3 Azs 222/2023 – Nejvyšší správní soud

3 Azs 222/2023- 62 - text

3 Azs 222/2023 - 65 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupená JUDr. Štěpánem Pastorkem, advokátem, se sídlem Praha 2, Španělská 770/2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 17 A 100/2023 38,

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 17 A 100/2023 38, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Štěpána Pastorka, se určuje částkou 8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

[1] Žalobkyně dne 18. 7. 2023 požádala o poskytnutí dočasné ochrany v České republice podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“). Žalobkyně po vypuknutí konfliktu na Ukrajině přicestovala dne 15. 3. 2022 do České republiky, která jí dne 17. 3. 2022 udělila dočasnou ochranu. Poté, dne 19. 10. 2022, odcestovala na Kypr, kde dne 23. 10. 2022 rovněž požádala o dočasnou ochranu. Ta jí byla udělena s omezenou dobou platnosti do 4. 3. 2023. Žalobkyně se vrátila dne 3. 11. 2022 do České republiky, kde žije její sestra. Po zamítnutí její žádosti o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu požádala opakovaně o dočasnou ochranu. Žalovaný však vrátil žalobkyni žádost jako nepřijatelnou, neboť požádala o udělení dočasné ochrany či mezinárodní ochrany, nebo ji získala, v jiném členském státě EU [§ 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina].

[2] Proti postupu žalovaného brojila žalobkyně žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Tu Městský soud v Praze (dále „městský soud“) odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).

[3] Městský soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je dle spisového materiálu, zejména platformy Tempora Protection Databaze, a vyjádření kyperských orgánů, nadále vedena jako držitelka dočasné ochrany na Kypru. Dále obsáhle citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022 46, který byl vydán za skutkově obdobné situace a v němž kasační soud konstatoval, že z čl. 29 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice 2001/55/ES“ nebo „směrnice o dočasné ochraně“), nevyplývá povinnost členského státu umožnit soudní přezkum každého negativního rozhodnutí o žádosti o dočasnou ochranu. Opravný prostředek je přiznán pouze osobám vyloučeným z této ochrany ve smyslu čl. 28 směrnice, tedy osobám, u nichž existují závažné důvody se domnívat, že spáchaly závažné trestné činy (například zločiny proti lidskosti). Tamní stěžovatelé do této skupiny zjevně nespadali, neboť jim byla poskytnuta doplňková ochrana v jiném členském státě. Správní orgán při posuzování žádosti o dočasnou ochranu pouze ověřuje, zda již žadatel ochranu požívá v jiném členském státě. Důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina neponechává prostor pro správní uvážení. Dočasnou ochranu lze dle čl. 11 směrnice o dočasné ochraně získat pouze v jednom členském státě. Ochrana základních práv je zajištěna na úrovni celé EU; žadatelé nemají právo volby konkrétního státu. Jestliže tamní stěžovatelé požádali o ochranu ve Španělsku, kde jim byla udělena, po jejím udělení již nemohou žádat o ochranu v jiném členském státě. Nejvyšší správní soud dovodil, že oprávnění podat opravný prostředek podle čl. 29 směrnice se na stěžovatele nevztahuje, neboť nebyli z ochrany vyloučeni, nýbrž ji již požívají v jiném členském státě. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku neshledal rozpor mezi § 5 odst. 2 Lex Ukrajina a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který výslovně připouští zákonné výjimky ze soudního přezkumu. Výluka soudního přezkumu v daném případě není v rozporu s právem EU ani s Listinou. Závěr o nepřijatelnosti žádosti z důvodu existence ochrany v jiném členském státě zároveň nepředstavuje zásah do základních práv žadatelů. Městský soud reflektoval, že Nejvyšší správní soud v uvedené věci posuzoval žalobu proti rozhodnutí, a nikoli proti nezákonnému zásahu, dovodil však, že tato odlišnost nemá na aplikaci zde vyslovených závěrů na nyní projednávanou věc význam.

[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá shora označené usnesení kasační stížností z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a, b, a d) s. ř. s. Namítá, že městský soud pochybil, pokud její žalobu proti nezákonnému zásahu odmítl, namísto aby o ní meritorně rozhodl a nařídil žalovanému obnovení stavu před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. Vrácení žádosti jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina (s vyloučením soudního přezkumu takového postupu podle § 5 odst. 2 téhož zákona) je nezákonným zásahem ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. (výluka ze soudního přezkumu je v rozporu s právem Evropské unie, konkrétně se směrnicí o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382. Podle operačních pokynů k tomuto rozhodnutí není žádost o dočasnou ochranu podmíněna vnitrostátními procedurami, a skutečnost, že žadatel požádal o ochranu v jiném členském státě, není důvodem pro její vyloučení. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 4. 10. 2023, č. j. 6 A 104/2023 41, řešil obdobnou situaci a dovodil, že výluka soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina musí být vykládána restriktivně, neboť omezuje právo na soudní ochranu (to plyne i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ans 9/2007 197). Stěžovatelka dále poukazuje na čl. 47 Listiny základních práv EU a rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci El Hassani (C–03/16), podle něhož musí být zajištěn přístup k soudu, je li dotčeno právo zaručené unijním právem. V tomto smyslu odkazuje i na čl. 29 směrnice o dočasné ochraně, který zakotvuje právo na opravný prostředek a podpůrně i na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2023, č. j. 57 A 20/2023 66, který zastává širší výklad pojmu „vyloučení z poskytnutí dočasné ochrany“ a dovozuje, že i nepřijetí žádosti může být předmětem soudního přezkumu.

[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na přijetí prováděcího rozhodnutí Rady o prodlužení dočasné ochrany zavedené jejím rozhodnutím č. 2022/382 do března 2027. Na základě jednomyslné podpory vyjádřené na jednání Coreperu dne 11. 6. 2025 a následně potvrzené Radou ministrů vnitra dne 13. 6. 2025, došlo k přijetí změn v úvodních ustanoveních (recitálech), které se týkají mimo jiné i druhotných pohybů. Nově přijaté recitály výslovně uvádějí, že žádosti o dočasnou ochranu podané osobou, která již požívá této ochrany v jiném členském státě, mají být zamítnuty. Stěžovatel zdůrazňuje, že pojem „zamítnout“ má autonomní unijní význam, zahrnující (dle čl. 3 odst. 8 nařízení 2024/134) veškeré formy negativního posouzení. Odkazuje rovněž na bod 30 odůvodnění rozsudku SDEU ve věci Krasiliva, který potvrzuje, že členské státy nejsou povinny poskytovat asistenci při zrušení dočasné ochrany v jiném státě. S ohledem na to, že text uvedeného návrhu (č. 9933/25) dosud není veřejně dostupný, stěžovatel jej pro přehlednost cituje a přikládá v anglickém i českém znění. Má za to, že Rada ve svém aktuálním prováděcím rozhodnutí, kterým prodloužila platnost dočasné ochrany poskytované občanům Ukrajiny, jasně deklarovala, že druhotné pohyby držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany dle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně nejsou žádoucí. Členské státy by proto měly žádosti těchto osob zamítat bez dalšího, nikoli jim dočasnou ochranu udělovat, vyzývat je k jejímu vzdání se, nebo jinak asistovat při jejím ukončení v jiném státě. Rada rovněž upřesnila výklad dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tato dohoda nebrání členskému státu odmítnout žádost osoby, která již v minulosti dočasnou ochranu měla, ale aktuálně ji nedrží. Taková osoba má možnost požádat o obnovení ochrany ve státě, kde jí byla původně udělena. Jinými slovy, jak v případě, kdy je cizinec držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, tak i v případě, kdy jí již nedisponuje, může být jeho žádost o udělení dočasné ochrany odmítnuta. Není přitom rozhodné, jakým způsobem vnitrostátní právní úprava takové odmítnutí provede – zda meritorním rozhodnutím, či odmítnutím posouzení žádosti jako celku. Z unijní úpravy totiž nevyplývá požadavek na konkrétní formu individuálního právního aktu, kterým má být žádost zamítnuta.

[6] Usnesením ze dne 31. 12. 2024, č. j. 3 Azs 222/2023 46, Nejvyšší správní soud řízení v uvedené věci přerušil, neboť SDEU byla usnesením tohoto soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023 37, předložena předběžná otázka týkající se práva na soudní ochranu proti neudělení povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany a dále předběžná otázka týkající se nepřijatelnosti žádosti o povolení k pobytu osoby za účelem poskytnutí dočasné ochrany, jestliže cizinec požádal o povolení k pobytu v jiném členském státě, či mu v něm již bylo uděleno.

[7] Poté, co SDEU rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, ve věci C 753/23, Krasiliva, o těchto předběžných otázkách rozhodl, odpadla překážka řízení a usnesením ze dne 12. 6. 2025, č. j. 3 Azs 222/2023 50, bylo rozhodnuto o pokračování v řízení.

1. Žádost o dočasnou ochranu v ČR bude podána, aniž osoba předtím požádala o pobytové oprávnění v jiném členském státě. Pokud tato osoba bude spadat pod čl. 2 rozhodnutí Rady 2022/382, bude namístě dočasnou ochranu poskytnout a za tím účelem vydat povolení k pobytu.

2. Žádost o dočasnou ochranu v ČR bude podána poté, co osoba podala žádost v jiném členském státě, avšak pobytové oprávnění v něm ještě neobdržela. V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) Lex Ukrajina pro jeho neslučitelnost s právem EU. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.

3. Žádost o dočasnou ochranu v ČR bude podána poté, co osoba již v minulosti obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě, avšak tímto oprávněním k okamžiku podání žádosti prokazatelně již nedisponuje (například bylo na žádost žadatele zrušeno). V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina pro jeho neslučitelnost s právem EU a žádost bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.

4. Žádost o dočasnou ochranu v ČR bude podána poté, co osoba obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě a toto oprávnění je stále platné a trvá. Ani v takovém případě nelze postupovat dle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina pro jeho neslučitelnost s právem EU. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat. Stěžovatel žadatele poučí o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Bude li žadatel na své žádosti trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, stěžovatel ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění stěžovatel vydá držiteli dočasné ochrany oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, respektive pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě. K tomu mu poskytne součinnost. a. Jestliže žadatel učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doloží (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu), stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu. b. Stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu rovněž v situaci, kdy žadatel doloží, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. O této skutečnosti stěžovatel sám uvědomí orgány původního hostitelského státu a nezbytné údaje vloží do informačního systému Temporary Protection Platform (TPP). c. Pokud žadatel v přiměřené lhůtě nedoloží, že učinil kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě, stěžovatel žádost o poskytnutí dočasné ochrany zamítne. [18] S ohledem na uvedené nemohou samotné sekundární přemístění žadatele a jeho žádost o dočasnou ochranu představovat zneužití práva. Nelze však vyloučit, že se žadatel v individuálním případě takového zneužití práva dopustí. To ovšem musí být následně zdůvodněno a prokázáno správním orgánem (kromě již opakovaně zmiňovaného rozsudku tohoto soudu č. j. 1 Azs 174/2024 42, viz též rozsudek ze dne 24. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024 20). [19] Lze tedy uzavřít, že městský soud pochybil, odmítl li žalobu stěžovatelky jako nepřípustnou. Naopak měl jednak považovat vrácení žádosti stěžovatelce za faktický úkon žalovaného, který pojmově může být nezákonným zásahem (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 36), a dále měl, s ohledem na nemožnost použití výluky ze soudního přezkumu zakotvené v § 5 odst. 2 Lex Ukrajina pro rozpor s právem Evropské unie, žalobu věcně posoudit a meritorně o ní rozhodnout. [20] Pro úplnost je třeba dodat, že odkazuje li žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti na návrh nového prováděcího rozhodnutí Rady, kterým má být prodloužena platnost dočasné ochrany, nelze takový odkaz považovat za právně relevantní pro posouzení zákonnosti jeho postupu v nyní posuzované věci. Žalovaný žádost stěžovatelky o udělení dočasné ochrany odmítl jako nepřípustnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., v době, kdy bylo účinné prováděcí rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 ve znění rozhodnutí Rady (EU) č. 2023/2409 ze dne 19. 10. 2023. Vzhledem k tomu byl povinen vycházet z tehdy platného a účinného právního rámce. Návrh nového rozhodnutí Rady (č. 9933/25), na který žalovaný odkazuje, dosud nenabyl účinnosti. Jedná se o legislativní návrh, který se nachází ve fázi projednávání, a nelze mu přiznat zpětnou účinnost ani jej aplikovat retroaktivně. Právní účinky takového aktu mohou nastat až po jeho formálním přijetí a zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie (k tomu shodně viz například rozsudky tohoto soudu ze dne 30. 6. 2025, č. j. 3 Azs 244/2024 54, či ze dne 2. 7. 2025, č. j. 7 Azs 233/2023 40). [21] Nejvyšší správní soud tudíž shrnuje, že napadené usnesení je nezákonné a kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. byl naplněn. [22] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první, část věty před středníkem s. ř. s.); v něm bude městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Městský soud se tedy žalobou bude věcně zabývat v rozsahu uplatněných žalobních bodů a zohlední přitom závěry vyslovené v rozsudku Krasiliva i v navazující judikatuře Nejvyššího správního soudu. [23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). [24] Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce stěžovatelky, které dle § 35 odst. 10 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje ustanoveného advokáta sice totiž patří mezi náklady řízení ve smyslu § 57 s. ř. s., nejde však o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu § 60 s. ř. s., o níž má dle § 110 odst. 3 s. ř. s. v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského (městského) soudu rozhodovat v dalším řízení krajský (městský) soud. [25] Zástupce stěžovatele, advokát JUDr. Štěpán Pastorek, byl stěžovatelce ustanoven usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2023, č. j. 2 Azs 222/2023

36. Soud zástupci přiznal odměnu za dva úkony právní služby ve výši 3 100 Kč za každý tento úkon (převzetí a příprava zastoupení, a doplnění kasační stížnosti) a dále paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za každý tento úkon v souladu s § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. b) a d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (srov. přechodné ustanovení v čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou byl s účinností od 1. 1. 2025 změněn advokátní tarif), celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož ustanovený advokát doložil, že je plátcem DPH, zvyšuje se tato částka na 8 228 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatelky vyplacena ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. července 2025

Mgr. Radovan Havelec předseda senátu

Plný text rozhodnutí