Věc: Josef N. proti 1) Policii ČR, Policejnímu prezidiu České republiky, 2) Krajskému státní- mu zastupitelství v Brně, o vydání rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce se žalobou podanou Krajskému soudu v Brně domáhal poskytnutí ochrany proti nečinnosti Policie ČR, Policejního prezidia Čes- ké republiky, a Krajského státního zastupitelství v Brně. Zároveň se domáhal náhrady škody, za kterou měli být odpovědni žalovaní. V části ná- hrady škody byla žaloba usnesením krajského soudu ze dne 16. 4. 2007 vyloučena k samostat- nému řízení. Krajský soud následně žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaných usnesením ze dne 14. 12. 2007 s odkazem na $ 46 odst. 1 6 písm. a) s. ř. s. odmítl. Dospěl totiž k závěru, že je dán nedostatek pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví, a to představuje neod- stranitelný nedostatek podmínek řízení. Krajský soud vycházel z toho, že žaloba navazovala na různá trestní oznámení a trest- ní řízení žalobcem iniciovaná. Zopakoval, že V petitu žaloby v části týkající se nečinnosti žalovaných žalobce navrhoval, aby krajský soud vydal tento rozsudek: „L Žalovaní zajístí dle částí I. správní ža- loby došetření trestních oznámení ve věci podezření z trestné činnosti likvidátorky JUDr. Evy Čiklové při nakládání s finanční- mi prostředky fy ORCHIDEY, spol. s r. 0., tak, aby toto nakládání s finančními prostředky firmy likvidátorka nepochybně prokázala. V případě, že nakládání s finančními pro- středky firmy likvidátorka neprokáže, žalob- ce vyvodí důsledky a soud rozhodne, že ža- lobci budou tyto finanční prostředky vráceny. II. Žalovaní provedou, v návaznosti na část II. správní žaloby, od r. 1994 revizi všech trestních oznámení, které podala fy ORCHI DEY, spol. s r. 0., na firmy nájemců podezře- lých z trestné činnosti při nakládání s před- měty leasingu. Žalovaní zajistí u případů, kdy došlo při šetření trestních oznámení k neúměrným průtahům až nečinnosti, zjed- nání nápravy cestou potrestání pracovníků, kteří tyto průtahy a nečinnost způsobili.“ Žalobce rovněž v záhlaví předmětné žalo- by uvedl sdělení „žádost o ex offo a OSP“, aniž by tuto formulaci blíže upřesnil či rozve- dl. Z doplnění žaloby ze dne 21. 2. 2007 pak vyplynulo, že o ustanovení právního zástup- ce a o osvobození od soudních poplatků žádá z důvodu špatné sociální situace. Krajský soud dovodil, že se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, které nespadá do pravomoci sou- dů rozhodujících ve správním soudnictví ve smyslu citovaných ustanovení s. ř. s. Těmto soudům totiž nikterak nepřísluší rozhodovat o činnosti orgánů činných v trestním řízení, nepřísluší jim tuto činnost kontrolovat, roz- hodovat o stížnostech na ně či jim nařizovat revizi jejich činnosti. Nedostatek pravomoci soudu rozhodujícího ve správním soudnictví shledal krajský soud neodstranitelným nedo- statkem podmínek řízení, a proto rozhodl, jak již bylo uvedeno, o odmítnutí žaloby dle $ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Proti předmětnému usnesení krajského soudu brojil žalobce (stěžovatel) „námitkou“, kterou krajský soud vyhodnotil dle jejího ob- sahu jako kasační stížnost. Stěžovatel v ní pře- devším nesouhlasil s odmítnutím žaloby za si- tuace, kdy krajský soud nerozhodl o návrhu na ustanovení zástupce. Jelikož však v řízení o kasační stížnosti, jak vyplývá z poučení na- padeného usnesení, je třeba být zastoupen advokátem, cítí se být stěžovatel diskrimino- ván a má docházet k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Soud zároveň v rámci ří- zení stěžovatele nedostatečně poučil o dal- ším postupu a nevzal v potaz časovou prodle- vu od příkoří, které na stěžovateli dle jeho tvrzení bylo spácháno. Opětovně proto požá- dal o osvobození do soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, a to alespoň pro řízení o kasační stížnosti. Po doplnění požadovaných informací o majetkových po- měrech stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 19. 6. 2008 rozhodl, že se stěžovateli přiznává osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, a zároveň, že se mu ustano- vuje zástupce. V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel uvedl, že napadené usnesení trpí vadami a je nezákonné. Zopakoval prů- běh řízení před krajským soudem a zdůraz- nil, že již od podání žaloby se (opakovaně) domáhal osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, o kterýchžto návrzích krajský soud vůbec nerozhodl. Stě- žovatel přitom již od počátku vyjadřoval ná- zor, že nebude sám schopen svá práva náleži- tě hájit. Dále stěžovatel uvedl, že dle $ 35 odst. 8 s. ř. s. pro ustanovení zástupce je třeba splnění tří kumulativních podmínek: naplně- ní předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, potřeba ochrany práv navrhovatele a návrh účastníka na ustanovení právního zá- stupce. Stěžovatel dovozuje a podrobně roz- vádí, že všechny tyto podmínky byly naplně- ny, a proto krajský soud pochybil, když stěžovateli neustanovil zástupce již pro řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní kasační stížnost zamítl. Z odůvodnění: Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není dán důvod pro zrušení napadeného usnesení. Jak již uvedl krajský soud, nemohl o žalobě meritorně rozhodnout, neboť její obsah nespadal do pravomoci soudů rozho- dujících se správním soudnictví. Nedostatek podmínek řízení vyplývá jednak z výše cito- vaných ustanovení $ 2 44s.ř. s., jednak je třeba 1741 vzít v úvahu i dikci $ 79 odst. 1 s. ř. s., dle ně- hož „řen, kdo bezvýsledně vyčerpal prostřed- ky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správní- mu orgánu povínnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení“. Oba žalované přitom nelze v daném přípa- dě považovat za správní orgány ve smyslu soudního řádu správního. Jako správní orgán by za splnění dalších podmínek mohl vystupo- vat žalovaný ad 1) např. v případě některých postupů dle zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v daném případě však žaloba jednoznačně směřovala (a to se netýká jen pe- titu žaloby, ale všech jejích ostatních částí, tedy jejího obsahu) do činnosti policejních orgánů a státních zástupců jakožto orgánů činných v trestním řízení dle trestního řádu. V takovém případě bylo namístě žalobu odmítnout, ne- boť žalobce se v tomto případě dle obsahu ža- loby nedomáhal ochrany proti tvrzené nečin- nosti správních orgánů, ale ochrany proti tvrzené nečinnosti orgánů činných v trestním řízení. Procesní prostředky této ochrany je te- dy třeba hledat v trestním řádu, případně v dal- ších právních předpisech upravujících postup orgánů činných v trestním řízení, nikoliv však v soudním řádu správním. V tomto směru již Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 21. 8. 2003, čj. Na 579/2003-10, www.nssoud.cz, na které ostat- ně důvodně odkazoval i krajský soud, konsta- toval, že pro soudy rozhodující ve správním soudnictví „ze soudního řádu správního ani z žádného jiného zákona nevyplývá, že by... byla založena jakákoli kompetence rozho- dovat ve věci samé v soudně trestních vě- cech ... Stejně tak ale není v pravomoci... pře- zkoumávat postup orgánů činných v trest- ním řízení, ani prošetřovat a vyřizovat stížnosti na tvrzený nesprávný postup správ- ního orgánu. Soud na sebe nemůže vztáh- nout pravomoci kontrolní nebo dozorčí, pro- tože mu je zákon nesvěřil. „Prošetření případu“ a zjednání nápravy jinou formou, než kterou by připouštěl zákon, tedy správ- vs“ nímu soudu nepřísluší“. 8 Jelikož krajský soud dospěl ke správnému závěru, že o věci nemůže meritorně rozhodo- vat a nedostatek podmínek řízení je neod- stranitelný, byl oprávněn a zároveň i povinen žalobu (resp. část původní žaloby po vylouče- ní druhé části k samotnému řízení) dle $ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout, a to bez nut- nosti další součinnosti s účastníky řízení. By- lo-li totiž sice řízení před správním soudem dle $ 32 odst. 1 s. ř. s. zahájeno, nicméně je zcela zjevné, že nejsou splněny podmínky ří- zení o podaném návrhu, a tento nedostatek podmínek řízení je neodstranitelný, není úkolem soudu toto řízení dále vést a rozho- dovat např. o žádostech účastníků o ustano- vení zástupce, ale naopak řízení bez dalšího ukončit tím, že bude příslušný návch odmít- nut, či v zákonem stanovených případech ří- zení zastaveno. Pokud by krajský soud o usta- novení zástupce rozhodoval, musela by být tato žádost v každém případě zamítnuta, ne- boť, je-li zde neodstranitelný nedostatek pod- mínek řízení, nemohl by být soudem ustano- vený advokát (či jiný zástupce) navrhovateli nijak nápomocen k tomu, aby řízení mohlo pokračovat a aby navrhovatel mohl být v ta- kovém řízení úspěšný, nebyly by tedy splně- ny podmínky $ 35 odst. 8 s. ř. s. pro ustanove- ní zástupce. Soud navíc, jak již bylo řečeno, v případě neodstranitelného nedostatku podmínek řízení není povinen nařídit jedná- ní či vyžádat si nebo vyčkat na vyjádření stran před tím, než návrh odmítne, ustanovený zá- stupce by tedy ani neměl prostor k zastupo- vání navrhovatele v takovém řízení. Zcela jiná by byla situace v případě, kdyby nedostatek podmínek řízení byl odstranitel- ný, nebo alespoň nebylo možné prozatím po- stavit najisto, že jde o neodstranitelný nedo- statek podmínek řízení. Tak je tomu typicky u návrhů na zahájení řízení, které nesplňují požadavky $ 37 odst. 3 s. ř. s., neboť z nich ne- ní zřejmé, čeho se navrhovatel domáhá. Po- kud navrhovatel požádá o ustanovení zástup- ce, je naopak povinností soudu o takovém návrhu rozhodnout, přičemž musí vzít při tomto rozhodování v úvahu, že navrhovatel není patrně schopen samostatně v řízení před soudem bránit svá práva. Pokud soud v takové situaci navrhovateli ustanoví zástup- ce, musí mu zároveň postupem dle $ 37 odst. 5 s. ř. s. poskytnout možnost, aby jménem navr- hovatele vady bránící projednatelnosti návr- hu odstranil. O tento případ se však v před- mětné věci nejednalo, neboť z obsahu žaloby bylo dostatečně patrné, že se stěžovatel do- máhá ochrany správního soudu vůči postupu či naopak nečinnosti orgánů činných v trest- ním řízení, a že tedy takové vady návrhu na zahájení řízení ve správním soudnictví od- straněny být nemohou. V daném případě nelze ani dovozovat žádný rozpor mezi tím, že krajský soud ne- rozhodoval o ustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem, a tím, že následně ustanovil stěžovateli advokáta pro řízení o je- ho kasační stížnosti. V případě kasační stíž- nosti byly totiž veškeré podmínky řízení- na rozdíl od návrhu označeného jako žaloba na ochranu proti nečinnosti - splněny, neboť včasná kasační stížnost směřovala proti pra- vomocnému rozhodnutí krajského soudu a touto kasační stížností se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, domáhal jeho zrušení ($ 102 s. ř. s.). Navíc pro řízení o ka- sační stížnosti platí u stěžovatele bez přísluš- ného právnického vzdělání podmínka obliga- torního zastoupení advokátem ($ 105 odst. 2 s. ř. s.), krajský soud tedy posoudil osobní a majetkové poměry stěžovatele a dospěl ke správnému závěru, že jsou veškeré zákonné podmínky pro ustanovení advokáta pro říze- ní o kasační stížnosti splněny. C.. Stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech ani tím, že krajský soud nerozhodl v rámci řízení o žalobě o jeho návrhu na osvo- bození od soudních poplatků. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že krajský soud soud- ní poplatek v řízení o žalobě nevybral, a i kdy- by tak učinil, byl by povinen ho v souvislosti s odmítnutím žaloby vrátit, neboť v takovém případě správní soud postupuje dle ustálené judikatury analogicky dle $ 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v plat- ném znění. 1742 Řízení před soudem: pravomoc rozšířeného senátu rozhodovat meritorně; rozsah soudního přezkumu k$5a$ 17 odst. 1 soudního řádu správního I. Pravomoc rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu rozhodnout meri- torně o předloženém návrhu ve smyslu $ 17 odst. 1 s. ř. s. je dána i tehdy, pokud práv- ur ní názor vyjádřený již v rozhodnutí senátu Nejvyššího správního soudu a popíraný předkládajícím senátem nebyl nosným důvodem rozhodnutí ve věci. II. Žalobce je oprávněn uvést v žalobě všechny důvody, pro které považuje napa- dené správní rozhodnutí za nezákonné. Tomu nebrání skutečnost, že některé z nich neuplatnil již v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Ustanovení $ 5 s. ř. s. na rozsah přezkumné činnosti soudu nedopadá.
Věc: Josef N. proti 1) Policii ČR, Policejnímu prezidiu České republiky, 2) Krajskému státní- mu zastupitelství v Brně, o vydání rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce se žalobou podanou Krajskému soudu v Brně domáhal poskytnutí ochrany proti nečinnosti Policie ČR, Policejního prezidia Čes- ké republiky, a Krajského státního zastupitelství v Brně. Zároveň se domáhal náhrady škody, za kterou měli být odpovědni žalovaní. V části ná- hrady škody byla žaloba usnesením krajského soudu ze dne 16. 4. 2007 vyloučena k samostat- nému řízení. Krajský soud následně žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaných usnesením ze dne 14. 12. 2007 s odkazem na $ 46 odst. 1 6 písm. a) s. ř. s. odmítl. Dospěl totiž k závěru, že je dán nedostatek pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví, a to představuje neod- stranitelný nedostatek podmínek řízení. Krajský soud vycházel z toho, že žaloba navazovala na různá trestní oznámení a trest- ní řízení žalobcem iniciovaná. Zopakoval, že V petitu žaloby v části týkající se nečinnosti žalovaných žalobce navrhoval, aby krajský soud vydal tento rozsudek: „L Žalovaní zajístí dle částí I. správní ža- loby došetření trestních oznámení ve věci podezření z trestné činnosti likvidátorky JUDr. Evy Čiklové při nakládání s finanční- mi prostředky fy ORCHIDEY, spol. s r. 0., tak, aby toto nakládání s finančními prostředky firmy likvidátorka nepochybně prokázala. V případě, že nakládání s finančními pro- středky firmy likvidátorka neprokáže, žalob- ce vyvodí důsledky a soud rozhodne, že ža- lobci budou tyto finanční prostředky vráceny. II. Žalovaní provedou, v návaznosti na část II. správní žaloby, od r. 1994 revizi všech trestních oznámení, které podala fy ORCHI DEY, spol. s r. 0., na firmy nájemců podezře- lých z trestné činnosti při nakládání s před- měty leasingu. Žalovaní zajistí u případů, kdy došlo při šetření trestních oznámení k neúměrným průtahům až nečinnosti, zjed- nání nápravy cestou potrestání pracovníků, kteří tyto průtahy a nečinnost způsobili.“ Žalobce rovněž v záhlaví předmětné žalo- by uvedl sdělení „žádost o ex offo a OSP“, aniž by tuto formulaci blíže upřesnil či rozve- dl. Z doplnění žaloby ze dne 21. 2. 2007 pak vyplynulo, že o ustanovení právního zástup- ce a o osvobození od soudních poplatků žádá z důvodu špatné sociální situace. Krajský soud dovodil, že se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, které nespadá do pravomoci sou- dů rozhodujících ve správním soudnictví ve smyslu citovaných ustanovení s. ř. s. Těmto soudům totiž nikterak nepřísluší rozhodovat o činnosti orgánů činných v trestním řízení, nepřísluší jim tuto činnost kontrolovat, roz- hodovat o stížnostech na ně či jim nařizovat revizi jejich činnosti. Nedostatek pravomoci soudu rozhodujícího ve správním soudnictví shledal krajský soud neodstranitelným nedo- statkem podmínek řízení, a proto rozhodl, jak již bylo uvedeno, o odmítnutí žaloby dle $ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Proti předmětnému usnesení krajského soudu brojil žalobce (stěžovatel) „námitkou“, kterou krajský soud vyhodnotil dle jejího ob- sahu jako kasační stížnost. Stěžovatel v ní pře- devším nesouhlasil s odmítnutím žaloby za si- tuace, kdy krajský soud nerozhodl o návrhu na ustanovení zástupce. Jelikož však v řízení o kasační stížnosti, jak vyplývá z poučení na- padeného usnesení, je třeba být zastoupen advokátem, cítí se být stěžovatel diskrimino- ván a má docházet k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Soud zároveň v rámci ří- zení stěžovatele nedostatečně poučil o dal- ším postupu a nevzal v potaz časovou prodle- vu od příkoří, které na stěžovateli dle jeho tvrzení bylo spácháno. Opětovně proto požá- dal o osvobození do soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, a to alespoň pro řízení o kasační stížnosti. Po doplnění požadovaných informací o majetkových po- měrech stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 19. 6. 2008 rozhodl, že se stěžovateli přiznává osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, a zároveň, že se mu ustano- vuje zástupce. V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel uvedl, že napadené usnesení trpí vadami a je nezákonné. Zopakoval prů- běh řízení před krajským soudem a zdůraz- nil, že již od podání žaloby se (opakovaně) domáhal osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, o kterýchžto návrzích krajský soud vůbec nerozhodl. Stě- žovatel přitom již od počátku vyjadřoval ná- zor, že nebude sám schopen svá práva náleži- tě hájit. Dále stěžovatel uvedl, že dle $ 35 odst. 8 s. ř. s. pro ustanovení zástupce je třeba splnění tří kumulativních podmínek: naplně- ní předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, potřeba ochrany práv navrhovatele a návrh účastníka na ustanovení právního zá- stupce. Stěžovatel dovozuje a podrobně roz- vádí, že všechny tyto podmínky byly naplně- ny, a proto krajský soud pochybil, když stěžovateli neustanovil zástupce již pro řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní kasační stížnost zamítl. Z odůvodnění: Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není dán důvod pro zrušení napadeného usnesení. Jak již uvedl krajský soud, nemohl o žalobě meritorně rozhodnout, neboť její obsah nespadal do pravomoci soudů rozho- dujících se správním soudnictví. Nedostatek podmínek řízení vyplývá jednak z výše cito- vaných ustanovení $ 2 44s.ř. s., jednak je třeba 1741 vzít v úvahu i dikci $ 79 odst. 1 s. ř. s., dle ně- hož „řen, kdo bezvýsledně vyčerpal prostřed- ky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správní- mu orgánu povínnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení“. Oba žalované přitom nelze v daném přípa- dě považovat za správní orgány ve smyslu soudního řádu správního. Jako správní orgán by za splnění dalších podmínek mohl vystupo- vat žalovaný ad 1) např. v případě některých postupů dle zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v daném případě však žaloba jednoznačně směřovala (a to se netýká jen pe- titu žaloby, ale všech jejích ostatních částí, tedy jejího obsahu) do činnosti policejních orgánů a státních zástupců jakožto orgánů činných v trestním řízení dle trestního řádu. V takovém případě bylo namístě žalobu odmítnout, ne- boť žalobce se v tomto případě dle obsahu ža- loby nedomáhal ochrany proti tvrzené nečin- nosti správních orgánů, ale ochrany proti tvrzené nečinnosti orgánů činných v trestním řízení. Procesní prostředky této ochrany je te- dy třeba hledat v trestním řádu, případně v dal- ších právních předpisech upravujících postup orgánů činných v trestním řízení, nikoliv však v soudním řádu správním. V tomto směru již Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 21. 8. 2003, čj. Na 579/2003-10, www.nssoud.cz, na které ostat- ně důvodně odkazoval i krajský soud, konsta- toval, že pro soudy rozhodující ve správním soudnictví „ze soudního řádu správního ani z žádného jiného zákona nevyplývá, že by... byla založena jakákoli kompetence rozho- dovat ve věci samé v soudně trestních vě- cech ... Stejně tak ale není v pravomoci... pře- zkoumávat postup orgánů činných v trest- ním řízení, ani prošetřovat a vyřizovat stížnosti na tvrzený nesprávný postup správ- ního orgánu. Soud na sebe nemůže vztáh- nout pravomoci kontrolní nebo dozorčí, pro- tože mu je zákon nesvěřil. „Prošetření případu“ a zjednání nápravy jinou formou, než kterou by připouštěl zákon, tedy správ- vs“ nímu soudu nepřísluší“. 8 Jelikož krajský soud dospěl ke správnému závěru, že o věci nemůže meritorně rozhodo- vat a nedostatek podmínek řízení je neod- stranitelný, byl oprávněn a zároveň i povinen žalobu (resp. část původní žaloby po vylouče- ní druhé části k samotnému řízení) dle $ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout, a to bez nut- nosti další součinnosti s účastníky řízení. By- lo-li totiž sice řízení před správním soudem dle $ 32 odst. 1 s. ř. s. zahájeno, nicméně je zcela zjevné, že nejsou splněny podmínky ří- zení o podaném návrhu, a tento nedostatek podmínek řízení je neodstranitelný, není úkolem soudu toto řízení dále vést a rozho- dovat např. o žádostech účastníků o ustano- vení zástupce, ale naopak řízení bez dalšího ukončit tím, že bude příslušný návch odmít- nut, či v zákonem stanovených případech ří- zení zastaveno. Pokud by krajský soud o usta- novení zástupce rozhodoval, musela by být tato žádost v každém případě zamítnuta, ne- boť, je-li zde neodstranitelný nedostatek pod- mínek řízení, nemohl by být soudem ustano- vený advokát (či jiný zástupce) navrhovateli nijak nápomocen k tomu, aby řízení mohlo pokračovat a aby navrhovatel mohl být v ta- kovém řízení úspěšný, nebyly by tedy splně- ny podmínky $ 35 odst. 8 s. ř. s. pro ustanove- ní zástupce. Soud navíc, jak již bylo řečeno, v případě neodstranitelného nedostatku podmínek řízení není povinen nařídit jedná- ní či vyžádat si nebo vyčkat na vyjádření stran před tím, než návrh odmítne, ustanovený zá- stupce by tedy ani neměl prostor k zastupo- vání navrhovatele v takovém řízení. Zcela jiná by byla situace v případě, kdyby nedostatek podmínek řízení byl odstranitel- ný, nebo alespoň nebylo možné prozatím po- stavit najisto, že jde o neodstranitelný nedo- statek podmínek řízení. Tak je tomu typicky u návrhů na zahájení řízení, které nesplňují požadavky $ 37 odst. 3 s. ř. s., neboť z nich ne- ní zřejmé, čeho se navrhovatel domáhá. Po- kud navrhovatel požádá o ustanovení zástup- ce, je naopak povinností soudu o takovém návrhu rozhodnout, přičemž musí vzít při tomto rozhodování v úvahu, že navrhovatel není patrně schopen samostatně v řízení před soudem bránit svá práva. Pokud soud v takové situaci navrhovateli ustanoví zástup- ce, musí mu zároveň postupem dle $ 37 odst. 5 s. ř. s. poskytnout možnost, aby jménem navr- hovatele vady bránící projednatelnosti návr- hu odstranil. O tento případ se však v před- mětné věci nejednalo, neboť z obsahu žaloby bylo dostatečně patrné, že se stěžovatel do- máhá ochrany správního soudu vůči postupu či naopak nečinnosti orgánů činných v trest- ním řízení, a že tedy takové vady návrhu na zahájení řízení ve správním soudnictví od- straněny být nemohou. V daném případě nelze ani dovozovat žádný rozpor mezi tím, že krajský soud ne- rozhodoval o ustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem, a tím, že následně ustanovil stěžovateli advokáta pro řízení o je- ho kasační stížnosti. V případě kasační stíž- nosti byly totiž veškeré podmínky řízení- na rozdíl od návrhu označeného jako žaloba na ochranu proti nečinnosti - splněny, neboť včasná kasační stížnost směřovala proti pra- vomocnému rozhodnutí krajského soudu a touto kasační stížností se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, domáhal jeho zrušení ($ 102 s. ř. s.). Navíc pro řízení o ka- sační stížnosti platí u stěžovatele bez přísluš- ného právnického vzdělání podmínka obliga- torního zastoupení advokátem ($ 105 odst. 2 s. ř. s.), krajský soud tedy posoudil osobní a majetkové poměry stěžovatele a dospěl ke správnému závěru, že jsou veškeré zákonné podmínky pro ustanovení advokáta pro říze- ní o kasační stížnosti splněny. C.. Stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech ani tím, že krajský soud nerozhodl v rámci řízení o žalobě o jeho návrhu na osvo- bození od soudních poplatků. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že krajský soud soud- ní poplatek v řízení o žalobě nevybral, a i kdy- by tak učinil, byl by povinen ho v souvislosti s odmítnutím žaloby vrátit, neboť v takovém případě správní soud postupuje dle ustálené judikatury analogicky dle $ 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v plat- ném znění. 1742 Řízení před soudem: pravomoc rozšířeného senátu rozhodovat meritorně; rozsah soudního přezkumu k$5a$ 17 odst. 1 soudního řádu správního I. Pravomoc rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu rozhodnout meri- torně o předloženém návrhu ve smyslu $ 17 odst. 1 s. ř. s. je dána i tehdy, pokud práv- ur ní názor vyjádřený již v rozhodnutí senátu Nejvyššího správního soudu a popíraný předkládajícím senátem nebyl nosným důvodem rozhodnutí ve věci. II. Žalobce je oprávněn uvést v žalobě všechny důvody, pro které považuje napa- dené správní rozhodnutí za nezákonné. Tomu nebrání skutečnost, že některé z nich neuplatnil již v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Ustanovení $ 5 s. ř. s. na rozsah přezkumné činnosti soudu nedopadá.
Rozšířený senát musel nejprve zkoumat, zda je oprávněn rozhodnout ve věci. Podle $ I7 odst. 1 s. ř. s. dospěje-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od práv- ního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Pochyb- nosti vzbuzovaly především okolnosti, za nichž šestý senát svůj názor vyslovil. Ve věci sp. zn. 6 As 72/2006 stěžovatelé ve své žalobě a později též kasační stížnosti vznesli námitku, že správní orgán prvního stupně nerespektoval svoji povinnost zakot- venou v ustanovení $ 33 odst. 2 správního řádu a nedal jim možnost vyjádřit se před vy- dáním rozhodnutí k jeho podkladům, kon- krétně ke sdělení Policie ČR, dopravního in- spektorátu, k zamýšlené stavbě chodníků. Soud tuto námitku vypořádal a uvedl, že při- nejmenším ve fázi odvolacího řízení již stěžo- vatelé o předmětném stanovisku věděli, moh- li se s ním seznámit a vyjádřit se k němu, a tudíž k reálnému dotčení jejich práv nedo- šlo. Zároveň jim však vytkl, že tuto námitku neuplatnili již v odvolacím řízení. Je tedy zřej- mé, že vyslovený právní názor nebyl nosným důvodem rozhodnutí šestého senátu a senát sám ho na vypořádání námitek stěžovatelů neaplikoval. I za této situace však dospěl rozšířený se- nát k závěru, že jeho pravomoc rozhodnout ve věci je dána. Vycházel přitom především ze zákonné úpravy postavení a úkolů Nejvyš- šího správního soudu tak, jak jsou definová- ny v části druhé hlavě první soudního řádu správního. Ustanovení $ 12 odst. 1 s. ř. s. označuje Nejvyšší správní soud za vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravo- moci soudů ve správním soudnictví, jehož hlavním úkolem je zajišťovat jednotu a zákon- nost rozhodování tím, že rozhoduje o kasač- ních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem a v dalších případech uvede- ných tímto nebo zvláštním zákonem. V tomto kontextu pak rozšířený senát vyložil ustano- vení $ 17 odst. 1 s. ř. s. Při posouzení uvedené otázky vzal přede- vším v úvahu, že právní názory vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu kromě své závaznosti ve smyslu ustanovení $ 110 odst. 3 s. ř. s. v konkrétních případech mají i obecnější dosah, pro krajské soudy jsou vzhledem k jejich sjednocovací funkci též vo- dítkem při rozhodování dalších obdobných případů a pro účastníky představují důleži- tou informaci ovlivňující jejich úvahy o vyu- žití opravných prostředků i o způsobu právní argumentace. Z tohoto hlediska tedy pro do- vození pravomoci rozšířeného senátu není rozhodující, zda právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl nosným důvodem pro rozhodnutí ve věci či byl vysloven pouze obiter dictum nebo v ji- ných souvislostech, stejně tak není podstat- né, zda byl vysloven v rozsudku, jímž se napa- dené rozhodnutí krajského soudu ruší nebo se kasační stížnost zamítá, případně v usnese- Sx/ ní Nejvyššího správního soudu. Ve všech výše uvedených případech totiž stále trvá povinnost Nejvyššího správního soudu udržovat jednotnou judikaturu a před- cházet jejímu možnému rozštěpení. V projed- 1i 1742 návané věci přitom není pochyb o tom, že se názor na rozsah přezkumné činnosti soudu obsažený v rozhodnutí šestého senátu liší od názoru senátů druhého, sedmého a osmého, ba dokonce ani o tom, že tento názor má vliv na rozhodování soudů, neboť v projednávané věci krajský soud použil stejnou argumentaci. Při posouzení věci samé se pak rozšířený senát přiklonil k názoru předkládajícího sená- tu a dosavadní převládající judikatury. Má tedy za to, že žalobce je oprávněn uplatnit v žalobě všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost, že některé z nich neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Rozšířený senát se především neztotožnil s názorem, že rozsah přezkumné činnosti soudu by mohl být jakkoliv určován ustano- vením $ 5 s. ř. s. Toto ustanovení je systema- ticky zařazeno v části první hlavě druhé soud- ního řádu správního upravující pravomoc a příslušnost soudů, tj. základní podmínky ří- zení. Je jím vyjádřena zásada subsidiarity soudního přezkumu, nicméně toto ustanove- ní má dopad na řešení otázky přístupu k sou- du a přípustnost žaloby, nikoliv na stanovení mezí, ve kterých bude napadené správní roz- hodnutí přezkoumáno. Nevyčerpání řádné- bo opravného prostředku v řízení před správním orgánem má tedy s ohledem na $ 68 písm. a) s. ř. s. za následek vždy odmít- nutí žaloby podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nikoliv zúžení mezí soudního přezkumu. Ustanovení $ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak účastníku pro formulaci žalobních bodů pře- depisuje určité náležitosti, nestanoví mu však žádná omezení, stejně tak nelze omezení roz- sahu přezkumné činnosti soudu ohledně ně- kterých žalobních bodů dovodit z $ 75 odst. 2 s. ř. s., a to ani při použití restriktivního výkla- du. Podklad pro úvahy o zúžení mezí přezku- mu nelze nalézt ani v procesním předpisu pro správní řízení - starém správním řádu (č. 71/1967 Sb.), kde $ 59 odst. 1 ukládá správnímu orgánu v odvolacím řízení povin- nost přezkoumat rozhodnutí orgánu prvního stupně v celém rozsahu, a kdy tedy tento při posouzení věci není vázán důvody uváděný- mi odvolatelem. Lze tak shrnout, že případné 12 omezení rozsahu soudního přezkumu nemá oporu v zákoně a ve svém důsledku by bylo v rozporu s celkovou koncepcí správního soudnictví jakožto prostředku ochrany veřej- ných subjektivních práv fyzických i právnic- kých osob. Rozšířený senát dále zvažoval, zda před- chozí závěr platí i v případech, kdy procesní předpisy upravují zásadu koncentrace řízení [např. $ 61 odst. 3 starého stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.) nebo $ 89 odst. 1 stavebního zákona nového (č. 183/2006 Sb.)]. Nemohl přitom pominout rozsudek Nejvyššího správ- ního soudu ze dne 27. 9. 2007, čj. 5 As 66/2006-100, v němž bylo vysloveno, že „i když ve správním soudnictví lze obecně připustit, aby v žalobě proti správnímu roz- hodnutí mohly být účinně uplatněny i ná- mitky, které nebyly uplatněny ve správním řízení, nelze takový postup připustit tam, kde zákon umožňuje koncentraci řízení, te- dy kde ukládá povinnost účinného uplatně- ní námitek ještě ve správním řízení“, a dále, že „soudní přezkum správních rozhodnutí je koncibován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy. Vyčerpání právních výtek ve správním řízení před podáním ža- loby u soudu je nutno vnímat jako provede- ní zásady subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů soudu do správního řízení“. Rozšířený senát se s výše uvedeným názo- rem ztotožnil jen zčásti. Pravidlo výše uvede- né totiž nerozlišuje dostatečně žalobní námit- ky procesněprávního charakteru, jejichž uplatnění je limitováno ustanoveními o kon- centraci správního řízení, od námitek hmot- něprávních, které nijak omezovat nelze. Jinak řečeno žalobce zajisté nemůže účinně zpo- chybňovat zákonnost postupu žalovaného správního orgánu a vytýkat mu jako procesní vadu, že se nevypořádal se skutečnostmi či právními námitkami, které ve správním říze- ní neuvedl nebo které uplatnil opožděně, může však bez omezení namítat nesprávné právní posouzení věci, k němuž žalovaný svým postupem dospěl. Obdobně pak výše uvedené platí pro pří- pady, kdy odvolací řízení proběhlo již podle správního řádu č. 500/2004 Sb., který kombi- nuje zásadu koncentrace řízení podle $ 81 odst. 4 se zásadou omezeného odvolacího přezkumu zakotvenou v ustanovení $ 89 odst. 2. Podle posledně uvedeného ustanove- ní přezkoumá odvolací orgán soulad s právní- mi předpisy, přičemž správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námi- tek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vy- žaduje-li to veřejný zájem. Na tomto místě považuje rozšířený senát za vhodné předeslat, že již výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2006, čj. 2 Afs 31/2005-57, který vychá- zel z názoru, že rozsah přezkumné činnosti soudu je omezen jen $ 75 odst. 2 s. ř. s., byl vy- nesen ve věci finanční, tedy tam, kde proces- ní předpis (konkrétně $ 50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) sta- noví povinnost odvolacího správního orgánu přezkoumat rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v zásadě jen v rozsahu požado- vaném v odvolání. Ustanovení $ 89 odst. 2 správního řádu, jež jinými slovy zakotvuje tutéž zásadu, proto nepředstavuje nový problém. K tomu pak rozšířený senát dodává, že uvedená ustanovení upravují povinnosti správních orgánů i účastníků v odvolacím ří- zení a k pravidlům soudního přezkumu nema- jí bezprostřední vztah. Jak už bylo uvedeno ve výše citovaném rozsudku, právní ochrana po- skytovaná správními soudy je ochranou origi- nální a není pokračováním správního řízení. Pokud je tedy odvolací orgán povinen zabývat se podaným odvoláním v zásadě jen v rozsahu uplatněných námitek (přičemž zákon umož- ňuje v případě veřejného zájmu i rozsah vět ší), nemůže zajisté žalobce (obdobně jako v předchozím případě) účinně namítat jako procesní vadu, že rozhodnutí správního orgá- nu prvního stupně nebylo přezkoumáno v ce- lém rozsahu, uvedená skutečnost ho však nik- terak neomezuje v nalézání jiných vad řízení či nezákonností hmotněprávních. 1743 Řízení před soudem: zásada koncentrace řízení k $ 104 odst. 4 soudního řádu správního I. Ustanovení $ 104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobní- ho řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dal- ším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené. II. Korelativ takto zavedené koncentrace řízení, vyjádřený slovy „ač tak učinit mohl“, je naplněn nejen tehdy, když žalobce určitou námitku objektivně v žalobním řízení uplatnit nemohl, ale též tehdy, kdy by její (objektivně možné) uplatnění ne- bylo, s ohledem na kontext věci, racionální. O takový případ jde za situace, kdy v do- bě podání žaloby existuje k určité otázce ustálená a jednotná soudní judikatura, avšak v mezidobí dojde k jejímu zásadnímu a překvapivému obratu, který žalobce nemohl, ani při vynaložení veškeré bdělosti a odborné péče, předvídat. Odkazuje-li nově uplatněná kasační námitka na tento případ, nelze ji odmítnout jako nepří- pustnou dle $ 104 odst. 4 s. ř. s.
Statutární město Brno, městská část Brno - Žabovřesky, proti Úřadu pro ochranu hos-