3 As 77/2023

3 As 77/2023- 37 - text

 3 As 77/2023 - 41 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. N., zastoupený JUDr. Vojtěchem Dolinou, advokátem se sídlem Lešetín IV/777, Zlín, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2023, č. j. 63 A 12/2020 110,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 5. 2020, č. j. KUJCK 59271/2020, změnil výrok II. rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov (dále jen „vodoprávní úřad“) ze dne 18. 2. 2020, č. j. MUCK 09639/2020/OŽPZ/In, tak, že se slova „Podle § 9 odst. 5 vodního zákona“ mění na slova „Podle § 51 odst. 3 správního řádu“, a ve zbývající části rozhodnutí vodoprávního úřadu potvrdil. Rozhodnutím vodoprávního úřadu byla zamítnuta žádost žalobce, J. N. a J. J. o vydání společného povolení na stavbu „Vrtaná studna HV4 na pozemku parc. č. XA v k.ú. N.“.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce společně s J. N. a J. J. žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Krajský soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2021, č. j. 63 A 12/2020 59 (dále jen „první rozsudek KS“), žalobu jako nedůvodnou zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 3 As 79/2021 49 (dále jen „první rozsudek NSS“), rozsudek krajského soudu v rozsahu, v jakém byla zamítnuta žaloba žalobce, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud tak rozhodl proto, že krajský soud zatížil řízení vadou, jelikož nevyzval žalobce dle § 37 odst. 5 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) k odstranění vad podání spočívajících v nejasnosti, zda žalobce zamýšlí podat žalobu proti rozhodnutí žalovaného společně s návrhem na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle § 101a odst. 1, věty druhé s. ř. s.

[3] Krajský soud poté rozhodl druhým, nyní přezkoumávaným, rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 63 A 12/2020 110, kterým žalobu zamítl jako nedůvodnou.

[4] Krajský soud v napadeném rozsudku nejprve shrnul, že v souladu s právním názorem vysloveným v prvním rozsudku NSS žalobce usnesením ze dne 8. 11. 2022, č. j. 63 A 12/2020 85, vyzval k upřesnění žaloby. K této výzvě žalobce potvrdil, že podává taktéž návrh na zrušení opatření obecné povahy, a to konkrétně územního plánu obce Kájov v části týkající se vymezení nepřípustného využití ploch „NEZASTAVITELNÉ ÚZEMÍ ZEMĚDĚLSKÉHO PŮDNÍHO FONDU“ spočívajícího v zákazu „zřizovat a provozovat na těchto územích jakákoliv zařízení (zejména stavby), která nejsou uvedena jako přípustná nebo podmíněně přípustná“. Krajský soud následně usnesením ze dne 23. 12. 2022, č. j. 63 A 12/2020 104, vyloučil návrh na zrušení části opatření obecné povahy k samostatnému projednání a následně jej rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 61 A 2/2023 83, zamítl (proti rozsudku o zamítnutí návrhu na zrušení části opatření obecné povahy žalobce kasační stížnost nepodal – pozn. NSS).

[5] Krajský soud žalobci přisvědčil v tom, že studna je stavbou vodního hospodářství ve smyslu § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – dále jen „stavební zákon“. Dle krajského soudu je však podstatné znění věty druhé § 18 odst. 5 stavebního zákona, podle nějž lze v citovaném ustanovení uvedené stavby v nezastavěném území umisťovat pouze, pokud umisťování těchto staveb územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje. Krajský soud se neztotožnil s argumentem, že výslovné vyloučení nelze provést tak, že je jako nepřípustné využití vymezeno zřizování jakýchkoliv staveb, které územní plán výslovně nepovoluje. Dle krajského soudu není třeba, aby bylo výslovné vyloučení učiněno „jmenovitým vyloučením“ nebo „ve formě konkrétního výčtu“. Výslovné vyloučení znamená srozumitelné vymezení toho, že stavby uvedené v § 18 odst. 5 stavebního zákona (nebo některé z těchto staveb) nebudou v nezastavěném území konkrétní obce povoleny. V nyní posuzované věci to územní plán činí tím, že vymezuje, které stavby jsou v nezastavěném území přípustné nebo podmíněně přípustné, a dále uvádí, že všechny ostatní stavby jsou nepřípustné. Tento postup není dle krajského soudu nepřiměřený ani rozporný s § 18 odst. 5 stavebního zákona či s veřejným zájmem. Krajský soud dodal, že není v silách žádné obce jako pořizovatele územně plánovací dokumentace, aby vymezila nepřípustné stavby konkrétním jmenovitým výčtem všech staveb a zařízení.

[6] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[7] Stěžovatel namítá, že krajský soud jen zkopíroval odůvodnění prvního rozsudku KS a nezabýval se „argumenty a novými skutečnostmi, které se v mezidobí objevily“. Nezohlednil například to, že obec Kájov vnímá posuzovaný záměr jako přijatelný a pochopitelný. Dále se krajský soud nezabýval argumentací uplatněnou v podání ze dne 22. 11. 2022 a nereflektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, na niž stěžovatel v tomto podání odkazoval.

[8] Závěr krajského soudu, dle něhož územní plán obce Kájov výslovně vyloučil umístění stavby studny v nezastavěném území v souladu s § 18 odst. 5 stavebního zákona, je dle stěžovatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 4 As 234/2017 38. Stěžovatel tvrdí, že stavba studny není územním plánem v daném území výslovně vyloučena a nadto není vyloučení umisťování některých staveb v územním plánu obce Kájov odůvodněno veřejným zájmem. Dále stěžovatel namítá, že územní plán pamatuje na veškeré inženýrské a technické sítě krom vodovodu a studny. Pokud by pořizovatel územního plánu skutečně zamýšlel vyloučit pouze stavby studní, a přitom připustil výstavbu všech ostatních infrastrukturních sítí, jednalo by se o libovůli. Stěžovatel se domnívá, že se jedná o mezeru v právu, kterou je nutné zaplnit.

[9] Stěžovatel má za to, že stavbu studny nebo vodovodu lze podřadit pod záměry, které jsou dle územního plánu podmíněně přípustné, a to konkrétně pod „stavby pro zabezpečení zemědělské nebo lesnické činnosti“ a „zařízení bezprostředně související s využitím území“. Správní orgány a krajský soud se podle stěžovatele měly zabývat možností klasifikace studny jako zařízení bezprostředně souvisejícího s využitím území. Stavba studny splňuje také podmínku bezodkladného navrácení území hospodářskému využití a podmínku, že stavbou nedojde ke změně charakteru území a krajinného rázu. Stěžovatel dodává, že smyslem a účelem územního plánu nebylo zkomplikovat bydlení obyvatelům stávajících objektů, ale zabránit dalšímu rozšiřování objektů k bydlení a rekreaci. To nicméně v dané věci nehrozí.

[10] Dle stěžovatele lze stavbu studny považovat také za stavbu pro zabezpečení zemědělské činnosti. Přestože stěžovatel v žádosti předložené vodoprávnímu úřadu označil objekt č. p. X jako rodinný dům, ve skutečnosti se jedná o historický objekt hospodářského rázu. Nadto, pozemek, na němž má být studna zřízena, je užíván jako pastvina pro ovce.

[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že studna individuálního zásobování není veřejnou technickou infrastrukturou ve smyslu stavebního zákona. Nesouhlasí ani s tím, že územní plán obce Kájov obsahuje mezeru v právu. Dále dle žalovaného stavba studny nespadá pod žádný způsob využití území, který územní plán stanovuje jako přípustný či podmíněně přípustný. Přestože není vyloučeno, aby byla ze studny doplňkově napájena také hospodářská zvířata, je jejím hlavním využitím individuální odběr vody pro rodinný dům. Dodává, že námitka týkající se tvrzené mezery v právu byla uplatněna až v kasační stížnosti. Žalovaný má tedy za to, že otázka souladu záměru žalobce s územním plánem obce Kájov byla posouzena v souladu se zákonem a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[12] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

[13] Jelikož se jedná o kasační stížnost podanou proti rozhodnutí, kterým krajský soud rozhodl ve věci opětovně poté, co byl jeho původní rozsudek Nejvyšším správním soudem zrušen, zabýval se zdejší soud nejprve její přípustností z hlediska § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), nicméně dospěl k závěru, že s ohledem na účel § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., kterým je zabránit, aby se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval otázkami, ke kterým již v předchozím zrušujícím rozsudku v dané věci vyjádřil svůj závazný právní názor, nebude nepřípustná ani kasační stížnost proti druhému či dalšímu rozhodnutí krajského soudu, pokud Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozhodnutí krajského soudu pro nepřezkoumatelnost nebo jiné procesní pochybení. V takovém případě se totiž nemohl vyjádřit k meritu věci a nepřezkoumal rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Právě tato situace nastala v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud tak kasační stížnost shledal přípustnou.

[14] Kasační stížnost není důvodná.

[15] Stěžovatel krajskému soudu mimo jiné vytýká, že se nezabýval argumenty a „novými skutečnostmi, které se v mezidobí objevily“, a dále že nereflektoval argumentaci a odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedené v podání ze dne 22. 11. 2022. Namítá tak de facto nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, tedy důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Případnou nepřezkoumatelností rozsudku je Nejvyšší správní soud povinen se podle § 109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i bez námitky stěžovatele. Vlastní přezkum rozsudku je pak možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že je srozumitelný a vychází z důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tak přistoupil nejprve k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že napadený rozsudek touto vadou netrpí.

[16] Co se týče „nových skutečností“, odkazuje stěžovatel na vyjádření obce Kájov uplatněné v řízení o návrhu stěžovatele na zrušení opatření obecné povahy (územního plánu obce Kájov), v němž byla obec Kájov v postavení odpůrkyně. Krajský soud nicméně nebyl povinen se v nynějším řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného s tímto konstatováním obce Kájov, uplatněném v jiném řízení, vypořádat.

[17] Dále stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal s jeho argumentací uplatněnou v podání ze dne 22. 11. 2022. Nejvyšší správní soud ve spise krajského soudu ověřil, že stěžovatel v žalobě namítal, že (i) studnu lze považovat za stavbu vodního hospodářství ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona a že (ii) územní plán obce Kájov umístění stavby vodního hospodářství výslovně nevylučuje ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona, resp. že vyloučení umísťování staveb v územním plánu obce Kájov není odůvodněno veřejným zájmem a je nepřiměřené. Po zrušení prvního rozsudku KS (a též poté co došlo ke změně jeho právního zastoupení) se stěžovatel pokusil svoji žalobní argumentaci rozhojnit podáním ze dne 22. 11. 2022. V něm namítal, že (i) územní plán obsahuje mezeru, kterou je nutné zaplnit a že (ii) stavbu studny lze podřadit pod podmíněně přípustné způsoby využití dané plochy, a to jako zařízení bezprostředně související s využitím území, dočasnou stavbu pro zabezpečení zemědělské činnosti (seníky a silážní jámy) a dočasnou stavbu pro zabezpečení lesnické, myslivecké a rybníkářské činnosti (kazatelny, krmelce, posedy, oplocenky, sklady krmiva u ryníků…).

[18] Námitka týkající se tvrzené mezery v územním plánu, je rozvinutím včas uplatněné námitky, dle níž územní plán obce Kájov stavbu studny výslovně nevylučuje, a jedná se tudíž o námitku přípustnou. Pokud krajský soud konstatoval, že územní plán obce Kájov vymezením nepřípustného využití nezastavěného území výslovně vylučuje mimo jiné také umístění stavby studny ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona, lze uzavřít, že dospěl k závěru, že územní plán obce Kájov stěžovatelem tvrzenou mezeru v právu neobsahuje. Přestože se tedy k této námitce nevyjádřil výslovně, vypořádal se s ní implicitně. Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů by přitom bylo možné shledat pouze, pokud by krajský soud opomenul námitku vypořádat zcela – tedy i implicitně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2022, č. j. 10 As 190/2020 39).

[19] Co se týče námitky, dle níž lze stavbu studny zařadit mezi podmíněně přípustné způsoby využití nezastavěného území, tato argumentace byla poprvé uplatněna až v podání ze dne 22. 11. 2022, tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby; žalobou napadené rozhodnutí bylo dle přehledu odeslaných zásilek založeném ve správním spise doručeno tehdejší zástupkyni stěžovatele do datové schránky dne 13. 5. 2020, a posledním dnem lhůty pro podání žaloby a řádné uplatnění žalobních bodů v souladu s § 71 odst. 2, větou třetí s. ř. s., tak bylo pondělí 13. 7. 2020. Je tedy patrné, že stěžovatel argumentaci týkající se možného podřazení záměru pod podmíněně přípustné způsoby využití dané plochy neuplatnil ve lhůtě dle § 71 odst. 2, věty třetí s. ř. s. Krajský soud pochybil, jelikož v napadeném rozsudku výslovně neuvedl důvody, pro které k tomuto žalobnímu bodu nepřihlédl. Toto pochybení však nedosahuje takové intenzity, aby způsobilo nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů; námitka byla uplatněna více než dva roky po skončení lhůty pro podání žaloby, tedy zjevně opožděně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2021, č. j. 3 Afs 409/2019 34).

[20] Kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.

[21] Stěžovatel námitku týkající se podřazení posuzovaného záměru pod podmíněně přípustné způsoby využití území zopakoval také v kasační stížnosti. S ohledem na to, že tato námitka byla v řízení u krajského soudu uplatněna zjevně opožděně, jak bylo vysvětleno výše, nemůže být ani přípustnou kasační námitkou. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. jsou totiž nepřípustné i námitky, které stěžovatel sice před krajským soudem uplatnil, avšak učinil tak až po uplynutí lhůty k podání žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008, č. j. 1 Afs 102/2008

[22] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda územní plán obce Kájov výslovně vylučuje umístění stavby studny v nezastavěném území ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona.

[23] Podle § 18 odst. 5 stavebního zákona v nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, přípojky a účelové komunikace, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra; doplňková funkce bydlení či pobytové rekreace není u uvedených staveb přípustná. Uvedené stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje.

[24] V projednávané věci není sporu o tom, že posuzovaný záměr (vrtaná studna) je stavbou pro vodní hospodářství, kterou je v souladu s § 18 odst. 5 stavebního zákona možné v nezastavěném území umístit. Mezi stranami rovněž není sporné, že záměr má být umístěn v nezastavěném území. Pro rozhodnutí ve věci je však nutné posoudit, zda územní plán obce Kájov obsahuje výslovné vyloučení staveb, zařízení a jiných opatření, jejichž umístění v nezastavěném území by jinak bylo v souladu s § 18 odst. 5, větou poslední stavebního zákona.

[25] Při použití jazykového výkladu § 18 odst. 5 stavebního zákona by bylo možné dospět k závěru, že k výslovnému vyloučení dojde pouze tehdy, pokud územní plán výslovně (kazuisticky) vymezí konkrétní stavby, zařízení či jiná opatření v nezastavěném území jako nepřípustná (zde například slovem „studna“). Nicméně, jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (všechna zde citovaná judikatura tohoto soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz), jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Při výkladu právní normy tudíž nelze vycházet pouze z jejího textu a opomíjet přitom její smysl a účel. Smyslem a účelem poslední věty § 18 odst. 5 stavebního zákona přitom je umožnit obcím, aby si samy upravily podmínky využití nezastavěného území, a to i rozdílně oproti úpravě zákonné. Striktním lpěním na požadavku výslovného uvedení konkrétních staveb a zařízení, jež nelze v nezastavěném území umístit, by došlo k příliš restriktivnímu výkladu dotčeného ustanovení. Pro naplnění účelu citovaného ustanovení postačuje, aby z územního plánu vyplývala zřejmá, jednoznačná a nepochybná vůle obce vyloučit v nezastavěném území umístění staveb, zařízení a jiných opatření vymezených v § 18 odst. 5 stavebního zákona. Pokud je taková vůle obce z územního plánu zřejmá, je naplněn požadavek výslovného vyloučení ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona. Zda obec svoji vůli vyjádří jmenovitým výčtem konkrétních staveb, zařízení či jiných opatření nebo prostřednictvím „zbytkové klauzule“ (ve smyslu – zakázány jsou všechny ostatní stavby, které nejsou v územní plánu výslovně povoleny), není rozhodné.

[26] K tomu, že užití výrazu výslovně nesvědčí o úmyslu zákonodárce uložit obcím povinnost konkrétním výčtem vymezit nepřípustné stavby, zařízení či jiná opatření výslovně ve smyslu čistě gramatickém, dospěl Nejvyšší správní soud i na základě následujících úvah. Pokud by dle § 18 odst. 5 stavebního zákona postačovalo „prosté“ vyloučení umístění některých staveb v nezastavěném území, bylo by jejich umisťování vyloučeno i v případě, kdy by je územní plán výslovně nepovoloval; tedy pokud by územní plán některé ze staveb, zařízení či jiných opatření nevymezoval jako v nezastavěném území přípustné či podmíněně přípustné, bylo by nutné je považovat za územním plánem vyloučené. Důsledkem toho, že zákonodárce v § 18 odst. 5 stavebního zákona trvá na výslovném vyloučení tam uvedených staveb, zařízení či jiných opatření, je, že územní plán musí tyto stavby, zařízení či jiná opatření (či některá z nich) dostatečně určitým způsobem vymezit jako nepřípustné. Může tak přitom učinit jak taxativním výčtem konkrétních staveb, zařízení a jiných opatření, tak obecněji (stavby určitého typu nebo účelu), ale i prostřednictvím zbytkové klauzule. Podstatné je pouze to, zda lze posuzovaný záměr dle územního plánu jednoznačně klasifikovat jako způsob využití území, který územní plán označuje v nezastavěném území za nepřípustný.

[27] Územní plán obce Kájov vymezuje jako přípustné využití území změnu kultury na trvalé travní porosty a výsadbu alejí, ochranné zeleně. Jako podmíněně přípustné využití území uvádí (a) zařízení bezprostředně související s využitím území, umožňuje li způsob využití území jeho bezodkladné navrácení hospodářskému využití a nedochází li ke změně charakteru území a krajinného rázu, (b) jednotlivé stavby zemědělské výroby; z těchto staveb jsou vyloučeny objekty, které mohou sloužit individuální rekreaci, (c) účelové komunikace, (d) oprava a údržba obslužných komunikací, (e) oprava, údržba a výstavba komunikací polních cest, (f) oprava, údržba a výstavba silničních mostů a propustků, (g) kanalizace, (h) meliorace, (i) elektrické vedení VN a NN, (j) dálkové a telekomunikační kabely, (k) dočasné stavby pro zabezpečení zemědělské činnosti (seníky a silážní jámy) a (l) dočasné stavby pro zabezpečení lesnické, myslivecké a rybníkářské činnosti (kazatelny, krmelce, posedy, oplocenky, sklady krmiva u rybníků…). Nepřípustným využitím dotčeného území je dle územního plánu (a) výstavba nových chatových lokalit a staveb pro individuální rekreaci (chaty, rekreační chalupy, zahradní altány) a (b) zřizování a provozování na těchto územích jakýchkoliv zařízení (zejména staveb), která nejsou uvedena jako přípustná nebo podmíněně přípustná.

[28] Z výše uvedeného je zřejmé, že územní plán konkrétně nevymezuje (vyjma výstavby chatových lokalit a staveb pro individuální rekreaci) konkrétní stavby, zařízení a opatření, které by byly v nezastavěném území nepřípustné. Pouze obecně uvádí, že zřizování a provozování jakýchkoliv zařízení (zejména staveb), která nejsou vymezena jako přípustná či podmíněně přípustná, je nepřípustné. V územním plánu obce Kájov je tedy užito právě výše zmíněné zbytkové klauzule, z níž vyplývá jednoznačná vůle obce vyloučit možnost umístit v nezastavěném území jakékoliv jiné stavby, zařízení či jiná opatření, než které jsou výslovně uvedeny jako přípustné či podmíněně přípustné. Takovým vymezením nepřípustného využití území je splněna podmínka výslovného vyloučení dle § 18 odst. 5 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud dodává, že se ohledem na výše uvedené se neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatele, že územní plán obce Kájov obsahuje mezeru, kterou je třeba zaplnit.

[29] Výše uvedené závěry nejsou v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 4 As 234/2017 38, č. 3710/2018 Sb. NSS. V tehdy projednávané věci zdejší soud dospěl k závěru, že umístění stavby „Technologického objektu pro distribuci internetového signálu“ není v nezastavěném území územním plánem výslovně vyloučeno ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona. Tehdy zkoumaný územní plán nicméně nepřípustné využití nezastavěného území vymezoval odlišně, než jak je tomu v nynější věci. Dotčené území nebylo možné využít těmito způsoby: (a) všechny ostatní činnosti, které nejsou uvedeny jako hlavní a přípustné, (b) všechna opatření a stavby, která by zhoršila erozní ohroženost území a odtokové poměry a (c) stavby, zařízení a jiná opatření, která nejsou v souladu s charakterem plochy a mohly by negativně ovlivnit využívání plochy, zejména: pro vodní hospodářství, pro lesnictví, pro těžbu nerostů. Zbytková klauzule se tak vztahovala pouze k činnostem, přičemž Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že posuzovaný záměr není činností (viz odstavec 20 citovaného rozsudku). Ve vztahu ke stavbám, zařízením a jiným opatřením obsahoval územní plán v tehdejší věci vymezení jejich konkrétních typů, jež jsou v nezastavěném území nepřípustné. Mezi takto vymezené nepřípustné stavby, zařízení a jiná opatření přitom stavba „Technologického objektu pro distribuci internetového signálu“ nespadala a Nejvyšší správní soud tudíž dospěl k závěru, že ji územní plán výslovně nevylučuje. Z uvedeného je zřejmé, že judikovaný závěr o nedostatečnosti tehdejšího vymezení nepřípustných staveb stál na jiném skutkovém základě než v nyní projednávané věci.

[30] Jiné závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 234/2017 38 jsou však v souladu s výše uvedenými úvahami soudu v nynější věci. Stěžovatelka v tehdy posuzované věci mimo jiné namítala, že realizaci záměru vylučovalo již vymezení přípustného využití území, jelikož posuzovaný záměr nebylo možné podřadit pod žádný z vymezených přípustných způsobů využití území. K tomu Nejvyšší správní soud tehdy konstatoval, že za výslovné vyloučení ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona nelze považovat pouhé neuvedení daného záměru jako přípustný způsob využití nezastavěného území. Naopak je nezbytné, aby územní plán stavby, zařízení či jiná opatření, které by jinak bylo možné dle § 18 odst. 5 stavebního zákona v nezastavěném území umístit, vymezil jako v nezastavěném území nepřípustné. K totožnému závěru dospěl zdejší soud i v nyní uvedené věci, jak je uvedeno výše. Ke konkrétnímu způsobu vymezení nepřípustného využití území, aby jej bylo možné považovat za výslovné vyloučení dle § 18 odst. 5 stavebního zákona, se Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 As 234/2017 38 nevyjadřoval.

[31] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1 in fine s. ř. s.

[32] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 20. června 2024

JUDr. Tomáš Rychlý předseda senátu