Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2013 o
dovolání, které podal obviněný P. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze
dne 16. 5. 2013, sp. zn. 9 To 45/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 51/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 4 T
51/2011, byl obviněný P. K. uznán vinným ze spáchání ad 1. trestného činu
loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona [tj. zákona č. 140/1961 Sb.,
účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“)], ad. 2 až 6 pokračujícího
zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku [tj.
zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“)] na tom
skutkovém základě, že
„1. dne 3. 3. 2009 v době kolem 11.48 hod. v N. R., okres K. V., v Ch. ulici v
domě – pobočce České spořitelny a. s. – maskovaný černou pletenou kuklou s
výřezem pro oči a pro ústa přistoupil k přepážce, na pult přepážky položil
balíček zabalený v alobalu, tento zde ponechal, přičemž v jedné ruce držel
krabičku s anténkou a se slovy „dejte mi to, co máte v ruce nebo to tady
odpálím, mám tam anthrax“ požadoval po pracovnici pobočky poškozené H. D.
vydání peněžní hotovosti, kterou poškozená obžalovanému z obavy o svůj život
vydala v částce 26.000,- Kč, poté se obžalovaný otočil na dalšího pracovníka
přepážky poškozeného O. K. se slovy „dejte mi peníze ze šuplíku“, načež
poškozený z obavy o svůj život vydal obžalovanému peněžní hotovost v částce
5.850,- Kč a obžalovaný s odcizenými penězi odešel pryč, čímž způsobil
poškozené České spořitelně a. s. škodu v celkové výši 31.850,- Kč,
2. dne 21. 10. 2009 v době mezi 12.25 hodin až 12.29 hodin v K. V.– S. R. v
ulici Z. M. v domě – pobočka České spořitelny a. s. – maskovaný nasazenou
kapucí a šátkem přes obličej namířil přesně nezjištěný druh krátké střelné
zbraně na obsluhu přepážky poškozenou H. Z. a opakovaně jí sdělil „dej sem
prachy“, načež poškozená z obavy o svůj život obžalovanému po otevření časového
trezoru vydala peněžní hotovost v částce 98.500,- Kč a obžalovaný s odcizenými
penězi odešel pryč, čímž způsobil poškozené České spořitelně a. s. škodu ve
výši 98.500,- Kč,
3. dne 18. 1. 2010 v době mezi 12.28 hod. až 12.30 hod v K. V. – S. R. v ulici
Z. M. v domě – pobočka České spořitelny a. s. – maskovaný čepicí, brýlemi a
vyhrnutým svetrem přes obličej namířil přesně nezjištěný druh krátké střelné
zbraně na obsluhu přepážky poškozenou D. B. a opakovaně jí sdělil „dej sem
prachy“, načež poškozená z obavy o svůj život obžalovanému po otevření časového
trezoru vydala peněžní hotovost v částce 80.650,- Kč a obžalovaný se slovy „teď
bude chvíli ticho“ s odcizenými penězi odešel pryč, čímž způsobil poškozené
České spořitelně a. s. škodu ve výši 80.650,- Kč,
4. dne 16. 3. 2010 okolo 12.23 hod. v K. V. – S. R. v ulici Z. M. v domě –
pobočka České spořitelny a. s. – maskovaný čepicí a vyhrnutým svetrem přes
obličej namířil přesně nezjištěný druh krátké střelné zbraně na obsluhu
přepážky poškozenou D. B. a obsluhu přepážky poškozenou J. B., kdy nejprve
přistoupil za stálého míření zbraně k přepážce a se slovy „dej sem prachy, nebo
to tady rozstřílím“ vyzval poškozenou D. B. k vydání peněžní hotovosti, kterou
poškozená z obavy o svůj život obžalovanému vydala ve výši 113.600,- Kč, a
poté, kdy mu sdělila, že víc peněz nemá, tak obžalovaný přistoupil za stálého
míření k přepážce a slovy „teď ty a nic nezkoušej“ vyzval k vydání peněžní
hotovosti poškozenou J. B., která z obavy o svůj život obžalovanému vydala
peněžní obnos ve výši 179.200,- Kč, načež obžalovaný odešel pryč, čímž způsobil
poškozené České spořitelně a. s. škodu v celkové výši 292.800,- Kč,
5. dne 14. 6. 2010 v době kolem 16.55 hod. v P. v Č. ulici v domě – v pobočce
GE Money Bank, a. s. – maskovaný nasazenou kapucí a šátkem přes obličej a
ozbrojen přesně nezjištěnou pistolí nejprve u vstupních dveří banky zakřičel
„přepadení“ a když se jej pokusil bezpečnostní pracovník banky poškozený L. C.
odzbrojit úderem ruky do zápěstí, obžalovaný poškozeného za stálého míření na
hlavu zatlačil do rohu místnosti, poté střídavě mířil pistolí na další
zaměstnance banky a přitom křičel „dejte mi prachy“, v důsledku čehož
zaměstnanec banky poškozený M. K. z obavy o svůj život vyjmul z trezoru z
prostoru pokladny a vydal obžalovanému peněžní hotovost, načež obžalovaný s
odcizenými penězi z banky utekl, čímž způsobil poškozené GE Money Bank, a. s.
škodu nejméně ve výši 15.050,- Kč,
6. dne 30. 6. 2010 v době kolem 14.30 hod. v P. v D. ulici v domě – v
prostorách směnárny AVAS – maskovaný nasazenou kapucí a šátkem přes obličej
přistoupil k přepážce a z kapsy mikiny vyjmul přesně nezjištěnou pistoli,
kterou namířil na obsluhu poškozenou P. H., přičemž křičel „dej mi peníze, tak
už mi je dej, dej mi eura“, načež poškozená obžalovanému z obavy o svůj život
vydala peněžní hotovost a obžalovaný s odcizenými penězi ze směnárny utekl,
čímž způsobil poškozené obchodní společnosti AVAS s. r. o. škodu v celkové výši
8.560,- Kč.“
Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a deseti měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným
Česká spořitelna, a. s. škodu ve výši 110.125,- Kč, Kooperativa pojišťovna, a.
s. škodu ve výši 427.064,- Kč a GE Money Bank, a. s., škodu ve výši 15.050,-
Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená GE Money Bank, a. s. odkázána se
zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 9 To 45/2013, jímž
je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak
nabyl právní moci dne 16. 5. 2013 [§ 139 odst. 1 písm. b), cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. K. dovoláním, v
němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Ve
svém rozsáhlém dovolání obviněný nejprve uvedl, že si je vědom skutečnosti, že
v rámci dovolacího řízení lze z uvedených dovolacích důvodů napadnout pouze
nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení,
v daném případě je však podle jeho názoru jednoznačně zřejmé, že zásadním
způsobem v předchozím stadiu řízení utrpělo právo na spravedlivý proces, zásada
presumpce neviny, zásada volného hodnocení důkazů a zásada in dubio pro reo. Byla porušena zásada dvojinstančnosti trestního řízení, když odvolací soud
doplňoval dokazování v nepřípustně širokém rozsahu namísto vrácení věci soudu
okresnímu a přidělení věci jinému senátu. Nadto i při procesních pochybeních
při provádění důkazů, bylo z těchto vycházeno a důkazní síla byla přiznána i
důkazům, které byly opakovaně považovány soudy vyšších instancí za
nepoužitelné. Obviněný dále zdůraznil, že se jednání nedopustil. Jediným
důkazem svědčícím o jeho vině jsou pachové stopy, kdy bylo opakovaně
judikováno, že pachové stopy nemohou být jediným důkazem pro uznání viny. Podle
obviněného se jedná o snahu policejního orgánu jej na objednávku jednoho ze
svědků ve věci omezit na osobní svobodě. V dalších částech dovolání obviněný
zpochybnil v podstatě celé provedené dokazování. Vyjádřil se k významu
pachových stop a procesní stránce jejich zajišťování a srovnávání, přičemž v
tomto konkrétním případě dle jeho názoru nedošlo k respektování trestního řádu,
odborné literatury, judikatury ani stanoviska Nejvyššího státního
zastupitelství č. 10/1995 a příslušného pokynu policejního prezidia. O jeho
nevině svědčí skutečnost, že na žádném z míst, kde mělo ke spáchání trestné
činnosti dojít, nebyly zajištěny jeho otisky, a to přesto, že ze záběrů z
bezpečnostních kamer je zřejmé, že pachatel se některých míst dotkl a neměl
rukavice. Zajištěná trasologická stopa se neshodovala s jeho obuví. K jeho
usvědčení neměly být správně použity záběry z bezpečnostních kamer pořízené na
místech přepadení, neboť po jejich zhlédnutí je evidentní, že pachatel není
osobou totožnou s obviněným. Rovněž závěry znaleckého posudku z odvětví
antropologie svědčí o tom, že pachatel měl tvar obličeje i typ postavy rozdílný
od obviněného. Obviněný rovněž zdůraznil, že má alibi minimálně na tři z útoků
kladených mu za vinu, přičemž dvakrát byl v dané době v práci a jednou se
zdržoval u svých rodičů. Stejně tak se obviněný vyjádřil proti provedeným
rekognicím, které byly podle jeho názoru provedeny v rozporu s trestním řádem,
a závěry z nich jsou proto nepoužitelné. Obdobně v rozporu s trestním řádem
byla provedena i domovní prohlídka, když příkaz k jejímu provedení nebyl řádně
odůvodněn, zejména co se týče zdůvodnění její neodkladnosti či
neopakovatelnosti. Obviněný dále podrobně rozebral jednotlivé rozpory ve
výpovědích svědků. Svědkyně H. uvedla, že pachatel měl v každém případě špinavé
blond obočí a špinavé blond vlasy, avšak on má obočí i vlasy tmavé a jejich
barvu i podle svědků nikdy neměnil. Všichni svědci útoků u pachatele vyloučili
vadu řeči, byť je zřejmé, že on sám ráčkuje, přičemž tuto vadu není ani podle
znalkyně MUDr. Marešové při napětí či rozrušení schopen ovládnout. Podle svědka
K. byl pachatel výrazně vyšší, než je on sám.
Svědci nikdy nezaznamenali, že by
byl někdy pokryt stopami od barviva z bankovek, což však pachatel být musel. Svědek H. svědčil v jeho neprospěch pouze z důvodu, že mu bylo policejním
orgánem sděleno, že pokud neuvede, že dodával žiletky právě jemu, bude mít
problémy. Žádný zásadní poznatek nepřineslo ani provedené fyziodetekční
vyšetření. S ohledem na uvedené má obviněný za to, že mu vina nebyla bez
důvodných pochybností prokázána a mělo se jednoznačně postupovat v souladu se
zásadou in dubio pro reo. Shromážděny byly pouze nepřímé důkazy, které rozhodně
netvoří ucelený nepřetržitý řetězec, který by vylučoval, že se jednání dopustil
někdo jiný. Za absolutně nepřípustný označil obviněný uložený trest, který je
nepřiměřeně přísný. Soudy obou stupňů též přiznaly nároky na náhradu škodu,
aniž by přezkoumaly a zdůvodnily, zda byla uplatněná výše škody doložena důkazy.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského
soudu v Plzni a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech podle § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v
Karlových Varech k novému projednání a rozhodnutí, event. aby sám rozhodl, že
se obviněný zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. a poškození se podle
§ 229 odst. 3 tr. ř. odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Současně požádal, aby Nejvyšší soud podle § 265o tr. ř.
rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí. Obviněný rovněž uvedl, že
pokud by dovolací důvody nebyly soudem shledány, má být dovolání považováno za
podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) k dovolání uvedl, že v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti
jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit
pouze tehdy, nastala-li situace tzv. opomenutých důkazů, dále byly-li užity
nezákonné důkazy a konečně existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými
skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Žádné z uvedených pochybení však podle názoru státního zástupce v
přezkoumávaném řízení nenastalo. Obviněný sice napadl zákonnost prakticky
celého dokazování a současně správnost všech dovozených skutkových závěrů,
ovšem nikoli způsobem, jemuž by bylo možné přisvědčit. Argumentace obviněného
se přitom v zásadě shoduje s námitkami uplatněnými již v předchozím průběhu
řízení a zejména potom v podaném odvolání, s nimiž se řádně a dostatečným
způsobem vypořádal Krajský soud v Plzni.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. v návaznosti na to není ani na místě rozhodnout o
přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o tr. ř. Současně ve smyslu §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i
případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Obviněný P. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci
jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť
napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm.
a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze
podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na
které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska
splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
(srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst.
7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě obviněný pouze zpochybňoval výlučné hodnotící úvahy soudů
obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení
skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na
hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami
tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její
rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z
obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost, a
naplňují tak zákonné požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl
zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou
stupňů taktéž rozhodně extrémně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i
souhrnně ze zákonného rámce.
Nutno zdůraznit, že dovolací námitky obviněného v zásadě opakovaly argumentaci
odvolací, se kterou se beze zbytku vypořádal odvolací soud. Nejvyšší soud
dodává, že soudy oprávněně vycházely při zjišťování skutkového stavu věci z
procesně bezvadných a v zásadě se doplňujících důkazů. S obviněným nelze
souhlasit v tom, že by jediným usvědčujícím důkazem byly pachové stopy. V dané
věci se sice jedná o důkaz velmi podstatný, avšak jako důkaz směřující k osobě
pachatele nestojí v žádném případě samostatně. Soudy v tomto směru provedly
podrobné dokazování, jehož výsledkem je existence celé řady dalších, osobu
obviněného usvědčujících důkazů. Ve vztahu k útoku uvedenému pod bodem 1) jsou
to vedle pachových stop rovněž závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví
týkající se osobnostní struktury obviněného a jeho případného motivu, závěry
znaleckého posudku z oboru biomechaniky, kdy osoba obviněného odpovídá rozměrům
pachatele zachyceného bezpečnostními kamerami, výpovědi svědků k pohnutce a
motivu obviněného, a zejména výpověď svědka H., kterému se obviněný svěřil s
tím, že jeho velkým snem je udělat loupež, a který potvrdil, že obviněnému
daroval balení žiletek stejného označení jako těch, které byly nalezeny na
místě činu. U útoku pod bodem 2) jsou to zejména výpověď svědkyně Z., záznam
kamerového systému, závěry znaleckého posudku z oboru biomechaniky, závěry
znaleckého posudku z oboru antropologie, lékařská zpráva MUDr. Ž. týkající se
případné vady chůze obviněného, výpověď znalkyně MUDr. Marešové týkající se
anomálie řeči obviněného. V případě skutků uvedených pod body 3) a 4) výroku
rozsudku usvědčují obviněného vedle pachových stop především výpovědi svědkyň
D. B. a J. B., rekognice in natura provedená se svědkyní J. B., záznamy z
kamerového systému a závěry antropologického znaleckého posudku. U útoku
popsaného pod bodem 5) jsou to mimo pachových stop opět závěry znaleckého
posudku z oboru biomechaniky, výpovědi svědků C. a K., či podpůrně závěr
znaleckého posudku z oboru antropologie. Stejně tak i u skutku pod bodem 6) je
obviněný usvědčován s výjimkou pachových stop zejména výpovědí svědkyně H. a
rekognicí in natura provedenou se svědkyní H. Všechny útoky potom spojuje také
stejný způsob provedení. Pokud jde o samotné pachové stopy, soudy se pečlivě
zabývaly jejich důkazní hodnotou, zejména způsobem jejich zajišťování, možností
nežádoucího přenesení pachové stopy, náhodnou zajímavostí i samotným způsobem
srovnávání pachových stop za pomoci psů, přičemž nezjistily nic, co by jejich
důkazní hodnotu snižovalo. V daném případě lze naopak zdůraznit, že pachové
stopy byly ztotožněny na všech šesti místech, což jejich důkazní hodnotu
nepochybně zvyšuje. Takto shromážděné důkazy soudy velmi pečlivě hodnotily ve
vztahu ke každému dílčímu útoku, přičemž své úvahy promítly do odůvodnění svých
rozhodnutí (na str. 24 až 31 odsuzujícího rozsudku a str. 16 až 20 usnesení
odvolacího soudu). Výsledkem je ucelený řetězec důkazů, který nevykazuje žádné
věcné ani logické mezery.
Současně se soudy detailně zabývaly také obhajobou
obviněného, zejména pokud se jedná o jeho vadu řeči, vadu chůze či alibi na
dobu přepadení, tato však byla vyvrácena. Pokud tedy soudy bez jakýchkoli
pochybností uzavřely, že pachatelem je právě obviněný, nelze tomuto závěru nic
vytknout.
Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. V tomto případě však nerozvedl, v jakých pochybeních soudů tento důvod
spatřuje. V obecné rovině může dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. spočívat ve třech různých okolnostech. Vzhledem k tomu, že v projednávané
věci nebylo odvolacím soudem rozhodnuto ani podle § 253 odst. 1 tr. ř., ani
podle § 253 odst. 3 tr. ř., lze usuzovat, že obviněný tento dovolací důvod
vztáhl pouze na namítanou existenci vad řízení předcházejícího napadenému
rozhodnutí, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyššího soudu ohledně námitek obviněného
vztahujících se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které
byly shledány jako neopodstatněné, považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou
také tuto námitku obviněného směřující k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř.
Pokud obviněný rovněž navrhl, aby dovolání pro případ, že bude shledáno
Nejvyšším soudem jako nedůvodné (v daném případě zjevně neopodstatněné), bylo
považováno za podnět ke stížnosti pro porušení zákona, pak Nejvyšší soud, aniž
by to s ohledem na skutečnost, že obviněný podal dovolání prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), považoval za potřebné, uvádí, že Nejvyšší soud
není místem, kde by bylo možné podávat podněty ke stížnosti pro porušení
zákona. Podnět lze adresovat přímo ministryni spravedlnosti nebo též oddělení
pro stížnosti pro porušení zákona. Mimo to lze podnět ke stížnosti pro porušení
zákona adresovat rovněž státnímu zastupitelství, které je bezprostředně
nadřízeno státnímu zastupitelství, které bylo v původním řízení ve věci činné v
posledním stupni. Toto státní zastupitelství podnět prošetří a společně se svým
návrhem jej předloží ministryni spravedlnosti, která o podání stížnosti pro
porušení zákona nebo o odložení tohoto podnětu rozhodne. Pokud se ministryně
spravedlnosti rozhodne pro podání stížnosti, podává ji přímo k Nejvyššímu
soudu, který o ní rozhoduje. Bližší informace k tomu jsou v přehledné formě
dostupné rovněž na webové stránce Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly
shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání,
aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1
písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký