3 Tdo 1071/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19.
prosince 2002 o dovolání podaném obviněným L. M., proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 9. 8. 2002, sp. zn. 55 To
200/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 3 T 682/99, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 T 682/99, byl
obviněný L. M. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §
155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se dopustil tím,
že „v L. dne 19. 1. 1999 kolem 15.00 hod. na Tř. Dr. M. H. nerespektoval výzvy
strážníka Městské policie J. B., který chtěl řešit dopravní přestupek, a s
vozidlem zn. AUDI 100 se rozjel tak, že J. B. levým předním sloupkem a zrcátkem
srazil a způsobil mu pohmoždění levé poloviny hrudníku a levého ramene s
následným zánětem a traumatický blok krční páteře s pracovní neschopností do
31. 3. 1999.“ Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 155 odst. 2 tr. zák.
uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §
58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr.
zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu šesti roků.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
usnesením ze dne 9. 8. 2002, sp. zn. 55 To 200/2002, tak, že podle § 258 odst.
1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložení trestu
zákazu činnosti.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci
napadl obviněný L. M. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o
důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na „nesprávném hmotně právním posouzení věci, zejména v
nesprávném hodnocení důkazů a tím i v nesprávném právním posouzení skutku.“
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel uvedl, že v předmětné trestní
věci nebyl prokázán úmysl obviněného použít násilí při útoku na výkon pravomoci
veřejného činitele, a proto bylo žalované jednání nesprávně kvalifikováno jako
trestný čin útoku na veřejného činitele. Dovolatel dále vyjádřil připomínky ke
svědeckým výpovědím a nedostatečnému vyhodnocení znaleckého posudku Ing. Ť. V
petitu svého dovolání navrhl, „aby dovolací soud zrušil napadené usnesení
odvolacího soudu ve výroku, jímž rozsudek nalézacího soudu zůstává nezměněn,
současně zrušil i rozsudek soudu I. stupně ve výrocích, které zůstaly
nezměněny, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby
sám rozhodl zprošťujícím výrokem.“
Nejvyšší státní zástupkyně nevyužila do doby projednání dovolání Nejvyšším
soudem svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se k dovolání.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti
dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém
stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje
proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný
dovolací důvod, označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze
považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je
zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které
dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř., je tedy nutno odlišovat od
případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové
vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné
zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo,
samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku (nebo jiné hmotně
právní posouzení). Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou
právní vadu, je-li podmíněna nesprávným skutkovým zjištěním.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř.
tedy bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného
rozhodnutí ve věci samé.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že v předmětné trestní věci nebyl prokázán
úmysl obviněného, a proto bylo jeho jednání nesprávně kvalifikováno jako
trestný čin, ačkoli věc měla být řešena ve správním řízení jako přestupek. Dále
pak vyjádřil připomínky ke svědeckým výpovědím a hodnocení znaleckého posudku.
Jde tedy výlučně o námitky směřující do oblasti hodnocení důkazů a tedy
skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, a s nimiž dovolatel
spojil hmotně právní důsledky. Tato skutková zjištění však podle názoru
Nejvyššího soudu nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v
souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na
zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně
druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům
předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit,
že se dovolání opírá o důvody předpokládané v § 265b tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v
posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2002
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová