Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu nemůže rozhodovat dle § 36a odst. 3 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, spory o změnu již uzavřené smlouvy o přístupu k prvkům poštovní infrastruktury a k zvláštním službám související s provozováním poštovní infrastruktury dle § 34 téhož zákona, neboť pro rozhodování takových sporů nemá pravomoc. K rozhodování těchto sporů je příslušný soud podle § 7 odst. 1 o. s. ř. a § 1766 občanského zákoníku.
[24] Jádrem sporu v nyní posuzované věci je otázka nicotnosti rozhodnutí o rozkladu a předcházejícího rozhodnutí předsedkyně žalovaného, konkrétně pak otázka, zda žalovaný (resp. jeho předsedkyně a Rada) měl pravomoc rozhodovat spor mezi stěžovatelkou a Českou poštou o obsah dodatku č. 4 ke smlouvě o přístupu.
[25] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že ačkoli se stěžovatelka domáhala vyslovení nicotnosti pouze ve vztahu k rozhodnutí o rozkladu, soud se též zabýval nicotností i ve vztahu k předcházejícímu rozhodnutí předsedkyně žalovaného. V této otázce není soud vázán dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. rozsahem a důvody kasační stížnosti, neboť otázku nicotnosti posuzuje z úřední povinnosti.
[26] Podle § 34 odst. 1 až 5 zákona o poštovních službách:
(1) Držitel poštovní licence je povinen transparentním a nediskriminačním způsobem na základě písemné smlouvy umožnit přístup ostatním provozovatelům k prvkům poštovní infrastruktury a k zvláštním službám souvisejícím s provozováním poštovní infrastruktury (dále jen „poštovní infrastruktura“). Poštovní infrastruktura zahrnuje databázi adres s informacemi o adresátech, kteří požádali o dodávání na jiné než odesílateli uvedené adrese a o jejich nových adresách, poštovní přihrádky, dodávací schrány, službu dosílky, službu vrácení odesílateli, službu dodání na adresy uvedené na poštovních zásilkách.
(2) Držitel poštovní licence je povinen uveřejnit na svých internetových stránkách informace týkající se přístupu k poštovní infrastruktuře; držitel poštovní licence vždy uveřejní podmínky uzavření smlouvy a návrh smlouvy obsahující alespoň identifikační údaje držitele poštovní licence, rozsah a specifikaci přístupu k poštovní infrastruktuře včetně podmínek, technických parametrů a ceny, a to v členění podle jednotlivých prvků a služeb.
(3) Úřad může z moci úřední rozhodnout o změně návrhu smlouvy podle odstavce 2, pokud tento návrh nesplňuje podmínky podle odstavců 1, 2 a 8; držitel poštovní licence je povinen změněný návrh smlouvy uveřejnit na svých internetových stránkách.
(4) Držitel poštovní licence může odmítnout návrh na uzavření smlouvy podle odstavce 1, pokud by plnění z této smlouvy mohlo vést k ohrožení činností související s poskytováním a zajišťováním základních služeb, které jsou obsaženy v jeho poštovní licenci, nebo k ohrožení bezpečnosti provozu poštovní infrastruktury.
(5) Nedojde-li k uzavření smlouvy podle odstavce 1 do 2 měsíců ode dne zahájení jednání o návrhu smlouvy, Úřad rozhodne spor o úpravě vzájemných práv a povinností na základě návrhu kterékoliv smluvní strany. Součástí návrhu smluvní strany na rozhodnutí sporu musí být návrh smlouvy se specifikací jeho sporných částí. Je-li předmětem sporu cena za přístup k poštovní infrastruktuře, Úřad v rámci rozhodnutí sporu stanoví tuto cenu podle odstavce 8. Lhůta pro vydání rozhodnutí o sporu činí 4 měsíce, ve zvláště složitých případech 6 měsíců. Rozhodnutí sporu uveřejní Úřad v Poštovním věstníku a způsobem umožňujícím dálkový přístup.
[26] Podle § 34 odst. 1 až 5 zákona o poštovních službách:
(1) Držitel poštovní licence je povinen transparentním a nediskriminačním způsobem na základě písemné smlouvy umožnit přístup ostatním provozovatelům k prvkům poštovní infrastruktury a k zvláštním službám souvisejícím s provozováním poštovní infrastruktury (dále jen „poštovní infrastruktura“). Poštovní infrastruktura zahrnuje databázi adres s informacemi o adresátech, kteří požádali o dodávání na jiné než odesílateli uvedené adrese a o jejich nových adresách, poštovní přihrádky, dodávací schrány, službu dosílky, službu vrácení odesílateli, službu dodání na adresy uvedené na poštovních zásilkách.
(2) Držitel poštovní licence je povinen uveřejnit na svých internetových stránkách informace týkající se přístupu k poštovní infrastruktuře; držitel poštovní licence vždy uveřejní podmínky uzavření smlouvy a návrh smlouvy obsahující alespoň identifikační údaje držitele poštovní licence, rozsah a specifikaci přístupu k poštovní infrastruktuře včetně podmínek, technických parametrů a ceny, a to v členění podle jednotlivých prvků a služeb.
(3) Úřad může z moci úřední rozhodnout o změně návrhu smlouvy podle odstavce 2, pokud tento návrh nesplňuje podmínky podle odstavců 1, 2 a 8; držitel poštovní licence je povinen změněný návrh smlouvy uveřejnit na svých internetových stránkách.
(4) Držitel poštovní licence může odmítnout návrh na uzavření smlouvy podle odstavce 1, pokud by plnění z této smlouvy mohlo vést k ohrožení činností související s poskytováním a zajišťováním základních služeb, které jsou obsaženy v jeho poštovní licenci, nebo k ohrožení bezpečnosti provozu poštovní infrastruktury.
(5) Nedojde-li k uzavření smlouvy podle odstavce 1 do 2 měsíců ode dne zahájení jednání o návrhu smlouvy, Úřad rozhodne spor o úpravě vzájemných práv a povinností na základě návrhu kterékoliv smluvní strany. Součástí návrhu smluvní strany na rozhodnutí sporu musí být návrh smlouvy se specifikací jeho sporných částí. Je-li předmětem sporu cena za přístup k poštovní infrastruktuře, Úřad v rámci rozhodnutí sporu stanoví tuto cenu podle odstavce 8. Lhůta pro vydání rozhodnutí o sporu činí 4 měsíce, ve zvláště složitých případech 6 měsíců. Rozhodnutí sporu uveřejní Úřad v Poštovním věstníku a způsobem umožňujícím dálkový přístup.
[27] Podle § 36a odst. 3 zákona o poštovních službách předseda Rady Úřadu v prvním stupni rozhoduje v řízení o výši a úhradě čistých nákladů a předběžných čistých nákladů podle § 34b a 34c a ve sporech o přístup k poštovní infrastruktuře podle § 34.
[28] Argumentaci stěžovatelky lze shrnout tak, že se opírá o doslovné znění zákona a dovozuje, že žalovaný má pravomoc rozhodovat pouze spory o uzavření smlouvy o přístupu a o jejím obsahu za podmínek uvedených v § 34. Zákonná úprava však žalovanému nesvěřuje pravomoc rozhodovat spory o změnách (ve formě dodatků či jiných) smlouvy o přístupu, proto bude k rozhodování o takových otázkách příslušný (civilní) soud dle § 1766 občanského zákoníku a § 7 odst. 1 o. s. ř.
[28] Argumentaci stěžovatelky lze shrnout tak, že se opírá o doslovné znění zákona a dovozuje, že žalovaný má pravomoc rozhodovat pouze spory o uzavření smlouvy o přístupu a o jejím obsahu za podmínek uvedených v § 34. Zákonná úprava však žalovanému nesvěřuje pravomoc rozhodovat spory o změnách (ve formě dodatků či jiných) smlouvy o přístupu, proto bude k rozhodování o takových otázkách příslušný (civilní) soud dle § 1766 občanského zákoníku a § 7 odst. 1 o. s. ř.
[29] Městský soud v napadeném rozsudku (a shodně i žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti) připustil absenci výslovné zákonné úpravy pravomoci žalovaného k rozhodování sporů o změně smlouvy o přístupu. Existenci této pravomoci však dovodil především z účelu právní úpravy a za užití „logického“ argumentu (a maiori ad minus): pokud už má žalovaný zákonnou pravomoc k rozhodování sporů o obsah smlouvy, tím spíše mu musí náležet i pravomoc rozhodovat spory o změně takové smlouvy.
[30] Než přikročí k vlastnímu posouzení výše nastíněné otázky, Nejvyšší správní soud považuje za důležité konstatovat, že (kromě stěžovatelkou odkazovaného rozsudku NS sp. zn. 23 Cdo 1416/2021) k otázce existuje relevantní judikatura zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
[31] V usnesení ze dne 7. 12. 2022, čj. Konf 4/2022-10, č. 4429/2023 Sb. NSS, zvláštní senát rozhodoval kompetenční spor mezi civilními a správními soudy ohledně pravomoci rozhodnout spor o obsah smlouvy o přístupu mezi nynější stěžovatelkou a Českou poštou. Dospěl k závěru, že jde o spor soukromoprávní povahy; konkrétně uvedl, že „byť oblast poskytování poštovních služeb podléhá významné veřejnoprávní regulaci […], právní vztah mezi držitelem poštovní licence a jiným poskytovatelem poštovních služeb ohledně umožnění přístupu k poštovní infrastruktuře je postaven na rovnosti jeho účastníků, kteří mají smluvní volnost, a to dokonce i poté, co Český telekomunikační úřad k případnému návrhu jedné ze stran svým rozhodnutím obsah smlouvy stanoví. Smlouva žalobkyně a žalované o přístupu k poštovní infrastruktuře je tedy soukromoprávním aktem.“ Zvláštní senát proto rozhodl, že ve věci bude rozhodovat soud v občanskoprávním řízení. Zvláštní senát v citovaném usnesení nerozlišoval, zda žalovanému náleží pravomoc k rozhodování o změně smlouvy o přístupu, neboť tehdejší spor se týkal výlučně kompetenčního sporu mezi správními a civilními soudy a otázky povahy smlouvy o přístupu (zda má povahu soukromoprávní či veřejnoprávní).
[32] V usnesení čj. Konf 4/2022-10 zvláštní senát nejprve rekapituloval relevantní úpravu § 34 zákona o poštovních službách, a poté pravomoc žalovaného k rozhodování sporů o uzavření smlouvy o přístupu přímo přirovnal k pravomoci ERÚ rozhodovat soukromoprávní spory o uzavření smlouvy podle tohoto zákona mezi držiteli licencí nebo mezi držitelem licence a zákazníkem [§ 17 odst. 7 písm. a) energetického zákona].
[32] V usnesení čj. Konf 4/2022-10 zvláštní senát nejprve rekapituloval relevantní úpravu § 34 zákona o poštovních službách, a poté pravomoc žalovaného k rozhodování sporů o uzavření smlouvy o přístupu přímo přirovnal k pravomoci ERÚ rozhodovat soukromoprávní spory o uzavření smlouvy podle tohoto zákona mezi držiteli licencí nebo mezi držitelem licence a zákazníkem [§ 17 odst. 7 písm. a) energetického zákona].
[33] Zjevně měl zvláštní senát právní úpravu zkoumaného § 34 zákona o poštovních službách a § 17 odst. 7 písm. a) energetického zákona za podobnou. V nynější věci žalovaný i městský soud mají za to, že srovnávané úpravy obdobné nejsou kvůli odlišnému jazykovému vyjádření ohledně pravomoci správního orgánu: v případě žalovaného § 34 odst. 5 zákona o poštovních službách hovoří o sporu o úpravě vzájemných práv a povinností na základě návrhu kterékoliv smluvní strany, zatímco odkazované ustanovení energetického zákona hovoří přímo o sporu o uzavření smlouvy.
[34] To však není rozhodující, neboť prvně uvedená formulace zákona je uvozena podmínkou, že k uzavření smlouvy nedošlo (nedojde-li k uzavření smlouvy podle odstavce 1 do 2 měsíců ode dne zahájení jednání o návrhu smlouvy […]). Teprve při splnění této podmínky se uplatní kompetenční pravidlo, stanovené v dispozici k rozhodování o úpravě vzájemných práv a povinností. Jde o úpravu práv a povinností právě jen ve smlouvě o přístupu, na jejímž obsahu se smluvní strany neshodly. Navíc podle § 34 odst. 5 věty druhé zákona o poštovních službách musí být součástí návrhu smluvní strany na rozhodnutí sporu návrh smlouvy se specifikací jeho sporných částí. Ve sporu tedy jde výhradně o uzavření smlouvy a její obsah, jak správně uvedla stěžovatelka.
[35] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že jazykové vyjádření obou zkoumaných kompetenčních ustanovení je odlišné. To je však způsobeno pouze tím, že zákon o poštovních službách podrobně reglementuje kontraktační proces (§ 34 odst. 1 až 5), zatímco sjednávání smluv dle energetického zákona je ponecháno v diskreci stran. Právě odlišná míra úpravy kontraktace vysvětluje, proč zákonodárce zvolil odlišné jazykové vyjádření. Význam kompetenčního ustanovení je však v obou případech shodný: správní orgán (namísto soudu) je povolán rozhodovat spor smluvních stran o uzavření smlouvy, o jejím obsahu, o úpravě práv a povinností smluvních stran v této smlouvě.
[35] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že jazykové vyjádření obou zkoumaných kompetenčních ustanovení je odlišné. To je však způsobeno pouze tím, že zákon o poštovních službách podrobně reglementuje kontraktační proces (§ 34 odst. 1 až 5), zatímco sjednávání smluv dle energetického zákona je ponecháno v diskreci stran. Právě odlišná míra úpravy kontraktace vysvětluje, proč zákonodárce zvolil odlišné jazykové vyjádření. Význam kompetenčního ustanovení je však v obou případech shodný: správní orgán (namísto soudu) je povolán rozhodovat spor smluvních stran o uzavření smlouvy, o jejím obsahu, o úpravě práv a povinností smluvních stran v této smlouvě.
[36] Právě k § 17 odst. 7 písm. a) energetického zákona existuje rozsáhlá judikatura zvláštního senátu. V usnesení ze dne 4. 5. 2022, čj. Konf 20/2021-7, č. 4363/2022 Sb. NSS, zvláštní senát zkoumal otázku, zda případná změna již dříve uzavřené smlouvy o dodávce tepelné energie představuje spor o uzavření smlouvy ve smyslu zmíněného ustanovení energetického zákona. Tuto otázku zodpověděl záporně (jako Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1416/2021); zvláštní senát proto dospěl k závěru, že ve věci není dána pravomoc ERÚ (tj. nešlo o rozhodování o sporu o uzavření smlouvy), ale soudu. Zvláštní senát k této otázce uvedl: „Mohou však nastat situace, kdy mezi dvěma subjekty již je uzavřena smlouva, s níž je nedílně spojena kontraktační povinnost, nicméně jedna ze stran je nespokojena s některou z jejích podstatných náležitostí a před ERÚ podáním návrhu usiluje o změnu v obsahu uzavřené smlouvy. V takovém případě není ERÚ k projednání věci vůbec kompetentní, neboť zde dochází k určitému střetu se soudní pravomocí podle § 1766 občanského zákoníku (dále jen ‚o. z.‘), který v návaznosti na § 1765 o. z., upravující obnovení jednání o smlouvě při podstatné změně okolností stanovuje, že nedohodnou-li se strany v přiměřené lhůtě, může soud k návrhu kterékoli z nich rozhodnout, že závazek ze smlouvy změní obnovením rovnováhy práv a povinností stran, anebo že jej zruší ke dni a za podmínek určených v rozhodnutí; návrhem stran soud přitom není vázán.“
[37] V usnesení ze dne 12. 10. 2022, čj. Konf 1/2022-8, pak zvláštní senát na tuto judikaturu navázal. Konstatoval, že § 17 odst. 7 písm. a) energetického zákona a tam užitý pojem „spory o uzavření smlouvy“ je třeba vykládat tak, že případné spory o nové ujednání v situaci, kdy mezi stranami již smlouva uzavřena byla, pod tento pojem nespadají. Zvláštní senát k tomu dodal, že „stejně tak pod uvedené ustanovení nebudou spadat ani spory o plnění z již uzavřené smlouvy, ať již mají svůj základ ve sporu o výklad ustanovení této smlouvy, o její platnost, či platnost jejích jednotlivých ustanovení.“
[37] V usnesení ze dne 12. 10. 2022, čj. Konf 1/2022-8, pak zvláštní senát na tuto judikaturu navázal. Konstatoval, že § 17 odst. 7 písm. a) energetického zákona a tam užitý pojem „spory o uzavření smlouvy“ je třeba vykládat tak, že případné spory o nové ujednání v situaci, kdy mezi stranami již smlouva uzavřena byla, pod tento pojem nespadají. Zvláštní senát k tomu dodal, že „stejně tak pod uvedené ustanovení nebudou spadat ani spory o plnění z již uzavřené smlouvy, ať již mají svůj základ ve sporu o výklad ustanovení této smlouvy, o její platnost, či platnost jejích jednotlivých ustanovení.“
[38] Výše uvedený restriktivní přístup k výkladu pravomoci správního orgánu rozhodovat soukromoprávní spory namísto soudu odpovídá ustálené judikatuře zvláštního senátu. Ten v usnesení ze dne 13. 4. 2010, čj. Konf 108/2009-11, č. 2275/2011 Sb. NSS, uvedl, že „výluky z rozhodovací pravomoci obecných soudů ve prospěch správních orgánů je třeba vykládat restriktivně. Tyto výluky totiž odnímají soudům jejich nejvlastnější pravomoc – rozhodovat spory ze soukromoprávních vztahů v klasickém nalézacím řízení […].“ Proto „nebude-li možno podřadit právě projednávaný případ pod žádnou z oblastí, ve kterých je ERÚ oprávněn rozhodovat, bude ve věci dána pravomoc obecného soudu.“
[39] Nejvyšší správní soud tedy judikaturu a z ní přímo plynoucí závěry shrnuje takto: (1) kompetenční ustanovení § 34 odst. 5 zákona o poštovních službách zakládá pravomoc správního orgánu (zde žalovaného) rozhodovat spory o uzavření smlouvy o přístupu za podmínky, že smluvní strany neuspěly a nebyly schopné sjednat smlouvu v zákonem předvídaném kontraktačním procesu; (2) toto ustanovení je obdobné kompetenčnímu ustanovení § 17 odst. 7 písm. a) energetického zákona, které zakládá obdobnou pravomoc ERÚ; (3) kompetenční ustanovení je nutné vykládat restriktivně; a proto (4) zkoumané kompetenční ustanovení zakládá právě jen pravomoc k rozhodování sporů o uzavření smlouvy o přístupu, nikoli k rozhodování sporů jiných, byť mohou přímo či volněji s touto smlouvou souviset, a to včetně sporů o změnu již uzavřené smlouvy (uzavření dodatku k ní). Z výše uvedeného též plyne, že i odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1416/2021, jehož závěry korespondují závěrům zvláštního senátu, je zcela přiléhavý. Naopak městský soud posoudil zkoumanou otázku nesprávně, pokud z jiného jazykového vyjádření zkoumaných kompetenčních ustanovení dovodil nemožnost užití tohoto rozsudku.
[39] Nejvyšší správní soud tedy judikaturu a z ní přímo plynoucí závěry shrnuje takto: (1) kompetenční ustanovení § 34 odst. 5 zákona o poštovních službách zakládá pravomoc správního orgánu (zde žalovaného) rozhodovat spory o uzavření smlouvy o přístupu za podmínky, že smluvní strany neuspěly a nebyly schopné sjednat smlouvu v zákonem předvídaném kontraktačním procesu; (2) toto ustanovení je obdobné kompetenčnímu ustanovení § 17 odst. 7 písm. a) energetického zákona, které zakládá obdobnou pravomoc ERÚ; (3) kompetenční ustanovení je nutné vykládat restriktivně; a proto (4) zkoumané kompetenční ustanovení zakládá právě jen pravomoc k rozhodování sporů o uzavření smlouvy o přístupu, nikoli k rozhodování sporů jiných, byť mohou přímo či volněji s touto smlouvou souviset, a to včetně sporů o změnu již uzavřené smlouvy (uzavření dodatku k ní). Z výše uvedeného též plyne, že i odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1416/2021, jehož závěry korespondují závěrům zvláštního senátu, je zcela přiléhavý. Naopak městský soud posoudil zkoumanou otázku nesprávně, pokud z jiného jazykového vyjádření zkoumaných kompetenčních ustanovení dovodil nemožnost užití tohoto rozsudku.
[40] Ke zbylé kasační argumentaci Nejvyšší správní soud uvádí, že je třeba přisvědčit i argumentaci stěžovatelky, která zdůrazňuje zásadu pact sunt servanda. Městskému soudu je třeba naopak vytknout, že vycházel z mylného předpokladu, že je běžné a časté smlouvu měnit na základě vůle jedné smluvní strany. S jistou nadsázkou lze naopak konstatovat, že platí premisa opačná, než jak ji uvedl městský soud: zákonodárce mínil, že jednou uzavřená smlouva o přístupu má být navždy neměnná, a to v zásadě bez ohledu na „proměnlivost vnějších i vnitřních vlivů na práva a povinnosti smluvních stran “ (§ 1759 občanského zákoníku). Ustanovení § 1765 občanského zákoníku pak stanoví výjimku z právě uvedeného pravidla, avšak její uplatnění je možné až po splnění několika netriviálních podmínek, a mělo by být zcela výjimečné (musí jít o podstatnou změnu okolností, zakládající zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné ze smluvních stran, a znevýhodněná strana musí prokázat, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2989/2022, a tam citovanou judikaturu.
[41] Co se týče výkladu § 36a odst. 3 zákona o poštovních službách, toto ustanovení pouze určuje správní orgán, jenž rozhoduje spory o přístup dle § 34 téhož zákona v prvním stupni (byl jím předseda Rady žalovaného). Jiný význam toto ustanovení nemá, a pro vlastní obsah pravomoci žalovaného je relevantní pouze výše diskutované ustanovení § 34 zákona o poštovních službách.
[41] Co se týče výkladu § 36a odst. 3 zákona o poštovních službách, toto ustanovení pouze určuje správní orgán, jenž rozhoduje spory o přístup dle § 34 téhož zákona v prvním stupni (byl jím předseda Rady žalovaného). Jiný význam toto ustanovení nemá, a pro vlastní obsah pravomoci žalovaného je relevantní pouze výše diskutované ustanovení § 34 zákona o poštovních službách.
[42] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti rozvíjí úvahy o účelovosti postupu stěžovatelky, která – dle jeho tvrzení – rozšiřující výklad kompetenčního ustanovení využila pro vyřešení sporu o uzavření dodatku č. 2 ke smlouvě o přístupu, ale nyní pléduje za výklad restriktivní a z toho plynoucí nicotnost rozhodnutí o změně smlouvy o přístupu. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že i kdyby tyto úvahy byly správné, nemají žádný vliv na závěry tohoto soudu uvedené výše; motivy stěžovatelky či její předchozí stanoviska k výkladu § 34 zákona o poštovních službách jsou pro posouzení nynější věci zcela irelevantní.
[43] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že na straně předsedkyně žalovaného byl k vydání prvostupňového rozhodnutí dán absolutní nedostatek věcné příslušnosti, a tím i nedostatek pravomoci. Z výše uvedených důvodů tedy dospěl k závěru, je toto rozhodnutí nicotné.
[44] Co se týče rozhodnutí o rozkladu, je zřejmé, že žalovaný rozhodoval o rozkladu stěžovatelky proti nicotnému rozhodnutí. Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, čj. 7 As 100/2010-65, č. 2837/2013 Sb. NSS, odvolací správní orgán, v případě nicotnosti prvostupňového rozhodnutí z důvodu absolutního nedostatku věcné příslušnosti, napadené rozhodnutí zruší pro jeho rozpor s právními předpisy a řízení zastaví podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu. Stejným způsobem je možné postupovat také v řízení o rozkladu, pro které v tomto směru platí příslušné ustanovení o odvolání, jak vyplývá z § 152 odst. 5 správního řádu. Žalovaný v nyní projednávané věci namísto toho rozklad stěžovatelky zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší správní soud tak shledal rozhodnutí žalovaného o rozkladu nezákonným a rozhodl o jeho zrušení dle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Jelikož zdejší soud současně vyslovil nicotnost prvostupňového rozhodnutí, nepřistoupil k vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.