Rozdílný režim pro platbu v hotovosti a platbu stravenkami při nákupu potravin nezakládá diskriminaci spotřebitele, neboť se nejedná o srovnatelné platební pro- středky a srovnatelné transakce. Diskriminací spotřebitele podle $ 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je třeba rozumět takové obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodně znevýhodňují některé spotřebitele před jinými.
Rozdílný režim pro platbu v hotovosti a platbu stravenkami při nákupu potravin nezakládá diskriminaci spotřebitele, neboť se nejedná o srovnatelné platební pro- středky a srovnatelné transakce. Diskriminací spotřebitele podle $ 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je třeba rozumět takové obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodně znevýhodňují některé spotřebitele před jinými.
Důvod kasační stížnosti je uveden v $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasač- ní stížnost podat z důvodu nezákonnosti spočí- vající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je apli- kována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Posouzení právní otázky spočívá v souzené věci v tom, nakolik je uhra- zení kupní ceny zboží v obchodě stravovací- mi poukázkami ekvivalentní platbě hotovými penězi. Tato skutečnost je stěžejní pro zjiště- ní, zda se prodejce, jenž v případě uhrazení kupní ceny zboží pomocí stravovacích pou- kázek účtuje poplatek ve výši 4 %, dopouští neodůvodněné diskriminace spotřebitele, a tedy zda porušuje $ 6 zákona o ochraně spo- třebitele či nikoliv. Městský soud v Praze, jenž dospěl k závěru, že v případě platby stravova- cími poukázkami se nejedná o srovnatelnou transakci jako v případě platby v hotovosti, vycházel mj. z rozhodnutí Nejvyššího správ- ního soudu ze dne 11. 4. 2006, čj. 8 As 35/2005-51, jenž byl publikován pod č. 956/2006 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud se proto nejprve byl nucen vypořádat s tím, zda toto rozhodnutí dopadá i na souzenou věc. Pokud by bylo možné z uvedeného rozhod- nutí vycházet při posuzování zde nastolené právní otázky, mohl by se od něj Nejvyšší správní soud odchýlit toliko postupem podle $ 17 s. ř. s., tedy předložením věci rozšířené- mu senátu Nejvyššího správního soudu. Zmí- něné rozhodnutí Nejvyššího správního sou- du dospělo při výkladu $ 6 zákona o ochraně spotřebitele k závěru, že „diskriminací spo- třebitele ve smyslu ustanovení f 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je tře- ba rozumět obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodně zvý- hodňují některé spotřebitele před jinými. Platba v hotovosti a platba platební kartou nejsou srovnatelnými transakcemi, a neza- kládají tak diskriminaci jedné z uvedených skupin“ V tomto rozhodnutí se Nejvyšší správní soud podrobným způsobem vypořá- dal se skutečností, že platby v hotovosti a plat- by platební kartou nejsou srovnatelné transak- ce. Vzhledem k tomu, že stravovací poukázka je náhražka platidla primárně určená k odběru hlavního jídla v rámci pracovního dne a je to- liko dobrou vůlí některých prodejců potra- vin, že platbu stravenkami akceptují, je zapo- třebí tento platební prostředek považovat za ještě více vzdálený hotovým penězům, než je platba platební kartou. Ostatně ani ne všich- ni majitelé stravovacích zařízení stravenky 155 1468 přitom dospělo k závěru, že ani platba pla- tební kartou není srovnatelná s platbou v ho- tovosti. Za použití argumentu právní logiky a maiori ad minus lze tedy dospět k závěru, že pokud nejsou srovnatelnými platbami plat- ba hotovými penězi a platba platební kartou, tím spíše se nejedná o srovnatelnou platbu v případě platby stravovacími poukázkami. Soud prvního stupně tedy postupoval správ- ně, pokud dospěl k závěru, že platba stravo- vacími poukázkami není platbou srovnatel- nou s platbou hotovými penězi, pročež nebylo možné shledat v jednání žalobce, jenž při platbě stravovacími poukázkami účtoval příplatek, diskriminaci ve smyslu $ 6 zákona o ochraně spotřebitele. Své rozhodnutí pak soud prvního stupně přesvědčivým způso- bem odůvodnil, Nejvyšší správní soud se s tímto odůvodněním ztotožnil a v podrob- nostech na ně odkazuje. Pokud jde o tvrzení žalované v kasační stížnosti, že poplatek ve výši 4 % byl účtován z celkové výše nákupu, ačkoliv nákup byl uhrazen zčásti stravovací poukázkou a zčásti zákonnými penězi, je zapotřebí zdůraznit, že žalovaná své rozhodnutí odůvodnila poruše- ním $ 6 zákona o ochraně spotřebitele, tedy poukazem na diskriminační charakter zpo- platnění možnosti platit stravovacími pou- kázkami. Nejvyšší správní soud, přestože si je vědom širších aspektů projednávané věci, mohl věc posuzovat pouze v rámci vymeze- ném rozhodnutím žalované a vznesenými ná- mitkami účastníků řízení. Nezabýval se proto v rámci řízení o kasační stížnosti otázkou sou- ladnosti způsobu, jímž žalobce počítal přípla- tek v případě, že byla jen část nákupu hraze- na stravovacími poukázkami, s požadavkem $ 12 zákona o ochraně spotřebitele ve spoje- ní s $ 13 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalovaná ve svých rozhodnutích tuto skutečnost zohled- nila toliko při vypořádání se s výší ukládané sankce. 1468 Shromažďovací právo: zákaz shromáždění; princip proporcionality k čl. 19 Listiny základních práv a svobod k $ 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění zákona č. 259/2002 Sb. k $ 43 odst. 1 písm. a) a $ 154 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) I. Výkon shromažďovacího práva, uplatněného oznámením konkrétního shro- máždění správnímu orgánu, nemůže být přenesen na jinou osobu úkonem svolava- tele nebo správního orgánu. Při oznámení shromáždění neexistujícím subjektem správní orgán věc bez dalšího odloží [$ 43 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004, za použití $ 154 téhož zákona]. II. K omezení shromažďovacího práva může dojít pouze výjimečně, za podmí- nek stanovených shromažďovacím zákonem ($ 10 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím), a zejména v případě konfliktu s ústavním pořádkem chráněný- mi právy třetích osob. Takový konflikt je třeba vždy řešit za použití principu pro- porcionality, přičemž zákaz shromáždění představuje krajní způsob řešení. Správ- ní orgán může odůvodnit zákaz shromáždění jeho nedovoleným účelem, byť i odlišným od oznámeného, svůj závěr však musí prokázat a nese odpovídající dů- kazní břemeno.
Štefan Ch. proti České obchodní inspekci o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalované.