3 Tdo 1049/2011-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
23. listopadu 2011 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch
obviněného M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze
dne 26. 5. 2011, sp. zn. 6 To 252/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 129/2010, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. se
rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn.
6 To 252/2011, zrušuje.
Podle § 265k odst. 2 věta první tr. ř. se současně zrušují další
rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně,
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 1 T 129/2010,
byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d)
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), v rozsudku
nesprávně uvedeno trestního zákona, kterého se dopustil tím, že „dne 6. 6. 2010
v přesně nezjištěné době mezi 00:17:26 hodinou a 3:01 hodinou v H., okres K.,
na ulici A. D., v podnapilém stavu, využil pozdní noční hodiny a podnapilosti
M. K., a také jejího slabšího zraku, kdy během při jednání s M. K. odcizil ze
zadní kapsy její mobilní telefon značky Siemens CF 62, v hodnotě 300,- Kč,
kterým mu poškozená následně vytrhla z ruky, vytrhnutí bylo tak intenzivní, že
jí zůstal v ruce pouze zadní kryt mobilního telefonu, mobilní telefon si
obžalovaný ponechal pro vlastní potřebu, případného prodeje“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek,
v němž byl spatřován zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži podal státní zástupce Okresního
státního zastupitelství v Kroměříži v neprospěch obviněného odvolání, a to do
výroku o vině a trestu, o němž rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně,
rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 6 To 252/2011, a to tak, že podle § 258
odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a
za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř.
obviněnému M. K. uložil za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku a sbíhající přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl
uznám vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 6. 2010,
č. j. 1 T 74/2010-39, který mu byl doručen dne 29. 6. 2010, podle § 205 odst. 2
tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí
svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2
tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v
Kroměříži ze dne 23. 6. 2010, č. j. 1 T 74/2010-39, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V podaném odvolání státní zástupce zejména namítl, že podle učiněných zjištění
byl obviněný v minulosti opakovaně trestán pro majetkovou trestnou činnost,
mimo jiné byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 8. 2008 sp. zn. 1
T 119/2007, uznán vinným spácháním trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1
písm. a), e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „tr. zák.“), a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody.
S ohledem na to mělo být podle státního zástupce jednání obviněného posouzeno
nejen jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ale i jako
přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Krajský soud k odvolání
státního zástupce uvedl, že se s jeho argumenty nelze ztotožnit. Nijak sice
nezpochybnil existenci dřívějšího odsouzení obviněného, nicméně doplnil, že
trestní stíhání bylo zahájeno pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, bez odkazu na některé předchozí odsouzení obviněného. Tato skutečnost
se tak nestala součástí popisu skutku, a to ani v podané obžalobě, přičemž
uzavřel, že ji již nelze doplnit.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, podal nejvyšší státní
zástupce dovolání v neprospěch obviněného, a to z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku.
Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a
rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že s uvedeným postupem odvolacího soudu
nelze souhlasit. Je zřejmé, že v rámci dříve vedeného trestního stíhání včetně
podané obžaloby bylo předmětné jednání obviněného kvalifikováno jako zločin
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž do popisu skutkového děje žádné
údaje o pravomocných rozhodnutích o jeho předchozí trestné činnosti zahrnuty
nebyly. Následně byl obviněný soudem prvního stupně po změně právního náhledu
shledán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (v
rozsudku Okresního soudu v Kroměříži nesprávně uvedeno podle trestního zákona),
kterého se měl dopustit shora popsaným, byť poněkud kostrbatě formulovaným
jednáním, jehož zřejmou podstatou však bylo odcizení mobilního telefonu
poškozené. Současně je zřejmé, že soud prvního stupně v rámci (velmi stručného)
odůvodnění výroku o trestu konstatoval i své zjištění týkající se recidivy
obviněného. Nejvyšší státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu
uvedl, že je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Požadavek § 220
odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním
návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s
výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou
odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je
předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i
ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem.
Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti namítl, že již soud prvního stupně
měl, zvažoval-li posouzení skutku jako přečin krádeže podle § 205 tr. zákoníku,
zohlednit i speciální recidivu obviněného (kterou popis skutkového děje uvedený
v obžalobě nezdůrazňoval, neboť pro zde navrhovanou kvalifikaci to nebylo z
pohledu výroku o vině podstatné), a to za současného doplnění takového údaje do
popisu skutku. Jestliže tak soud prvního stupně neučinil, pochybil. Naznačenou
vadu byl potom povinen k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch
obviněného odstranit Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně. Pokud však dané
učiněno nebylo a krajský soud akceptoval kvalifikaci jednání obviněného jako
přečin krádeže pouze podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a nikoli i podle
§ 205 odst. 2 tr. zákoníku, a provedl z podnětu odvolání státního zástupce
změnu rozsudku soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu, dopustil se
nesprávného právního posouzení skutku.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně,
pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 6 To 252/2011, jakož i všechna
další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l
odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, k
novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního
stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému M. K. a
právnímu zástupci obviněného. Obviněnému i jeho právnímu zástupci byl opis
dovolání doručen dne 9. 8. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření
obviněného či jeho právního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis,
jímž by byl deklarován záměr využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího
státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného
k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního
zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání
a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by
dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím
uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku –
tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotně právního
posouzení – která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní
kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné
skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného
právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup podle
procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03).
Nejvyšší soud shledal dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, v rámci
nichž namítá, že při posouzení skutku jako přečinu krádeže podle § 205 tr.
zákoníku měla být zohledněna i speciální recidiva obviněného, a to za
současného doplnění takového údaje do popisu skutku, nejen podřaditelné pod jím
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale shledal je
též opodstatněnými.
V ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. je promítnuta jedna z hlavním zásah trestního
řízení, a to zásada obžalovací, kdy je zde řečeno, že soud může rozhodovat jen
o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Současně podle odst. 3 § 220 tr.
ř. není soud právním posouzením skutku v obžalobě vázán.
Trestní stíhání před soudem je možné jen na podkladě obžaloby, kterou podává a
před soudem zastupuje státní zástupce (§ 180 odst. 1 tr. ř.). Obžaloba tím
stanoví obsah a rozsah soudního rozhodování, protože vymezuje předmět soudního
rozhodnutí, a to osobou obžalovaného a stíhaným skutkem, který je obžalovanému
kladen za vinu.
Povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je
pak důsledkem uplatnění obžalovací zásady. Zároveň je tím formulován požadavek
zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je soud limitován podanou
obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném
obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě. Soud tyto meze nesmí překročit.
Rozhodne-li soud o skutku, pro který nebyl obžalovaný stíhán obžalobou, poruší
zákon v ustanoveních § 2 odst. 8 a § 220 odst. 1 tr. ř. (R 18/1966-I.), což je
vadou rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a důvodem k jeho zrušení
v odvolacím řízení. Stejným způsobem se uplatní totožnost mezi skutkem uvedeným
v usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1, odst. 5 tr. ř.) a
skutkem, pro který byla podána obžaloba (§ 176 odst. 2 tr. ř.) – srov. PR
5/1995, str. 195. Pokud jde o vlastní skutek, o němž může soud rozhodnout v
hlavním líčení, určující je jeho vymezení v žalobním návrhu. Žalobní návrh je
obligatorní obsahovou náležitostí podané obžaloby [§ 177 písm. c) tr. ř.] a
skutek v něm musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho
spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu,
aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité
trestní sazby [viz blíže vysvětlivky k § 177 písm. c) tr. ř.]. Pro zachování
totožnosti skutku z hlediska soudního rozhodnutí by nestačilo, aby byl skutek
takto popsán pouze v odůvodnění obžaloby.
Vymezení pojmu skutek ponechává zákon teorii trestního práva hmotného a
procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu nelze dát obecně platnou směrnici,
co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku
zachována, ale bude nutné zkoumat tuto otázku vždy podle individuálních
okolností každého případu zvlášť. V obecné rovině se skutkem rozumí určitá
událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky
jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného
činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v
trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení
podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v usnesení o
zastavení trestního stíhání atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně
popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (srov. ÚS
21/2002-u).
Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele (obžalovaného) a
následkem, který tím byl způsoben, z významu jednání a následku pro podstatu
skutku vyplývá i jejich význam pro řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a
následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při
posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v
obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení. O totožnosti
skutku však mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové (i když takové,
které mají právní význam), nikoli samotné závěry právní (viz též § 220 odst. 3
tr. ř.). Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi
popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí
soudu [§ 120 odst. 3, § 134 odst. 1 písm. c), § 138 tr. ř.]. Podobně jako u
obžaloby nelze vycházet jen z odůvodnění soudního rozhodnutí, ale rozhodující
je vždy vymezení skutku ve výrokové části (v tzv. skutkové větě – srov. R
43/1994-I.). Pochybnosti o zachování totožnosti rovněž nebudou, jestliže při
uvedené úplné shodě ve skutkových okolnostech je odchylné toliko právní
posouzení skutku (viz dále vysvětlivky k § 220 odst. 3 tr. ř.). Teorie a praxe
přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými
okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí
shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí
přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v
hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo
zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě
přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby,
nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972 v
odůvodnění, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002-u).
Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obžalovaného) a následek tímto
jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného.
Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v
konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen
takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně
kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní
právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů)
chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.).
Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze
individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu,
formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či
jednání není dotčena. Tak na podstatě skutku nic nezmění např. upřesnění data
spáchání trestného činu oproti obžalobě nebo upřesnění způsobu provedení činu.
Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé
skutečnosti uvedené v obžalobě, které se vztahují k jiným okolnostem než k
relevantnímu jednání nebo následku.
Zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu je soud vázán, jeho právní
kvalifikace jako trestného činu v obžalobě není pro soud závazná. Odchylné
právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Není
přitom rozhodné, zda je důvodem odchylného posouzení chybné právní posouzení
skutku v obžalobě nebo až změna vyplývající z výsledků hlavního líčení. Soud
může posoudit zažalovaný skutek jako jiný trestný čin, než jaký v něm
spatřovala obžaloba, nebo u něj může použít jinou trestní sazbu (nižší i vyšší,
včetně trestní sazby pro zvlášť nebezpečného recidivistu a pachatele trestného
činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení), anebo lze skutek posoudit v
jednočinném souběhu jako další trestný čin (srov. R 50/1981 a B 1/1977-1), či
oproti obžalobě vypustit některou právní kvalifikaci téhož skutku (srov. R
34/1977, SR 49/2000). Změny v právní kvalifikaci mohou souviset se změnami
skutkových zjištění v hlavním líčení oproti obžalobě v rámci zachování
totožnosti žalovaného skutku. Soud je totiž povinen vyčerpat celý skutek,
zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a přihlížet
přitom i k případným změnám, k nimž došlo v hlavním líčení (R 41/1972 a ÚS
21/2002-u) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6.
vydání. Praha C. H. Beck 2008, str. 1741 – 1751.
S ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu a výše uvedené
teoretické závěry je třeba dát za pravdu nejvyššímu státnímu zástupci v tom, že
pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a
nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli
ohledně popisu skutku.
V projednávaném případě byla obžaloba podána pro zločin loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku a zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku. Soud prvního stupně však jednání obviněného posoudil jako přečin
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a současně obviněného podle §
226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro jednání, v němž byl spatřován trestný
čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Jestliže v rámci dříve vedeného trestního stíhání a podané obžaloby bylo
jednání obviněného kvalifikováno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, nebyly do popisu skutkového děje zahrnuty údaje o předchozí trestné
činnosti obviněného, za niž byl odsouzen a potrestán v posledních třech letech.
V rámci výroku o trestu sice okresní soud velmi stručně poukázal i na jím
učiněná zjištění ve vztahu k recidivě obviněného (kdy byl obviněný konkrétně
odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 1 T
119/2007, mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a/, e/
tr. zák. a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, z jehož
výkonu byl usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 11. 2009,
sp. zn. 40 Pp 703/2009, podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v délce
2 let), nicméně tyto závěry při změně právní kvalifikace nijak nezohlednil.
Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Kroměříži odvoláním směřujícím proti výroku o vině a trestu, o
němž následně rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, a to tak, že za
současného zrušení trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 6.
2010, sp. zn. 1 T 74/2010, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže
podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně
podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a za podmínek §
259 odst. 3 tr. ř. obviněného za uvedený přečin a za sbíhající se trestnou
činnost z uvedeného trestního příkazu nově odsoudil podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody.
Krajský soud v rámci odůvodnění uvedl, že „argumentům státního zástupce
nepřisvědčil. Trestní stíhání bylo zahájeno pro zločin loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku a tedy neobsahuje odkaz na předchozí odsouzení
obžalovaného. Stejná situace je pak také v případě podané obžaloby. Odvolací
soud je toho názoru, že odkaz na předchozí odsouzení obžalovaného, z něhož by
vyplynula možnost posoudit jednání obžalovaného podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku, je součástí popisu skutku. V daném případě tedy není od zahájení
trestního stíhání takto skutek popsán a nemůže být tedy takto doplněn v
odvolacím řízení ani v případě, že odvolání je podáno v neprospěch
obžalovaného. Tento odkaz na předchozí odsouzení by musel být součástí popisu
skutku od zahájení trestního stíhání“.
Tento závěr, že odkaz na předchozí odsouzení by musel být součástí popisu
skutku od zahájení trestního stíhání, je však zcela nesprávný. Jednání
obviněného stručně řečeno spočívalo v útoku proti mobilnímu telefonu poškozené.
Vzniklým následkem zde bylo odcizení telefonu poškozené k její škodě. Jinak
řečeno, i přestože soud prvního stupně posoudil jednání obviněného oproti
podané obžalobě jako přečin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, byla zde ve
vztahu k podané obžalobě nadále zachována totožnost skutku ve smyslu
zmiňovaného § 220 odst. 1 tr. ř. Jelikož obžaloba byla podána pro zločin
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nebyla z hlediska viny speciální
recidiva obviněného (vztahující se ke spáchání trestného činu krádeže v
posledních třech letech) podstatná, a popis skutkového děje uvedený v obžalobě
ji tedy neobsahoval.
Byl-li však skutek posuzován jako přečin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, bylo
namístě zohlednit i speciální recidivu obviněného. Okresní soud však navzdory
učiněným skutkovým závěrům o speciální recidivě obviněného, pro niž byl
odsouzen a potrestán v posledních třech letech, dané neučil. Pokud nebyla tato
vada odstraněna odvolacím soudem v rámci řízení o řádném opravném prostředku,
došlo ze strany odvolacího soudu k pochybení, které má za následek nesprávné
posouzení skutku.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání,
které podal nejvyšší státní zástupce, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn.
6 To 252/2011.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně,
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. V tomto novém řízení
se bude muset soud v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1
tr. řádu) věcí znovu zabývat, náležitým způsobem odůvodnit právní kvalifikaci
jednání obviněného a nově uložit trest.
V rámci nového projednání věci bude třeba zohlednit stanovisko Nejvyššího soudu
České republiky vyjádřené v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne
14. 11. 2011, sp. zn. 15 Tdo 706/2011, kteréžto se vyjádřilo k vzájemnému
vztahu samostatných skutkových podstat uvedených v § 205 odst. 1 a § 205 odst.
2 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata