3 Tdo 1039/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10.
září 2009 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného
Ing. L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
sp. zn. 55 To 567/2008 ze dne 3. 3. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 102/2004, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 102/2004 ze dne 24. 9. 2008 byl
obviněný Ing. L. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový
děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený
trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců,
jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
V předmětné věci podal Ing. L. K. i příslušný státní zástupce, odvolání, o
kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tak, že podle
§ 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek
zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného Ing. L. K. podle
§ 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil, když také podrobně popsal pro který
skutek se tak stalo. Odvolání příslušného státního zástupce potom podle § 256
tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní
zástupkyně dovolání jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších,
zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod
označila ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
rámci takto podaného dovolání potom uvedla, že soudem popsané náležitosti ve
vztahu k příčinné souvislosti nejsou v souladu se závěry, ke kterým ve věci
dospěl. Ze znaleckých posudků z oboru dopravy totiž dovodila, že jednání
obviněného Ing. K. sice bylo prvotní příčinou vzniklého následku, nikoli však
příčinou jedinou a nebylo způsobeno zaviněně formou nedbalosti, když obviněný
sice vytvořil překážku, která však nebyla náhlou a poškozený měl možnost střetu
vozidel zabránit. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že nehodlá polemizovat s
hodnocením důkazů odvolacím soudem, současně však poukázala na to, že v době
nehody byla teplota vzduchu pod bodem mrazu, silnice byla podle svědků kluzká,
případně mokrá, a vůz obviněného byl vybaven venkovním teploměrem. Obviněný
nebyl v kritické době zdravotně indisponován a na jeho voze nebyla žádná
technická závada. Důvod, proč se jeho vozidlo ocitlo na pravé krajnici a
následně ve smyku, sice nebyl exaktně zjištěn, přes uvedené však žádný jiný
důvod (objektivně) než to, že se tak stalo v důsledku jeho rychlosti
nepřiměřené stavu vozovky, nepřipadá v úvahu. Dodala, že není smyslem podaného
dovolání poukazovat na to, zda nestandardní způsob jízdy obviněného započal již
vjetím na krajnici, či následným smykem po návratu na vozovku, či až nárazem do
dělících svodidel, stejně jako to, jak uvedené vnímal poškozený. Nelze však
pominout to, že to byl právě nestandardní pohyb vozu obviněného Ing. K., který
zapříčinil, že poškozený do jeho vozu narazil a utrpěl smrtelné zranění. Bez
uvedené příčiny by škodlivý následek nenastal a lze přitom nanejvýše zvažovat,
zda či do jaké míry se na vzniku škodlivého následku podílel (nesprávnou reakcí
na vzniklou situaci) též poškozený. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že to
byl poškozený, kdo dopravní nehodu zavinil a skutek obviněného Ing. K. není
žádným trestným činem, potom takový závěr spočívá na nesprávném právním
posouzení předmětného skutku. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil
citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, a to ve
výroku o zrušení jemu předcházejícího (citovaného) rozsudku Okresního soudu v
Liberci a dále ve výroku o zproštění obviněného Ing. L. K. obžaloby, jakož i
všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení
pozbyla podkladu. Dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu
v Ústí nad Labem věc k novému projednání a rozhodnutí o odvolání obviněného
Ing. L. K.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil obviněný Ing. L. K., když
především poukázal na to, že dovolatelka polemizuje s již ve věci učiněnými
skutkovými zjištěními, a to zejména pokud poukazuje na povětrnostní podmínky
panující v kritické době a stejně tak i na stav vozovky i na to, že poškozený
měl být připoután bezpečnostním pásem. V této souvislosti poukázal na ustálenou
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu s tím, že mimo meze uplatněného dovolacího
důvodu jsou skutkové námitky, tedy takové, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout
jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak to učinil soud a tím předkládá i změny
ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového děje.
Takto uplatněné námitky z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. nejsou právně relevantní. V další části podaného vyjádření potom
poukázal na to, jakým způsobem byla (v konkrétnostech) učiněna příslušná
skutková zjištění s tím, že z charakteru argumentace předestřené v takto
podaném dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že vznesené námitky
neodpovídají zvolenému dovolacímu důvodu, ale nesou se v rovině polemiky se
skutkovými zjištěními, jež učinil především odvolací soud, ačkoli dovolatelka
uvedla, že tak nehodlá činit. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. takto podané dovolání odmítl.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném
výroku rozhodnutí soudu druhého stupně, dovolatelka namítla, že nelze pominout
skutečnost, že to byl právě nestandardní pohyb vozu obviněného Ing. K. po
vozovce (ten sice nebyl exaktně zjištěn, avšak žádný jiný důvod, než rychlost
nepřiměřená stavu vozovky objektivně nepřipadá v úvahu) a ten zapříčinil, že
poškozený do tohoto vozu narazil a utrpěl smrtelné zranění, když bez této
skutečnosti by škodlivý následek nenastal. Pokud tedy odvolací soud dospěl k
závěru, že to nebyl obviněný Ing. K., ale poškozený F., kdo dopravní nehodu
zavinil a že skutek obviněného Ing. K. není žádným trestným činem, spočívá
takový závěr na jeho nesprávném právním posouzení. Takovou námitku lze
považovat za právně relevantní, současně však za zjevně neopodstatněnou. V této
souvislosti lze poukázat na citované rozhodnutí odvolacího soudu a zejména
důvody v něm obsažené, tedy ty, které jej vedly k závěru, který ve věci přijal. V této souvislosti je namístě připomenout, že ve věci bylo konáno obsáhlé
dokazování, a to zejména i celou řadou ve věci podaných znaleckých posudků i
svědeckých výpovědí. Ze znaleckých posudků z oboru silniční dopravy a výslechu
příslušných znalců totiž vyplývá, že poškozený, pokud by sledoval odpovídajícím
způsobem dopravní situaci před sebou, mohl (měl spolehlivou možnost) včas
reagovat na nestandardní pohyb vozidla, které jelo před ním a které řídil Ing. K. Podle příslušných znalců takto mohl zastavit své vozidlo nejméně ve
vzdálenosti cca 23 metrů před místem pozdějšího střetu. To za zjištění, že
předmětný úsek vozovky byl bezpečně sjízdný, a to i vyšší rychlostí, než byla
rychlost 130 km/hod., která také byla v místě povolena. Přitom bylo také
nepochybně zjištěno, že poškozený mohl sledovat (vidět) nestandardní pohyb
vozidla před sebou od jeho samotného počátku a také na něj reagovat, přičemž
vozidlo jím řízené se pohybovalo v levém jízdním pruhu ve směru jízdy, a to
rovnoměrně zpomaleným způsobem bez toho, že by intenzivně brzdilo. V této
souvislosti také odvolací soud přiléhavým způsobem poukázal na porušení
příslušných (přesně označených) ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., o silničním
provozu (dále jen silniční zákon), poškozeným. Současně i z hlediska učiněných
skutkových zjištění lze souhlasit s tvrzením dovolatelky, že při absenci
technické závady na voze obviněného a jeho zdravotní způsobilosti to byl on,
kdo minimálně svou nepozornou jízdou najel na pravou krajnici, v bočním smyku
přejel vozovku a narazil do dělících svodidel, od kterých se odrazil se svým
vozidlem zpět doprava napříč jízdními pruhy. S ohledem na uvedené se tak
klíčovým jeví úvahy odvolacího soudu a závěry z nich plynoucí ve vztahu k
naplnění všech znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. To především ve vztahu k tzv. objektivní stránce předmětného trestného činu, která musí být (obligatorně)
shledána u každého trestného činu, když musí být vždy nepochybně zjištěno, že
je dán příčinný vztah mezi jednáním pachatele a jím způsobeným následkem.
Příslušná trestní odpovědnost pachatele je ovšem založena jenom za předpokladu,
že vývoj příčinné souvislosti je alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho
zaviněním. To i v případech, kdy následek bývá výsledkem i více příčin, přičemž
příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Přitom je
důležité, aby konkrétní jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou
dostatečně významnou. Z uvedeného také správně vycházel odvolací soud, pokud
dospěl k závěru, že jednání obviněného Ing. K. bylo sice prvotní, avšak nikoli
jedinou příčinou relevantního trestněprávního následku, ke kterému by nedošlo,
pokud by poškozený jednal v kritické době jinak, než ve skutečnosti jednal. Z
učiněných skutkových zjištění také nelze spolehlivě dospět k závěru, že vývoj
příčinné souvislosti byl současně zahrnut zaviněním obviněného Ing. K., ať už
formou vědomé či nevědomé nedbalosti (§ 5 písm. a/, písm. b/ tr. zák.). To
zejména proto, že nemohl předpokládat v době, kdy v jeho blízkosti se
nepohybovalo žádné vozidlo, jel sám rychlostí v místě povolenou a při pravém
okraji vozovky, že poté, co (byť v důsledku zjevně nesprávného způsobu své
jízdy) přejede do levé poloviny vozovky, narazí do svodidel a odrazí se zpět na
vozovku, nebude poškozený, jako řidič vozidla jedoucí za ním v dostatečné
vzdálenosti na vzniklou situaci reagovat, přestože k adekvátní reakci měl
dostatečný čas i prostor a sám významně poruší označená pravidla stanovená
silničním zákonem. Nelze než souhlasit také se závěrem odvolacího soudu v tom,
že obviněný Ing. K. sice vytvořil překážku v silničním provozu, nejednalo se
však o překážku náhlou do té míry, že by znemožnila poškozenému adekvátním
způsobem reagovat. S ohledem na uvedené potom právnímu závěru odvolacího soudu
o tom, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného
činu pro neexistenci jeho objektivní stránky v podobě absence příčinné
souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklého následku (relevantně
trestněprávního), nelze nic vytknout.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka