1 Azs 111/2025- 34 - text
1 Azs 111/2025 - 38
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Tomáše Kocourka v právní věci žalobkyně: N. S., proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 6. 2024, č. j. MV
74620
6/SO
2024, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2025, č. j. 2 A 31/2024
22,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval obecnou povinností správního orgánu zohledňovat judikaturu kasačního soudu ve své rozhodovací činnosti. Zároveň se věnoval tomu, zda žalovaná může bez dalšího odmítnout udělit dočasnou ochranu v České republice žalobkyni, která ji již měla přiznanou v Německu, s poukazem na to, že nesplňuje některou z podmínek pro udělení víza [§ 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců), aplikovaného na základě § 4 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“)].
[2] Žalobkyně požádala o udělení dočasné ochrany v České republice. Ministerstvo vnitra žádosti nevyhovělo s odkazem na pobytové oprávnění, které bylo žalobkyni uděleno v Německu. Následně žalobkyně podala žádost o nové posouzení důvodů neudělení, ve které prohlásila, že v jiném členském státě není držitelkou víza, povolení k pobytu, ani nežádala o dočasnou ochranu. Žalovaná ovšem zjistila, že pobytové oprávnění udělené v Německu stále platí. Proto ji povolení k pobytu s odkazem na § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, aplikovaného v souladu s § 4 odst. 1 Lex Ukrajina, napadeným rozhodnutím neudělila.
[3] Napadeným rozsudkem městský soud žalobkyni vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. S odkazem na nedávnou judikaturu kasačního soudu (rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024
42, č. 4682/2025 Sb. NSS) uzavřel, že žalovaná správně přijala žádost žalobkyně k věcnému posouzení. V jeho průběhu ovšem měla žalobkyni poučit o tom, že její žádosti není možné vyhovět, dokud je platné rozhodnutí vydané v Německu (bod 27 napadeného rozsudku). V návaznosti na odpovědi na otázku, zda by i nadále na podané žádosti trvala, má žalovaná zjistit, zda udělením dočasné ochrany v České republice automaticky zaniká oprávnění k pobytu v Německu. Pokud ne, musí vyzvat žalobkyni k tomu, aby sama pobytové oprávnění v Německu ukončila (bod 33 napadeného rozsudku).
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatelka předně uvádí, že kasační stížnost je přijatelná. Ačkoliv jí je známa nedávná judikatura kasačního soudu, domnívá se, že kromě konkrétních rozsudků neexistuje žádný právní základ pro obdobný postup ve věcech, v nichž soudní rozhodnutí doposud nebylo vydáno. Pokud by sama postupovala tak, jak vyžaduje judikatura kasačního soudu, postupovala by v rozporu s Ústavou. Nadto jí není zřejmé, na základě jakého zákona jsou pro ni rozsudky vydané v jiných řízeních – a navíc s jiným žalovaným – závazné, jelikož rozhodnutí kasačního soudu nemají povahu precedentů.
[5] Stěžovatelka předně uvádí, že kasační stížnost je přijatelná. Ačkoliv jí je známa nedávná judikatura kasačního soudu, domnívá se, že kromě konkrétních rozsudků neexistuje žádný právní základ pro obdobný postup ve věcech, v nichž soudní rozhodnutí doposud nebylo vydáno. Pokud by sama postupovala tak, jak vyžaduje judikatura kasačního soudu, postupovala by v rozporu s Ústavou. Nadto jí není zřejmé, na základě jakého zákona jsou pro ni rozsudky vydané v jiných řízeních – a navíc s jiným žalovaným – závazné, jelikož rozhodnutí kasačního soudu nemají povahu precedentů.
[6] Dále stěžovatelka poukázala na to, že závazný pokyn městského soudu je v rozporu se zákonem, a představuje tak soudcovské dotváření práva contra legem. Dotváření práva soudy je přípustné pouze v případě některých mezer v právu. Nicméně unijní právo takovou mezeru neobsahuje a možnost sekundárního pohybu v rámci členských států držitelům dočasné ochrany nepřiznává. Následně stěžovatelka obsáhle rozporuje související závěry kasačního soudu. Stěžovatelka má za to, že unijní právo neobsahuje bezpodmínečnou možnost držitelů dočasné ochrany na přesun do jimi zvoleného státu. V tomto ohledu dává unijní právo pouze prostor členským státům takovou možnost zakotvit. Český zákonodárce tak ovšem neučinil.
[7] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
1. Jestliže žadatel učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doloží (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu), stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu.
2. Stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu rovněž v situaci, kdy žadatel stěžovateli doloží, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. O této skutečnosti stěžovatel sám uvědomí orgány původního hostitelského státu a nebytné údaje vloží do informačního systému TPD.
2. Stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu rovněž v situaci, kdy žadatel stěžovateli doloží, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. O této skutečnosti stěžovatel sám uvědomí orgány původního hostitelského státu a nebytné údaje vloží do informačního systému TPD.
3. Pokud žadatel v přiměřené lhůtě nedoloží, že učinil kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě, stěžovatel žádost o poskytnutí dočasné ochrany zamítne.“
[26] Tento právní názor, který je také obsahem právní věty publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kasační soud opakovaně potvrdil i v nespočtu dalších rozhodnutí (např. rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023
27, č. 4683/2025 Sb. NSS; ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024
37; ze dne 17. 4. 2025, č. j. 2 Azs 271/2024
43; ze dne 24. 4. 2025, č. j. 10 Azs 4/2025
49; ze dne 24. 5. 2025, č. j. 3 Azs 166/2024
32; ze dne 28. 4. 2025, č. j. 4 Azs 398/2023
38; ze dne 29. 4. 2025, č. j. 8 Azs 244/2024
42; ze dne 30. 4. 2025, č. j. 7 Azs 218/2024
37; nebo ze dne 30. 5. 2025, č. j. 21 Azs 57/2025
44).
[27] Zároveň analogicky těmto závěrům Nejvyšší správní soud postupoval i v situaci, kdy správní orgány odejmuly cizinci dočasnou ochranu, jelikož následně zjistily, že v žádosti neuvedl pravdivé informace o v té době přiznané dočasné ochraně v jiném členském státu (rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2025, č. j. 5 Azs 217/2023
36, bod 29; ze dne č. j. 28. 5. 2025, č. j. 2 Azs 246/2023
38, body 25 a 26; usnesení NSS ze dne 19. 5. 2025, č. j. 9 Azs 199/2023
48, bod 16; či ze dne 11. 6. 2025, č. j. 6 Azs 48/2024
23, body 9 a 10).
[28] V projednávané věci stěžovatelka nezaložila své negativní rozhodnutí na § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina. Na základě § 4 odst. 1 téhož zákona, dle kterého se obdobně použijí ustanovení zákona o udělování víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění, aplikovala § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců. Dle tohoto ustanovení se vízum neudělí, jestliže cizinec nesplňuje některou z podmínek pro udělení víza. Nesplněnou podmínkou přitom byla právě existující dočasná ochrana poskytnutá Německem (str. 5 napadeného rozhodnutí).
[29] S tímto postupem ovšem Nejvyšší správní soud ve světle výše uvedeného nemůže souhlasit. Důsledkem stěžovatelčina postupu v projednávané věci je totiž opět rozpor s unijním právem, stejně jako v případě nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu (body [24] a [25] tohoto rozsudku) anebo při jejím odebrání (bod [26] tohoto rozsudku) z důvodu podání žádosti anebo jejího přiznání v jiném členském státu. Opět totiž vede k tomu, že žadateli je odepřena možnost sekundární volby členského státu, v němž má být povolen pobyt za účelem dočasné ochrany. To je podstata zkoumané věci. Na rozporu s unijním právem nic nemění to, že stěžovatelka v nynějším případě postupovala a rozhodla dle jiného ustanovení odlišného právního předpisu [§ 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců namísto § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina]. Nadále platí, že napadené rozhodnutí nerespektuje možnost sekundárního pohybu osob, kterým dočasná ochrana přísluší.
[30] Stěžovatelka v kasační stížnosti poukazuje na to, že umožnění sekundárního pohybu osob s dočasnou ochranou není povinností členského státu, ale toliko jeho oprávněním. To dovozuje ze znění čl. 3 odst. 5 a čl. 26 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími. Ty zaručují členským státům výsadní právo přiznat příznivější podmínky pro tyto osoby a upravují spolupráci členských států při jejich přemísťování.
[31] S tímto výkladem se kasační soud neztotožňuje. Jak již uvedl v rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024
42 (body 60 a 61), omezení sekundárního pohybu osob s dočasnou ochranou vyplývá z čl. 11 směrnice, který se však dle Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, neaplikuje. Z toho je zřejmé, že umožnění sekundárního pohybu nepředstavuje příznivější zacházení ve smyslu čl. 3 odst. 5 směrnice, ale je v případě ukrajinské migrace související s ruskou invazí upraveno jako standard. Nejedná se tedy o úpravu, kterou by stát toliko dle svého uvážení mohl vnitrostátně zavést jako nadstandardní.
[32] Pokud jde o čl. 26 směrnice, není pro výklad v tomto případě jakkoliv relevantní, neboť se týká nedobrovolného přemisťování osob s dočasnou ochranou napříč členskými státy.
[33] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že neshledal důvod pro položení další předběžné otázky (totožně viz rozsudek NSS č. j. 1 Azs 174/2024
42, body 43 až 47). Výklad unijních předpisů neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost, což znamená, že kasační soud nemá povinnost předběžnou otázku podat (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie; rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 1982, 283/81, Cilfit a další, bod 21; či ze dne 6. 10. 2021, C
561/19, Consorzio Italian Management e Catania Multiservizi a Catania Multiservizi, bod 66).
[34] Kasační soud proto plně souhlasí s krajským soudem, že postup stěžovatelky odporuje judikatuře Nejvyššího správního soudu (bod 32 napadeného rozsudku), a v důsledku toho i unijnímu právu.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Kasační soud shrnuje, že správní orgány jsou obecně povinny dbát judikatury Nejvyššího správního soudu a závěrů z ní vyplývajících, a to i v jiných skutkově a právně obdobných případech. Ve věci žalobkyně to znamenalo, že s ohledem na existující rozhodovací činnost (zejména rozsudek NSS č. j. 1 Azs 174/2024
42) stěžovatelka nemohla žádost žalobkyně o dočasnou ochranu rovnou zamítnout s tím, že již získala dočasnou ochranu v jiném členském státě. O nemožnosti mít současně více povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany musí stěžovatelka žalobkyni nejdříve poučit a výsledek řízení přizpůsobí dalšímu postupu žalobkyně (bod [25] tohoto rozsudku).
[36] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.
[37] Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, má tedy vůči neúspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů, které v tomto řízení důvodně vynaložila. Žalobkyně ovšem žádné náklady nevynaložila, a proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2025
Ivo Pospíšil
předseda senátu