USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání,
které podal obviněný V. G. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4.
2018, sp. zn. 8 To 71/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 145/2017, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. 91 T 145/2017, byl
obviněný V. G. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle
§ 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl podle § 353 odst. 2
trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devatenácti
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku
byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku specifikované
plynové pistole, zásobníku a látkového pouzdra.
O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 8 To
71/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek
soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 4. 2018 [§ 139 odst. 1 písm.
b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Obviněný namítl, že v řízení bylo zcela bez pochyb prokázáno, že se jednání
nedopustil, přesto byl uznán vinným. Podle obviněného se soudy nevypořádaly s
jeho obhajobou ani s provedenými důkazy. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů
ohledně naplnění předmětné skutkové podstaty, podle něj absentuje subjektivní
stránka trestného činu. Rozhodnutí soudu je podle obviněného založeno na
extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Poukázal na to, že podle výroku o vině držel obviněný pistoli před sebou směrem
k D. Z., avšak v odůvodnění soud konstatoval, že nezaznamenal přímé míření na
svědka Z. ani na svědka K. Žádný ze svědků obviněného zbraň držet neviděl. Ani
z telefonního záznamu, ve kterém svědek K. sděloval, že neznámí cikáni se vrací
do klubu, aby si tzv. vyřídili účty s personálem, a že vytahují pistole,
nevyplývá, kdo měl zbraň vytahovat. Podle obviněného se proto nepodařilo
prokázat, že by manipuloval se zbraní a provázel to výhružkami zabitím na
adresu poškozeného Z. Obviněný dále namítl, že považuje za zcela procesně
nepoužitelné výpovědi zasahujících policistů, kteří byli na místě činu a s
poškozeným sepsali úřední záznam o podaném vysvětlení. Rovněž nesouhlasí s
postupem soudů při zamítnutí dalších důkazních návrhů obhajoby. S odkazem na
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 67 To 108/2012, se
obviněný domnívá, že na jeho jednání mohlo být nahlíženo jako na přestupek.
Závěrem obviněný zmínil zásadu legitimního očekávání, která by měla být
aplikována i v trestním řízení.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. 91 T 145/2017, a
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 8 To 71/2018,
zrušil, podle § 265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil všechna další
rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265m odst. 1 trestního
řádu Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §
265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k
dovolání vyjádří po seznámení se spisovým materiálem. K dnešnímu dni však
dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k
dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního
zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání
a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by
dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný V. G. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a
byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského
soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými
důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom
vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1
trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po
provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících
důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní
situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají
důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový
stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem
nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování
zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky
nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím
prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné
skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou
povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec dovolací soud uvádí, že soud při zjišťování skutkového stavu
vycházel především z výpovědi poškozeného Z., svědka K., svědka B., zvukového
záznamu telefonátu svědka na linku 158 a z výpovědí na místě zasahujících
policistů. Přestože poškozený Z. v průběhu trestního řízení změnil svůj postoj
a jednání obviněného bagatelizoval, jeho výpověď v kombinaci zejména s výpovědí
svědka K. obviněného usvědčuje. Svědek K. i svědek B. popsali vytažení pistole
obviněným a jeho manipulaci s ní. Sám poškozený připustil, že slyšel slova „já
tě zabiju“, což koresponduje s obsahem nahrávky telefonního hovoru na linku
158, na kterou volal svědek K. a žádal o policejní pomoc, kdy zmiňoval, že
útočníci měli střelnou zbraň, byli tři a vyhrožovali personálu účty, smrtí
apod. Plynovou pistoli o několik desítek minut poté policisté u obviněného
skutečně zajistili. Z výpovědí policistů k tomu, co osobně vnímali na místě
činu, pak nalézací soud zjistil, že po příjezdu hlídky ke klubu se na místo
znovu dostavil obviněný a před zraky policistů sděloval směrem k poškozenému
„tys na nás poslal skiny“ a „zavolám jedno číslo a nedojedeš domů“. Všichni
policisté hovořili o vystrašeném výrazu poškozeného, před svědkyní G. pak
poškozený opakovaně prohlásil, že se bojí o svůj život. V podrobnostech lze
odkázat na příslušné pasáže obou napadených rozhodnutí. Pokud jde o výhradu
obviněného, že výpovědi policistů jsou zcela procesně nepoužitelné, není
namístě. Policisté se totiž nevyjadřovali k tomu, co jim při podání vysvětlení
sdělovali na místě činu přítomní svědci, nýbrž k tomu, co sami jako členové
zasahující hlídky po příjezdu na místo svými smysly vnímali. Přiměřeně lze
odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS
1806/09. V projednávané věci jde o zcela jinou situaci, než na kterou dopadají
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, a ze dne
14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, jež měl dovolatel patrně na mysli.
Nalézací i odvolací soud rovněž odpovídajícím způsobem vysvětlily, proč
nevyhověly dalším návrhům obviněného na doplnění dokazování. Lze proto
konstatovat, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu
provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují
zákonné požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn
bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou
stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu
ze zákonného rámce.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž
ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž
by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm.
c) trestního řádu].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu