I. Vykonává-li krajské ředitelství Policie České republiky podle § 9c odst. 1 písm. d) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, správu zajištěných zbraní a střeliva, nejedná se o výkon vrchnostenské pravomoci. Vztahy týkající se správy těchto věcí se řídí v rozsahu, v jakém nejsou upraveny citovaným zákonem, soukromoprávními předpisy (§ 1400 a násl. občanského zákoníku). II. Jestliže krajské ředitelství Policie České republiky nevydá zajištěné zbraně a střelivo jejich vlastníkovi poté, co trestní soud rozhodl o jejich vrácení podle § 80 odst. 1 trestního řádu, může další záměrné zadržování těchto věcí představovat výkon veřejné moci. Pro rozlišení, v jakém právním postavení krajské ředitelství Policie České republiky jedná, je zásadní důvod, pro který pokračuje v zadržování věcí. Je-li tímto důvodem skutečnost, že vlastník zbraní a střeliva nedisponuje oprávněním k jejich držení dle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, pak krajské ředitelství Policie České republiky jedná ve vrchnostenském postavení jako správní orgán, neboť tímto vykonává státní správu na úseku zbraní a střeliva (§ 74 téhož zákona). Jeho postup proto spadá do přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví v režimu žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s.
[9] Podle § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu.
[10] Podle § 82 s. ř. s. platí, že každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, upravené v § 82 – § 87 s. ř. s., je specifickým druhem soudního řízení správního, jehož účelem je ochrana jednotlivců před celou řadou zásahů ze strany veřejné moci, které nenaplňují znaky správního rozhodnutí. Z povahy věci je tedy žaloba na ochranu před nezákonným zásahem subsidiární k jiným typům žalob a nastupuje ve chvíli, kdy subjektu nenáleží jiný prostředek ochrany. Podle § 83 s. ř. s. věty první žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah.
[11] Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Trestní soud rozhodl usneseními ze dne 12. 1. 2024 a ze dne 20. 3. 2024 o vrácení věcí, které stěžovatel vydal zasahujícímu policejnímu orgánu při domovních prohlídkách konaných v prosinci 2015. Trestní soud konstatoval, že v trestním řízení nebylo vysloveno propadnutí věcí, není důvod k jejich zabrání a ani je není třeba pro potřeby trestního řízení, a proto rozhodl o jejich vrácení. V návaznosti na to probíhala komunikace mezi stěžovatelem a různými orgány policie týkající se vrácení věcí, část byla vrácena. Dne 13. 8. 2024 udělila Národní centrála proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě žalovanému pokyn, aby realizoval výkon usnesení trestního soudu s upozorněním, že žalovaný má při vrácení věcí předejít založení protiprávního stavu, tedy musí zohlednit, že stěžovatel není držitelem oprávnění k držení některých zbraní, které musí převzít zplnomocněná oprávněná osoba. Na totéž upozornila přípisem ze dne 14. 8. 2024 stěžovatele. Dne 27. 8. 2024 stěžovatel převzal část zbraní (u nichž dle žalovaného nemusel být držitelem oprávnění), zbývající mu žalovaný nevydal a dne 1. 10. 2024 jej vyzval k ohlášení zbraně kategorie C I [výzvu stěžovatel napadl jako samostatný zásah (iii)]. Dne 8. 12. 2024 podal stěžovatel zásahovou žalobu proti postupu žalovaného spočívajícímu v nevydání zbraní dle usnesení trestního soudu, jakož i souvisejícím jednáním.
[12] Krajský soud žalobu stěžovatele odmítl z důvodu absence pasivní legitimace žalovaného. Dovodil, že žalovaný jednal v rámci správy zajištěného majetku podle zákona o výkonu zajištění, kde nevystupuje jako správní orgán, ale pouze jako zvláštní správce. Ten nedisponuje rozhodovacími pravomocemi a vůči vlastníkovi zajištěných zbraní nevystupuje ve vrchnostenském postavení. Jedná se proto o vztah soukromoprávní povahy.
[12] Krajský soud žalobu stěžovatele odmítl z důvodu absence pasivní legitimace žalovaného. Dovodil, že žalovaný jednal v rámci správy zajištěného majetku podle zákona o výkonu zajištění, kde nevystupuje jako správní orgán, ale pouze jako zvláštní správce. Ten nedisponuje rozhodovacími pravomocemi a vůči vlastníkovi zajištěných zbraní nevystupuje ve vrchnostenském postavení. Jedná se proto o vztah soukromoprávní povahy.
[13] Tvrzený zásah v projednávané věci stěžovatel spatřuje v jednání konkrétního útvaru policie. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s východiskem krajského soudu, že je třeba rozlišovat, v jakém právním postavení žalovaný v konkrétní věci koná. Policie České republiky je ozbrojeným bezpečnostním sborem, soudní kontrola zákonnosti zásahu veřejné správy se přitom „pohybuje jen v hranicích veřejné správy, a proto napadnutelnými jsou pouze takové zásahy orgánů, které patří do působnosti ve veřejné správě“ (rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Aps 2/2004-69, č. 623/2005 Sb. NSS). Správní soudy tedy nemají pravomoc přezkoumávat zákonnost jakéhokoliv postupu policejního orgánu. Soudní ochranu ve správním soudnictví je možné poskytnout pouze proti jednání policejního orgánu jako orgánu, který vykonává působnost ve veřejné správě, nikoli například policejního orgánu jako orgánu činného v trestním řízení nebo tam, kde má jeho jednání soukromoprávní povahu jako je tomu při plnění role zvláštního správce podle zákona o výkonu zajištění. V každém jednotlivém případě je tak třeba zohlednit konkrétní okolnosti věci a právní postavení, v němž se policejní orgán právě nachází.
[14] Tato obecná východiska sice krajský soud správně popsal, nicméně nesprávně aplikoval, jak Nejvyšší správní soud objasní.
[15] Lze připomenout, že v posuzované věci žalovaný převzal do správy zbraně zajištěné při domovních prohlídkách realizovaných v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Krajský soud správně konstatoval, že majetek takto zajištěný v trestním řízení se spravuje podle právní úpravy v zákoně o výkonu zajištění. Jeho správu vykonává podle § 9 citovaného zákona obecně soud, který o zajištění rozhodl. V případě zbraní a střeliva obsahuje zákon speciální úpravu, podle níž jejich správu vykonává z pozice tzv. zvláštního správce krajské ředitelství Policie České republiky, v jehož územním obvodu se nachází sídlo soudu, který vede trestní řízení [§ 9c odst. 1 písm. d) zákona o výkonu zajištění]. Správu vykonává od okamžiku, kdy převzal zajištěný majetek (§ 9c odst. 2 téhož zákona). Správce má obecně povinnost pečovat o uchování zajištěného majetku, dokud o něm nebude rozhodnuto orgánem činným v trestním řízení. Není oprávněn zajištěný majetek využívat, pronajmout, zatížit nebo převést na jinou osobu (§ 10 odst. 5 in fine zákona o výkonu zajištění).
[15] Lze připomenout, že v posuzované věci žalovaný převzal do správy zbraně zajištěné při domovních prohlídkách realizovaných v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Krajský soud správně konstatoval, že majetek takto zajištěný v trestním řízení se spravuje podle právní úpravy v zákoně o výkonu zajištění. Jeho správu vykonává podle § 9 citovaného zákona obecně soud, který o zajištění rozhodl. V případě zbraní a střeliva obsahuje zákon speciální úpravu, podle níž jejich správu vykonává z pozice tzv. zvláštního správce krajské ředitelství Policie České republiky, v jehož územním obvodu se nachází sídlo soudu, který vede trestní řízení [§ 9c odst. 1 písm. d) zákona o výkonu zajištění]. Správu vykonává od okamžiku, kdy převzal zajištěný majetek (§ 9c odst. 2 téhož zákona). Správce má obecně povinnost pečovat o uchování zajištěného majetku, dokud o něm nebude rozhodnuto orgánem činným v trestním řízení. Není oprávněn zajištěný majetek využívat, pronajmout, zatížit nebo převést na jinou osobu (§ 10 odst. 5 in fine zákona o výkonu zajištění).
[16] Co se týče samotné povahy správy majetku podle zákona o výkonu zajištění, jedná se o správu věci cizí. To znamená, že vztahy mezi správcem majetku a osobami, jejichž majetek spravuje, jakož i správce majetku k třetím osobám, jsou vztahy ryze soukromoprávní povahy, a proto se v rozsahu, v jakém nejsou upraveny zákonem o výkonu zajištění, řídí § 1400 a násl. občanského zákoníku (např. usnesení NS ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 11/2019, a ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2269/2019). Správce majetku zajištěného podle zákona o výkonu zajištění je zvláštním případem správce cizího majetku, přičemž jeho postavení je odvozeno od zajištění majetku vzniklého rozhodnutím státního orgánu a je tak v tomto ohledu (v rozsahu vzniklého zajištění a správy) srovnatelné s postavením insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2022, sp. zn. 29 ICdo 12/2021, č. 103/2023 Sb. rozh. obč.). Je tak možné přisvědčit krajskému soudu, že žalovaný při samotné správě zbraní skutečně nevystupoval jako správní orgán v rámci výkonu veřejné správy, nýbrž jako zvláštní správce zajištěného majetku podle zákona o výkonu zajištění. Správa majetku stěžovatele nepředstavovala výkon vrchnostenské pravomoci žalovaného vůči stěžovateli. Potud se Nejvyšší správní soud se závěry krajského soudu ztotožňuje.
[16] Co se týče samotné povahy správy majetku podle zákona o výkonu zajištění, jedná se o správu věci cizí. To znamená, že vztahy mezi správcem majetku a osobami, jejichž majetek spravuje, jakož i správce majetku k třetím osobám, jsou vztahy ryze soukromoprávní povahy, a proto se v rozsahu, v jakém nejsou upraveny zákonem o výkonu zajištění, řídí § 1400 a násl. občanského zákoníku (např. usnesení NS ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 11/2019, a ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2269/2019). Správce majetku zajištěného podle zákona o výkonu zajištění je zvláštním případem správce cizího majetku, přičemž jeho postavení je odvozeno od zajištění majetku vzniklého rozhodnutím státního orgánu a je tak v tomto ohledu (v rozsahu vzniklého zajištění a správy) srovnatelné s postavením insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2022, sp. zn. 29 ICdo 12/2021, č. 103/2023 Sb. rozh. obč.). Je tak možné přisvědčit krajskému soudu, že žalovaný při samotné správě zbraní skutečně nevystupoval jako správní orgán v rámci výkonu veřejné správy, nýbrž jako zvláštní správce zajištěného majetku podle zákona o výkonu zajištění. Správa majetku stěžovatele nepředstavovala výkon vrchnostenské pravomoci žalovaného vůči stěžovateli. Potud se Nejvyšší správní soud se závěry krajského soudu ztotožňuje.
[17] Nejvyšší správní soud však nesdílí závěry krajského soudu, k nimž dospěl při posouzení jednání žalovaného poté, co pominuly účinky zajištění v důsledku rozhodnutí trestního soudu o vrácení věcí. Poté, co soud rozhodne o vrácení zajištěných věcí, a chybí tak zákonný titul pro pokračování správy zajištěných věcí, a policejní orgán jako zvláštní správce je přesto nevydá jejich majiteli, totiž může dojít ke změně jeho právního postavení. Další záměrné zadržování majetku již nemusí nutně představovat výkon pouhé správy cizí věci, jak předpokládá bez dalšího krajský soud, nýbrž se dle okolností může již jednat o výkon veřejné moci. Je zde totiž třeba rozlišit, zda policejní orgán po ukončení správy pouze nadále vykonává svá práva a povinnosti plynoucí mu ze vztahu soukromoprávní povahy týkajícího se výkonu správy cizího majetku, např. uplatňuje zadržovací právo k zajištění svých pohledávek ze správy ve smyslu § 1447 občanského zákoníku (eventuálně jedná v rozporu se svou povinností předat majetek při ukončení správy), nebo zda po ukončení správy přistoupil k uplatňování pravomoci, kterou mu svěřuje zvláštní právní předpis. Závěr o tom, v jakém právním postavení se policejní orgán nachází, pak bude plynout z konkrétních okolností jeho jednání.
[18] Krajský soud dovodil, že policejní orgán jednal při nevydání zbraní stěžovateli nadále v režimu zákona o výkonu zajištění na základě dvou skutečností. Jednak se odvolává na vlastní povahu výkonu správy a dále na to, že policejní orgán neužil žádný institut podle zákona o zbraních.
[18] Krajský soud dovodil, že policejní orgán jednal při nevydání zbraní stěžovateli nadále v režimu zákona o výkonu zajištění na základě dvou skutečností. Jednak se odvolává na vlastní povahu výkonu správy a dále na to, že policejní orgán neužil žádný institut podle zákona o zbraních.
[19] První důvod krajského soudu nicméně pomíjí to, že vydáním rozhodnutí o vrácení věcí došlo ke skončení správy a z jednání žalovaného zdokumentovaného ve spise nelze usuzovat na to, že by nadále uplatňoval svá práva z tohoto vztahu, respektive prostým omisivním jednáním porušoval svou povinnost předat majetek zpět stěžovateli. Naopak, z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalovaný jednal v úmyslu nezaložit protiprávní stav tím, že by vrátil zbraň osobě, která podle jeho názoru nedisponuje příslušným oprávněním k jejímu držení dle zákona o zbraních. Nad rámec výkonu správy provedl vlastní úvahu o kategorii jednotlivých zbraní, které měl po skončení správy v držbě, autoritativně rozhodl o tom, že některé z nich nemohou být stěžovateli vydány s ohledem na absenci příslušného oprávnění a vyzval jej k jejich registraci. Stěžovatel v tomto ohledu v kasační stížnosti zcela správně upozorňuje na to, že žalovaný se při svém postupu odvolával na zákon o zbraních a v řízení před soudem ani nepopíral, že jednal jako správní orgán v režimu zákona o zbraních.
[20] Krajský soud v tomto jednání spatřoval plnění jakési preventivní povinnosti (předcházení vzniku protiprávního stavu). Takovou povinnost však nelze dovodit ze zákona o výkonu zajištění ani z právní úpravy správy cizího majetku v občanském zákoníku. Tuto povinnost policistům obecně předepisuje § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a to v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie. Mezi úkoly policie přitom ve vztahu ke zbraním patří právě výkon dohledu nad dodržováním povinností a zákazů upravený zejména v § 56 a 57 zákona o zbraních (zadržení a zajištění zbraně), ale i v § 35 (odebrání zbraně). Tento úkol je však již nepochybně vykonáván ve vrchnostenském postavení vůči dotčené osobě.
[20] Krajský soud v tomto jednání spatřoval plnění jakési preventivní povinnosti (předcházení vzniku protiprávního stavu). Takovou povinnost však nelze dovodit ze zákona o výkonu zajištění ani z právní úpravy správy cizího majetku v občanském zákoníku. Tuto povinnost policistům obecně předepisuje § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a to v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie. Mezi úkoly policie přitom ve vztahu ke zbraním patří právě výkon dohledu nad dodržováním povinností a zákazů upravený zejména v § 56 a 57 zákona o zbraních (zadržení a zajištění zbraně), ale i v § 35 (odebrání zbraně). Tento úkol je však již nepochybně vykonáván ve vrchnostenském postavení vůči dotčené osobě.
[21] Bez významu není ani to, že krajský soud tímto posouzením, tedy připuštěním plnění jakési obecné „preventivní“ povinnosti bez dalšího de facto předjímá správnost kategorizace zbraní provedené žalovaným, která je podstatou sporu mezi jím a stěžovatelem. Na druhou stranu však krajský soud stěžovatele odkazuje na to, aby se postupu žalovaného bránil podáním návrhu na výkon rozhodnutí trestního soudu o vrácení věci, byť podle něj žalovaný odmítá vrátit zbraně z legitimního důvodu. Přestože tedy krajský soud přiznává postupu žalovaného při nevydání zbraní legitimitu s ohledem na plnění preventivní povinnosti, současně paradoxně připouští, aby tato byla prolomena nuceným výkonem rozhodnutí trestního soudu. To ukazuje neudržitelnost závěru krajského soudu o soukromoprávní povaze jednání žalovaného, které by nepodléhalo žádnému přezkumu. Jím nabízené řešení zcela postrádá možnost přezkumu správnosti úvahy a postupu, který žalovaný zvolil. Je třeba si uvědomit, že trestní soud při vydání věcí zkoumal pouze podmínky plynoucí z trestního práva, tedy že nebylo vysloveno propadnutí věcí, není důvod k jejich zabrání a ani je není třeba pro potřeby trestního řízení. Nezkoumal však, zda vrácení věcí nebrání jiné zákonné překážky, zejména zákazy a omezení plynoucí ze zákona o zbraních. Takovou úvahu pochopitelně neprovádí ani exekutor při výkonu rozhodnutí. Ta je eventuálně na žalovaném jakožto na správním orgánu, kterému byl svěřen výkon dohledu na úseku zbraní a střeliva, a jehož rozhodnutí či faktické postupy jsou zásadně přezkoumatelné právě ve správním soudnictví.
[21] Bez významu není ani to, že krajský soud tímto posouzením, tedy připuštěním plnění jakési obecné „preventivní“ povinnosti bez dalšího de facto předjímá správnost kategorizace zbraní provedené žalovaným, která je podstatou sporu mezi jím a stěžovatelem. Na druhou stranu však krajský soud stěžovatele odkazuje na to, aby se postupu žalovaného bránil podáním návrhu na výkon rozhodnutí trestního soudu o vrácení věci, byť podle něj žalovaný odmítá vrátit zbraně z legitimního důvodu. Přestože tedy krajský soud přiznává postupu žalovaného při nevydání zbraní legitimitu s ohledem na plnění preventivní povinnosti, současně paradoxně připouští, aby tato byla prolomena nuceným výkonem rozhodnutí trestního soudu. To ukazuje neudržitelnost závěru krajského soudu o soukromoprávní povaze jednání žalovaného, které by nepodléhalo žádnému přezkumu. Jím nabízené řešení zcela postrádá možnost přezkumu správnosti úvahy a postupu, který žalovaný zvolil. Je třeba si uvědomit, že trestní soud při vydání věcí zkoumal pouze podmínky plynoucí z trestního práva, tedy že nebylo vysloveno propadnutí věcí, není důvod k jejich zabrání a ani je není třeba pro potřeby trestního řízení. Nezkoumal však, zda vrácení věcí nebrání jiné zákonné překážky, zejména zákazy a omezení plynoucí ze zákona o zbraních. Takovou úvahu pochopitelně neprovádí ani exekutor při výkonu rozhodnutí. Ta je eventuálně na žalovaném jakožto na správním orgánu, kterému byl svěřen výkon dohledu na úseku zbraní a střeliva, a jehož rozhodnutí či faktické postupy jsou zásadně přezkoumatelné právě ve správním soudnictví.
[22] Co se týče poukazu krajského soudu na to, že žalovaný nevyužil žádný institut, který zákon o zbraních upravuje, pak tato skutečnost nemusí nutně svědčit o tom, že jednal v soukromoprávní rovině, ale naopak o tom, že při výkonu své pravomoci na úseku dohledu na zbraněmi a střelivem prováděl faktické úkony, aniž by dodržel formální postup předepsaný zákonem. Jeho jednání neslo znaky zadržení zbraně podle § 56 zákona o zbraních, který opravňuje příslušníka policie zadržet zbraň s cílem zabránit jejímu držiteli v jednání, které je v rozporu s tímto zákonem. Držet zbraně může totiž v souladu s § 8 zákona o zbraních pouze ten, kdo je držitelem zbrojního průkazu. Úkon spočívající v odmítnutí vydání zbraně z důvodu, že stěžovatel nebyl držitelem příslušného průkazu, pak lze postavit na roveň jejich zadržení. Namísto toho, aby žalovaný zbraně vydal a obratem je podle zákona o zbraních zadržel, pomyslně oba úkony spojil a zbraně ze své držby po skončení správy rovnou nevydal. Z pohledu stěžovatele se jedná o totožný výsledek.
[23] Lze shrnout, že odmítnutí vydání zajištěného majetku zjevně nebylo pouhým výkonem práv a povinností zvláštního správce, které mu vyplývají ze soukromoprávního vztahu, nýbrž faktickým úkonem správního orgánu ve smyslu § 56 zákona o zbraních, kterým mohlo být nezákonně zasaženo do práv stěžovatele.
[23] Lze shrnout, že odmítnutí vydání zajištěného majetku zjevně nebylo pouhým výkonem práv a povinností zvláštního správce, které mu vyplývají ze soukromoprávního vztahu, nýbrž faktickým úkonem správního orgánu ve smyslu § 56 zákona o zbraních, kterým mohlo být nezákonně zasaženo do práv stěžovatele.
[24] Co se týče samotné provedení kategorizace zbraní žalovaným, lze nicméně souhlasit s krajským soudem, že uvedený úkon žalovaného sám o sobě přímo do práv stěžovatele nezasahuje. Kategorizace představuje interní posouzení povahy držených zbraní, které může být významné pro další postup žalovaného, avšak sama o sobě stěžovateli neukládá žádné povinnosti ani jej přímo neomezuje. Teprve v návaznosti na ni, pokud by se stala podkladem dalšího správního postupu, jako tomu bylo v posuzované věci, by mohlo jít o jednání způsobilé dotknout se práv stěžovatele.
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný se v průběhu výkonu správy věcí stěžovatele ocitl ve dvou odlišných postaveních, která byla pro posouzení jeho pasivní legitimace nezbytná rozlišit. Při převzetí a samotné správě zajištěného majetku se jednalo o vztah soukromoprávní povahy, v němž žalovaný vystupoval z pozice zvláštního správce zajištěného majetku, který se nenacházel ve vrchnostenském postavení vůči vlastníkovi zajištěných zbraní – stěžovateli. Pokud by tak například v průběhu správy došlo k poškození zajišťovaného majetku, byl by stěžovatel oprávněn domáhat se náhrady škody civilněprávní cestou. Situace se však změnila v okamžiku, kdy žalovaný – ačkoliv pominuly důvody pro další správu zajištěného majetku – autoritativně odmítl majetek stěžovateli vydat a nadále jej zadržoval. Zde již nevystupoval jako správce cizího majetku, nýbrž jako správní orgán, který jednostranně a faktickým jednáním srovnatelným s postupem podle § 56 zákona o zbraních prosazoval svou vrchnostenskou moc vůči stěžovateli. V této fázi již pasivní legitimace žalovaného dána je. Posouzení otázky, zda se tímto svým jednáním žalovaný dopustil nezákonného zásahu, však přísluší krajskému soudu v dalším řízení.
[26] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud na základě shora předestřené argumentace dospěl k závěru, že postup žalovaného spočívající v nevydání zbraní s poukazem na nesplnění zákonem stanovených podmínek pro možnost jejich držby spadá do přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví v režimu žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s., a proto mu nezbylo než citované usnesení krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. V dalším řízení se krajský soud bude zabývat otázkou, zda jednání žalovaného spočívající v odmítnutí vydat stěžovateli zajištěné zbraně po odpadnutí důvodů jejich správy představovalo nezákonný zásah ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s.