3 Tdo 1071/2010-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
května 2011 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 8 To 162/2010, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 33/2008,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. 32 T 33/2008,
byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1
trestního zákona (tj. zákona č. 140/2010 Sb., s účinností do 31. 12. 2010 /dále
jen „tr. zák.“/), ve znění účinném od 1. 7. 2008, na tom skutkovém základě, že
„dne 15. 1. 2002 v rámci fingovaného převodu 100% obchodního podílu ve
společnosti JUSTN, s. r. o., se sídlem R., Č. B.,, od bývalých majitelů S. L.,
a J. H., na svou osobu, aniž by fakticky převzal kopírovací stroj značky Canon
CLC 900, který byl majetkem společnosti Corfina, a. s. (nyní Leasing České
spořitelny, a. s.), když byl dne 26. 9. 2001 společností Corfina, a. s., koupen
za částku 803.959,- Kč, a téhož dne na základě uzavřené leasingové smlouvy po
zaplacení akontace ve výši 263.593,- Kč předán panu S. L. jako jednateli
společnosti JUSTN, s. r. o., obžalovaný podpisem předávacího protokolu S. L.
převzetí zmíněného kopírovacího stroje nepravdivě potvrdil a zavázal se k tomu,
že bude pokračovat v úhradě leasingových splátek, následně oznámením datovaným
dnem 5. 4. 2002 doručeným leasingové společnosti dne 10. 4. 2002 leasingové
společnosti sdělil, že se stal jediným jednatelem a majitelem společnosti
JUSTN, s. r. o., že převzal veškerý majetek firmy, včetně majetku pořízeného na
leasing, a zavázal se hradit veškeré splátkové kalendáře a veškeré pohledávky a
závazky firmy z obchodní činnosti a současně s vysvětlením, že společnost dosud
nemá provozovnu a očekává zahájení činnosti dnem 1. 5. 2002, prosí o strpení s
poměrně velkým prodlením v plnění povinností, kdy následně se dne 20. 7. 2002
pokusil obchodní podíl ve společnosti JUSTN, s. r. o., převést na P. F., a
vyhotovením nepravdivého předávacího protokolu předstíral, že panu F. majetek
společnosti, včetně kopírovacího stroje značky Canon CLC 900, předal, přičemž
vzhledem ke shora uvedeným okolnostem muselo být obžalovanému zřejmé, že
zmíněný kopírovací stroj byl již přede dnem 15. 1. 2002 na leasingové
společnosti podvodně vylákán či této zpronevěřen S. L. a jednání, jehož se ve
spolupráci se S. L. dopouští, směřuje k zastření této skutečnosti“. Podle § 37
tr. zák. soud upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému
trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 5 T
130/2004, v právní moci dnem 1. 4. 2005. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl
poškozený - Leasing České spořitelny, a. s., se sídlem P., S., odkázán se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 8 To 162/2010, jímž
podle § 256 tr. ř. podané odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu
prvního stupně tedy nabyl právní moci dne 27. 4. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/
cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. M.
následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v
ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel)
soudům obou stupňů vytknul, že se při svém rozhodování neřídily zásadou
obžalovací a skutkem vymezeným v obžalobě, který je pro ně závazný po celou
dobu vedení trestního řízení. Namítl, že původně byl stíhán pro skutek
obžalobou posuzovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2
tr. zák. a právě ve vztahu k tomuto trestnému činu vedl svoji obhajobu. Namísto
toho byl ale nakonec odsouzen pro trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1
tr. zák., ve znění účinném od 1. 7. 2008, a dále bylo rozhodnuto tak, že se od
uložení souhrnného trestu podle § 37 tr. zák. upouští. Soudy tak podle názoru
dovolatele nerespektovaly totožnost skutku a v důsledku toho porušily trestním
řádem zakotvenou zásadu obžalovací, čímž závažně zasáhly do jeho zákonem
zaručených základních práv. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že pro
týž skutek byl soudem prvního stupně nejprve dvakrát zproštěn obžaloby (původně
ve smyslu podané obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst.
2 tr. zák.), aby z titulu odvolání státního zástupce byly následně oba tyto
zprošťující rozsudky soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušeny a věc
vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Třetí rozhodnutí soudu prvního stupně
s rozdílným vymezením a právní kvalifikací skutku, nerespektující shora zmíněné
zásady trestního řízení, pak ukazuje na významnou nejednotnost rozhodování obou
různých soudů ve skutkově shodné věci a vzbuzuje v dovolateli oprávněnou
nedůvěru ve správnost jejich rozhodnutí.
V další části dovolání obviněný upozornil na existenci pravomocného trestního
příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 Pozn.: správně „Obvodní soud pro Prahu 4“.
ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 5 T 130/2004, jímž měl být postižen de facto za
stejný skutek, o kterém později - v nyní projednávaném případě - rozhodoval
Obvodní soud pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 33/2008. Podle názoru dovolatele se z
jeho strany jednalo o úzce související jednání (jednočinný nebo vícečinný
souběh) se skutkem, za který byl pravomocně odsouzen výše citovaným trestním
příkazem. Přitom není přípustné, aby jej soud odsoudil za totožné jednání
dvakrát. K jeho tíži nelze vykládat ani skutečnost, že orgány činné v trestním
řízení (Policie ČR a státní zastupitelství) provedly v přípravném řízení
rozdělení skutku na dílčí části a tyto samostatně projednávaly. Soudy založený
právní stav proto porušuje jeho zákonná práva, jakož i základní zásady
trestního řízení. Podle dovolatele mělo být v nyní projednávané věci správně
rozhodnuto tak, že řízení se pravomocně zastavuje „pro překážku věci rozsouzené
s ohledem na existenci pravomocného trestního příkazu OS pro Prahu 2 č.j.“ 5 T
130/2004 ze dne 18. 11. 2004.“
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky shledal jeho dovolání důvodným a po jeho
projednání napadené usnesení Městského soudu v Praze v plném rozsahu zrušil a
věc tomuto soudu přikázal k novému projednaní a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který uvedl, že argumentace dovolatele směřuje ke dvěma
zásadním problémům, a to jednak k otázce totožnosti skutku a jednak k překážce
věci rozsouzené (byť v tomto směru dovolatel opomněl uplatnit relevantní
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e/ tr. ř.).
K námitce spočívající v tom, že skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku není
totožný se skutkem vymezeným obžalobou, státní zástupce poukázal na to, že se
touto obhajobou obviněného zabývaly již soudy obou stupňů a v souladu s právní
teorií i běžnou soudní praxí na ni odpověděly. Totožnost skutku podle státního
zástupce zachována byla, a to jak pokud jde o podstatu konkrétního faktického
jednání obviněného, tak i částečně v následku trestného činu. Důležité je však
to, že předmětný problém, ač má úzkou návaznost na druhou zásadní námitku
vznesenou obviněným, sám o sobě není řešitelný cestou dovolání, neboť se týká
ryze skutkových okolností, na něž se nevztahuje žádný ze zákonem upravených
dovolacích důvodů. V tomto směru bylo tedy dovolání podáno z jiných důvodů, než
jsou upraveny v § 265b tr. ř.
Státní zástupce přisvědčil dovolateli v tom, že byl trestním příkazem Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 5 T 130/2004, již dříve odsouzen
za jednání, jež spolu se skutkem popsaným v odsuzujícím rozsudku mělo tvořit
jeden pokračující delikt. Z popisu skutku uvedeného v citovaném trestním
příkazu lze totiž dovodit, že se jedná o součást trestného jednání, do něhož
spadá i skutek popsaný v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 2.
2010, sp. zn. 32 T 33/2008. Obvodní soud pro Prahu 8 se touto situací zabýval a
dospěl k závěru, že s ohledem na diferenci v právním posouzení jednání
obviněného v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2004,
sp. zn. 5 T 130/2004, plynoucí z nesprávně zjištěného skutkového stavu při
rozhodování trestním příkazem bez projednání věci v hlavním líčení, se formálně
nejedná o pokračování v tomtéž trestném činu, a proto nelze postupovat podle §
37a tr. zák. V tomto ohledu je podle státního zástupce třeba dát soudu prvního
stupně za pravdu, což konstatoval i soud druhého stupně. Navíc nelze opomenout
skutečnost, že obviněnému již zřejmě uplynula zkušební doba stanovená v
citovaném trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 4, na což zřejmě soud
prvního stupně reagoval rovněž tím, že upustil od uložení souhrnného trestu,
tedy rozhodl zřetelně ve prospěch obviněného.
Za výše popsané situace nelze podle státního zástupce meritornímu rozhodnutí
učiněnému v nyní projednávané věci vytýkat nesprávné právní posouzení skutku a
potažmo není možno mít za důvodně uplatněný ani důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. Napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení
jemu předcházející tedy netrpí žádnou vadou, kterou by bylo možno odstranit
cestou dovolání, neboť vadné je související (dřívější) rozhodnutí vydané
Obvodním soudem pro Prahu 4.
Státní zástupce proto své vyjádření uzavřel tím, aby Nejvyšší soud České
republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
dovolání zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal
učinit jiné než navrhované rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a bylo upuštěno od jeho potrestání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť
Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve
veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto
dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za
předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně
zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Námitkou, že předmětný skutek (viz výrok rozsudku prvního stupně) nemohl být
právně posouzen jako trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., ve
znění účinném od 1. 7. 2008, protože - pokud jde o tzv. totožnost skutku - bylo
postupováno v rozporu se zásadou obžalovací, uplatnil obviněný důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. primárně právně relevantně, byť jeho
argumentace jinak významně přesahuje do roviny procesně právní.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší
soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že zásada obžalovací (§ 2 odst. 8 tr.
ř.) se promítá do ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. Povinnost soudu rozhodovat
jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je totiž důsledkem obžalovací
zásady. Tím zákon zároveň stanoví požadavek zachovat totožnost skutku, protože
v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může
rozhodnout jen o stejném skutku a stejném obžalovaném, jak je obsaženo v
obžalobě, a tyto meze nesmí překročit.
Pojem skutek trestní řád sice používá, ale blíže ho nedefinuje. Jeho vymezení
ponechává na teorii trestního práva a soudní praxi. Vzhledem k tomu nelze dát
obecně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je
totožnost skutku zachována, ale je nutné tuto otázku zkoumat vždy podle
individuálních okolností každého případu zvlášť. Skutkem se (obecně) rozumí
určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít
znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného
trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu
činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o
sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku atd.).
Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností,
nikoli jejich právní posouzení (k tomu v právní nauce srov. např. Šámal P. a
kol.: Trestní řád, Komentář – díl II, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str.
1681). Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který
jím byl způsoben, povaha jednání a jeho následku je určující při řešení otázky
totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní
skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají
podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování
u hlavního líčení.
Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem
skutku v obžalobě a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu.
Pochybnosti rovněž nevzniknou, jestliže při úplné shodě v popisu skutkových
okolností v obžalobě a soudním rozhodnutí je odchylné toliko právní posouzení
skutku. Teorie a praxe však nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu
mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí
soudu. Postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud
může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při
projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, jestli postavení
obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti (skutkové okolnosti)
tedy mohou přibýt, některé mohou odpadnout; přičemž soud může v tomto rámci
původní popis skutku (v podané obžalobě) upřesnit (pozměnit) podle výsledků
dokazování. Jestliže v takovém případě nedojde ke shodě mezi jednáním původně
uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může
udržovat totožnost skutku alespoň totožnost způsobeného následku. To zároveň
platí i naopak.
V nyní projednávané věci došlo na základě soudem provedeného dokazování k
posunu ve skutkových zjištěních (oproti obžalobě) potud, že obviněný M. M.
(dovolatel) v rámci „fingovaného převodu“ 100% obchodního podílu ve společnosti
JUSTN, s. r. o., fyzicky nepřevzal od svědka S. L. inkriminovanou kopírku
značky Canon CLC 900, ale pouze tuto okolnost vědomě předstíral, aby tím
zastřel skutečnost, že uvedený předmět leasingu a současně majetek tehdejší
společnosti Corfina, a. s. (nyní Leasing České spořitelny, a. s.), byl
„podvodně vylákán či zpronevěřen“ bývalým spolumajitelem společnosti S. L. Bylo
tedy zjištěno, že obviněný (dovolatel) na žalované trestné činnosti směřující
ke způsobení škody poškozené společnosti Corfina, a. s., neparticipoval formou
spočívající v přisvojení si cizí svěřené věci ve smyslu ustanovení § 248 tr.
zák., jak se původně domnívala obžaloba, nýbrž tím, že v rozsudku popsaným
způsobem pomáhal pachateli trestného činu v úmyslu umožnit mu, aby po jeho
spáchání unikl trestnímu stíhání. Se zřetelem k důvodům rozvedeným v
předcházejících odstavcích je zároveň zřejmé, že k porušení tzv. totožnosti
skutku v posuzovaném případě nedošlo, přestože v jednání obviněného
(dovolatele) již nebyl spatřován trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 2 tr. zák., ale trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., ve
znění účinném od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2009. Tzv. skutková věta výroku rozsudku
byla zároveň - vzhledem ke změně některých skutkových okolností - uvedena do
souladu se soudem zjištěným skutkovým stavem věci.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že přisvědčit nelze ani námitce
obviněného (dovolatele), jinak podřaditelné pod jím neuplatněný důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že s ohledem na pravomocný trestní příkaz
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 5 T 130/2004, mělo být
jeho trestní stíhání v nyní posuzované trestní věci zastaveno jako nepřípustné
(srov. ustanovení § 11 odst. 1 písm. f/ tr. ř.), protože dřívější stíhání,
které bylo proti němu vedeno pro týž skutek, skončilo pravomocným rozsudkem
soudu (zde trestním příkazem, srov. § 314e odst. 5 tr. ř.).
Podle shora citovaného trestního příkazu (založeného na č.l. 210 spisu) byl
obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2
tr. zák., jehož se měl dopustit dne 15. 2. 2002 jako jediný jednatel firmy
JUSTN, s. r. o., a to poté, co na sebe při převodu obchodního podílu od
dosavadního jednatele S. L. převzal závazky firmy týkající se 1) grafické
stanice PC Pentium III.850 a LCD monitoru, za něž společnost dlužila leasingové
společnosti Unileasing, a. s., 55.270,- Kč, 2) digitální černobílé kopírky Mita
Point Source VI 230, za niž společnost dlužila téže leasingové společnosti
144.987,- Kč, a 3) automobilu Škoda Octavia, za který společnost dlužila
leasingové společnosti GE Capital Leasing, a. s., 212.192,- Kč. Leasingové
splátky po převodu obchodního podílu placeny nebyly. Zároveň nelze přehlédnout,
že v tzv. skutkové větě trestního příkazu chybí náležitý popis toho, jak si
obviněný výše uvedené cizí věci přisvojil, zda je měl v rozhodnou dobu skutečně
ve své dispozici, atd.
Z výše uvedeného je zřejmé, že tehdejší a nynější - zřejmě jinak úzce
související - trestná činnost dovolatele se přesto měla odlišovat jak dobou
jejího spáchání, tak především v předmětech útoku a v osobách poškozených, a
konečně i v právním posouzení způsobu jednání pachatele (v prvém případě jako
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ve druhém
případě jako trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., ve znění
účinném od 1. 7. 2008). Tím byl rozhodnutími soudů pravomocně založen právní
stav vícečinného souběhu trestných činů spáchaných různým jednáním, jež
vylučuje dovodit, že dovolatel byl v rozporu se zásadou ne bis in idem odsouzen
dvakrát pro týž skutek (§ 11 odst. 1 písm. f/ tr. ř.) a že v tomto smyslu bylo
v nyní posuzované věci jeho trestní stíhání nepřípustné.
Soud prvního stupně v rámci svého nynějšího rozhodování provedl quasipřezkum
pravomocně ukončené jiné trestní věci (konkrétně posouzení správnosti shora
uvedeného trestního příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 4) a na tomto
základě učinil závěry prezentované na str. 11, 12 rozsudku. Na tomto místě je
třeba konstatovat, že případnými vadami jiného (dovoláním nenapadeného)
rozhodnutí či řízením, které mu předcházelo, se Nejvyšší soud nemohl zabývat.
Vzhledem k důvodům, které Nejvyšší soud jednotlivě vyložil shora, lze uzavřít,
že dovolání obviněného M. M. bylo opřeno o námitky, kterým z hlediska
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. nebylo možno
přiznat jím přisuzované opodstatnění. Proto za opodstatněně uplatněný nelze
považovat ani další důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
protože nebylo zjištěno, že by napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení
bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy podané dovolání o d m í t l podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler