3 Azs 88/2023- 52 - text
3 Azs 88/2023 - 55
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: C. A., zastoupen Mgr. Helenou Pindejovou, advokátkou se sídlem Brno, Milady Horákové 1957/13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2023, č. j. 16 A 12/2023
87,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené opatrovnici žalobce Mgr. Heleně Pindejové, advokátce, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6 800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2023, č. j. OAM
49/LE
BA01
BA06
PS
2023. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) do 22. 6. 2023 v souladu s § 46a odst. 5 zákona o azylu.
[2] Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobce byl dne 15. 2. 2023 kontrolován policejní hlídkou; na výzvu policisty předložil biometrický doklad totožnosti, avšak nepředložil doklad, opravňující jej k pobytu na území České republiky. Lustrací v informačních systémech bylo zjištěno, že se žalobce nacházel na území České republiky nelegálně. Při výslechu v řízení o správním vyhoštění ze dne 15. 2. 2023 žalobce uvedl, že je zdráv a že po něm již 3 roky pátrá turecká policie. Za pomoci převaděčů se dostal do Vídně, jeho cílovou destinací bylo Německo, neboť tam žijí jeho přátelé a má tam lepší životní vyhlídky; protože nenašel přímý spoj do Německa, rozhodl se cestovat přes Prahu, kam přijel dne 15. 2. 2023. Na Českou republiku nemá žalobce žádné vazby, celá jeho rodina žije v Turecku. Do vlasti odmítl dobrovolně vycestovat, setrval na svém plánu dostat se do Německa, neboť mu v Turecku hrozí zatčení z politických důvodů (kvůli kurdské národnosti). Žalobce byl proto rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 15. 2. 2023, č. j. KRPA
59911
15/ČJ
2023
000022
MIG, zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem realizace správního vyhoštění, neboť hrozilo jeho maření žalobcem. Z uvedených zjištění vycházel žalovaný i při posouzení, zda je z pohledu § 46a zákona o azylu třeba zajistit žalobce během probíhajícího správního řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany, o níž žalobce požádal poté, co byl zadržen Policií České republiky. V kontextu zjištění podávajících se z řízení o vyhoštěná žalobce žalovaný jednání žalobce vyhodnotil jako účelové, neboť se jím žalobce snažil jen oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci správního vyhoštění. Žalovaný zdůraznil, že žalobci nic nebránilo podat žádost o udělení mezinárodní ochrany dříve, popřípadě v jiném státě. Nadto žalobce od počátku výslovně uváděl, že se chce dostat do Německa. Žalovaný stanovil dobu zajištění žalobce v maximální možné délce, tedy 120 dnů, a to s ohledem na fakt, že lhůta pro vydání rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany dle § 27 odst. 1 zákona o azylu činí 6 měsíců.
[2] Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobce byl dne 15. 2. 2023 kontrolován policejní hlídkou; na výzvu policisty předložil biometrický doklad totožnosti, avšak nepředložil doklad, opravňující jej k pobytu na území České republiky. Lustrací v informačních systémech bylo zjištěno, že se žalobce nacházel na území České republiky nelegálně. Při výslechu v řízení o správním vyhoštění ze dne 15. 2. 2023 žalobce uvedl, že je zdráv a že po něm již 3 roky pátrá turecká policie. Za pomoci převaděčů se dostal do Vídně, jeho cílovou destinací bylo Německo, neboť tam žijí jeho přátelé a má tam lepší životní vyhlídky; protože nenašel přímý spoj do Německa, rozhodl se cestovat přes Prahu, kam přijel dne 15. 2. 2023. Na Českou republiku nemá žalobce žádné vazby, celá jeho rodina žije v Turecku. Do vlasti odmítl dobrovolně vycestovat, setrval na svém plánu dostat se do Německa, neboť mu v Turecku hrozí zatčení z politických důvodů (kvůli kurdské národnosti). Žalobce byl proto rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 15. 2. 2023, č. j. KRPA
59911
15/ČJ
2023
000022
MIG, zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem realizace správního vyhoštění, neboť hrozilo jeho maření žalobcem. Z uvedených zjištění vycházel žalovaný i při posouzení, zda je z pohledu § 46a zákona o azylu třeba zajistit žalobce během probíhajícího správního řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany, o níž žalobce požádal poté, co byl zadržen Policií České republiky. V kontextu zjištění podávajících se z řízení o vyhoštěná žalobce žalovaný jednání žalobce vyhodnotil jako účelové, neboť se jím žalobce snažil jen oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci správního vyhoštění. Žalovaný zdůraznil, že žalobci nic nebránilo podat žádost o udělení mezinárodní ochrany dříve, popřípadě v jiném státě. Nadto žalobce od počátku výslovně uváděl, že se chce dostat do Německa. Žalovaný stanovil dobu zajištění žalobce v maximální možné délce, tedy 120 dnů, a to s ohledem na fakt, že lhůta pro vydání rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany dle § 27 odst. 1 zákona o azylu činí 6 měsíců.
[3] Při vlastním posouzení věci krajský soud zdůraznil, že zajištění má být krajním prostředkem uplatňovaným pouze poté, co byla posouzena možnost aplikace alternativních opatření. V souladu s čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“), je třeba posoudit žádost žalobce individualizovaně a k zajištění přistoupit, existují
li oprávněné důvody domnívat se, že žadatel žádá o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení do země původu. Tato východiska se promítají v ustanoveních § 46a odst. 1 písm. e) a § 47 zákona o azylu.
[3] Při vlastním posouzení věci krajský soud zdůraznil, že zajištění má být krajním prostředkem uplatňovaným pouze poté, co byla posouzena možnost aplikace alternativních opatření. V souladu s čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“), je třeba posoudit žádost žalobce individualizovaně a k zajištění přistoupit, existují
li oprávněné důvody domnívat se, že žadatel žádá o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení do země původu. Tato východiska se promítají v ustanoveních § 46a odst. 1 písm. e) a § 47 zákona o azylu.
[4] Žalovaný dle krajského posoudil poměry žalobce individuálně a jeho závěry mají oporu ve správním spisu a zjištěném skutkovém stavu. Pro účely daného typu řízení bylo dostačující, jestliže žalovaný převzal jako podklad pro vydání rozhodnutí protokol o výpovědi žalobce v řízení o správním vyhoštění. Takový postup žalovanému umožňuje § 87 odst. 1 zákona o azylu. Stejně jako žalovaný shledal krajský soud žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako účelovou. Žalobce ignoroval zákonné povinnosti spojené se vstupem na území schengenského prostoru. Ačkoli měl možnost požádat o azyl při svém vstupu na území států Evropské unie, žádost podal až po svém zajištění, kdy mu hrozilo správní vyhoštění. Žalovaný tak podle krajského soudu postupoval podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť z jednání žalobce bylo zřejmé, že existuje reálné nebezpečí, že nadále nebude respektovat své povinnosti a bude mařit výkon správního rozhodnutí o jeho vyhoštění. Postup žalovaného je proto v souladu s čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice. Žádný předpis nestanoví, čím mají správní orgány zdůvodňovat neúčinnost zvláštních opatření a důvodnost zajištění. Žalovaný v souladu s přijímací směrnicí nejprve vyhodnotil, zda je možné na situaci žalobce aplikovat některé z alternativních opatření. Délku trvání zajištění stanovil žalovaný s ohledem na pravděpodobnou délku řízení o udělení mezinárodní ochrany, která koresponduje se šestiměsíční základní lhůtou pro vydání rozhodnutí ve věci udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 27 odst. 1 zákona o azylu. Žalovaný dostatečně a logicky zdůvodnil, proč byla doba trvání zajištění stanovena na horní zákonné hranici; rovněž dostatečně specifikoval podklady, z nichž v rozhodnutí vycházel.
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody výslovně nepodřadil pod některý z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody výslovně nepodřadil pod některý z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel má za to, že se krajský soud nevypořádal jeho námitku o neúčelovosti podání žádosti o mezinárodní ochranu. Jak již uvedl v žalobě, žalovaný nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel měl v úmyslu požádat o udělení mezinárodní ochrany v jiném státě Evropské unie, což vyplývá přímo z výslechu stěžovatele v řízení o správním vyhoštění. V rámci výslechu stěžovatel uvedl rovněž relevantní důvody pro přiznání mezinárodní ochrany, totiž pronásledování ze strany tureckých státních složek z politických důvodů. Stěžovatel podal žádost o azyl týž den, který vstoupil na území České republiky. Žalovaný založil své rozhodnutí na faktu, že stěžovatel přicestoval a pobýval zde nelegálně, aniž by zvážil další okolnosti případu; krajský soud tento chybný postup žalovaného aproboval. Oba pak zcela ignorovali fakt známý z rozhodovací praxe, a sice že většina žadatelů o azyl přicestovala do Evropské unie nelegálně, což není samo o sobě důvodem pro jejich zajištění. Protokol o výslechu pořízený v odlišném správním řízení nelze použít jako jediný (a stěžejní) podklad pro vydání rozhodnutí o zajištění. Jestliže žalovaný nevyslechl stěžovatele v rámci řízení o zajištění, nezjistil řádně skutkový stav, pročež měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit.
[7] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že nepochybil, vycházel
li z materiálů pořízených policií v řízení o správním vyhoštění. Takový postup dosavadní judikatura umožňuje, konkrétně žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013
42. Stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nepředložil konkrétní skutečnosti, jimiž by zpochybnil správnost rozhodnutí žalovaného. Žalovaný se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že jeho skutková zjištění byla dostačující pro závěr o neúčinnosti mírnějších opatření a že hodnotil pobytovou historii stěžovatele komplexně, přičemž zohlednil veškeré relevantní okolnosti. To obdobně platí i o závěru stěžovatele ohledně účelovosti podání žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud postupoval v souladu se zákonem i judikaturou, přičemž se vypořádal přezkoumatelným způsobem s obsahem všech žalobních námitek. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[7] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že nepochybil, vycházel
li z materiálů pořízených policií v řízení o správním vyhoštění. Takový postup dosavadní judikatura umožňuje, konkrétně žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013
42. Stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nepředložil konkrétní skutečnosti, jimiž by zpochybnil správnost rozhodnutí žalovaného. Žalovaný se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že jeho skutková zjištění byla dostačující pro závěr o neúčinnosti mírnějších opatření a že hodnotil pobytovou historii stěžovatele komplexně, přičemž zohlednil veškeré relevantní okolnosti. To obdobně platí i o závěru stěžovatele ohledně účelovosti podání žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud postupoval v souladu se zákonem i judikaturou, přičemž se vypořádal přezkoumatelným způsobem s obsahem všech žalobních námitek. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[8] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu existuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení ve smyslu uvedeném pod bodem (4) půjde především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, při jejichž přezkumu zdejší soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28).
[8] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu existuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení ve smyslu uvedeném pod bodem (4) půjde především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, při jejichž přezkumu zdejší soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28).
[9] Stěžovatel v posuzované věci nepředestřel žádnou právní otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Taková otázka neplyne ani z obsahu napadeného rozsudku či ze soudního a správního spisu. Stěžovatel, ačkoli je zastoupen advokátko, tedy právním profesionálem, ostatně sám k přijatelnosti kasační stížnosti ničeho neuvádí, ačkoliv je v jeho zájmu, aby odůvodnil, proč je v jeho případě kasační stížnost přijatelná a zdejší soud by se jí měl věcně zabývat. Nejvyšší správní soud nicméně posuzuje otázku přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech stanovených v § 104a odst. 1 s. ř. s. z úřední povinnosti, tedy i v případech, v nichž stěžovatel k přijatelnosti nic určitého neuvede, jako je tomu právě v této věci.
[10] Z obsahu kasační stížnosti lze věcně uchopit tři argumenty: (i) krajský soud nevypořádal argumenty o neúčelovosti žádosti stěžovatele, (ii) o neúčelovosti podání žádosti svědčí fakt, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal stěžovatel v týž den, kdy přicestoval do České republiky a (iii) žalovaný nemohl použít protokol o výslechu v řízení vedeném Policí ČR jako jediný podklad pro vydání rozhodnutí o zajištění stěžovatele.
[10] Z obsahu kasační stížnosti lze věcně uchopit tři argumenty: (i) krajský soud nevypořádal argumenty o neúčelovosti žádosti stěžovatele, (ii) o neúčelovosti podání žádosti svědčí fakt, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal stěžovatel v týž den, kdy přicestoval do České republiky a (iii) žalovaný nemohl použít protokol o výslechu v řízení vedeném Policí ČR jako jediný podklad pro vydání rozhodnutí o zajištění stěžovatele.
[11] Pokud jde o první námitku, ta věcně cílí na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá, že aby bylo rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za (ne)správné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za (ne)důvodnou. (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007
58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004
73, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004
72, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008
75). Za nepřezkoumatelné je třeba považovat zejména rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných námitek, respektive není
li z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, proč nepovažoval soud žalobní argumentaci za důvodnou, a to zejména jedná
li se o klíčovou právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Nedostatkem důvodů nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze absenci důvodů, na nichž stojí ratio decidendi soudu. Je nutno upozornit, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí.
[12] Krajský soud se žalobní argumentací stěžovatele ohledně neúčelovosti podání žádosti o mezinárodní ochranu zabýval dostatečně podrobně v odst. 18 odůvodnění napadeného rozsudku, kde vyložil důvody, na jejichž základě (ve shodě s žalovaným, který popsal relevantní skutečnosti na str. 3 svého rozhodnutí) vyhodnotil žádost stěžovatele jako účelovou. Proti žalobní argumentaci stěžovatele postavil krajský soud vlastní ucelenou argumentaci, přičemž je zcela zřejmé, o jaké úvahy opřel své závěry o správnosti rozhodnutí žalovaného. Neopomněl přitom vypořádat některou z námitek stěžovatele a jeho úvahy jsou srozumitelné, logické a vnitřně konzistentní. Pouhý nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým krajský soud věcně posoudil některou z nastolených otázek, neznamená v žádném případě nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Ve světle uvedených úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti netrpí.
[12] Krajský soud se žalobní argumentací stěžovatele ohledně neúčelovosti podání žádosti o mezinárodní ochranu zabýval dostatečně podrobně v odst. 18 odůvodnění napadeného rozsudku, kde vyložil důvody, na jejichž základě (ve shodě s žalovaným, který popsal relevantní skutečnosti na str. 3 svého rozhodnutí) vyhodnotil žádost stěžovatele jako účelovou. Proti žalobní argumentaci stěžovatele postavil krajský soud vlastní ucelenou argumentaci, přičemž je zcela zřejmé, o jaké úvahy opřel své závěry o správnosti rozhodnutí žalovaného. Neopomněl přitom vypořádat některou z námitek stěžovatele a jeho úvahy jsou srozumitelné, logické a vnitřně konzistentní. Pouhý nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým krajský soud věcně posoudil některou z nastolených otázek, neznamená v žádném případě nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Ve světle uvedených úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti netrpí.
[13] Stěžovatel dále namítá, že jeho žádost o přiznání mezinárodní ochrany nelze považovat za účelovou ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť ji podal týž den, kdy přicestoval do České republiky. Touto otázkou se již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 7. 2022, č. j. 5 Azs 328/2020
21, v němž mimo jiné konstatoval, že „[p]okud jde o existenci oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo jej pozdržet, odůvodnil žalovaný naplnění této podmínky zajištění tím, že stěžovatel nevyužil možnosti zažádat o mezinárodní ochranu již dříve, byť tak mohl učinit, přičemž vědomě nerespektoval zákony ČR. Nejvyšší správní soud popsané zdůvodnění naplnění dané podmínky považuje za dostatečné, neboť stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až […] tři dny po svém zajištění za účelem správního vyhoštění.“ Situace stěžovatele je obdobná, neboť o udělení mezinárodní ochrany požádal až po svém (správním) zajištění, a přestože tak učinil v den vstupu na území České republiky, sám při výslechu uvedl, že jeho úmyslem nebylo požádat o azyl v České republice nýbrž v Německu. Kromě toho, jestliže stěžovatel opustil zemi původu pro obavu z pronásledování, je nepochopitelné, proč o přiznání mezinárodní ochrany nezažádal již dříve v jiném (respektive prvním) bezpečném státě. Závěry krajského soudu tedy korespondují s náhledem judikatury Nejvyššího správního soudu na tuto otázku. Zbývá dodat, že pro posouzení důvodnosti zajištění stěžovatele je zcela irelevantní (ne)existence eventuálních azylových důvodů; tyto skutečnosti mají význam až pro samotné rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany.
[13] Stěžovatel dále namítá, že jeho žádost o přiznání mezinárodní ochrany nelze považovat za účelovou ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť ji podal týž den, kdy přicestoval do České republiky. Touto otázkou se již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 7. 2022, č. j. 5 Azs 328/2020
21, v němž mimo jiné konstatoval, že „[p]okud jde o existenci oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo jej pozdržet, odůvodnil žalovaný naplnění této podmínky zajištění tím, že stěžovatel nevyužil možnosti zažádat o mezinárodní ochranu již dříve, byť tak mohl učinit, přičemž vědomě nerespektoval zákony ČR. Nejvyšší správní soud popsané zdůvodnění naplnění dané podmínky považuje za dostatečné, neboť stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až […] tři dny po svém zajištění za účelem správního vyhoštění.“ Situace stěžovatele je obdobná, neboť o udělení mezinárodní ochrany požádal až po svém (správním) zajištění, a přestože tak učinil v den vstupu na území České republiky, sám při výslechu uvedl, že jeho úmyslem nebylo požádat o azyl v České republice nýbrž v Německu. Kromě toho, jestliže stěžovatel opustil zemi původu pro obavu z pronásledování, je nepochopitelné, proč o přiznání mezinárodní ochrany nezažádal již dříve v jiném (respektive prvním) bezpečném státě. Závěry krajského soudu tedy korespondují s náhledem judikatury Nejvyššího správního soudu na tuto otázku. Zbývá dodat, že pro posouzení důvodnosti zajištění stěžovatele je zcela irelevantní (ne)existence eventuálních azylových důvodů; tyto skutečnosti mají význam až pro samotné rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany.
[14] Konečně, v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je i závěr krajského soudu, že žalovanému nic nebránilo převzít v řízení o zajištění informace vyplývající z protokolu o výslechu stěžovatele pořízeného v jiném řízení. Žalovaný přiléhavě odkazuje na rozsudek č. j. 3 Azs 24/2013
42, kde zdejší soud k závěru, že „v postupu, kdy žalovaný využil informace o stěžovateli z předchozích řízení, neshledal pochybení. Vzhledem k tomu, že zákon o azylu nekonkretizuje způsob, jakým má ministerstvo zjišťovat splnění podmínek pro uložení povinnosti podle § 46a odst. 1 písm. c), lze dovodit, že tyto skutečnosti ministerstvo zjišťuje především ze spisů žadatele a informací od Policie ČR. Převzetí skutkových zjištění z předchozího řízení o zajištění do rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců proto není nedostatkem tohoto rozhodnutí za předpokladu, že tato skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. c) zákon o azylu, včetně posouzení otázky, zda cizinec nespadá do chráněné skupiny osob, na které nelze tuto povinnost aplikovat.“. Jakkoli byl tento závěr vysloven v situaci, kdy se rozhodovalo o prodloužení již realizovaného zajištění, a důvodem pro takový postup byla důvodná domněnka, že cizinec představuje nebezpečí pro stát nebo veřejný pořádek, jde o principiálně shodné situace a je tak plně aplikovatelný i na případ stěžovatele. Stěžovatel neuvedl, co žalovanému v takovém postupu brání, na podporu svého tvrzení neuplatnil žádnou právní argumentaci. Naproti tomu krajský soud opřel svůj závěr o ustanovení § 87 odst. 1 zákona o azylu, podle nějž poskytuje Police České republiky, zpravodajská služba České republiky nebo Ministerstvo zahraničních věcí žalovanému či soudu informace nebo stanoviska potřebná ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v řízení podle zákona o azylu; ani s tím stěžovatel nepolemizuje.
[14] Konečně, v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je i závěr krajského soudu, že žalovanému nic nebránilo převzít v řízení o zajištění informace vyplývající z protokolu o výslechu stěžovatele pořízeného v jiném řízení. Žalovaný přiléhavě odkazuje na rozsudek č. j. 3 Azs 24/2013
42, kde zdejší soud k závěru, že „v postupu, kdy žalovaný využil informace o stěžovateli z předchozích řízení, neshledal pochybení. Vzhledem k tomu, že zákon o azylu nekonkretizuje způsob, jakým má ministerstvo zjišťovat splnění podmínek pro uložení povinnosti podle § 46a odst. 1 písm. c), lze dovodit, že tyto skutečnosti ministerstvo zjišťuje především ze spisů žadatele a informací od Policie ČR. Převzetí skutkových zjištění z předchozího řízení o zajištění do rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců proto není nedostatkem tohoto rozhodnutí za předpokladu, že tato skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. c) zákon o azylu, včetně posouzení otázky, zda cizinec nespadá do chráněné skupiny osob, na které nelze tuto povinnost aplikovat.“. Jakkoli byl tento závěr vysloven v situaci, kdy se rozhodovalo o prodloužení již realizovaného zajištění, a důvodem pro takový postup byla důvodná domněnka, že cizinec představuje nebezpečí pro stát nebo veřejný pořádek, jde o principiálně shodné situace a je tak plně aplikovatelný i na případ stěžovatele. Stěžovatel neuvedl, co žalovanému v takovém postupu brání, na podporu svého tvrzení neuplatnil žádnou právní argumentaci. Naproti tomu krajský soud opřel svůj závěr o ustanovení § 87 odst. 1 zákona o azylu, podle nějž poskytuje Police České republiky, zpravodajská služba České republiky nebo Ministerstvo zahraničních věcí žalovanému či soudu informace nebo stanoviska potřebná ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v řízení podle zákona o azylu; ani s tím stěžovatel nepolemizuje.
[15] Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v projednávané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popřípadě byla řešena rozdílně. Krajský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele; věc posoudil v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit. Kasační stížnost je tedy nepřijatelná a Nejvyšší správní soud jí proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
[17] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 30. 6. 2023, č. j. 3 Azs 88/2023
28, ustanovil stěžovateli opatrovnicí v řízení o kasační stížnosti advokátku Mgr. Helenu Pindejovou. Ustanovené zástupkyni náleží odměna za dva úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení a sepsání doplnění kasační stížnosti ze dne 11. 8. 2023 [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za tyto úkony jí náleží odměna dle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení s § 7 téhož předpisu ve výši 3 100 Kč za každý z nich, tj. 6 200 Kč. Ke každému úkonu právní služby se přiznává náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, tj. celkem 600 Kč. Odměna advokátky za zastupování v řízení o kasační stížnosti tak činí 6 800 Kč. Daň z přidané hodnoty netvoří součást nákladů, neboť opatrovnice stěžovatele nedoložila, že je jejím plátcem (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu). Odměna jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát (§ 60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2024
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu