3 Azs 201/2024- 23 - text
3 Azs 201/2024 - 24 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: V. T. L., zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem, se sídlem Milady Horákové 13, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 5. 12. 2023, č. j. MV 180959
4/SO
2023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 4 A 1/2024 35,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 4 A 1/2024 35, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
[1] Žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2018, sp, zn. 4 T 22/2018 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019, sp. zn. 15 To 18/2019 odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 8 let, trest propadnutí věci a trest vyhoštění ve výměře 7 let.
[2] Žalobce dne 22. 3. 2023 požádal Ministerstvo vnitra o vydání povolení podle čl. 8 směrnice Rady 2003/109 ES ze dne 25. 11. 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice“). Svoji žádost odůvodnil tím, že i když mu byl shora uvedenými rozsudky uložen mimo jiné trest vyhoštění, v jehož důsledku došlo k zániku povolení k trvalému pobytu, neměla tato skutečnost vliv na jeho právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství, jež mu bylo přiznáno dne 31. 3. 2008. Opatření k vyhoštění totiž nebylo přijato za podmínek stanovených v čl. 12 ve spojení s čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice.
[3] Ministerstvo vnitra usnesením ze dne 4. 9. 2023, č. j. OAM 7614 12/TP 2023, řízení o této žádosti zastavilo, neboť ji shledalo podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zjevně bezpředmětnou. V odůvodnění svého usnesení poukázalo na dopadající právní úpravu a zejména na smysl § 85 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a uzavřelo, že i když toto ustanovení výslovně zmiňuje jen zánik platnosti rozhodnutí o přiznání právního postavení rezidenta na území v důsledku zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, je třeba je vyložit analogicky i pro případ zániku trvalého pobytu z důvodu uložení trestu vyhoštění.
[4] Žalovaná toto rozhodnutí k odvolání žalobce změnila tak, že řízení o žádosti zastavila podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť dospěla k závěru, že jde o žádost zjevně právně nepřípustnou. I ona poukázala na dopadající právní úpravu a vysvětlila, proč má za to, že postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta je vždy spojeno s konkrétním pobytovým oprávněním cizince na území a proč se zánikem trvalého pobytu zaniká i platnost rozhodnutí o přiznání postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.
[5] Žalobu, kterou proti jejímu rozhodnutí žalobce podal, městský soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Stejně jako oba správní orgány i on poukázal na čl. 9 odst. 1 písm. b) a čl. 12 směrnice, na § 76 písm. b), § 84 a § 85 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a na § 80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku a pomocí objektivně teleologického, systematického a eurokonformního výkladu vysvětlil, proč je třeba považovat trest vyhoštění za důvod, který zákonodárce záměrně zařadil mezi důvody, které jsou neslučitelné s postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta a který rovněž vyvolává jeho automatický zánik, a proč je tedy třeba co do důsledků pro postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta postupovat analogicky podle úpravy zrušení povolení k trvalému pobytu. Na základě tohoto výkladu pak dospěl k závěru, že zákon nepočítá s tím, že by povolení k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta samostatně existovala při zániku pobytového oprávnění. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou podřadil pod důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Zdůraznil v ní, že ačkoli v žalobě namítal, že jeho žádost je právně přípustná a rozhodnutí žalované z tohoto důvodu nezákonné, soud se touto zásadní otázkou nezabýval.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se ve věcech, v nichž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není li tomu tak, pak ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítne. Kasační stížnost je takto významná tehdy, dotýká li se 1) právních otázek, které buď nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správní soudu, nebo jsou řešeny rozdílně, anebo je potřeba učinit judikaturní odklon, anebo 2) krajský soud zásadně pochybil a jeho pochybení mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28).
[9] Městský soud opomenul posoudit námitku, v níž stěžovatel zpochybňoval závěr žalované o zjevné právní nepřípustnosti jeho žádosti. Toto závažné procesní pochybení, které může mít za následek nepřezkoumatelnost napadaného rozsudku, přitom může mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační stížnost je proto přijatelná a z důvodů níže vyložených i důvodná.
[10] Městský soud v napadeném rozsudku velmi podrobně a na základě analogického výkladu vysvětlil, proč postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta nemůže existovat bez pobytového oprávnění. Tím však nijak nevysvětlil, proč i on má stěžovatelovu žádost za zjevně právně nepřípustnou, ačkoli stěžovatel zákonnost právě tohoto závěru žalované v žalobě zpochybňoval. Tato otázka je přitom pro posouzení zákonnosti napadeného rozsudku zcela zásadní, neboť jen v případě zjevné právní nepřípustnosti posuzované žádosti lze postupovat podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu a řízení zastavit.
[11] Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, Nejvyšší správní soud v takovém případě nemůže postupovat jinak, než jej podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. V něm městský soud posoudí otázku, zda lze stěžovatelovu žádost označit za zjevně právně nepřípustnou. Vezme přitom v potaz judikaturu kasačního soudu, z níž vyplývá, že zjevná právní nepřípustnost představuje neurčitý právní pojem, který je nutno vykládat restriktivním způsobem. Vzhledem k tomu, že správní orgán takovou žádost podle § 45 odst. 3 správního řádu neprojednává a řízení zastaví, je možné z důvodu ochrany práv účastníků řízení k tomuto způsobu rozhodnutí přikročit jen tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žádosti nelze vyhovět.
Nepřípustnost žádosti proto musí být patrná již ze samotné žádosti, nikoli teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 2 As 74/2007 55, č. 1633/2008 Sb. NSS, ze dne 29. 4. 2021, č. j. 8 As 210/2019 36, ze dne 17. 1. 2024, č. j. 4 As 42/2022 19, nebo ze dne 23. 8. 2024, č. j. 2 As 264/2023 33). Dále městský soud zohlední i závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 14. 4. 2021, č. j. 3 As 56/2019 38, že za zjevně právně nepřípustnou nelze považovat ani takovou žádost, jejíž nepřípustnost je dovozována na základě sofistikovaných právních úvah.
[12] Nejvyšší správní soud současně jako obiter dictum poznamenává, že žalovaná dospěla k závěru o zjevné právní nepřípustnosti stěžovatelovy žádosti na základě analogie zákona, jejíž podstata spočívá v tom, že se právní následek stanovený v právní normě aplikuje i na případy, které jeho dikce nezahrnuje. Předpokladem takového postupu však je existence mezery v zákoně a skutečnost, že oba případy (tj. ten, který daná norma zahrnuje, tak i ten, na který se nevztahuje) mají alespoň v podstatných bodech stejný teleologický základ (srov. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 245). Tento způsob nalézání práva se tedy jazykově neopírá o žádnou právní normu, a je tedy otázkou, zda za takové situace lze dospět k závěru, že je již na první pohled zřejmé, že žádosti nelze vyhovět.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v odst. 11 tohoto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona). Dospěje li k závěru, že žádost nelze označit za zjevně právně nepřípustnou, posoudí rovněž, zda skutkové a právní okolnosti věci umožňují ve správním řízení vydání procesního rozhodnutí, anebo je třeba žádost projednat a meritorně o ní rozhodnout. V novém rozhodnutí městský soud rozhodne v souladu s § 110 odst. 3 s. ř. s. i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 19. května 2025
JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu