3 Tdo 102/2022-533
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný T. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 To 58/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 4/2021, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného T. K. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2021, sp. zn. 40 T 4/2021, byl obviněný T. K. uznán vinným jednak pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že poté, co v noci kolem 00:11 hodin dne 25. 1. 2021, ačkoliv nebyl držitelem jakéhokoli řidičského oprávnění, řídil své osobní motorové vozidlo tv. zn. Škoda Felicia, RZ XY, na XY náměstí v XY, kde s ním ve vozidle seděl na místě spolujezdce poškozený mladistvý L.
M., nar. XY, kdy v této době se toto vozidlo řízené obviněným na tomto místě snažila zastavit k provedení silniční kontroly hlídka Policie ČR z Obvodního oddělení Třebíč, a to za pomoci modrého majáku a červeného nápisu „STOP POLICIE“, na kteroužto výzvu k zastavení vozidla však obviněný adekvátně nereagoval, ale naopak z tohoto místa začal ujíždět velmi vysokou rychlostí přes obec XY, XY, XY a dále na obec XY, okres Třebíč, a i přesto, že jej spolujezdec poškozený L. M. opakovaně prosil, aby zastavil a nechal jej vystoupit, tak mu to obviněný záměrně neumožnil a namísto toho na tyto jeho žádosti opakovaně reagoval i slovy: „To se raději zabiju, než bych zastavil“.
Načež po jednom z těchto vyjádření při výjezdu z obce XY na hlavní silnici ve směru na Jihlavu, s cílem toto jeho prohlášení uskutečnit, vjel záměrně s vozidlem do protisměru, kde v tu dobu kolem 00:30 hodin proti nim jelo nákladní vozidlo – tahač tv. zn. Scania červené barvy, RZ XY s přívěsem, jehož řidič P. K., aby se vyhnul čelnímu střetu s vozidlem řízeným obviněným, na tento jeho jízdní manévr reagoval opakovaným přepínáním dálkových světel a zastavením soupravy při pravé krajnici, kdy ani na toto obviněný adekvátně nereagoval, naopak zrychloval až na 96 km/h a dále opakoval, že než aby zastavil, tak se raději zabije a pokračoval v jízdě v protisměru přímo na uvedené nákladní vozidlo, načež bezprostředně hrozícímu čelnímu střetu, a to těsně před tím než nastal, zabránil poškozený L.
M. tím, že obviněnému zasáhl do řízení stržením volantu doprava, čímž zabránil obviněným zamýšlené srážce s uvedeným nákladním vozidlem a fatálnímu následku jak u obviněného, tak i u sebe, načež obviněný ani nyní zintenzivněným opakovaným žádostem poškozeného o zastavení a umožnění z vozidla vystoupit nevyhověl, ale naopak v řízení a jízdě velmi vysokou rychlostí pokračoval dál přes obce XY, XY, XY, XY, XY a XY, kde s vozidlem dostal smyk a havaroval, přičemž obviněný věděl, že takovouto jím zamýšlenou čelní srážkou osobního motorového vozidla s nákladním vozidlem ve vysoké rychlosti usmrtí nejen sebe, což zamýšlel, ale i svého spolujezdce, s čímž byl srozuměn, tedy věděl, že u něj a jeho spolujezdce L.
M., u kterého s tím byl srozuměn, mohou vzniknout, a to i při použití bezpečnostních pásů, vysokoenergetická poranění, kdy za daných okolností by se jednalo o poranění charakteru polytraumatu, tedy poranění vícero pro život důležitých a nezbytných orgánů v oblasti hlavy (zhmoždění a otok mozku, krvácení pod mozkové obaly a do mozkových komor), krku (zlomenina krční páteře a poškození krční míchy), hrudníku (mnohočetné zlomeniny žeber, zhmožděniny a trhliny plic, zhmoždění srdce, trhliny aorty a dalších hrudních cév, krvácení do dutiny hrudní) a břicha (zhmoždění a trhliny jater a sleziny, krvácení do dutiny břišní), kterážto zranění jsou zraněními smrtícími, přičemž k tomuto fatálnímu následku, tedy smrti poškozeného L. M. nedošlo jen proto, že tomuto následku stržením volantu vpravo zabránil bez jakéhokoli přičinění obviněného sám L. M.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidle na dobu 10 (deseti) let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2021, sp. zn. 40 T 4/2021, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 To 58/2021, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soud v Olomouci ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 To 58/2021, podal obviněný T. K. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 525-528), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl uznán vinným, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákona na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný považuje jemu uložený trest za nepřiměřeně přísný, zejména s přihlédnutím k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. Poukázal na to, že v plném rozsahu prohlásil svou vinu, rovněž prohlásil, že svého jednání lituje a že si zcela neuvědomoval, jaké následky jeho jednání může mít. Soud coby polehčující okolnosti vyhodnotil toliko jeho dosavadní beztrestnost a jeho doznání, jako přitěžující pak skutečnost, že se dopustil dvou trestných činů (§ 42 písm. n/ tr. zákoníku). Soudy však zcela opomenuly jím provedenou lítost, polehčující okolnost explicitně uvedenou v § 41 písm. o) tr. zákoníku. Stejně tak nevyhodnotily dostatečně tu skutečnost, že trpí smíšenou poruchou osobnosti s převážně disociálními a emočně nestabilními rysy a má nerovnoměrně snížené rozumové schopnosti odpovídající lehké mentální retardaci. Uvedené skutečnosti byly soudu známy, vyhodnotil je však tak, že nejsou pro úvahy o ukládání trestu relevantní. Obviněný uvedl, že jeho duševní stav, zejména jeho povahové vlastnosti, smíšená porucha osobnosti a lehká retardace, která u něho byla zjištěna, mají ten důsledek, že věznění má na něj mnohem silnější účinek než na osobu netrpící takovýmito omezeními. Uvedené je zřejmé i ze zpráv věznice o jeho chování. Odvolací soud však pochybení nalézacího soudu nijak nenapravil a jeho postup je tak podle dovolatele ve zřejmém rozporu s ustanoveními § 39 odst. 1 tr. zákoníku. V důsledku uvedeného postupu rovněž došlo k zásahu do jeho základního práva na osobní svobodu. Pokud se pak odvolací soud při odůvodnění přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody odvolával na evidenci přestupků, pak se jedná o nesprávný závěr, neboť dovolatel nikdy nebyl pravomocně uznán vinným ze spáchání jakéhokoli přestupku. Relevantní je podle dovolatele rovněž skutečnost, že trestný čin nebyl dokonán.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 To 58/2021, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2021, sp. zn. 40 T 4/2021, zrušil ve výroku o trestu a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 10. 2. 2022, sp. zn. 1 NZO 93/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky obviněného směřují pouze proti uloženému trestu, který shledává nepřiměřeně přísným. Námitky nepřiměřené přísnosti, nebo naopak mírnosti, uloženého trestu, však nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (o situaci uvedenou v § 265b odst. 2 tr. ř. v nyní projednávané věci nejde). Státní zástupkyně konstatovala, že trest odnětí svobody představuje tzv. univerzální trest, který lze uložit za jakýkoliv trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, a protože jeho výměra v případě obviněného odpovídá zákonnému rozpětí trestní sazby stanovenému pro daný trestný čin, resp. v tomto případě nalézací soud dokonce přistoupil k uložení trestu pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby, která činila 10 až 18 let, přičemž platí, že pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené za dokonaný trestný čin (§ 21 odst. 2 tr. zákoníku), platí, že obviněnému uložený trest nelze považovat za jakkoliv excesivní, či nepřiměřený. V zákonném rozpětí byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabýval určením povahy a závažnosti obviněným spáchaných trestných činů, jakož i dalšími hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu a státní zástupkyně na tyto jeho úvahy odkázala (viz body 13.-16.). Odvolací soud měl na rozdíl od nalézacího soudu dokonce za to, že s ohledem na povahu a závažnost činu obviněného neměl být využit postup podle § 58 tr. zákoníku, tedy, že nemělo dojít ke snížení trestu pod jeho dolní hranici. Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku pod body 12.-13. zabýval tím, proč v tomto případě nepovažuje za polehčující okolnost, že trestný čin nebyl dokonán (obviněný se v nejmenším nepodílel na tom, že k smrtelnému následku nedošlo) a také zdůvodnil, z jakých důvodů na obviněného přes jeho snížený intelekt a osobnostní poruchu nepohlížel jako na pachatele nepříčetného nebo jako na pachatele jednajícího ve zmenšené příčetnosti. Obviněný sice v hlavním líčení rámci závěrečné řeči a posledního slova uvedl, že je mu moc líto, co se mohlo stát a že je rád, že se to nestalo, v kontextu s jeho předchozí výpovědí lze však pochybovat o tom, že by bylo možné toto vyjádření označit za upřímný projev lítosti, který by se dal podřadit pod polehčující okolnost podle § 41 písm. o) tr. zákoníku. Bylo tedy na uvážení nalézacího soudu, jak k tomuto prohlášení přistoupí a zda je vyhodnotí jako polehčující okolnost, což neučinil.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchní soud v Olomouci ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 5 To 58/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i), m) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V projednávané věci je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného T. K. projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy dovolatel uplatňuje dovolací důvod uvedený pod písm. i).
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Obviněný však nepřiměřenost, resp. extrémní přísnost jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody s přímým výkonem, namítá, neboť se domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle ustanovení § 58 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
Obviněný byl shledán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody na deset až osmnáct let (§ 140 odst. 1 tr. zákoníku).
Nalézací soud postupoval při ukládání trestu odnětí svobody podle ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, které říká, že má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu.
Obecně lze k ustanovení § 58 tr. zákoníku uvést, že se jedná o „mimořádné snížení trestu odnětí svobody“, nikoliv o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti (polehčující okolnosti) ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití tohoto institutu je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. č. I/1965 Sb. rozh. tr.). Pro aplikaci tohoto ustanovení je nutné respektovat jeho výjimečný charakter a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech výše uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných, např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod. (srov. rozhodnutí pod č. 24/2015-I., Sb. rozh. tr.).
Pokud jde pak o konkrétní námitky obviněného ohledně postupu soudu při aplikaci ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, i zde se jedná o fakultativní postup soudu v rámci soudcovské individualizace trestu. I v případě, že došlo k prohlášení viny podle § 206c tr. ř., jako je tomu v projednávané věci, neznamená to, že soud je povinen postupovat podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, neboť je na úvaze soudu po zhodnocení všech okolností konkrétního případu, zda je v konkrétním případě takový postup vhodný.
Obviněný T. K. prohlásil svoji vinu v rámci hlavního líčení dne 9. 8. 2021, přičemž z protokolu o hlavním líčení se podává, že byly dodrženy všechny podmínky pro prohlášení viny v souladu s ustanovením § 206c tr. ř. (č. l. 434-439). Soud tedy upustil od provádění dalšího dokazování stran viny dovolatele, přičemž shrnul důkazní a skutkový stav věci v bodech 5. až 9. odůvodnění rozsudku. Následné dokazování pak bylo vedeno pouze k výroku o trestu a eventuálně ochrannému opatření.
V bodech 11. až 13. rozsudku nalézací soud rozvedl, jaké skutečnosti vzal při ukládání trestu v potaz. Při stanovení trestu a jeho výměry přihlédl nejen k povaze a závažnosti spáchaného zločinu, ale rovněž k osobním, rodinným a majetkovým poměrům obviněného, k jeho dosavadnímu způsobu života včetně jeho pracovních návyků a možnostem nápravy, kdy se zaobíral jak přestupkovými řízeními, která byla proti jeho osobě vedena, tak i jeho chováním v průběhu výkonu vazby (bod 11. rozsudku). V bodě 12. rozsudku se pak nalézací soud zabýval jak polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi, tak otázkou duševního stavu obviněného a možnostem jeho nápravy a resocializace, kdy vycházel zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného na osobu obviněného.
Uvedené závěry byly stěžejní pro řešení otázky příčetnosti obviněného, soud se však jimi zabýval rovněž ve vztahu k eventuálnímu uložení ochranného léčení. V bodě 13. rozsudku nalézací soud podrobně a pečlivě rozvedl, jaké úvahy jej vedly k uložení trestu odnětí svobody v konkrétní výši. „Nalézací soud vyšel z platné právní úpravy a dospěl k závěru, že vzhledem k prohlášení viny obžalovaného a skutečnosti, že nebyl v minulosti soudně trestán a tím nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, lze obžalovanému uložit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby“.
Současně však nalézací soud poté, co zrekapituloval všechny skutečnosti poukazující na závažnost a celkovou bezohlednost dovolatelova jednání, uvedl, že se jedná „o okolnosti, které zvyšují stupeň společenské škodlivosti trestného jednání obžalovaného a odůvodňují také přísný trest“. Odvolací soud na tuto dichotomii v úvaze nalézacího soudu upozornil v bodě 12. odůvodnění napadeného usnesení, kdy uvedl, že postup nalézacího soudu nebyl s ohledem na závažnost vytýkaného jednání dostatečně odůvodněn a dospěl k závěru, že „právě povaha a závažnost činu by neměla vést k postupu podle § 58 tr.
zákoníku tak, jak ho zvolil soud prvního stupně“. Jednalo se však toliko o teoretické úvahy, neboť s ohledem na absenci odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného a zásadu zákazu reformatio in peius, nebylo možno takovou vadu napravit v rámci odvolacího řízení.
Při ukládání trestu tak byl obviněnému uložen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Přesto se obviněný domnívá, že mělo dojít k radikálnějšímu snížení, přičemž má za to, že mělo být soudy více přihlédnuto k jeho osobním a zdravotním limitům vycházejícím zejména z jeho duševního stavu a jím projevené lítosti. Konkrétní výše snížení trestu je však otázkou přiměřenosti uloženého trestu, kteroužto v rámci dovolacího řízení zpochybňovat nelze. Nejvyšší soud může do rozhodnutí soudů nižších stupňů zasáhnout pouze ve zcela výjimečných případech, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Uložení takového trestu by pak naplňovalo právě obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V projednávané věci však k takové situaci nedošlo.
Jak již uvedeno výše, obviněný byl odsouzen za pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku s trestní sazbou od deseti do osmnácti let, přičemž sám prohlásil vinu a lze tak předpokládat, že si je vědom závažnosti svého jednání. Pokud pak nalézací soud přistoupil za užití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k mimořádnému snížení trestu pod zákonnou trestní sazbu, pak nelze hovořit o tom, že by mu byl uložen extrémně přísný trest. Navíc je zřejmé, a to nejen s ohledem na užití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ze strany nalézacího soudu a výměru jím ukládaného trestu, ale i s ohledem na podobu odůvodnění jeho rozsudku, že soud přihlédl i k jeho postoji k věci a k jeho prohlášení o vině. Ačkoli odůvodnění nalézacího soudu ve vztahu k aplikaci ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku lze vytknout určitou kvalitu, s ohledem na zásadu zákazu reformatio in peius nelze v tomto směru jeho závěr jakkoli zpochybňovat.
Skutečnost, že jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu, pak nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Pokud by zákonodárce zamýšlel stanovit za pokus zločinu bez dalšího nižší trestní sazbu než je stanovena na dokonaný zločin, bezpochyby by k takové zákonné úpravě přikročil. Úvaha obviněného, že je při ukládání trestu relevantní, že trestný čin nebyl dokonán, tak není správná.
Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci.
IV.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný T. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu