3 Tdo 1063/2024

3 Tdo 1063/2024-1392

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovoláních, která podali obvinění V. Ň., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, a P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2024, č. j. 4 To 29/2024-1284, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 44/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. Ň. a P. S. odmítají.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále také jen „krajský soud“) ze dne 16. 2. 2024, č. j. 3 T 44/2023-1210, byli obvinění V. Ň. a P. S. (dále také jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) společně uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku za jednání popsaná v bodech 2) a 3) výroku o vině a obviněný V. Ň. sám i zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku na skutkovém základu popsaném v bodě 1) výroku o vině.

2. Obviněný V. Ň. byl za výše uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 1 T 202/2020, podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 8 let a 200 dnů, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně současně zrušil výrok o trestu ze zmíněného trestního příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Obviněné P. S. uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Vedle toho obviněné uložil podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 tr. zákoníku přiměřená omezení a přiměřené povinnosti specifikované ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených nezletilých dětí na náhradu nemajetkové újmy.

3. Proti rozsudku krajského soudu podali oba obvinění a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 4 To 29/2024-1284. Z podnětu odvolání státního zástupce (podaného v neprospěch obou obviněných do výroku o vině i trestu) podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2), ve výrocích o trestech a ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k oběma obviněným a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.

ř. obviněné na upřesněném skutkovém základu nově uznal vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněnému V. Ň. za tento trestný čin, dále za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal rozsudek krajského soudu nezměněn, a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr.

zákoníku z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 1 T 202/2020, uložil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na 9 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z uvedeného trestního příkazu i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Obviněná P. S. byla za nově kvalifikovaný zvlášť závažný zločin a za přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku soudu prvního stupně odsouzena podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. Ň. uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené nezl.

AAAAA (pseudonym) částku 300 000 Kč a poškozenému nezl. BBBBB (pseudonym) částku 200 000 Kč. U obviněné P. S. vrchní soud tuto povinnost vyčíslil na 150 000 Kč pro každé ze jmenovaných nezletilých dětí. Ty pak se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

4. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný V. Ň. zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku dopustil tím, že [převzato z výroku o vině pod bodem 1) rozsudku krajského soudu] v přesně nezjištěné době, nejméně však od roku 2019 do 13. 11. 2020, zejména ve společně obývané bytové jednotce v obci XY, okres XY, v domě čp. XY, kde žil se svojí družkou P. S., její dcerou poškozenou AAAAA a společnými dětmi BBBBB a CCCCC (pseudonym), opakovaně, v nezjištěném počtu případů, kdy byl buď s poškozenou AAAAA sám anebo též za přítomnosti nezletilého BBBBB, za účelem uspokojení pohlavního pudu na poškozené vykonával různé sexuální aktivity, kdy uchopil její ruku a tuto položil na své přirození s tím, aby prováděla pohyby podle jeho pokynů až do jeho vyvrcholení, po nezletilé požadoval i uspokojení orálním způsobem, což nezletilá opakovaně prováděla až do jeho vyvrcholení anebo do doby, kdy je při této činnosti vyrušil nezletilý BBBBB, dále se pokoušel o vykonání klasické soulože, což poškozená odmítala, v případě, že nechtěla poslechnout, jí říkal, že pokud mu nevyhoví, tak ji vyhodí z domu anebo jí dá facku, kterou jí nejméně v jednom případě také uštědřil, přičemž nejméně zpočátku, než si poškozená začala uvědomovat povahu jeho jednání, zneužil její bezbrannosti, když poškozená s ohledem na svůj věk a svůj vztah k němu jakožto nevlastnímu otci, který ji odmala vychovával, nebyla schopna rozpoznat závadovost tohoto jednání ani se mu účinně bránit, a takto si počínal přesto, že byl srozuměn s tím, že poškozené není dosud 15 let, přičemž ta v důsledku jeho jednání utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu a syndrom CAN, tedy syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, který se u ní projevuje citovou deprivací, sníženou sebehodnotou, přetrvávajícím studem za pohlavní zneužívání a narušeným pocitem bezpečí, které ji omezují v běžném způsobu života nejméně od 13.

11. 2020 do 12. 12. 2023, kdy byla vyšetřena znalkyní z odvětví psychologie.

5. Zvlášť závažný zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pak obvinění V. Ň. a P. S. spáchali tím, že [převzato z výroku o vině rozsudku vrchního soudu] v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2019 do 13. 11. 2020, zejména ve společně obývané bytové jednotce v obci XY, okres XY, v domě čp. XY, společně i každý sám, v různých časových intervalech a s různou intenzitou, soustavným působením psychických i fyzických útrap zle nakládali se svými nezletilými dětmi AAAAA a BBBBB, které nepřiměřeně fyzicky trestali za pomoci proutků, klacků, kopřivy nebo údery rukou zejména do zadní části těla a hlavy, děti musely klečet s předpaženýma rukama, na kterých držely hrnec, obžalovaní je napadali urážlivými, vulgárními a ponižujícími výrazy, nechávali je hladovět, děti si musely samy připravovat jídlo, obvinění je často ponechávali samotné doma i s jejich mladší sestrou CCCCC, o kterou se AAAAA a BBBBB museli starat, a to i ve večerních a nočních hodinách, doma je samotné zamykali, jindy je po celý den nepouštěli domů, zanedbávali jejich školní přípravu, v důsledku čehož obě děti ve druhém pololetí školního roku 2019/2020 propadly, neuspěly ani v opravných zkouškách a musely opakovat třetí, resp. první, třídu, obvinění dále opakovaně v přítomnosti nezletilých prováděli pohlavní styk formou soulože i další sexuální praktiky popsané v bodě 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, před dětmi se hádali a prali se navzájem i s dalšími osobami, obviněný

V. Ň.

v témže období navíc opakovaně v nezjištěném počtu případů, někdy i v přítomnosti nezletilého BBBBB, vykonával na poškozené AAAAA za účelem uspokojení pohlavního pudu různé sexuální aktivity popsané v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přičemž oba nezletilí poškození v důsledku tohoto jednání rodičů dlouhodobě zažívali ponižování, fyzickou i psychickou bolest, prožívali bezmoc, strach z opakování této bolesti a strach o zdraví či život svůj nebo svých blízkých; popsané dlouhodobé chování rodičů vůči nim, které citelně zasáhlo jejich osobnosti, pociťovali vzhledem ke svému věku a závislosti na nich jako silně bolestivé a ohrožující, přičemž poškozená AAAAA v jeho důsledku utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu a syndrom CAN, který se u ní projevoval nočními můrami a psychosomatickými obtížemi a nadále se projevuje citovou deprivací, sníženou sebehodnotou, přetrvávajícím studem za pohlavní zneužívání, narušeným pocitem bezpečí ve vztahu k oběma rodičům, strachem z nich, který se u ní aktivuje, když vidí matku, vracejí se jí vzpomínky na to, jak ji mlátila, škrtila, tahala za vlasy, dusila, nevařila jim a nechávala je bez dozoru, a poškozený BBBBB utrpěl posttraumatickou stresovou poruchu a syndrom CAN, který se u něj projevuje citovou deprivací, sníženou sebehodnotou a narušeným pocitem bezpečí ve vztahu k oběma rodičům, přetrvávajícím strachem z nich, děsivými sny o bezdůvodném fyzickém trestání rodiči a nutkavými vzpomínkami na takové fyzické trestání a na pohlavní zneužívání sestry, u obou nezletilých zároveň došlo k vážnému narušení vývoje jejich osobností v důsledku událostí prožitých v péči rodičů, k nimž mají zcela negativní emoční vztah, což narušuje jejich běžné fungování a velmi ohrožuje jejich další osobnostní vývoj, zjištěná vážná traumatizace obou dětí vyžaduje zamezení jejich styku s obviněnými, který by mohl vést ke zhoršování jejich psychického stavu, a pravidelnou psychoterapii, která by u obou napomohla eliminovat projevy jejich traumatizace a zamezit případnému zhoršení jejich psychického stavu v průběhu jejich dalšího vývoje.

6. Jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku bylo právně posouzeno jednání obou obviněných spočívající v tom, že [převzato z výroku o vině pod bodem 3) rozsudku krajského soudu] v přesně nezjištěné době, nejméně v roce 2020 do 13. 11. 2020, ve společně obývané bytové jednotce v obci XY čp. XY opakovaně v přítomnosti svých nezletilých dětí souložili a prováděli i jiné sexuální praktiky, čímž narušili mravní vývoj dětí ve smyslu osvojování si možných škodlivých návyků.

II. Dovolání a vyjádření k nim

7. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Anny Horákové dovolání, v nichž shodně odkázali na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

8. Obviněný V. Ň. předně namítl, že soudy nižších stupňů zjistily skutkový stav naprosto nedostatečně. Jejich rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přisouzených trestných činů, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nadto ve vztahu k nim nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolatel trvá na tom, že se žádného z jednání, která jsou mu kladena za vinu, nedopustil. Nezletilou AAAAA k žádným sexuálním aktivitám nenutil, děti sice trestal, ale pouze přiměřeně, a není si vědom, že by někdy s partnerkou před nimi souložil. Proto nesouhlasí ani s výroky o trestu a o „náhradě škody“. Soudům vytkl, že neprovedly důkazy v jeho prospěch, ať už se jednalo o obsah flash disku prokazující jejich dobré vztahy s dětmi, výslechy svědků nebo znalecký posudek k svědkyni J. S. (babičce dětí). Je přesvědčen, že právě ona s poškozenými manipulovala, ovlivnila je a tím přispěla k tomu, že vypovídaly nepravdu. Současně míní, že důkazy, které v řízení byly provedeny, soudy nesprávně posoudily po stránce hmotněprávní. Z toho dovozuje, že v řízení došlo k porušení jeho správa na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc přikázal krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

9. Obviněná P. S. rovněž namítla, že se stíhaných skutků nedopustila. Stejně jako spoluobviněný soudům vytkla, že neprovedly navržené důkazy svědčící v jejich prospěch, a zároveň vyjádřila přesvědčení, že děti proti nim nepravdivě vypovídaly, neboť k tomu byly navedeny babičkou. Skutkové závěry soudů odmítla jako zjevně rozporné s obsahem provedených důkazů a za nesprávné

považuje i jejich následné právní posouzení. V uvedené souvislosti reklamovala, že naplnění kvalifikačního znaku podle § 198 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v jejím jednání vrchní soud dovodil pouze z vybraných znaleckých posudků, aniž by zohlednil další skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu řízení. Zejména nevzal v úvahu jiné znalecké závěry, podle nichž je sama snadno manipulovatelnou osobou a poruchy v jejím chování byly zapříčiněny také její výchovou. Přitom není primární agresor, ale vytýkaným způsobem jednala z důvodu závislosti na spoluobviněném, jemuž se podřizovala a kopírovala jeho životní styl.

Není závislá na návykových látkách a znalci nevydali ani negativní hodnocení k možnostem její nápravy. Sama s dětmi nezacházela tak, aby jim způsobila mučivé útrapy nebo jinou těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Nesouhlasí proto ani s trestem, který jí odvolací soud v návaznosti na změnu v právní kvalifikaci jednoho ze skutků zpřísnil na nepodmíněné odnětí svobody v trvání 5 let. Takový trest vnímá jako nepřiměřené přísný i s přihlédnutím ke zjištěným možnostem své resocializace a svému zodpovědnému postoji k celé věci, kdy již v průběhu trestního řízení založila starším dětem konta, aby jim podle svých sil mohla splácet způsobenou nemajetkovou újmu.

Zároveň se domnívá, že sankce, kterou nakonec byla postižena, je v rozporu i se zájmem její nejmladší dcery CCCCC na zachování citové vazby s matkou. Tato vazba v případě výkonu uloženého trestu vzhledem k útlému věku dítěte fakticky zcela zanikne. Obviněná by naopak byla ráda, aby k ní opětovně nalezly dobrý či alespoň uspokojivý vztah všechny její děti. I ona je přesvědčena, že v řízení před soudy nebylo respektováno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

10. K oběma dovoláním se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který námitky obviněných označil za zjevně neopodstatněné. K jejich výtkám vůči rozsahu provedeného dokazování připomněl, že soud obecně vzato není povinen provést každý důkaz, který navrhla ta či ona procesní strana. Je pouze na něm, které důkazy v řízení provede a které nikoliv. Za povinnost má pouze přesvědčivě zdůvodnit, proč konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl.

V nynější trestní věci je přitom zřejmé, že pokud již některá ze stran v průběhu řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, pak soudy prvního a druhého stupně takový návrh neopomenuly. Naopak jej vyhodnotily z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci a jeho neprovedení zdůvodnily buď chybějícím důkazním potenciálem nebo jeho nadbytečností. V tomto směru považuje státní zástupce úvahy soudů obsažené v odůvodněních obou jejich rozhodnutí za zcela správné s tím, že skutkový stav byl v dostatečné míře prokázán jinými ve věci provedenými důkazy.

Stejně tak nesouhlasí s tvrzením obviněných, že zjištěný skutkový stav v těchto důkazech nemá potřebný podklad, resp. je s nimi dokonce ve zjevném rozporu. Dovolatelé byli podle jeho názoru jednoznačně usvědčeni přímými důkazy v podobě dostatečně přesvědčivých a vzájemně souladných výpovědí poškozených dětí, jejichž hodnověrnost byla podpořena také dalšími důkazy, a to výpověďmi svědkyň M. B., P. Z. a J. S., dále znaleckými posudky a listinnými důkazy, zejména oznámením orgánu sociálně právní ochrany dětí a opatrovnickými spisy soudu, které obsahují i zprávy neziskové organizace LUMA M.

B. a školy, kterou děti navštěvovaly. Obhajoba obviněných, že si děti vše vymyslely z popudu babičky, byla naopak znaleckými posudky zaměřenými na otázku věrohodnosti jejich výpovědí spolehlivě vyvrácena. Znalkyně popsaly také hloubku traumatizace BBBBB a AAAAA a míru škodlivých následků stíhaného protiprávního jednání rodičů na jejich psychické zdraví. Žádnou z vad předvídaných v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy rozsudky soudů, resp. jim předcházející řízení, netrpí, nedošlo ani k porušení principu presumpce neviny a dovolatelé nebyli na svém právu na spravedlivý proces zkráceni ani žádným jiným způsobem.

11. Pokud jde o namítané pochybení v právním posouzení skutků, státní zástupce podotkl, že obviněný V. Ň. žádnou námitku, kterou by bylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, neuvedl ani náznakem. Pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle jeho mínění s notnou dávkou tolerance podřadit pouze námitku obviněné P. S., která zpochybnila naplnění zvlášť přitěžující okolnosti podle § 198 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku svým jednáním, byť i tato její výtka byla vystavěna primárně na nesouhlasu s hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudů.

V každém případě jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Zjištěné dlouhodobé zlé zacházení obviněných vnímali poškození AAAAA a BBBBB podle příslušných závěrů znalců jako fyzickou i psychickou bolest a současně prožívali nejen strach z opakování této bolesti a z ponižování, ale i bezmoc, strach o sebe navzájem a strach z toho, že by obvinění mohli realizovat své výhrůžky bitím či zabitím celé rodiny, včetně babičky. Takové počínání rodičů velmi citelně zasáhlo jejich osobnostní vývoj, vzhledem ke svému věku a závislosti na obviněných je pociťovali a pociťují jako silně bolestivé a ohrožující a oba trpí syndromem CAN a posttraumatickou stresovou poruchou, jejíž projevy u nich stále, tedy i více než tři roky po předání do péče babičky, přetrvávají.

Jsou citově deprivovaní, mají sníženou sebehodnotu a narušený pocit bezpečí ve vztahu k rodičům, k nimž mají vysoce negativní vztah. Státní zástupce je tudíž ve shodě s vrchním soudem přesvědčen, že v důsledku dlouhodobého psychického a fyzického týrání u dětí nastala těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, když chování dovolatelů pro ně představovalo mučivé útrapy a zjištěný následek je negativně omezoval a omezuje po dobu delší tří let. Vrchním soudem zvolené právní kvalifikaci tak nelze nic vytknout.

12. K námitkám obviněných vůči uloženým sankcím státní zástupce připomněl, že nepřiměřenou přísnost trestu bez dalšího nelze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu reklamovat prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů. Výhrady vůči druhu a výměře trestu lze vznášet jen prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který ovšem obvinění neuplatnili a který navíc dopadá pouze na situace, kdy byl uložen trest, který zákon vůbec nepřipouští, anebo trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. K tomu však v nynějším případě nedošlo. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom namítat jen jiné vady výroku o trestu spočívající v porušení norem hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, a to např. pochybení spočívající v tom, že obviněnému byl nebo naopak nebyl chybně uložen souhrnný nebo úhrnný trest či společný trest za pokračování v trestném činu. Žádné takové pochybení vrchního soudu však obvinění nezmiňují. Jejich dovolání tudíž v této části nejsou právně relevantní. Státní zástupce zároveň v posuzované věci nespatřuje žádný prostor pro možný výjimečný zásah Nejvyššího soudu do pravomocných výroků o trestu jdoucí rámec dovolacích důvodů. Tresty odnětí svobody uložené oběma obviněným nepovažuje za extrémně přísné nebo zjevně nespravedlivé. Jejich druh a výměra byly podle jeho přesvědčení odůvodněny řádně a s přihlédnutím ke všem významným okolnostem případu.

13. Z výše parafrázovaných důvodů proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a podle § 265r odst. 1 tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

14. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předložených dovolání. Zjistil, že obě byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jejich obecná přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.

15. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněnými vznesené námitky obsahově vyhovují jimi deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k obviněnými zvolené argumentaci a reálně nastolené procesní situaci (kdy vrchní soud výrokem pod bodem III. zamítl jejich odvolání) se oběma obviněným při podání dovolání nabízel mimo jiné odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obvinění tento dovolací důvod neuplatnili, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, což však zároveň nepředstavuje natolik zásadní vadu, aby dovolací senát musel striktně trvat na formálním upřesnění předložených opravných prostředků dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v nich obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na to, zda napadený rozsudek vrchního soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak tvrdí obhajoba. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.

18. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nejprve vhodné v obecné rovině rozvést, že postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, což má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04, aj.). Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn opodstatněně, musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení. Takové parametry však procesní námitky obviněných vůči rozsahu provedeného dokazování ani proti jeho následnému hodnocení nižšími soudy nemají.

19. V první řadě je nutno odmítnout jejich tvrzení, že v řízení došlo k opomenutí v dovoláních vyjmenovaných důkazů. Krajský soud v Praze o nich rozhodl přímo při jednání, a to procesními usneseními, která není třeba písemně odůvodňovat (viz protokoly o hlavních líčeních ze dne 13. 10. 2023 a 16. 2. 2024 na č. l. 1101 p. v., resp. 1200 p. v., procesního spisu). Jestliže reklamovaným důkazním návrhům obviněných nevyhověl, své zamítavé stanovisko k nim transparentně vyložil v písemném vyhotovení svého meritorního rozhodnutí (viz body 64. a 65. odůvodnění rozsudku). Důvodně se přitom opřel o skutečnosti, pro které lze zamítnutí důkazního návrhu akceptovat i z ústavněprávního hlediska, a sice o nadbytečnost či mizivou vypovídací potenci nabízeného důkazu (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, nebo jeho usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). Svůj negativní náhled na nutnost dalšího rozšiřování portfolia provedených důkazů (konkrétně o promítnutí záznamů a fotografií z předloženého flash disku, opatření znaleckého posudku na svědkyni J. S. nebo o výslechy svědkyň J. Š. a J. B.) poté dostatečně podrobně, racionálně a v logické návaznosti na ostatní části odůvodnění vysvětlil v bodě 23. napadeného rozsudku i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. S úvahami obou soudů v tomto směru se dovolací senát ztotožňuje a nemá potřebu k nim cokoli dodávat.

20. K příslušné námitce dovolatelů se toliko v obecné rovině připomíná, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný, marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci jednoznačně naplněn byl. Ve vytýkaném postupu soudů tak nelze spatřovat porušení práva obviněných na spravedlivý proces ani v poloze materiální.

21. Na samé hraně zákonných dovolacích důvodů se obvinění pohybují, jestliže tvrdí, že soudy rekonstruovaný skutkový stav nemá potřebnou oporu v provedených důkazech, resp. je s nimi ve zjevném rozporu. V tomto ohledu totiž nenabízejí jediný relevantní argument. Neoznačili žádný důkaz, který soudy měly hodnotit deformativním způsobem a jeho obsah vyložit proti jeho skutečnému vyznění. Vadu důkazního řízení předpokládanou v první alternativě deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodně nelze namítat jen prostým popíráním trestné činnosti, nabízením jiných verzí skutkového děje nebo obyčejnou polemikou se způsobem, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Právě tak lze přitom charakterizovat příslušný segment dovolací argumentace obviněných, kdy tito setrvale odmítají, že své děti trestali způsobem popsaným ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu a že v jejich přítomnosti souložili, a obviněný V. Ň. pak zvlášť i to, že s nezletilou proti její vůli vykonával různé sexuální praktiky a požadoval po ní činnosti popsané v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

22. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby provedené důkazy znovu reprodukoval, sám je podrobně analyzoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že již krajský soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. logicky a velmi podrobně vysvětlil, proč dospěl k závěru o vině dovolatelů a proč měl jejich obhajobu spočívající v tom, že ze strany svých dětí čelí křivému obvinění, které zosnovala svědkyně J. S. (babička nezletilých) ve spolupráci s orgánem sociálně právní ochrany dětí, za nepřesvědčivou a bezpečně vyvrácenou. Při analýze podstatných důkazů krajský soud postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinil (až na jednu výjimku – viz zásah odvolacího soudu) adekvátní skutkové i na ně navazující právní závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, nepodložené spekulace či produkt nepřípustné svévole. Pokud následně vrchní soud v rozporu s představami dovolatelů neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně popsaným v bodech 1) a 3) výroku o vině jeho rozsudku žádných výhrad a skutek formulovaný pod bodem 2) téhož rozsudku k odvolání státního zástupce a na základě vlastního doplnění dokazování upřesnil a posoudil jej přísněji k jejich tíži, pak i on tento svůj postup a rozhodnutí zdůvodnil zcela dostatečně a v souladu se zákonem. Prostý fakt, že výsledné skutkové závěry soudů neodpovídají představám obviněných, samozřejmě nutně neznamená, že napadená rozhodnutí trpí vadou zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje Nejvyšší soud vzhledem k podstatě a zaměření námitek obviněných za vhodné nejprve stručně vyložit obsah základních pojmů obsažených v citovaném zákonném ustanovení. Připomíná, že „právní posouzení skutku“ tkví v řešení otázky, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

24. Jsou-li výše rozvedená interpretační východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak je nutno konstatovat, že obviněný V. Ň. žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve svém opravném prostředku neuplatnil. Formálně se sice ohradil proti právní kvalifikaci posuzovaných skutků, ovšem své výtky založil na primárním odmítnutí finálních skutkových zjištění. Teprve na tomto půdorysu pak brojil proti příslušným závěrům o naplnění jednotlivých znaků přisouzených trestných činů. Totéž platí i ve vztahu k dovolací argumentaci obviněné P. S. Ta též nadále striktně odmítá, že by své děti trestala způsobem vylíčeným ve výroku o vině rozsudku vrchního soudu, a v dané souvislosti tendenčně vytrhává z kontextu dílčí závěr znalců, že ona není typem „primárního agresora“, ale spíše se z důvodu závislosti na partnerovi podřizovala jeho vůli a kopírovala jeho životní styl a vzorce chování, včetně „výchovných“ metod uplatňovaných vůči dětem. Deficit naplnění kvalifikačního znaku způsobení těžké újmy na zdraví nejméně dvěma osobám ve smyslu § 198 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pak bez dalšího namítá jen paušálním konstatováním, že ona sama svým dětem mučivé útrapy ani žádnou jinou z vážných poruch zdraví vyjmenovaných v § 122 odst. 2 tr. zákoníku nezpůsobila. Příslušné hmotněprávní úvahy vrchního soudu obsažené v bodech 40. až 44. odůvodnění napadeného rozsudku nijak nekomentuje a žádnou konkrétní nesprávnost jim reálně nevytýká. Podobně koncipované námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají. Nezaměřují se totiž na případná pochybení soudu při aplikaci norem trestního zákoníku na jím zjištěný skutkový stav ani na eventuální vadné posouzení jiné okolnosti významné z pohledu hmotného práva. Obvinění se jimi snaží dosáhnout prvotně revize skutkových zjištění soudů ve svůj prospěch a až v návaznosti na to pak i požadovaných změn v právním posouzení věci.

25. Pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod ani pod žádný jiný z důvodů podle § 265b tr. ř. nelze podřadit ani výhrady obviněných proti uloženým trestům. Obviněný V. Ň. k tomu opět žádnou konkrétní námitku nevznesl, když příslušný výrok napadá jen s poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav a jeho právní posouzení. Obviněná P. S. postupovala v zásadě stejně. Oproti spoluobviněnému ke své argumentaci přidala jen zmínku o své lítosti nad tím, jak celá věc dopadla, a o sebereflexi, kterou údajně projevila již v průběhu trestního řízení. Zároveň akcentovala zájem své nejmladší dcery CCCCC na „zachování vazby s matkou“ a vyjádřila obavu, že jejich vzájemné citové pouto během výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody zanikne.

26. Dovolací senát k tomu v obecné rovině podotýká, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tj. tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na zmíněné zákonné ustanovení přitom dovolatelé neodkázali a reálně ani odkázat nemohli. Pravomocné výroky o trestech, které jsou v jejich případě zákonné co do druhu i výměry, napadají primárně s tím, že se prezentují jako oběti „justičního omylu“, přičemž obviněná P. S. navíc vnímá svůj postih jako nepřiměřeně přísný i s ohledem na své postavení matky tří nezletilých dětí, s nimiž do budoucna chce obnovit a přirozeně rozvíjet rodinné vztahy. Takové argumenty nejenže neodpovídají žádnému z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ale zároveň nejsou způsobilé vyvolat ani mimořádný zásah do pravomocného výroku o trestu (přesahující trestním řádem vymezené mantinely dovolacího přezkumu). Nejvyšší soud totiž nemá za to, že by sankce uložené oběma obviněným byly vzhledem k jejich osobám, povaze a závažnosti jejich protiprávního jednání a způsobenému následku natolik přísné a nespravedlivé, že by atakovaly principy proporcionality a humánnosti trestního postihu. Z předloženého spisového materiálu nezjistil ani žádné specifické okolnosti, které by významně zvyšovaly riziko vážných negativních dopadů odsouzení rodičů na zájmy jejich dětí, ať už v oblasti citové nebo materiální. Stávající situace se jeví spíše opačně (k tomu viz např. bod 52. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Dovolací senát se plně ztotožňuje i s názorem odvolacího soudu rozvedeným v bodě 51. odůvodnění jeho rozsudku, že u obviněné P. S. nelze mít za splněné zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby (§ 58 odst. 1 tr. zákoníku), a to zejména s ohledem na konkrétní způsob provedení činu, dobu, po níž byl páchán, a především i jeho velmi závažné a obtížně napravitelné následky.

27. Souborně lze tedy uzavřít, že napadená meritorní rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně ani jim předcházející řízení vadami předpokládanými v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. netrpí. Obvinění V. Ň. a P. S. ve svých dovoláních uplatnili jednak námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů vyjmenovaných v § 265b tr. ř., a jednak námitky, kterým z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přiznat věcné opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obvinění ostatně ani výslovně neoznačili.

V. Způsob rozhodnutí

28. Nejvyšší soud proto obě předložená dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 1. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek