Diskriminací spotřebitele ve smyslu ustanovení $ 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je třeba rozumět obchodní praktiky, které při srov- natelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před ji- nými. Platba v hotovosti a platba platební kartou nejsou srovnatelnými transakcemi, a nezakládají tak diskriminaci jedné z uvedených skupin.
Diskriminací spotřebitele ve smyslu ustanovení $ 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je třeba rozumět obchodní praktiky, které při srov- natelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před ji- nými. Platba v hotovosti a platba platební kartou nejsou srovnatelnými transakcemi, a nezakládají tak diskriminaci jedné z uvedených skupin.
Podle ustanovení $ 6 zákona o ochra- ně spotřebitele se prodávající nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy; ze- jména nesmí žádným způsobem spotře- bitele diskriminovat. Co se rozumí dobrými mravy, český právní řád. nedefinuje, přestože tento pojem často užívá (např. $ 3 odst. 1, $ 39 a $ 424 občanského zákoníku a $ 44 odst. 1 obchodního zákoníku). Ústavní soud vykládá dobré mravy jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uzná- vaných -zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními norma- mi tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demo- kratické společnosti (srov. např. nález ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. IL ÚS 544/2000, publikovaný ve Sb. ÚS, svazek č. 21, nález č. 41, str. 363, a usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, publikované ve Sb. ÚS, svazek č. 10, usnesení č. 14, str. 383). Jedná se o obecně uznávané zá- sady a pravidla slušnosti, souhrn etic- kých a kulturních hodnot společnosti, dílem trvalých (neměnných), dílem pod- léhajících vývoji, která se za stanovených (objektivních) okolností mohou z morál- ních přeměnit na právní. Porušením dobrých mravů je ve smyslu novely zákona o ochraně spotře- bitele zákonem č. 104/1995 Sb. (účinné od 1.7. 1995) mimo jiné, nikoliv však vý- lučně, diskriminace spotřebitele. K po- rušení dobrých mravů ve smyslu ustano- vení $ 6 zákona o ochraně spotřebitele tedy nemusí vždy dojít diskriminací spo- třebitele; diskriminace spotřebitele naopak vždy bude znamenat porušení dobrých mravů ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Napadené správní rozhodnu- tí se opírá o porušení $ 6 zákona o ochra- ně spotřebitele v užším způsobem defi- novaném smyslu, tj. v. diskriminaci skupiny spotřebitelů. Otázku porušení dobrých mravů jinak než diskriminací zákazníků platících platebními kartami nerozvádí. Na rozdíl od předchozího znění záko- na o ochraně spotřebitele není v součas- né době ani demonstrativně vymezeno, co se rozumí diskriminací. Obecně je za diskriminaci nutno považovat rozlišová- ní sobě rovných subjektů, které část z posuzovaných subjektů poškozuje, tj. znevážení rovnosti a popírání a omezo- vání práv těchto navzájem si rovných subjektů. Již ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004-54 (publi- kováno pod č. 791/2006 Sb. NSS), Nej- vyšší správní soud konstatoval, že právní řád založený na principech jednoty, raci- onality a vnitřní obsahové bezrozpor- nosti s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvět- vích. V posuzované věci tak lze za snahy o zachování jednoty právního řádu při interpretaci obdobných právních pojmů nalézt podpůrnou definici výrazu diskri- minace např. v zákoně č. 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské soutěže, který tak označuje uplatnění rozdílných pod- mínek vůči jednotlivým soutěžitelům při shodném nebo srovnatelném plnění, jimiž jsou někteří soutěžitelé v hospo- dářské soutěži znevýhodněni [$ 3 odst. 2 písm. e) citovaného zákona]. Diskrimi- nací spotřebitele je proto třeba rozumět obchodní praktiky, které při srovnatel- ných transakcích nedůvodně zvýhodňu- jí některé spotřebitele před jinými; cí- lem jejího zákazu je pak uzavírání shodných smluv za stejných podmínek. Při zkoumání konkrétního jednání je třeba zabývat se nejprve otázkou srovna- telnosti transakcí. Pouze v případě závě- ru o jejich srovnatelnosti, tj. dostatečné shodnosti, je na místě přikročit k posou- zení důvodnosti zvýhodnění některých spotřebitelů, tj. odlišnosti jim poskytnu- tých podmínek. Prvotní pro úvahu 0 dis- kriminační povaze poplatku ve výši 3 % z celkové částky, účtovaného zákazníkům platícím platební kartou, je zodpovězení otázky, zda se (ve srovnání s platbou ho- tově) jednalo o srovnatelné transakce. Posouzení odlišností se přitom sou- středí na platbu samotnou. Je totiž zřej- mé, a v řízení nebylo zpochybněno, že 935 956 zákazníkům stěžovatele byly poskytová- ny stejné služby za stejnou cenu. K roz- dílu docházelo teprve v návaznosti na rozdílné formy platby účtováním přiráž- ky za platbu kartou. Platbu a její formu je přitom třeba posoudit jako relativně samo- statnou součást transakce mezi obchodní- kem a spotřebitelem. Případný závěr o od- lišnosti zmíněných forem platby by proto vedl k vyloučení diskriminace i při zacho- vání žalovaným nastoleného postulátu o volné tvorbě cen a zahrnutí veškerých nákladů do konečné ceny výrobku. Zákonnými penězi jsou ve smyslu usta- novení $ 16 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozděj- ších předpisů, platné bankovky a mince vydané Českou národní bankou, a to ve své nominální hodnotě a při všech plat- bách na území České republiky. Podle $ 22 citovaného zákona stanoví Česká národní banka vyhláškou mimo jiné po- stup fyzických a právnických osob při příjmu zákonných peněz a nakládání s nimi. Ustanovení $ 1 vyhlášky České národní banky č. 37/1994 Sb., kterou se stanoví postup při příjmu peněz a naklá- dání s nimi a při poskytování náhrad za necelé a poškozené bankovky a mince (dále jen „vyhláška“), zakládá povinnost České národní banky, bank a ostatních právnických a fyzických osob přijímat zákonné peníze; podle $ 1 odst. 1-písm. a) vyhlášky přijímají právnické a fyzické osoby bez omezení platné české bankov- ky, podle $ 1 odst. 1 písm. b) vyhlášky mohou právnické a fyzické osoby v urči- tých případech odmítnout přijetí mincí, Existuje tak povinnost obchodníka přijí- mat zákonné peníze, od které se odvozu- je právo spotřebitele za poskytnuté plnění zákonnými penězi zaplatit. Platební karta není oproti zákonným penězům v českém právním řádu defi- 936 nována. Ustanovení $ 1 odst. 3 písm. d) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve zně- ní pozdějších předpisů, uvádí platební kartu jako příklad platebního prostřed- ku. Ustanovení $ 15 odst. 1 zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, definuje elektronický platební prostředek jako: a) prostředek vzdáleného přístupu k pe- něžní hodnotě, při jehož užívání se zpra- vidla vyžaduje identifikace držitele osob- ním identifikačním číslem přiděleným vydavatelem nebo identifikace jiným způsobem, a b) elektronický peněžní prostředek. V případě prostředku vzdá- leného přístupu k peněžní hodnotě, je- hož typickým příkladem jsou platební karty [což vyplývá mj. z důvodové zprávy k citovanému ustanovení nebo z úřed- ního sdělení České národní banky č. 9/2004 (CBO), výklad k vybraným ustanovením zákona o platebním styku), platební karta nenahrazuje hotové peníze. Jejím užitím vzniká vícestranný vztah - banka, se kterou má obchodník uzavře- nou smlouvu o přijímání platebních karet, zašle obchodníkovi na jeho účet peníze za uskutečněnou transakci a zabezpečí pře- nos informací o transakci vydavateli karty, který zajistí započtení transakce vůči rele- vantnímu účtu držitele karty. Kupující (spotřebitel) tak využitím platební karty de facto dává příkaz bance (vydavateli prostředku vzdáleného přístupu k peněž- ní hodnotě) k tomu, aby převedla kon- krétní část peněžních prostředků na účet prodávajícího. Jakkoliv existují základní pravidla pro vydávání a užívání plateb- ních karet, nelze v legislativním rámci Čes- ké republiky dovodit zákonnou povinnost obchodníka přijímat platební karty, a ne- existuje proto ani (od takové povinnosti odvozené) právo spotřebitele na uvede- nou formu platby. V tomto směru neexis- tuje ani zákonná úprava přípustnosti či vý- še poplatků za úkony související s užíváním platební karty, a to jak ve vztahu mezi vyda- vatelem karty a spotřebitelem, tak ve vzta- hu mezi subjektem, se kterým má obchod- ník uzavřenou smlouvu © přijímání platebních karet, a obchodníkem, případ- ně mezi spotřebitelem a obchodníkem. Je tedy třeba uzavřít, že při platbě v hotovosti a platbě platební kartou se nejedná o srovnatelné transakce. V pří- padě platby v hotovosti se jedná o zákon- né platidlo se státem stanovenou povin- ností jeho akceptace, přičemž zákonné peníze samy. o sobě představují v trans- akci protihodnotu poskytnutého plnění. V případě platby kartou se jedná o situa- ci, kdy obchodník na smluvním, nikoliv zákonném, základě, a za použití technic- kého prostředku akceptuje budoucí zprostředkované plnění. Toto plnění ne- ní plně srovnatelné ani s klasickou bez- hotovostní platbou, jejíž podmínky jsou zákonným způsobem ve značném rozsa- hu upraveny (6 2 a násl. zákona o plateb- ním styku, srov. zejména $ 10 citovaného zákona). Aniž by proto Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost rozdílných podmínek pro skupinu spotřebitelů pla- tících platebními kartami a platících ho- tově, může konstatovat, že k diskrimina- ci spotřebitelů platících platebními kartami v posuzované věci nedošlo. Správní orgán své rozhodnutí postavil na shledaném porušení $ 6 zákona o ochraně spotřebitele. Nejvyšší správní soud, přestože si je vědom širších aspektů projednávané věci, mohl věc posuzovat pouze v rámci vymezeném rozhodnutím správního orgánu a vznesenými námitka- mi účastníků řízení. Nezabýval se proto na- př. otázkou souladnosti způsobu, kterým stěžovatel informoval o přirážce, s poža- davkem ustanovení $ 12 zákona o ochraně spotřebitele ve spojení s $ 13 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění poz- dějších předpisů. Zde by se nabízela přede- vším úvaha, zda upozornění o podmínkách platby kartou, odlišných od obvyklé praxe (nespojující s tímto druhem platby další ná- klady), korespondovalo s umístěním upo- zornění na možnost tohoto druhu platby. Stranou pozornosti Nejvyššího správního soudu zůstal rovněž soukromoprávní roz- měr posuzované věci, včetně možného po- rušení smluvních povinností jednotlivých účastníků transakce. Nelze se na tomto mís- tě vyhnout abstraktnímu konstatování (ne- boť správní orgán dokazování ani úvahu po- dobného směru neučinil), že účtování poplatku obchodníkem, jakkoliv nediskri- minující, by nepochybně bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by zákaz podob- ného jednání obsahovala smlouva obchod- níka s bankou o přijímání platebních karet. 957 Stavební zákon: dodatečné povolení stavby k $ 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb.“ k $ 139 odst. 2 občanského zákoníku Nedoložení většinového souhlasu spoluvlastníků domu, kteří jimi jsou v době rozhodování stavebního úřadu, podle $ 139 odst. 2 občanského zá- *) Zákon č. 50/1976 Sb., stavební zákon, byl s účinností k 1. I. 2007 zrušen zákonem č 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). 957 koníku, s dodatečným povolením stavebních úprav provedených nájem- cem brání rozhodnutí o jejich dodatečném povolení podle $ 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona.
Společnost s ručením omezeným M. proti České obchodní inspekci o uložení
lez ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, publikovaný ve Sb. n. u. ÚS svazek č. 21 nález č. 41 str. 363, a usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, publikované ve Sb. n. u. ÚS svazek č. 10 usnesení č. 14 str. 383). Jedná se o obecně uznávané zásady a pravidla slušnosti, souhrn etických a kulturních hodnot společnosti, dílem trvalých (neměnných), dílem podléhajících vývoji, která se za stanovených (objektivních) okolností mohou z morálních přeměnit na právní.
Porušením dobrých mravů je ve smyslu novely zákona o ochraně spotřebitele zákonem č. 104/1995 Sb. (účinné od 1. 7. 1995) mimo jiné, nikoliv však výlučně, diskriminace spotřebitele. K porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 6 zákona o ochraně spotřebitele tedy nemusí vždy dojít diskriminací spotřebitele; diskriminace spotřebitele naopak vždy bude znamenat porušení dobrých mravů ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Napadené správní rozhodnutí se opírá o porušení § 6 zákona o ochraně spotřebitele v užším způsobem definovaném smyslu, tj. v diskriminaci skupiny spotřebitelů. Otázku porušení dobrých mravů jinak než diskriminací zákazníků platících platebními kartami nerozvádí.
Na rozdíl od předchozího znění zákona o ochraně spotřebitele není v současné době ani demonstrativně vymezeno, co se rozumí diskriminací. Obecně je za diskriminaci nutno považovat rozlišování sobě rovných subjektů, které část z posuzovaných subjektů poškozuje, tj. znevážení rovnosti a popírání a omezování práv těchto navzájem si rovných subjektů. Již ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004
54 http://www.nssoud.cz
, Nejvyšší správní soud konstatoval, že právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích. V posuzované věci tak lze za snahy o zachování jednoty právního řádu při interpretaci obdobných právních pojmů nalézt podpůrnou definici výrazu diskriminace např. v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, který tak označuje uplatnění rozdílných podmínek vůči jednotlivým soutěžitelům při shodném nebo srovnatelném plnění, jimiž jsou někteří soutěžitelé v hospodářské soutěži znevýhodněni (§ 3 odst. 2 písm. e) citovaného zákona). Diskriminací spotřebitele je proto třeba rozumět obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými
cílem jejího zákazu je pak uzavírání shodných smluv za stejných podmínek.
Při zkoumání konkrétního jednání je třeba zabývat se nejprve otázkou srovnatelnosti transakcí. Pouze v případě závěru o jejich srovnatelnosti, tj. dostatečné shodnosti, je na místě přikročit k posouzení důvodnosti zvýhodnění některých spotřebitelů, tj. odlišnosti jim poskytnutých podmínek. Prvotní pro úvahu o diskriminační povaze poplatku ve výši 3 % z celkové částky, účtovaného zákazníkům platícím platební kartou, je zodpovězení otázky zda se (ve srovnání s platbou hotově) jednalo o srovnatelné transakce.
Posouzení odlišností se přitom soustředí na platbu samotnou. Je totiž zřejmé, a v řízení nebylo zpochybněno, že zákazníkům stěžovatele byly poskytovány stejné služby za stejnou cenu. K rozdílu docházelo teprve v návaznosti na rozdílné formy platby účtováním přirážky za platbu kartou. Platbu a její formu je přitom třeba posoudit jako relativně samostatnou součást transakce mezi obchodníkem a spotřebitelem. Případný závěr o odlišnosti zmíněných forem platby by proto vedl k vyloučení diskriminace i při zachování žalovaným nastoleného postulátu o volné tvorbě cen a zahrnutí veškerých nákladů do konečné ceny výrobku.
Zákonnými penězi jsou ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, platné bankovky a mince vydané Českou národní bankou, a to ve své nominální hodnotě a při všech platbách na území České republiky. Podle § 22 citovaného zákona stanoví Česká národní banka vyhláškou mimo jiné postup fyzických a právnických osob při příjmu zákonných peněz a nakládání s nimi. Ustanovení § 1 vyhlášky České národní banky č. 37/1994 Sb., kterou se stanoví postup při příjmu peněz a nakládání s nimi a při poskytování náhrad za necelé a poškozené bankovky a mince (dále jen „vyhláška“), zakládá povinnost České národní banky, bank a ostatních právnických a fyzických osob přijímat zákonné peníze; podle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky přijímají právnické a fyzické osoby bez omezení platné české bankovky, podle § 1 odst. 1 písm. b) vyhlášky mohou právnické a fyzické osoby v určitých případech odmítnout přijetí mincí (nad 10 kusů téže nominální hodnoty, nad celkovou částku 100 Kč u mincí do nominální hodnoty 10 Kč včetně a nad celkovou částku 500 Kč u mincí vyšších nominálních hodnot, platných českých pamětních mincí a platných československých pamětních mincí). Existuje tak povinnost obchodníka přijímat zákonné peníze, od které se odvozuje právo spotřebitele za poskytnuté plnění zákonnými penězi zaplatit.
Platební karta není oproti zákonným penězům v českém právním řádu definována. Ustanovení § 1 odst. 3 písm. d) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o bankách“), uvádí platební kartu jako příklad platebního prostředku. Ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platebním styku“), definuje elektronický platební prostředek jako: a) prostředek vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě, při jehož užívání se zpravidla vyžaduje identifikace držitele osobním identifikačním číslem přiděleným vydavatelem nebo identifikace jiným způsobem, a b) elektronický peněžní prostředek. V případě prostředku vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě, jehož typickým příkladem jsou platební karty (což vyplývá mj. z důvodové zprávy k citovanému ustanovení nebo z úředního sdělení České národní banky č. 9/2004 (CBO), výklad k vybraným ustanovením zákona o platebním styku), platební karta nenahrazuje hotové peníze. Jejím užitím vzniká vícestranný vztah - banka, se kterou má obchodník uzavřenou smlouvu o přijímání platebních karet, zašle obchodníkovi na jeho účet peníze za uskutečněnou transakci a zabezpečí přenos informací o transakci vydavateli karty, který zajistí započtení transakce vůči relevantnímu účtu držitele karty. Kupující (spotřebitel) tak využitím platební karty de facto dává příkaz bance (vydavateli prostředku vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě) k tomu, aby převedla konkrétní část peněžních prostředků na účet prodávajícího. Jakkoliv existují základní pravidla pro vydávání a užívání platebních karet, Část třetí zákona č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech; úřední sdělení České národní banky č. 14/2002 (CBO), o vydání Vzorových obchodních podmínek pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků; nebo Doporučení Komise 97/489/EC, Official Journal L 208, 2. 8. 1997, str. 52 – 58.
nelze v legislativním rámci České republiky dovodit zákonnou povinnost obchodníka přijímat platební karty, a neexistuje proto ani (od takové povinnosti odvozené) právo spotřebitele na uvedenou formu platby. V tomto směru neexistuje ani zákonná úprava přípustnosti či výše poplatků za úkony související s užíváním platební karty, a to jak ve vztahu mezi vydavatelem karty a spotřebitelem, tak ve vztahu mezi subjektem, se kterým má obchodník uzavřenou smlouvu o přijímání platebních karet a obchodníkem, případně mezi spotřebitelem a obchodníkem.
Je tedy třeba uzavřít, že při platbě v hotovosti a platbě platební kartou se nejedná o srovnatelné transakce. V případě platbou v hotovosti se jedná o zákonné platidlo se státem stanovenou povinností jeho akceptace, přičemž zákonné peníze samy o sobě představují v transakci protihodnotu poskytnutého plnění. V případě platby kartou se jedná o situaci, kdy obchodník na smluvním, nikoliv zákonném, základě, a za použití technického prostředku, akceptuje budoucí zprostředkované plnění. Toto plnění není plně srovnatelné ani s klasickou bezhotovostní platbou, jejíž podmínky jsou zákonným způsobem ve značném rozsahu upraveny (§ 2 a násl. zákona o platebním styku, srov. zejména § 10 citovaného zákona). Aniž by proto Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost rozdílných podmínek pro skupinu spotřebitelů platících platebními kartami a platících hotově, může konstatovat, že k diskriminaci spotřebitelů platících platebními kartami v posuzované věci nedošlo.
Všichni stěžovatelovi zákazníci bez rozdílu měli na výběr, zda za plnění poskytnuté stěžovatelem budou platit v hotovosti nebo s použitím platební karty, s tím, že při využití posléze uvedeného způsobu platby jim bude stěžovatelem účtován příplatek související s poskytnutím služby odlišného standardu oproti platbě v hotovosti. Stěžovatel zároveň své zákazníky na podmínky, za jakých jim služby poskytne, upozornil v písemných prospektech.
Správní orgán své rozhodnutí postavil na shledaném porušení § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Nejvyšší správní soud, přestože si je vědom širších aspektů projednávané věci, mohl věc posuzovat pouze v rámci vymezeném rozhodnutím správního orgánu a vznesenými námitkami účastníků řízení. Nezabýval se proto např. otázkou souladnosti způsobu, kterým stěžovatel informoval o přirážce, s požadavkem ustanovení § 12 zákona o ochraně spotřebitele ve spojení s § 13 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Zde by se nabízela především úvaha, zda upozornění o podmínkách platby kartou, odlišných od obvyklé praxe (nespojující s tímto druhem platby další náklady), korespondovalo s umístěním upozornění na možnost tohoto druhu platby. Stranou pozornosti Nejvyššího správního soudu zůstal rovněž soukromoprávní rozměr posuzované věci, včetně možného porušení smluvních povinností jednotlivých účastníků transakce. Nelze se na tomto místě vyhnout abstraktnímu konstatování (neboť správní orgán dokazování ani úvahu podobného směru neučinil), že účtování poplatku obchodníkem, jakkoliv nediskriminující, by nepochybně bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by zákaz podobného jednání obsahovala smlouva obchodníka s bankou o přijímání platebních karet.
Druhou stížní námitku stěžovatele, a sice že rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí, neboť soud v napadeném rozhodnutí pouze převzal důvody uvedené ve správním rozhodnutí, Nejvyšší správní soud shledal jako nedůvodnou. Městský soud své rozhodnutí, včetně právního názoru, na němž je založeno, řádně a dostatečně odůvodnil. Skutečnost, že se Nejvyšší správní soud neztotožnil s právním názorem, na němž bylo napadené rozhodnutí městského soudu založeno, je v této souvislosti irelevantní.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost je důvodná, a městský soud pochybil, když žalobu žalobce zamítl. Nejvyšší správní soud proto napadené rozhodnutí podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu
8 As 35/2005