3 Tcu 73/2014-85
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal dne 14. ledna 2015 v neveřejném zasedání návrh obviněného D. M., na vydání rozhodnutí o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a rozhodl takto:
Návrh obviněného D. M., aby Nejvyšší soud podle § 10 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že je ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 102/2011 vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, se zamítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. srpna 2012 č. j. 4 T 102/2011-4539 byl obviněný D. M. uznán vinným ad I. pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), ad II. pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák., ad. III. zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 2, odst. 3 alinea druhá trestního zákoníku (dále jen tr. zákoníku), ad IV. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ad V. pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ad VI. přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ad VII. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věci přesně specifikované ve výroku citovaného rozsudku a bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání D. M. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 4 To 5/2013 tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině v části I/1-5 a ve výroku o vině v části VI (a v navazujících výrocích o trestu a náhradě škody) a nově uznal D. M. vinným pod body ad I. 1-5 citovaného rozsudku pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ad II. přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy, a to pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák., zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 2, odst. 3 alinea druhá trestního zákoníku, trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen), mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věci přesně specifikované ve výroku citovaného rozsudku a bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V souvislosti s tímto rozsudkem odvolacího soudu, podal obviněný M. žádost o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení s poukazem na § 10 odst. 2 tr. ř. ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy České republiky s tím, že „skutky vymezené v obžalobě státního zastupitelství byly obžalovaným činěny v rámci podnikatelské činnosti dle zákona číslo 455/1991 Sb., Zákona o živnostenském podnikání a vztahuje se na ně imunita ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy ve spojení s ustanovením § 10 odst. 2 tr. ř.“ Tuto žádost dále stručně odůvodnil námitkami uvedenými v jeho (též podaném) mimořádném opravném prostředku (dovolání), když zejména uvedl, že z odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Při posuzování této žádosti je namístě zdůraznit, že trestním stíháním se dle § 12 odst. 10 tr. ř. rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé.
Nejvyšší soud v tomto návrhovém řízení shledal, že trestní věc vedená u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 102/2011 je věcí již pravomocně skončenou. Vzhledem k této klíčové skutečnosti (a s odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tcu 219/2012 ze dne 28. 5. 2013) rozhodování o vynětí obviněného M. z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle § 10 odst. 2 tr. ř. ztrácí smysl, a proto Nejvyšší soud návrh obviněného věcně zamítl.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že čl. 15 – 53 zák. č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen Ústava) upravuje postavení moci zákonodárné, konkrétně pak čl. 27 odst. 2 Ústavy zní tak, že za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. Z předmětného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích pak žádným způsobem nevyplývá, že by byl obviněný M. poslancem či senátorem, dokonce ani, že by se jemu přisuzovaných trestných činů měl jakýmkoli (byť vzdáleným) způsobem dopouštět v souvislosti s takovouto činností. Jeho argument, že se této činnosti dopouštěl v rámci podnikání, je z hlediska posouzení poslanecké imunity, která pokrývá projevy učiněné poslancem či senátorem na půdě některé z komor Parlamentu, zjevně právně irelevantní.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud takto podaný návrh (jak uvedeno výše) zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2015 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka