3 Azs 92/2025- 25 - text
3 Azs 92/2025 - 27
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudce Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: M. Ch., zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Poděbradská 173/5, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 15 A 35/2025
46,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jenž výrokem I. určil, že „[z]ásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 18. 3. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM
0366840
1/DO
2025 z důvodu nepřijatelnosti, byl nezákonný.“ Výrokem II. pak rozhodl tak, že „[ž]alovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM
0366840
1/DO
2025.“ Výrokem III. deklaroval, že „[ž]ádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“
[2] Při posouzení věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce vycestoval z Ukrajiny dne 9. 2. 2025 do Rumunska, kde mu byla dne 14. 2. 2025 udělena dočasná ochrana. Této dočasné ochrany se však vzdal, o čemž svědčí potvrzení Generálního inspektorátu pro přistěhovalectví Ministerstva vnitra Rumunska ze dne 17. 3. 2025. Městský soud poté s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žalobce má právo se v rámci dočasné ochrany přemístit mezi státy za předpokladu, že nebude požívat pobytové oprávnění ve více státech najednou. Žalovaný vrátil žalobci žádost jako nepřijatelnou, a to s odkazem na § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“). S ohledem na výše uvedené vyhodnotil městský soud postup žalovaného jako nezákonný.
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje v ní, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel zejména rozporuje závěry existující judikatury Nejvyššího správního soudu, která dle jeho názoru vychází z nesprávné interpretace unijního práva, což obsáhle odůvodňuje. K tomu poukazuje na (nové) prováděcí rozhodnutí Rady (EU) č. 2025/1460 přijaté dne 15. 7. 2025, kterým byl prodloužen režim dočasné ochrany. Dovozuje z něj nesprávnost závěrů judikatury, z níž městský soud vycházel.
[5] Žalobce ke kasační stížnosti odkázal na ustálenou judikaturu kasačního soudu, ve které je jednoznačně vyjádřená možnost podat žádost o dočasnou ochranu v situaci, jako je ta jeho. Upozornil na to, že nové prováděcí rozhodnutí zatím není účinné, neplatilo v době podání žádosti a na závěrech Nejvyššího správního soudu nic nemění. Žalovaný měl proto jeho žádost projednat věcně.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se obdobnými případy, jako je ten žalobcův, již opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že z unijního práva plyne právo na sekundární pohyb osob s dočasnou ochranou. V důsledku toho úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a písm. d) lex Ukrajina, která stanovuje nepřijatelnost žádosti o udělení dočasné ochrany, pokud o ni cizinec požádal v jiném členském státě nebo ji už obdržel, odporuje unijnímu právu (srov. zejména rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024
4, odst. [70]).
[9] Tento právní názor, který je zveřejněn i ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kasační soud opakovaně potvrdil (srov. např. rozsudek ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025
34, odst. [26] a [27] a tam obsáhle citovanou judikaturu). V právě zmíněném rozsudku č. j. 1 Azs 111/2025
34 soud zdůraznil, že „správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech [tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě] respektovat“ a je od nich očekáváno, že svoji správní praxi uvedou do souladu s rozhodovací praxí správních soudů (jeho odst. [17] až [20]). Správní orgány samozřejmě mohou vznášet racionální a závažné konkurující důvody proti rozhodnutím soudů (odst. [21] tamtéž). Je ovšem obtížně představitelné, pokud Nejvyšší správní soud v nedávné době a v takovém rozsahu vyjádřil svůj právní názor, že by neustálé vyjadřování nesouhlasu ze strany stěžovatele mohlo vést k odlišnému výsledku. Naopak opakované nerespektování soudních rozhodnutí správním orgánem je v konečném důsledku projevem svévole a popírá jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce (odst. [17] tamtéž).
[10] Městský soud rozhodl zcela v souladu s uvedeným právním názorem kasačního soudu. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by městský soud postupoval v rozporu s existující judikaturou Nejvyššího správního soudu, a omezuje se jen na polemiku s ní. Kasační soud ovšem neshledal důvod se od ní odchýlit.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti nad rámec polemiky s citovanou ustálenou judikaturou poukazuje na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) č. 2025/1460, které bylo přijato dne 15. 7. 2025 a publikováno v Úředním věstníku dne 24. 7. 2025. Toto rozhodnutí nabylo účinnosti dne 13. 8. 2025, tedy poté, co městský soud vydal napadený rozsudek, a nemohl tak logicky na toto prováděcí rozhodnutí reagovat.
[12] Lze připustit, že by obsah tohoto (nového) prováděcího rozhodnutí mohl mít vliv na výklad (původního) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 ze dne 4. 3. 2022. Preambule unijního aktu (na kterou stěžovatel odkazuje a ze které dovozuje svoje závěry) může upřesňovat obsah ustanovení daného aktu a je důležitým interpretačním vodítkem. Na druhou stranu však Nejvyšší správní soud připomíná, že preambule „nemá právní závaznost a nemůže být uplatňována jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení dotčeného aktu ani pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění“ (rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 19. 12. 2019, ve věci C
418/18 P, Puppinck a další v. Komise, body 75 a 76 a judikatura tam citovaná).
[13] Pro výklad daného nového prováděcího rozhodnutí však považuje kasační soud za klíčové, že toto rozhodnutí nijak normativně nezměnilo obsah dočasné ochrany. Podle čl. 1 tohoto rozhodnutí došlo pouze k prodloužení dřívějšího právního rámce založeného (původním) prováděcím rozhodnutím Rady (EU) č. 2022/382 bez jakýchkoliv změn. Stejně tomu bylo již v případě předchozího prodlužování v prováděcích rozhodnutích Rady (EU) č. 2023/2409 ze dne 19. 10. 2023 a č. 2024/1836 ze dne 25. 6. 2024. Omezení sekundárního pohybu osob přitom umožňuje čl. 11 Směrnice Rady č. 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), jehož aplikace byla vyloučena (blíže srov. výše uvedený rozsudek kasačního soudu č. j. 1 Azs 111/2025
34, odst. [31]) a k jeho aktivaci nedošlo ani nyní. V tomto ohledu je tak stále relevantní dřívější výklad Nejvyššího správního soudu (srov. výše).
[14] Konečně k bodům 4 až 6 preambule nového prováděcího rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvádí, že jejich cílem je zjevně pouze potvrdit nemožnost získat práva spojená s dočasnou ochranou v několika státech současně. To vyplývá jak z textu preambule (členské státy by „s cílem zabránit vícenásobným registracím k dočasné ochraně měly zamítnout žádosti“ [srov. bod 4 preambule]), tak i z opakovaného potvrzení vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně (srov. bod 5 preambule), na což navazuje shrnující bod 6 preambule. I touto optikou tak dosavadní judikatura kasačního soudu obstojí.
[15] Stěžovatel dále namítá, že prováděcí rozhodnutí Rady nemůže rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany přiznána, neboť to neumožňuje čl. 5 směrnice o dočasné ochraně. K tomu je třeba uvést, že čl. 5 obsahuje toliko zmocnění Rady, aby rozhodla, zda se jedná o situaci hromadného přílivu vysídlených osob, tedy „aktivovala“ institut dočasné ochrany a v prováděcím rozhodnutí vymezila jeho podmínky. Právu na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany se toto ustanovení nevěnuje; to lze dovodit – jak Nejvyšší správní soud uvedl ve svých předchozích rozhodnutích – z výluky z použití čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, na níž se všechny členské státy dohodly. Takový postup nemůže být v rozporu s čl. 5 dané směrnice – pokud jej čl. 11 směrnice předpokládá v podobě bilaterální dohody, nic nebrání tomu, aby tak učinily všechny členské státy. Kasační soud se pak již rovněž vyjádřil, že jednostranná prohlášení České republiky a Německa k návrhům prováděcích rozhodnutí nemají právní relevanci (srov. odst. [59] rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024
42). Na tomto závěru také není důvodu cokoliv změnit.
[16] K přetrvávající polemice stěžovatele se závěry judikatury Nejvyšší správní soud připomíná, že od začátku roku 2025 vydaly všechny senáty Nejvyššího správního soudu k jeho kasačním stížnostem již vyšší desítky rozhodnutí, v nichž postupují jednotně a v souladu s výše uvedeným právním názorem. Nejvyšší správní soud proto apeluje na stěžovatele, aby promítl závěry judikatury kasačního soudu do své praxe a namísto množství opakujících se kasačních stížností ukončil nezákonné zásahy do práv jednotlivců.
[17] Nejvyšší správní soud proto i v nyní projednávané věci uzavírá, že závěr městského soudu o neslučitelnosti české právní úpravy nepřijatelnosti žádosti o poskytnutí dočasné ochrany podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s právem EU obstál. Městskému soudu lze proto s ohledem na výše uvedené též přisvědčit, že stěžovatel vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti nezákonně zasáhl do práv žalobce. Stěžovatel je proto v souladu s výrokem II. napadeného rozsudku povinen obnovit stav před přijetím žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany. Při tom bude postupovat v souladu se závěry aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu.
[18] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.
[19] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona. Žalobce měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení však nepožadoval a Nejvyšší správní soud žádné náklady plynoucí ze spisu nenalezl. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 23. září 2025
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu