomoc rozhodovat o subjektivních právech osob, musí být v souladu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každé takové osobě také zaručeno postavení účastníka, které jí umožní domáhat se svého práva. Mají

li poté být v určitém správním řízení vzata za podklad závazná stanoviska vydaná podle zákona o ochraně přírody a krajiny, která se týkají spolkem chráněných zájmů a neexistuje

li jiné řízení, v němž by bylo možno namítat jejich nesprávnost, spolek musí mít možnost účastnit se takového správního řízení. Výklad vylučující spolky z řízení, které se sice týkají životního prostředí, ale jsou vedena podle stavebního zákona, by nadto odporoval principu zákazu regrese.

[8] Stěžovatel tvrdí, že pokud zákon zakládá správnímu orgánu pravomoc rozhodovat o subjektivních právech osob, musí být v souladu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každé takové osobě také zaručeno postavení účastníka, které jí umožní domáhat se svého práva. Mají

li poté být v určitém správním řízení vzata za podklad závazná stanoviska vydaná podle zákona o ochraně přírody a krajiny, která se týkají spolkem chráněných zájmů a neexistuje

li jiné řízení, v němž by bylo možno namítat jejich nesprávnost, spolek musí mít možnost účastnit se takového správního řízení. Výklad vylučující spolky z řízení, které se sice týkají životního prostředí, ale jsou vedena podle stavebního zákona, by nadto odporoval principu zákazu regrese.

[9] Dále stěžovatel s odkazem na rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013

38, namítá, že má právo domáhat se soudní ochrany i bez vyčerpání řádných opravných prostředků, neboť je mu obstrukcemi správních orgánů (odpírání účasti v řízeních) přístup k nim ztěžován. Rovněž cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, podle něhož mohou fyzické osoby realizovat své právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny též prostřednictvím environmentálních spolků. Ústavní soud zde dále v souvislosti s aktivní legitimací ke zrušení opatření obecné povahy konstatoval, že prostor k soudní ochraně se neomezuje jen na jednotlivce samotné, ale také na právní subjekty, do kterých se sdružují. Nezbytnost účasti veřejnosti v řízení o odstranění stavby hotelu Panorama stěžovatel dále zdůvodňuje mírou porušování zákona ze strany úředních osob na území Špindlerova Mlýna.

[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a na obsah žalobou napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu a argumentaci stěžovatele považuje za nedůvodnou. Žalovaný respektuje právní názory vyjádřené ve stěžovatelem citované judikatuře, to však za současného dodržení zásady legality a závěrů citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 22/17. Stěžovatelem tvrzené bránění v přístupu k soudu poté s ohledem na rozhodnutí krajského soudu i podanou kasační stížnost ve věci nespatřuje. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.

[11] Osoby zúčastněné na řízení se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřily.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[12] Nejvyšší správní soud předně shledal, že kasační stížnost je přípustná. Byla podána osobou oprávněnou, ve lhůtě dle § 106 odst. 2 s. ř. s., v souladu s § 104 odst. 4 s. ř. s. je v ní namítán důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Není dán ani jiný z případů nepřípustnosti podle § 104 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud neshledal jiné nedostatky podmínek řízení, které by bránily dalšímu postupu ve věci. Napadený rozsudek proto přezkoumal v rozsahu a z důvodů vymezených v kasační stížnosti s přihlédnutím k případným vadám, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[13] Kasační stížnost není důvodná.

[14] Byť tedy stěžovatel formálně podřadil důvody své kasační stížnosti rovněž pod § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Tyto důvody podání kasační stížnosti však blíže nekonkretizoval. Z obsahu kasační stížnosti je patrno, že stěžovatel rozporuje výhradně posouzení relevantní právní otázky krajským soudem, respektive žalovaným: zda stěžovateli náleží postavení účastníka řízení podle § 27 odst. 3 správního řádu v řízení o povolení odstranění stavby zahájeném podle § 128 odst. 4 stavebního zákona.

[15] Stěžovatel si účastenství nárokuje navzdory skutečnosti, že § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny environmentálním spolkům výslovně přiznává oprávnění účastnit se pouze řízení „podle tohoto zákona“, tedy řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Věcně pak tvrdí, že i navzdory nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 22/17, který shledal současnou úpravu § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny ústavně konformní, musí být environmentálním spolkům přiznáno právo účastnit se též řízení podle stavebního zákona, pokud je v takových řízeních rozhodováno na základě závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny, neboť jinak by došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 první věty Listiny.

[16] K této argumentaci je vhodné nejprve uvést, že v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Jak dále uvedl Ústavní soud k precedenční (tj. působící mimo rámec konkrétní věci) závaznosti své nálezové judikatury, v nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), obecné soudy musí respektovat ústavněprávní výklady Ústavního soudu, tj. jím vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (nosný důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

[17] V řízení o kasační stížnosti proto NSS není oprávněn podrobit přezkumu nejen samotný výrok nálezu Ústavního soudu, ale ani nosné důvody, o které Ústavní soud svůj výrok opřel. Pouze za výjimečných okolností je připuštěno, aby obecný soud odmítl ústavněprávní výklady Ústavního soudu a vstoupil s ním do „ústavněprávního dialogu“ (srov. citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 301/05, body 62 až 72).

[18] NSS připomíná, že v citovaném nálezu Pl. ÚS 22/17 se Ústavní soud zabýval souladem § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny s Ústavou. V obecné rovině neshledal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť již dle dikce čl. 36 odst. 1 Listiny je účast ve správních řízeních osobám garantována jen v zákonem stanovených případech a ze stávající judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 3572/14 a I. ÚS 59/14) neplyne nutnost přiznat ekologickým spolkům obecné právo na účast ve správních řízeních. Provedeným testem racionality pak Ústavní soud neshledal ani rozpor posuzované úpravy s právem na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny. Novelizované ustanovení § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny nezasahuje do esenciálního obsahu (jádra) tohoto práva, neboť pouze zužuje (aniž by vylučovala) procesní aspekt uplatňování tohoto práva ve správním, a nikoli rovněž soudním řízení. Ve zbylých krocích testu racionality pak předmětná úprava obstojí.

[19] Citovaný nález byl vydán v řízení o návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR] podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v jehož rámci provádí Ústavní soud abstraktní kontrolu norem z hlediska ústavnosti. Tento typ přezkumu ústavnosti je činěn bez jakéhokoli vztahu ke konkrétnímu případu, v němž potřeba aplikace příslušných norem vyvstala. „Taková forma přezkumu je v podstatě velmi obecná a předpokládá, že ústavní soud v rozhodnutí postihne všechny v úvahu přicházející aspekty, které mohou kdykoliv při výkladu a aplikaci normy vzniknout.“ (Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: Wolters Kluwer, 2007, s. 241).

[20] Ústavní soud se tudíž v předmětném nálezu nevyjádřil ke specifické otázce, zda je nutno za „řízení podle tohoto zákona“ ve smyslu § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny (tj. řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny) nutno považovat například také (část) řízení formálně vedeného podle stavebního zákona, v němž ovšem stavební úřad v souladu s § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny samostatným výrokem rozhoduje o vydání výjimky ze zákazu u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů.

[21] Uvedenou otázkou se nicméně zabýval v nedávně době Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2023, č. j. 4 As 33/2023

26. Dospěl k závěru, že „řízením podle tohoto zákona“ ve smyslu § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny je též (mimo jiné) řízení o umístění stavby vedené stavebním úřadem, v němž se má postupovat podle § 8 odst. 6 nebo § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle NSS začleněním odstavce 6 do § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny nebyl v případě výjimky ze zákazu u zvláště chráněných druhů opuštěn povolovací princip. „Pouze došlo […] k integraci řízení o povolení výjimky do územního řízení, aniž by ovšem závazné stanovisko orgánu ochrany přírody nahrazovalo rozhodnutí o povolení výjimky, které je součástí výroku územního rozhodnutí. […] V daném případě navíc závisí to, zda lze postupovat podle § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny, nebo zda má být vedeno samostatné správní řízení o povolení výjimky, výlučně na okolnosti, kdy je zjištěno, že stavební záměr zasahuje do ochranných podmínek zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Nejvyšší správní soud nenachází žádný racionální argument, který by opodstatňoval rozdílný přístup k účastenství ekologického spolku v řízení, v němž se rozhoduje o výjimce ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, v závislosti na tom, zda potřeba získat tuto výjimku vyšla najevo před zahájením územního řízení, nebo až v jeho průběhu. Tato okolnost může opodstatňovat integraci řízení o povolení výjimky do probíhajícího územního řízení, nemůže se však projevit v tom, že by okruh účastníků řízení, v němž se o povolení výjimky rozhoduje, byl užší než v případě samostatně vedeného řízení v téže věci.“

[22] Nejvyšší správní soud tedy ve své aktuální rozhodovací praxi zaujal výklad § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny v obecné rovině svědčící účasti environmentálních spolků, kterým je též stěžovatel, v řízení, v němž stavební úřad rozhoduje (mimo jiné) o vydání výjimky podle § 56 zákona. Potud by bylo možno souhlasit s kasační argumentací stěžovatele.

[23] Uvedený závěr se však neuplatní pro všechna řízení podle stavebního zákona, nýbrž pouze pro řízení, které výslovně jmenuje § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny. Nejvyšší správní soud proto dále posuzoval, zda se v projednávané věci o takové řízení jedná.

[24] Podle § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny platí, že „[z]jistí

li se až po zahájení územního řízení, územního řízení s posouzením vlivů na životní prostředí, společného územního a stavebního řízení, společného územního a stavebního řízení s posouzením vlivů na životní prostředí nebo stavebního řízení, že stavebním záměrem povolovaným v tomto řízení budou dotčeny ochranné podmínky zvláště chráněného druhu rostliny nebo živočicha stanovené v § 49 nebo 50, a tato skutečnost nebyla před zahájením tohoto řízení známa, lze rozhodnutí v tomto řízení vydat pouze na základě závazného stanoviska orgánu ochrany přírody příslušného k povolení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, v němž orgán ochrany přírody posoudí splnění podmínek pro povolení výjimky uvedených v odstavcích 1 a 2 a může stanovit případné další podmínky povolení výjimky podle odstavce 3. Povolení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů včetně stanovení dalších podmínek podle odstavce 3 je součástí výrokové části rozhodnutí vydávaného v územním řízení, v územním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí, ve společném územním a stavebním řízení, ve společném územním a stavebním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí nebo ve stavebním řízení.“

[25] V projednávané věci se stěžovatel domáhá účasti v řízení o povolení odstranění stavby zahájeného podle § 128 odst. 4 stavebního zákona. Toto řízení ovšem nelze podřadit pod žádný z typově upravených řízení podle stavebního zákona, v nichž podle § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny stavební úřad na základě závazného stanoviska rozhoduje o výjimce ze zákazu u zvláště chráněných druhů.

[26] Řízení o povolení odstranění stavby zahajuje podle § 128 odst. 4 stavebního zákona usnesením stavební úřad tehdy, pokud ohlášení záměru odstranit stavbu není úplné nebo nejsou splněny podmínky pro vydání souhlasu. Účelem tohoto řízení je stanovit podmínky pro odstranění stavby, jimiž bude zabezpečena ochrana veřejných zájmů nebo práv a právem chráněných zájmů dotčených osob (srov. § 128 odst. 2 stavebního zákona). Jde o zvláštní druh řízení samostatně upravený v dílu třetím části čtvrté stavebního zákona. Stavební zákon, na rozdíl od řízení o nařízení odstranění stavby dle § 128 stavebního zákona, obsahuje strohou úpravu tohoto řízení, včetně negativního vymezení okruhu jeho účastníků, právě a pouze v § 128 odst. 4 stavebního zákona; ve zbytku je proto nutno vycházet z obecné úpravy ve správním řádu. Řízení o povolení odstranění stavby proto nepodléhá procesní úpravě stavebního řízení podle § 108 a násl. (avšak ani jiného řízení podle) stavebního zákona a nejedná se tak o stavební řízení stricto sensu.

[27] Posuzovaný § 56 odst. 6 byl do zákona o ochraně přírody a krajiny zaveden, stejně jako v případě výše diskutované změny § 70 odst. 3 tohoto zákona, zákonem č. 255/2017 Sb. Jednalo se přitom o pozměňovací návrh poslance L. O., jenž jej při druhém čtení v Poslanecké sněmovně Parlamentu nijak blíže neodůvodnil – viz stenozáznam ze dne 28. 2. 2017, dostupný v digitálním repozitáři Poslanecké sněmovny PČR (www.psp.cz). Z výčtu řízení předvídaných § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny je nicméně patrné, že záměrem zákonodárce bylo integrovat řízení o povolení výjimky pouze do územních řízení, společných územních a stavebních řízení a stavebních řízení stricto sensu jakožto řízení, jimiž má být umístěn a povolen stavební záměr. Znění § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny ostatně výslovně hovoří o „stavebním záměru“ povolovaném v řízeních, do jejichž rámce je integrováno řízení o povolení výjimky.

[28] V tomto smyslu je nutno vykládat termín „stavební řízení“ použitý v § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy nikoli jako (jakékoliv) řízení vedené stavebním úřadem podle stavebního zákona, ale pouze řízení upravené v § 108 až § 115 stavebního zákona (jehož předmětem je vydání stavebního povolení), pro které stavební zákon termín „stavební řízení“ vyhrazuje. Podle § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny je proto řízení o výjimce ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů integrováno pouze do řízení podle stavebního zákona, jejichž předmětem je umístění a povolení stavby.

[29] Nelze tedy akceptovat konstatování krajského soudu, že námitky stěžovatele ohledně nezajištění výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny se týkají již samotného řízení o odstranění stavby, nikoli otázky účastenství stěžovatele v tomto řízení. Pokud by totiž stavební úřad rozhodoval v takovém řízení podle stavebního zákona, které předvídá § 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny, otázka nutnosti zajištění výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů by představovala předběžnou otázku v rámci posouzení, zda stěžovateli jakožto environmentálnímu spolku náleží právo na účast v takovém řízení. V případě nutnosti rozhodnutí o takové výjimce stavebním úřadem by stěžovateli právo na účast v této části stavebního řízení podle citovaného rozsudku NSS č. j. 4 As 33/2023

26 náleželo. V projednávané věci však stavební úřad o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny nerozhodoval.

[30] Případnou výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny by tak bylo třeba vydat, je

li tato výjimka nezbytná, v samostatném řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny orgánem ochrany přírody a krajiny. To pochopitelně stavební úřad nezbavuje povinnosti v řízení o povolení odstranění stavby nutnost zajištění takové výjimky předběžně posoudit a případně v souladu s § 128 odst. 4 stavebního zákona stavebníka (žadatele o povolení odstranění stavby) vyzvat k doplnění žádosti o rozhodnutí o této výjimce. Pro otázku účastenství stěžovatele v řízení o povolení odstranění stavby však případná nutnost zajištění výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny nemá vliv.

[31] Krajský soud tedy založil výrok napadeného rozsudku částečně na nesprávných důvodech. Podle rozsudku NSS ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 104/2008

66, však platí, že „[r]ozsudek, jímž krajský soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, nemusí být Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti žalobce zrušen, byť je založen zcela nebo zčásti na nesprávných důvodech, pokud je tento rozsudek přezkoumatelný, řízení před krajským soudem netrpělo žádnou procesní vadou, jež mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, a současně může Nejvyšší správní soud postavit na jisto, že výrok rozsudku krajského soudu je v souladu se zákonem, aniž by přitom překročil rámec věci, jak byla definována nejen řízením o kasační stížnosti, ale i předcházejícím řízením žalobním a řízením před správními orgány.“ (dále srov. např. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2015, č. j. 5 Afs 24/2014

36).

[31] Krajský soud tedy založil výrok napadeného rozsudku částečně na nesprávných důvodech. Podle rozsudku NSS ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 104/2008

66, však platí, že „[r]ozsudek, jímž krajský soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, nemusí být Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti žalobce zrušen, byť je založen zcela nebo zčásti na nesprávných důvodech, pokud je tento rozsudek přezkoumatelný, řízení před krajským soudem netrpělo žádnou procesní vadou, jež mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, a současně může Nejvyšší správní soud postavit na jisto, že výrok rozsudku krajského soudu je v souladu se zákonem, aniž by přitom překročil rámec věci, jak byla definována nejen řízením o kasační stížnosti, ale i předcházejícím řízením žalobním a řízením před správními orgány.“ (dále srov. např. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2015, č. j. 5 Afs 24/2014

36).

[32] Napadený rozsudek nepřezkoumatelností netrpí, stejně tak vady řízení před krajským soudem, které ostatně stěžovatel v kasační stížnosti nenamítá, Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.) neshledal. Zákonnost výroku napadeného rozsudku poté vyplývá z výše uvedených úvah, jimiž Nejvyšší správní soud nevybočuje z rámce nyní projednávané věci.

[33] Závěrem NSS poznamenává, že byť sdílí řadu výhrad k nosným důvodům a výroku plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 22/17, vyjádřeným mimo jiné v přesvědčivém odlišném stanovisku sedmi soudců Ústavního soudu, v projednávané věci nepovažoval za vhodné znovu otevírat otázku ústavnosti či souladu § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny s unijním či mezinárodním právem. Je tomu tak ze dvou důvodů.

[34] Za prvé, Ústavní soud posuzoval soulad nové právní úpravy s ustanoveními českého ústavního pořádku nedávno, před dvěma roky, aniž by v mezidobí došlo k jakékoliv hmatatelné změně právní či ústavní situace. Za druhé, kasační stížnost stěžovatele žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, či argumentaci unijním či mezinárodním právem, nenabízí. V rovině ústavní argumentace dokonce stěžovatel zčásti pouze opakuje argumentaci navrhovatelky (skupiny senátorů) v řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 22/17 (především s ohledem na namítané porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 věty první Listiny, jakož i odkazů na citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 59/14), aniž by jakkoliv věcně reagoval na stěžejní plenární nález ÚS, který na jeho situaci korektně aplikoval krajský soud (nález stěžovatel jen krátce v úvodu své argumentace cituje, pak ale věcně naprosto ignoruje). Argumentace mezinárodními závazky, respektive unijní úpravou, která by mohla být velice relevantní, pak absentuje úplně. NSS sice zná právo, včetně práva EU, nepřísluší mu však relevantní argumentaci za stěžovatele domýšlet (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008

78, dále rozsudky NSS ze dne 15. 7. 2021, č. j. 1 As 132/2021

30, či ze dne 26. 1. 2015).

[34] Za prvé, Ústavní soud posuzoval soulad nové právní úpravy s ustanoveními českého ústavního pořádku nedávno, před dvěma roky, aniž by v mezidobí došlo k jakékoliv hmatatelné změně právní či ústavní situace. Za druhé, kasační stížnost stěžovatele žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, či argumentaci unijním či mezinárodním právem, nenabízí. V rovině ústavní argumentace dokonce stěžovatel zčásti pouze opakuje argumentaci navrhovatelky (skupiny senátorů) v řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 22/17 (především s ohledem na namítané porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 věty první Listiny, jakož i odkazů na citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 59/14), aniž by jakkoliv věcně reagoval na stěžejní plenární nález ÚS, který na jeho situaci korektně aplikoval krajský soud (nález stěžovatel jen krátce v úvodu své argumentace cituje, pak ale věcně naprosto ignoruje). Argumentace mezinárodními závazky, respektive unijní úpravou, která by mohla být velice relevantní, pak absentuje úplně. NSS sice zná právo, včetně práva EU, nepřísluší mu však relevantní argumentaci za stěžovatele domýšlet (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008

78, dále rozsudky NSS ze dne 15. 7. 2021, č. j. 1 As 132/2021

30, či ze dne 26. 1. 2015).

[35] NSS proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná o situaci, kdy by v duchu citovaného rozsudku NSS č. j. 4 As 33/2023

26 stěžovateli svědčilo právo na účast v (části) řízení formálně vedeného podle stavebního zákona. Podle současného znění § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, jehož ústavnost nedávno potvrdil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 22/17, ekologickým spolkům nenáleží právo účastnit se obecně správních řízení, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Kvalifikovanou relevantní argumentaci, proč by tomu mělo být jinak, stěžovatel v této kasační stížnosti nenabídl.

IV. Závěr a náklady řízení

[36] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[37] O nákladech řízení rozhodl NSS podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s (ve spojení s § 120 s. ř. s). Stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch. Nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[38] Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení:Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. října 2023

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu

Právní věta

Plný text rozhodnutí