U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal dne 16. července 2013 v neveřejném zasedání návrh
obviněného Bc. M. Š., na vydání rozhodnutí o vynětí z pravomoci orgánů činných
v trestním řízení a rozhodl takto:
Podle § 10 odst. 2 trestního řádu je obviněný Bc. M. Š. vyňat z pravomoci
orgánů činných v trestním řízení ohledně jednání spočívajícího v tom, že
společně s Bc. P. T., a Ing. I. F., v přesně nezjištěné době nejméně od 3.
října 2012 do současné doby v P., jako úřední osoba - poslanec Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, ve společném úmyslu opatřit sobě
neoprávněný prospěch spočívající v tom, že v souvislosti se vzdáním se mandátu
poslance a tím vytvoření reálné možnosti pro předsedu vlády České republiky a
poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N., že bude
schválen vládní návrh zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v
souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, který byl vládou České
republiky dne 6. 9. 2012 předložen Poslanecké sněmovně Parlamentu České
republiky a dále dne 6. 9. 2012 poslancům rozeslán jako sněmovní tisk, s nímž
vláda České republiky spojila žádost o vyslovení důvěry, získají členství v
orgánech – představenstvu nebo dozorčí radě – a případně i v managementu
společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních
orgánech, úmyslně v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, konkrétně s
tím, aby poslanci v souladu s čl. 23 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.,
Ústavy České republiky, jednali v souladu se svým slibem, kterým na svou čest
slibují, že svůj mandát budou vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého
nejlepšího vědomí a svědomí, a dále, aby v souladu s čl. 26 ústavního zákona č.
1/1993 Sb., Ústavy České republiky vykonávali svůj mandát osobně v souladu se
svým slibem a nebyli přitom vázáni žádnými příkazy, vykonávaje svou pravomoc v
rozporu s citovanými ustanoveními čl. 23 odst. 3 a čl. 26 ústavního zákona č.
1/1993 Sb., Ústavy České republiky,
- předseda vlády České republiky a poslanec Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky RNDr. P. N. nejméně ode dne 18. 9. 2012 dal slib,
prostřednictvím Mgr. J. N. a Mgr. R. B., MBA, poslancům Bc. P. T., Bc. M. Š. a
Ing. I. F. poskytnutí této formy úplatku,
- poslanci Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F., jako úřední osoby, kdy za
osobu poslanců Bc. M. Š. a Ing. I. F. po vzájemné dohodě jednal Bc. P. T., si
nejméně ode dne 3. 10. 2012 dali slíbit úplatek ve formě získání členství v
orgánech – představenstvu nebo dozorčí radě – a případně i v managementu
společnosti, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních
orgánech,
- předseda vlády České republiky a poslanec Poslanecké sněmovny České
republiky RNDr. P. N. dále nejméně ode dne 5. 11. 2012 začal vyvíjet aktivitu
směřující k tomu, aby poslancům Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F. byl slíbený
úplatek poskytnut,
dne 6. 11. 2012 bylo mezi předsedou vlády České republiky a poslancem
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky RNDr. P. N., jako stranou
nabízející úplatek, jednajícím prostřednictvím Mgr. J. N. a Mgr. R. B., MBA, a
Bc. P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F., úředními osobami - poslanci, dosažena dohoda
o obsahu úplatku – získání členství v orgánech – představenstvu nebo dozorčí
radě – a případně v managementu společností, v nichž je majoritním akcionářem
Česká republika, nebo ve státních orgánech,
dne 7. 11. 2012 se poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Bc.
P. T., Bc. M. Š. a Ing. I. F., za příslib úplatku ve formě získání členství v
orgánech – představenstvu nebo dozorčí radě – a případně i v managementu
společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, nebo ve státních
orgánech od předsedy vlády České republiky a poslance Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky RNDr. P. N., vzdali poslaneckého mandátu,
které podle usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v
Ostravě, sp. zn. 4 VZV 5/2013 ze dne 13. 6. 2013, jímž bylo podle § 160 odst. 1
trestního řádu za použití § 174 odst. 2 písm. c) trestního řádu zahájeno
trestní stíhání také Bc. M. Š., tvoří část skutku, ve kterém je spatřován
trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)
trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku
a jako trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b)
trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.
Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě,
usnesením sp. zn. 4 VZV 5/2013 ze dne 13. 6. 2013 podle § 160 odst. 1 trestního
řádu (dále jen tr. ř.) za použití § 174 odst. 2 písm. c) tr. ř. rozhodl o
zahájení trestního stíhání mimo jiné i Bc. M. Š. pro skutky označené již shora
(ve výroku tohoto usnesení), ve kterých spatřuje také shora uvedené trestné
činy.
Dne 18. 6. 2013 obdržel Nejvyšší soud návrh obviněného Bc. M. Š.
(prostřednictvím jeho obhájce Mgr. L. T.) na rozhodnutí podle § 10 odst. 2 tr.
ř. o tom, zda je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle čl.
27 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen Ústava).
V textu svého podání navrhovatel (obviněný) uvedl, že s ohledem na výše uvedené
(předmětný skutek) a vzhledem k tvrzené (jeho) trestné činnosti má za to, že
jako poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jímž v rozhodné
době, kdy se měl dopustit údajné trestné činnosti (popsané v citovaném usnesení
o zahájení trestního stíhání), byl, je současně osobou (s ohledem na uvedené)
požívající ze zákona výsad a imunit, a tedy ve smyslu § 10 odst. 2 tr. ř. má
být takto vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Jeho trestní
stíhání tak v posuzovaném případě nebylo možné zahájit, a proto ve věci ani
činit další úkony trestního řízení (včetně rozhodnutí o jeho vzetí do vazby).
Proto také se v uvedeném směru obrátil na Nejvyšší soud v rámci ustanovení § 9
tr. ř. a navrhl, aby ten z hlediska ustanovení § 10 odst. 2 tr. ř. rozhodl o
otázce, zda a do jaké míry je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním
řízení. Současně kritizoval postup příslušného státního zástupce, pokud tento v
rozporu s pokynem Nejvyššího státního zastupitelství č. 8/2009 sám předmětnou
otázku nepředložil Nejvyššímu soudu k posouzení.
V rámci svého návrhu dále odkázal na ustanovení § 10 odst. 1 tr. ř., podle
kterého z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona jsou
vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva.
Poukázal takto na to, že osoby požívající výsad a imunit podle zákona, které
jsou vyňaty z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a ohledně nichž není
možno zahajovat ani vést trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.
jsou i prezident, poslanci a senátoři podle Ústavy. Pokud jde o poslance a
senátory tak konkrétně podle jejího čl. 27 odst. 2, nelze za projevy učiněné v
Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech poslance nebo senátora
trestně stíhat a poslanec nebo senátor v takovém případě podléhá výhradně
disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. V případě poslanců a senátorů
jde tedy o částečnou hmotněprávní exempci. Dále uvedl, že projev poslance v
sobě přitom významově obsahuje nejenom výroky nebo legislativní a jiné návrhy,
ale jakýkoliv úřední úkon (ústavní činnost), a takto výkon ústavních práv
spojených s funkcí poslance, kterým se poslanec projevuje při plnění svého
mandátu. Pokud se tedy poslanec svým projevem činěným v Poslanecké sněmovně
dopustí jednání, pro které by mohl být jinak trestně stíhán, je přípustné pouze
disciplinární řízení, které je oprávněn zahájit pouze předseda Poslanecké
sněmovny, případně z vlastního podnětu mandátní a imunitní výbor. Poukázal na v
tomto směru ustálenou doktrínu, kterou reflektuje i aktuální rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tcu 135/2012 ze dne 3. 10. 2012. To se týká
skutkově obdobné věci a vyplývá z něj, že projevem poslance se rozumí nejen
výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle. Jde takto o
jakékoliv jednání poslance na půdě Poslanecké sněmovny, a to je třeba takto
považovat za výkon jeho mandátu, a tedy jeho projev požívající ústavní ochrany
ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy. Za takové jednání je nepochybně třeba
považovat i akt vzdání se mandátu, učiněného na půdě sněmovny, když ústavní
normy výslovně počítají a umožňují poslanci bez dalšího využít svého ústavního
práva a poslaneckého mandátu se bez ohledu na okolnosti a důvody takového
rozhodnutí vzdát. I s ohledem na ústavněprávní principy jde o rozhodnutí
absolutní a nepřezkoumatelné z hlediska práv konkrétního poslance, když opačný
postup směřuje proti samotným principům a zásadám demokratického státu. Takový
projev poslance je třeba vnímat jako projev jeho svobody při výkonu jeho funkce
a je na něj třeba pohlížet jako na projev podléhající materiální imunitě a
nikoli kuratele moci výkonné.
V rámci shora uvedeného (označeného) skutku poukázal na to, že z usnesení o
zahájení trestního stíhání plyne, že se předmětné trestné činnosti měl dopustit
jako úřední osoba, a to jako poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky, a to v souvislosti se vzdáním se mandátu poslance, když v
souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu nejednal v souladu s čl. 23 odst.
3 Ústavy, v souladu se svým slibem vykonávat svůj mandát v zájmu všeho lidu a
podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a dále v souladu s čl. 26 Ústavy
vykonávat svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nebýt přitom vázán
žádnými příkazy. Orgány činné v trestním řízení přitom spatřují trestněprávně
relevantní činnost obviněného v tom, že se jako poslanec Poslanecké sněmovny
České republiky vzdal za neoprávněnou výhodu svého mandátu poslance a namítané
trestné činnosti se měl tedy v podstatě dopustit prostřednictvím a využitím
osobního projevu jeho ústavního práva v podobě vzdání se svého poslaneckého
mandátu, jak plyne ze záznamu 47. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky ze dne 7. 11. 2012 (její záznam k návrhu připojil). Dodal, že tento
jeho projev (jednání), se kterým orgány činné v trestním řízení spojují
trestněprávní důsledky, spočíval v osobním vzdání se mandátu (poslance) na
schůzi Poslanecké sněmovny. Přitom jednání, které je mu kladeno za vinu, bylo z
pohledu trestního práva dokonáno již právě tím jeho projevem poslance, v rámci
kterého se vzdal poslaneckého mandátu, což představuje onu hmotněprávní exempci
zakotvenou v ustanovení § 10 odst. 1 tr. ř. spolu s čl. 27 odst. 2 Ústavy, když
ta se vztahuje na celé (v usnesení o zahájení jeho trestního stíhání) popsané
jednání. Dodal, že i kdyby mohly být při popsaném jednání dovozovány znaky
trestné činnosti, pak důsledkem ústavního pravidla obsaženého v čl. 27 odst. 2
Ústavy, výlučným orgánem oprávněným k posouzení a k podání případného návrhu na
zahájení disciplinárního řízení ohledně takového jednání, by byl pouze předseda
Poslanecké sněmovny, případně z vlastního podnětu mandátový a imunitní výbor
Poslanecké sněmovny. Uzavřel s tím, že ustálená doktrína pravomoc orgánů
činných v trestním řízení v takovéto věci v § 10 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm.
c) tr. ř. výslovně vylučuje a reprobuje. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
rozhodl ve smyslu § 10 odst. 1 a 2 tr. ř. tak, že obviněný Bc. M. Š. je podle §
10 odst. 2 tr. ř. vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ohledně
jednání, jež popsal totožně s jednáním uvedeným ve výrokové části tohoto
rozhodnutí Nejvyššího soudu, a na které Nejvyšší soud pro nadbytečnost jeho
(stejného) popisu odkazuje.
K takto podanému návrhu se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Vrchního
státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě (dále jen státní
zástupce), přípisem, který obdržel Nejvyšší soud dne 25. 6. 2013. V něm uvedl,
že se s argumentací obviněného ani částečně neshoduje. To s tím, že obviněný ve
svém návrhu podsouvá nepravdivou premisu, že je stíhán pro projev v Poslanecké
sněmovně, kterým se vzdal svého poslaneckého mandátu. Tak tomu však není, neboť
stíhaný skutek v uvedeném nespočívá, což je patrné z vymezení příslušného
skutku v usnesení o zahájení trestného stíhání i z jeho odůvodnění. Podstatou
příslušného skutku je to, že si obviněný (jako poslanec) nechal slíbit zvolení
za člena dozorčí rady společnosti ČEPRO, a. s., výměnou za to, že nebude
hlasovat proti předmětnému návrhu zákona a následně se nechal do zmíněné funkce
zvolit. O daném návrhu zákona však nakonec nehlasoval vůbec, protože v okamžiku
hlasování již nebyl poslancem. Je mu tak kladeno za vinu, že nevykonával svůj
poslanecký mandát v souladu se slibem poslance (podle svého nejlepšího vědomí a
svědomí) a zjednodušeně řečeno „vyměnil“ za uvedený slib zisk označené funkce. V souvislosti s dosud učiněnými skutkovými zjištěními lze s vyšším stupněm
pravděpodobnosti učinit závěr, že danou funkci měl slíbenu a následně ji v
důsledku svého postoje při inkriminovaném hlasování nakonec získal, když bez
těchto okolností si jejím dosažením nemohl být jistý. Dále státní zástupce
popsal charakter společnosti ČEPRO, a. s., včetně jeho hospodářských výsledků a
pozice členů jeho dozorčí rady. Věnoval se také pojmu úplatek z hlediska
trestněprávní teorie, a to v souvislosti s jednáním obviněného s poukazem na
označený výkon svého poslaneckého mandátu a stejně tak se zabýval znaky
obstarání věcí obecného zájmu. Poukázal v této souvislosti na určitá omezení
poslance při výkonu jeho mandátu, jak plynou i ze zákona č. 159/2006 Sb., o
střetu zájmů ve znění pozdějších předpisů. Má za to, že jednání obviněného (jak
bylo prověřováním zjištěno) již zjevně vybočilo z rámce běžných politických
dohod, při kterých dochází k vyvažování zájmů celospolečenských nebo zájmů
alespoň určité části společnosti, jak je představují programy politických
stran, když jednání obviněného směřovalo pouze k uspokojení jeho ryze osobních
a soukromých zájmů. Vytýkané jednání tak podle státního zástupce není pouhým
projevem politické praxe jako např. dohody představitelů politických stran o
programových ústupcích v legislativním procesu nebo při dohodách o obsazení
veřejných funkcí, ale vykazuje již znaky trestné činnosti. Proto státní
zástupce v rovině vyšší pravděpodobnosti dovodil, že zjištěné skutečnosti
nasvědčují spáchání trestného činu podplácení podle § 331 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Stejně tak
se státní zástupce zabýval i znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 339 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to i se znakem úmyslného
opatření neoprávněného prospěchu své osobě zhruba se stejnou argumentací, jak
je uvedena shora.
V daných souvislostech poukázal i na Trestněprávní úmluvu o
korupci z 27. 1. 1999 (publikovanou pod č. 70/2002 Sb.m.s.), kterou Česká
republika ratifikovala a která zavazuje státy trestně stíhat korupci i ve
vztahu k členům tuzemských parlamentních shromáždění při výkonu jejich funkce. S ohledem na shora uvedené je státní zástupce názoru, že ve smyslu § 10 odst. 1
tr. ř. a contrario ve spojení s čl. 27 odst. 2 Ústavy není obviněný Bc. M. Š. v
předmětné věci vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, neboť
částečná hmotněprávní exempce na stíhaný skutek nedopadá, když projev, kterým
se obviněný dne 7. 11. 2012 na zasedání Poslanecké sněmovny vzdal svého mandátu
poslance není předmětem trestního stíhání zahájeného usnesením státního
zástupce sp. zn. 4 VZV 5/2013 ze dne 13. 6. 2013. Proto navrhl, aby Nejvyšší
soud o návrhu obviněného podle § 10 odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný ve
smyslu § 10 odst. 1 tr. ř. a contrario není v trestním stíhání vedeném pro
skutek popsaný v usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v
Olomouci, pobočka v Ostravě, sp. zn. 4 VZV 5/2013 ze dne 13. 6. 2013 vyňat z
pravomoci orgánů činných v trestním řízení.
Po zvážení všech již uvedených skutečností a projednání předloženého návrhu
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podaný návrh byl uplatněn nejenom právně
relevantně, ale je také důvodný. Především je namístě opakovaně zdůraznit, že
osobami požívajícími výsad a imunit, v daném případě s ohledem na ustanovení §
10 odst. 1 tr. ř., podle kterého jsou tyto vyňaty z pravomoci orgánů činných v
trestním řízení a ohledně kterých není možno zahájit ani vést trestní stíhání
podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř., jsou také poslanci Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky. Ti jsou chráněni imunitou na základě čl. 27 odst. 2
Ústavy a nelze je za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo jejich orgánech
trestně stíhat. Za projev učiněný v Poslanecké sněmovně je namístě pokládat i
jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností, a tedy také jednání
vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím, ať už v
rámci jedné či více politických stran či jejich koalic. Jde tak stručně řečeno
o vyjádření postojů v rámci politické soutěže probíhající nepochybně i v
Poslanecké sněmovně, a to i ze strany jednotlivých poslanců. Za takový projev
je v daném případě namístě pokládat i (v daných souvislostech a s ohledem na
dosud učiněná skutková zjištění) jednání obviněného, pokud tento v rámci výkonu
svého poslaneckého mandátu odmítl vyjádřit svůj souhlas s přijetím označených
(daňových) zákonů. Stejně tak lze označit za výkon jeho poslaneckého oprávnění
i jeho další postoj, pokud se vzdal svého poslaneckého mandátu proto, aby
umožnil pokračování vlády, která s přijetím uvedených zákonů spojila hlasování
o vyjádření důvěry v ní. Projev učiněný poslancem (s ohledem na již uvedené) v
Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky tak nelze zakomponovat, jako
jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jehož se měl dopustit, tedy v
posuzované věci trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a trestného činu přijetí úplatku podle § 331
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit jako
spolupachatel. Pokud za daných okolností hlasoval o přijetí zákona (zdržel se
hlasování) či vzdal se poslaneckého mandátu, nelze takové jeho jednání
vztáhnout současně k naplnění všech znaků skutkových podstat již označených
trestných činů, když takový projev je nejenom chráněn imunitou ve smyslu čl. 27
odst. 2 Ústavy, ale dosahuje již parametrů indemnity z hlediska čl. 27 odst. 1
Ústavy. Podstatným však zůstává to, že v označeném období tak, jak je uvedeno
ve skutkovém popisu citovaného usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, je
obviněný v tomto směru chráněn imunitou poslance Parlamentu České republiky z
hlediska čl. 27 odst. 2 Ústavy.
Ve svém souhrnu tak lze konstatovat, že byť se
popsané jednání obviněného jeví jako neetické či nekorektní, je současně
zjevné, že jeho projev, kterým je nepochybně jeho hlasování v Poslanecké
sněmovně (případně i to, že využil svého práva nehlasovat), stejně jako vzdání
se mandátu poslance, je namístě vnímat jako projev poslance ve zřetelné
souvislosti s výkonem jeho poslaneckého mandátu a na takový projev nezbývá než
vztáhnout ustanovení čl. 27 Ústavy s tím, že takto učiněný projev poslance je
chráněn jeho (Ústavou mu poskytnutou) imunitou. Za těchto okolností nelze
takový postup (projev) poslance posunout až do roviny trestněprávních úvah, a
to ani z pohledu okolností, které mu údajně předcházely, a tedy politického
jednání, které prý mělo vést až k naplnění všech znaků skutkových podstat
uvažovaných trestných činů. Proto také dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v
posuzované věci tak (znovu s ohledem na uvedené) došlo k nepřijatelné ingerenci
exekutivní moci do moci zákonodárné. Současně je také namístě uvést, že ani ze
skutku popsaného v odůvodnění vzneseného obvinění nijak neplyne, že se tak mělo
stát mimo půdu Poslanecké sněmovny či jejích orgánů, kdy z hlediska dosud
vedené argumentace nemá Nejvyšší soud žádný důvod odchýlit se od názoru
Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozhodnutí týkajícím se obdobné problematiky a
publikovaném pod sp. zn. 11 Tcu 135/2012. Je namístě (v zásadě jako obiter
dictum) uvést, že Nejvyšší soud v dané chvíli nemůže předjímat jakýkoli další
postup orgánů činných v trestním řízení a nemůže (nesmí) se vyjadřovat k dalším
zjištěním ve věci učiněným. Ke shora uvedenému je však namístě (v souvislosti s
výkonem poslaneckého mandátu obviněným) uvést, že obviněný odmítl podpořit
zmíněné zákony s ohledem na svůj legitimně projevený názor stran daňové
politiky vlády, a to do té míry, že na svůj poslanecký mandát rezignoval. Stejně tak lze za legitimní výkon poslaneckého mandátu označit i tento jeho
následný postoj, kdy se poslaneckého mandátu vzdal proto, že chtěl umožnit
pokračování vlády, jako člen jedné ze stran, které (koaliční) vládu tvořily. Jak již řečeno, Nejvyšší soud se nemůže v rámci svého (takto přijatého)
rozhodnutí dále vyjadřovat k tomu, za jakých okolností se svého poslaneckého
mandátu vzdal a co jej k tomu vedlo. Takové úvahy mohou již být případným
předmětem dalšího šetření orgánů činných v trestním řízení, když je v této
souvislosti třeba zmínit i to, že předmětný skutek je sice namístě posuzovat v
jednom celku, ale i to, že Nejvyšší soud v rámci podaného návrhu obviněného na
své vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení §
10 odst. 2 tr. ř. se mohl zabývat pouze tou částí předmětného skutku, která se
uvedené problematiky přímo týká (je vymezeno návrhem obviněného), a tedy (jeho)
popsaného jednání, které je v označeném skutku vymezeno dobou od 18. 9. 2012,
do vzdání se jeho poslaneckého mandátu dnem 7. 11. 2012.
Je tak konečně namístě
uvést, že bude věcí orgánů činných v trestním řízení, jaký budou volit ve věci
obviněného další postup, a to samozřejmě s přihlédnutím k rozhodnutí, které
takto přijal Nejvyšší soud. Nezbývá potom než upozornit (ve vztahu k dalším
srovnatelně obviněným) na ustanovení § 261 tr. ř., tedy institut beneficia
cohaesionis per analogiam.