3 Azs 51/2024- 40 - text
3 Azs 51/2024 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: M. H. L., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2024, č. j. 57 A 13/2023 34,
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 1. 2023, č. j. MV 214382 3/SO 2022, zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový orgán“), ze dne 24. 10. 2022, č. j. OAM 40231 52/ZM 2019, jímž byla podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty, neboť pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky.
[2] Žalobce proti rozhodnutí žalované podal žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 57 A 13/2023 34, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud předně zdůraznil, že podstatou sporu byla otázka, zda nově vytvořená utajovaná informace č. j. V134/2022 OAM, ve spojení s ostatními podklady pro vydání rozhodnutí, dostatečně odůvodňuje závěr, že pobyt cizince na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání není v jejím zájmu z důvodu bezpečnostních rizik souvisejících s organizovaným zločinem. Zbylé utajované informace totiž krajský soud již jednou přezkoumával v rozsudku č. j. 57 A 38/2021
[4] K utajované informaci č. j. V134/2022 OAM pak krajský soud uvedl, že ani tato informace ve spojení s ostatními podklady pro vydání rozhodnutí neobstojí. Podle krajského soudu sice utajované informace naznačují možné spojení žalobce s činností organizované zločinecké skupiny, která zajišťovala neoprávněné přihlášení k termínu pro podání žádosti o pobytové oprávnění u velvyslanectví v Hanoji, nadále ovšem absentují konkrétní časové, místní a zdrojové údaje o tom, co žalobce skutečně učinil, resp. měl učinit. Informace č. j. V134/2022 OAM je svou podstatou shodná s tím, co bylo obsaženo již v utajovaných informacích č. j. V89/2020 OAM a V80/2020 SO, přičemž tyto informace již soudy posoudily jako nedostatečné. Podle krajského soudu tedy správní orgány i nadále neobstaraly takové údaje, které by byly dostatečně konkrétní a relevantní pro závěr, že žalobce skutečně byl v určitém spojení s činností zločinecké skupiny. V utajované informaci č. j. V134/2022 OAM je obsažen pouze údaj o tom, že se jméno žalobce objevilo v určité databázi, což ovšem neprokazuje, že žalobce skutečně a vědomě byl ve spojení (byť i nepřímém) s činností organizované zločinecké skupiny. Podle krajského soudu nelze například vyloučit, že se jméno žalobce v databázi ocitlo jako jméno potenciální osoby, kterou organizovaná skupina mohla chtít oslovit, případně i oslovila s nabídkou svých služeb, přičemž žalobce mohl odmítnout. Tyto pochybnosti krajského osudu pak posílilo i odůvodnění rozhodnutí prvostupňového orgánu, ve kterém tento orgán uvedl, že mu „není z úřední činnosti známo, že by v letech 2016 až 2019 účastník řízení podal žádost o pobytové oprávnění na velvyslanectví v Hanoji, o níž by bylo vedeno nějaké řízení.“
[5] Nadto krajský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2024, č. j. 3 Azs 125/2022 – 45, který se týkal obdobné věci. Kasační soud v uvedeném rozsudku nepovažoval skutečnost, že jméno tehdejší stěžovatelky figurovalo v určité databázi, její žádost byla podána prostřednictvím systému Visapoint a navíc v období, kdy zřejmě docházelo k trestné činnosti organizované zločinecké skupiny, za dostatečnou k prokázání spojitosti mezi tehdejší stěžovatelkou a činností organizované zločinecké skupiny. Dle krajského soudu pak nelze přehlížet, že v projednávané věci žalobce podal žádost o zaměstnaneckou kartu v roce 2019 (tedy až po ukončení trestné činnosti zločinecké skupiny) a bez využití registračního systému.
[6] Podle krajského soudu správní orgány pochybily rovněž v tom, že žalobce v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu neinformovaly o podstatě důvodů, pro které byl považován za bezpečnostní riziko pro Českou republiku, resp. proč byla jeho žádost spojována s činností zločinecké skupiny, čímž mu odepřely efektivní obranu v rámci správního řízení. Krajský soud uvedl, že prvostupňový orgán žalobci pouze sdělil, že dle utajovaných informací není jeho pobyt na území v zájmu České republiky, a to vzhledem ke skutečnostem a rizikům popsaným v těchto podkladech. Žalobce si sám z odůvodnění dřívějších rozhodnutí prvostupňového orgánu (která byla později zrušena žalovanou – pozn. NSS) dovodil, že je mu připisováno spojení s činností organizované zločinecké skupiny, která manipulovala registrační systém Visapoint a navazující registrační systémy, a to ve formě využití jejích služeb. Žádal proto, aby prvostupňový orgán specifikoval konkrétní řízení o žádosti či konkrétní registraci, při které měl žalobce využít služeb této skupiny, aby se k tomu mohl vyjádřit. V reakci na to však prvostupňový orgán v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že mu není známo, že by žalobce v letech 2016 až 2019 podal žádost o pobytové oprávnění na velvyslanectví, o níž by bylo vedeno nějaké řízení. Prvostupňový orgán tak neoznačil ani blíže nespecifikoval, v čem má spojení žalobce se zločineckou skupinou alespoň rámcově spočívat. Žalovaná pak v této souvislosti ve svém rozhodnutí jen uvedla, že „prvostupňový orgán pouze odkázal na řízení vedené o předchozí žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty.“ Krajský soud tedy konstatoval, že se žalobce ani z jednoho ze správních rozhodnutí nedozvěděl konkrétní časové období, kdy měl využít služeb zločinecké skupiny.
[7] S argumentací žalované, že absence konkrétních časových a místních údajů žalobci nebránila ve vyjádření, zda služeb zločinecké organizace využil či nikoliv, se krajský soud neztotožnil. Uvedl, že žalobce minimálně ve vyjádření ze dne 29. 8. 2022 odmítl, že by podklady pro vyřízení žádosti byly zajištěny trestnou činností. Po žalobci pak nebylo možné důvodně požadovat, aby se vyjadřoval k tomu, zda využil služeb zločinecké skupiny, když mu ani v obecné rovině nebylo správními orgány předestřeno, kdy a v jakých souvislostech by k něčemu takovému mělo dojít. Krajský soud v této souvislosti odkázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu a také Nejvyššího správního soudu, dle které nemůže správní orgán nutit účastníka řízení ke „střelbě na terč se zavázanýma očima“.
[8] Krajský soud tedy shrnul, že rozhodnutí žalované je nezákonné, jelikož utajované informace ani po jejich doplnění neposkytují dostatečnou oporu pro závěr, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky, a postupem správních orgánů byla žalobci odepřena jeho procesní práva garantující, aby byl informován alespoň o podstatě důvodů, pro které byla jeho žádost zamítnuta.
[9] Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou podřazuje pod důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatelka v kasační stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a trvá na tom, že „v rámci správního řízení zcela v souladu s judikaturou správních soudů posuzovala, zda předmětné utajované informace jako podklad pro rozhodnutí vykazují znaky věrohodnosti a přesvědčivosti.“ Dále uvádí, že „je přesvědčena, že v předmětných utajovaných informacích, včetně jejich nejnovějšího doplnění, lze nalézt takové údaje, které jsou dostatečně konkrétní a relevantní pro závěr, že žalobce skutečně byl v určitém spojení s činností zločinecké skupiny“ a že utajované informace „vypovídají o tom, že žalobce představuje bezpečnostní riziko pro Českou republiku, tudíž byl dán důvod pro zamítnutí předmětné žádosti o zaměstnaneckou kartu.“
[11] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že správní orgány žalobci nesdělily podstatu důvodů, pro které má v jeho případě hrozit bezpečnostní riziko dovozované z činnosti zločinecké skupiny. Podle názoru stěžovatelky správní orgány „neupřely žalobci efektivní obranu v rámci předmětného správního řízení. Žalobce měl možnost se vyjádřit, zda služeb zločinecké organizované skupiny využil či nikoli, což ovšem neučinil.“
[12] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že argumentace stěžovatelky neodpovídá kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož stěžovatelka nenapadá žádný právní názor krajského soudu, ale pouze „všeobecně rozporuje skutkové úvahy a závěry, které soud v rozsudku uvedl ohledně obsahu utajovaných informací.“
[13] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska její přípustnosti, neboť pouze přípustná kasační stížnost může být soudem projednána věcně. Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost je ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Podle tohoto ustanovení kasační stížnost není přípustná, opírá li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[14] Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční a uplatňuje se v něm i obecný princip vigilantibus iura scripta sunt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 37, č. 312/2004 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel tak má mimo jiné povinnost označit rozsah, v jakém napadá rozhodnutí krajského soudu, a skutkové a právní důvody tvrzené nezákonnosti. Takovým rozsahem a důvody kasační stížnosti (s výjimkami uvedenými v § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) je Nejvyšší správní soud vázán.
[15] Nejvyšší správní soud rovněž zdůrazňuje, že v řízení o kasační stížnosti je dle § 105 odst. 2 s. ř. s. povinné zastoupení advokátem (resp. v případě stěžovatelky za ni musí jednat zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie). Smyslem toho je, aby kasační stížnosti byly sepsány právním profesionálem a obsahovaly (pokud možno) kvalifikovanou polemiku s argumentací krajského soudu.
[16] Kasační stížnost stěžovatelky obsahuje celkem tři strany textu, přesto v ní Nejvyšší správní soud nenalezl věcnou polemiku se závěry krajského soudu, a tedy ani žádnou projednatelnou námitku. Stěžovatelka sice tvrdí, že rozsudek krajského soudu napadá z důvodu nesprávného posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], neuvádí však, v čem by měla nesprávnost závěrů krajského soudu spočívat.
[17] Převážnou část kasační stížnosti tvoří rekapitulace dosavadního průběhu řízení. Poté stěžovatelka uvádí, že trvá na tom, že zkoumala, zda utajované informace vykazují znaky věrohodnosti a přesvědčivosti. Krajský soud však rozhodnutí stěžovatelky nezrušil z důvodu, že by tuto skutečnost nezkoumala. Toto tvrzení stěžovatelky se tak míjí s důvody rozhodnutí krajského soudu.
[18] Následně stěžovatelka v kasační stížnosti pouze deklaruje přesvědčení o správnosti svých závěrů a prostý nesouhlas se závěry krajského soudu. Takto obecně formulovaná tvrzení, zejména v kontrastu s podrobným odůvodněním rozsudku krajského soudu (viz argumentaci krajského soudu v odst. 34 až 62 napadeného rozsudku shrnutou též v odst. [3] až [7] tohoto usnesení), nelze považovat za řádné kasační námitky, které by bylo možné podřadit pod některý z kasačních důvodů podle § 103 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka totiž – kromě prostého nesouhlasu – nereaguje na argumentaci krajského soudu.
[19] Jako kasační námitku nemohl Nejvyšší správní soud posoudit ani tvrzení stěžovatelky, že správní orgány žalobci neupřely efektivní obranu ve správním řízení, jelikož se žalobce mohl vyjádřit, zda služeb organizované zločinecké skupiny využil či nikoliv. Tutéž argumentaci totiž stěžovatelka uplatnila již v řízení před krajským soudem, který se s ní v napadeném rozsudku podrobně vypořádal (viz odst. 60 a 61 napadeného rozsudku, případně též odst. [7] tohoto usnesení). Ani na tuto argumentaci krajského soudu přitom stěžovatelka v kasační stížnosti nereaguje.
[20] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že rozhodnutí stěžovatelky se opíralo o utajované informace, jejichž utajení musela stěžovatelka při přípravě kasační stížnosti respektovat. To ji však nezbavuje povinnosti, aby uvedla konkrétní důvody, pro které rozsudek krajského soudu napadá. Ostatně krajský soud utajení uvedených informací respektoval, přesto dokázal přezkoumatelně popsat důvody, pro které shledal rozhodnutí stěžovatelky nezákonným. Pokud stěžovatelka měla za to, že žalobce dostatečně informovala o podstatě důvodů, které vedly k zamítnutí jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty, mohla v kasační stížnosti např. uvést, co konkrétně žalobci sdělila, kdy a kde tak učinila a proč takové sdělení považuje za dostatečné. Stejně tak pokud byla stěžovatelka přesvědčena, že utajované informace poskytují dostatečnou podporu pro závěr, že stěžovatel představuje bezpečnostní riziko pro Českou republiku, mohla uvést (alespoň v obecné rovině), z čeho tak usuzuje a v čem byly úvahy krajského soudu chybné. Nic z toho však stěžovatelka neučinila.
[21] Nejvyšší správní soud dodává, že nebylo namístě stěžovatelku vyzývat dle § 109 odst. 1 s. ř. s. k odstranění výše uvedených vad. Dle usnesení zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 63, č. 4051/2020 Sb. NSS, slouží § 109 odst. 1 s. ř. s. k tomu, aby zajistil doplnění kasačních důvodů u těch kasačních stížností, které jsou podány jako blanketní, tj. které neobsahují vůbec žádnou argumentaci (ani pokus o ni). Postup podle § 109 odst. 1 s. ř. s. však není určen k tomu, aby soud, který obdrží text představující se jako zdůvodněná kasační stížnost, pedagogicky vedl právního profesionála zastupujícího účastníka v kasačním řízení, upozorňoval ho na smysl kasační stížnosti (který je zřejmý ze zákona) a nabádal ho k vylepšení jeho argumentačních dovedností.
[22] S ohledem na důvody výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s., jelikož se opírá o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 odst. 1 s. ř. s., a proto ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., odmítl.
[23] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 3, věty první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 13. listopadu 2024
JUDr. Tomáš Rychlý předseda senátu