3 Nd 342/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2002 v trestní věci obžalovaného M. B., vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 11 T 1/2001 a u Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího pod sp. zn. 4 To 493/2001, o návrhu obžalovaného na odnětí a přikázání věci, t a k t o :
Podle § 25 tr. ř. a cotnr. se návrh z a m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 10. 2001, č. j. 11 T 1/2001, byl obžalovaný M. B. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle § 126 tr. zák., jehož se měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „v době od 16. 12. 1999 do zrušení konkursu v T. jako jednatel společnosti B., spol. s r. o., se sídlem v T., po prohlášení konkursu na majetek dlužníka B., spol. s r. o. usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16. 12. 1999, číslo jednací 32 K 32/97-61, kterým byla správcem konkursní podstaty ustanovena J. Ch., s touto odmítal spolupracovat, nepředal jí žádné podklady k zjištění majetku konkursní podstaty, čímž odmítal plnit povinnosti uložené mu podle zákona o konkursu a vyrovnání, i když k tomu byl vyzván usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 28. 1. 2000, číslo jednací 32 K 32/97-84.“
Shora citovaný rozsudek napadl obžalovaný odvoláním v jehož rámci navrhl, aby předmětná trestní věc byla delegována „mimo Moravu“. Takto formulovaný návrh na delegaci věci opřel obžalovaný o přesvědčení, že pracovníci Okresního soudu v Třebíči se vůči jeho osobě dopustili řady nezákonných opatření, a že též ze strany dalších státních orgánů činných v obvodu Okresního soudu v Třebíči došlo k porušování jeho práv. Další důvod pro „přeložení tohoto případu mimo Moravu“ pak obžalovaný spatřoval v tom, že soudci v tomto regionu se navzájem znají, jsou mezi nimi osobní vazby, což podle obžalovaného svědčí o tom, že „proti sobě nepůjdou.“
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pak Krajský soud v Brně, kde je věc v odvolacím řízení nyní vedena pod sp. zn. 4 To 493/2001, rozhodl o jejím předložení Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud), neboť s ohledem na obsah návrhu obžalovaného dospěl k závěru, že k rozhodnutí o delegaci není příslušný Krajský soud v Brně ani Vrchní soud v Olomouci.
Podle § 25 tr. ř. může být z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně, přičemž o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.
Ačkoliv obžalovaný ve svém návrhu na delegaci věci přesněji nespecifikuje, kterému soudu „mimo Moravu“ by měla být věc přikázána, je z obsahu jeho podání (§ 59 odst. 1 tr. ř.) zřejmé, že má jít o soud, který se nenachází v obvodu Vrchního soudu v Olomouci (tj. na Moravě). V takovém případě pak ve smyslu ustanovení § 25 věta druhá tr. ř. může mít postavení nejblíže společně nadřízeného soudu jedině Nejvyšší soud (jako tzv. delegující soud).
Dále je zapotřebí uvést, že návrh na odnětí a přikázání věci byl učiněn ve stadiu odvolacího řízení, k jehož provedení je v posuzovaném případě příslušný Krajský soud v Brně. Jeho funkční příslušnost jako soudu II. stupně vyplývá z ustanovení § 252 tr. ř.
Důležité důvody, na jejichž základě může být věc delegována jinému soudu téhož druhu a stupně, zákon v § 25 tr. ř. blíže nedefinuje. Je však nepochybné, že takové důvody bude možno opřít jen o skutečnosti, jež budou svojí povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. ř. představuje zákonem dovolený průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (soudu) vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Lze tedy konstatovat, že důležitými důvody podle § 25 tr. ř. budou především takové důvody, ohledně nichž je možno učinit závěr, že v daném případě u nepříslušného soudu by bylo zajištěno nestranné a zákonné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu věci i uplatnění všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení. Tak by tomu bylo např. při vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování nebo z důvodů, že jiným soudem by věc mohla být projednána podstatně hospodárněji a rychleji apod.
V posuzovaném případě směřuje obžalovaný M. B. své námitky především vůči Okresnímu soudu v Třebíči. Usnesením tohoto soudu ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 11 T 1/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 3 To 399/2001, bylo však pravomocně rozhodnuto, že samosoudce Okresního soudu v Třebíči Mgr. R. K. není podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci. Za tohoto stavu již nebylo třeba rozhodovat o případné podjatosti dalších soudců Okresního soudu v Třebíči, když tzv. zákonný soudce vyloučen nebyl. Tento soudce pak pokračoval v řízení a dne 24. 10. 2001 ve věci rozhodl rozsudkem, který obžalovaný následně napadl odvoláním.
Jak již bylo uvedeno, ke konání odvolacího řízení je jako soud II. stupně příslušný Krajský soud v Brně. Důvodem pro odnětí věci tomuto soudu a jejímu přikázání jinému krajskému soudu mimo obvod Vrchního soudu v Olomouci (mimo Moravu) by pak podle námitek obžalovaného měla být skutečnost, že se soudci mezi sebou znají a jejich osobní (kolegiální) vztahy by tak mohly být na újmu jejich spravedlivého rozhodování (č. l. 56). Předmětná námitka byla ovšem uplatněna pouze v obecné rovině a není podložena žádnými konkrétními skutečnostmi, jež neuvádí ani obžalovaný a které nelze dovodit ani z obsahu předloženého spisu. Přitom jedině existence výše uvedených skutečností by mohla být relevantní pro závěr, že u jiného soudu by bylo lépe zajištěno nestranné a zákonné projednání věci, a že by tedy nebylo možno trvat na dodržení principu zákonného soudce (soudu) podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud proto neshledal důležité důvody pro vyhovění návrhu obžalovaného M. B. na delegaci předmětné trestní věci. Návrh na tento postup byl proto jako nedůvodný zamítnut (§ 25 tr. ř. a contr.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 15. ledna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler