I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem-pobočka Liberec sp. zn. 55 To 147/2003 ze dne 2. 5. 2003 a rozsudek
Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 202/2002 ze dne 6. 3. 2003 s e z r u š
u j í.
II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně se zrušují i všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265m odst. 1 trestního řádu se ve věci rozhoduje tak, že
obviněný O. Ch., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici R.,
s e u z n á v á v i n n ý m , ž e
dne 24. 6. 2002 kolem 13,00 hod. v lesoparku poblíž ulice N. Ž. v L., společně
s mladistvým D. D., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a
rozhodnutí,pronásledoval L. J. a pod záminkou, že ten v minulosti při
fotbalovém zápase zlomil nohu jejich kamarádovi, jej fyzicky napadl tak, že jej
nejméně udeřil dlaní na levou tvář a pod pohrůžkou dalšího násilí ho donutil k
vydání mobilního telefonu zn. Siemens 35i v hodnotě 1.900,-Kč a dvou řetízků z
bílého kovu v hodnotě 350,- Kč a 250 ,- Kč
t e d y proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci
č í m ž s p á ch a l
trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona
Z a t o s e m u u k l á d á
podle § 234 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání 4
(čtyř) roků.
Podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona se pro výkon takto uloženého
trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 202/2002 ze dne 6. 3. 2003 byl
O. Ch. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního
zákona (dále jen tr. zák.), jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst.
1 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za
užití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a pro výkon
tohoto uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle skutkových
zjištění soudu se dovolatel dopustil shora uvedeného trestného činu tím, že
„dne 24. 6. 2002 kolem 13.00 hod. v lesoparku poblíž ulici n. Ž. v L., společně
s ml. D. D, jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí,
pronásledoval L. J., a pod záminkou, že L. J. v minulosti při fotbalovém zápase
zlomil nohu jejich kamarádovi, jej fyzicky napadl nejméně tak, že jej udeřil
dlaní na levou tvář a pod pohrůžkou dalšího násilí ho donutil k vydání
mobilního telefonu SIEMENS 35i v hodnotě 1.900 Kč a 2 řetízků z bílého kovu v
hodnotě 350 Kč a 250 Kč a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem
Okresního soudu v Liberci ze dne 8.2.2001, č.j. 3T 643/2000-83, byl mj.
odsouzen pro 2 trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona a pro
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1,3 písm. b) tr. zákona k trestu odnětí
svobody v trvání 24 měsíců a z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn
usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2001, č.j. Pp 521/2001-21,
a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 3 let“. Proti tomuto rozsudku podal
O. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka
Liberec tak, že ho podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec sp. zn. 55 To
147/2003 ze dne 2. 5. 2003 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp.
zn. 2 T 202/2002 ze dne 6. 3. 2003 podal O. Ch. dovolání, a to prostřednictvím
svého obhájce, včas a za splnění všech dalších zákonem pro dovolání
vyžadovaných náležitostí. Dovolání zaměřil do všech výroků učiněných soudy,
přičemž uplatnil dovolací důvody označené pod § 265b odst. 1 písm. g), h), j)
tr. ř. V důvodech takto podaného mimořádného opravného prostředku potom namítl,
že skutkové okolnosti objasněné v jeho trestní věci neumožňují nepochybný
závěr, ke kterému soudy posléze stran jeho viny dospěly, když uvěřily
poškozenému a svědkům na jeho straně a nikoliv dovolateli a svědkům, kteří
vypovídali v jeho prospěch, když současně poukázal i na to, že nebyli slyšeni
svědci, jejichž výslech v předmětné věci navrhoval. Namítl také, že uvedenými
rozhodnutími obou soudů byl shledán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista
podle § 41 tr. zák. (i když tato námitka nebyla pregnantně a vyčerpávajícím
způsobem zdůvodněna) a nesprávně tak aplikovaly ustanovení § 42 odst. 1 tr.
zák. v souladu s ukládaným trestem, když za shodný trestný čin byl dříve
odsouzen jako mladistvý a posuzování jeho osoby jako recidivisty dle tohoto
ustanovení brání ustanovení § 87 odst. 2 tr. zák. V tomto smyslu namítl i
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když další
namítaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. již neodůvodnil vůbec, když
v důvodech dovolání poněkud nekonzistentně odkázal i na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pouze s tím, že pro rozhodnutí, která v předmětně
věci učinily soudy nebyly dány podmínky. Závěrem navrhl, aby dovolací soud „ve
smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení KS-Lbc ze dne 2. 5. 2003 čj. 55
To 147/2003 zrušil a věc, aby pak KS-Lbc znovu projednal a rozhodl ve spojení s
rozsudkem OS-Lbc ze dne 6.3.2003 čj. 2 T 202/2002-208“. Současně navrhl, aby
předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o
přerušení výkonu jeho trestu, případně „za užití ust. § 265r odst. 7 tr. ř. za
mé přímé účasti ve veřejném zasedání bylo rozhodnuto, že se obžaloby dle § 226
písm. a) tr. ř. zprošťuji“. V souvislosti s nařízením veřejného zasedání potom
sám dovolatel uvedl, že i nadále se cítí nevinen, když poukázal na konkrétní
svědecké výpovědi, případně na to, že důkaz výpověďmi dalších svědků byl soudy
odmítnut a poukázal i na nepřiměřenost trestu, který mu byl soudy uložen, když
zdůraznil, že je mu teprve devatenáct let a zjištěné násilí v souvislosti s
jeho jednáním bylo shledáno jako nikoli razantní a poukázal i na nevýraznou
výši škody, která byla soudy zjištěna. Dovolatel žádal svou přítomnost u
veřejného zasedání a jeho vyjádření lze považovat za takové, které je v rozsahu
a v mezích, ve kterých své dovolání podal dne 1. 7. 2003.
K dovolání se písemně vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.), a to přípisem, který dovolací soud
obdržel dne 26. 1. 2004. V něm rekapitulovala důvody obsažené v dovolání
obviněného s tím, že tyto nekorespondují s obsahem dovolání, neboť jím uváděné
argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v
závislosti na tom ukládání trestu. Poukázala na to, že posuzovaného jednání se
dovolatel dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu
odnětí svobody, uloženého mu mimo jiné za dva trestné činy loupeže. V daném
případě je tak zjevné, že se dovolatel v uvedené zkušební době neosvědčil a
tudíž nelze ustanovení § 87 odst. 2 tr. zák. v daném případě aplikovat. Za dané
situace má za to, že dovolání bylo podáno jednak z jiných důvodů než jsou
vyjmenovány v ustanovení § 265b tr. ř. a dále, že jde o dovolání zjevně
neopodstatněné. Navrhla proto, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě nutno zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem
a důvody pro které jej lze podat jsou taxativně vymezeny ustanovením § 265b tr. ř. K jednotlivým důvodům dovolání, které označil dovolatel poněkud nepřehledně,
lze především uvést, že ten, který označil podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. nelze v dané věci vůbec akceptovat, protože ten se týká ochranného opatření,
které v případě dovolatele vůbec nebylo aplikováno. Stejně tak nelze akceptovat
dovolací důvod označený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy závěry o vině, ke
kterým soudy dospěly, umožnily uložení druhu trestu, který byl posléze jimi
také zvolen, když tento druh trestu zákon připouští a tento trest byl
dovolateli nepochybně uložen ve výměře, která koresponduje s trestní sazbou
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a to i v
souvislosti s ustanovením §§ 41, 42 tr. zák. Stejně tak neobstojí ani dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když argumentace dovolatele v
tomto směru je velmi strohá s tím, že pro soudy učiněná rozhodnutí nebyly dány
podmínky, což neodpovídá skutečnosti a v dané věci nelze dospět žádným způsobem
k závěru, že trestní stíhání vedené proti dovolateli bylo ze zákona
nepřípustné. Konečně v podaném dovolání uplatnil dovolatel i dovolací důvod
označený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu zaměřil dovolatel své námitky
především do oblasti skutkových zjištění, která soudy při objasňování věci
učinily. To s tím, že rozdílně hodnotí skutkový děj, když zpochybňuje výpověď
poškozeného i svědků, které podpořily právě tvrzení poškozeného s tím, že
naopak svědectví učiněná v jeho prospěch soudy odpovídajícím způsobem nezvážily
a navíc některé svědky jím navrhované v jeho trestní věci ani nevyslechly. Uvedeným způsobem tak zopakoval své námitky, které uplatňoval v řízení před
oběma soudy. Je proto na místě odkázat na důvody uvedené v rozhodnutí obou
soudů, které vyčerpávajícím a rozumným způsobem vysvětlují na základě jakých
důkazů svá rozhodnutí vybudovaly a vysvětlily také odpovídajícím způsobem, proč
některé z navrhovaných důkazů neprovedly. Ostatně z hlediska dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno konstatovat, že s poukazem na
uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění,
na nichž je napadené rozhodnutí založeno a skutkový stav je při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tedy zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr.
ř., jak se toho v této částí svého dovolání obviněný
domáhá. Proto také dovolací soud k této části argumentace vedené dovolatelem
nemohl přihlédnout, když jeho námitky proti skutkovým zjištěním soudu v rámci
řízení o tomto mimořádném opravném prostředku přezkoumávat nelze, ale naopak je
skutkovými zjištěními vázán.
V projednávané věci však dovolatel spatřuje vady napadených rozhodnutí i v
nesprávném výkladu ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák., byť své výhrady formuluje
neobratně a s minimálním odůvodněním, když i přes uvedené lze v jeho námitkách
v tomto směru spatřovat výhrady k soudy aplikovanému ustanovení § 41 tr. zák.,
kdy v tomto směru se jeví přesvědčivější argumentace dovolatele obsažená v
doplnění jeho dovolání. Jedná se tak o to, že dovolatel spatřuje vady
rozhodnutí v nesprávném výkladu hmotně právního ustanovení § 41 odst. l, 2 tr.
zák., což mělo ovlivnit úvahy soudu z hlediska postavení dovolatele, pokud byl
shledán tím, který se trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. měl
dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle zmíněného zákonného
ustanovení. V konečném důsledku se tak jedná i o následné právní posouzení
skutku, který byl na vytýkané vadě založen. Z tohoto hlediska je tak na místě
považovat takto zvolené námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Protože Nejvyšší soud neshledal takto důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst.1 tr. ř. jako celku, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a dospěl k závěru, že v této části je podané dovolání důvodné.
K projednávané otázce je nejdříve v obecné rovině uvést to, že ustanovení § 41
a § 42 tr. zák. obsahují vymezení podmínek, za nichž lze považovat určitého
pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu a trestněprávní následky spojené s
takovým označením. Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal
zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť
závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného
recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k
délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle § 41 odst. 2 tr. zák. jsou
zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty
úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí
trestní sazby nejméně osm let. Při hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného
recidivisty se potom jako klíčovým jeví posouzení podmínek vymezených v § 41
odst. 1 tr. zák., a to samozřejmě přísně individuálně s vyčerpávajícím
posouzením každého jednotlivého konkrétního případu. Formální podmínky
uvedeného ustanovení jsou v případě dovolatele nepochybně naplněny s výhradou,
že zvlášť závažný úmyslný trestný čin spáchal opětovně po předchozím potrestání
a tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro
společnost. Pachatel totiž může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu
jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu
poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje
stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. Právě v
této skutečnosti je vyjádřena tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné
recidivy navazující na tzv. materiální pojetí trestného činu /§ 3 odst. 2 tr. zák. a dalších okolností § 34 písm. j), § 88 odst. 1 tr. zák./. Zákon uvádí
příkladmo, jako skutečnost podstatné zvýšení společenské nebezpečnosti, dobu,
která uplynula od posledního odsouzení, což však není a ani nemůže být jediným
kriteriem při úvahách o zvlášť nebezpečné recidivě. Je skutečností, že
dovolatel byl odsouzen v minulosti jednou, a to jako mladistvý pro celkem pět
skutků, které spáchal v době, kdy mu ještě nebylo sedmnáct let. Jednalo se o
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec sp. zn. 55 To
40/2001 ze dne 30. 3. 2001 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 943/2000 ze dne 8. 2. 2001, kdy byl uznán vinným dvěma trestnými činy
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a dalšími třemi trestnými činy majetkového
charakteru. V rámci citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem byl
jako mladistvý odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Na
základě kladného hodnocení z místa, kde uložený trest vykonával, byl usnesením
Okresního soudu v Chomutově sp. zn. PP 521/2001 ze dne 31. 8. 2001 z výkonu
tohoto trestu podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání
tří roků. Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., pro který byl
odsouzen v nyní projednávané věci, se dopustil dne 24. 6. 2002, tedy zhruba po
uplynutí deseti měsíců poté, co byl z předchozího výkonu trestu odnětí svobody
podmíněně propuštěn a také právě ve zkušební době, která mu byla v souvislosti
s jeho podmíněným propuštěním stanovena. Tato skutečnost je nepochybně závažnou
pro hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání dovolatele v jeho věci,
stejně jako to, že jím byl spáchán zvlášť závažný trestný čin. Zároveň však
nutno opakovaně uvést, že tato skutečnost není jediná a výlučná právě z
hlediska všech materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Předně je na
místě uvést, že dovolatel je osobou velmi mladou bez dostatečných životních
zkušeností a rozhledu, který by umožnil plně pochopit dosah svého jednání. V
minulosti byl jednou soudně trestán jako mladistvý a nyní posuzované trestné
činnosti se dopustil ve věku necelých devatenácti let. Nelze ani přehlédnout
způsob, kterým se trestných činů loupeže dopustil, a to jak při svém prvém
odsouzení, tak i v posuzované věci. Nepochybně si ve všech případech počínal za
užití násilí, nelze však mít za to, že by šlo o násilí razantní nebo dokonce
brutální, které by zanechalo u poškozených výrazné, zejména zdravotní následky. Stejně tak je třeba poukázat na výši způsobené škody, která sumárně ve všech
třech případech představuje částku necelých 15.000,-Kč, v nyní posuzované věci
potom škodu 2.500,-Kč. Při hodnocení jeho osoby z místa bydliště vůči němu není
negativních výhrad. Hodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání a
délky jeho páchání tak nutno posuzovat právě i se zřetelem k účelu trestu. V
této souvislosti nutno konečně poukázat i na to, že dovolatel na základě svého
prvního odsouzení, a tedy předtím než se dopustil trestného činu, který je
předmětem nyní posuzované věci, byl fakticky ve výkonu trestu odnětí svobody po
dobu necelých pěti měsíců. Souhrn všech uvedených skutečností podle přesvědčení
Nejvyššího soudu neumožňuje v posuzované věci učinit jednoznačný a přesvědčivý
závěr, že označeného trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se
dopustil právě jako zvlášť nebezpečný recidivista, kterým jej oba soudy v již
citovaných rozhodnutích uznaly. Ve svých rozhodnutích se nezabývaly dostatečně
právě materiální stránkou tak závažné skutečnosti, jakou bezesporu je hodnocení
zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 tr. zák. Jako obiter
dictum je na místě uvést, že obžaloba podaná v posuzované věci u soudu prvního
stupně spatřovala ve skutku, jehož se dovolatel dopustil, trestný čin loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák. bez dalšího, přičemž odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu se otázkou zvlášť nebezpečné recidivy zabývalo pouze stručně,
s prostým odkazem na splnění jejich pouze formálních podmínek, bez toho, že by
se jí zabývalo i z hledisek již shora uvedených. Obdobně stručně se uvedenou
problematikou zabýval i soud odvolací, který tak pochybení soudu prvého stupně
v uvedeném směru nenapravil.
V rámci obiter dicta je na místě poukázat, že ve
výroku citovaného rozsudku soudu prvého stupně je nesprávně uvedena spisová
značka věci, ve které byl dovolatel poprvé odsouzen, kdy se evidentně jednalo o
věc vedenou u Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 943/2000 a nikoli sp. zn. 3
T 643/2000. V odůvodnění citovaného rozsudku je uvedena spisová značka již
správně, přičemž tutéž chybu opakoval i soud odvolací, který v důvodech svého
usnesení uvedl stejně rozdílně rozhodné spisové značky. Protože z dalšího
odůvodnění označených rozhodnutí plyne, že soudy při svých úvahách pracovaly s
příslušným spisem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 943/2000 má i Nejvyšší
soud v tomto směru za to, že měly příslušné podklady právě i k hodnocení
podmínek zvlášť nebezpečné recidivy a k tomuto pochybení nepřihlédl. Je však v
této souvislosti na místě připomenout, že spisové materiály, se kterými se soud
vždy při úvaze o zvlášť nebezpečné recidivě musí pečlivě a detailně seznámit,
musí být jednoznačně a přesně označeny tak, aby nebylo nejmenších pochyb, že se
k dané věci také vztahují.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než napadená rozhodnutí,
označená ve výroku tohoto rozsudku, podle § 265k odst. l, 2 tr. ř. zrušit,
protože napadená rozhodnutí v případě skutku, jehož se dopustil dovolatel,
spočívají na shora uvedeném nesprávném hmotně právním posouzení podmínek zvlášť
nebezpečného recidivisty. Protože problematika řešená v posuzované věci je ryze
právní, bez jakýchkoli nároků na provádění dalšího dokazování, jakož i z
hlediska rychlosti řízení a jeho procesní ekonomie, rozhodl Nejvyšší soud v
projednávané věci, za splnění zákonem vyžadovaných podmínek podle § 265m odst.
1 tr. ř. sám hned rozsudkem, způsobem, který je patrný z jeho výrokové části.
Takto dospěl k závěru, že obviněný spáchal skutek, který je podrobně popsán ve
výroku tohoto rozsudku. Obviněný popřel, že by se uvedeného skutku dopustil s
tím, že samotný poškozený L. J. mu předmětný telefon předal s tím, aby jej
prodal a takto utržené peníze mu předal, což také učinil, ovšem bez toho, že by
získané peníze předal poškozenému. Tomu se později omluvil a dal mu 500,- Kč.
Jeho obhajobu v tomto směru potvrdil ve svém výslechu z přípravného řízení
tehdy spoluobviněný ml. D. D., jehož věc byla později vyloučena k samostatnému
projednání a rozhodnutí, když v rámci této výpovědi také uvedl, že stříbrný
řetízek a náramek dostal on sám od poškozeného, který mu tyto věci dobrovolně
na jeho žádost dal.
Skutkový děj, jak je popsán ve výroku tohoto rozsudku, je potvrzen výpovědí
poškozeného, který tak vyvrátil obhajobu obviněného. Ten uvedl, že obviněného
neznal (pouze od vidění) a byl jím napaden tak, že jej obviněný udeřil rukou do
obličeje s tím, že po něm chtěl finanční vyrovnání za to, že měl zranit jeho
kamaráda a nakonec mu vzal uvedený mobilní telefon, ml. D. potom v důsledku
jeho vyhrůžek dal řetízek a náramek. Poškozený byl z jednání obviněných
vystrašen, svěřil se s celou událostí své přítelkyni a s odstupem času i svému
otci a po poradě s ním ohlásil celou věc policii. Na tomto místě je nutné
zdůraznit, že není nejmenší důvod nevěřit výpovědi poškozeného v rámci celého
trestního řízení, když především je zřejmé, že ten obviněného vlastně neznal a
neměl žádného důvodu k výpovědi, která by přivodila trestní stíhání obviněného.
Přitom jeho výpověď je doplněna výpovědí jeho přítelkyně (svědkyně B.), které
se s incidentem svěřil a také výpovědí svědkyně D., že v kritické době ji
obviněný nabízel zakoupení mobilního telefonu. Hodnota předmětného mobilního
telefonu byla zjištěna z odborného vyjádření znalců z oboru ekonomika.
Z výsledků provedeného dokazování je tak jisto, že obviněný svým jednáním
naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234
odst. 1 trestního zákona, neboť proti L. J. užil násilí v úmyslu zmocnit se
jeho věcí označených ve výroku tohoto rozsudku. Provedené dokazování, a to jak
co do jeho rozsahu, tak i do jeho úrovně, umožnilo Nejvyššímu soudu dospět k
závěru, že obviněný se uvedeného trestného činu nepochybně dopustil.
Při úvaze o druhu a výši uloženého trestu zvážil Nejvyšší soud všechny
okolnosti případu a stejně tak i osobní poměry obviněného, stejně jako jeho
osobu samotnou. Zde je na místě uvést, že obviněný byl v minulosti jednou
soudně trestán a to jako mladistvý. Tato skutečnost plyne z rozsudku Okresního
soudu v Liberci sp. zn. 3 T 943/2000 ze dne 8. 2. 2001 ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec sp. zn. 55 To 40/2001 ze dne
30. 3. 2001. Rozsudkem prvně jmenovaného soudu byl obviněný uznán vinným
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., trestným činem ublížení na
zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1
tr. zák. a dvěma trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a byl mu
uložen za uvedené trestné činy, kterých se dopustil jako mladistvý, úhrnný
trest odnětí svobody v trvání třiceti tří měsíců. O odvolání tehdy obžalovaného
mladistvého rozhodl uvedený odvolací soud, který uložený trest zmírnil na
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a napadený rozsudek dále
ponechal nezměněný. Ke skutkům jimiž byl shledán soudy trestný čin loupeže
podle § 234 tr. zák. je na místě uvést, že v prvém případě tehdy obžalovaný Ch. napadl poškozeného tak, že jej chytil za tričko pod krkem, naznačoval úder
pěstí do obličeje a slovně mu vyhrožoval fyzickou újmou a poté mu z krku
odepnul pánský řetízek ze žlutého kovu v hodnotě 12.000.-Kč, který mu odcizil,
ve druhém případě fyzicky napadl poškozeného tak, že jej chytil rukama za
ramena a přitlačil ho ke zdi domu, kde jej držel zezadu rukou pod zátylkem a
takto ho přinutil, aby mu vydal částku 500,-Kč. Je na místě dodat, že obviněný
byl usnesením Okresního soudu v Chomutově sp. zn. PP 521/2001 ze dne 31. 8. 2001 podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně propuštěn z výkonu shora
uloženého trestu odnětí svobody, když mu byla současně podle § 63 odst. 1 tr. zák. stanovena zkušební doba v trvání tří roků. I když za splnění zákonem
stanovených podmínek toto usnesení neobsahuje odůvodnění, z hodnocení průběhu
jím vykonávaného trestu odnětí svobody, založeného v uvedeném spisu plyne, že
byl hodnocen v zásadě kladně. Lze takto konstatovat, že nyní projednávané
trestné činnosti se dopustil ve lhůtě, která mu byla při rozhodnutí o jeho
podmíněném propuštění stanovena, a to poté co z této lhůty uplynulo deset
měsíců. Zprávy o jeho pověsti z místa bydliště konstatují, že nejsou k jeho
osobě žádné negativní poznatky, s příslušným úřadem práce nespolupracuje a
nárok na hmotné zabezpečení u něj nevznikl. Při úvaze o druhu a výši trestu
takto Nejvyšší soud zvažoval okolnosti jak polehčující, tak i přitěžující (§§
33, 34 tr. zák.), kdy na jedné straně trestný čin spáchal ve věku blízkém věku
mladistvých, na straně druhé byl již pro trestný čin odsouzen, bez toho, že by
tuto okolnost bylo možné pokládat za takovou, která mu nepřitěžuje /§ 34 písm. j) tr. zák./.
S ohledem na uvedené skutečnosti i s poukazem na dobu, která
uplynula od jeho posledního odsouzení a skutečnosti, že trestného činu se
dopustil v době, kdy byl z výkonu předchozího trestu odnětí svobody podmíněn
propuštěn, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nepodmíněný trest odnětí svobody v
trvání čtyř roků bude pro nápravu obviněného dostatečný, právě i s ohledem na
jeho věk a také ke skutečnosti, že si takto již může dostatečně být vědom toho,
že pokud bude nadále v trestné činnosti pokračovat, trestní postih jeho osoby
bude zjevně stále důraznější. S poukazem na uvedené byl také zařazen pro výkon
uloženého trestu do takového typu věznice, který uvedeným zjištěním nejlépe
odpovídá.
Lze jenom dodat, že s ohledem na uvedené rozhodnutí je návrh dovolatele na
přerušení výkonu jeho trestu odnětí svobody zjevně nedůvodný.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Jurka