U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 o dovolání,
které podal obviněný F. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4.
2016, sp. zn. 7 To 26/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 3/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 1 T 3/2016, byl
obviněný F. P. uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy
podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Za to
byl podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání třinácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 75
odst. 1 trestního zákoníku s použitím § 53 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl
obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu
deseti let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena
povinnost uhradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank,
pojišťoven a stavebnictví, Roškotova 1225/1, 140 21 Praha 4, škodu ve výši
6.210 Kč, poškozené Okresní správě sociálního zabezpečení Ostrava, Zelená
3158/34a, 702 00 Ostrava, škodu ve výši 5.347 Kč a poškozenému R. S., trvale
bytem B. V., P. – Č. M. a dále bytem M., P. – Č. M., škodu ve výši 205.488 Kč.
Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli poškozený R. S. a Oborová zdravotní
pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví odkázáni se zbytky svých
nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a poškozené zdravotní pojišťovny proti předmětnému
rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4.
2016, sp. zn. 7 To 26/2016, jímž zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2
trestního řádu z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek ve výroku o
trestu a podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu z podnětu
odvolání poškozené zdravotní pojišťovny napadený rozsudek ve výroku o náhradě
škody týkající se této poškozené, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu
rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon jej podle § 56
odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a
podle § 228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost nahradit
poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a
stavebnictví, Roškotova 1225/1, 140 21 Praha 4, škodu ve výši 159.087 Kč.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výroku o trestu napadl
obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu. Předestřel, že dovolání podává z důvodu, aby tak
případně splnil zákonnou podmínku pro podání ústavní stížnosti a vyčerpal
veškeré opravné prostředky, včetně opravných prostředků mimořádných. Podle
obviněného je uložený trest nepřiměřeně přísný a neodpovídá provedenému
dokazování. Soudy dostatečně nezohlednily motiv jeho jednání, kdy mu bylo ze
strany poškozeného vyhrožováno, že přijdou nějací lidé a zmlátí jej, když tuto
hrozbu bral zcela reálně. Obviněný dále namítl, že z hlediska přitěžujících
okolností odvolací soud uzavřel, že byl desetkrát soudně trestán, v několika
případech šlo ovšem o tresty souhrnné či společné. Fakticky byl obviněný ve
výkonu trestu odnětí svobody dva roky, a to výlučně pro majetkovou trestnou
činnost.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu
napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 1 T
3/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, sp.
zn. 7 To 26/2016, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s
upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním
dovolání v neveřejném zasedání. Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření
konstatoval, že dovolací námitky svým obsahem nelze podřadit pod deklarovaný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale ani pod důvody
dovolání, jak jsou vymezeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) trestního
řádu, neboť tento dovolací důvod neumožňuje přezkum přiměřenosti uloženého
druhu a výše trestu. Podle tohoto dovolacího důvodu lze pouze namítat, že byl
uložen trest, který zákon nepřipouští nebo trest, vyměřený mimo zákonnou
trestní sazbu, dopadající na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Proto
navrhl dovolání odmítnout jako podané z jiných, než zákonem stanovených důvodů,
v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu pak rozhodnutí
učinit v neveřejném zasedání.
Obviněný F. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo
pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl
obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ani Městského
soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými
důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom
vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1
trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud se zabýval
na podkladě odvolání obviněného pouze do výroku o trestu otázkou přiměřenosti
jeho výměry a tuto korigoval při důkladném posouzení všech rozhodných okolností.
Obviněný pod uplatněným dovolacím důvodem namítal nepřiměřenost uloženého
trestu s poukazem na okolnosti, za kterých byl čin spáchán a které hodnotil ze
svého vlastního pohledu. Taková argumentace však stojí zcela mimo důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jak vysvětleno výše.
Míjí se i s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu,
který neumožňuje vznášet námitky nepřiměřenosti druhu a výměry trestu, jde-li
jinak o trest, uložený v rámci příslušné zákonné trestní sazby a pochopitelně
takového druhu, který zákon připouští.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž
ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž
by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm.
c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu