3 Tdo 1083/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13.
září 2006 o dovolání podaném obviněným T. R., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 To 30/2006, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 79/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
V rámci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 1 T
79/2005, v trestní věci obviněných T. R. a P. R., byl obviněný T. R. uznán
vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., které po skutkové stránce
spočívaly v tom, že „dne 28. 1. 2005 ve večerních hodinách v přesně nezjištěné
době do 20.00 hod. v B. n. J., po předchozí hádce a vzájemném fyzickém
napadání, v afektivně vypjaté situaci, fyzicky napadl přesně nezjištěným
způsobem matku poškozenou J. R., tak, že násilím střední až velké intenzity
působil na její hlavu, krk, hrudník a levou horní končetinu, čímž jí způsobil
zejména tržně zhmožděnou ránu v levé temeno týlní krajině, krevní výrony na
vnitřní ploše obou rtů, oboustranné zlomeniny žeber s posunem úlomků a
porušením pohrudnice, zlomeninu těla levé loketní kosti, a nakonec v úmyslu
usmrtit, přesně nezjištěným mechanismem poškozené způsobil zlomeninu hrtanu a
udušení při smáčknutí krku; přičemž následně si z majetku poškozené J. R.
přisvojil nejméně zlatý řetízek s přívěskem madony v hodnotě nejméně 750,- Kč,
který jí v průběhu fyzického napadání náhodně strhl z krku, nejméně tři kusy
zlatých prstenů nezjištěné hodnoty, poškozenou po něm hozené, a mobilní telefon
zn. Siemens v hodnotě nejméně 500,- Kč.“ Za tyto trestné činy byl obviněný
podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Podle § 39a odst. 2
písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 To 30/2006, jímž
ohledně obviněného T. R. podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek
částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst.
1 písm. d) tr. zák. Z důvodů uvedených v ustanovení § 223 odst. 2 tr. ř. za
použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam pak odvolací soud zastavil
trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že „dne 28. ledna 2005
ve večerních hodinách v době do 20.00 hodin v B. n. J., poté, co úmyslně
usmrtil matku poškozenou J. R., si z majetku poškozené J. R. přisvojil nejméně
zlatý řetízek s přívěskem madony v hodnotě nejméně 750,- Kč, který jí v průběhu
fyzického napadání náhodně strhl z krku, nejméně tři kusy zlatých prstenů
nezjištěné hodnoty, poškozenou po něm hozené, a mobilní telefon zn. Siemens v
hodnotě nejméně 500,- Kč,“ neboť v tomto skutku spatřoval toliko přestupek
proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., když zároveň
dovodil, že sankce, k níž by mohlo přestupkové řízení vést, by byla zcela bez
významu vedle trestu, který mu byl uložen pro trestný čin vraždy podle § 219
odst. 1 tr. zák (bod I/ výroku). Odvolací soud zároveň ohledně tohoto
obviněného podle § 258 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o
trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se obviněnému
podle § 219 odst. 1 tr. zák. ukládá trest odnětí svobody v trvání dvanácti
roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do
věznice se zvýšenou ostrahou (bod II/ výroku). Rozsudek odvolacího soudu nabyl
právní moci dne 5. 4. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl
ohledně obviněného v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního
stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. R. následně
dovolání, jímž napadl výrok rozsudku pod bodem I/ v rozsahu, v němž zůstal
rozsudek soudu prvního stupně ohledně viny trestným činem vraždy podle § 219
odst. 1 tr. zák. nezměněn, a dále výrok o trestu pod bodem II/. Uplatněnými
dovolacímu důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k)
tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soudům obou stupňů vytkl
především to, že se dostatečně nezabývaly všemi okolnostmi případu, které podle
dovolatelova přesvědčení vyvracejí závěr o jeho vině, anebo jej přinejmenším
zpochybňují. Ačkoli obhajoba dovolatele byla podle něj důkazně podložena
stejnou měrou jako odůvodnění jeho viny, nebyla soudy akceptována, i když
existovala celá řada okolností, které nasvědčovaly tomu, že trestný čin vraždy
mohla spáchat či se na něm spolupodílet i jiná osoba. Tímto směrem –
objasňováním okolností svědčících ve prospěch obviněného – nebylo podle
dovolatele dokazování od počátečního stadia vyšetřování případu vůbec zaměřeno.
Stalo se tak zřejmě z toho důvodu, že orgány činné v trestním řízení se
spokojily s tím, že osoby, jež se jako pachatelé přímo nabízejí, již mají.
Nedostatky v objasnění věci přitom nebyly odstraněny ani v řízení před
odvolacím soudem.
Dovolatel se dále podrobně zabýval výkladem ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o
účelu trestu ve vztahu k trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen a dovodil,
že byl potrestán příliš přísně. V uvedené souvislosti dovolatel zejména
zdůraznil svůj zdravotní stav, psychické útrapy způsobované mu chováním
poškozené v letech jeho nezletilosti, možný sociální dopad výkonu trestu na
jeho osobu a připomněl též závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví –
odvětví psychologie, podle něhož je u něj výchovný proces nadějný, navíc s
příznivou prognózou resocializace. Podle názoru dovolatele není v jeho případě
objektivně třeba uložení trestu odnětí svobody ve výměře převyšující dolní
hranici zákonné trestní sazby § 219 odst. 1 tr. zák. Dovolatel zároveň poukázal
na skutečnost, že oběma soudy mu byl uložen trest odnětí svobody ve stejné
výměře, přestože odvolací soud jeho jednání na rozdíl od soudu prvního stupně
nekvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák.,
tzn. že neukládal podle § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest za dva sbíhající se
trestné činy.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
pak dovolatel namítl, že ve výrokové části dovoláním napadeného rozsudku jsou
uvedeny změny týkající se trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d)
tr. zák. a nového výroku o trestu, ale není zde výslovně uvedeno, jak bylo
rozhodnuto ohledně trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., ačkoliv
jeho odvolání směřovalo především do uznání viny tímto trestným činem. Výrok
rozsudku přitom podle dovolatele musí být úplný a srozumitelný i pro laika.
Podle jeho názoru mělo být z výroku rozsudku patrno, že jeho odvolání pokud jde
o trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. bylo zamítnuto. Lze tak nabýt
dojmu, že o části odvolání bude rozhodováno teprve v dalším jednání.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby
dovolací soud podle § 265k tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To
30/2006 ze dne 5. 4. 2006 zrušil z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g),
respektive též písm. k) tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu
soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) a uvedl, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávné právní posouzení skutku v podobě, jak
jej zjistil soud, avšak nelze namítat nesprávnost samotných skutkových
zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Podle názoru
státního zástupce byl v případě obviněného (dovolatele) skutkový stav věci
soudem spolehlivě zjištěn a současně byl i přiléhavým způsobem právně
kvalifikován. Skutková zjištění byla přitom učiněna na základě poměrně
rozsáhlého dokazování. Obviněný sice výše uvedený dovolací důvod formálně
deklaroval, avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto
dovolacího důvodu. V posuzované věci podle státního zástupce zároveň neexistuje
nesoulad (natož extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu. Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, bylo by dovolání
třeba odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Stejné závěry pak platí i
ohledně té části dovolání, jež směřuje proti výši uloženého trestu. Jestliže
dovolatel zamýšlel dosáhnout přezkumu výroku o trestu, měl k tomu zvolit
adekvátní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předtím by si měl
ovšem nejprve ujasnit, kdy vůbec lze výrok o trestu dovoláním napadat. Z
dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř.
nelze totiž aplikovat námitky v tom smyslu, že trest je nepřiměřeně přísný. Ani
v případě, že by došlo k porušení ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák., popř. § 31
odst. 1, odst. 2 tr. zák., nebylo by to relevantním důvodem dovolání, jestliže
by byl uložen přípustný druh trestu v zákonem stanovené trestní sazbě. Shora
uvedené dovolatelovy námitky nelze podle státního zástupce podřadit nejen pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný
dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. V těchto částech proto státní zástupce
považoval dovolání obviněného za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle státního
zástupce možno vyslovit jednoznačný závěr, že v rozhodnutí odvolacího soudu
žádný výrok nechybí ani není neúplný. Skutečnost, že odvolací soud ponechal
výrok o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. nedotčen, totiž
nevyžaduje, aby to soud ve svém rozhodnutí vyjadřoval nějakým zvláštním
výrokem. Zejména nepřichází v úvahu, aby v takovém případě bylo odvolání
částečně zamítnuto. Podle ustanovení podle § 256 tr. ř. může odvolací soud
postupovat jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu.
Státní zástupce uzavřel své vyjádření tak, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou
vadou odstranitelnou cestou dovolání a navrhl, aby dovolací soud podané
dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
a toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v
neveřejném zasedání.
Obviněný T. R. je podle § 265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per
analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) a k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž
nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku
napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z
hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních
odvětví).
V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy
užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení souvisejících relevantních
hmotně právních otázek. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o skutkové
námitky, založené na vlastním hodnocení provedených důkazů a tvrzení
skutečností, které podle jeho názoru z provedených důkazů vyplývají nebo naopak
nevyplývají. Na stejném základě přitom založil i námitky vůči nesprávné
aplikaci těch ustanovení trestního zákona, jejichž užití je rozhodné pro
ukládání trestu. V uvedeném směru dovolatel soudům vytkl, že dostatečně nevzaly
v úvahu okolnosti týkající se jeho osoby a nezohlednily skutečnosti, které by
podle jeho názoru odůvodňovaly uložení trestu odnětí svobody na samé dolní
hranici příslušné trestní sazby.
Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, z odůvodnění tohoto
rozhodnutí i z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je však
dostatečně zřejmé, z jakých důvodů soudy po vyhodnocení provedených důkazů
vycházely z jiných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit.
Na nich bylo následně založeno právní posouzení dovolatelova jednání jako
trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest. Pokud
dovolatel namítl, že odvolací soud mu uložil týž trest jako soud prvního
stupně, ačkoliv v tomto případě již nebyl uznán vinným trestným činem krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a trest byl ukládán bez použití
ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. o úhrnném trestu, vypořádal se odvolací soud s
touto otázkou náležitě na str. 14, 15 svého rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným
mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy
zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve shora uvedené této části
ve skutečnosti uplatnil ze skutkových (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně
právních důvodů. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. neodpovídají. Namítané vady výroku o trestu (tj. nepřiměřenost
trestu) současně nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., jenž se vztahuje na jiné (taxativně stanovené) případy vadného
rozhodnutí o trestu.
Současně je třeba vzít v úvahu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých
rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na
to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by
bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na
spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v
extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence
skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a
konečně ani sám dovolatel nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový
extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním
posouzením soudem dokládaly.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď
nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho
výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale
není úplný.
Existence předmětného dovolacího důvodu byla dovolatelem spatřována v tom, že
za stavu, kdy jeho odvolání směřovalo především do výroku o vině trestným činem
vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., není ve výroku rozsudku odvolacího soudu
výslovně uvedeno, že odvolání bylo v této části zamítnuto, když je odvolací
soud neshledal důvodným. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud za stavu,
kdy považoval odvoláním napadený výrok za správný, tuto část jeho odvolání
zamítnout. Jestliže tak neučinil, rozhodl podle dovolatele ve smyslu
uplatněného dovolacího důvodu vadně, jelikož výrok o částečném zamítnutí
odvolaní v jeho rozhodnutí chybí. Tuto námitku lze z hlediska výše uvedeného
dovolacího důvodu považovat za právně relevantní.
K opodstatněnosti této dovolatelovy námitky Nejvyšší soud uvádí, že zamítnutí
odvolání jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy,
jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož
i řízení které předcházelo rozsudku. Odvolání není důvodné, jestliže napadený
rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Odvolací soud
proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení
napadeného rozsudku nebo jeho části. V případě obviněného (dovolatele) T. R.
odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.) dospěl k závěru, že
napadený rozsudek je vadný ve výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247
odst. 1 písm. d) tr. zák. Proto tento oddělitelný výrok v rámci svého rozsudku
podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil. Za tohoto stavu již nemohl
rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání podle § 256 tr.
ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný
prostředek). Současně odvolacímu soudu nelze vytknout ani to, že do výrokové
části rozhodnutí nevložil odvolacími soudy nadbytečně užívanou větu „jinak
zůstává napadený rozsudek nezměněn“, neboť takový „potvrzující výrok“ nemá
žádnou oporu v zákoně (srov. ustanovení § 254 a násl. tr. ř.). To znamená, že
z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou spočívající v absenci
či neúplnosti některého výroku, jak ve svém mimořádném opravném prostředku
namítl dovolatel. Závěrem zbývá poznamenat, že odvolací soud svým rozhodnutím
vytvořil vůči nezrušenému výroku odvoláním napadeného rozsudku týž právní stav,
jako by ohledně něho podané odvolání de facto zamítl.
Za konstatovaného stavu věci proto Nejvyšší soud neshledal podané dovolání
jakkoliv opodstatněným, a to ani ve vztahu k námitkám jinak obsahově
podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k/ tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak
bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněného T. R. odmítá, přičemž Nejvyšší soud
toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler