3 Tdo 101/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
února 2004 o dovolání podaném obviněným V. U., t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve věznici K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2002,
sp. zn. 3 To 102/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 30/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 4 T
30/2001, v trestní věci obviněných J. V. a V. U., byl obviněný V. U. pod bodem
II. a) uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pod bodem II. b) trestným činem
nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterých se
dopustil skutky popsanými ve výrokové části rozsudku. Podle § 140 odst. 3 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání deseti let, pro jehož výkon jej soud za podmínek § 39a odst. 3 tr. zák.
zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl
obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí, jež jsou specifikovány
v uvedeném výroku.
O odvoláních, která oba obvinění podali proti tomuto rozsudku, rozhodl ve
druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 3 To
102/02, jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek
soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 8. 2002 (§ 139 odst. 1 písm.
b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný V. U. dovoláním
podaným prostřednictvím svého obhájce. V rozsahu napadeného výroku dovolání
směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatněným dovolacím
důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl rozhodnutím
soudů obou stupňů konkrétní vady, které podle jeho názoru existenci výše
uvedeného dovolacího důvodu plně opodstatňují. V petitu svého dovolání pak
navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i
vadné řízení mu předcházející podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a v souladu s
§ 265l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a
uvedla, že námitky dovolatele dílem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nespadají, a v té části, kde byl sice citovaný dovolací důvod
uplatněn relevantně, nelze podle státní zástupkyně považovat dovolání za
opodstatněné. Navrhla proto, aby dovolací soud o dovolání obviněného V. U.
rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se toto dovolání jako
zjevně neopodstatněné odmítá, a toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém
stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje
proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Procesní postavení obviněného jako osoby oprávněné k podání dovolání vyplývá z
ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněný může podat dovolání
pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení § 265d odst.
2 věta první tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.
Dále bylo třeba zjistit, zda obviněný V. U. podal předmětné dovolání včas, tj.
ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení se dovolání
podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni do dvou měsíců od
doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr.
ř. v případech, že se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a
zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno
nejpozději. Současně je třeba připomenout i ustanovení § 265e odst. 3 tr. ř.,
podle něhož je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání
podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve
druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na
poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci
rozhodnout.
V posuzovaném případě obviněného V. U. Nejvyšší soud z předloženého spisu
Městského soudu v Praze (sp. zn. 4 T 30/2001) zjistil, že usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 3 To 102/02, bylo obviněnému doručeno
dne 16. 9. 2002 a jeho tehdejší obhájkyni JUDr. I. S. dne 13. 9. 2002 (č. l.
521 spisu). S ohledem na ustanovení § 265e odst. 1, 2 tr. ř. to znamená, že
konec zákonné dvouměsíční dovolací lhůty připadl na pondělí dne 18. 11. 2002,
když dne 16. 11. 2002 byla sobota (srov. též ustanovení § 60 odst. 1, 2, 3 tr.
ř. o počítání lhůt).
Ze spisu Nejvyššího soudu sp. zn. Ntn 332/2002 vyplývá, že dne 12. 11. 2002
bylo tomuto soudu doručeno podání obviněného ze dne 11. 11. 2002 označené jako
„dovolání“ proti předmětnému usnesení Vrchního soudu v Praze, v němž obviněný
V. U. výslovně uvedl, že je nepodává prostřednictvím advokáta, a vysvětlil
důvody, které jej k takto učiněnému podání vedly (údajná pracovní neschopnost
jeho obhájkyně a nemožnost si ve výkonu trestu v krátké době opatřit jiného
obhájce).
S ohledem na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku však zákon v
§ 265d odst. 2 tr. ř. výslovně stanoví, že obviněný může podat dovolání pouze
prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno
prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje, byť bylo takto označeno; o
tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3 tr. ř.). Z obsahu napadeného
usnesení Vrchního soudu v Praze, je zřejmé, že toto rozhodnutí zákonem
předepsané poučení o dovolání obsahuje (str. 12 usnesení).
To znamená, že právně relevantní dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř.) by obviněný
V. U. podal teprve dne 8. 4. 2003 (č. l. 564/2) prostřednictvím obhájce JUDr.
M. S., jenž mu byl za podmínek § 18 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů, určen advokátem rozhodnutím České advokátní komory ze dne
23. 12. 2002. Jestliže obhájce v tomto podání mj. uvedl, že se jedná o
„zdůvodnění dovolání“, které dovolatel jinak podal v zákonné lhůtě, považoval
Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání za nezbytné toto tvrzení ověřit a za
podmínek § 265o odst. 2 tr. ř. provedl prostřednictvím Městského soudu v Praze
příslušné šetření. Z vyžádaného písemného vyjádření obhájce (č. l. 597 spisu)
zjistil, že si obviněný dovolání podal sám a jeho text se nachází u Nejvyššího
soudu (viz sp. zn. Ntn 332/2002), a že obhájce následně zpracoval „odůvodnění
jeho dovolání na základě přímých osobních konzultací s odsouzeným“. Podle
vyjádření předsedkyně senátu soudu prvního stupně (č. l. 599) není ve spise
jiné dovolání obviněného V. U., než to, které bylo sepsáno JUDr. M. S.
Na základě skutečností rozvedených v předcházejících odstavcích lze dovodit, že
ve věci obviněného V. U. uplynula lhůta pro podání dovolání dnem 18. 11. 2002.
Jestliže v této lhůtě bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněného, které
obviněný označil jako „dovolání“, o dovolání de facto nejde, neboť nebyla
splněna zákonná podmínka, že obviněný musí dovolání podat zásadně
prostřednictvím obhájce. To dále znamená, že s podáním obviněného nelze
spojovat ani žádný účinek spočívající ve včasném podání dovolání (tj. ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.). Za dovolání ve smyslu ustanovení § 265d odst.
2 tr. ř. je nutno považovat až dovolání obviněného podané dne 8. 4. 2003
prostřednictvím obhájce JUDr. M. S. (se všemi náležitostmi předpokládanými
ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř.), byť se v něm naznačuje, že jde toliko o
odůvodnění jinak včas podaného dovolání. S tímto tvrzením se z již
konstatovaných důvodů nelze ztotožnit a je třeba vycházet z toho, že dovolání
bylo ve skutečnosti podáno teprve dne 8. 4. 2003, tzn. opožděně. Navrácení
lhůty k podání dovolání přitom zákon nepřipouští (§ 265e odst. 4 tr. ř.).
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která ho znovu podala, když ho
předtím výslovně vzala zpět. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného V. U.
dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně, rozhodl v souladu s § 265i
odst. 1 písm. c) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně
přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler