3 Tdo 1039/2023-3756
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2024 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného D. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 9 To 22/2023-3620, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 26/2021, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 9 To 22/2023-3620, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 11. 2022, č. j. 14 T 26/2021-3605.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 11. 2022, č. j. 14 T 26/2021-3065 (dále též jen „usnesení soudu prvního stupně“ či „rozhodnutí soudu prvního stupně“), bylo podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného D. B. (dále též jen „obviněný“) pro skutek popsaný v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. KZV 79/2019, kvalifikovaný jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se měl obviněný dopustit tak, že (převzato z usnesení soudu prvního stupně)
dne 3. srpna 2017 v Praze na blíže nezjištěném místě M. Š. uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky se společností S. F. s.r.o., na základě které za úplatu 380 000 Kč postoupila peněžitou pohledávku ve výši 500 000 Kč za dlužníky J. Č. a D. Č., oba trvale bytem XY, do které uvedla nepravdivou skutečnost, že poškozeným J. Č. a D. Č. v únoru 2005 na základě ústní dohody o půjčce peněžních prostředků poskytla hotovostní půjčku ve výši 500 000 Kč, která měla být zajištěna směnkou poškozených datovanou dne 27. 2. 2005, přičemž D. B. využívaje nepozornosti poškozených jim tuto směnku předložil v místě jejich bydliště k podpisu, poté ji v blíže nezjištěné době předal M. Š., která ji opatřila rubopisem a datem splatnosti a následně ji vrátila D. B., který uzavření shora uvedené smlouvy o postoupení pohledávky zprostředkoval s vědomím, že dojde k vymáhání neexistující pohledávky, k čemuž skutečně došlo, a to vše i přesto, že si D. B. a M. Š. byli vědomi skutečnosti, že žádná hotovostní půjčka nebyla poškozeným poskytnuta a tímto způsobem úmyslně předstírali neexistující pohledávku ve výši 500 000 Kč a umožnili společnosti S. F. s.r.o. její uplatnění a vymáhání prostřednictvím směnečného soudu – Krajského soudu v Praze, který nepravomocně rozhodl dne 20. dubna 2018 pod č. j. 47 Cm 39/2018-20 směnečným platebním rozkazem o zaplacení směnečné pohledávky 500 000 Kč, 6% úroku z částky 500.000 Kč do zaplacení, směnečné odměny ve výši 1 666 Kč a nákladů řízení ve výši 63 562 Kč, čímž J. Č. a D. Č. způsobili škodu ve výši nejméně 500 000 Kč.
2. Trestní stíhání obviněného bylo zastaveno z důvodu promlčení, a to s odůvodněním, že k podpisu předmětné směnky došlo již v únoru 2005, obžaloba byla podána až v březnu 2021 a soud prvního stupně respektuje závazný právní názor vyslovený Krajským soudem v Praze v jeho předchozím usnesení ze dne 14. 9. 2022, č. j. 9 To 226/2022-3599.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání obviněného podal státní zástupce stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále též jen „soud druhého stupně“ nebo „stížnostní soud“) svým usnesením ze dne 25. 1. 2023, č. j. 9 To 22/2023-3620, zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. (dále též jen „napadené usnesení“ nebo „napadené rozhodnutí“).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení stížnostního soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) dovolání v neprospěch obviněného, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř.
5. Dovolatel nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a shrnul závazný právní názor Krajského soudu v Praze, který vedl k tomu, že Okresní soud Praha-západ napotřetí (po předchozích dvou odsuzujících rozsudcích) trestní stíhání obviněného zastavil z důvodu promlčení.
6. Se závěry soudů obou stupňů, zejména pak se závěry soudu stížnostního, k jehož pokynu změnil svůj původní názor o vině obviněného i soud prvního stupně, se podle názoru dovolatele nelze ztotožnit. Dovolatel poukázal na to, že v usnesení soudu prvního stupně je při závěru o promlčení trestního stíhání obviněného chybně vycházeno až z data podání obžaloby, nikoli z data zahájení trestního stíhání jako rozhodného okamžiku pro přerušení běhu promlčecí doby. Zejména však nelze souhlasit se závěrem, že by ta část jednání, k níž došlo v roce 2017, tedy již za účinnosti trestního zákoníku, nebyla v posuzovaném případě dostatečně významná (kauzální) z hlediska naplnění následku trestného činu podvodu.
7. V bodech 10. - 13. dovolání dovolatel s odkazy na odbornou literaturu a judikaturu podrobně rozebral teoretická východiska týkající se promlčení trestní odpovědnosti pachatele a znaků trestného činu podvodu.
8. Posuzovaná věc je podle dovolatele specifická tím, že jednání obviněného a spoluobviněné M. Š. mělo svůj základ v událostech, k nimž došlo již v roce 2005. Orgány činné v trestním řízení se tak musely vypořádat se skutečnostmi, jež byly časově poměrně vzdálené od jednání, které podle obžaloby mělo z rozhodnutí obviněných vést ke vzniku škodlivého následku. Krom jiného bylo nutno vyjasnit finanční a majetkové poměry spoluobviněné M. Š. a poškozených manželů Č. Okolnosti vylákání podpisu poškozených na směnce, k němuž mělo ze strany obviněného dojít dne 27. 2. 2005, byly nepochybně významné pro pochopení celé věci, pro ozřejmění povahy směnky a bylo třeba je zahrnout do popisu skutku v tzv. skutkové větě.
9. Jednání směřující k vylákání podpisu na směnce je ovšem nutné brát jako jakousi počáteční fázi, jíž byly vytvořeny prvotní podmínky v budoucnu potenciálně využitelné pro spáchání trestného činu. Nešlo však o takové jednání, které by bylo možno považovat za uskutečňování protiprávního činu, konkrétně trestného činu podvodu ve všech jeho zákonných znacích. Takové jednání nemělo ani přímý význam pro dokonání tohoto trestného činu a nebylo s tímto trestným činem v bezprostřední časové a místní souvislosti. Podpis na směnce byl sice vylákán za pomoci uvedení poškozených v omyl, trestný čin podvodu v té době ale dokonán být nemohl, jelikož absentovaly ostatní obligatorní zákonné znaky objektivní i subjektivní stránky tohoto trestného činu. V příčinné souvislosti s tímto jednáním nedošlo ke vzniku následku v podobě škody na straně poškozených ani k obohacení jiného, přičemž tyto objektivní znaky nebyly pokryty ani úmyslným zaviněním obviněných. Vznik směnky, o jejíž existenci neměli poškození manželé Č. dlouhou dobu vůbec žádné povědomí, nemůže být sám o sobě vnímán jako majetková dispozice, která by se měla nějak projevit na jejich majetkovém portfoliu. Poškození neměli vůbec žádný důvod, aby uvažovali o existenci nějakého dluhu, který by měl být vnímán z jejich strany jako hrozba, před níž by měli zvažovat kroky na svou obranu, natož aby se jednalo o škodu, která již nastala. Rovněž tak se vylákaný podpis na směnce, o níž v představách pachatelů nebylo vůbec dané, jakým způsobem a zda vůbec s ní bude jakkoli naloženo, reálně nijak neprojevil v majetkových poměrech spoluobviněné M. Š. Pro trestněprávně relevantní majetkovou dispozici, o níž uvažoval stížnostní soud v napadeném rozhodnutí, je bezpochyby rozhodující až nakládání se směnkou v roce 2017 se všemi zamýšlenými důsledky pro majetkové a finanční poměry poškozených manželů Č., které s tím byly spojeny.
10. Podle názoru dovolatele se obvinění až někdy v průběhu roku 2017 před uvedeným převodem rozhodli, že existující, ale dosud „spící“, směnku využijí za účelem vlastního obohacení, přičemž rovněž zvolili způsob, jak tohoto obohacení ke škodě poškozených hodlají dosáhnout. Tato představa nemohla být v roce 2005 v nějakých konkrétnějších konturách v úvahách obviněných zahrnuta. Až v roce 2017 spoluobviněná jednala s vědomím, že žádná pohledávka z půjčky (zápůjčky) neexistuje a nikdy neexistovala, tudíž ani směnka předávaná za úplatu společnosti S. F. s.r.o. nemohla zajišťovat reálně neexistující pohledávku vůči poškozeným manželům Č. Ve smlouvě o postoupení pohledávky však obviněná M. Š. tvrdila opak. S tím byl přitom dobře srozuměn i obviněný, který uzavření smlouvy o postoupení pohledávky zprostředkoval s vědomím všech rozhodných okolností, zejména s uvědoměním si vylákání podpisu na směnce od v omyl uvedených poškozených v době minulé. To ostatně vyplynulo i z jeho postoje v civilním soudním řízení, v němž došlo k uplatnění postoupené směnky.
11. Naopak v raném stadiu jednání v roce 2005 jednoznačně absentovala taková představa obviněných, jež by po subjektivní stránce zahrnovala všechny objektivní znaky trestného činu podvodu v jeho základní skutkové podstatě, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu. V roce 2005 šlo obviněným o získání směnky, aniž by již přímo uvažovali o nějaké konkrétní škodě na majetku poškozených a o rychlém rozšíření vlastního majetku. Až jednání v roce 2017 bylo jednoznačně vedeno snahou o odstranění rozhodných překážek bránících dokonání trestného činu podvodu k tomu zvoleným způsobem a až tehdy bylo cíleně zaměřeno na dosažení vlastního obohacení za cenu vzniku škody na straně manželů Č. Obviněný v roce 2005 jednal doloženým způsobem, aby si opatřil směnku podepsanou poškozenými Č. bez jejich vědomí, pravděpodobně se záměrem získání možnosti směnku v budoucnu nějakým, ale dosud nevyjasněným, způsobem využít. Tomu by nasvědčovalo krom vlastní povahy směnky a lstí získaného podpisu poškozených také dlouhodobé uchovávání směnky po dobu mnoha let bez jejího zničení. Vlastní způsob zneužití směnky ovšem v představách obviněného v době opatření listiny zahrnut být nemusel, přičemž v posuzovaném případě pro to žádné důkazy ani nesvědčí. Za takového stavu lze uvažovat nejen o možném zneužití směnky jejím postoupením novému nabyvateli, s čímž je obvykle spojeno i zatajení podstatných skutečností vážících se k vymahatelnosti plnění ze směnky, za něž lze nepochybně považovat způsob vytvoření směnky s pomocí uvedení v omyl deklarovaného výstavce směnky, ale například také o využití směnky k vymáhání plnění přímo bez dalšího postoupení fiktivní pohledávky. Zcela zavrhnout nelze ani eventualitu vydírání za využití hrozby uplatnění směnky. Stále je možná i ta varianta, v úvahách držitele protiprávně nabyté směnky nepochybně zastoupená, že tuto směnku v budoucnu jednoduše vůbec nepoužije, přičemž k takovému závěru může dospět v podstatě kdykoli během doby, kdy má směnku v dispozici.
12. Podle dovolatele nikoli vlastní protiprávní opatření směnky v době před mnoha lety, nýbrž až další úmyslně činěné kroky pachatele vedené určitým záměrem rozhodnou o tom, zda vůbec a pokud ano, kdy, jakým konkrétním způsobem a jaký trestný čin za užití předmětné směnky spáchá či se o něj alespoň pokusí. V posuzovaném případě muselo rozhodnutí o těchto stěžejních otázkách v úvahách obviněných vzniknout až v roce 2017 v době navázané na okamžik, kdy obvinění přistoupili k dalším krokům při nakládání se směnkou. K tomuto jednání přitom v době krátce předcházející (nikoli v době před 12 lety) musela existovat vzájemná dohoda obviněných o konkrétně zvoleném postupu, neboť charakter jejich jednání v roce 2017 prokazuje, že jednali navzájem koordinovaně. Impulsem k jejich rozhodnutí pak zřejmě mohlo být ukončení soudního sporu týkajícího se vypořádání společného jmění manželů mezi obviněným a jeho bývalou manželkou.
13. Dovolatel připustil určité nedostatky v odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, to však podle něj nic nemění na závěru, že jednáním obviněných už v roce 2005 ke spáchání trestného činu podvodu nedošlo a nemohl tak nastat ani okamžik určující počátek běhu promlčecí doby. Promlčení nemůže nastat dřív, než byl trestný čin podvodu dokonán nebo ukončen. K relevantnímu trestněprávnímu následku (účinku) mělo dojít až v příčinné souvislosti s jednáním obviněných v roce 2017.
14. Právě toto jejich jednání je podle dovolatele v souladu se zásadou umělé izolace jevů trestněprávně významné, neboť naplňuje daný znak skutkové podstaty trestného činu. Toto jednání směřovalo k obohacení spoluobviněné M. Š. a jejím prostřednictvím i samotného obviněného a v návaznosti na ně také došlo k posílení hrozby vzniku reálné škody na straně poškozených manželů Č. (následku trestného činu, resp. účinku trestného činu). Z hlediska gradace příčinné souvislosti je nutné považovat takové jednání za dostatečně významné, neboť si nelze reálně představit, že by společnost S. F. s.r.o. při znalosti fiktivnosti závazku, který měla podvodně vylákaná směnka zajišťovat, smlouvu o postoupení pohledávky uzavřela a směnku přijala, resp. že by tak učinila za zcela stejných podmínek.
15. Závěry krajského soudu v napadeném rozhodnutí podle názoru dovolatele nekorespondují ani s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ohledně podvodného jednání páchaného v souvislosti se zneužitím směnek. Soud prvního stupně svým rozhodnutím o zastavení trestního stíhání obviněného založil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. Stížností soud následně zatížil napadené usnesení vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), jestliže stížnost státního zástupce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně zamítl.
16. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně, a zároveň i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu Praha-západ k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než jím navrhované rozhodnutí.
17. Obviněný ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že toto vychází ze skutkových zjištění, která v průběhu hlavního líčení nebyla prokázána. Při posledním hlavním líčení konaném v roce 2022 bylo podle jeho názoru postaveno najisto, že se žádným způsobem neúčastnil na uplatnění směnky či na jejím postoupení společnosti S. F. s.r.o. Jelikož se po roce 2005 žádného trestněprávně relevantního jednání nedopustil, je třeba odvozovat počátek běhu promlčecí doby ode dne 27. 2. 2005.
18. Dovolání podle obviněného vyznívá tak, že pokud nevyužil možnosti požádat o pokračování v trestním stíhání, tak se k trestné činnosti doznal a trestný čin spáchal. Proti tomu se však ohrazuje. Trestní řízení, které bylo proti němu vedeno po dobu téměř 5 let, jej vyčerpávalo jak po psychické, tak i fyzické a zdravotní stránce a mělo dopad i do jeho osobních vztahů. Proto se rozhodl akceptovat závěr soudů o promlčení trestního stíhání a netrval na tom, aby byl vydán pravomocný zprošťující rozsudek.
19. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
21. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
22. Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky nejvyššího státního zástupce lze formálně podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v návaznosti na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř., jakož i to, že jde o námitky důvodné.
24. Z hlediska nynějšího rozhodování je podstatné, že v podané obžalobě nebylo obviněnému kladeno za vinu pouze jeho jednání z února 2005, jak by se podle zásadní části odůvodnění usnesení soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání obviněného mohlo zdát, nýbrž v návaznosti na to i jednání, jehož se měl dopustit o mnoho let později. K ukončení jednání obviněného mělo dojít a účinek trestného činu měl nastat (§ 34 odst. 2 tr. zákoníku) až v průběhu roku 2017. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání obviněného bylo v této věci zahájeno dne 20. 2. 2020, tak jistě nelze uvažovat o zániku trestnosti činu uplynutím promlčecí doby. Tento závěr soudů nižších stupňů je chybný. Obviněnému je kladeno za vinu spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí 5 let, tudíž délka promlčecí doby ve smyslu § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činí 10 let a tato uplynout ještě nemohla.
25. Ve stručnosti lze připomenout, že v podané obžalobě státní zástupce kladl obviněnému za vinu nejen to, že v únoru 2005 předmětnou směnku podstrčil poškozeným manželům Č. k podpisu, nýbrž i to, že následně tuto směnku předal spoluobviněné M. Š. a poté, co ji tato rubopisovala, ji převzal zpět do své dispozice a v roce 2017 zprostředkoval uzavření smlouvy o postoupení údajné pohledávky obviněné M. Š. za poškozenými J. a D. Č. společnosti S. F. s.r.o. za úplatu ve výši 380 000 Kč (kterou spoluobviněná fakticky inkasovala a v tomto rozsahu se neoprávněně obohatila), přičemž v té souvislosti bylo nepravdivě uvedeno, že v únoru 2005 obviněná poskytla poškozeným manželům Č. na základě ústní dohody hotovostní půjčku ve výši 500 000 Kč, ačkoli ve skutečnosti jim žádnou půjčku neposkytla. K podpisu smlouvy o postoupení pohledávky došlo konkrétně dne 3. 8. 2017. Na základě následné žaloby společnosti S. F. s.r.o. bylo směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2018, č. j. 47 Cm 39/2018-20, poškozeným uloženo, aby jmenované společnosti zaplatili mj. částku 500 000 Kč s příslušenstvím. Ke zrušení tohoto soudního rozhodnutí došlo jen díky procesní obraně poškozených.
26. Nelze než souhlasit s tím, co uvedl nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, že u trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který je v této věci řešen, je účinek (vznik škody) znakem kvalifikované skutkové podstaty a promlčecí doba tudíž podle § 34 odst. 2 tr. zákoníku začíná běžet až od okamžiku, kdy takový účinek nastal, resp. měl nastat. Zcela souhlasit lze i s další zásadní argumentací, že jednání obviněného, jehož se měl dopustit v únoru 2005, bylo jen jakousi prvotní fází, jíž byly vytvořeny podmínky pro spáchání trestného činu podvodu v budoucnu. V zájmu co nejvěrnějšího vystižení podstaty trestného jednání obviněných a vyjádření všech skutečností majících vliv na naplnění znaků předmětného trestného činu, včetně subjektivní stránky, bylo namístě i tuto část jednání obviněného do popisu skutku zahrnout, ačkoli tím ještě nedošlo k naplnění všech znaků trestného činu podvodu. V roce 2005 trestný čin podvodu ještě spáchán nebyl a promlčecí doba tudíž nemohla začít běžet (k tomu např. viz i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2023 – str. 21, odst. 31, jakkoli zde byl zaměňován pojem spáchání a dokonání trestného činu).
27. Skutkově a z hlediska řešené problematiky velmi podobný případ (kdy si pachatel nejprve určitým způsobem opatřil směnku a tuto použil ke svému obohacení až s odstupem mnoha let) řešil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 7 Tdo 81/2019. Ve svém usnesení ze dne 15. 5. 2019 mj. konstatoval: „Z první části jednání, která je pouze vysvětlením nabytí směnky obviněným z hlediska času a důvodu, nevyplývá, že by si ji pořídil v úmyslu, aby ji v budoucnu použil k získání majetkového prospěchu na úkor poškozené. Jednání, ke kterému došlo v devadesátých letech, tak nenaplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť v té době obviněný nejednal v podvodném úmyslu. Teprve následně, v době vyplnění a uplatnění směnky u soudu a pak v řízení o vypořádání společného jmění manželů, již jednal v úmyslu, že se na úkor poškozené obohatí a využije k tomu směnku, o které se poškozená domnívala (v důsledku jeho předchozího lživého tvrzení), že je zničená. Jednání v devadesátých letech je tak ve skutkové větě uvedeno toliko proto, aby bylo zcela zjevné, kdy došlo k podpisu poškozené na směnečném formuláři, jaká byla následná posloupnost událostí, a soudy správně jednání posoudily jako jeden skutek“. Závěry tohoto rozhodnutí lze na nyní posuzovanou věc přiléhavě aplikovat.
28. Odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze a jemu předcházejícího usnesení Okresního soudu Praha-západ ani zdaleka nevyhovují požadavkům uvedeným v § 134 odst. 2 tr. ř. Deficit je natolik výrazný, že jsou tato rozhodnutí jen těžko přezkoumatelná. Skutečné vysvětlení (odůvodnění), proč je namístě zastavení trestního stíhání obviněného, prakticky absentuje. Soud prvního stupně v podstatě jen zrekapituloval obsah předchozích dvou usnesení soudu druhého stupně (kterými byly zrušeny první dva odsuzující rozsudky), konstatoval, že „je povinen respektovat zjištění a právní názory nadřízeného soudu“ a že mu tedy nezbývá nic jiného, než trestní stíhání obviněného zastavit. Zatímco ve svých dřívějších meritorních rozhodnutích (odsuzujících rozsudcích) vždy poměrně detailně vysvětlil, jakým způsobem hodnotil provedené důkazy, kterým uvěřil a kterým nikoli, z jakých důvodů a k jakým skutkovým a právním závěrům na základě toho dospěl, tak odůvodnění tohoto jeho dalšího rozhodnutí jednoznačně vyznívá již jen v tom smyslu, že trestní stíhání obviněného zastavil proto, že si to „přál“ nadřízený soud (který podstatné důkazy hodnotil ve svých předchozích kasačních rozhodnutích odlišně, aniž by ovšem sám byť jen jediný důkaz provedl). Prakticky totéž prvoinstanční soud konstatoval i v odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 2. 2023, č. j. 14 T 26/2021-3691, kde bylo na str. 21 v odst. 31 uvedeno, že „trestní stíhání obviněného D. B. tento soud zastavil z důvodu promlčení na pokyn odvolacího soudu“.
29. Ani jeden ze soudů nižších stupňů dostatečně konkrétně a jasně nevysvětlil, jaké jednání obviněného má (či nemá) na základě důkazů provedených v hlavním líčení za prokázané, kdy bylo spácháno, který okamžik je určující pro začátek běhu promlčecí doby a proč by trestní odpovědnost obviněného za předmětný trestný čin měla zaniknout. V konkrétní rovině soud prvního stupně pouze na str. 5 v odst. 4 svého usnesení uvedl, že k podpisu předmětné směnky došlo v únoru 2005 a obžaloba byla podána až březnu 2021. To samozřejmě nelze považovat za dostačující, a to nejen s ohledem na to, co bylo uvedeno již shora (problematika počátku běhu promlčecí doby), ale i s ohledem na to, že k přerušení běhu promlčecí doby nedochází poprvé až podáním obžaloby, nýbrž i některými dřívějšími úkony, zejm. zahájením trestního stíhání pro daný trestný čin [§ 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku].
30. I v případě napadeného usnesení je valná část odůvodnění tvořena jen rekapitulací předchozích meritorních rozhodnutí soudu prvního stupně a navazujících kasačních rozhodnutí soudu stupně druhého. Samotné zdůvodnění, proč byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného, obsažené na str. 6 v odst. 20. je nejasné, stejně jako i předchozí úvahy tohoto soudu prezentované na str. 5–6 v odst. 18. – 19. Jak už bylo konstatováno výše, odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyhovuje požadavkům uvedeným v § 134 odst. 2 tr. ř. a je ve své podstatě nepřezkoumatelné. Pokud už některé argumenty a závěry byly formulovány jednoznačně, pak s nimi nelze souhlasit. Zcela jistě není pravdou to, co soud druhého stupně uvedl na str. 6 v odst. 20. svého usnesení, že (zjednodušeně řečeno) z hlediska doby spáchání trestného činu podvodu a tudíž i zániku jeho trestnosti v důsledku promlčení není rozhodné, zda obviněný v roce 2017 zprostředkoval uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi spoluobviněnou a společností S. F. s. r. o., resp. zda umožnil této společnosti uplatnění směnky a její soudní vymáhání proti poškozeným manželům Č. Stížnostní soud evidentně vycházel z toho, že podvodný charakter mělo pouze jednání obviněného z roku 2005 (podstrčení směnky poškozeným k podpisu), a pokud do jeho dalšího jednání (které na to ovšem navazovalo a kterým měla být ona směnka reálně použita s cílem neoprávněně se obohatit na úkor jiného) uplynula dlouhá doba zhruba 12 let, tak již nepřichází trestní postih obviněného do úvahy. Majetková dispozice, jíž mělo dojít k neoprávněnému obohacení obviněných, byla podle názoru krajského soudu uskutečněna ve chvíli, když již bylo trestní stíhání obviněného promlčeno. Jinak řečeno – tím, že obviněný druhou (finální) část svého jednání odložil na dostatečně dlouhou dobu poté, co uskutečnil část první, dosáhl své beztrestnosti v důsledku promlčení. S tím samozřejmě nelze, z důvodů výše podrobně rozvedených, souhlasit. Žalovaným jednáním z února 2005 obviněný všechny znaky trestného činu podvodu ještě nenaplnil, tento trestný čin v té době ještě nespáchal, tudíž ani nemohla začít běžet promlčecí doba, která by mohla vést k zániku trestní odpovědnosti za něj. V obžalobě vymezené jednání obviněného mělo být ukončeno (trestný čin podvodu měl být spáchán) až v roce 2017, kdy také poprvé měl (mohl) vzniknout trestněprávně relevantní následek v podobě vlastního obohacení a způsobení škody na cizím majetku.
V. Způsob rozhodnutí
31. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 9 To 22/2023-3620, jemu předcházející usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 11. 2022, č. j. 14 T 26/2021-3605, jakož i všechna další rozhodnutí na obě tato usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu Praha-západ současně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
32. Věc se tak vrací, pokud jde o obviněného D. B., do stadia řízení před soudem prvního stupně. Úkolem tohoto soudu bude opětovně zvážit (a samozřejmě také odpovídajícím způsobem odůvodnit), zda v obžalobě popsané jednání obviněného bylo či nebylo nade vši rozumnou pochybnost prokázáno, a pokud ano, tak jaká je jeho právní kvalifikace. Na základě uvedeného a v intencích toho, co bylo uvedeno výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, bude možné posoudit, zda je či není namístě uvažovat o zániku trestní odpovědnosti obviněného v důsledku uplynutí promlčecí doby, a podle toho pak dále procesně postupovat.
33. Při novém projednání a rozhodnutí věci jsou oba soudy nižších stupňů podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.
34. Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 2. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek