5 Azs 217/2023- 36 - text
5 Azs 217/2023 - 40
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Y. S., zast. Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem, advokátem se sídlem Vrázova 40, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2023, č. j. 19 Az 13/2023-53,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 3 400 Kč, k rukám zástupce žalobce Mgr. Ing. Tomáše Tillmanna, advokáta se sídlem Vrázova 1324/40, Ostrava.
1. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 12. 2. 2023, č. j. OAM-1590-7/ZR-2023, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[2] Tímto rozhodnutím stěžovatel odejmul žalobci oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“), a to s poukazem na § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně“).
[3] Rozhodnutí stěžovatele bylo založeno na tom, že žalobce jako žadatel o poskytnutí dočasné ochrany v České republice uvedl nepravdivé údaje podstatné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci; konkrétně žalobce popřel, že před podáním žádosti o dočasnou ochranu (dne 6. 9. 2022) již podal takovou žádost na území Rumunska, kde dočasnou ochranu také získal (dne 26. 8. 2022), jak vyplynulo ze společné platformy pro výměnu informací (Temporary Protection Platform). Pokud by žalobce uvedl pravdivé informace, tj., že mu byla dočasná ochrana udělena v Rumunsku, nutně by musela být jeho žádost v České republice vyhodnocena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina.
1. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 12. 2. 2023, č. j. OAM-1590-7/ZR-2023, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[2] Tímto rozhodnutím stěžovatel odejmul žalobci oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“), a to s poukazem na § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně“).
[3] Rozhodnutí stěžovatele bylo založeno na tom, že žalobce jako žadatel o poskytnutí dočasné ochrany v České republice uvedl nepravdivé údaje podstatné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci; konkrétně žalobce popřel, že před podáním žádosti o dočasnou ochranu (dne 6. 9. 2022) již podal takovou žádost na území Rumunska, kde dočasnou ochranu také získal (dne 26. 8. 2022), jak vyplynulo ze společné platformy pro výměnu informací (Temporary Protection Platform). Pokud by žalobce uvedl pravdivé informace, tj., že mu byla dočasná ochrana udělena v Rumunsku, nutně by musela být jeho žádost v České republice vyhodnocena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina.
2. Rozhodnutí krajského soudu
[4] V žalobě proti rozhodnutí stěžovatele žalobce uvedl, že přes Rumunsko cestoval s úmyslem požádat o dočasnou ochranu v ČR, kde ji již získal jeho otec, a má zde tak rodinné zázemí. Naopak v Rumunsku zůstat nechtěl, zdržel se tam je 1 den, nepobíral žádné dávky a z důvodu jazykové bariéry ani nevěděl, že dokument, který podepsal, byla žádost o dočasnou ochranu.
[5] Krajský soud žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s § 78 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] V odůvodnění krajský soud zpochybnil závěr stěžovatele ohledně uvedení nepravdivých údajů, a to jako předčasný, neboť nebyl dostatečně zjištěný skutkový stav. Odnětí oprávnění k pobytu zásadně zasahuje do právního postavení žalobce a nelze ho využít u jakéhokoli uvedení nepravdivých informací, musí jít o zamlčení objektivně existujících skutečností s úmyslem oklamat správní orgán. Současně krajský soud poznamenal, že k odnětí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany na území ČR nemůže bez dalšího vést skutečnost, že ze systému Temporary Protection Platform, tj. Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy – TPD, která vznikla na základě čl. 10 a čl. 27 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), vyplývá předchozí udělení dočasné ochrany žalobci v Rumunsku.
2. Rozhodnutí krajského soudu
[4] V žalobě proti rozhodnutí stěžovatele žalobce uvedl, že přes Rumunsko cestoval s úmyslem požádat o dočasnou ochranu v ČR, kde ji již získal jeho otec, a má zde tak rodinné zázemí. Naopak v Rumunsku zůstat nechtěl, zdržel se tam je 1 den, nepobíral žádné dávky a z důvodu jazykové bariéry ani nevěděl, že dokument, který podepsal, byla žádost o dočasnou ochranu.
[5] Krajský soud žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s § 78 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] V odůvodnění krajský soud zpochybnil závěr stěžovatele ohledně uvedení nepravdivých údajů, a to jako předčasný, neboť nebyl dostatečně zjištěný skutkový stav. Odnětí oprávnění k pobytu zásadně zasahuje do právního postavení žalobce a nelze ho využít u jakéhokoli uvedení nepravdivých informací, musí jít o zamlčení objektivně existujících skutečností s úmyslem oklamat správní orgán. Současně krajský soud poznamenal, že k odnětí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany na území ČR nemůže bez dalšího vést skutečnost, že ze systému Temporary Protection Platform, tj. Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy – TPD, která vznikla na základě čl. 10 a čl. 27 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), vyplývá předchozí udělení dočasné ochrany žalobci v Rumunsku.
3. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
4. Přerušení řízení a další podání účastníků
[10] Nejvyšší správní soud (NSS) při projednávání věci zjistil, že usnesením ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023-37, osmý senát NSS přerušil řízení o kasační stížnosti řešené v dané věci a předložil SDEU následující předběžné otázky:
1. Brání čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, a to i s ohledem na dohodu členských států, že nebudou uplatňovat čl. 11 této směrnice, takové vnitrostátní právní úpravě, podle které je nepřijatelná žádost o povolení k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany, jestliže cizinec požádal o povolení k pobytu v jiném členském státě nebo jestliže mu bylo povolení v jiném členském státě již uděleno?
1. Brání čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, a to i s ohledem na dohodu členských států, že nebudou uplatňovat čl. 11 této směrnice, takové vnitrostátní právní úpravě, podle které je nepřijatelná žádost o povolení k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany, jestliže cizinec požádal o povolení k pobytu v jiném členském státě nebo jestliže mu bylo povolení v jiném členském státě již uděleno?
2. Má osoba požívající dočasné ochrany podle směrnice Rady 2001/55/ES právo na účinný prostředek nápravy před soudem podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie proti neudělení povolení k pobytu členským státem ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES?
[11] Osmý senát NSS tak učinil, neboť měl pochybnost, zda je institut nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina v souladu se směrnicí o dočasné ochraně. Dle osmého senátu je podstatná také otázka, zda je vyloučení soudního přezkumu postupu spočívajícího ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu její nepřijatelnosti v souladu s unijním právem. V případě žalobce sice nejde o vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti, avšak zejména odpověď na položenou předběžnou otázku ad 1. mohla mít relevanci pro posouzení kasační stížnosti, a proto NSS usnesením ze dne 27. 2. 2024, č. j. 5 Azs 217/2023-23, rozhodl o přerušení řízení podle § 48 odst. 3 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s.
[12] V době, kdy bylo řízení přerušeno, vydal Nejvyšší správní soud v jiné věci rozsudek ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024
28, č. 4652/2025 Sb. NSS, v němž upozornil, že aplikace § 5 odst. 1 písm. c) ani d) lex Ukrajina není vůbec namístě, pokud žadatel nepožívá dočasné ochrany v jiném členském státě EU ani v jiném členském státě neběží řízení o jeho žádosti. Desátý senát NSS připustil, že text zákona umožňuje dva možné výklady, a to (i) „jakmile už jednou cizinec požádal o dočasnou ochranu v jiném členském státě nebo jakmile mu jiný členský stát ochranu udělil, už nikdy nemůže podat žádost v ČR“ (výklad zastávaný rovněž v projednávané věci stěžovatelem), nebo (ii) „požádal
li cizinec o dočasnou ochranu v jiném členském státě a řízení o této žádosti stále běží (zatím o ní nebylo rozhodnuto) nebo byla
li mu ochrana v jiném členském státě udělena a stále trvá, (ještě) nemůže podat žádost v ČR“.
[13] Jelikož důvodová zpráva nepřispěla ke zjištění záměru zákonodárce, Nejvyšší správní soud hledal v uvedeném rozsudku východiska, na jejichž základě by bylo možné přiklonit se k jednomu z těchto výkladů. V bodě [29] tohoto rozsudku vysvětlil, že „účelem § 5 odst. 1 písm. c) a d) je procesně zabránit tomu, aby o žádosti téhož cizince běželo současně řízení i v dalším členském státě než v ČR (resp. aby se ve dvou různých členských státech vedlo řízení o tomtéž), nebo aby byla cizinci poskytována dočasná ochrana v ČR a v dalším členském státě zároveň. Tedy zabránit nežádoucímu zdvojení ochrany, která by měla být poskytována vždy jen v jednom členském státě (srov. čl. 11, 15 a 26 směrnice 2001/55/ES a bod 16 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady). Smyslem těchto ustanovení zákona naopak nemá být ‚jednou provždy‘ zabránit cizincům, kteří v minulosti byť jen podali žádost v jiném členském státě, požádat o udělení dočasné ochrany v ČR poté, co řízení o žádosti jinde už neběží (cizinci by např. vzali svou žádost zpět nebo jim jiný členský stát dočasnou ochranu nakonec neudělil) nebo co jim už dočasná ochrana jinde poskytována není.“. V těchto případech tedy podle citovaného rozsudku NSS nebylo třeba vyčkávat na rozhodnutí SDEU o položených předběžných otázkách.
[14] Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci bylo zjištěno, že žalobci je poskytovaná dočasná ochrana jinde, resp. v době posuzování jeho žádosti trvalo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v Rumunsku (viz výše), nebylo možné tuto věc bez dalšího podřadit pod případy vymezené v citovaném rozsudku NSS č. j. 10 Azs 151/2024
28, a tedy bylo naopak nutné vyčkat rozhodnutí SDEU o předběžných otázkách. SDEU následně vydal rozsudek ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C
753/23, jímž na shora uvedené předběžné otázky odpověděl takto:
2. Má osoba požívající dočasné ochrany podle směrnice Rady 2001/55/ES právo na účinný prostředek nápravy před soudem podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie proti neudělení povolení k pobytu členským státem ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES?
[11] Osmý senát NSS tak učinil, neboť měl pochybnost, zda je institut nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina v souladu se směrnicí o dočasné ochraně. Dle osmého senátu je podstatná také otázka, zda je vyloučení soudního přezkumu postupu spočívajícího ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu její nepřijatelnosti v souladu s unijním právem. V případě žalobce sice nejde o vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti, avšak zejména odpověď na položenou předběžnou otázku ad 1. mohla mít relevanci pro posouzení kasační stížnosti, a proto NSS usnesením ze dne 27. 2. 2024, č. j. 5 Azs 217/2023-23, rozhodl o přerušení řízení podle § 48 odst. 3 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s.
[12] V době, kdy bylo řízení přerušeno, vydal Nejvyšší správní soud v jiné věci rozsudek ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024
28, č. 4652/2025 Sb. NSS, v němž upozornil, že aplikace § 5 odst. 1 písm. c) ani d) lex Ukrajina není vůbec namístě, pokud žadatel nepožívá dočasné ochrany v jiném členském státě EU ani v jiném členském státě neběží řízení o jeho žádosti. Desátý senát NSS připustil, že text zákona umožňuje dva možné výklady, a to (i) „jakmile už jednou cizinec požádal o dočasnou ochranu v jiném členském státě nebo jakmile mu jiný členský stát ochranu udělil, už nikdy nemůže podat žádost v ČR“ (výklad zastávaný rovněž v projednávané věci stěžovatelem), nebo (ii) „požádal
li cizinec o dočasnou ochranu v jiném členském státě a řízení o této žádosti stále běží (zatím o ní nebylo rozhodnuto) nebo byla
li mu ochrana v jiném členském státě udělena a stále trvá, (ještě) nemůže podat žádost v ČR“.
[13] Jelikož důvodová zpráva nepřispěla ke zjištění záměru zákonodárce, Nejvyšší správní soud hledal v uvedeném rozsudku východiska, na jejichž základě by bylo možné přiklonit se k jednomu z těchto výkladů. V bodě [29] tohoto rozsudku vysvětlil, že „účelem § 5 odst. 1 písm. c) a d) je procesně zabránit tomu, aby o žádosti téhož cizince běželo současně řízení i v dalším členském státě než v ČR (resp. aby se ve dvou různých členských státech vedlo řízení o tomtéž), nebo aby byla cizinci poskytována dočasná ochrana v ČR a v dalším členském státě zároveň. Tedy zabránit nežádoucímu zdvojení ochrany, která by měla být poskytována vždy jen v jednom členském státě (srov. čl. 11, 15 a 26 směrnice 2001/55/ES a bod 16 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady). Smyslem těchto ustanovení zákona naopak nemá být ‚jednou provždy‘ zabránit cizincům, kteří v minulosti byť jen podali žádost v jiném členském státě, požádat o udělení dočasné ochrany v ČR poté, co řízení o žádosti jinde už neběží (cizinci by např. vzali svou žádost zpět nebo jim jiný členský stát dočasnou ochranu nakonec neudělil) nebo co jim už dočasná ochrana jinde poskytována není.“. V těchto případech tedy podle citovaného rozsudku NSS nebylo třeba vyčkávat na rozhodnutí SDEU o položených předběžných otázkách.
[14] Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci bylo zjištěno, že žalobci je poskytovaná dočasná ochrana jinde, resp. v době posuzování jeho žádosti trvalo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v Rumunsku (viz výše), nebylo možné tuto věc bez dalšího podřadit pod případy vymezené v citovaném rozsudku NSS č. j. 10 Azs 151/2024
28, a tedy bylo naopak nutné vyčkat rozhodnutí SDEU o předběžných otázkách. SDEU následně vydal rozsudek ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C
753/23, jímž na shora uvedené předběžné otázky odpověděl takto:
1. Článek 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími
musí být vykládán v tom smyslu, že
brání vnitrostátní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany uvedené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud jej nezískala.
1. Článek 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími
musí být vykládán v tom smyslu, že
brání vnitrostátní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany uvedené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud jej nezískala.
2. Článek 8 odst. 1 směrnice 2001/55 ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie
musí být vykládán v tom smyslu, že
osoba požívající dočasné ochrany podle této směrnice má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, kterým se žádost o udělení povolení k pobytu ve smyslu tohoto článku 8 odmítá jako nepřijatelná.
[15] S ohledem na odpadnutí překážky, tedy vydání rozhodnutí SDEU o předběžných otázkách, NSS v souladu s § 48 odst. 6 s. ř. s. v usnesení ze dne 5. 3. 2025, č. j. 5 Azs 217/2023-26, vyslovil, že v řízení o kasační stížnosti stěžovatele se pokračuje.
[16] V souvislosti s rozsudkem SDEU ve věci Krasiliva stěžovatel svoji kasační stížnost doplnil. Poznamenal, že závěry uvedeného rozsudku nelze vztáhnout na případ žalobce, u něhož k vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě došlo. Proto by mu podle stěžovatele v dalším členském státě povolení k pobytu vydáno být nemělo. Jestliže některé členské státy EU postupují opačně a pobytové oprávnění vydávají, jde o jejich vlastní rozhodnutí, k němž jsou oprávněni podle čl. 3 odst. 5 směrnice o dočasné ochraně, jenž umožňuje přijmout vstřícnější úpravu; to ovšem Českou republiku nikterak nezavazuje a podle stěžovatele je jeho kasační stížnost – i po vydání zmíněného rozsudku SDEU – důvodná.
[17] V reakci na toto doplnění žalobce setrval na tom, že měl vždy v úmyslu požádat o dočasnou ochranu až v ČR, nikoli v Rumunsku – zde o ni vědomě nepožádal, nemohl ji tedy ani platně získat.
5. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodovala specializovaná samosoudkyně, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[19] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny v judikatuře NSS; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele. Kritérium přijatelnosti se přitom uplatní také v případech, kdy je stěžovatelem žalovaný správní orgán (viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006-59, č. 1143/2007 Sb. NSS).
[20] Ve světle takto vymezených kritérií NSS konstatuje, že podaná kasační stížnost předestírá k rozhodnutí otázku, která naplňuje důvod ad (1) kritérií přijatelnosti. Posoudit je totiž třeba, zda uvedení nepravdivého údaje ohledně oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU je podstatné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu věci a vede nutně k odnětí pobytového oprávnění za účelem dočasné ochrany dle § 5 odst. 7 lex Ukrajina za použití § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně. Tato otázka nebyla dosud plně řešena v judikatuře NSS, která se v návaznosti na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva soustředila na situace, kdy cizincům byla žádost o dočasnou ochranu vrácena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 a 2 lex Ukrajina. Na základě toho NSS shledal kasační stížnost v posuzované věci jako přijatelnou a přistoupil k jejímu meritornímu posouzení, přičemž dospěl k následujícímu závěru.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož odnětí oprávnění k pobytu významně determinuje právní postavení žalobce, v jehož případě rozhodně nepostačovalo zjištění z informačního systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Pokud stěžovatel prostřednictvím tohoto systému či evidence ex post zjistil, že žalobce byl 26. 8. 2022, tj. ještě před podáním žádosti o dočasnou ochranu v ČR, registrován jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku, nejde jistě o skutečnost nepodstatnou. Na druhou stranu ale nejde ani o takovou skutečnost, která bez dalšího implikuje odejmutí dočasné ochrany v ČR, jak poněkud zjednodušeně dovodil stěžovatel. Ten totiž v dané věci vyšel z mylného předpokladu, podle něhož, uvedl-li by žalobce, že mu byla dočasná ochrana udělena v Rumunsku, nutně by mu byla jeho žádost o dočasnou ochranu v ČR vrácena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina.
[23] Institutem nepřijatelnosti podle lex Ukrajina se v návaznosti na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva velmi podrobně zabýval NSS v rozsudku ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27; v podrobnostech lze odkázat na celé odůvodnění tohoto rozsudku, v němž pátý senát NSS mj. připomněl, že základním východiskem, z něhož SDEU dovodil, že nelze žádost vrátit jako nepřijatelnou v situaci, kdy již byla obdobná žádost podána v jiném členském státě, bylo to, že dočasná ochrana byla udělena už prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382. Tím byly členským státům EU uloženy povinnosti ve vztahu k osobám požívajícím dočasné ochrany podle kapitoly III směrnice o dočasné ochraně, zejména povinnost zajistit jim povolení k pobytu.
[24] V této souvislosti NSS – i s odkazem na svoji předchozí judikaturu (zejm. rozsudky ze dne 25. 4. 2024, 6 Azs 259/2023-21, ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024-28, či ze dne 21. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024-20) – v odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 273/2023-27 uvedl, že „správní orgány ani soudy nemohou vycházet pouze z údajů obsažených v informačním systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Ten totiž představuje pouhou pomůcku, kterou správní orgány členských států využívají k evidenci držitelů povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Na rozdíl od veřejných rejstříků (viz zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů) však na něj nelze vztahovat princip materiální publicity“ (viz bod [43]).
[24] V této souvislosti NSS – i s odkazem na svoji předchozí judikaturu (zejm. rozsudky ze dne 25. 4. 2024, 6 Azs 259/2023-21, ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024-28, či ze dne 21. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024-20) – v odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 273/2023-27 uvedl, že „správní orgány ani soudy nemohou vycházet pouze z údajů obsažených v informačním systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Ten totiž představuje pouhou pomůcku, kterou správní orgány členských států využívají k evidenci držitelů povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Na rozdíl od veřejných rejstříků (viz zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů) však na něj nelze vztahovat princip materiální publicity“ (viz bod [43]).
[25] V dalším bodě [44] odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 272/2023-27 NSS konstatoval: „Žadatel tedy musí mít možnost se již před správním orgánem k tomu, že je veden v evidenci TPD jakožto držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, vyjádřit a případně zpochybnit, že takovým povolením skutečně disponuje. Měl by mít také možnost se tohoto povolení, resp. práv z něj vyplývajících, za účelem získání povolení k pobytu v ČR vzdát, pokud to právní řád daného členského státu umožňuje. Takové možnosti ovšem žadatel vůbec nemá, pokud je mu žádost bez dalšího vrácena dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jako nepřijatelná. Byť tedy Soudní dvůr nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, jak byl shrnut v podkapitole IV.a) tohoto rozsudku, vyplývá, že k tomuto účelu nelze použít procesní institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Naopak, i v případě, že správní orgán zjistí při podání žádosti o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že žadatel je veden v evidenci TPD jako držitel povolení k pobytu v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá“ (důraz přidán).
[25] V dalším bodě [44] odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 272/2023-27 NSS konstatoval: „Žadatel tedy musí mít možnost se již před správním orgánem k tomu, že je veden v evidenci TPD jakožto držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, vyjádřit a případně zpochybnit, že takovým povolením skutečně disponuje. Měl by mít také možnost se tohoto povolení, resp. práv z něj vyplývajících, za účelem získání povolení k pobytu v ČR vzdát, pokud to právní řád daného členského státu umožňuje. Takové možnosti ovšem žadatel vůbec nemá, pokud je mu žádost bez dalšího vrácena dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jako nepřijatelná. Byť tedy Soudní dvůr nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, jak byl shrnut v podkapitole IV.a) tohoto rozsudku, vyplývá, že k tomuto účelu nelze použít procesní institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Naopak, i v případě, že správní orgán zjistí při podání žádosti o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že žadatel je veden v evidenci TPD jako držitel povolení k pobytu v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá“ (důraz přidán).
[26] Je pravdou, že v daném případě nebyla žádost žalobci vrácena jako nepřijatelná. Naopak stěžovatel ji přijal a povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany žalobci udělil dne 6. 9. 2022. Následně však lustrací v evidenci TPD stěžovatel zjistil, že žalobce je jako držitel dočasné ochrany registrován v Rumunsku, načež s žalobcem dne 24. 1. 2023 zahájil řízení a dne 12. 2. 2023 vydal rozhodnutí o odnětí žalobcova oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice. Stěžovatel tedy vedl správní řízení, nicméně v něm postupoval podobně, jako kdyby byla žádost žalobce nepřijatelná, což ostatně sám připouští; viz výše zmíněný poukaz stěžovatele na to, že kdyby měl informaci, že žalobce je registrován v Rumunsku, jeho žádost o dočasnou ochranu v České republice by mu byla vrácena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. Touto optikou pak stěžovatel v podstatě bez dalšího rozhodl o odnětí žalobcova oprávnění k pobytu na území ČR z titulu dočasné ochrany, což nelze akceptovat.
[27] I když SDEU nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě EU, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně vyplývá, že tak nelze postupovat pomocí institutu nepřijatelnosti – a contrario je nutno vést správní řízení, řádně poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení a další procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.
[27] I když SDEU nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě EU, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně vyplývá, že tak nelze postupovat pomocí institutu nepřijatelnosti – a contrario je nutno vést správní řízení, řádně poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení a další procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.
[28] To ostatně potvrzuje i další navazující judikatura – viz rozsudky prvního senátu NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a č. j. 1 Azs 336/2024-42, které jsou založeny na tom, že žalobce jako držitel dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí Rady má právo přemístit se v průběhu jejího trvání do jiného členského státu EU, přičemž předpokladem pro vydání pobytového oprávnění v tomto členském státě (České republice) je ukončení pobytového oprávnění vydaného v původním hostitelském členském státě (Rumunsku). NSS v odůvodnění těchto rozsudků (srov. body [78]) nastínil některé modelové situace, které v praxi mohou nastat, takto:
- Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba již v minulosti obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě, avšak tímto oprávněním k okamžiku podání žádosti prokazatelně již nedisponuje (např. z důvodu, že bylo na žádost žadatele zrušeno). V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina pro jeho neslučitelnost s unijním právem. Žádost bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.
- Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě a toto pobytové oprávnění je stále platné a trvá. Ani v takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, ale žádost bude nutno věcně projednat. V rámci projednání stěžovatel žadatele poučí o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Pokud bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, stěžovatel ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění stěžovatel vydá držiteli dočasné ochrany oprávnění k pobytu. Naopak v případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve stěžovatel žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě. K tomu mu poskytne součinnost.
a. Jestliže žadatel učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doloží (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu), stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu.
b. Stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu rovněž v situaci, kdy žadatel stěžovateli doloží, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. O této skutečnosti stěžovatel sám uvědomí orgány původního hostitelského státu a nebytné údaje vloží do informačního systému.
[28] To ostatně potvrzuje i další navazující judikatura – viz rozsudky prvního senátu NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a č. j. 1 Azs 336/2024-42, které jsou založeny na tom, že žalobce jako držitel dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí Rady má právo přemístit se v průběhu jejího trvání do jiného členského státu EU, přičemž předpokladem pro vydání pobytového oprávnění v tomto členském státě (České republice) je ukončení pobytového oprávnění vydaného v původním hostitelském členském státě (Rumunsku). NSS v odůvodnění těchto rozsudků (srov. body [78]) nastínil některé modelové situace, které v praxi mohou nastat, takto:
- Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba již v minulosti obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě, avšak tímto oprávněním k okamžiku podání žádosti prokazatelně již nedisponuje (např. z důvodu, že bylo na žádost žadatele zrušeno). V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina pro jeho neslučitelnost s unijním právem. Žádost bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.
- Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě a toto pobytové oprávnění je stále platné a trvá. Ani v takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, ale žádost bude nutno věcně projednat. V rámci projednání stěžovatel žadatele poučí o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Pokud bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, stěžovatel ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění stěžovatel vydá držiteli dočasné ochrany oprávnění k pobytu. Naopak v případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve stěžovatel žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě. K tomu mu poskytne součinnost.
a. Jestliže žadatel učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doloží (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu), stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu.
b. Stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu rovněž v situaci, kdy žadatel stěžovateli doloží, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu. O této skutečnosti stěžovatel sám uvědomí orgány původního hostitelského státu a nebytné údaje vloží do informačního systému.
[29] Přeneseno na nyní posuzovanou věc to znamená, že stěžovatel nemohl odejmout žalobci oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 lex Ukrajina za použití § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně, aniž ho předtím řádně poučil a zjistil jeho stanovisko stran toho, zda chce svá práva, včetně práva pobytu, plynoucí z dočasné ochrany čerpat výlučně v České republice. V případě kladné odpovědi, kterou lze s ohledem na skutkové okolnosti této věci více než předpokládat, pak bylo na místě postupovat mutatis mutandis shora naznačeným způsobem – zejména měl tedy stěžovatel ověřit, jestli předchozí pobytové oprávnění žalobce v Rumunsku nezaniklo vydáním jeho oprávnění k pobytu v ČR či prostým plynutím času, případně měl žalobce vyzvat, aby sám v tomto směru jednal, předchozího pobytového oprávnění se vzdal atd. Nic z tohoto se však v daném případě nestalo, což znamená, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele nemohlo obstát a krajský soud postupoval správně, pokud ho zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
6. Závěr a náklady řízení
[29] Přeneseno na nyní posuzovanou věc to znamená, že stěžovatel nemohl odejmout žalobci oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 lex Ukrajina za použití § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně, aniž ho předtím řádně poučil a zjistil jeho stanovisko stran toho, zda chce svá práva, včetně práva pobytu, plynoucí z dočasné ochrany čerpat výlučně v České republice. V případě kladné odpovědi, kterou lze s ohledem na skutkové okolnosti této věci více než předpokládat, pak bylo na místě postupovat mutatis mutandis shora naznačeným způsobem – zejména měl tedy stěžovatel ověřit, jestli předchozí pobytové oprávnění žalobce v Rumunsku nezaniklo vydáním jeho oprávnění k pobytu v ČR či prostým plynutím času, případně měl žalobce vyzvat, aby sám v tomto směru jednal, předchozího pobytového oprávnění se vzdal atd. Nic z tohoto se však v daném případě nestalo, což znamená, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele nemohlo obstát a krajský soud postupoval správně, pokud ho zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
6. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud neshledal podanou kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou poslední s. ř. s. zamítl.
[31] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, náleží mu tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložil. Tyto náklady tvoří odměna zástupce žalobce za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč (sepis vyjádření ke kasační stížnosti) a dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024; viz čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.], celkem tedy 3 400 Kč. Doplňující podání, kterým žalobce reagoval na doplnění kasační stížnosti s ohledem na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, soud nepokládal za samostatný úkon právní služby a odměnu zástupci za tento úkon nepřiznal, neboť jen ve stručnosti setrval na svém dosavadním stanovisku. Uvedenou náhradu nákladů řízení ve výši 3 400 Kč je stěžovatel povinen žalobci zaplatit do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Ing. Tomáše Tillmanna, advokáta se sídlem Vrázova 1324/40, Ostrava.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. dubna 2025
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu